Zlatý fond > Diela > Zemí šelem I


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem I

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Kapitola XII. V trojím ohni

Indie sdílí s některými krajinami Brasilie — zejména s Rio de Janeirem — výsadu, že jest ze všech krajů země nejčastěji navštěvována bouřemi. Je-li ve střední Evropě, jako v Německu, ve Francii, Anglii slyšet as dvacet dní v roce hlas hromu, je ho slyšet na indickém poloostrově alespoň padesát dní.

Dnes, dle všeho, mohli jsme očekávat neobyčejně prudkou bouři.

Když jsme se vrátili do steam-housu, pozoroval jsem tlakoměr. Sloupec rtuti klesl v kratičké době o dva palce, z 29 na 27 (as 730 mm.).

Sdělil jsem to plukovníkovi.

„Jsem znepokojen nepřítomností kapitána Hoda a jeho průvodčích,“ odvětil. „Nepohoda ihned vypukne, noc se blíží a tmy stále přibývá. Lovci vzdalují se vždy dále, než slíbí, a i více, než sami zamýšlejí. Jak naleznou v této tmě zpáteční cestu?“

„Ti střeštěnci!“ vpadl Banks. „Nedají si také říci. Kdyby byli raději zůstali doma!“

„Zajisté, Bankse, teď však již odešli, a na nás jest, učiniti vše, abychom jim usnadnili návrat.“

„Nemáme po ruce prostředku, abychom jim místo, kde se nalézáme, označili?“ obrátil jsem se k inženýrovi.

„O ano,“ odvětil Banks, „rozžehneme-li své elektrické světlo, které je mohutné a daleko viditelné. Ihned zavedeme proud.“

„Znamenitý nápad to, Bankse!“

„Mám jíti hledat kapitána Hoda?“ tázal se šikovatel.

„Ne, můj starý Neile,“ odvětil plukovník Munro, „nenalezl bys ho a sám bys zabloudil.“

Banks připravil články batterie, zavedl proud, a brzy vysílaly oči ocelového obra jako dva elektrické majáky světelné paprsky do tmy pod banány.

V této neobyčejně tmavé noci muselo světlo zářiti daleko a posloužiti našim lovcům za vůdčí hvězdu.

Náhle přihnala se bouře s děsnou prudkostí. Protrhla vrcholky stromů, ohýbala mladé banány k zemi a hvízdala jimi jako píšťalami varhan.

Vše bylo dílem okamžiku.

Krupobití uschlých větví a déšť urvaného listí pokryly silnici. Střechy steam-housu stenaly žalostně neustálými nárazy uraganu, jejž provázelo nepřetržité dunění.

Museli jsme uprchnouti do salonu a hned veškerá okna těsně uzavříti.

„Toť jakýsi druh tofanu,“ mínil Banks.

Tímto jménem naznačují Indové prudké a náhlé bouře, které pustoší zejména hornaté kraje a kterých se i v nížinách děsí.

„Storre,“ volal Banks na strojníka, „zavřel jsi dolní okna věže?“

„Zajisté, pane Bankse,“ pravil strojník. „S této strany nemusíme se ničeho obávat.“

„Kde je Kâluth?“

„Rovná zrovna poslední palivo v tendru.“

„Zítra potřebujeme dříví jen sesbírat,“ mínil inženýr. „Vítr nám je pokácí a ušetří nám namáhání. Dbej jen, abychom udrželi potřebné napětí, Storre, a zůstaň ukryt pod střechou.“

„Stane se.“

„Jsou nádržky naplněny, Kâluthe?“

„Ano, pane Bankse,“ odvětil topič. „Zásoba vody jest úplná.“

„Dobře tedy, pojď dovnitř.“

Teď zasvitly blesky častěji, a z mračen bylo slyšeti neustále temné hučení hromu. Tofan neochladil vzduchu. Byl to suchý vítr se žhavým dechem, jakoby vycházel z ústí vysoké pece.

Sir Eduard Munro, Banks, Mac Neil a já opustili jsme salon, abychom se odebrali do verandy. Vysoké větve banánů odrážely se jako jemné, černé hroty od ohnivého pozadí obzoru. Po každém blesku ozval se v několika vteřinách hrom, jehož ozvěna ani neutichla, poněvadž do ní vpadla vždy nová hromová rána. Tak hučel neustále hluboký bas, do něhož mísily se ony suché výbuchy, které Lucretius tak případně přirovnal k ostrému zvuku roztrženého papíru.

„Proč jen se nevracejí před bouřkou?“ počal plukovník Munro.

„Snad,“ mínil šikovatel, „nalezl kapitán Hod se svými průvodčími úkryt v lese, v dutině stromu nebo pod nějakým skaliskem a vrátí se teprve zítra. My budeme stále na místě!“

Banks potřásal hlavou, patrně nesdílel náhledu Mac Neilova.

Teď — bylo as devět hodin — spustil se déšť strašlivým přívalem. Byl smíšen s velkými kroupami, které nás kamenovaly a tloukly na zvučící střechu steam-housu.

Znělo to jako strašlivé víření na buben. Neslyšeli jsme jeden druhého, i když nehřmělo nepřetržitě. Banánové listy, otlučené kroupami, poletovaly kolem.

Banks, jehož v tomto ohlušujícím lomozu nebylo slyšet, ukázal nám rukou na kroupy, které bušily na boky ocelového obra.

Neuvěřitelné! Vše zářilo při dotyku s těmi tvrdými kusy ledu. Zdálo se opravdu, že z mraků kanou kapky tekutého kovu, které se rozstřikují při dotyku s ocelovým obrem. Tento zjev byl důkazem nesmírného napětí atmosferické elektřiny, která neustále se vybíjela, tak že celé nebe zdálo se v plamenech.

Banks pokynul nám, abychom se opět odebrali do salonu, a zavřel dveře vedoucí na verandu. Zajisté nebylo radno vystaviti se venku těmto elektrickým výbojům.

Uvnitř domu byli jsme skoro ve tmě, tak že osvětlení okolí bylo tím jasnější. Jak jsme užasli, když jsme spatřili, že i naše sliny světélkovaly! Byli jsme tedy také my proniknuti elektrickým fluidem.

„Chrlili jsme oheň,“ toť výraz, kterým pojmenován byl tento zřídka pozorovaný, dosti strašlivý zjev. I nejchladnější srdce muselo bíti rychleji při těchto neustálých blescích, při tom ohni venku, při nepřetržitém burácení hromu.

„A oni!“ pravil plukovník Munro s politováním.

„Ano, kde asi jsou?“ odvětil Banks.

Naše postavení bylo děsné. Nemohli jsme podniknouti ničeho, abychom přispěli ku pomoci ohroženému kapitánu Hodovi a jeho průvodčím.

Úkryt mohli nalézti jen pod stromy samými a víme, s jakým nebezpečím je to při prudké bouřce spojeno. Nebylo možno, aby se vzdálili v tomto hustém lese, nejméně pět až šest metrů od kolmice probíhající nejkrajnějšími konci nejdelších větví, jak se to doporučuje lidem překvapeným bouří v sousedství stromů.

Vše to tanulo mi na mysli, když jsem zaslechl hromovou ránu, ještě sušší než předcházející, která splynula skoro v jedno s bleskem.

Zároveň bylo cítit ostrý zápach — pronikavý to zápach sirnatých par — a v dešťové vodě byla by se dala zajisté dokázati přítomnost značného množství této kyseliny.

„Blesk udeřil…“ mínil Mac Neil.

„Starre, Hâluthe, Parazarde!“ zvolal Banks.

Všichni tři vstoupili do salonu. Na štěstí nebyl žádný z nich zastižen.

Inženýr vyrazil dveře verandy a vstoupil na balkon.

„Tam… pohleďte tam!…“ pravil.

Deset kroků od nás, po levé straně silnice, byl bleskem zasažen velký banán. Při neustále se stíhajících blescích bylo jasno jako ve dne. Nesmírný kmen, jejž jeho kořeny již udržeti nemohly, ležel napříč mezi druhými stromy. Kůra byla z něho po celé délce sloupnuta, a velký kus její svíjel se volně ve vzduchu, jako nesmírný had, plazící se po pni. Sloupnutí kůry událo se dle všeho zdola nahoru vlivem blesku vytrysknuvšího ze země s ohromnou prudkostí.

„Nechybělo mnoho a náš steam-house byl by býval zastižen!“ pravil inženýr. „Zůstaňme však přece zde, kde jsme lépe chráněni než pod stromy!“

Náhle zaslechli jsme hlasitý výkřik. Vycházel snad od našich se vracejících druhů?

„Byl to Parazardův hlas,“ pravil Storr.

A skutečně volal nás kuchař, který stál pod zadní verandou.

Běželi jsme rychle k němu.

Sotva sto kroků od nás, po pravé straně, hořel banánový les. Nejvyšší vrcholky stromů mizely již pod vyšlehujícími plameny. Oheň šířil se neobyčejně rychle a blížil se steam-housu.

Nastalo vážné nebezpečí. Dlouhé sucho a vysoká teplota tří měsíců této roční doby vysušily stromy, křoviny a trávu. Oheň nalezl hojnou potravu v tomto velice hořlavém materiálu. Celý les byl v nebezpečí, že bude stráven ohněm.

Bylo vidět, že ohně přibývá na rozsahu a že se šíří na všecky strany. Dosáhne-li náš tábor, budou oba naše vozy v krátce zničeny, neboť jejich slabé stěny nemohly vzdorovati jako ocelový kryt ohnivzdorné pokladny. Mlčeli jsme proti tomuto hrozícímu nebezpečí. Plukovník Munro skřížil ruce.

„Bankse,“ počal klidně, „je tvojí starostí, abys nás vyvedl z tohoto postavení.“

„Zajisté, Munro,“ odvětil inženýr, „a poněvadž nemůžeme požár potlačit, budeme nuceni uprchnout.“

„Pěšky?“ zvolal jsem uleknutě.

„O ne, s celým vlakem.“

„A co se stane s kapitánem Hodem a jeho průvodčími?“

„Nemůžeme učinit pro ně nic. Nevrátí-li se, než odjedeme, nemohu si pomoci.“

„Nesmíme je však opustit!“ prohlásil plukovník.

„Až bude náš vlak v bezpečí, Munro,“ odvětil mu Banks, „až ho plameny nebudou moci dostihnouti, vrátíme se a prohledáme celý les, až je najdeme.“

„Čiň co ti libo, Bankse,“ pravil plukovník Munro, který se musil podrobit náhledu inženýrovu, jedinému, který byl na místě.

„Storre!“ zvolal Banks, „odeber se ke stroji, a ty, Kâluthe, ke kotlu a rozdmychej oheň! — Jaký máme tlak?“

„Dvě atmosféry!“ odvětil strojník.

„Za deset minut musíme míti čtyři. Nuže, lidé, rychle k dílu!“

Strojník a topič nedali se nutiti. Brzy vířily z chobotu slona temné mraky kouře, které se mísily s proudy deště, o který se obr nestaral. Bleskům, které halily nebe v oheň, odpovídal deštěm jisker.

Proud páry proletěl komínem a tento umělý průvan urychlil žár dřeva, které Kâluth naházel na rošt. Sir Eduard Munro, Banks a já zůstali jsme na zadní verandě a pozorovali jsme postup požáru v lese; velké stromy kácely se v ohni a větve praskaly jako rány z revolverů, liány svíjely se od pně ku pni, a oheň se šířil dál a dále. Za pět minut pokročil požár o padesát metrů, a bouří zmítané plameny šlehaly do takové výše, že blesky jimi šlehaly všemi směry.

„Za pět minut musíme odtud,“ prohlásil Banks, „sice chytí vše!“

„Požár šíří se s děsnou rychlostí!“ dodal jsem.

„Pojedeme ještě rychleji!“

„Jen kdyby zde byl Hod a jeho průvodčí!“ naříkal sir Eduard Munro.

„Budeme pískat, ano, ano, pískat!“ zvolal Banks, „snad to uslyší!“

Spěchal do věžičky a brzy ozývalo se vzduchem ostré pískání, které lišilo se od hlučícího hromu tak nápadně, že to musilo být daleko slyšet.

Naše postavení lze si snadněji domysleti, než popsati.

Na jedné straně nutnost, prchnouti co nejrychleji, na druhé povinnost, čekati na opozdilce.

Banks vrátil se na zadní verandu. Požár byl již jen padesát stop vzdálen od steam-house. Kolkolem šířil se nesnesitelný žár a žhavý vzduch nebylo lze již dýchati. Již padaly kusy hořících dřev na náš vlak. Na štěstí chránil ho déšť dosud trvající, proti vlastnímu ohni ho však chránit rozhodně nemohl. Parní píšťala se posud ozývala, však ani Hod, ani Fox, ani Gumi se neukazovali.

V tom přistoupil strojník k Banksovi.

„Tlak dosáhl žádané výše,“ pravil.

„Ku předu tedy, Storre,“ odvětil tento, „ne však příliš rychle! Dbej jen, abychom zůstali mimo dosah požáru.“

„Počkej ještě, Banksi,“ pravil plukovník Munro, nemoha se odhodlati k opuštění tábora.

„Ještě tři minuty, Munro,“ odvětil Banks chladně, „však ani vteřinu déle. Za tři minuty může již vzplanouti zadní část vozu!“

Dvě minuty uplynuly. Na verandě nebylo lze déle vydržet. Nemohli jsme ruku přiložit na rozpálený plech, který se počal bortit. Bylo by bývalo šílenstvím, čekat ještě déle.

„Ku předu, Storre!“ velel Banks.

„Ach, zde!…“ zvolal šikovatel.

„Jsou to oni!“

Kapitán Hod a Fox objevili se po pravé straně silnice. Na svých pažích nesli bezduché tělo Gumiho a dorazili právě k výstupku druhého vozu.

„Mrtev?“ tázal se Banks.

„Ne, ale zasažen bleskem, který mu rozdrtil pušku v ruce,“ prohlásil kapitán, „a ochromen na pravé noze.“

„Bohudíky!“ vzdechl plukovník Munro.

„Mé díky, Bankse,“ dodal kapitán, „bez vašeho znamení píšťalou stěží byli bychom nalezli ležení!“

„Jen rychle odtud,“ naléhal Banks, „ku předu!“

Hod a Fox skočili do vozu a uložili Gumiho, který byl bez sebe, do jeho pokojíku.

„Jaký tlak máme?“ tázal se inženýr strojníka.

„Skoro pět atmosfér,“ zněla odpověď.

„Ku předu tedy!“ opakoval Banks.

Teď bylo půl jedenácté. Banks a Storr usedli ve věžičce. Otevřeli regulátor, pára vrazila do válců, ozvalo se první zasupění a vlak pohnul se zvolna uprostřed trojnásobného osvětlení, požárem banánů, elektrických světel slona a šlehajících blesků.

Kapitán Hod vyprávěl nám stručně příhody na výletu, při němž lovci nenalezli ani stopu zvěře. S nastávající bouří setmělo se rychleji, než očekávali. Byli překvapeni prvním zahřměním ve vzdálenosti tří mil od ležení. Chtěli se ovšem ihned vrátit, avšak vzdor vší opatrnosti zabloudili mezi velkými skupinami banánů, které jsou si úplně podobny, poněvadž jim žádná pěšina neudávala směr.

Zatím vypukla nepohoda s děsnou prudkostí. Elektrické světlo nemohlo proniknouti až tam, kde se nalézali, tak že se zajisté neubírali přímo k steam-housu. Déšť, smísený s kroupami, padal v proudech. Nikde nenalezli ochrany než pod listnatou střechou, která brzy povolila.

Náhle třeskla hromová rána zároveň s oslňujícím bleskem. Vedle kapitána klesl Gumi k nohoum Foxe. Z pušky držel pouze ještě pažbu v ruce. Hlaveň, zámek, oblouk spouště, zkrátka vše, co bylo z kovu, roztříštil elektrický výboj.

Jeho soudruzi myslili, že jest mrtev, na štěstí tomu nebylo tak; ač nebyl zasažen elektrickým fluidem, přece byl ochromen na levou nohu, tak že nemohl udělat ani krok. Museli ho tedy nésti. Marně prosil, aby ho tu zatím nechali a teprve později pro něho přišli. Jeho průvodci nepovolili; jeden ho vzal za ramena, druhý za nohy a tak se ubírali na slepo temným lesem dále.

Plné dvě hodiny bloudili Hod a Fox takto, zastavovali se a kráčeli potom dále, nemajíce nijaké jistoty, ubírají-li se k svému ležení.

Konečně zaslechli uprostřed zuření živlů a skučení bouře ostrý hlas parní píšťaly, který byl zřetelnější, než to mohly býti výstřely z pušky. Poznali hlas ocelového obra.

Čtvrt hodiny na to dorazili k místu, které jsme právě chtěli opustit. Byl také nejvyšší čas!

Požár pokračoval rychleji, zatím co náš vlak ujížděl po široké a rovné silnici. Nebezpečí ještě vzrůstalo, když vítr přeskočil, jak se to často stává při podobných bouřích. Vál nyní místo se strany od předu a oživoval oheň jako ventilátor, který žene kyslík do topeniště. Lesní požár rychle se šířil. Hořící větve a doutnající kusy dřev vířily v mraku žhavého popele, který se zvedal ze země, jako by sopka chrlila své žhavé hmoty k nebesům. Nemohu porovnati tento požár s ničím lépe, než s proudem lávy, který se valí krajem a ničí vše na své cestě.

Banks to dobře pozoroval. I kdyby to byl neviděl, cítil žhavý proud vzduchu, který vál kolem nás.

Zrychlili jsme tudíž jízdu, ač to bylo nebezpečné na neznámých cestách. Deštěm zaplavená silnice byla tak vymletá, že stroj nepracoval tak, jak si to inženýr přál.

Okolo půl dvanácté třeskla nová hromová rána s děsným bleskem.

Mimovolně jsme vykřikli. Myslili jsme, že Banks a Storr byli zabiti ve věži, z kteréž řídili jízdu.

Tímto neštěstím zůstali jsme však ušetřeni. Elektrický výboj zasáhnul pouze špičku dlouhého ucha našeho slona. Stroj na štěstí neutrpěl pohromy a ocelový obr odpovídal na zuření nepohody pouze zrychleným hukotem a šumem.

„Hurá!“ zvolal kapitán Hod. „Hurá! Slon z masa a kostí byl by sklesnul na místě. Ty, ty, vzdoruješ bleskům, tebe nezadrží nic. Hurá, ocelový obre, hurá!“

Po celou půl hodinu držel se náš vlak v přiměřené vzdálenosti. Banks, obávaje se, že by mohl naraziti na překážku, nechtěl jeti rychleji, než bylo třeba, aby byl kryt před ohněm.

Z verandy, kde jsme, plukovník Munro, Hod a já usedli, viděli jsme před sebou uháněti mohutné stíny, které letěly v před ve světle požáru a blesků. Byli to konečně dravci!

Z opatrnosti uchopil Hod svoji pušku, poněvadž bylo možné, že vyděšené šelmy vrhnou se na vlak, aby se v něm ukryly.

Nesmírný tigr se skutečně o to pokusil; ale když se mocně vymrštil, uchopily ho výhonky banánu za krk. Hlavní kmen, který se ohýbal pod nárazem bouře, napjal se jako dva dlouhé provazy, které zvíře uškrtily.

„Chudáku!“ pravil Fox lítostně.

„Tato zvířata,“ pokračoval kapitán Hod rozhorleně, „jsou stvořena k tomu, aby je usmrtila poctivá koule z pušky. Ano, ty ubožáku!“

Věru, kapitán Hod měl smůlu! Když hledal tigry, nenalezl jich, a když je viděl, ubíhali větrem o závod, že nemohl po nich střeliti, nebo se škrtili jako myš v drátech pasti!

O jedné hodině noční zdvojnásobilo se nebezpečí beztoho již dosti značné.

Následkem nastalého větru, který vál se všech stran, rozšířil se požár již i před námi, tak že jsme byli úplně obklopeni.

Bouře se zatím zmírnila, jak se to stává vždy, rozpoutá-li se podobná nepohoda nad širým lesem, kde stromy přitahují elektřinu a znenáhla ji úplně vyčerpají. Ačkoli však blesky šlehaly méně často, hrom ozýval se jen v přestávkách, a i déšť padal jen méně, přece vichr vál dosud se stejnou prudkostí.

Teď musili jsme jízdu co nejvíce urychliti, třeba že jsme se tím vydávali v nebezpečí vraziti na překážku nebo spadnouti do propasti.

Banks to také učinil s obdivuhodnou chladností, upíraje oči na okna věžičky a nespouštěje ruky s regulátoru.

Naše cesta vedla mezi dvěma ohnivými stěnami. Nezbývala jiná volba, museli jsme jimi projet.

Banks vniknul mezi ně rychlostí šesti až sedmi mil za hodinu.

Domníval jsem se již, že jsme ztraceni, když jsme museli projet velmi těsnou prostorou mezi plameny v délce více než padesáti metrů. Kola vlaku skřípěla na žhavých uhlech, které pokrývaly silnici, a žhavá atmosféra nás obklopila kolkolem!…

Projeli jsme šťastně!

Konečně, o druhé hodině ráno, objevil se lem lesa v záři řídkých blesků. Za námi prostíralo se nekonečné plamenné moře. Oheň zajisté neuhasne dříve, dokud nestráví poslední banán.

Za svítání náš vlak zastavil; bouře úplně přestala, a my chystali se k odpočinku. Náš slon, kterého jsme bedlivě prohlédli, měl na pokraji boltce pravého ucha několik děr, jejichž kraje byly ohnuty do vnitř.

Takový blesk byl by zajisté usmrtil každé jiné zvíře než slona z ocele a požár pak byl by v krátku zničil celý vlak.

O šesté hodině jeli jsme po krátkém odpočinku dále, a k polednímu dorazili jsme k Revalu.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.