ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dle myšlenek, které člověk pronáší, nelze souditi o tom, jak by si vedl s námi ve skutečnosti. A zrovna tak i opáčně: dle skutků člověkových je velmi těžko soudit o tom, proč si tak vede, jaké má v hlavě úmysly a v duši pohnutky. Vidím-li, že se člověk bez ustání klopotí, čte, píše nebo pracuje od rána do noci, nebo že dokonce prosedává při práci celé noci za sebou, neřeknu ještě o něm, že se rád lopotí, nebo že se lopotí na prospěch lidí, pokud se nedozvím, proč to vše dělá. Vždyť nikto neřekne o člověku, který hýří po celé noci s lehkými ženštinami, že jest užitečný a že rád se namáhá. A nejen hanebné, nýbrž zdánlivě i překrásné skutky často se dějí k hanebným účelům, na př. pro peníze nebo pro slávu; a nelze říci o člověku, jenž si tak vede, že je pracovitý a užitečný, třeba by sebe úsilovněji pracoval a třeba by vykonával skutky sebe slavnější. Jen v tom případě řeknu o člověku, že je pracovitý a že je lidem užitečný, když seznám, že se namáhá pro duši svou, pro Boha a lidi.

Ale cizí duše jest temná komora; jak se mi podaří poznati vnitřní pohnutky člověka, známé toliko jemu samému?

Z toho jde, že člověk nemůže souditi člověka, t. j. odsuzovati neb ospravedlňovati jej, ani chváliti ani haniti.

(Epiktetos.)