ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pole

Od Archangelska na severu, anobrž od jezera Imanderského^[23] v Lopařích a mysu Voronovského^[24] i oustí Mezeně v Bílém moři až do řeky Kubaně, oustí Dněstru, Syhotě,^[25] Mukačeva^[26] a Uhváru^[27] v Uhřích v dél a od Vjatky,^[28] Simbirska^[29] i Saratova, anobrž s nepatrnou přítrží od samého Orenburka^[30] až do Horodna,^[31] vsi Šlachtové^[32] v Tatrách a Bardějova^[33] v Uhřích v šíř mluví lid pospolitý jednou a touž řečí ruskou, na několiko nářečí rozdělenou. V ten způsob prostírá se řeč ruská po větší částce evropejského Ruska, jihovýchodním cípu Polského, s Ruskem spojeného království, východní polovici království halického a vladimirského a severovýchodní částce Uher, zemí do státu rakouského vtělených. Vně tohoto celistvého oboru přeobšírných zemí a krajin bytujeť řeč ruská ve mnohočetných osadách Rusův v Sibiři, v uralském pohoří na řece Uralu čili Jaiku, po březích Chvalinského moře,^[34] na dolejší Volze a Tereku,^[35] za Kavkazem, v Tavrii,^[36] na řekách Sviři^[37] i Ojati mezi Ladožským a Onežským jezerem a téměř ve všech vlastech, žezlu císaře ruského podlehlých. Potom v Uhřích v hojných osadách Rusinův uprostřed lidu maďarského a jiného. Počet lidu, na tomto ohromném prostranství jednou a touž řečí mluvícího, obnáší 51,184.000, z nichž 48,410.000 do ruského, 2,774.000 do rakouského státu náleží, 47,844.000 k východní čili řecké, 2,990.000 k též s římskou sjednocené, 350.000 k západní čili římské církvi se přiznává.

Znaky

1) Přísuvné e a o mezi plynnými l a r a němými^[38] souhláskami, bereg (břeh), derevo (dřevo), bereza (březa), žełob (žlab), čełověk (člověk), zołoto (zlato), poroch (prach), korova (kráva).

2) Začátečné o m. je: odin (jeden), ozero (jezero), osetr (jesetr), oleň (jelen), oseň (jeseň).

3) ja místo ę: mja, tja, sja (mě, tě, se), mjaso (maso), rjad (řad), pjaď (píď).

4) o místo ъ: dołg (dluh), vołk (vlk), sołnce (slunce), torg (trh), pjatok (pátek), uzoł (uzel), vichor (vichr).

5) e místo ь: serdce (srdce), smerť (smrt), deržať (držeti), sleza (slza), deň, konec, meč.

6) Dvoje l, tvrdé ł a měkké l: głagoł (hlahol), oreł, igła (jehla), ľzja (lze), ľvov (lvův, lví), ľgota (lhota), poľza (plzeň, užitek), prijateľ (přítel), lěkar’, lěs (les).

7) č místo ť, cyr. št: noč (noc), moč (moc), peč (pec), chočet (chce), gorjuč (horoucí), tysjač (tisíc).

8) ž místo ď, cyr. žd: nuža (nouze), meža (meze), čužij (cizí), probužať (probouzeti).

9) Gen. jdn. počtu^[39] přídavných jmen na -ogo (-oho): dobrogo, vysokogo.

Nářečí

Podle obyčejného, od nás za pravé přijatého rozdělení rozkládá se řeč ruská ve troje nářečí: velkoruské, maloruské a běloruské, z nichž opět každé v několiko podřečí se rozpadává. Všecka tato nářečí víže jeden spisovní a literární jazyk, moskevský, zvláštní rod velkoruského.

Pole

Hranice, obmezující prostranství nářečí velkoruského, zahrnuvše do něho předběžně i podřečí novohradské, vycházejí na severu z Kandalaského zálivu^[40] a zahybují se východním břehem řeky Umby na sever k jezeru Imanderskému; odtud se točí na jih, okolo jezera Kovdy,^[41] pobřežím Bílého moře a dolním podkrajím řek Kemi a Vygu k jezeru Onežskému, dále východním břehem dotčeného jezera k oustí Vytegry a korytem též řeky a Kovže k jezeru Běloozeru;^[42] odtud se obracejí na západ přes Tichvin, Šliselburk,^[43] řeku Nevu až za Petrohrad;^[44] odtud sestupují k jihozápadu vedle Čirkovic^[45] a Jamburku^[46] čili hlavní silnice Petrohradské až k Narově^[47] a přímo na jih korytem této řeky i středinou jezera Čudského k oustí jezera Pskovského, dále rozhraním gubernie Pskovské od Estonské a Livonské až k Ljumonovu^[48] na Lži;^[49] odtud se zatáčejí na východ rozhraním gubernie Pskovské od Vitebské až ke Dvině a dále na jih rozhraním gubernie Smolenské, Orelské a Kurské od Vitebské, Mohylevské a Černihovské^[50] až ku^[51] Konotopu^[52] pod Sejmem;^[53] odtud se uchylují k východu a k jihovýchodu rozhraním gubernie Kurské od Poltavské i Charkovské až za Nikolajevku na řece Volčí;^[54] odtud vystupují středem gubernie Voroněžské po Tiché Sosně^[55] až k Donu; odtud se spouštějí k jihu korytem Donu až pod Matjušinu^[56] a dále k jihozápadu rozhraním země donských kozákův od gubernie Voronežské, Charkovské, Jekaterinoslavské i Chersonské až k řecké osadě Lapsi^[57] na řece Kalmiusu;^[58] odtud se navracují na východ nad Rjaženoje^[59] na Miusu; odtud se kloní k jihu, vedle Taganrogu, přes Azovské moře, pod osadu Čuburskou;^[60] odtud se táhnou vnitrozemím na východ k řece Jeji, dále korytem též řeky až ke střední Jegorlické;^[61] odtud vystupují k severu nejdřív rozhraním donských Kalmykův od kozákův k Salu,^[62] potom korytem též řeky až k rozvětvení jejímu u Čirské,^[63] dále rozhraním země donských kozákův od gubernie Astrachaňské k ohbí Volhy pod Caricynem^[64] a řečištěm Volhy až pod Dobrinku,^[65] kdež se okolo osad německých ná západ k Medvědici^[66] vychylují a nad Sosnovkou^[67] opět k Volze vracejí, běžíce řečištěm jejím vzhůru až pod Kulunec;^[68] odtud se podávají na severozápad rozhraním gubernie Simbirské od Kazaňské až k Batyrevu,^[69] pak sestupují přes Karmalejevskou^[70] k Suře,^[71] vracejí se Surou k Volze, zatáčejí se okolo Čeremisův rozhraním gubernie Kazaňské od Nižehorodské i Vjatské vedle Turska,^[72] Kotelniče,^[73] Šestakova^[74] a Jekaterinské; odtud se obracejí nejprve k severozápadu přes Objačevskoj^[75] do Lalska,^[76] pak opět k severovýchodu za Spaskoje^[77] i Jarensk na Vyčegdě; odtud se vznášejí rozmanitými záhyby k severozápadu přes Njuchockoj,^[78] Verkulskoj^[79] a jezero Šajské^[80] k městu Pinegu na Pineze; odtud běží k Mezeni pod Juromskou,^[81] dále řečištěm Mezeně až k Bílému moři a břehem Bílého moře až za oustí řeky Umby, odkudž jsme vyšli. Vně tohoto obmezení bydlí národ velkoruský u valném počtu a hromadně zvláště v gubernii Permské, Vjatské, Kazaňské a Orenburské společně s vymirajícími národy kmene čudského a turkotatarského, kterýchžto čtyř gubernií ouplné poruštění v nedlouhém času se očekává. Dále na východ po celé Sibirii, na čtvery gubernie, Tobolskou, Tomskou, Jenisejskou, Irkutskou, a dvě oblasti, Jakutskou i Kamčatskou, rozdělené, s 2,800.000 obyvateli, z nichž asi tři čtvrtiny Rusové.^[82] Naobrat vnitř toho prostranství sídlí jinokmenci: Čudi na řece Medvědici^[83] v gubernii Tverské, Čeremisi v Kostromské, Mordvíni v Nižehorodské,^[84] Penzenské a Saratovské, Čuvaši ve Vjatské, Tataři v Tambovské, Nižehorodské,^[85] Simbirské a Saratovské, Němci v nových osadách v Petrohradské, Armeni v gubernii Jekaterinoslavské pod městem Taganrogem atd.^[86] Gubernie cele anebo z větší částky Velkorusy zalidněné jsou Archangelská, Olonecká, Volohodská,^[87] Petrohradská, Novohradská, Pskovská, Tverská, Jaroslavská, Kostromská, Vladimirská, Moskevská, Nižehradská, Smolenská, Kalužská, Tulská, Rjazaňská, Penzenská, Simbirská, Orelská, Kurská, Voroněžská, Tambovská, Saratovská^[88] a země donských kozákův; než i v gubernii Permské, Vjatské, Kazaňské a Orenburské převaha jazyka již na straně Velkorusův jest, a dříve než věk mine, gubernie ty za čistoruské počítány budou. Nářečí velkoruské stýká se s běloruským po čáře od Ljumonova na Lži^[89] ke Dvině čili na rozhraní gubernie Pskovské od Vitepské a odtud po čáře od Perelohu^[90] na Dvině až k Chotymsku^[91] na Besedu^[92] čili na rozhraní gubernie Smolenské od Vitepské i Mohylevské, dále s maloruským po čáře již vyznačené od Lukovič^[93] přes Tolstodubovu,^[94] Volčansk,^[95] Don, Taganrog a Jeji^[96] až ke střední Jegorlycké;^[97] na východu vbíháť ono do vlasti jazykův a nářečí tureckotatarských a uralskočudských, totiž kalmyckého, tatarského, votjáckého, permského a zyrjanského, na severu do samojedského a loparského, na západu do čudského a litevského. Jmen obzvláštních pokrajinských v tomto nesmírném prostranství i nyní ještě, po zajití starých buď národních, buď zeměpisných názvův Slovan, Radimičův, Vjatičův, Nizovcův atd., v mluvě^[98] obecného lidu nemálo trvá, od učených domorodcův bohužel posud nesebraných, n. p. Jamochoň, jd. p. Jamochonec, v gubernii Kostromské, okruhu Kinešemském,^[99] Kriviči v újezdě Vesjegonském,^[100] Polěcha^[101] obyvatelé Brjanského újezdu, Korjakovščina země po řece Unži^[102] atd., nepočítajíc sem pouhá místní jména dle řek a měst, n. př. Pošechonci na Šechsně čili Šeksně,^[103] ruští Abderité atd. Počet všech Velkorusův, s Novohradskými spolu, jest 35,314.000, bez těchto 32,084.000, vesměs vyznavačův východní čili řecké víry, avšak na pravoslavné i rozkolníky čili starověrce rozdělených.

Znaky

1) a místo bezpřízvučného o, původně jen v mluvě Moskvanův, a teď již všech vzdělaných Rusův: Maskva (Moskva), varóta (voróta, vrata), gałavá (gołová, hlava), zdaróv (zdoróv, zdráv); než v mluvě prostého lidu v některých krajích zůstává, na rozdíl od běloruského, o neproměněné.

2) e všudy jako je, takže čistého e neslyšeti: djeň (den), sinje morje (siné moře), matjeri (mateři), bjerjeg (bereg, břeh); v některých případnostech jako jo: idjot (jde).

3) e místo i: vej (vij), bej (bij), pej (pij), lej (lij), šej (šij).

4) i místo y po g, ch, k: gibať (hýbat), gik (hek), chiža (chyže), chitiť (chytit), kisť (větev), kipeť (kypět); tak i v obojím lužickém a po g a k i v polském nářečí.

5) ь místo i: vьju (viji), bьju (biji), pьju (piji), lьju (liji), šьju (šiji).

6) o místo y před j: maładoj (mladý), čestnoj (čestný), voju (vyji), moju (myji), noju (nyji), roju (ryji), kroju (kryji), zaroj (zaryj), razkroj sja (rozskryj se).

7) y široké, asi jako ü: byk (býk), bystrosť (bystrost), myło (mýdlo), łysina (lysina).

8) g, ch a k před ě a i ve skloňování a časování beze změny: nagě (noze), muchě (muše), rukě (ruce), žgi (žži), beregi (ostříhej),^[104] peki (pec), teki (tec), vragi (vrazi), znatoki (znatelé).

9) v místo g zhusta v Moskevsku, Tulsku, Kalužsku a jinde: tova (toho), dobrova (dobrého), miłova (milého).

10) t v 3. osobě přítomn. č. oznamovacího způs.: njesjot (nese), vjezjot (veze), stajit (stojí), garit (hoří); njesut (nesou), vjezut (vezou), stajat (stoji), garjat (hoří).

Podřečí

Na bíledni jest, že nářečí, tak veliké a rozsáhlé země zaujímající, nemůže všudy jedno a též býti, nýbrž že přirozeně podlé krajin a větví národu na více podřečí se rozkládá. Počet a rozdíly těchto podřečí ruští učení nejednostejně udávají. Pominuvše jiných, uvedeme zde rozdíly nejnověji od Sacharova (Skaz. rusk. nar. 1841, l. 8)^[105] vyměřené. Pravíť on: „Velkoruské nářečí dělí se na podřečí 1) moskevské, 2) novohradské, 3) suzdalské, 4) zavolžské. Moskevské podřečí pojímáť do sebe různořečí 1) moskevské, 2) tuľské, 3) rjazaňské, 4) kalužské, 5) tverské i 6) vladimirské. V novohradském podřečí zahrnuje se různořečí 1) novohradské, 2) archangelské i 3) onežské. K suzdalskému podřečí náleží různořečí 1) suzdalské, 2) jaroslavské, 3) kostromské, 4) galické i 5) muromské. Zavolžskému podřečí podřizuje se různořečí 1) volohodské, 2) permské, 3) ustjužské, 4) sibirské a 5) ofenské čili jazyk chodebštíkův (přechodníkův, t. cestujících krosnářův, kramářův). Maloruské nářečí dělí se na podřečí 1) kyjevo-perejaslavské, 2) slobodské a 3) volyno-podolské. Kyjevo-perejaslavské podřečí prostírá se po vší Zaporožské a Černomořské zemi. Slováři běloruského nářečí pozůstávají v dílech od Zizanija a Beryndy vydaných.“ Tolik on, nic zevrubního o znacích a vlastnostech jednoho každého z těchto nářečí, podřečí a různořečí nepodávaje. Nadeždin pokládá (v Encyk. Lex. T. IX. a Víd. Let. Liter. 1841, T. 95)^[106] troje nářečí: 1) balticko-ruské č. běloruské, 2) ponticko-ruské č. maloruské a 3) východno-ruské čili velkoruské, ze smíšení prý onoho dvojího, zvláště stěhováním a osazováním, vzniklé. Toto poslední dělíť on v dvoje podřečí: a) novohradsko-suzdalské, v severních krajinách Ruska, v zemích někdejší svobodné obce Novohradské a v podílech knížat Dolgorukovicův, t. ve velkoknížectví suzdalském a jeho oddílech, Rostově, Tveři,^[107] Běloozeře, sev. Haliči, Vel. Ustjuze,^[108] Kostromě a Nižn. Novohradě,^[109] později odtud přes Ural až do Sibirie rozšířené; b) rjazaňské, v zemích starého knížectví rjazaňského, později podél řeky Oky,^[110] nyní rozhraním mezi oběma podřečíma jsoucí, přes podkrají dolejší Volhy (tedy gubernii Kazaňskou, Simbirskou, Saratovskou, Penzenskou, Tambovskou atd., až ke Chvalinskému moři^[111] rozprostraněné. Mluva moskevská, dle něho odrůda podřečí rjazaňského, stojí prý co ostrov ve vlasti podřečí novohradsko-suzdalského. Hlavní znak podřečí novohradsko-suzdalského jest o: hołová, hovorjú; rjazaňského a: gałavá, gavarjú. Jiní dva učení Rusové, G-ý a K-ý,^[112] na žádost naši podali nám tyto výsledky. Nářečí velkoruské dělí se na dvé podřečí: a) vladimirské aneb nižehorodské, jehož pole gubernie Vladimirská, Jaroslavská, Kostromská, Nižehorodská, Permská, Vjatská, Orenburská, Kazaňská, Simbirská, Saratovská a Astrachaňská, a b) jižní čili moskevské, panující v gubernii Moskevské, Rjazaňské, Penzenské, Tambovské atd. Znakové, jimiž první ode druhého se odlišuje, jsou mimo množství zvláštními formami a významy vyznačených slov, tito: 1) o bezpřízvučné neproměněné: gołova, zołoto; 2) e původní buď jako o: jolka (jedle), buď jako i: minja (mne), zilony (zelený), iščo (ještě), než vkladné e (místo ь a ъ) vždy jako i: virch (vrch); 3) glja místo dlja; 4) -at místo -ajet (-ajut): dělat atd. Z tohoto krátkého nastínění patrno, že tu ještě nemálo práce potřebí, aby mračna, jenž nám vzdáleným jasný názor poměrův pokrajinských nářečí velikého Ruska zatemňují, rozplašena byla. Ze všeho tolik s jistotou vysvitati se zdá, že mezi podřečím novohradským a vlastně velkoruským čili rjazaňským třetí neméně důležité, suzdalským nebo vladimirským jmenované, uprostřed leží a přes gubernii Kostromskou, Jaroslavskou, Vladimirskou, Nižehorodskou^[113] a Vjatskou se prostírá. Volohodská^[114] i Archangelská, zdá se, patří k novohradskému podřečí; Kazaňská, Simbirská, Saratovská a Orenburská k moskevskému čili rjazaňskému. My na ten čas jediné o podřečí novohradském níž něco šíře pojednáme.

Slovesnost

Ruská literatura nynějšího času mezi všemi slovanskými jak hojností a rozmanitostí, tak i výtečností plodův bez odporu přední zaujímá místo. V jejím rozvinutí, co do postupu času, velmi patrně rozeznati lze dvoji dobu: starší, od uvedení křesťanské víry a slovanské liturgie za Vladimíra [988] až do Petra Velikého, a novější, od tohoto panovníka, obnovitele Ruska a tvůrce nynější jeho mohutnosti, až do nynějška. Hlavní známka jedné i druhé doby ležíť v jazyku a slohu; totižto v první době psáváno nářečím církevním, ruštinou více méně proplítaným, a jen velmi pořídku v dílech buď občanských, buď básnických čistou národní řečí, pročež i literatura zůstala v ouzkých mezích bohosloví a letopisectví; v druhém začato psáti prostou národní řečí podle podřečí moskevského, ač ne bez květování a lemování z jazyka církevního, a literatura stala se obecnou,^[115] všestrannou, jak Rusové říkají, „měšťanskou“ (hraždanskou). Brzo po rozšíření křesťanství začalo se i spisování na Rusi. Kníže Jaroslav sebral, spořádal a vydal stará ruská práva, známá pod jménem Pravdy ruské [1016 — 1020]; neznámý mnich sepsal život sv. Vladimíra [ok. 1037]; Luka Židjata duchovní řeči a poučení [1059]; Nestor [nar. 1056, umř. 1115 an. 1116] letopisy ruské, nejdůležitější historický památník onoho věku; kníže Vladimír Vsevolodovič Monomach poučení ke svým dítkám [1125]; Cyrill Turovský překrásná kázání [ok. 1150 — 1180]; Daniel cestopis řečený „palomník“ [ok. 1200 — 1210], jiní jiné. Z plodův básnických došly nás: Slovo o pluku Igorově z konce XII. stol., pověst o vpádu Mamaje z XV. století a různé národní písně [vyd. 1804, 1818],^[116] neprávě kozáku Kirši Danilovu připsané. Nejvzácnější však dědictví duchovního života oné doby složeno jest pro potomstvo v tehdejších letopisech a listinách čili obecních ouředních písemnostech, těchto posledních téměř výhradně čistě rusky psaných, jakýmiž v té míře na onen věk nižádný jiný národ honositi se nemůže a jejichž správným, ouplným vydáním nyní z rozkazu císaře zvláštní společnost^[117] se zanáší. Po čas vpádu Tatarův a po vypuzení jich pracováno sice nejvíce ve spisování knih nábožného obsahu, než i letopisectví nezanedbáno docela, v čemž i po uvedení tisku v Rusi [1553] pokračováno. Makarij zhotovil ohromné dílo životův svatých: Veliké Četii Minei [1546];^[118] Kurbský psal děje cara Jana Hrozného; Zizanija, Smotrický a Berynda první mluvnice a slovníky. Pozoruhodní plodové zákonodárství toho času jsou: Sudebník [1550]^[119] a Uložení [1649]. Petr Veliký postavil Rusko v řadu hlavních evropejských mocností: onť předepsal i písmenům ruským nový kroj [1704]^[120] a slovesnosti nový běh. Za jeho času květli vedle duchovních již i spisovatelé světští: Kantemir [1708 — 1744], Tatiščev [1685 — 1750], Treďjakovský [1703 — 1769]. Než tvůrce a otec novější literatury ruské jest Lomonosov [1711 — 1765], jeden z největších duchův, kteří posud na obzoru ruské literatury se zjevili. Mezi vrstevníky jeho vyniká nad jiné básník Deržavin [1743 — 1816]. Na vyšší stupeň i bohatství i dokonalosti povznesla se literatura ruská za Karamzina [1765 — 1826],^[121] původce lehčí ruské prózy. Z básníkův jeho doby předčí nad jiné Žukovský [nar. 1783]; co skladatel nevyrovnaných bájek dosáhl u celého ruského národu klasické vážnosti Kryłov [nar. 1768]. Třetí po Lomonosovu a Karamzinu stupeň národní literatuře položil geniální básník Puškin [1799 — 1838].^[122] Doba, jím začatá, ještě trvá a ocenění mužův, v ní se vyznačujících, již nenáleží sem. K nabytí ouplnější známosti o řeči jak spisovní, tak i prostonárodní a literatuře ruské mohou především posloužiti mluvnice, slovníky, sbírky národních písní a dějepisy literatury. Velmi dobré mluvnice ruské řeči mámeť od Puchmajera [1820],^[123] Greče [1827]^[124] a Vostokova [1831];^[125] ouplného, kritického slovníka se posud nedostává, z vydaných nejlepší jest od Sokolova [1834],^[126] ačkoli pouze ruský. Mezi sbírkami národních písní, jichž mnoho, nejvýš se cení moskevská u Novikova [1780],^[127] od Kašina^[128] [1833] a nade všecko od Sacharova [1838].^[129] Historii literatury ruské psali mimo jiné Jevgenij^[130] [1818, 1827, 1838] a Greč^[131] [1822].

Pole

Novohradští jsou zvláštní větev Velkorusův, jakož někdy občanskou správou, tak ještě až podnes domácí čili pospolitou řečí od bratří svých patrně oddělená. Jak daleko zvláštní toto podřečí na severu do gubernie Olonecké, Volohodské,^[132] Archangelské a j. zasahuje, nám vzdáleným zkumatelům s jistotou dověděti se možné nebylo; pročež jen středinu nynější jeho vlasti čili prvotní jeho kolébku a stará sídla zde zevrubněji udáme. Hranice severní, západní a jižní, od Běloozera až do Perelohu na Dvině, padají do hranic nářečí velkoruského, již nahoře popsaných; východní jsou tyto: řeka Meža,^[133] města Ržev^[134] i Toržok^[135] řeka Medvědica do ústí ve Volhu, řeka Volha do Pestové;^[136] odtud dále rozhraní gubernie Tverské od Jaroslavské až do řeky Mology^[137] a Novohradské od Jaroslavské i Volohodské^[138] až do severního chobotu jezera Kubinského;^[139] odtud řeka Pozorobišča,^[140] město Kirilov a řeka Šeksna^[141] až do Běloozera. V tomto obvodu zahrnuty jsou gubernie Pskovská celá, Novohradské, Petrohradské i Tverské největší částka, Smolenské malá částka. Počet lidu v tomto předběžném vymezení, bez ujmy určitějšího vyzkoumání, vynáší 3,230.000, vesměs, jak již u Velkorusův řečeno, oudův řecké čili východní církve.

Znaky

1) i místo ě, jako v maloruském: chlib (chléb), snih (sníh), bih (běh), so vsim (se vším), na hori (na hoře), u sviti (v světě).

2) i a y smíchané a jedno místo druhého užívané: oni i ony, Židi i Židy, na hory místo na hori (na hoře).

3) o bezpřízvučné bez proměny: vorož’ (kuzedlník), tudyko (tudy), sjudyno (odsud), svojim nohám, Korostin.

4) o místo e po měkkých: joho, jomu.

5) u místo v: u horodi (v hradě), u hori (v hoře); a naopak

6) v místo u: vželi (jižli), v mene (u mne).

7) h místo g: hora, hrebať (oškliviti si), šuhaj (lajblík, vrus. dušegrějka).

8) c místo č: casto (často), molcať (mlčeti), cerez (črez, přes), sěcja (seče, seč), Ivankovic, Cernihov, Polocane, v Ostaškovském i Toržeckém újezdě; a naobrat

9) č místo c: čip’ (vrus. cěp’, řetěz), horniča (světnice), novohoročkij, rukavič (msc., rukavice), parobči (parobci), Němči (Němci), v Demjanském újezdě.

10) joho, jomu atd. po předložkách bez n: v joho (u něho), ot joho (od něho).

11) Odvržené i v soc.^[142] mn. počtu: svojim rukam (svojími rukami).

12) Odvržené t v 3. os. přítomn. č. ukazov. způsobu: bude, ide (jde), chodi; budu (budou), idu (jdou), chodja (chodí). Než v gubernii Pskovské i v újezdech Novohradské, příležících ke Smolenské i Tverské, slyšeti měkké t: budeť, buduť.

13) Užívání příčestí místo minulého času: ja prišedši místo ja prišeł. Ostatně jak ve velkoruském před ě, tak v novohradském podřečí před i, z ě povstalým, g, ch a k se nemění.

Různořečí

O různořečích tohoto veliké prostranství zemí zaujímajícího podřečí na ten čas nic s jistotou říci nemůžeme; jediné o mluvě obyvatelův újezdu Vesjegonského jsme se doslechli, že slove tam krivická a že zvláště změnou měkkého ď v dz: dzeň (den), dzesjat (deset) atd., od novohradského se různí.

Slovesnost

Novohradští, jakož^[143] vědomo, s ostatními Rusy společného jazyka^[144] užívají a společnou literaturu vzdělávají; pročež o slovesnosti vlastně žádná řeč býti nemůže. Myť zde míníme spisy, z nichž by jakéž takéž známosti o podřečí novohradském nabýti se mohlo; a takových stává. Novohradští občané hned od přijetí víry křesťanské byli milovníci literního umění: pro ně vydal kníže Jaroslav Pravdu ruskou [1016 — 1020]; u nich přepsal^[145] kněz Upir Lichy knihu proroctví [1030], diakon č. jahen Grigorij^[146] pro Ostromira evangelia [1056 — 1057] atd. Ve mnohých, na půdě novohradské vzniklých písemných památkách lze stopovati sledy pokrajinského jejich podřečí, což důkazem jest vysokého jeho stáří. Takové památky jsou: Otázky mnicha Cirika [ok. 1136 — 1165], vydané od Kalajdoviče [1821],^[147] letopisec Novohradský od l. 1017 — 1353, pro rozdíl jmenovaný prvním, vydán 1781, 1819 a 1841,^[148] letopis pskovský, vydán od Pogodina [1837],^[149] a nade všecko ouřední listiny a písemnosti obce novohradské od polovice XIII. stol. až do l. 1471, sebrané a vydané v Gosudarstvenných gramotách [1813 — 1826],^[150] v Aktách archeografické expedicí [1836], v Aktách juridických [1838], v Aktách historických [1841] a jiných, ted péčí císařské archeografické společnosti na světlo vycházejících spisech.^[151]

Pole

Obvod nářečí tohoto počíná se u Chotymska^[152] na Besedu,^[153] kdež rozhraní gubernie Smolenské od Mohylevské, a jde střídavě k západu, jihu i jihozápadu, rozhraním gubernie Černihovské^[154] od Mohylevské do Lojeva^[155] a rozhraním gubernie Černihovské^[156] od Minské po Dněpru do oustí Pripeti;^[157] odtud postupuje na západ nejprve po Pripeti až do Bělosorok,^[158], potom rozhraním gubernie Kyjevské i Volyňské od Minské i Horodenské až k Buhu^[159] u Vłodavy;^[160] odtud se zahybuje k severu korytem Buhu až ku potoku Prěsěce^[161] pod Drohyčinem;^[162] zdeť přechází do království polského a sestupuje k jihu přes Losice,^[163] Bělu,^[164] Meziřeč,^[165] Radzyň, východně vedlé Lublina přímo do Ščebřešina;^[166] odtud se zatáčí k jihozápadu přes Rakov a Momoty,^[167] kdež do království halicko-vladimirského přebíhá, do Ulanova^[168] na Sanu,^[169] a táhne se dále k jihu přes Ležajsk^[170] a vedlé Grodziska^[171] až pod Březov,^[172][173] odkud k severu se zahybuje, Žyznov,^[174] Vysokou,^[175] Bratkovku^[176] atd. obchází, pak k Budzynu se vrací a přes Duklu, Zmygrod,^[177] jižně pod Gorlicí a Grybovem^[178] ke vsi Roztoce^[179] na Popradě se vine, vsi Šlachtovu,^[180] Čornuvodu,^[181] Byłuvodu^[182] a Javirky^[183] za touto řekou okružuje a zpět pod Pivničnu^[184] dochází; odtud se obrací k jihovýchodu z počátku korytem Popradu, Halič od Uher dělícího, až do Leluchova,^[185] potom, přejda do Uher, řečištěm Teplé^[186] přes Rokytov^[187] k Dlouhé Louce^[188] nad Bordějovem;^[189][190] odtud na jih přes Kurimu^[191] až blízko Hanušovec^[192] na Teplé; odtud se zahybuje k severu a obchází Stropkov, Sninu a Humenné čili sídla tak jmenovaných Sotákův, docházeje opět Teplé pod Hanušovci; odtud padá k jihu korytem Teplé i Ondavy až do oustí Ternavy; odtud běží k východu nad Butkovci,^[193] přes Mukačevo až nad Berehy;^[194] odtud se zatáčí nazpět k západu k Latorici,^[195] okolo Dobroně^[196] i Kasoně,^[197] a vrací se opět pod Berehy; odtud se vine k východu pod Sylešem,^[198] přes Holmy,^[199] okolo Hustu^[200] a dále, s malými výminkami, korytem Tysy^[201] až k Syhoti;^[202] odtud se obrací východním břehem Bílé Tysy až za Jasynov,^[203][204] kdež hranic halických dosáhá; odtud sestupuje rozhraním Haliče a Uher až ku pramenům Bílého Čeremoše,^[205] kdež do Haliče vchází, a pojma pod se Izvor,^[206], Šipot vyšni,^[207] Rusku, Baniliv,^[208] Petrovce,^[209] Kupku^[210] a Terešeni,^[211] pod Bojanou^[212] na Prutu do ruské Bessarabie vstoupá, pak severním jejím tříslem nad Bričany^[213] dále k Soroce^[214] a Cekinivce^[215] na Dněstru se táhne; odtud dílem korytem Dněstru, dílem suchou zemí okolo valaských vesnic u Kamenky, Rybnice, Dubosarů,^[216], Hrihoropole^[217] se vina, nejprve k oustí Dněstru, potom dále na východ břehem mořským až ku Perekopu^[218] v Tavrii se prodlužuje; odtud přeskakuje za moře k oustí Kubaně, obchází černomořské kozáky, z počátku korytem Kubaně až do Voroněžské, potom středozemním rozhraním jich od gubernie Kavkazské až do Střední Jegorlycké;^[219] odtud suchou zemí pod Čuburskou,^[220] odkudž přes moře k Taganrogu přechází a po čáře, již výš v ohraničení Velkorusův popsané, k tečce u Chotymska na Besedu, od níž jsme vykročili, dobíhá. Pole toto nářečí maloruského pojímáť do sebe v Rusku gubernie Volyňskou, Kyjevskou, Černihovskou,^[221] Poltavskou, Charkovskou, částku Voroněžské (asi čtvrtinu), Jekaterinoslavskou, Chersonskou, Tavrickou s zemí černomořských kozákův, Podolskou a částku Bessarabie; v království polském díl gubernie Podlaské i Lublinské; v království halicko-vladimirském okruhy Přemyšlský,^[222] Lvovský, Žolkevský,^[223] Zločovský,^[224] Tarnopolský, Břežanský,^[225] Samborský,^[226] Sanocký,^[227] Stryjský,^[228] Stanislavovský, Kolomejský,^[229] Čortkovský,^[230] a částky Řešovského^[231], Jaselského,^[232] Novo-Sandeckého^[233] i Černoveckého čili Bukoviny; v království uherském stolice Bereskou, Uhvárskou, Ugockou a Marmarošskou z větší a Zemnenskou (Zemlinskou)^[234] i Šáryšskou z menší částky, osad po jiných stolicích roztroušených sem nepotahujíc. Vně zajisté tohoto ohraničení slyšeti nářečí maloruské v roztroušených osadách Rusinův v Uhřích ve stolicích před i za Tysou ležících (dvě osady, Kucura^[235] a Kerestúr,^[236] až v Báčské, a jedna, Šid,^[237] až v Sremské stolici za Dunajem), v Moldavě, Valachii, Bessarabii a Tavrii. Vnitř něho leží několik jako ostrovův cizích řečí a jazykův: jmenovitě řeči polské v Haliči okolo Feldštýna^[238] a Chyrova,^[239] též mezi Zaršynem^[240] i Bukovskem,^[241] jihozápadně od Sanoku;^[242] srbské v gubernii Chersonské a Jekaterinoslavské od Krylova^[243] a Kaljužiny^[244] na Dněpru až do Torhovice^[245] na Sinjuše;^[246] německé v Haliči porůznu, zvláště pod Lvovem a Haličem, v gubernii Chersonské u Odessy a nad Nikolajevem, v gubernii Černihovské^[247] na Desně a pod Bachmačem,^[248] v gubernii Voroněžské u vtoku Sosny do Donu, v gubernii Jekaterinoslavské na Dněpru u Podhorodného^[249] a níže naproti Aleksandrovsku^[250] i ostrovu Chortickému,^[251] v gubernii Tavrické na řece Moločné; řecké v pomoří Azovském na řece Kalmiusu a Miusu; naposledy turecké v témž pomoří od Perekopu až do Kalmiusu. Nářečí maloruské stýká se na východě s velkoruským po čáře od řeky Jeje^[252] až do Chotymska na Besedu, na západě i severu s běloruským po čáře od Ljumonova^[253] až do oustí říčky Prěsěky^[254] do Buhu v oblasti Bělostocké; na západě nejdřív s polským po čáře od Buhu do Šlachtové^[255] i Pivničné, potom s uherskoslovenským až do oustí Ternové v Ondavu; na jihu s jazykem maďarským po čáře od Ondavy až do Holmu, pak s valaským až do oustí Dněpru, potom s tureckým, německým i řeckým až do Taganrogu, naposledy s čerkeským na Kubani a tureckým od Kubaně k Jeji. Pokrajinských, obzvláštních jmen v Rusku méně (Ukrajna, Ukrajinci, Záporožci a j. známá, dílem již zastaralá, Postolníci v Podlasí na levém Buhu), v Haliči a v Uhřích více: tak slovou Lemkové (Lemky)^[256] v někdejší zemi Sanocké a povětě Běckém,^[257] jejichž odvětví v severních Uhřích na horní Ondavě Krajňáci,^[258] Bojkové (Bojky)^[259] v zemi Zydačevské^[260] i Halické a vlast obou Podhoří (Pidhirje), Huculi v krajišti Kuty i Pokutje zvaném, jichž větev Čeváci (Čevaky)^[261] pod horami na Teresvě,^[262] Opolí (Opilje) č. země Lvovská, kdež Hrivňáci (Hrivnjaky), Doly okolí přemyšské a jaroslavské atd. Počet Malorusův po vyloučení všech jinojazyčníkův, zvláště Polákův, jichž co šlechty a měšťanstva v západních čili předdněprovských guberniích Maloruska a ve východním Haliči množství, potom Židův, jichž tu neméně, Němcův, Řekův, Tatarův^[263] atd., vystupuje na 13,144.000 duší, z nichž 10,370.000 do Ruska a 2,774.000 do Rakouska, a sice 2,149.000 do Haliče a 625.000 do Uher, padá. Z těchto jest 10,154.000 křesťanův východního čili řeckého obřadu a 2,990.000 téhož obřadu s římskou církví sjednocených, odkudž uniti čili poslovanile unijati slovou, a sice 2,774.000 v Rakousku a 216.000 v království polském.

Znaky

1) i místo ě: svit (svět), lito (léto), tisto (těsto), misjac (měsíc), hnizdo (hnízdo), biłyj (bílý); tak v podřečí novohradském a z částky i v nářečí srbském^[264] dle vyslovení Slavoncův a Dalmatincův,^[265] též v českém.

2) i místo o (v této případnosti i po hrdelních h, ch, k): kiň (kůň), mij (můj), nižka (nůžka), dvir (dvůr), sokił (sokol), pidošva (podešva), pidile (podolí), pidkiv (podkov); totéž i v zašlém drevanském nářečí v polabských Slovanech.

3) o bezpřízvučné beze změny: do domoňku (do domečku), šyrokoho (širokého), mołodci (mládci).

4) y místo i čili y a i stejně znějící, něco ouže než velkoruské y: łyst (list), pysaty (psáti), myłyj (milý), nosyť (nosí); podle toho d, n, t a l před původním i znějí tvrdě, protože se toto jako y vyslovuje; ale před i, z ě a o povstalým, měkce: divča, nižka, stił, lito.

5) u místo v: u lisi (v lese), uslid (vsled), učora (včera); a naopak

6) v místo u: vže (již), vmiraju (umírám).

7) h místo g: bohiv (bohův), hadaju (hádám), hora, hodi (dost).

8) k místo c: kvitka (f., místo cvětka, kvítek); než i cvit (květ) obyčejné.

9) chv místo f: chvartuch (fěrtuch), chvasolja (fizole).

10) v často místo ł: vovk (vlk), povnyj (plný), žovtyj (žlutý), pysav (psal), ljubyv (líbil), kazav (kázal).

11) c, s, z místo k, ch, h před i místo ě: divci (děvce), svasi (svase), nozi (noze), na dorozi (na dráze); a ž, č místo h a k v imperativu: sterežy (střez), dvyžy (dviz, dvihni), pečy (pec), tečy (tec); než v nom. množ. počtu h, ch, k zůstává: vorohy (vrahové), Turky (Turci).

12) i předsuvné: ik, iko (k, ke).

13) v předsuvné před o (i) a u: vivcja (ovce), viči (oči), vin (on), vid (od), vułycja (ulice), vucho (ucho).

14) Okončení ženské -cja místo -ca: mołodycja (mladice), troicja (trojice), carycja (cářice, císařovna).

15) Splývající infin. -ti s náměstskou sja v -ćcja: kochaćcja (kochati se), spodivaćcja (spodívati se).

16) Třetí osoba v přít. č. ukaz. způs. v jd. počtu po e odvrhuje t: vede, kłyče (křičí č. zove), nese, rehoče (řechce); ale po i a v mn. počtu je drží: chodyť (chodí), stoiť (stojí), bižyť (běží), nosyť (nosí).

17) Budoucí čas též s imu složený: mohty-mu (moci budu), mohty-mem (moci budem).

18) Zdrobnělých forem množství, až i v časoslovích:^[266] spatky (spáti), jistky, jistočky (jísti), huljatky (procházeti se), letiteňky hadaje (zamýšlí letěti); nápodobně u hlavních^[267] a přídavných jmen: matusenečka (máti), harneseňkyj (pěkničký), macjupeseňkyj, macjupeseničkyj (malý) atd.

19) Zveličující přídavné na -ennyj: zdorovennyj, dužennyj, vražennyj (velmi zdravý atd.).

Podřečí

Maloruské nářečí na několik podřečí se dělí; jináč zajisté v okolí Kyjeva a Perejeslavi^[268] čili mezi Dněprem a Sejmem, jináč v podkrají Desny, jináč naposledy v podkřídlí Tater a v Tatrách se mluví. Od Sejmu po Desně ku př. místo i, pošlého z o, slyšeti ui: kuiň, sjuiľ; Karpatorusíni mají je místo ą, a: žjety (žati), tježko (těžko), pšenycje (pšenice); y místo o: łyžka (lžíce), dryva (dřeva); dž místo ž: chodžu (chodím), čudžyj (cizí) atd.^[269]

Slovesnost

Ačkoliv Malorusové v písemném jazyku a literatuře s bratry svými Velkorusy odedávna dokonale sjednoceni jsou; však nicméně nacházejí se rozliční, jak starší, tak i novější spisové, buď docela, buď aspoň z částky v prostém maloruském nářečí zhotovení, z nichž důkladné o něm známosti nabyti lze. Již v nejstarších jihoruských písemných památkách, jako na př. v obou Sbornících, od jahna Jana psaných 1073 a 1076, v evangelium krylovském 1143,^[270] v Obštníku z XII. stol. ve Vídni atd., nachází bystřejší a zkušenější oko nejedny sledy maloruských forem, jichžto počet v pozdějších rukopisech, např. v Ephrenu Syrském 1370 a j., nadto pak v listinách knížat vladimirských a halických z XIV. stol., naočitě vzrůstá. V XV. a XVI. století, když v západní Rusi nejvíce psáváno a tištěno nářečím běloruským aneb aspoň na běloruském kmenu vštěpeným, i v Malorusku jakýsi prostřední sloh z běloruských a maloruských živlův, ne bez příměskův z církevního jazyka, tvořiti se počal. Léta 1556 — 1561 přeložil Michal Vasiljevič, arcipryšt sanocký, čtvery evangelia z řeči staroslovanské čili církevní, již on bulharskou zve, na maloruskou. V novější době někteří milovníci mateřského nářečí začali skládati a vydávati básně, pověsti a jiné zábavné spisy v prosté, čisté, milodyšné maloruštině, což jakožto zvláštnost, v tomto svém obmezení jednotě literatury neškodící, vždy svou chválu má. Počátek učiněn od Kotljarevského^[271] s přeoděnou Aeneidou [1798; 1809]; po něm postupovali Pavlovśký,^[272] [1818] Maksymovyč^[273] [1827], Sreznevśký^[274] [1833], Hrebinka^[275] [vrus. Grebenko, 1834], Kvitka^[276] [jinotajitelným jménem Osnovjanenko, 1834], Bodjanśký^[277] [1834], Synelnikov^[278] [jin. Dovhonosenko, 1836], Zabiła^[279] [vrus. Zaběła, jin. Topola, 1837], Metlinśký^[280] [jin. Mohyla, 1839], Kostomariv^[281] [jin. Hałka, 1839] Borovykovśký,^[282] Špyhoćký^[283] a mezi Karpatorusíny Vahylevyč^[284] [1837], Holovaćký,^[285] Šaškevič, Ilkevyč^[286] [1840] a j. Chudou mluvnici tohoto nářečí vydal Pavlovśký^[287] [1818]; u Łučkaje^[288] [1830] a Łevického^[289] [1834] nářečí maloruské není dosti přísně od církevního odděleno. Slovníka se nedostává. Dobré sbírky překrásných maloruských písní vydali kníže Certelev^[290] [1819], Maksymovyč^[291] [1827; 1834], Zaleski^[292] [1833], Sreznevśký^[293] [1833], Pauli^[294] [1839], Markevyč [1840]^[295] a j.

Pole

Čára, pole tohoto nářečí objímající, počíná se u Ljumonova^[296] na řece Lži,^[297] západně pod Opočkou,^[298] na rozhraní gubernie Pskovské od Vitebské,^[299] a sestupuje na jih vedle Ljucyna^[300] přes Rajbykozy, Torčilovo a Dagdu^[301] ku Pridrujsku^[302] na Dvině a dále východním krajištěm gubernie Vilenské přes Braslav,^[303] Rodupišky^[304] k Zaškevičům^[305] na Viliji,^[306] odtud k západu přes Olšany,^[307] Traby,^[308] nad Ivjem^[309] a Lidou^[310] k Horodnu; odtud se chýlí k jihu západním krajištěm oblasti Bělostocké přes Knyšyn,^[311] Bělostok,^[312] Bočky^[313] k ústí potoku Prěsěky do Buhu; odtud, směřujíc střídavě na východ i sever, vpadá dříve do čáry, nářečí maloruské obmezující, již vypsané, až do Chotymska na Besedu, dále do čáry, nářečí velkoruské objímající, tolikéž již vyměřené, až do Ljumonova, od něhož jsme vyšli. Tou měrou nářečí běloruské prostírá se po celé gubernii Mohylevské i Minské, po větší částce gubernie Vitebské,^[314] Horodenské i oblasti^[315] Bělostocké a po menší částce gub. Vilenské. Bělorusové sousedí na severu i východě s Velkorusy od Ljumonova do Chotymska, obzvláštně pak s Novohradskými od Ljumonova do Perelohu na Dvině; na východě i jihu s Malorusy, po čáře od Chotymska do potoku Prěsěky; na západě s Poláky od Prěsěky do Horodna čili určitěji až do vtoku Hanče;^[316] na severozápadu s Litvany a Lotyši od vtoku Hanče do Ljumonova. Obzvláštní jména nám posud žádná ve známost nevešla, místních, podle řek a měst, jako Pinčuchové (Pińčuchy) atd., pomíjejíce. Lidu běloruského po srážce Polákův a Židův, v těch stranách hojných, též Tatarův v městech gubernie Minské, Horodenské a Vilenské (potomkův osazených tam vězňův), počítá se l. 1842 do 2,726.000, z nichž 2,376.000 jest vyznavačův řecké víry a asi 350.000 (dle Platera a jiných) římských katolíkův.

Znaky

1) a místo bezpřízvučného o: tabě (tobě), kaho (koho), bahatyj (bohatý), asličok (oslíček), starana (strana), maładyj (mladý), baju sja (bojím se), pabjažym (poběžím).

2) a velmi zhusta místo ě: hrachov (hříchův), dzjaučyna (dívčina), vjarnyj (věrný), vjanočyk (věneček).

3) ja často místo pouhého e: njahodnyj (nehodný), cjapjér (teprv), sjastryca (sestřice), vjalikyj (veliký), prynjasli (přinesli), bjarezina (březina).

4) Jotování čili změkčování souhlásek před e: cjebje (tebe), nje (ne), pjeryna (peřina).

5) i a y změtené, jako v novohradském a maloruském: zatym (zatím), njezory sja (nezoř se), sjastryca (sestřice), pjeryna (peřina), mužyk (mužík), očy (oči), pryšyj (přiší).

6) i a y místo e: chočyć (chce), chachočyć (chechce), budziš (budeš), čyrvonyj (červený).

7) u místo v: u konjec (v konec), u lese (v lese) a naobrat

8) v místo u: v mjenje (u mne).

9) v často místo ł, jako v maloruském: mavču (mlčím), buv (byl), zavaliv sja (zavalil se), dovhyj (dlouhý), vavčok (vlček), uchapiv (uchopil).

10) h místo g: hołub (holub), aharod (zahrada), torh (trh), łuh (luh), husak.

11) c, s, z místo původních k, ch, h před ě: na rucě (na ruce), k sasědcě (k sousedce), na nitačcě (na nitečce), po dorozě (po dráze), u łuzě (v luze); a v imper. ž i č místo h a k: bjerežy (ostříhej), pječy (pec); než v nom. mn. počtu před i bez změny: dzěcjuky (dítky), Piňčuchy.

12) ć i dz místo měkkých ť a ď: cicho (ticho), cěň (těň, stín), hosci (hosti), spaci (spáti), dzeň (den), budze (bude), dzěvka (dívka), dzivo (div), vyjdzi (vyjdi), chadzi (choď).

13) h předsuvné: heto (eto, aj).

14) v předsuvné před u a o: vuzkyj (ouzký), vutka (utka, kachna), Vosip (Josef), vulica (ulice).

15) Třetí osoba v přít. č. oznam. způsobu v obojím čísle na -ć: vjezeć (veze), płačeć (pláče), chočyć (chce), visić (visí), vodzić (vodí), jeduć (jedou), krešuć (křesají), stojać (stojí), spěvajuć (zpívají), kažuć (káží); někdy se však po e odvrhuje ć: pohladaje (pohlídá), narekaje (naříká), promavlaje (promlouvá).

Podřečí

O podřečích tohoto nářečí s jistotou nic tvrditi nemůžeme. Někteří jazykozpytci rozdíl činí mezi podřečím čistě běloruským, v gubernii Mohylevské a Vitebské čili ve vlastně tak zvané Bělorusi panujícím, a litevsko-ruským, jakéž v knihách XVI. stol. ve Vilně vydaných nacházíme, jež na mluvě lidu v gubernii Vilenské, Horodenské a Minské osnováno a dále od spisovatelův literně vzděláno jest.

Slovesnost

Bělorusové nyní zároveň s Malorusy společníci jsou ve spisovním jazyku a literatuře Velkorusův; než v běhu XIV., XV. a XVI. století psávali a po zavedení umění knihtiskařského i tiskli jazykem svobodně, avšak ne bez vplyvu polštiny, na základu domácího nářečí vzdělaným, kterýžto, v povaze své ode dnešní prosté mluvy lidu ovšem patrně rozdílný, od některých novějších, jakž jsme podotkli, litevsko-ruským nazýván bývá. V jazyku tom, někdy na dvoře litevských knížat panujícím a i potom po sjednocení Litvy s Polskou v litevských zemích ouředním, psány jsou všecky listiny a ouřední písemnosti, týkající se záležitostí zemských i soukromých, zachované dílem v původních deskách zemských v Petrohradě, dílem v přepisích ve Varšavě a z částky již i vydané od Grigoreviče^[317][318] [1824], Muchanova [1836]^[319] a knížete Obolenského [1838].^[320] Z jiných písemných památek onoho věku nejdůležitější jsou: Statut Kazimíra Jagellončika 1492 [vyd. 1826],^[321] Statut Litevský, prvotně l. 1505 sepsaný, potom několikráte, a sice l. 1522 — 1529, 1564 a naposledy 1588 poopravený [vyd. 1566, 1588 a 1841],^[322] Tribunal Vel. knížetství litevského [1581],^[323] letopisec Litvy i kronika ruská [vyd. 1827]^[324] a j. Z knih nábožného obsahu připomínáme zde jen překlad biblí od Skoriny [vyd. v Praze 1517 — 1519)^[325] a vydané od téhož obzvlášť Žalmy [1525], pak Skutky apoštolské a epištoly [1528], pomíjejíce mlčením ostatních, v XVI. a v první polovici XVII. stol. ve Vilně,^[326] Jeví, Ostrohu,^[327][328] Kyjevě, Rochamnově a j. tištěných liturgických a bohoslovních knih, buď cele na tomto nářečí psaných, buď aspoň, což zvláště o knihách bohoslužebných platí, úvody, předmluvami, vstavkami a přídavky v něm psanými opatřených. Za našeho času vyšel katechismus pro katolické Bělorusy v obecném^[329] nářečí, jenž zde na tituli polsko-ruským slove [1835]; nejmenovaný pokusil se o přeodění Virgiliovy Aeneidy^[330] na vzor maloruské (v rukopisu) a Gołębiowský [1830]^[331] i Rypińský^[332] vydali tiskem ve svých spisích několiko přesných běloruských národních písní.