ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Před několika lety, vydávaje první oddělení svého spisu o slovanských starožitnostech,^[1] zamýšlel jsem, jakž o tom ve předmluvě zmínka, dáti později na světlo dvoji historickou mapu, totiž pro každou dobu zvláštní, na níž by, co ve knize o sídlech starých Slovanův šíře a po sobě vyloženo jest, pospolu a názorně sestavené spatřovati se mohlo. Než přistoupiv po některé chvíli k vykonání oumyslu svého, brzo jsem shledal, že dotčené potřebě již jednou mapou, ovšem něco porozšířenější, dobře vyhověti se může a že na ten čas jiná mapa, jíž by se důkladnému poznání nynějšího stavu kmene slovanského, ohledem na sídla a jazyk jeho, napomáhalo, mnohem potřebnější jest, ježto zdařilé zkoumání starobylosti na dokonalé známosti nynějška zakládati se musí, kterážto známost mezi Slovany našimi v plnější míře bohužel ještě pořídku se nachází. Pročež poodloživ vydání historické mapy, v rukopisu již hotové, k jinému, snad příznivějšímu času, přistoupil jsem k vydání přítomného národopisného zeměvidu s krátkým vysvětlením.

Mapa tato vzrostla ze staviva, od několika let pomocí a přispíváním dobrých přátel, jimž za ochotné se mi v tom propůjčení srdečné díky skládám, pečlivě sbíraného, a sestavení jí nebylo vší obtíže a nesnáze prázdno. První obtíž povstala z míry. Chtěje všecko na jednom listu uměstiti, volil jsem míru dle možnosti velikou, s odloučením severu ve zmenšené míře do vedlejší mapky. Avšak i tou měrou, při větších slovanských zemích dosti pohodlnou, přišly vždy některé menší země a krajiny, a sice zrovna ty, jenž pro nás Čechoslovany nad jiné důležitější jsou, ke zkrácení, takže ani jmen měst na hranicích a osad jinojazyčních v poli nářečí v žádoucí ouplnosti na mapě pokládati, ani všech zvláštních názvův jednotlivých větví na příslušných místech vpisovati nebylo možné. Nedostatek tento jsem poněkud tím vynahraditi hleděl, že jsem ve knížce hranice jazykův a nářečí podle speciálních map zevrubněji popisoval, zvláštní národní a pokrajinské názvy všudy s pilností udával a jména cizích osad, v poli nebo sousedství našich nářečí hromadně skupených, ve přídavcích vyčítal. Podle toho navedení milovník této nauky snadno sobě sám ouplnější národopisnou mapu té země, na níž mu nejvíce záleží, zhotoviti může. Druhá obtíž vznikla tudy, že vyhýbaje se pracnému kreslení docela nové mapy a nevěda tehdáž nic o pařížské mapě Evropy od Andriveau-Goujona, míry téměř stejné s mou, za základ své práce obral jsem výkrojek z berlínské mapy Evropy od Reymanna, kterážto, jsouc dávno a dle starých pramenův sestavená, jak co do polohy některých, zvláště jižních zemí, tak co do jmen neslýchaně porouchaných s velikou prací ouplně předělána býti musila, neztrativši nicméně vždy, jako navzdor, některých patrných znakův svého původu. O jiných obtížích, jejichž nepohodlí jediné vydavatel sám pociťoval, schválně a rád mlčím, zvláště poněvadž se týkají věcí, které na povahu čili vnitřní cenu jak zeměvidu, tak i spisu jej sprovázejícího žádného vplyvu neměly.

Bylať pak hlavní pravidla, jimiž jsem se při sestavování této své mapy řídil, zkrátka tato: Při vymezování polí jazykův a nářečí v zemích smíšené lidnatosti brán ohled výhradně na mluvu lidu obecného čili sedlákův, vesničanův, jakož částky zvykle samorostlejší a stálejší, nikoli měšťákův, často pouhých buď příchozích, buď pobud, buď odrodilcův. Jen v nadbaltických a tureckých krajinách označena přítomnost tam Němcův, zde Turkův vyhražením větších měst; jinde, jako ku př. v Istrii a Dalmatech, kdež města z většiny zvlaštělá, anebo v Čechách, Moravě, Uhřích, illyrském království, kdež ona dílem zněmčelá jsou, toho pro nedostatek místa, též k odvarování obtížnosti v malování, naschvál zanedbáno. Jména měst a řek na mapě psána tak, jak kde v domácím nářečí znějí. V knížce toho tak přísně nešetřeno, v níž vůbec v tomto ohledu, avšak bez újmy věci, jakž se naději, zůstaly některé nedůslednosti a nerovnosti, budoucně snadno zamezitelné. Aby pak vydání tohoto dílce pro nedostatek nákladu nestalo se nemožným, byl jsem přinucen nade všecko šetřiti krátkosti. Snaha má směřovala především k vystavení celku, totiž souměrného snadně přehledného obrazu polohy a rozvětvení celého kmene slovanského uprostřed jiných kmenův plemene indoevropejského a severského: nikoli k tomu, abych o jedné nebo druhé větvi něco obšírnějšího a ouplnějšího podal, byť to i lehčí věc byla. Tudíž hlavní péče o zevrubní vymezení sídel; naproti tomu gramatické označování řečí a nářečí i vzhled na slovesnost přidány jen co podřízené vstavky k dodání větší jasnosti celku. Mýlil by se tedy velice a za cíl házel, kdo by tyto články přísným zákonem porovnávající gramatiky a historie literatury měřiti a dle toho posuzovati chtěl: toť zajisté nebyl oukol toho času; ačkoli tím vklouzlé snad do těchto stránek omyly zastírati naskrze nemíním. Z ohledu statistických udávek výslovně připomenouti musím, že jsem ode mnoha let nižádné pilnosti a práce nešetřil, abych se v tom ohledu největší možné buď jistoty, buď aspoň podobnosti ku pravdě dopídil. Pročež nebudou-li se mé počty lidnatosti všudy s běžnými, třebas za ouřední vydávanými, srovnávati, prosím čtenáře, aby toho příčiny jinde nehledal než tam, kdež jí jediné hledati sluší, totiž v povaze věci samé, nikoli v mé buď nedbě, buď lehkomyslnosti. Uměl bych o tom, jakož i o některých jiných věcech, mnoho i poučného i zábavného vypravovati, kdyby to sem náleželo.

Chovám naději, že má hojná, od mnohých let s velikou prací a nemalým nákladem sestavovaná sbírka speciálních národopisných map zemí od Slovanův obydlených, z níž tento spis krátký výtah jest, též zásoba k zeměpisnému jmenoslovu, pro obecenstvo a národní nauky se neztratí, nýbrž že někdy některému ze šťastnějších potomkův k vydání něčeho lepšího a ouplnějšího nad to, seč má síla byla, poslouží. Kopie mých jazykopisných map jednotných slovanských zemí, anobrž i celého Rakouska, ba Evropy, nacházejí se od několika let v rukou nejedněch mých přátel a známých, Slovanův i sousedův, jimž jsem je k žádosti jejich ochotně sděloval. Snad někdo z těchto, snad i někdo jiný, lepšími prameny, pomůckami, a zvláště prostředky k vydání vládnoucí, pobídnut jsa nedokonalostí tohoto mého pokusu, dáním na světlo podrobných jazykopisných map jednotných zemí veliké v této částce nauk potřebě naší vyhoví, jakož skutečně horlivý náš Šembera milou Moravu novou původní prací toho druhu ozdobiti oumysl má. Pokud se to^[2] nestane, dověřuji se, že nepřijde nevhod poskytnuté zde obmezené světlo, neboť ne bez mračínek a zatmění, o předmětu veledůležitém, kteréž ostatně proto samé, chceme-li bez marnosti a chlouby vyznati pravdu, k onomu idylickému stavu čili obmezenému štěstí, jehož Slované pod sluncem požívají, nezle se hodí. Quod est, eo decet uti; et quidquid agas, agere pro viribus.

Že jsem v maličkosti, totiž v záměně písmen g a j, od novočeského zvyku k staročeskému pravopisu se uchýlil, pravopisu^[3] s illyrským, polským, německým, latinským, anobrž evropejským v této částce stejnému, pravopisu nejen od mnohých novějších spisovatelův českých, Palackého (v Archivu českém), Hanky (v jednotlivých^[4] básněch), Čelakovského, Šembery, Purkyně, Staňka (v Lebosloví), Jablonského, Sabinského atd., již přijatému, ale i od česko-filologické sekcí kr. Společnosti nauk, též od Sboru musejního pro řeč a literaturu českou schválenému a od tohoto pro staročeskou Biblioteku i malou Encyklopedii nauk předepsanému, toho mi, tuším, žádný na zlé vykládati nebude, kdokoli povahu a oučel mé práce zdravě uváží, byť^[5] snad sám o potřebě nebo důležitosti té opravy i jináč smýšlel. Jest mi toho opravdu srdečně líto, že tím maličkým uchýlením od posavadního zvyku pohodlí mnohého českého čtenáře nepříjemně rušiti přinucen jsem; než v tom zvláštním položení, v němž jsem se s tímto svým spisem nalézal, vida před sebou cestu vpravo i vlevo, nemohl jsem nejíti vpravo. Nejsem sice z počtu těch, ježto se domnívají, že klasičnost literatury, ba blaho národu na pravopisu visí; však nicméně v naší příčině, přemítav všecko a odevšad na mysli, přesvědčil jsem se dokonale, že tato oprava, bude-li literatura naše napřed pokračovati, přirozeným během a vnitřní nutností věci, navzdor všem našim rozpakům, tůčkám a odporům, jediný oupadek literatury vyjma, dříve nebo později nastoupí a nastoupiti musí. Pročež nemohu než litovati, že již před dvanácti a potom před sedmi lety přednější spisovatelé čeští, jakž o tom tehdáž zde i onde řeč byla, k této neúchylné opravě jednou a svornou duší nepřilnuli. Čím dříve se takovéto ošklivé příškvary ze živého těla ostrým žehadlem vylučují, tím snadnější bývá zacelení i oželení. Nechejme tedy s mužnou oddaností a bez reptání, což mrtvého jest, odcházeti za mrtvými; a držme se, živi jsouce, se živými toho, což živého jest. Takť budeme hodni vzdělavatelé pravého „slovenství“^[6] ne litery, ale ducha. Nebo litera zabíjí, ale duch obživuje.

Psáno v Praze 13. máje léta 1842.