Zlatý fond > Diela > Zemí šelem I


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem I

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Kapitola I. Cena na hlavu

„Tímto vypisuje se odměna dvou tisíc liber sterlinků tomu, kdo dodá, živého nebo mrtvého, jednoho z dřívějších vůdců povstání sipojů, který prý zdržuje se nyní v okresu Bombayském, totiž naboba Dandu Panta, známějšího pod jménem…“

Tak zněla úřadní vyhláška, která dne 6. března 1876 z večera v Aurungabadu veřejně vyvěšena byla.

Poslední slovo, proslulé to jméno, které jedni zrovna tak proklínali jako druzí tajně obdivovali, scházelo na vyhlášce, kterou teprve před tím připevnili na zdi polospadlého bungalovu u břehu Dudhmy.

Ono jméno scházelo proto, poněvadž spodní polovice vyhlášky, na níž bylo vytištěno tučným písmem, byla utržena rukou fakira, kterého nikdo nepozoroval na liduprázdném pobřeží. Zároveň se zmíněným jménem zmizelo také jméno geniálního guvernéra okresu Bombayského, umístěné proti podpisu indického místokrále.

Proč as jednal onen fakir tímto způsobem? Doufal snad, že povstalec z roku 1859 ujde roztrháním vyhlášky soudnímu stíhání a hrozícímu odsouzení? Směl doufati, že tak smutně proslulá osoba stane se nenalezitelnou zároveň zničením útržku oné vyhlášky?

To by bylo zpozdilé.

Vždyť množství stejných vyhlášek vyvěšeno bylo na zdech domů, paláců, mešit a hotelů Aurungabadských. Mimo to chodil ulicemi města vyvolavač, který vyhlášku místodržitele hlasitě předčítal. I obyvatelé nejmenších osad provincie věděli již, že za vydání Dandu Panta slíbeno jest hotové jmění. Za dvanáct hodin budou všichni lidé provincie mluviti o tomto, marně na útržku zničeném jméně. Byly-li správy spolehlivé, hledal-li nabob opravdu útočiště v tomto dílu Hindostanu, padne bezpochyby dříve nebo později někomu do rukou, poněvadž měli všichni o jeho zatknutí pochopitelný zájem.

Jakým účelem veden byl tedy onen fakir, když roztrhl výtisk oné již tisíceronásobně rozšířené vyhlášky?

Nejspíše to učinil ze zlosti, snad také z vnitřního opovržení, poněvadž při tom pokrčil rameny a odešel pak klidně do hustě obydlené a nejchudší části města.

Největší část východoindického poloostrova mezi západními a východními Ghaty nazývá se „Dekkan“. Obyčejně označuje se tímto jménem také celá jižní polovice Indie na této straně Gangu. Dekkan, jehož jméno znamená v sanskritu „Jih“, obsahuje několik provincií okresu Madrasského a Bombayského. Jednou z nejdůležitějších jest provincie Aurungabad, jejíž hlavní město bývalo druhdy hlavním městem celého Dekkanu.

V 17. století přeložil proslulý mongolský císař Aureng-Zeb své sídlo do tohoto města, které vyskytuje se již v nejstarších dějinách Hindostanu pod jménem Kirkhi. Čítalo tenkráte snad stotisíc obyvatelů proti nynějším padesáti tisícům pod vládou Angličanů, kteří spravují tuto provincii na účet nizama Haiderabadského. Město toto jest jedno z nejzdravějších celého poloostrova a zůstalo dosud ušetřeno strašlivou asijskou cholerou i zimnicí, které tak krutě řádí v Indii. V Aurungabadu nalézají se dosud ctihodné zbytky jeho dřívější slávy. Na pravém břehu Dughmy palác velkého mogula, mausoleum oblíbené sultánky šacha Jahona, otce Aureng-Zeba, mešita vystavěná dle vzoru krásné mešity Tadšké v Agře, jejíž čtyři minarety vypínají se nad štíhlou kopulí, a ještě jiné, architektonicky umělecké, bohatě ozdobené pomníky svědčí o moci a nádheře slavného dobyvatele Hindostanu, který uvedl tuto říši, k níž připojil ještě Kabul a Assam, na netušený stupeň rozkvětu.

Ač zatím, jak již podotčeno, počet obyvatelstva Aurungabadu značně poklesl, mohl se přece jednotlivec velmi snadno ukrýti mezi jeho pestře smíšenými příslušníky. Fakir, ať skutečný nebo falešný, nebyl mezi tímto tak různorodým množstvím lidu nikterak nápadný. Vždyť jeho druzi zaplavují celou Indii. Tvoří společně se „sayedy“ náboženský žebravý řád, prosí, koňmo nebo pěšky, o almužnu, a dovedou si ji vynutiti, když jim není dána dobrovolně. Hrají si často také na dobrovolné mučedlníky a jsou u vysoké vážnosti u nižších tříd Hindů.

Fakir, o kterém mluvíme, byl muž vysokého vzrůstu, neboť jeho výška obnášela více než pět střevíců, devět anglických palců. Čtyřicátý rok věku překročil sotva o jedno nebo dvě léta. Jeho zjev upomínal, zejména leskem černých, stále slídivých očí, na krásný typus Maharatský, ostatně bychom však poznali stěží jemné rysy jeho kmene následkem tisícerých jizev po neštovicích, tváře jeho pokrývajících. Zdálo se, že tento muž, v nejlepších letech, jest velmi obratný a silný. Zvláštním znamením u něho bylo, že mu chyběl prst na levé ruce. Měl zrzavé, do ruda přecházející vlasy a byl polonahý, bos, s turbanem na hlavě, sotva oděn chatrnou pruhovanou košilí vlněnou, již měl kolem boků pasem staženou. Na prsou mu bylo viděti znaky tvořícího a ničícího principu božské nauky Hindů, lví havu čtvrtého vtělení se boha Višnu, tři oči a symbolický trojzub divokého Sivy.

V ulicích Aurungabadských, zejména tam, kde se tísnilo kosmopolitické obyvatelstvo chudších čtvrtí městských, panovalo hluboké a snadno vysvětlitelné vzrušení. Tam bylo plno lidí před chatrnými chýšemi, které jim sloužily za obydlí. Muži, ženy, děti, starci, Evropané a domorodci, vojáci královských a domácích pluků, žebráci všeho druhu, rolníci z okolí — všichni štěbetali, hovořili a rozkládali současně rukama, vysvětlovali vyhlášku a uvažovali naděje k získání nesmírné, vládou vypsané ceny. Rozčilení myslí nemohlo by býti větší ani před loterním osudím, v němž nalezá se stejně vysoká výhra dvou tisíc liber. V tomto případě musíme ještě uvážiti, že každý měl naději vztáhnouti ruku po šťastném losu — — tímto losem byla hlava Dandu Panta. Bylo k tomu potřebí ovšem trochu štěstí, nejprve naboba vyhledati a potom trochu odvahy jeho se zmocniti.

Fakir — patrně jediný, kterému dle všeho na získání odměny nezáleželo — procházel se mezi skupinami, zůstávaje někdy státi, aby naslouchal hovoru jako člověk, který chce těžiti ze zaslechnutých slov. Nevmísil se nikde do zábavy; třeba však ústa jeho mlčela, jeho oči a uši nezahálely.

„Dva tisíce liber za objevení naboba!“ zvolal tu jeden, vztahuje ruce toužebně k nebi.

„Ne za objevení,“ odvětil jiný, „nýbrž za jeho polapení, a to je něco zcela jiného!“

„Věru, není mužem, který se dá chytiti bez tvrdošíjného odporu.“

„Nevyprávělo se nedávno, že podlehl v bařinách nepalských zimnicí?“

„To rozhodně není pravda! Chytrý Dandu Pant dal asi o sobě prohlásiti, že jest mrtev, aby mohl žíti tím klidněji.“

„Vždyť se dokonce hovořilo o tom, že byl pohřben ve svém táboře poblíž hranic.“

„To byly falešné smuteční obřady, které se konaly jen proto, aby jiní byli oklamáni!“

Fakir nepohnul ani brvou, když slyšel toto poslední tak určité tvrzení. Na jeho čele utvořily se však mimovolně vrásky, když slyšel, jak Ind — nejčilejší z celé blízké skupiny — vypráví tyto podrobnosti, které byly příliš určity, než aby byly smyšleny.

„Je jisto,“ počal Ind, „že nabob roku 1859 uprchl se svým bratrem Balao Raem a s exradžou Gondským Debi Bux Singhem do ležení na úpatí pohoří nepalského. Když je anglická vojska i tam příliš tísnila, umínili si všichni tři, že překročí indočínské hranice. Než to provedli, sosnovali nabob a jeho oba průvodčí svůj vlastní pohřeb, aby utvrdili vyskytnuvší se pověst o svém úmrtí; pochován byl tenkráte ovšem pouze prst jejich levé ruky, který si k tomu obřadu uřízli.“

„Odkud to víte?“ tázal se jeden posluchač Inda, který mluvil s takovou jistotou.

„Byl jsem sám při těch pohřebních obřadech,“ odvětil Ind. „Vojáci Dandu Panta mne zajali, a teprve šest měsíců potom podařilo se mi uprchnouti.“

Fakir nespustil očí s Inda, dokud tento tak přesvědčivě mluvil. Z jeho očí vyšlehl blesk. Svojí zmrzačenou ruku ukrýval bedlivě pod vlněným rouchem, kryjícím mu prsa. Naslouchal, aniž promluvil slova, jeho rty však se při tom chvěly a odkrývaly řadu špičatých zubů.

„Znáte tedy naboba osobně?“ tázali se dřívějšího zajatce Dandy Pantova.

„Tak dobře jako sama sebe.“

„Nuže, máte tedy aspoň naději, že získáte odměnu dvou tisíc liber!“ zvolal jeden z okolostojících se špatně tajenou závistí.

„Snad…“ mínil Ind, „je-li pravda, že nabob odvážil se neopatrně až do okresu Bombayského, což se mi nezdá příliš pravděpodobným.“

„Co by zde také chtěl?“

„Nejspíše chce sosnovat nové povstání,“ prohlásil jeden ze skupení, „ne-li mezi sipoji, tedy alespoň mezi vnitrozemským obyvatelstvem.“

„Tvrdí-li vláda, že jeho přítomnost v provincii byla ohlášena,“ mínil jiný z oněch lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se úřady nemohou nikdy mýliti, „má vláda o tom zajisté spolehlivé zprávy.“

„Toť možné!“ prohodil Ind. „Dejž Brahma, aby mi Dandu Pant padl do rukou, pak bylo by mé štěstí zajištěno!“

Fakir ustoupil několik kroků, neztratil však bývalého zajatce nabobova s očí.

Stmívalo se znenáhla, avšak ruch v ulicích Aurungabadských se nemenšil. Hovory o nabobovi se ještě množily. Zde vyprávěli, že ho viděli v městě samém, tam, že je již opět v dalekém kraji. Tvrdili také, že rychlý posel vyslaný ze severu přinesl místodržiteli zprávu o zatčení Dandu Panta. O deváté hodině večerní věděli nejlépe zpravení, že nalézá se již v městském vězení ve společnosti několika Thugů, kteří tam úpěli již přes třicet let, a že bude následujícího dne za svítání beze všech okolků oběšen na Sipriském náměstí, jako kdysi Tantia Topi, jeho slavný soudruh z povstání.

O desáté hodině rozletěly se zase docela jiné zprávy. Rozkřikla se pověst, že zajatec právě uprchl, čímž oživla naděje všech těch, jež dráždila odměna dvou tisíc liber.

Ve skutečnosti však byly veškeré tyto zprávy lichy. Nejlépe zpravení lidé nevěděli více, než méně dobře nebo špatně zpravení. Hlava naboba podržela tutéž cenu. Bylo tedy vždy ještě možná získati ji.

Onen Ind, který Dandu Panta znal osobně, měl tudíž více naděje, než kdo jiný, že získá tu odměnu. Zejména v okresu Bombayském mělo jen málo lidí příležitost setkati se s obávaným vůdcem velkého povstání. Dále na severu a hlouběji v středních provinciích, v Sindhu, Bundelkundu, Audě, v okolí Agry, Delhi, Khaupuru nebo Luknově, v hlavním jevišti ukrutností z jeho rozkazů páchaných, byli by zajisté všichni povstalci proti němu, aby ho vydali anglickým soudům. Rodiče, manželé, bratří, děti a ženy jeho obětí dosud oplakávali ty, které dal nabob po stech povražditi. Ani deset uplynulých zatím roků nestačilo, aby potlačilo v srdcích jejich odůvodněný cit pomsty a nenávisti. Nedalo se tudíž mysliti, že Dandu Pant bude tak zpozdilý a odváží se do oněch krajin, kde všichni proklínali jeho jméno. Překročil-li tudíž, jak se vyprávělo, opět indo-čínské hranice, a nutil-li ho nějaký hanebný úmysl, bud způsobení nové vzpoury nebo jiný, aby opustil neznámý útulek, který indické policii dosud zůstal tajemstvím, mohly mu pouze provincie Dekkanu skýtati volné pole a jakousi jistotu.

Viděli jsme však, že místodržitel dostal vítr o jeho přítomnosti v okresu a že ihned vypsal cenu na jeho hlavu.

Však musíme doznati, že vyšší společenské kruhy Aurungabadské, členové magistrátu, důstojníci a uředníci, poněkud nedůvěřovali zprávám došlým místodržitele. Pověst, že nedostižitelný Dandu Pant byl spatřen nebo dokonce zajat, objevila se již příliš často. O něm vyskytlo se tolik lichých zpráv, že se zvolna utvořila jakási legenda o jeho všudypřítomnosti a chytrosti, kterou dovedl přelstíti nejzručnější policejní zřízence; prostý lid však věřil slovům vlády.

K počtu nevěřících náležel ovšem též bývalý zajatec nabobův. Tento zpozdilý Ind, zmatený svojí lakotou a drážděn pudem osobní msty, myslil jen na to, aby zakročil, a byl svým úspěchem zcela jist. Jeho plán byl jednoduchý. Následujícího dne hodlal nabídnouti místodržiteli svoje služby a až se poučí o všem, co bylo o Dandu Pantovi známo, t. j. oč se opíraly zprávy obsažené ve vyhlášce, chtěl se odebrati na místo, z něhož ony zprávy došly.

K jedenácté hodině večer hodlal Ind, vyslechnuv tolik různých zpráv, jež mu vířily v hlavě a jej v jeho úmyslu utvrzovaly, konečně odebrati se na odpočinek. Za obydlí sloužila mu bárka zakotvená na břehu Dudhmy, i kráčel, zpola ve snu, s přimhouřenýma očima k ní.

Netušil ani, že fakir se ho nespustil, nýbrž že kráčel, ukrývaje se dle možnosti ve stínu, nepozorovaně za ním.

Na konci své hustě obydlené čtvrti Aurungabadu byly ulice v oné hodině méně oživeny. Hlavní tepna jeho ústila v opuštěný kraj, jejž ohraničoval jeden z břehů Dudhmy. Byla to jakási poušť těsně u města.

Jen několik málo opozdilých chodců kráčelo zvolna k živějším ulicím. Brzy zanikl ohlas posledních kroků, Ind však toho nedbal, že ubírá se sám podél břehu řeky.

Fakir ho dosud stopoval a vyhledával nejtemnější koutky cesty, plíže se buď pod ochranou stromů nebo podél pošmurných tu i tam roztroušených rozvalin domů.

Tato opatrnost nebyla zbytečná. Měsíc právě vyšel a šířil matné světlo. Ind by tudíž byl mohl pozorovati, že ho někdo stopuje a velmi těsně stíhá. Kroky fakirovy zaslechnouti nemohl, poněvadž týž jsa bos více se po zemi plížil než kráčel. Ni nejmenší šramot neprozrazoval jeho přítomnost na břehu Dudhmy.

Tak uplynulo pět minut. Ind kráčel — takořka mechanicky — k bídné bárce, ve které trávíval noci; jiného vysvětlení nepřipouštěl směr, kterým se ubíral. Kráčel jako člověk, jenž jest zvyklý ubírati se každým večerem opuštěným krajem, jsa zcela zaujat úmyslem, který chtěl zítra provésti u místodržitele. Naděje, že se bude moci pomstíti nabobovi, který tehdáž se zajatci příliš lidsky nezacházel, a prudká chtivost, získati onu odměnu, ho ohlušovala i oslepovala.

Neměl ovšem potuchy o nebezpečí, které ho následkem jeho nemoudrých výroků ohrožovalo.

Neviděl, že fakir se vždy více k němu blíží.

Náhle však vrhnul se na něho muž jako tigr, a v ruce se mu zablysklo. Byl to paprsek měsíční, který se třpytil na čepeli malajské dýky.

Ind klesl, bodnut do prsou, těžce k zemi.

Nešťastník nebyl okamžitě usmrcen, ačkoli pevná ruka zasadila mu ránu. S proudem krve splynulo také několik nejasných slov z jeho rtů.

Vrah se sehnul, uchopil svoji obět, zvedl ji do výše a tázal se, nechávaje si obličej plně osvětliti měsíční září:

„Poznáváš mne opět?“

„On!“ sténal Ind.

Strašlivé jméno fakira bylo jeho posledním slovem, když skonal rychlým udušením.

Okamžik na to zmizelo tělo Indovo ve vlnách Dudhmy, jež ho již nevydají.

Fakir čekal, až šplouchání vln utichlo. — Pak se obrátil, kráčel opuštěným krajem, potom městem, v němž ponenáhlu nastávalo ticho, a ubíral se rychle k jedné z městských bran.

Však právě když tam dorazil, brána se uzavírala. Několik vojínů královského vojska stálo tam na stráži. Fakir nemohl provésti svůj úmysl a opustiti město.

„A já přece musím ven ještě této noci… anebo nikdy!“ bručel.

Vrátil se a šel podél cesty vedoucí kolem koliště a slezl, dvě stě kroků dále, svah, aby se dostal na hořejší část pevnostních náspů.

Náspy čněly se strany vnější, padesát střevíců nad úpatí příkopu, který byl před nimi vykopán. Byla to kolmá zeď bez jakéhokoliv výběžku, který by byl mohl sloužiti za oporu. Sestup po této stěně zdál se býti zcela nemožným. Pomocí provazu snad se dal uskutečnit, fakirův pás však byl dlouhý pouze několik stop, nemohl tedy dosáhnouti až dolů.

Fakir zastavil se na okamžik, ohlížel se kolem a přemýšlel, co má nyní počíti.

Na náspu prostíral se tu i tam temný listnatý příkrov, vrcholky to velkých stromů, které objímají Aurungabad jako živý rámec. Koruny stromů sestávaly z dlouhých, ohebných a tuhých větví, kterých snad mohl použíti k tomu, aby, byť i se značným nebezpečím, dostal se na dno hradebního příkopu.

Jakmile fakir připadl na tuto myšlenku neotálel ani okamžik. Zmizel pod takovým listnatým příkrovem a objevil se brzy zase za zdí asi na dolejší třetině dlouhé větve, která se pozvolna skláněla pod jeho tíží. Když se ohnula tak dalece, že se dotýkala hořejšího okraje zdi, spouštěl se fakir zvolna dolů, jako by se držel uzlovitého provazu. Tímto způsobem mohl se dostati sice až do polovice příkopu, přece ale dělilo ho ještě asi třicet střevíců od půdy, jíž musel dostihnouti, aby mohl prchnouti.

Tak visel mezi nebem a zemí a hledal nohou trhlinu ve zdi, aby se mohl o ni opříti.

Náhle zasvitlo několik blesků temnem. Několik ran zahřmělo. Stráže zpozorovaly uprchlíka a vystřelily; chybily se však. Za to třeskla koule dva palce nad jeho hlavou do větve, které se držel.

Dvacet vteřin na to přetrhla se větev, a fakir spadl do hradebního příkopu… Jiný by se byl při tom zabil, ale on zůstal neporušen a zdráv.

Uprchlíku bylo hračkou vyskočiti, vylézti na protější svah v dešti kulí, které se ho vesměs chybily, a ztratiti se v temnu.

Dvě míle odtud spěchal, aniž ho kdo pozoroval, kolem ležení anglického vojska, rozloženého za Aurungabadem.

Dvě stě kroků za ležením se zastavil, obrátil se a zvedl zmrzačenou ruku hrozivě k městu se slovy:

„Běda těm, kteří ještě padnou Dandu Pantovi do rukou! Angličané, vy dosud nejste s Nanou Sahibem u konce!“

Nana Sahib! Toto válečné heslo, zlopověstné všem, již se stali pamětníky velkého hrozného povstání z roku 1857, zvolal nabob ještě jednou jako poslední vyzvání dobyvatelům Indie.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.