ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jsi-li tak šťasten, že mluvíš vždy pouze to, co skutečně jest, zamítáš to, co jest lživé, pochybuješ pouze o tom, co jest pochybné, a přeješ si jen dobra a prospěchu, nebudeš naříkati na zlé a nerozumné lidi.

„Ale vždyť jsou to zloději a taškáři!“ pravíš.

„A co jest to zloděj a taškář? Vždyť je to člověk hříšný a zkažený. A takového člověka je třeba litovat a ne hněvat se na něho. Můžeš-li, přesvědči ho o tom, že je jemu samotnému nevýhodné tak žíti, jak žije, a on přestane páchati zlo. A jestli toho ještě nepochopí, pak nelze se tomu diviti, že vede neřestný život.

„Ale což pak,“ namítneš, „nemají se takoví lidé trestati?“

„Nemluv tak, nýbrž raději řekni: tento člověk bloudí v tom, co je na světě nejdůležitější. Je slepý ne tělesnou slepotou, nýbrž duševní. A jakmile si tohle povíš, ihned pochopíš, jak jsi byl k němu přísný. Vždyť ochuravěl-li člověk očima a přišel o zrak, neřekneš, že je třeba jej za to potrestat. Proč tedy chceš potrestati takového člověka, který přišel o to, co je drahocennější zraku, který postrádá největšího blaha — umění žíti rozumně? Nesmíš se tedy zlobili na takové lidi, nýbrž musíš jich pouze litovati.

Nuže, polituj těch nešťastníků a hleď, aby tě jejich poklesky nerozhořčovaly. Vzpomeň si, jak jsi často sám chyboval a hřešil, a horši se raději sám na sebe pro to, že se v tvé duši skrývají zloba a krutost.

(Epiktetos.)