Zlatý fond > Diela > Zemí šelem I


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem I

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Kapitola III. Vzpoura sipojů

Několik slov poučí nás o všeobecném stavu Indie v době, kdy se naše povídka odehrává, a zejména o velké vzpouře sipojů, kterou tuto v hlavních rysech uvádím.

Roku 1600 založena byla za vlády Alžběty na svaté půdě Aryavarty, uprostřed obyvatelstva 200 milionů duší, z nichž bylo 112 milionů vyznavačů Budhy, velectihodná indická společnost, známá pod anglickou přezdívkou „Old John Company“.

Tato tvořila z počátku pouze „spolek obchodníků“, kteří byli s východní Indií ve spojení, a v její čelo postavil se vévoda Cumberlandský.

Oné doby ochabovala již značně v Indii moc Portugalska, dříve tak rozšířená. Angličané využitkovali těchto poměrů a pokusili se o zřízení politické a vojenské administrace v okresu Bengalském, jehož hlavní město Kalkuta mělo se státi střediskem nové vlády. Tuto provincii zabral nejprve 39. pluk královské armády z Anglie vyslaný. Odtud pochází nápis, který se dosud stkví na jeho praporu: „Primus in Indiis“.

Zatím a sice skoro současně sestoupila se pod patronátem Colbertovým francouzská společnost, která sledovala tytéž cíle jako spolek londýnských obchodníků. Z tohoto soupeřství povstaly ovšem různé třenice a dlouho trvající boje, vedené s různým štěstím, v nichž vyznamenali se mezi jinými Dupleix, Labourdonnais a Lally Tollendal.

Konečně musili Francouzové, podlehnuvše přesile, vyklidili Karnatik, ono území poloostrova, které se rozkládá na východní jeho hranici.

Lord Clive, zbavený dřívějších soupeřů a nestrachující se ani Portugalska ani Francie, snažil se zajistiti si držení Bengálska, jehož generálním guvernérem byl jmenován lord Hastings. Počal za účelem zdárné a trvalé administrace prováděti různé reformy. Když však tak mocná a vše pohlcující Indická společnost stála na vrcholu své moci, stihla ji rána, která ji poškodila v nejdůležitějších zájmech. Několik let na to, r. 1784, navrhl Pitt ještě několik změn v její původní smlouvě, dle nichž měla přejíti její správa do rukou královských úředníků. Následek toho byl, že Společnost ztratila roku 1813 výsadu obchodu indického a roku 1833 výsadu obchodu čínského.

Anglie, ač nemusela nadále bojovati s cizími mocemi na poloostrově, přece byla nucena podstoupiti mnohé dlouholeté půtky, dílem s dřívějšími majiteli země, dílem s posledními asijskými dobyvateli tohoto bohatého území.

Sem náleží na př. boj vedený roku 1784 lordem Cornwallsem s Tippo Sahibem, který byl usmrcen 4. května 1799 při posledním útoku generála Harrisa na Seringapatam; dále válka s Maharatty, kmenem to v 18. století ještě velmi mocným, potom válka s Pindarry, kteří se velmi hrdinsky bránili, válka s Gurky Nepalskými, oněmi statečnými horaly, kteří se při trpké zkoušce roku 1857 osvědčili jako věrní spojenci Angličanův, a konečně válka s Birmany roku 1823 — 1824.

V roce 1828 stali se Angličané, přímo nebo nepřímo, pány větší části říše. Za lorda Williama Bentincka nastala nová administrativní éra.

Po upravení branné moci indické sestávala armáda vždy ze dvou úplně rozdílných částí, z evropského vojska a z domorodců. První tvořila královskou armádu s pluky jízdeckými, prapory pěchoty a několika prapory pěchoty evropské, stojící ve službách Indické společnosti; druhá skládala se z armády domorodé, sestávající z praporu pěchoty a jízdy, pod velením však důstojníků anglických. Mimo to bylo zde ještě dělostřelectvo, jehož mužstvo skládalo se, vyjímaje u několika baterií, ze samých Evropanů.

A jaká byla válečná moc těchto pluků či praporů, jež se bez rozdílu tak nazývají, v královské armádě? U pěších praporů po 1100 mužích v armádě Bengálské a po 800 — 900 v armádě Bombayské a Madrasské; při jízdě čítalo se na 600 šavlí u každého pluku obou armád.

Dle velmi přesných údajů Valbezenových, které uložil r. 1857 ve své velice zajímavé knize „Nové studie o Angličanech a Indii“, dal se počet domorodých vojů odhadnouti na 200.000, evropských vojů ve všech třech okresích na 45.000 mužů.

Sipojové, pravidelné vojsko pod velením anglických důstojníků, byli již ode dávna nakloněni setřásti jho evropské discipliny, pod které je byli sevřeli vítězové. Již v r. 1806 zavraždila posádka Madrasská ve Velloru ležící, snad na podnět syna Tippa Sahibova, polní stráž 69. pluku královské armády, zapálila kasárna, zavraždila důstojníky a jejich rodiny a postřílela i nemocné vojíny ležící v nemocnicích.

Jakou, alespoň zevnější příčinu, měla tato vzpoura? Dle udání prý otázka týkající se knírů, úpravy vlasů a náušnic, v pravdě však nenávist potlačených proti vítězům.

Tato první vzpoura byla v brzku potlačena královskou posádkou ležící v Askotu.

Podobná příčina — také pouze záminka — dala taktéž r. 1857. první podnět ku povstání, k daleko hroznější vzpouře, která by snad byla zdrtila moc Anglie v Indii, kdyby se jí byly súčastnily domorodé voje okresu Madrasského a Bombayského.

Především však nesmíme zapomenouti, že tato vzpoura nebyla povahy národnostní. Indové v kraji i v městech se jí nesúčastnili a proto obmezila se na poloneodvislé státy střední Indie, na severozápadní provincie a na království Audské. Pendžab se svými třemi eskadronami kavkazských Indů zůstal Angličanům věren. Věrnými zůstali i Sikhové, oni dělníci nižších kast, kteří se při obléhání Delh zvláště vyznamenali; dále Gourkhové, jichž přivedl radža Nepalský 12.000 k obležení Luknova; konečně maharadžové gvaliorští a pattyalahští, radža Ramporský, Rani v Bhopalu, ti všichni zachovali svoji vojenskou čest, anebo, abychom užili výrazu u domorodců indických obvyklého, „zůstali věrni soli“.

Na počátku vzpoury stál generální guvernér lord Kanning v čele správy. Tento státník snad klamal se o významu hnutí. Již od několika let bledla hvězda spojeného království nápadně na indickém nebi. Ústup z Kabulu roku 1848. zmenšil tím více úctu k evropským dobyvatelům. Také v krymské válce nestála anglická armáda ve mnohém směru na výši situace, a proto věřili sipojové, kteří měli podrobné zprávy o událostech na Černém moři, již v možnost, že vzpoura domorodých vojsk setká se s úspěchem. Bylo již jen potřebí jiskry ke vznícení myslí, které byly dostatečně připraveny kázáními a zpěvy básníků i pěvců, bramínů a „mulviů“.

Tato příležitost naskytla se r. 1857, kdy síla královské armády byla následkem vnějších zápletek značně oslabena.

Počátkem jmenovaného roku odebral se Nana Sahib nebo nabob Dandu Pant, který sídlil poblíže Khanouru, nejprve do Delh, potom do Luknova, patrně aby vyvolal dávno chystanou vzpouru.

Vskutku vypuklo nedlouho po odjezdu Nanově povstalecké hnutí.

Anglická vláda zavedla v domorodé armádě právě Enfieldskou pušku, při níž užívá se namaštěných patron. Tu náhle roznesla se pověst, že tato mastnota pochází dílem z krav, dílem z prasat, dle toho, jsou-li patrony určeny pro Indy nebo mohamedány domorodé armády.

Ale v zemi, kde domorodci naprosto ani mýdla nepoužívají, poněvadž snad se v něm nalézá tuk ze svatého nebo zakázaného zvířete, nemohlo býti provedeno užívání takových tukem natřených patron, které se ještě k tomu musily trhati zuby, bez značných obtíží. Vláda částečně vzala ohled na námitky jí činěné; přes to však, že používání zbraně změnila a ujišťovala, že na patrony neužívá se podobného zakázaného tuku, nepodařilo se jí přece ani jediného muže v armádě sipojů přesvědčiti a upokojiti.

Dne 24. února odepřel 34. pluk v Berampuru přijetí patron. V březnu byl zabit pobočník a pluk, po popravě zbojců rozpuštěný, roznesl símě vzpoury po okolních provinciích.

Dne 10. května vzepřeli se v Miratu, severně od Delhi, 3., 11. a 20. pluk; buřiči zavraždili svého plukovníka a několik štábních důstojníků; vyplenili město a vrátili se pak do Delhi. Tam připojil se k nim radža, potomek Timurův, zbrojnice padla jim do rukou a důstojníci 54. pluku byli porubáni.

Dne 11. května byli v Delhi bez milosti masakrováni major Fraser a jeho důstojníci, a to dokonce v samém paláci evropského velitele, a dne 16. května padlo devětačtyřicet zajatých, mužů, žen i dětí pod sekerou vrahů.

Dne 20. května usmrtil pluk u Lahore ležící, přístavního velitele a evropského praporníka.

Teď bylo děsné vraždění v proudu.

Dne 28. května padly v Nurabadu nové oběti mezi angloindickými důstojníky.

Dne 30. května zavražděn byl v Luknově brigádní velitel, jeho pobočník a několik důstojníků.

Dne 31. května bylo v Bareilli v Rohilkhandu porubáno několik překvapených důstojníků, kteří se nemohli brániti.

Téhož dne zavražděni sipoji 38. pluku v Shadžahanpuru, výběrčí daní a více důstojníků, následujícího dne pak přepadeni a porubáni za Barvarem jiní důstojníci, ženy a děti při útěku do stanice Sivaporské, vzdálené míli od Aurungabadu.

V prvních dnech června povražděna v Bhopalu část evropského obyvatelstva a v Jausi hrozným způsobem porubáno na rozkaz svržené Rani množství žen a dětí, které se utekly do pevnosti.

Dne 6. června podlehlo v Allahabadu šest mladých kadetů ránám sipojů.

Dne 14. června vzepřely se dva domorodé pluky v Gvalioru a povraždily důstojníky.

Dne 27. června odbyta v Kavnpuru první hekatomba obětí každého stáří a pohlaví, které byly utopeny nebo zastřeleny, předehra to k hroznému dramatu, jež se mělo několik neděl na to odehráti.

Dne 1. července zavražděno v Holkaru 34 Evropanů, důstojníků, žen i dětí, město vypleněno a zapáleno, v Ugově zavražděn téhož dne plukovník a pobočník 23. pluku královské armády.

Dne 15. července druhé hromadné vraždění v Kavnpuru. Tohoto dne sprovozeno se světa s neslýchanou ukrutností více dětí a žen na rozkaz Nany Sahiba, který si povolal ku pomoci mohamedánské řezníky z jatek. Bylo to hrozné vraždění, po němž svržena byla těla zabitých do studny.

Dne 26. září porubáni šavlemi na jednom náměstí Luknovském, které od té doby nazývá se „squarem mar“, davy raněných, anebo házeni za živa do ohně.

Mimo to událo se v městech i na venku ještě mnoho jednotlivých vražd, které tomuto povstání vtiskly ráz nejdivočejší ukrutnosti.

Na tyto ukrutnosti odpověděli angličtí generálové ihned příslušnou odvetou, která snad byla nutná, aby vynutila u povstalců úctu k anglickému jménu, která však sama o sobě byla strašlivá.

Na počátku povstání podařilo se vrchnímu auditoru Montgommerymu a brigádníku Corbettovi, pod ochranou dvanácti děl s hořícím doutnákem odzbrojiti bez krveprolití 8., 16., 26. a 40. pluk domorodé armády. Rovněž tak musil 62. a 29. pluk v Multanu, aniž by byl mohl klásti vážný odpor, složiti zbraně. Také v Pešavaru odzbrojil brigádník S. Colton a plukovník Nicholson krátce před vypuknutím vzpoury 24., 27. a 51. pluk. Na hlavy uprchlých důstojníků 51. pluku byly vypsány ceny a všichni byli obyvateli okolních hor brzy přivedeni zpět.

To byl počátek odvety.

Vojenské oddělení pod velením plukovníka Nicholsona vytrhlo proti domorodému pluku, který byl na pochodu proti Delhům. Tento pluk byl brzy dostižen, poražen a rozprášen a stodvacet zajatých vráceno do Pešavaru, kdež byli odsouzeni ihned k smrti, zastřelen však byl pouze každý třetí muž. Na vojenské cvičiště přivezli deset děl, před ústí každého byl uvázán zajatec a čtyrykráte zahřmělo všech deset děl, při čemž pokrylo se okolí děsně roztříštěnými zbytky mrtvých, nad nimiž valil se vzduch zápachem spáleného masa znečištěný.

Dle Valbezena zemřeli skoro všichni tito odsouzenci s onou hrdinnou lhostejností, kterou dovedou Indové tak dobře si zachovati v okamžiku smrti.

„Pane kapitáne,“ pravil hezký dvacetiletý sipoj, hladě rukou strašlivý vražedný přístroj, k jednomu důstojníku při popravě velícímu, „pane kapitáne, nemusíte mne přivazovat, nemám chuti uprchnouti!“

To byla první, hrozná poprava, po které následovalo ještě mnoho jiných.

Denní rozkaz, který onoho dne, po popravě dvou sipojů 55. pluku, vydal brigádník Chamberlain, zněl ostatně následovně:

„Viděli jste právě, jak dva z vašich soudruhů byli uvázáni živí před ústí děl a roztrháni na kusy; stejný trest stihne každého zrádce. Vaše vědomí zpraví vás o trestech, jež pak musejí oni vytrpěti na onom světě. Oni dva vojíni byli odpraveni děly a ne šibenicí, poněvadž jsem jim chtěl ušetřiti zneuctění rukou katovou a dokázati, že vláda ani v těchto dnech nebezpečí nechce konati nic, co by se příčilo vašim náboženským a kastovnickým názorům“.

Dne 30. července padlo 1237 zajatých kulemi a padesát jiných ušlo této smrti jen tím, že se ve vězení, kdež byli zavřeni, udusili nebo hladem zemřeli.

Dne 28. srpna bylo z 870 sipojů, kteří uprchli z Lahore, neméně než 650 bez milosti povražděno vojíny královské armády.

Po ztečení Delhi, dne 23. září, vzdali se tři princové královského rodu, následník trůnu a jeho oba strýcové, na milost a nemilost generálu Hudsonovi, který je pod dozorem pouze pěti mužů odvedl středem nejméně pěti tisíc Indů. V polovici cesty zastavil Hudson povoz se zajatci, vstoupil do něho, kázal jim rozhaliti si prsa a usmrtil je všecky třemi ranami z revolveru.

„Tato krvavá exekuce anglického důstojníka,“ praví Valbezen, „vzbudila v Pendžabu svrchovaný obdiv.“

Po dobytí Delhi skončilo 300 zajatců děly nebo na šibenici, mezi nimi devětadvacet členů královské rodiny. Obležení města stálo ovšem 2151 Evropanů a 1686 domorodců.

V Allahabadu dály se hrozné vraždy, méně mezi sipoji, než mezi druhým obyvatelstvem, které bylo fanaticky puzeno skoro mimovolně pleniti.

Dne 16. září pokrývala v Luknově těla dvou tisíc zastřelených sipojů prostoru stopadesáti metrů ve čtverci.

Po řeži v Kavnpuru přinutil plukovník Neil odsouzence, než je vydal na šibenici, aby, dle své kasty, každou skvrnu po krvi, která se nalezla ještě v domech, v nichž tehdáž ony oběti padly, očistili a jazykem olízali. Dle náhledu Indů bylo to nejhorším pohaněním před smrtí.

Za druhého obležení Luknova, po útoku na Žlutý dům dne 9. března 1858, když mnoho sipojů bylo povražděno, byl jeden z nešťastných zajatců od sikhů a to ještě před očima anglických důstojníků, za živa upečen.

Dne 11. března plnilo padesát těl sipojů příkopy paláce beguma Luknovského, a nebyl ani jediný raněný ušetřen vojáky, kteří se již zdržeti nedovedli.

Ve dvanácti bitevních dnech zahynulo 3000 domorodců provazem nebo kulemi, mezi nimi 380 na ostrově Hidaspu shromážděných uprchlíků, kteří se dostali až do Kašmíru.

Nepočítáme-li ani sipojů, kteří byli usmrceni se zbraní v ruce, shledáme, že při této nemilosrdné odvetě, kde o zajatých nemohlo býti ani řeči, bylo pouze v tomto Pendžabském polním tažení neméně než 628 domorodců vojenských buďto dle stanného práva zastřeleno nebo před ústí děl uvázáno, mimo 1370 mužů civilních a 386, na vyzvání obou veřejných mocí, civilních i vojenských, oběšeno.

Na počátku roku 1859 odhadoval se počet povražděných domorodých důstojníků a vojáků na 120.000 mimo 200.000 civilních osob, které musily pykati svým životem za svoje, často ani nedokázané účastenství ve vzpouře. Strašlivá to odplata, proti které Gladstone v anglickém parlamentu zajisté právem protestoval.

Pro následující vypravování jest důležito sestaviti bilanci tohoto nesmírného nekrologu, poněvadž čtenář vidí, jaká neukojená asi zášť zůstala v srdcích poražených, po pomstě toužících, i v srdcích vítězů, kteří ještě deset roků potom nosili smutek pro oběti Kavnpuru a Luknova.

Vlastní vojenské události v tomto tažení proti povstalcům podniknutém sestávají z následujících výprav, které zde v krátkosti vypočítáme.

Zahájeno bylo výpravou do Pendžabu, pri které zahynul sir John Lamena.

Pak přišlo obležení Delhi, onoho střediska vzbouření, tisíci uprchlíky sesíleného, a během obležení Mohamed šach Bahadurský provolán byl za císaře Hindostanského. „Skoncujte to s Delhi!“ rozkázal generální guvernér ve své poslední depeši velitelsky velícímu generálovi, a obležení, započaté v noci dne 13. června, skončilo se dne 19. září, když generálové sir Harry Bernard a John Nicholson při něm padli.

V tomtéž čase nastoupil generál Havelock pochod na Kavnpur, když se byl dal Nana Sahib provolati za padišaha a korunovati v citadele Bilburské. Vymohl si vstup dne 17. července, bohužel příliš pozdě, aby zabránil poslednímu vraždění a aby se zmocnil Nany Sahiba, jemuž se poštěstilo uprchnouti s 5000 muži a 40 děly.

Na to vytáhl Havelock poprvé proti království Andskému a překročil dne 28. července, pouze se 17.000 muži a desíti děly Ganges na cestě do Luknova. Teď vytrhli také sir Colin Campbell a generálmajor sir James Outram do pole. Obležení Luknova trvalo osmdesátsedm dní a stálo život sira Henryho Lavrence a generála Havelocka. Na to připravoval se Colin Campbell, jsa přinucen vrátiti se do Kavnpuru, který nyní trvale zůstal v jeho moci, k druhému tažení.

Zatím osvobodily jiné voje Mohir, město v střední Indii, a vypadly proti Malvě, čímž upevnily v onom království opět anglickou autoritu.

Počátkem roku 1859 podnikli Campbell a Outram v Audě druhé polní tažení se čtyřmi divisemi pěchoty, kterým veleli generálmajoři sir James Outram, sir Eduard Lugar a brigádníci Walpole a Frank. Jízda byla pod velením sira Hope Granta, hlavní voje pod velením Wilsona a Roberta Napiera — úhrnem asi 25.000 bojovníků, k nimž připojil se radža Nepalský s asi 12.000 gurkhů. Povstalecká armáda begumina nečítala méně než 120.000 mužů a město Luknov 7 — 800.000 obyvatel. První útok podniknut byl dne 6. března. Dne 16. zmocnili se Angličané v řadě bitek, v nichž padl námořní kapitán sir William Peel a praporník Hudson, části města ležící u Gumti. Přes tyto získané výhody bránila se begum a její synové v paláci Musy Bagha, v nejkrajnější severozápadní části Luknova, velmi tvrdošíjně a také Mulvi, mohamedánský náčelník vzpoury, který prchnul do středu města, nehodlal se vzdáti. Po útoku Outrama dne 19. a šťastném boji dne 21. zmocnili se Angličané konečně úplně této strašné bašty vzbouřených sipojů.

V měsíci dubnu dostihla vzpoura poslední fase. Ještě bylo podniknuto jedno tažení do Rohilkandu, kamž se uchýlil značný počet povstalců. Nejprve obrátil se vůdce královské armády proti Bareilli, hlavnímu městu království. Na počátku nevedlo se mu příliš dobře. U Židžpuru byli Angličané takřka poraženi. Brigádník Adrien Hope byl usmrcen. Ke konci měsíce přitrhnul však Campbell, dobyl opětně Šach-Žahanpur a podnikl dne 5. května útok na Bareilli, které zapálil a dobyl, aniž však mohl povstalcům zabrániti útěk.

Zatím zahájil sir Hugh Rose tažení ve střední Indii. V prvních dnech měsíce ledna 1858 táhl tento generál napříč královstvím Bhopalským do Saungoru, osvobodil jeho posádku dne 3. února, ztekl deset dní později pevnost Gurakotskou, vynutil si průchod průsmyky Vindhyjské řetězu horského v úžlabině Mandaupurské, překročil Betvu, dorazil do Jansi, kterou hájilo 11.000 povstalců pod vedením surové Rani, obklíčil ji dne 22. března za palčivého horka, vyslal na to 2000 mužů obléhací armády, aby zadržela 20.000 mužů posádky Gvaliorské, jíž velel zlopověstný Tantia Topi, porazil tohoto povstaleckého náčelníka, napadl město dne 2. dubna, ztekl hradby, zmocnil se citadely, z které Rani stěží uprchla, operoval na to proti pevnosti Kalpiské, v níž hodlali Rani a Tantia Topi zemříti, zmocnil se téže hrdinským útokem dne 22. května, pronásledoval odtud Rani a jejího průvodce, kteří se uchýlili do Gvalioru, spojil tamtéž dne 16. června svoje dvě brigády, které brigádník Napier ještě sesílil, zničil povstalce v Moraru, dobyl toho města dne 18. a vrátil se v triumfu do Bombaye.

V boji předních stráží Gvaliorských zahynula i Rani. Tato nabobovi úplně oddaná, strašlivá královna, jeho nejvěrnější společnice v celém povstání, padla vlastní rukou plukovníka Eduarda Munroa. Nana Sahib nad mrtvolou lady Munroové v Kavnpuru a plukovník nad mrtvolou Rani v Gvalioru, toť byli dva mužové, z nichž jeden zastupoval povstání a druhý potlačení, dva nepřátelé, jejichž nenávist musí míti strašné následky, setkají-li se jednou.

Nyní bylo povstání potlačeno, vyjímaje v některých dílech království Audského. Proto vytrhl Campbell dne 2. listopadu ještě jednou do pole, zmocnil se posledních postavení povstalců a donutil ještě několik vynikajících vůdců k podrobení se. Jednoho z nich, Beni Madhva, však nedostihli. Během měsíce prosince slyšeli, že se uchýlil do jednoho pohraničního kraje Nepalska. Tvrdilo se také, že Nana Sahib, Balao Rao, jeho bratr a begum Audská se nalézají u něho. V posledních dnech roku proslýchalo se, že jmenovaní hledali útočiště v Rapti, blíže hranic Nepalska a Audy. Campbell tísnil je neustále, přece však se jim podařilo překročiti hranice. Teprve počátkem února roku 1859 mohla je anglická brigáda, jejímuž jednomu pluku velel Munro, pronásledovati dále v Nepalsku. Beni Madhva byl při tom usmrcen, begum Audská a její syn naproti tomu padli do zajetí a bylo jim povoleno bydleti v Nepalu. Nana Sahib a Balao Rao byli už dávno považováni za mrtvé. Však mrtvi nebyli.

Avšak strašné povstání mohlo se pokládati za potlačené. Tantia Topi vydán byl vlastním svým poručíkem Man-Singhem; odsoudili ho k smrti a popravili dne 15. dubna v Sipei. Povstalec „skutečně pamětihodný zjev dramatu indického povstání,“ praví Valbezen, „který se ukázal jako politická hlava plná nejsmělejších plánů,“ zemřel srdnatě na popravišti.

Konec povstání sipojů, jež by bylo snad připravilo Angličany o Indii, kdyby se bylo rozšířilo po celém poloostrově, a zejména kdyby bylo mělo národnostní ráz, způsobilo však přece rozpadnutí se ctihodné východoindické Společnosti.

Již od konce roku 1857 hrozil lord Palmerston radě ředitelů sesazením.

Dne 1. listopadu 1858 ohlašovala ve dvaceti řečích sepsaná vyhláška, že její Veličenstvo Victoria Beatrice, královna Velké Britanie, chápe se žezla Indie, jejíž císařovnou byla provolána několik roků na to.

Bylo to dílo lorda Stanleye. Nejdůležitějším zařízením nové vlády bylo, že místo titulu guvernér zaveden byl název místokrále, že byl nově jmenován státní sekretář a patnáct členů ústřední správy, že nebyli členové indické rady pojati v indickou službu, že guvernéři okresu Madrasského a Bombayského jmenováni byli královnou, úřadníci pak v službách indických a vrchní velitelé státním sekretářem.

Královská armáda čítá nyní o 17.000 mužů více než před vzpourou sipojů, tudíž 52 pluků pěchoty, 9 pluků střelců a značný počet dělostřelectva, pět set šavlí pro každý jezdecký pluk a 7000 bodáků pro každý pěší pluk.

Domorodá armáda sestává ze stosedmatřiceti pluků pěchoty a čtyřiceti pluků jízdy; její dělostřelectvo jest však bez výjimky evropské.

Takové jsou dnešní poměry poloostrova v administrativním a vojenském ohledu, taková skutečná branná moc, která střeže území 400.000 čtverečných mil.

„Angličané šťastně nalezli,“ praví Grandidier právem, „v oné velké a krásné zemi mírný, pilný a ne nevzdělaný lid, který byl dávno zvyklý cizímu jhu. Však, nechť mají se na pozoru, i klid má svoje hranice, a bude-li jho příliš tuhé, zvednou se jednoho dne hlavy a rozdrtí je.“




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.