ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vědomá jest věc, že pokolení lidské čili lidstvo podle známek tělesných a povahy jazykův na rozličná plemena, čeledi, kmeny a národy se dělí. Z místa, které tento neb onen národ v pořadí kmenův a plemen lidských zaujímá, poznává se jeho větší nebo menší s ostatními národy příbuznost.

Jakož v určení počtu plemen a kmenův, tak ani v užívání jmen nepanuje posavad mezi učenými zpytateli dokonalá souhlasnost. My, ohledem na nynější předsevzetí naše, cíle hrubě se nechybíme, přijmeme-li za pravé rozdělení celého lidského pokolení na čtvero plemen, totižto na indoevropejské, semitské, severské a čínské. Poněvadž ale v slovanském dějepisu a jazykozpytu nejvíce jen o kmenech a národech prvního a třetího plemene, t. j. indoevropejského a severského, řeč jest, z příčiny že národové ostatních dvou plemen ve známé době se Slovany bližších a trvalých svazkův neměli, proto také na místě tomto jediné o oněch, s pominutím posledních, co nejkratčeji něco povědíno buď.

Plémě indoevropejské, na celém oboru zemském nyní nejen na počet nejhojnější, ale i duchovně a občansky předčící, rozkládá se ve mnohé starší i novější čeledi, kmeny a národy. Titoť jsou v Asii: čeleď hinduská s kmenem indickým, čeleď areitská s kmenem medským a sarmatským, jehož odnože Osetinci v Kavkazu, afganským, perským, kurdským a armenským; v Evropě: čeleď thracká s kmenem thrackým, jehož odvětví Arbanasi čili Arnauti v Turecku, řeckým a latinským, čeleď celtoněmecká s kmenem německým, celtickým, jehož ostatkové horáci skotští čili Kaledoni a Irové, a cimbrickým, jehož potomci Brejzarové ve Francouzsku a Walisčané v Anglii, čeleď vindická s kmenem litevským a slovanským.

Kmenové plemene severského sídly svými zaujímají nejen severní polovici Asie, ale i drahnou částku nejpůlnočnější Evropy a Ameriky, jsouce asi v patero čeledí skupeni. Tyto jsou: čeleď uralská s kmenem loparským a čudským, na tři hlavní štěpy rozvedeným, východní, t. Voguly, Ostjáky, Permjáky, Zyrjany, Votjáky, Mordvíny a Čeremisy, západní, t. Čuchonce ve Finlandsku a Čudy v Estonech, a jižní, t. Maďary v Uhřích; kavkazská s mnohými drobnými kmeny, zvláště Čerkesy, Lesgy čili Avary a Gruzy; čeleď samojedská se dvěma kmeny; čeleď turecká s několika kmeny, k nimž i poturčenci Baškiři, Meščeráci a Čuvaši náležejí; čeleď mongolská se čtyřmi hlavními kmeny, mezi nimiž Kalmyci nás nejbližší jsou.

Jakož plemena po stupních v čeledi, čeledi ve kmeny, kmenové v národy, národové v jiné menší větve a ratolesti se rozkládají a rozrostají, tak i s jazyky jejich jest. Než poněvadž se nám určitých a vůbec přijatých názvův nedostává, jimiž bychom mluvu lidskou podle stupňův jejího pokrevenství rovnoběžně s oněmi rozdíly plemen, čeledí, kmenův a národův označovati mohli; proto zde, pro lepší vyrozumění toho,^[7] což následovati bude, jediné to připomeneme, že slova jazyk v tomto spisu užíváme na stejném stupni s názvem_kmen a slova řeč s názvem národ. Jazyk pak dělíme na mluvy čili řady řečí více méně sobě příbuzných, mluvu na řeči, řeč na nářečí, nářečí na podřečí, podřečí na různořečí.^[8]

Za základ a střed tohoto potažného a tudy libovolného rozřadění beřeme vlastně řeč, kterouž tam nacházíme, kdež způsob mluvení jednoho národu, ačkoli snad někdy zeměpisně a občansky rozdrobeného a za tou příčinou i rozličných jmen užívajícího, tak jest sobě látkou i formou příbuzný a snadno srozumitelný, že všickni jeho oudové, ovšem při potřebné pomoci škol a národního vychování, pohodlně a bez újmy svého vzdělání, anobrž k nemalému prospěchu celku, jednoho písemného jazyka užívati, jednu literaturu vzdělávati mohou, byť to snad nyní zde onde jinak bylo. Neboť ve světě, t. v lidských věcech, mnoho jinak jest, nežli by, rozumně mysle, mohlo a mělo býti.

Tomuto rozdělení lidstva na plemena, čeledi, kmeny, národy a menší větve, a hovoru lidského na jazyky, mluvy, řeči, nářečí, podřečí a různořečí tak rozuměti dlužno, žeť ono jest pouhý obrazec, s obzvláštním ohledem na kmen slovanský ponavržený, jehož v jednotných případnostech přiměřeně k věci samé, t. velikosti a rozlehlosti kmenův a jazykův, buď porozšířiti, buď zúžiti potřebí. Příroda zajisté miluje jak v jiných svých útvorech, tak i ve tvoření kmenův a jazykův lidských nekonečnou rozmanitost. Tím to jest, že ježto někteří kmenové a jazykové, jako na př. slovanský a německý, téměř v neobmezené moře národův a nářečí i jiných poddílův se rozlívají, jiní na odpor, jako ku př. osetinský, ostatek to medského, již jen na vzor pohorské studánky, bez přítoku i odtoku, jednotvárně bytnost svou prodlužují. Jazyky těchto maličkých^[9] kmenův týmž, co oněch velikánských, měřidlem měřiti bylo by nemístné.

Ačkoli pak dvojího způsobu jsou znakové, podle nichž obor lidstva na třídy se rozkládá a příbuznost národův určuje, tělesní, na oustrojnosti těla člověčího založení, a duchovní, z řeči vážení, však nicméně v mravném čili výkonném ohledu převaha jest tak velice na straně poslední, jak velice duch nad hmotu vyniká. Jazyk zajisté jest oblesk ducha, jest duch sám, konavě živý. Bez jazyka byl by člověk na zemi této málem více než zvíře, neboť vždy týž a týž, zbaven jsa hlavního nástroje^[10] k založení občanské společnosti a ke všestrannému sebe v ní zdokonalování, což cíl jest člověčenstva. Jazyk jest, mluv co mluv, v prvotním tajemství plném zárodu svém dar boží, neprostředný smyslný výprysk čili promyk duše nadsmyslné.^[11] Ze stupně vzdělanosti jazyka, vyobrazeného v národní literatuře, poznává se nejjistěji stupeň vzdělanosti národu, a ze stupně lásky k němu i péče o jeho zachování a zdokonalení, bez vnucování jinorodcům, stupeň duchovní i mravné^[12] výšky jeho. Národ, jenž, maje povědomí důležitosti přirozeného jazyka pro vyšší duchovní život svůj, sám jej zavrhuje a jeho se odříká, páchá nad sebou samovraždu a přerušuje tím věčné zákony boží.^[13] Milovati a hájiti nad život svého, šetřiti a nepotlačovati cizího jest zde svatá povinnost každého jak člověka, tak národu, jenž k mravnému^[14] povědomí sebe a svého určení dospěl.^[15]