Zlatý fond > Diela > Slovanský národopis


E-mail (povinné):

Pavol Jozef Šafárik:
Slovanský národopis

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Robert Zvonár, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Alena Kopányiová, Daniela Kubíková, Andrea Kvasnicová, Daniel Winter, Eva Lužáková, Zuzana Šištíková, Ivana Černecká.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 77 čitateľov

Částka II. Jazykové cizí

§ 29. Indoevropejští

Kmenové, k jejichž vypisování přikračujeme, jak velikostí a rozsáhlostí svou, tak i zeměpisným položením potahmo na Slovanstvo jiní jiných jsou důležitější a známější; neboť co někteří z nich, jako německý, vlaský atd., ode starodávna se Slovany sousedící, buď mohutností, buď vzdělaností svou, dávní nebo nynější, vysoce se skvějí,[1320] toť naproti tomu jiní, na př. albánský,[1321] osetinský atd., i se Slovany slabších svazkův mají, i z ohledu moci a duchovní vzdělanosti na mnohem nižším stupni stojí. O jedněch i druhých, zvláště za novějších časův a v jazykoslovním ohledu, tolik již v rozličných zemích a jazycích v Němcích, v Angličanech, Francouzsku, Rusku, a sice důkladně psáno jest, že každý, komu o nabytí lepší známosti o nich činiti jest, ne nesnadno potřebných k tomu pramenův a pomůcek nalezne, čehož o kmenu slovanském, v cizích literaturách bohužel jen otčímsky pěstovaném, vpravdě říci se nemůže. Z té příčiny, nechtíce povrchně opakovati, co již jinde šíře a lépe řečeno jest, a poněvadž meze přítomného spisu nám co největší možnou krátkost za povinnost ukládají, nemůžeme zde o kmenech plemene indoevropejského a severského v též obšírnosti jak o slovanském jednati, nýbrž přinuceni jsme podotknouti pouze toho, což k nynějšímu předsevzetí našemu, to jest k vysvětlení polohy a vzájemných poměrův jejich, pokudž na zeměpisné naší mapě obsaženi jsou, nevyhnutelně potřebno býti se vidí. Pojednámeť pak stručně o kmenech těchto v témž pořádku, v kterémž jména jejich na tabulce v zeměvidu položena jsou.

1. Kmen litevský

Sídla tohoto původem, jazykem a povahou svou Slovanům nejpříbuznějšího kmene opírají se na východě o sídla Novohradských Velkorusův a Bělorusův, po čáře od Pečor[1322] až do Zaškevičův na Viliji,[1323] na jihu a jihozápadě o sídla nejdřív týchže Bělorusův po čáře od Zaškevičův až do Horodna čili určitěji do vtoku Hanče v Nemen, potom Polákův po čáře od vtoku Hanče až do jezera pod Nordenburkem,[1324] naposledy Němcův po čáře od jezera pod Nordenburkem až k zátoce Kuronské[1325] nad Labiavou;[1326] na západě o moře Baltické od Labiavy až pod osady Pusen[1327] a Irben;[1328] na severu nejdřív o Rižský záliv vyjma pobřeží od Irbenu do Angerského jezera,[1329] na němž ostatkové Čudův sedí, potom o estonské Čudy po čáře od Aderkas-Moizy[1330] přes Valtenberga-Moizu,[1331] Rujen[1332] Valku,[1333] Senna-Moizu,[1334] Hanni-Moizu,[1335] Krusta-Pils[1336] až k Pečorům, od nichž jsme vyšli. V tomto obmezení pole jazyka litevského zavírají se následující kraje ruské: gubernie Vitebské veliká částka čili druhdy tak jmenované polské Livony, t. nynější pověty Dunaburský,[1337] Ljucynský,[1338] Řežycký[1339] a částka povětu Dryského,[1340] gubernie Livonské jižní polovice, t. okruhy Rižský[1341] a Kesský,[1342] vyjímaje pozůstalé staré osady čudských Livoncův v okolí, Sal-ace (Salis)[1343] jmenovaném; gubernie Vilenská bez mála celá, takže jen na východě a v jihovýchodním koutě, v povětech Braslavském, Zavilejském a Ošmjanském,[1344] převaha jest na straně Bělorusův; gubernie Horodenské severní částka, a sice v povětech Lidském[1345] a Horodenském až po Žirmuny[1346] a Hodži;[1347]; gubernie Augustovské severní částka, známá pod jménem Zapuščanska, počnouc od Nemna až pod Sejny[1348] a nad Suvalky[1349] čili tři obvody, Sejnenský, Kalvarijský[1350] a Marianopolský;[1351] v království pruském drahná částka východních Prus od severních a východních hranic až do Sarkavy[1352] na kose Kuronské, Labiavy,[1353] Darkian[1354] a Oleška,[1355] v kteréžto straně poslední litevská ves jest Norkiten,[1356] blízko Taplakena,[1357] sedm mil od Královce[1358] na silnici z Instruce do Královce. Tento celek jazykového pole dělí se podle nářečí na dvě půly: lotyšskou, ve Vitebsku, Livonech a Kuronech (s vyloučením okolí Polangy,[1359] teprve l. 1827 od gubernie Vilenské odtrženého a ke Kuronské přivtěleného, v němž Litvané sídlí), a vlastně litevskou, v guberniích Vilenské, Horodenské, Augustovské a ve východním Prusku. Podle tohoto rozhraní mezi oběma nářečími běží stejně s rozhraním politickým mezi guberniemi Kuronskou a Vilenskou, vyjma prostor od Škud[1360] k západu, kdež čára, nářečí dělící, přímo přes Bartavu[1361] k moři padá. Jest i v gubernii Vilenské v povětě Upitském čtvero far lotyšských, též v povětě Vilkomirském[1362] v Oknistě[1363] a Užvintách.[1364] Vně tohoto obmezení nacházejí se roztroušené osady lotyšské v gubernii Pskovské v malém počtu na samých hranicích Livonska a Vitebska, litevské v gubernii Minské jedna ves v povětě Vilejském,[1365] ve Vilenské v povětě Novohorodském[1366] též jedna ves, ve Slonimském[1367] několiko vsi, na př. Žyburtovščyzna, Norceviči atd., naposledy ve vlasti Bělostocké v povětě Sokolském[1368] několiko vsí. Naproti tomu vnitř tohoto obmezení stáváť osad jinojazyčníkův v nemalém počtu, především Bělorusův v gub. Vitebské, Vilenské a Horodenské, dále livonských Čudův v gubernii Kuronské na pobřeží od Irbenu[1369] až do jezera Angerského[1370] a v okolí osady Radna, kteřížto poslední však dle nejnovějších zpráv již téměř docela vymizeli, posléze Němcův, jenž zvláště v městech livonských a kuronských od starodávna a teď od nedávna i ve východnopruských v hojném počtu sídlí, anobrž okolo Gombina[1371] i po vesnicích hromadně se rozšiřují, ať o Polácích co pouhé šlechtě a měšťanech, potom o Židech a Tatařích, též jen v městech se nacházejících, mlčíme. Počet všech Litvanův vynáší l. 1842 okolo 2,380.000 a sice Litvanův vlastně tak jmenovaných 1,438.000, z nichž 1,282.000 do Ruska, 156.000 do Pruska padá, tolikéž 1,282.000 ke katolické, 156.000 k evangelické víře se přiznává, a Lotyšův 942.000, všech ruskému žezlu podrobených, mezi nimiž 822.000 katolíkův a 120.000 protestantův jest. Jedni i druzí mají svou chudou, v novějších časích málo vzdělávanou literaturu. Litevské mluvnice a slovníky vydali mimo jiné Ruhig [1747] a Mielcke [1800], lotyšské mluvnice Stender [1761, 1783], Rosenberger [1830] a Myle [1837], slovník Stender [1791].

2. Kmen romanský

Dvojí větev tohoto bujného a velmi rozšířeného kmene zde v uvážení se béře, valaská a vlaská.

a) Valachové čili Rumuni. Tento, jak se zdá, ze staré zásady thracké přimíšením římských a slovanských živlův povstalý národ bytujeť zároveň s národem maďarským takořka uprostřed velikého kmene slovanského, jedině na západě národu neslovanského, Maďarův, se dotýkaje. Hraničíť pak na severu a východě s Malorusy po čáře od Halmův[1372] ve stolici Ugočské v Uhřích až do oustí Dněstru, odtud až do oustí Dunaje mořem obmezen jsa; na jihu s Bulhary po čáře od Djurdjevského oustí až do Vidina; na západě nejdřív se Srby po čáře od Vidina až do Aradu na Maroši, potom s Maďary po čáře od Aradu vedle Šimandu[1373] přes Ďulu,[1374] Velký Várad,[1375] Velkou Létu[1376] a Satmář[1377] k Halmům v Ugočské stolici. Obšírné země, v tomto obvodu kmene a jazyka valaského ležící, vtěleny jsou do tří státův, a sice do rakouského východní částka Uher, t. stolice Marmarošská, Satmárská, Biharská, Aradská, Temešská, Krašovská a vlacho-illyrský pluk, potom celé Sedmihradsko, pak jižní polovice Bukoviny čili okruhu Černoveckého[1378] v království halicko-vladimirském; do ruského vlast Bessarabská, ač necele valaská, a příležící k Dněstru končiny gubernie Podolské i Chersonské (osady Verbka-Voloska nad Tašlykem, Jaružské starostvo, Rybnický klíč, t. Rybnica, Topala i Krečinova, Jahorlycký klíč, Nestojta klíč a některé jiné); do tureckého Multany a Valachie celé; do podřízeného vysoké Portě knížetství srbského částka kraje kladovského,[1379] Ključ jmenovaná, s pětmecítma vesnicemi, též okolí Pořečského[1380][1381] a Krajiny[1382] některý díl, od Valachův společně se Srby obydlený. Vně tohoto celistvého prostranství nacházíme jednotné osady valaské ve východních Uhřích ve stolicích Satmárské, Sabolčské, Čanadské a Torontalské, pak v Bessarabii v újezdě Kahulském uprostřed mezi bulharskými osadníky. Mnohem znamenitější jsou osady tak nazvaných Macedo-Valachův čili Cincarův, kteréžto však poslední jméno téměř tolik jako přezdívka platí, v Macedonii, Albanii a Thessalii. Nejlidnatější města jejich v těch stranách jsou Vlacho-Klisura[1383] v pohoří, rovinu Kosturskou[1384] od Kailarské[1385] dělícím, na Olympu[1386] a Kambunském hřebenu[1387] Kokinopol[1388] a Vlaská Livada,[1389] v pohoří Pindském San-Marina (Samérina)[1390] a Furka,[1391] potom asi dvanáct osad v kraji, Záhoří řečeném, mezi nimiž přední Laíšta, Lesínica a Malakassi;[1392] dále v okolí města Joanniny[1393] Mécovo,[1394] Serraku[1395] a Kalarites,[1396] na východním svahu Pindu[1397] v kraji Aspropotamském,[1398] téměř cele od nich obydleném, veliká města Chalíki[1399] a Klínovo.[1400] Z těchto macedo-valaských osad na mapě naší vyznačeny jsou jen Tomorindža (Voskopol),[1401] Vlacho-Klisura[1402] a San-Marina.[1403] Naobrat sídlí v zemích, z větší částky od Valachův zaujatých, společně s nimi mnozí jiní národové, jmenovitě v Uhersku na severu Rusíni, jižněji Maďaři, potom Němci a Srbové, v Sedmihradsku Maďarové, zvláště v zemi, jenž Sakulskou (Sékelskou) slove, Němci okolo Brašova,[1404] Sibina,[1405] Medjaše[1406] Bystřice[1407] atd., Armenové v Sámošújváru,[1408] Sín-Miklóši[1409] a Ebešfalvě,[1410] v Bukovině, Multanech a Valachii Maďarové v několika nových osadách, v Bessarabii Němci v devatenácti osadách, v Chersonské gubernii Bulharové v šesti osadách u Tyraspole,[1411] o maloruských vesnicích, mezi valaskými v Multanech a Bessarabii roztroušených, zvláštní zprávu nečiníc. Počítámeť pak všech Valachův l.1842 neméně než 7,806.000, a sice v Turecku, t. ve Valachii, Multanech a Srbsku, 4,324.000, mezi nimiž asi 300.000 Macedo-Valachův čili Cincarův v Macedonii, Thessalii a Albanii, v Rakousku 2,828.000, jmenovitě v Sedmihradsku s pomezím 1,330.000, v Uhřích s pomezím 1,220.000, v Bukovině 278.000, v Rusku 654.000, jmenovitě v Bessarabii 554.000, v gubernii Chersonské a Podolské 100.000. Podle náboženství jest 6,964.000 řeckého vyznání a 842.000 téhož vyznání s římskokatolickou církví sjednocených v Uhřích a Sedmihradsku. Jazyk valaský dělí se na dvé nářečí: dakovalaské v severodunajských zemích a Srbsku, s několika podřečími, a macedovalaské v Macedonii, Thessalii a Albanii. Prvního mluvnice psali mimo jiné Clemens [1821, 1836] a Alexi [1826], slovníky Clemens [1821, 1837] a nejmenovaný [v Bud. 1826]; druhého mluvnici Bojadži [1813], slovníka ještě není.

b) Vlachové. Tato rozšířená, lidnatá, jak zděděnou po Římanech slávou, tak i novější vzdělaností proslulá větev bujného románského štěpu míchá se s větvemi kmene slovanského v království benátském a illyrském, též v Dalmacii v některých městech a na ostrovích. V království benátském sousedí Vlachové s korutanskými Slovenci po čáře od Lepalyvsi[1412][1413] u Pontabla[1414] na řece Bělé přes Nimisu až do Brazzany[1415] na řece Idriji a v illyrském po čáře od Brazzany na Idriji až do sv. Ivana[1416] nad Dujnem. Východně od této čáry jsou jednotné vesnice vlaské uprostřed mezi slovanskými jak ve Furlanech a Gorickém okolí,[1417] tak též v Istrii (jižní cíp Istrie, od přístavu Polského[1418] a Badského,[1419] osazen jest cele Vlachy) a města ve všech těch třech zemích, jakož z částky i v Dalmacii, zalidněna jsou ponejvíce obyvateli vlaského jazyka užívajícími, t. buď původními Vlachy, buď zvlaštělými Slovany, čehož na mapě pro nedostatek místa, též jiné překážky označovati zaumyslně pominuto.

3. Kmen německý

Žádný z evropejských kmenův po tak rozšířených hranicích se Slovany nesousedí a sídly svými do sídel těchto tak rozmanitě nezabíhá jako německý. Od jezera Nordenburského[1420] ve východních Prusích až k Olivě[1421] na břehu moře Baltického a zase od jezera Gradského[1422] v Pomořanech až k Lepalevsi[1423] na řece Bělé[1424] v Korutansku všudy sousedí Němci hromadně se Slovany, Poláky, Čechy, Moravany, Slováky, Chorvaty a Slovenci, rozlívajíce se hojnými, starými i novými osadami svými přes tato rozhraní téměř do všech vlastí slovanských, takže vyjmeme-li země vysoké Portě podrobené, Srbsko, Bosnu a Bulharsko, neníť zemí od Slovanův obydlených, v nichž by německých osad nestávalo. Nemohouce pro velikost předmětu a nedostatek místa, též jiné při tom běžící překážky, na ten čas o velikém, lidnatém a v každém ohledu důležitém kmenu tomto a jeho jazyku podrobně jednati, vidíme se přinucena podati zde stručný přehled hlavních osad německých po rozličných jak slovanských, tak i jinojazyčných krajinách v Rakousku, Rusku a Prusku roztroušených.

a) V rakouském státu prostírají se osady německé po Čechách, Moravě, Haliči, Krajině, Uhřích, Slavonii a Sedmihradsku. V Čechách, který kraj výhradně, které z větší a které zmenší částky od Němcův obydleny jsou, již nahoře (§ 22) jsme řekli; zdeť připomínáme, že i v oddělených sídlech uprostřed mezi Čechy nacházejí se Němci předně u Budějovic[1425] ve dvaceti a jedné osadě, na obojím břehu Vltavy, pak u Něm. Brodu,[1426] táhnouce se od tohoto města na jih k Jíhlavě a dále do Moravy, naposledy v jednotlivých vesnicích porůznu, zvláště v severních a západních krajích, jež zejména vyčítati k jinému času a místu odloženo buď. V Moravě mimo kraje z většiny Němci, s celým kmenem souvisícími, zalidněné, Holomúcký[1427] a Opavský, jsouť oddělené německé vesnice jako nějaké ostrovy mezi slovanskými na rozličných místech, nejpočetněji u měst Svitav, Mohelnice,[1428] Třebové a Březové,[1429] pak u Jíhlavy, souvisíce s dotčenými osadami u Něm. Brodu, v menším počtu u Bilska,[1430][1431] Brodku,[1432] Holomúce, Brna a Komořan.[1433] V království halicko-vladimirském počítá se asi devadesát osad německých, za panování císaře Josefa II. a později založených, z nichž některé, hromadně sestavené, pod Lvovem, Haličem[1434] a mezi řekami Dunajem i Popradem u Sandeče[1435] na mapě naší vyznačeny, jiné, po rozličných krajích roztroušené, pro nezbytí místa vypuštěny jsou. V Krajině celý okres hočevarský[1436] s osmi farami a sedmi lokaliemi (21.000 duší) Němci, od císaře Maximiliana I. l. 1509 zde osazenými, zaujat jest. Podobně v Korutansku v podkrají řeky Bělé a v okolí jest šestero německých osad, jejichž jména Malberget,[1437] Trbiž,[1438] Kokova,[1439] Rabel[1440] Lužnica[1441] atd., na mapě z dotčené příčiny neoznačených. Ves Sorica[1442] na řece Soře v Krajině, někdy německá, již se prý poslovanila. V Uhřích mimo mnohá od Němcův zaujatá svobodná města: Prešpurek,[1443] Sv. Jiří,[1444] Pezinek,[1445] Modru, Šťávnici,[1446] Kremnici, Bystřici[1447] atd., nacházejí se četné německé osady dvojího původu, starší mezi Slováky, novější mezi Maďary, Srby a Valachy. Z oněch největší a nejpamátnější jsou ležící ve stolici Spišské a Abaujvárské a táhnoucí se od Gňazdy i Lubovné až do Mecensajfu, mezi nimiž jsou zejména: Kežmarek, Nováves, Bělá,[1448] Poprad, Podolinec,[1449] Lubice,[1450] Gňazda,[1451] Lubovna, Podhrad,[1452] Spišská Sobota, Tvarožna,[1453] Vlaská,[1454] Velká,[1455] Ruskynovce,[1456] Stráže,[1457] Matějovce,[1458] Vrbovo,[1459] Smolník,[1460] Hnilec,[1461] Švedler,[1462] Vágendrysl,[1463] Mníšky,[1464] Štos,[1465] Čtvrtek,[1466] Mecensajf[1467] a j.; méně početné jsou v Gemerské stolici Dobšina, v Nitranské a Turčanské Něm. Právno, Krikehaj (Handlova), Chvojnica atd., v Tekovské Perg, Velkopolja a jiné u Kremnice i jinde. Novějších osad, zvláště od císaře Josefa II. hustě zakládaných, v celých Uhřích a v pomezí, obzvláště ale v okolí zadunajském (na pravé straně Dunaje) a v tak jmenovaném Banátě, též ve stolici Báčské a Pešťanské uprostřed mezi Maďary, Srby a Valachy takové množství jest, že od vyčítání jich ze jména upustiti musíme. To jediné připomeneme, že i ve Slavonii německé osady se nacházejí: Nová Pazova a Bánovci v petrovaradinském pluku, Kutjevo[1468] a Kula[1469] ve stolici Požežské. Rovně starobylé, mnohočetné a lidnaté jsou osady Sasův v Sedmihradsku, od jejichž vyčítání zde tím snáze zdržeti se můžeme, poněvadž nám zeměpisné domácí knihy dostatečných zpráv o nich podávají. Počítámeť pak Němcův, společně s jinými národy, Slovany, Maďary a Valachy, sídlících, v Čechách 1,146.000, v Moravě 603.000, v Haliči 93.000, v Krajině 21.000, v Korutansku 232.000, ve Štyrsku 600.000, v Uhřích rovněž 600.000, v Sedmihradsku 430.000, dohromady 3,725.000; v Rakousích pod i nad Enží[1470] a v ostatních zemích 2,750.000, v celém státu 6,475.000.

b) V ruském státu. Osady německé v ruském státu jsou dvojí větve: švédské a vlastně německé. Švédové přebývají v četných osadách na finlandském pobřeží od Gamle-Karleby[1471] až do oustí řeky Kymeny,[1472] pak na ostrovích Alandských,[1473] jsouce co šlechta a majitelé statkův i po ostatním Finlandu, zvláště po městech, rozšířeni; naposledy na dvou malých ostrovích, k Estonsku příležících, Wormsu[1474] a Runě,[1475] na poloostrově Nuckö[1476] jmenovaném v jekaterininské[1477] parochii a na ostrově Dago[1478] ve dvou parochiích, Pōhhaōp a Roiks,[1479] kteréžto estonské Švédy zeměpisci mylně za Dány vydávají. Všech Švédův v Rusku počítá se asi 100.000. Ve mnohem větším počtu bydlí Němci v rozličných krajinách ruských. Co staří osadníci od XII. století v Estonsku, Livonech a Kuronech, kdež šlechta a měšťanstvo větším dílem německé jsou a místy, ač pořídku, i celé vesnice německé uprostřed mezi čudskými se nacházejí. V těchto třech krajích počítá se do 80.000 Němcův. Co novější osadníci od l. 1763, 1783, 1803 a sld. roztroušeni jsou Němci po mnohých guberniích císařství ruského, počna od Pelly na Nevě a Jekaterinburku[1480] za Uralem až do N. Sudaku[1481] v Tavrii[1482] a Karasu i Burgon-Madžaru[1483] na Kumě[1484] v gubernii Předkavkazské, anobrž až do neobsažených na zeměvidu našem zakavkazských osad[1485] Marienfeldu, Petershofu, Alexandersdorfu, Elisabettálu, Katarinenfeldu, Annafeldu a Helenendorfu v Gruzii. Poněvadž by ouplné vyčítání těchto osad věc byla přeobšírná, stůjtež zde jen některá připomenutí pro lepší vyrozumění toho, co na mapě položeno jest. V gubernii Petrohradské jsou německé osady Pella, Saratovka v Slišelburském[1486] újezdě, Kipen blízko Ropše,[1487] Nejdorf a Nejhuzen blízko Střelné,[1488] Fridental blízko Carského sela,[1489] Lucká,[1490] Frankfurt[1491] a Porchov[1492] nedaleko Jamburku;[1493] v gubernii Černigovské sedm osad s 1485 obyvateli, mezi nimiž Nejdorf[1494] na Desně a Rondovíze, V. i M. Verhel’, Katerinpil’ pod Bachmačem u pramenův Ostra;[1495] v gubernii Voronežské Ribensdorf pod Ostrohoščí[1496] nedaleko Donu, v gubernii Saratovské po obojí straně Volhy, od Volžska[1497] až pod Kamyšin,[1498] sto i dvě znamenité osady německé od l. 1763, rozdělené na sedmmecítma far a jedenácte koloniálních okresův (již l. 1826 přes 80.000 duší), jejichž dílem německá, dílem ruská jména v přídavcích pokládáme, tamže jižněji u vtoku Sarpy[1499] do Volhy na hranicích gubernie Saratovské i Astrachánské proslulá osada Bratří čili Hernhutrův Sarepta;[1500] v gubernii Předkavkazské na řece Kumě nové osady Burgon-Madžar a Karas (blízké, ale rozdílné jsou Velké i Malé Madžary, rozvaliny starého města, v nichž nynější majitel, šambelan Skaržyňský, Malorusy osadil); v gubernii Tavrické, předně na pevnině, v Orěchovském (Melitopolském)[1501] újezdě v podkrají řeky Moločné[1502] a v okolí příležícím šedesát i pět osad dílem Mennonitův, dílem jiných Němcův, mezi nimiž Halbštat,[1503] Prišib[1504] Blumentál,[1505] Tiferbrunn,[1506] Felsentál,[1507] Altenava,[1508] Hejdelberk,[1509] Karlsruh a j., potom na poloostrově přes dvanáct, mezi nimiž Hejlbron, Kronentál,[1510] Nejzac, Rozentál,[1511] Terlicenberk, Circhtál, Fridentál, N. Sudak,[1512] Otuz a j., dohromady asi 25.000 duší; v gubernii Jekaterinoslavské v Novomoskevském újezdě Kronsgarten a Jozefstál, pak v Jekaterinoslavském újezdě, Chortickém[1513] okresu šestnáct osad: Nejenburk, Kronvejde, Rozentál, Bernwalde,[1514] Sénvíz, Nejendorf, Šarnhorst, Nejostervic, Ejnlage atd.; v Chersonské gubernii a pod městem Odessou[1515] do čtyřiceti osad, mezi nimiž znamenitější v Nikolajevském[1516] újezdě mezi Buhem a Tiligulem: Špejer, Karlsruhe, Štutgart, Worms, Rorbach, Stejf, Landava, Karlsburg, Zulc, Katerinentál atd., pak v okolí odeském:[1517] Manhejm, Frejdentál, Luizdorf, Líbentál, Peterstál, Josefstál, Majentál, Nejburk, Francfeld atd.; naposledy ve vlasti Bessarabské v okruhu Akkermanském[1518] devatenáct osad, stýkajících se s osadami bulharskými, mezi nimiž Namajuhlu, Adelbajraktar, Džapmonhyt, Esevej, Ševkaj a j. Lidnatost všech těchto německých osad vynáší l. 1842 do 160.000 duší, k čemuž přidáme-li ve třech hlavních městech, Petrohradě, Moskvě a Varšavě, též v několika osadách v království polském a v menších městech v Rusku i Polště bydlící Němce, počtem okolo 100.000, a připojíme-li svrchu uvedené počty Švédův a Němcův v baltických krajinách, shledáme, že l. 1842 mezi 66,335.000 obyvateli říše ruské aspoň 440.000 lidí německého kmene se nachází.

c) V pruském státu. Udavše na svém místě rozhraní mezi německým a slovanským i litevským kmenem, zdeť jen podotkneme, že i mezi Poláky a Litvany početné osady německé se nacházejí, z nichž některé i na zeměvidu našem zběžně naznačeny spatřiti lze, na př. ve východních Prusích v okresu Gombinském,[1519] v západních Prusích v okresu Chełmenském[1520] a Brodnickém,[1521] v Poznaňsku[1522] v okresu Vyřyckém[1523] a jinde. Zejména všech vyčísti na ten čas možné není.

4. Kmen albánský

Přijímáme za jisto, že Arbanasi, jak u starých, čili Arnauti, jak u novějších Srbův a Bulharův slovou (dle tureckého; sami se jmenují Škipetary a zemi svou Škipy),[1524] nejpodobněji potomci dřevních Epirotův, ve středním věku pod jménem Albáncův čili Albanitův známí, podle jazyka ku plemenu indoevropskému náležejí, ačkoli někteří zkoumatelé věc tu v pochybnost berou. Hraničí na severu se Srby na řece Bojaně[1525] a Skaderském jezeru,[1526] na Dolní Cévně,[1527] na horách pod Gusiněm[1528] a u Metoije[1529] až do nejvyšších hor Šarských[1530] nad Prizrenem; na východě s Bulhary po čáře ode vsi Zelky[1531] u Tetova dříve východním svahem dotčeného Šarského pohoří, potom hřebenem hor Džumerka[1532] (u starých Pindus) zvaných až blízko pod macedovalaskou osadu San-Marinu čili Samérinu[1533] běžící; na jihu s Macedovalachy a Řeky po čáře od San-Mariny přes Bobuši[1534] a Ivaninu[1535] až k moři u Pargy[1536] provedené; na západě mají Siné čili Jaderské moře. Ve vlasti zdivočelého a ukrutného tohoto národu mimo Turky v pevnostech a větších městech a mimo několiko osad macedovalaských žádní usedlí jinorodci se nenalézají. Naproti tomu arbanské[1537] osady prostírají se na severu hluboce do vlastí původně srbských a bulharských, v nichž lid ten zvláště po velikém vystěhování Srbův do Uher za patriarchy Arsenia Černojeviće l. 1690 tak velice se rozjedl a rozšířil. Ano, někdy před oupadkem srbského cárství podle svědectví listin a letopisův celé to okolí mezi Skaderským jezerem, Drimem[1538] a Bílým Drimem[1539] z většího dílu zalidněno bylo Srby, čehož důkazem jsou trvající tam až podnes slovanská jména vesnic a měst. Tak na př. všecky vesnice od Skadra[1540] do Žabljáka[1541] mají srbská jména, ačkoli v nich nyní čiří Arbanasi bydlí. Teď se nacházejí jednotné arbanaské vesnice v hranicích slovanského jazyka v Černohoře v kraji Kučském,[1542] plemeni zatrěbském, dále v Srbstvu okolo jezera Plavy,[1543] na rovinách Metoije[1544] a Kosova, u Nového Pazaru, u vršin bulharské Moravy, v horách nad Kumanovou,[1545] u Vrany,[1546] Nového Brda,[1547] Istriny,[1548] Kratova,[1549] Medoky[1550] až pod Bělucrkev.[1551] Po čáře od Skadra přes Prizren do Skopje poslední arnautská ves jest Zelka,[1552] hodinu vzdáli od Tetova. Kostovo[1553] a Kičevo[1554] jsou od Arnautův obydleny. Na východním svahu pohoří Šarského míchají se vesnice arnautské poněkud s bulharskými, jediné nad Ochridem kloní se dílčí čára na západní svah dotčeného pohoří, objímajíc vyšní Debru,[1555] z větší částky od Bulharův obydlenou. V rakouském státu nacházejí se jen dvě osady arnautské, Hrtkovci[1556] a Nikinci,[1557] nedaleko Mitrovice v petrovaradinském pluku ve Slavonii. V mnohem větším počtu (okolo 64.000) bydlí Arbanasi ve Vlaších, v království neapolském a Sicilii, kamž již v XV. a XVI. stol. v čas krutých válek s Turky a nátiskův, jichž od těchto snášeti museli, se vystěhovali. Počet Arnautův pod vysokou Portou stojících pokládá Boué 1,600.000. Jsouť dílem křesťané latinského i řeckého obřadu, dílem mohamedáni. Jazyk jejich původní, mnohými zvláštnostmi horských jazykův vyznačený, cizími přívěsky již hodně nakvašený, posud literárně vzdělán není; některé pomůcky k lepšímu poznání jeho poskytli Leake [1814] a Xylander [1835].

5. Kmen řecký

Řekové, potomci dřevních vysoce vzdělaných Helénův, nyní po přesazení nejedněch cizích větví, zvláště ze slovanského kmene, do zvetšelého štěpu jejich nových životních sil nabývajíce, zasluhují pozornosti naší především co jižní sousedé Bulharův, potom co osadníci Azovského pomoří. Mezujíť pak s Bulhary v Turecku po čáře od jezera Kosturského[1558] přes Kastranici,[1559] Solun,[1560] Demirhisar,[1561] Rusy,[1562] vršiny Ardy[1563] čili Surmiše, Karlidžik,[1564] Hirmenli,[1565] Adrianopol,[1566] Erekler,[1567] Samokov,[1568] Brodivo[1569] k Vasiliku na Černém moři. V zemích jižně od té čáry ležících převaha obyvatelstva jest sice na straně Řekův, než čistě řeckých krajin a okolí bez příměsí cizích národův není jiných leč rovina od oustí Vardaru na západ k jezeru pod Pellou[1570] a dále k městům Njauště[1571] i Běru[1572] se táhnoucí, pak trojramenný poloostrov Chalcidike;[1573] ve všech ostatních krajích jsou Řekové s rozličnými jinými národy, Turky, Armeny, Macedovalachy, Židy, Cikány atd. divně smícháni, bydlíce navzájem co kupci a řemeslníci téměř po všech městech Macedonie a Thracie, z většiny od Bulharův zalidněné. Že Řekové za podobnými příčinami i v jižních krajinách rakouské říše po městech a městečkách dosti početně se zdržují, vůbec vědomo jest. V císařství ruském nacházejí se osady řecké na trojím místě. Nejčetnější jsou v gubernii Jekaterinoslavské, vlastně teď pod městem Taganrogem. V okolí Mariupolském[1574] jest mimo město čtyrmecítma vesnic, od pouhých Řekův obydlených, počtem přes 30.000 duší. Nejsevernější z těchto osad jsou Bohatyr[1575] a Ulakly,[1576] nejjižnější Urzov[1577] a Jaľta.[1578] Tito původně z Turecka pocházející Řekové byli dříve v Tavrii osazeni a později l. 1780 sem převedeni, odkudž shodnost jmen vesnic tatarských v Tavrii.[1579] V podkrají města Taganrogu dílem na břehu mořském, dílem po levé straně Miusu[1580] stojí deset malých osad řeckých, Lakedemonovka,[1581] Fedorovka,[1582] Otrada, Petrovskaja,[1583] Sambekskaja, Pogost Christoforov atd., s 1000 obyvateli. Naposledy na samém ostrově Tavrickém kvete řecká osada Balaklava,[1584] za starodávna Palakion, obydlená od osadníkův rovně z Turecka pošlých, jež mnozí zeměpisci z nevědomí mylně za Arnauty vydávají.

6. Kmen arménský

Tento k areitské čeledi náležící, podle jazyka s perským a kurdským nejblíže zpříbuzněný kmen, jehož hlavní sídla do Asie padají, zde jen potud v uvážení bereme, pokud jednotlivé odnože jeho v četných osadách i po Evropě naší, jmenovitě po zemích, z většiny od Slovanův obydlených, se rozsídlily. Nejznamenitější z těchto osad jsou v Rusku na Donu v gubernii Jekaterinoslavské, vlastně pod městem Taganrogem, kdež město Nachičevan[1585] s pěti vsemi, jejichž jména Čaltyr,[1586] Sredná Koškina, Boľšá Koškina, Sultan-Sala a Nisvitaj (dohromady 13.000 obyvatelův), cele od nich zaujato jest. Žeť i po jiných guberniích ruských, zvláště po městech, množství Armenův roztroušeno bydlí, vůbec známo jest: tak na př. Kamenec Podolský,[1587] Mohilev[1588] a dílem i Balta[1589] v gubernii Podolské jimi oplývají. V rakouském státu zmínku zasluhují armenská města, v Sedmihradech květoucí, jmenovitě Samošujvár[1590] (latině Armenopolis), Sin-Miklóš[1591] a Ebešfalva;[1592] avšak i v jiných krajinách též říše, zvláště v Haliči a Uhřích, Armenové četně rozhoštěni jsou. Totéž platí o zemích a krajinách evropejského Turecka, v nichž Boué do 100.000 Arménův napočítal.

7. Kmen osetský

Ve středině kavkazských hor,[1593] okolo pramenův jižních přítokův Tereku a severních Kuru,[1594] mezi Čerkesy, Lesgy čili Avary, Gruzy a Bazjany, zachovali se chudí ostatkové mohutného někdy národu Alanův, větve Sarmatův, kmene medského, pod jménem domácím Ironův, ruským Osův, Osetincův čili Asův, Asetincův. V X. — XII. století ještě co kočovníci v rovinách mezi Donem, Volhou a Terekem jak v ruské, tak byzantské historii se připomínají; než cestovatelé XIII. věku již v kavkazských horách je nacházejí, kamž je Batuchan v polovici XIII. století vypudil. Řeč jejich má největší příbuzenství s perskou, ale i slov z jazyka čudského nemálo se v ní nachází, což z dějin jejich dostatečně se vysvětluje. Počet Osetincův jen asi 20.000 duší se klade.

§ 30. Severané

Kmenové rozšířeného tohoto plemene, o nichž zde krátkou zmínku učiniti musíme, jsou následující:

1. Kmen čudský

Někdy po celém severu Evropy velmi rozšířený, teď ztenčelý, na tři hlavní štěpy se dělí: východní čili uralský, k němuž Zyrjané, Permjáci, Votjáci, Čeremisi, Mordvíni a na zeměvidu našem neobsažení Voguliči a Ostjáci, západní, k němuž Čudi čili Estonci, Čuchonci a Lopaři (poslední od mnohých za zvláštní, čudskému velmi příbuzný kmen pokládaní), a jižní, k němuž Uhři čili Maďarové náležejí. Poslední, jakž vědomo, do státu rakouského, ostatní do ruského vtěleni jsou vyjma Lopary, jichž některá částka pod švédskou korunou stojí.

A. Východní a západní. Z těchto uvedeme zde osmero větví.

a) Zyrjané, jmenující sami sebe Komi, Komimurt, bydlí ve východních částkách guberme Archangelské a Vologodské,[1595] na Vyšegdě,[1596] Mezeni atd. Počtem okolo 30.000 duší.

b) Permjáci, podobně sami sebe Komi, Komimurt, řidčeji Suda, Sudani, jmenující, sídlí v severních újezdech gubernie Permské,[1597] Čerdynském[1598] a Solikamském,[1599] opírajíce se na západě o Votjáky, na jihu o Baškirce a jiné Turky, na východě o Voguliče, jimiž z Uralu vytištěni jsou, na severu o Zyrjany. Město Čerdyn na Višeře[1600] jest Stará čili Veliká Perm.[1601] Všech okolo 35.000 duší.

c) Votjáci, jenž sebe Uhd-murd jmenují a u Turkův Ari slovou, zaujímají velikou částku gubernie Vjatské na řekách Vjatce i Kamě, v újezdech Glazovském,[1602] Sarapulském,[1603] Slobodském a Jelabužském,[1604] na jihovýchodě do gubernie Permské i Orenburské,[1605] na jihozápadě do Kazaňské zasahujíce. Počtem asi 100.000, z nichž 5.400 v gubernii Kazanské.

d) Čeremisi, sami sobě jméno Mari přikládající, žijíť nejpočetněji ve východních končinách gubernie Kostromské a v západních Vjatské, na řekách Pižmě[1606] a Kikši,[1607] a ještě ve mnohem větším počtu v gubernii Kazaňské v újezdech Carevokokšajském,[1608] Kozmodemjanském[1609] a Cyvilském,[1610] v podkrají Volhy, též v gubernii Simbirské a Orenburské, jednak oddělení ve svých vesnicích, jednak smíšeně s jinými národy. Čeremisův počítá se do 200.000, z nichž l. 1840 v gubernii Kazanské 68.000 přebývalo.

e) Mordvíni, za starodávna jmenovaní Merja, nyní po domácku Mori, nacházejí se v rozličných sídlech, a sice v gubernii Nižehorodské újezdě Semenovském,[1611] v gubernii Kazanské v jihovýchodních končinách (počtem 11.400), v gubernii Simbirské, újezdě Kurmyšském,[1612] v podkrají řeky Sury v nevelikém počtu, v gubernii Orenburské, zvlášť na řece Čeremšanu,[1613] kamž z újezda Kurmyšského převedeni jsou (okolo 72.000), v gubernii Saratovské v újezdě Kuzneckém,[1614] v gubernii Penzenské na Hořejší Mokše,[1615] v újezdech Mokšanském,[1616] Lomovském[1617] a Čembarském.[1618] Tito poslední slovou Mokšané a dělí se nářečím od Jerzanův, po Volze žijících. Než větší částka Mordvínův již mateřský svůj jazyk zapomněla, přijavši ruský. Počet neporuštěných klade se okolo 92.000.

f) Čudi čili Estonci zaujímají sídly svými celou gubernii Estonskou a severní polovici gubernie Livonské čili újezdy Derptský[1619] a Pernavský[1620] s ostrovy, k oběma příležícími vyjma Worms[1621] a Runo,[1622] a sousedí na východě s Rusy, na jihu s Lotyši po čárách, již výš na svém místě zevrub vyznačených. V zemi jejich přebývají Němci co šlechta a měšťanstvo, zvláště v městech námořských. Zvláštní odvětví těchto Čudův jsou Livi, přebývající dílem v několika vesnicích na oustí řeky Salis[1623] jmenované, dílem odděleně od celku čudského na nábřeží kuronském od Irbenu[1624] až do jezera Angerského[1625] na panství dundangenském[1626] a popenském, asi 150 rodin, pak tak řečení Krevingové pod městem Bavskem[1627] na statcích badenském,[1628] kirkave-moizském, krusenském a memelhofském, asi 1.600 duší, kteřížto poslední však jižjiž docela vymizeli, v Lotyše se přelivše. Všech Estoncův jazyka čudského užívajících okolo 500.000 se pokládá.

g) Čuchonci, hlavní obyvatelé velkoknížetství čuchonského čili finlandského, hraničí na severu s Lopary, na východě a jihu s Rusy, na západě se Švédy, na nábřeží čuchonském[1629] osedlými, ostatně v té straně mořem obmezeni jsouce. Mimo Finlandy přebývají Čuchonci v znamenitém počtu v gubernii Archangelské, Olonecké, Petrohradské a v menším počtu v některých částkách Novohradské i Tverské. V Ladejnopolském újezdě gubernie Olonecké, vyjmeme-li podkrají dolejší Ojati od Rusův obydlené, vyplňují Čuchonci celou jižní polovici, prostírajíce se na východ za řeku Megru[1630] do Vytegerského[1631] újezdu; anobrž na samých hranicích Kirillovského[1632] újezdu vedle silnice, do Archangelska vedoucí, nacházejí se vsi čuchonské. Na severní straně Ladejnopolského újezdu přestávají vesnice čuchonské již pod Ladejnopolem a silnicí archangelskou a v celém podkrají řeky Sviři bydlí čiří Rusové; než dále za tímto prostranstvím, v újezdě Petrozavodském,[1633] naskýtají se podél jezera Onežského v hojném počtu až do města Petrozavodska. Na západě této ouzké, dlouhé prouhy, počna asi od řeky Iviny, do Sviři tekoucí, prostírají se sídla Korelcův, zvláštní větve Čudův, daleko na sever zasahujíce. V gubernii Novohradské nacházejí se vesnice čuchonské již jen v severních končinách újezdu Tichvinského a Bělozerského,[1634] kdež Čuchaři slovou. V gubernii Tverské, Běžeckém[1635] újezdě, na řekách Kamence a Medvědici[1636] jsou tři korelské osady, Kuznecovo,[1637] Baskaki a Novo s 1500 obyvateli. V gubernii Petrohradské vyplňují Čuchonci nemalé částky újezdu Petrohradeckého, Šliselburského,[1638] Carskoselského[1639] (Sofijského), Oranienbaumského[1640] a Jamburského.[1641] Všech Čuchoncův počítá se okolo 1,300.000. h) Lopaři, často za zvláštní kmen považovaní, na západě Bílého moře v Kolském[1642] újezdě Archangelské gubernie i v severních částkách Finlandu,[1643] sotvy 22.000 duší. Lidnatost všech větví čudského kmene v mocnářství ruském, z nichž některé, jako Ostjáci a Voguliči, od nás pominuty, vystupuje dohromady do 2,580.000 duší. Meščeráci v gubernii Rjazanské a Vladimirské již docela v jazyku ruském zanikli; o Čuvaších a jiných polovičných Čudech níže při Turcích zmínka bude.

B. Jižní. Za takové pokládáme Uhry, jak je bezmála všickni Slované, čili Maďary, jak sami sebe zovou. Známky tělesné, povaha jazyka a dějepisné památky poskýtají pro nepředpojatého zkoumatele postačitelná svědectví k nabytí ouplného přesvědčení o tom, že Maďarové větev jsou štěpu uralských Čudův, příbuzná nynějším Voguličům a Ostjákům a někdejším Ugričům i Meščerákům (Meščera u Nestora, což by srbsky znělo Metjera, s čímž porovnej Megere čili Medjeri u Konstantina Porfyrogenety), a že původně pocházejí z uralské země, jenž v ruských a jiných středověkých památkách Ugra, Ugria (Jugra, Jugria) slove. Nyní Maďarové obývají v Uhřích a v Sedmihradsku; onde rovinatou středinu země, jmenovitě stolici Pešťanskou, Prešpurskou, Novohradskou, Komárněnskou,[1644] Bělehradskou, Boršodskou, Tornanskou, Sabolčskou, Biharskou, Bíkešskou, Šopronskou, Rábskou, Tolnanskou, Šomoďskou, Vesprimskou, Hevešskou, Satmárskou, Čongradskou, Baraňanskou, Saladskou, Železnou, Čanadskou a Ostřehomskou z větší nebo menší částky, tuto pak zvláště tak nazvanou zemi Sikelův čili Sakulův sídly svými zaujímajíce, jsouce ostatně v jednotných vesnicích a osadách i po některých jiných stolicích roztroušeni. Maďarové, vyjmeme-li tři malé okresy v Uhřích, Kumanův, Jazygův a Hajdukův,[1645] nikdež nepřebývají čistě a bez příměsi jiných národův, slovenského, chorvatského, srbského, valaského, německého atd. Mimo Uhry a Sedmihrady nacházejí se maďarské osady v Bukovině, počtem šestero: Hadikfalva,[1646] Laudonfalva, Ištenšegíč, Jožeffalva atd., v minulém století tam založené, pak v Multanech v Jaších,[1647] ve Valachii v Bukurešti a ještě na několika jiných místech. Mezujíť pak Maďarové v Uhřích na východě s Valachy, na jihu se Srby a Chorvaty, na západě se Slovenci a Němci, na severu se Slováky a Rusíny po čarách, již nahoře na svém místě vyjma západ zevrub vyznačených; v Sedmihradsku otočeni jsou jednak Němci, jednak a zvláště Valachy, zabíhajíce jedni do druhých sídly svými tak divně a změteně, jakž toho snad v žádné jiné zemi v Evropě nespatřujeme, vyjma některé gubernie Ruska, na př. Kazanskou, Orenburskou a j., kdež podobnou směs různorodých národův, Rusův, Čuvašův, Tatarův, Baškircův, Čeremisův, Mordvínův, Votjákův, Meščerákův, Teptjárův a j. potkáváme. Počítá se pak Maďarův v Uhřích a Sedmihradsku l. 1842 do 4,028.000, z nichž 3,500.000 do Uher a 528.000 do Sedmihradska padá, 2,028.000 k římskokatolickému a 2 mil. ku protestantskému náboženství obojího vyznání se přiznává. V tomto počtu Maďarův zavírá se nemalý počet odpadlcův z jiných kmenův, zvláště Slovanův, Valachův a Němcův, v Maďary se přelivších, takže pravdivě od jistého novějšího spisovatele povědíno jest, že počet Maďarův čisté čudské krve nad 2 mil. nevystupuje.

2. Kmen samojedský

Tento čudskému poněkud příbuzný, ačkoli na rozdíl od tohoto ještě pořád kočovní život provodící a pohanství oddaný kmen zde pouze za příčinou svého s Rusy v gubernii Archangelské na dolejší Mezeni sousedění ze jména se uvozuje. Vědomoť, že sídla jeho hluboko za Ural do severní Asie zasahují a že lidnatost jeho sotvy 70.000 duší vynáší, z nichž asi 5.000 do gubernie Archangelské padá.

3. Kmen tatarský čili turecký

Především pro ujití nedorozumění poznamenati musíme, že jména Tatar užíváme zde v témž smyslu, v kterémž ono nyní u Rusův běžné jest, totiž o kmenu tureckém; ačkoli jindy název tento kmenu mongolskému se přikládal a mnozí učení, že by jemu vlastně náležel, tvrdí. Jest pak kmen turecký jeden z nejrozšířenějších na oboru zemském, neboť větve jeho, ovšem nevelmi lidnaté, prostírají se od Siného čili Jaderského moře severovýchodně až za oustí Leny do Ledového moře. V jazyku tureckém znamenati obzvláštní úkaz, že ačkoli na několiko nářečí rozdělen jest, však nicméně jak látkou, tak i formou velmi jest sobě zůstal podobný, jakož sotvy který jiný rovně rozšířený jazyk na zemi. Carhradský Turek ku př. snadno rozumí Turku z Tomska[1648] a Jenisejska,[1649] mluví-li pomalu, a naopak tento onomu. Z početných větví tohoto kmene buďtež zde jediné ty v krátkosti uvedeny, jejichž sídla na zeměvidu našem vyznačena spatřujeme.

A) V mocnářství ruském.

a) Tataři, u Rusův tak zvaní, žijíť u velikém počtu v gubernii Kazanské po obojí straně Volhy, zvláště v Kazanském a Tetjušském[1650] újezdě (okolo 136.000 duší, mezi nimiž 31.000 křesťanův), Orenburské, Simbirské, Saratovské, v Petrovském[1651] a Kuzněckém[1652] újezdě, na řece Uze[1653] i Suře,[1654] Nižehorodské v Sergačském[1655] újezdě, Tambovské v městech Kasimově,[1656] Temnikově,[1657] Jelatmě[1658] i Kadomě,[1659] též v okolí Šatska[1660] a Tambova, naposledy v Penzenské v severovýchodních končinách. Tito Tataři, dohromady asi 150.000, očitě se tratí, dílem náboženství křesťanské a řeč ruskou přijímajíce, dílem do jiných vzdálenějších krajin ucházejíce. O Tatařích, po městech běloruských v gubernii Minské, Horodenské a Vilenské roztroušených, potomcích osazených tam ve středním věku vězňův, již výš (§ 9) byla zmínka. Jsouť oni sice mohamedáni, než mluví již všickni jako i tamější šlechta polsky,

b) Nogajci dvojí, jedni v rovinách, západně od Chvalinského moře a severně od Kavkazu ležících, jiní v pomoří Azovském (spolu s Kirgizy asi 50.000), onino ještě kočovníci, tito již v stálých sídlech, vesnicích a osadách bydlící. Jedněch i druhých dohromady okolo 400.000.

c) Tavričtí čili Krymští Tataři, na poloostrovu Tavrickém až do Perekopu,[1661] ve stálých sídlech. Počtem okolo 200.000.

d) Bazjané a Kumyci, onino obyvatelé hornatin kavkazských okolo pramenův Kubaně, nedávno tam od dolejší Kumy přešlí, tito podruzi severovýchodního podhoří kavkazského mezi řekami Terekem a Sulakem,[1662] obojí v přemalém počtu.

K těmto tureckým větvem v mocnářství ruském přičísti dlužno i polovičné národy Baškircův, Meščerákův a Čuvašův.

a) Baškirci, původu čudského, přijavše tatarský jazyk, přelili se docela v Turky. Žijí v oudolích jižního Uralu v gubernii Orenburské a dílem i Permské. Počtem okolo 290.000 duší.

b) Meščeráci, podobně čudští odrodilci, přebývajíť v gubernii Orenburské společně s Tatary, Čuvaši a Baškirci, z částky též v oddělených vesnicích. Dohromady 93.000. V gubernii Saratovské, újezdě Serdobském,[1663] na řece Choperu jsou dvě veliké osady Meščerákův.

c) Čuvaši, dle původu opravdoví Turci, než jazyk polovičný z čudského a tureckého si osobivší, pročež od zeměpiscův za větev čudskou vydáváni bývají. Bydlí nejpočetněji v gubernii Kazanské, mezi Rusy, Tatary, Čeremisy, Mordvíny a Votjáky, kdež jich do 270.000, pak v gubernii Orenburské, kdež do 57.000 se počítá. Všech Tatarův čili Turkův v Rusku s asiatskými větvemi nebude méně 2 mil.

B) V mocnářství tureckém. Vůbec vědomo jest, že Turci na poloostrovu thrackém čili ve dřevní Moesii, Thracii, Macedonii, Thessalii a Illyrii nejsou pranárod a prvožilci, nýbrž podruzi a příchozí [1361 sld.], podmanitelé domácích, v dotčených vlastech již dříve vzrostlých a hluboce vkořeněných národův. Není tedy divu, že ačkoli o nich co o držícím vládu národě, zvláště za našich časův, tolik se hlásá, však nicméně počet jejich v Evropě tak skrovný jest, že jich statistikové, jenž sami tam cestovali a na poměr lidnatosti různých kmenův zvláštní pozor měli, více než 700.000 mezi 15 mil. jinorodcův nenačítali. Sluší totiž dobře rozeznati opravdové Turky dle původu a jazyka, jakéž zde míníme, od Lžeturkův čili od odpadlcův od víry křesťanské k mohamedánství, jakýchž ovšem v evropejském Turecku z rozličných národův, zvláště Bosnákův, Bulharův a Arbanasův, veliké množství. Titoť zajisté, poněvadž strhše se víry, ještě mateřského jazyka svého docela se nespustili, třeba snad mnozí z nich z nouze i turečtině jakž takž se přiučili, od nás, obracejících ve přítomném spisu zření své výtečně k jazyku národův, za Turky se nepokládají. Opravdoví Osmanli čili asiatští Turci skupeni jsou ve východní částce mocnářství, totiž v Konstantinopoli[1664] a Drinopoli,[1665] pak v ostatních větších městech Thracie, jmenovitě ve Slivnu,[1666] Janboli,[1667] Jeni-Zagře,[1668] Filipopoli,[1669] Tatar-Pazarčíku,[1670] Feredu,[1671] Jenidže, Kizil-Agači,[1672] Burgasu, Čirmenu,[1673] Eski-Zagře[1674] atd. Ve východním Bulharsku žijí Turci početně v Šumně,[1675] Bazgradě,[1676] Eski-Džumaji,[1677] Osman-Pazaru,[1678] Eski-Stambuli a Lovči,[1679] potom ve všech velikých městech na Dunaji, ve Vidinu, Nikopoli,[1680] Ruhčuku,[1681] Silistře,[1682] Rsově,[1683] Isakči[1684][1685] a Babadagu.[1686] Ve mnohem menším počtu nacházejí se Turci po městech západního Bulharska a dřevní Rasy, v Niši, Sofii, Etropoli,[1687] Berkovci,[1688] Vraci,[1689] Leskovci,[1690] Vraně,[1691] Prištině a j. V Macedonii, Arbanasech a Thessalii skupeni jsou podobně do větších měst, Solunu,[1692] Seresu,[1693] Kjustendilu,[1694] Štipu,[1695] Dupnice,[1696] Džumaje,[1697] Skopje,[1698] Bitele,[1699] Sěru, Ohridu, Skadru,[1700] Arnaut-Bělgradu,[1701] Janiny,[1702] Larissy,[1703] Trikaly[1704] a j. Ostatně jsouť ve všech těchto vlastech, zvláště v Thracii, Bulharsku a Macedonii, i některá okolí, v nichž Turci celé vesnice zaujímají. Mimo to žijí Turci co držitelé statkův čili zemští páni (spahové, spajové) po všech krajinách turecké říše, vyjma Multany, Valachy, Srbsko a Černohoru. V Bosně, ač Lžeturkův, litých nepřátel křesťanův, velmi mnoho, však nicméně opravdových Osmančikův velmi málo, leč v pevnostech a v největších městech; neboť mezi bosenskými Poturicemi (Poturčenci) a asiatskými Osmančíky od prvopočátku až do nynějška panuje neukrotitelná nenávist. V Multanech, Valachii a Černohoře není žádných Turkův; v nově zřízeném knížectví srbském jsou turecké posádky v pevnostech Bělehradě,[1705] Šabci,[1706] Smederevu,[1707] N. Ršavě,[1708] Sokolu,[1709] a Užici[1710] a něco měšťanův tureckých v Bělehradě, Sokolu a Užici.

4. Kmen kalmycký

Z čeledi mongolské tuto o jediném kmenu kalmyckém zmínka se činí, jenž v zemi donských kozákův a v gubernii Astrachanské s Rusy sousedí. Jsouť pak Kalmyci dvojí:

a) řádní čili ozbrojení, k donskému vojsku náležící a v jihovýchodní částce země donských kozákův po stálých osadách rozsazení;

b) kočovní, ve stepech gubernie Astrachanské, dílem i Předkavkazské skotácký život vedoucí. Počítá se oněch 15.000, těchto 98.000.

K oněm prvním připojiti sluší Kalmyky, od vlády ruské v gubernii Simbirské, újezdě Stavropolském[1711] a Samarském při řece Soku a Samaře[1712] osazené, rovněž ozbrojené, počtem okolo 3.600.

5. Kmenové kavkazští

jmenovitě Čerkesové, Lesgové čili Avarové a Gruzové, ačkoli jazyky, jichž užívají, velmi od sebe rozdílní, však nicméně k jedné a též čeledi náležící, zavírají řadu kmenův a národův se Slovany sousedících, Židův, Cikánův a jiné příměsi zde pomíjejíc. Sídla jejich na zeměvidu našem podle starších zpráv jen zhruba označena jsou; komu na zevrubním vymezení a poznání jich záleží, na nové ruské mapě Kavkazu, nedávno od Morina v Berlíně opětované, je nalezne.



[1320] V I. vyd. stkví.

[1321] V I. a II. vyd. arbanský.

[1322] Pečory (Pskovské jezero, JZ — RSFSR) — PA.

[1323] Pravý přítok řeky Nemen - E.

[1324] Nordenbork (RSFSR) — P1.

[1325] Kurský záliv na Baltském moři — PA.

[1326] Polessk (RSFSR) — PA.

[1327] Pizen (při průlivu Irbeni-vjajn, spojujícím Rižský záliv s Baltským mořem — Lotyšská SSR) — ŠSM, PA.

[1328] Pitrags (při průlivu Irbeni-vjajn — Lotyšská SSR) — PA, Š.

[1329] J. Engures-ezers (při Rižském zálivu — Lotyšská SSR) — PA.

[1330] Na východním pobřeží Rižského zálivu (Lotyšská SSR) — Š.

[1331] Mazsalaca (J. Burtnieku, SZ — Lotyšská SSR) — Š, PA.

[1332] Ruieke (Lotyšská SSR) — Š, PA.

[1333] Valka (na půdě Lotyšské SSR) a Valga (na půdě Estonské SSR) — PA.

[1334] V povodí pravých přítoků řeky Gauja (na pomezí Estonské a Lotyšské SSR) — Š, PA.

[1335] (Na pomezí Estonské a Lotyšské SSR) — Š, PA.

[1336] (Pečory, JZ) — Š.

[1337] Daugavpils (na řece Záp. Dvina t. Daugava — Lotyšská SSR) — PA.

[1338] Ludza (ve východní části Lotyšské SSR) — PA, ŠSM.

[1339] Rēzekne (ve vých. části Lotyšské SSR) — PA, ŠSM.

[1340] Drissa (na Záp. Dvině, Daugavpils, V — na hranicích mezi Lotyšskou a Běloruskou SSR) — PA, ŠSM.

[1341] Riga (Lotyšská SSR) — PA.

[1342] Kekava (Riga, JV — Lotyšská SSR) — PA.

[1343] Na středním toku řeky Memele (v pohraničním území mezi Lotyšskou a Litevskou SSR, mezi městy Bauska a Murmujža) — ŠSM, PA.

[1344] Osmjany (Vilnius, JV — Běloruská SSR) — PA.

[1345] Lida (Minsk, Z — Běloruská SSR) — PA.

[1346] Mezi městy Lida a Voronovo (BSSR) — ŠR, PA.

[1347] Goži (Grodno, S, na řece Neman — BSSR) — ŠR, PA.

[1348] (Grodno, SZ — Polsko) — P1.

[1349] Suwałki (v severových. Polsku) — P1.

[1350] Kalvarja (Kaunas, JZ — Litevská SSR) — PA.

[1351] Mariampole (Kaunas, JZ — Litevská SSR) — PA.

[1352] V jižní části Kurské kosy.

[1353] Polessk (RSFSR) — PA.

[1354] Darkiany (mezi městy Gusev a Nordenbork — RSFSR) — Š, PA.

[1355] Olecko (Suwałki, JZ — Polsko) — P1.

[1356] Norkity (Černjachovsk, Z — RSFSR) — P1.

[1357] Taplaki (dále k západu na řece Pregel — RSFSR) — P1.

[1358] Kaliningrad (RSFSR) — PA.

[1359] Palanga (Klajpeda, S — Litevská SSR) — PA.

[1360] Skuodas (na severozápadním pomezí Litevské SSR, Liepaja, JV) — PA.

[1361] Barta (Liepaja, JV — Lotyšská SSR) — PA.

[1362] Ukmerge (Kaunas, SV — Litevská SSR) — PA.

[1363] Akniste (Riga, JV, na pravém přítoku řeky Memele — Lotyšská SSR) — PA.

[1364] Južvinty (Daugavpils, SZ, v pohraničí mezi Lotyšskou a Litevskou SSR) — ŠR, PA.

[1365] Vilejka (Minsk, SZ — Běloruská SSR) — PA.

[1366] Novogrudok (Minsk, JZ — BSSR) — PA.

[1367] Slonim (Minsk, JZ — BSSR) — PA.

[1368] Sokollka (Białystok, SV, v pohraničí Polska a Běloruské SSR) — PA.

[1369] Pitrags (při průlivu Irbeni-vjajn — Lotyšská SSR) — PA.

[1370] J. Engures-ezers (při Rížském zálivu — Lotyšská SSR) — PA.

[1371] Gusev (na horním toku řeky Pregel, Kaliningrad, V — RSFSR) — PA, ŠSM.

[1372] Halmei (Satu-Mare, SV — Rumunsko) — R.

[1373] Şimandul-de Jos (Arad, S — Rumunsko) — R.

[1374] Gyula (Békéscsaba, JV — Maďarsko) — M.

[1375] Oradea (Rumunsko) — R.

[1376] Nagyléta (Debrecen, V — Maďarsko) — M.

[1377] Satu-Mare (na řece Someş — Rumunsko) — R.

[1378] Černovcy (USSR) — PA.

[1379] Kladovo (u Dunaje, východně od Železných vrat — Jugoslavie) — AS.

[1380] Porečka reka (levý přítok Dunaje) — J1.

[1381] V I. a II. vyd. Porečského.

[1382] Území jižně od Dunaje, u Negotina (Jugoslavie) — J2, ŠSM.

[1383] (Kastoria, V — Řecko) — ŠSM.

[1384] Kastoria (v severozáp. Řecku) — Ř1.

[1385] Kailaria (Kastoria, V — Řecko).

[1386] Olympos (Řecko) — Ř1.

[1387] Kambonia — Ř1.

[1388] Kokkinopolis (na záp. svazích Olympu) — Ř1.

[1389] Vlacholivadia (severozápadně od Olympu) — ŠSM, Ř1.

[1390] Samarina (Řecko).

[1391] Na severních svazích vrchu Smolikas (Řecko) — A1.

[1392] Malakasion (Metsovon, V) — Řecko) — A1.

[1393] Ioannina (Řecko) — A1.

[1394] Metsovon (Řecko) — A1.

[1395] Syrrakon (Ioannina, JV — Řecko) — A1.

[1396] Kalarrytes (Ioannina, JV — Řecko) — A1.

[1397] Pindos (Řecko) — A1.

[1398] Řeka Aspropotamos (teče k jihu z hor Pindu) — ŠSM.

[1399] Chaliki (Ioannina, V — Řecko) — Ř1.

[1400] Klinovos (Trikkala, SZ — Řecko).

[1401] Voskopojë (Korçë, V — Albánie) — A1.

[1402] (Kastoria, V — Řecko) — ŠSM.

[1403] Samarina (v pohoří Pindos).

[1404] Oraşul Stalin (Rumunsko) - R.

[1405] Sibiu (Rumunsko) — R.

[1406] Mediaş (na řece Tarnava mare, pravém přítoku řeky Mureş — Rumunsko)— R.

[1407] Bistriţa (na stejnojmenné řece, pravém přítoku Seretu — Rumunsko) — R.

[1408] Zřejmě Gherla (na horním toku řeky Someşul miç, mezi městy Cluj a Dej — Rumunsko) — E, ŠSM.

[1409] U města Gheorghieni (na pravém přítoku řeky Mures, v nejhořejším toku — Rumunsko) — R, ŠSM.

[1410] Zřejmě Dumbrăveni (Sighişoara, Z — Rumunsko) — R, ŠSM.

[1411] Tiraspol (na dolním toku Dněstru — Moldavská SSR) — PA.

[1412] Na horním toku řeky Fella (Italie) — S, AO.

[1413] V I. vyd. od Diplovsi.

[1414] Pontebba (Italie) - AO.

[1415] Brazzano (Cormons, S — Italie) — ŠSM — J3.

[1416] St. Giovanni (Duino, SZ — Italie) — ŠSM, AO.

[1417] Gorica (Jugoslavie) a Gorizia (Italie) — AO.

[1418] Pula (na západ. pobřeží Istrijského poloostrova — Jugoslavie) — AO.

[1419] Bado (na protějším, východním pobřeží poloostrova — Jugoslavie) — ŠSM.

[1420] J. Nordenborskie.

[1421] (Gdańsk, SZ) — P1.

[1422] J. Gordzieńskie (na pobřeží Baltského moře — Polsko) — P1.

[1423] V I. vyd. k Diplovsi.

[1424] Fella (Italie) — AO.

[1425] České Budějovice.

[1426] Havlíčkův Brod.

[1427] Olomouc.

[1428] (Zábřeh, JV) — Č1.

[1429] Březová n. Svitavou (Svitavy, JV) — Č1.

[1430] Bílsko (Litovel, JZ) — Č1.

[1431] V I. vyd. není uvedeno u Bilska.

[1432] (Prostějov, J) — Č1.

[1433] 108 (Vyškov, JZ) — Č1.

[1434] V jihozápadní části USSR.

[1435] (Tarnów, JZ — Polsko) — Š.

[1436] Kočevje (Karlovac, SZ — Jugoslavie) — J2.

[1437] Malborghetto (Tarvisio, SZ — Italie) — RA1.

[1438] Tarvisio (Italie) — AS.

[1439] Goggau (Tarvisio, SV) ŠSM, J2.

[1440] Raibl (Tarvisio, JZ) ŠSM, J2.

[1441] V I. vyd. není uvedena Lužnica.

[1442] Na řece Sora (Ljubljana, Z — Jugoslavie) — J2, ŠSM.

[1443] Bratislava.

[1444] Svätý Jur (Bratislava, SV — ČSR) — Č1.

[1445] Pezinok.

[1446] Banská Štiavnica.

[1447] Banská Bystrica.

[1448] Spišská Belá — Č1.

[1449] Podolínec (St. Lubovňa, JZ — ČSR) — Č1.

[1450] Ľubica (Kežmarok, JV — ČSR) — Č1.

[1451] Hniezdne (St. Lubovňa, Z) — Č1.

[1452] Spišské Podhradie (Levoča, V — ČSR) — Č1.

[1453] Tvarožná (Kežmarok, JV — ČSR) — Č1.

[1454] Zřejmě Spišské Vlachy (Spišská N. Ves, V) — Č1.

[1455] (Poprad, Z) — ŠSM.

[1456] Ruskinovce (Kežmarok, JV) — Č1.

[1457] (Piešťany, SZ).

[1458] Matejovce (Spišská N. Ves, JV) — Č1.

[1459] Vrbov (Kežmarok, J) — Č1.

[1460] (Rožňava, SV) — Č1.

[1461] (Spišská N. Ves, J).

[1462] Švedlar (Gelnica, JZ) — Č1.

[1463] Vondrišel (Švedlar, SZ) — ŠSM.

[1464] Mníšek n. Hnilcom (Gelnica, JZ) — Č1.

[1465] (Smolník, JV) — Č1.

[1466] Spiš. Štvrtok (Spiš. N. Ves, SZ) — Č1.

[1467] Vyšný Medzev a Nižný Medzev (Moldava nad Bodvou, SZ) — Č1.

[1468] U pramenů říčky Kutjevačka, pravého přítoku Sávy (Brod, SZ) — J1.

[1469] (Brod, SZ — Jugoslavie) — J1.

[1470] Enns (pravý přítok Dunaje) — E.

[1471] Gamla Karleby, t. Kokkola (na vých. pobřeží Botnického zálivu — Finsko) — TA.

[1472] Teče ze severu do Finského zálivu (Finsko) — TA.

[1473] Alandy (v Botnickém zálivu — Finsko) — PA.

[1474] Vormsi (Estonská SSR) — PA.

[1475] Ruhnu (v Rižském zálivu — Estonská SSR) — PA.

[1476] T. Noarootsi (proti ostrovu Vormsi — Estonská SSR) — TA.

[1477] Záp. část Estonské SSR — ŠSM.

[1478] Dagö (v Baltickém moři — Estonská SSR) — PA.

[1479] Na severozáp. pobřeží ostrova Dagö (Estonská SSR) — ŠSM.

[1480] Sverdlovsk (RSFSR) — PA.

[1481] Sudak (na jihových. břehu Krymu — RSFSR) — E.

[1482] Krym.

[1483] Na střed. toku Kumy (Budennovsk, V — RSFSR) — ŠR, PA.

[1484] Teče k východu do Kaspického moře — PA.

[1485] Tyto obce nejsou na mapách značeny.

[1486] Petrokrepost.

[1487] Ropša (Leningrad, JV — RSFSR) — ŠR.

[1488] Strelenskaja (Leningrad, JZ — RSFSR) — ŠR.

[1489] Carskoe selo (Leningrad, J — RSFSR) — ŠSM.

[1490] Luckaja (Jamburg, S) — ŠR.

[1491] Frankfurtskaja kolonija (Jamburg, JV) — ŠR.

[1492] Porchovskaja kolonija (Jamburg, J) — ŠSM.

[1493] (Leningrad, JZ — RSFSR) — ŠR.

[1494] (Konotop, S, v povodí levého přítoku řeky Desna) — Š.

[1495] Levý přítok řeky Desna.

[1496] Ostrogožsk (Voroněž, J — RSFSR) — E.

[1497] Volsk (Saratov, SV — RSFSR) — PA.

[1498] (Saratov, J — RSFSR) — PA.

[1499] Sarpa (vyschlá již řeka, po níž zbyla jen jezírka jižně od Stalingradu) — E.

[1500] Patrně Krasnoarmejsk (Stalingrad, J, na nejjižnější části pravého ramene Volhy) — E, ŠR.

[1501] Melitopol (Záporoží, J — USSR) — PA.

[1502] Moločnaja.

[1503] (Na středním toku Moločné — USSR) — Š.

[1504] T. Moločna (B. Tokmak, JZ) — ŠR, PA.

[1505] Patrně Blumenort (na říčce Kuru-Nujušan, levém přítoku Moločné) — ŠR.

[1506] (B. Tokmak, SZ) — ŠR.

[1507] Zřejmě Verchnetokmak (na hor. toku Moločné) — E, Š.

[1508] Při ústí posledního levého přítoku Moločné — ŠR.

[1509] Gejdelberg (B. Tokmak, SZ) — ŠR.

[1510] (Simferopol, JZ) — Š.

[1511] (Nejzac, S) — Š, E.

[1512] Sudak (Simferopol, V, na jihových. pobřeží Krymu) — E. Ostatní jmenované obce nejsou na mapách značeny.

[1513] Obce leží po obou březích Dněstru u města Zaporožje — Š, PA.

[1514] V I. a II. vyd. Berwalde.

[1515] Odesa (na Černém moři) — PA.

[1516] Nikolaev (při ústí řeky Bug — USSR) — PA. Uvedené obce leží severozápadně od města Nikolaev — Š.

[1517] Obce leží mezi ústím Dněstru a Oděsou — Š.

[1518] Obce leží v povodí středního a dolního toku řeky Košlnik, na jih a severozápad od města Berezina (USSR) — PA, ŠSM.

[1519] Zřejmě Gusev (na řece Pregel — RSFSR) — PA.

[1520] Chełmno (na dolním toku Visly — Polsko) — P1.

[1521] Brodnica (na střed. toku řeky Drvęca — Polsko) — P1.

[1522] V I. a II. vyd. v Poznansku.

[1523] Vyrzysk (Bydgoszcz, Z, na řece Noteć — Polsko) — P1.

[1524] Shqipëria.

[1525] Bojana, Bunë.

[1526] Skadarsko jezero, Liqeni Shkodrs.

[1527] Cijevna (levý přítok řeky Morača) — J2.

[1528] Gusinje (severně od pohoří Prokletije, u jezera Plava — Jugoslavie) — J2.

[1529] Metohija (na horním toku řeky Beli Drim — Jugoslavie) — J2.

[1530] Šar planina.

[1531] Patrně Selca (Tetovo, SZ — Jugoslavie) AA nebo Selca Keč (Tetovo, JZ) — J1.

[1532] Zřejmě pohoří Gramos na albánsko-řeckých hranicích — A2, ŠSM.

[1533] Mezi městy Ioannina a Kastoria (Řecko) — ŠSM.

[1534] Zřejmě Vovusa (na severozáp. svazích pohoří Pindos oros, Metsovon, SZ — Řecko) — A1, ŠSM.

[1535] Ioannina (Řecko) — A1.

[1536] Parga (na pobřeží Jonského moře, proti ostrovu Paxos — Řecko) — A1.

[1537] V I. vyd. arbanaské.

[1538] Drin (Albánie) — A1.

[1539] Beli Drim, alb. Drini i bardhë — A1.

[1540] Shkodër.

[1541] Žabljak (mezi jezerem Skadarským a jezerem Gornje Blato — Jugoslavie) — A2.

[1542] (Podgorica, SV).

[1543] Plava (severně od pohoří Prokletije — Jugoslavie) — A1.

[1544] Kosovo Polje — Metohija.

[1545] Kumanovo (Skopje, SV — Jugoslavie) — J2.

[1546] Vranje (na horním toku řeky Južna Morava — Jugoslavie) — J2.

[1547] Novo Brdo (Priština, JV — Jugoslavie).

[1548] (Priština, SV — Jugoslavie) — ŠSM.

[1549] (Priština, S) — ŠSM.

[1550] (Priština, SV) — ŠSM.

[1551] Bela Crkva.

[1552] Patrně Selca (Tetovo, SZ — Jugoslavie) AA nebo Selca Keč (Tetovo, JZ) — J1.

[1553] Zřejmě Kosovo (Gostivar, JV — Jugoslavie) — J1.

[1554] (Debar, V — Jugoslavie) — J1.

[1555] Zřejmě pohoří Korab na albánsko-jugoslávských hranicích — A1.

[1556] (Šabac, SV) — J1.

[1557] (Šabac, SV) — J1.

[1558] Limni Kastoria (v severozáp. Řecku).

[1559] Katranica t. Pyrgos (Limni Vergoritis, JV — Řecko) — AS, Ř2.

[1560] Thessaloniki.

[1561] Zřejmě Sidërokastron (Serres, SZ — Řecko) — Ř1.

[1562] Rusovon, t. Mavrolithi (Drama, SV, na levém břehu řeky Nestos — Řecko) — ŠSM.

[1563] Horský hřeben, táhnoucí se podél řeky Arda, pravého přítoku Marice (Bulharsko) — B1.

[1564] Patrně Kărdžali (Chaskovo, JZ — Bulharsko) — B1.

[1565] Charmanli (Chaskovo, V — Bulharsko) — B1.

[1566] Edirne (Turecko).

[1567] Erekli (Kirkkilissa, SZ — Turecko) — ŠSM.

[1568] Demirköy (Kirkkilissa, V — Turecko) — T1.

[1569] Brodilovo (Achtopol, Z — Bulharsko) — B1.

[1570] Pella (Thessaloniki, SZ — Řecko) — Ř1.

[1571] Zřejmě Naousa (Edessa, J — Řecko) — Ř1.

[1572] Verroia (Edessa, JV — Řecko) — Ř1.

[1573] Chalkidiki.

[1574] Okolí Ždanova (při ústí řeky Kalmius do Azovského moře — USSR) — E.

[1575] Bogatyr (Zaporožje, SV — USSR) — E.

[1576] (Bogatyr, V — USSR) — Š.

[1577] Patrně Osipenko (Ždanov, JZ — USSR) — E.

[1578] (Ždanov, Z — USSR) — Š.

[1579] V I. a II. vyd. odkudž shodnost jmen osad jejich se jmény vesnic tatarských v Tavrii.

[1580] Vtéká do Azovského moře — PA.

[1581] (Taganrog, JZ — RSFSR) — Š.

[1582] (Taganrog, SZ — RSFSR) — E.

[1583] (Ždanov, JZ — USSR) — Š.

[1584] (Sevastopol, JV — RSFSR) — Š.

[1585] (Rostov, SV — RSFSR) — Š.

[1586] Jmenované obce leží na sever, severovýchod a jihovýchod od Rostova. — Š.

[1587] Kamenec Podolskij (Černovcy, SV — USSR) — PA.

[1588] Mogilev Podolskij (na střed. toku Dněstru — USSR) — PA.

[1589] Na řece Kolyma, pravém přítoku řeky Bug (USSR) — PA.

[1590] Zřejmě Gherla (na horním toku řeky Someşul miç mezi městy Cluj a Dej — Rumunsko) — R.

[1591] U města Gheorghieni (na pravém přítoku řeky Mureş v nejhořejším toku — Rumunsko) R.

[1592] Zřejmě Dumbrăveni (Sighişoara, Z — Rumunsko) — R, ŠSM.

[1593] Jihoosetinská autonomní oblast (Gruzínská SSR) — PA.

[1594] Kura.

[1595] Komi ASSR — PA.

[1596] Vyčegda (pravý přítok Severní Dviny) — E.

[1597] Dnes oblast se střediskem Molotov (v severových. části je Komi-Permjacký nár. okruh — RSFSR) — PA.

[1598] Čerdyn’ (na řece Kolva, pravém přítoku Višery) — E.

[1599] Solikamsk (na řece Kama) — PA.

[1600] Višera (levý přítok řeky Kama) — PA.

[1601] Čerdyn’ — E.

[1602] Glazov (na levém přítoku Vjatky — Udmurtská ASSR) — PA.

[1603] Sarapul (Iževsk, JV — Udmurtská ASSR) — PA.

[1604] Jelabuga (na řece Kama — Tatarská ASSR) — PA.

[1605] Čkalov (na řece Ural — RSFSR) — PA.

[1606] Pravý přítok Vjatky na střed. toku — ŠSM.

[1607] Kakša (přítok řeky Vetluga na jejím horním toku) — Š.

[1608] (Čeboksary, S — Marijská ASSR) — Š, PA.

[1609] U ústí Vetlugy do Volhy (Marijská ASSR) — Š, PA.

[1610] (Čeboksary, JV — Čuvašská ASSR) — Š, PA.

[1611] (Gorkij, SV — RSFSR) — Š, PA.

[1612] Na dolním toku Sury, pravém přítoku Volhy (Čuvašská ASSR) — ŠSM, PA.

[1613] Levý přítok Volhy (Uljanovsk, SV, v pohraničí mezi Tatarskou ASSR a RSFSR) — Š, PA.

[1614] Kuzneck (Penza, V — RSFSR) — PA.

[1615] Pravý přítok řeky Oka — Š.

[1616] Mokšansk (Penza, S — RSFSR) — Š.

[1617] Niž. a Ver. Lomov (Penza, SZ — RSFSR) — Š.

[1618] Čembar (Penza, JZ — RSFSR) — Š.

[1619] Tartu (v jihových. části Estonské SSR) — PA.

[1620] Pärnu (při stejnojmenném zálivu v jihozáp. části Estonské SSR) — PA.

[1621] Vormsi (Estonská SSR) — PA.

[1622] Ruhnu (v Rižském zálivu — Estonská SSR) — PA.

[1623] Na střed. toku řeky Memele (v pohraničí mezi Lotyšskou a Litevskou SSR, mezi městy Bauska a Murmujža) — ŠSM, PA.

[1624] Pitrags (při průlivu Irbeni-vjajn — Lotyšská SSR) — PA, Š.

[1625] J. Engures-ezers (při Rižském zálivu — Lotyšská SSR) — PA.

[1626] Dungado (v severozáp. části Lotyšské SSR) — PA.

[1627] Bauska (na řece Memele — Lotyšská SSR) — PA.

[1628] Obce leží jižně od města Bauska (Lotyšská SSR) — Š, PA.

[1629] Jižní a jihozápadní pobřeží Finska — Š, PA.

[1630] Megra (přítok Oněžského jezera z jihu) — ŠSM.

[1631] Vytegra (na stejnojmenné řece, přítoku Oněžského jezera — RSFSR) — PA.

[1632] Kirilov (Kubenské jezero, Z) — Š.

[1633] Petrozavodsk (na záp. břehu Oněžského jezera — Karelofinská SSR) — PA.

[1634] Belozersk (u Bílého jezera) — PA.

[1635] Bežeck (Kalinin, SV) — Š, PA.

[1636] Levý přítok Volhy na nejhořejším toku — Š.

[1637] V povodí střed. toku řeky Medvedica.

[1638] Petrokrepost (na břehu Ladožského jezera, Leningrad, V) — E, ŠR.

[1639] Carskoe selo (Leningrad, J) — Š.

[1640] (Leningrad, Z).

[1641] Jamburg (na řece Luga) — Š.

[1642] Poloostrov Kola (RSFSR) — PA.

[1643] Finsko.

[1644] V I. vyd. Komárskou.

[1645] Srv. mapová příloha č. 6.

[1646] Obce leží severně, východně a jihovýchodně od města Rădăuti, v povodí horního Seretu (Rumunsko) — Š, R.

[1647] Iaşi (Rumunsko) — R.

[1648] Na hor. toku řeky Ob.

[1649] Na hor. toku řeky Jenisej.

[1650] Tetjuši (mezi městy Kazan’ a Uljanovsk na Volze — Tatarská ASSR) — Š, PA.

[1651] Petrovsk (Penza, JV, na nejhořejším toku řeky Medvedica, levém přítoku Donu — RSFSR) — Š, PA.

[1652] Kuzneck (Penza, V) — PA.

[1653] Uza (levý přítok Sury) — Š.

[1654] Pravý přítok Volhy.

[1655] Sergač (na řece Pjana, levém přítoku Sury) — Š.

[1656] (Rjazan’, SV — RSFSR) — E.

[1657] (Gorkij, J, na řece Mokša — Mordvinská ASSR) — E.

[1658] Na řece Oka (RSFSR) — E.

[1659] Kadom (na řece Mokša, přítoku Oky — RSFSR) — E.

[1660] Šack (Tambov, S — RSFSR) — E.

[1661] Na Krymské šíji — PA.

[1662] Vtéká do Kaspického moře (Dagestanská ASSR) — E.

[1663] Serdobsk (v povodí řeky Choper, levého přítoku Donu) — Š.

[1664] Istanbul (Turecko).

[1665] Edirne (Turecko) — E.

[1666] Sliven (Bulharsko).

[1667] Jambol (Bulharsko).

[1668] Nova Zagora (Stara Zagora, SV — Bulharsko) — B1.

[1669] Plovdiv (Bulharsko) — B1.

[1670] Pazardžik (Plovdiv, Z — Bulharsko) — B1.

[1671] Fere (v povodí nejdolejšího toku Marice — Řecko) — B1.

[1672] (Jambol, J, na řece Tundža — Bulharsko) — ŠSM, B1.

[1673] (Svilengrad, S, na levém přítoku Marice — Bulharsko) — ŠSM, B1.

[1674] Stara Zagora (Bulharsko).

[1675] Kolarovgrad.

[1676] Razgrad (v severovýchodním Bulharsku) — B1.

[1677] Tărgovište (Kolarovgrad, JZ — Bulharsko) — B1.

[1678] Omurtag (Kolarovgrad, JZ — Bulharsko) — B1.

[1679] Loveč (Pleven, JV — Bulharsko) — B1.

[1680] (Svištov, Z, na Dunaji — Bulharsko) — B1.

[1681] Ruse (Bulharsko).

[1682] Silistra (na Dunaji — Bulharsko).

[1683] Raşova (Silistra, SV — Rumunsko) — R.

[1684] V I. vyd. Isakčeti.

[1685] Isaccea (Tulcea, SZ — Rumunsko) — R.

[1686] Babadag (Tulcea, J — Rumunsko) — R.

[1687] Na nejhořejším toku řeky Malăk Iskăr (Bulharsko) — B1.

[1688] Berkovica (Vraca, Z — Bulharsko) — B1.

[1689] Vraca (Bulharsko).

[1690] (Niš, J — Jugoslavie) — J2.

[1691] Vranje (na horním toku řeky Južna Morava — Jugoslavie) — J2.

[1692] Thessaloniki (Řecko).

[1693] Serrai (Řecko) — R1.

[1694] V jihozápadním Bulharsku — B1.

[1695] Štip (na řece Bregalnica, levém přítoku Vardaru — Jugoslavie) — AO.

[1696] Stanke Dimitrov (na severozáp. svazích pohoří Rila planina — Bulharsko) — AO.

[1697] Blagoevgrad (na řece Struma — Bulharsko) — AO.

[1698] (Jugoslavie) — AO.

[1699] Bitola (Jugoslavie) — AO.

[1700] Shkodër (Albánie) — A1.

[1701] Berat (ve střední Albánii) — A1.

[1702] Ioannina (v severozáp. Řecku) — Ř1.

[1703] Larisa (Řecko) — Ř1.

[1704] Trikkala (Řecko) — Ř1.

[1705] Beograd.

[1706] Šabac (na dolním toku Sávy — Jugoslavie) — J2.

[1707] (Beograd, JV — Jugoslavie) — J1.

[1708] Na pravém břehu Dunaje proti městu Orşova u Železných vrat (Jugoslavie) — Š.

[1709] (Valjevo, Z — Jugoslavie) — J2.

[1710] (Valjevo, J — Jugoslavie) — J2.

[1711] Stavropol (Kujbyšev, Z, na Volze) — PA.

[1712] Sok a Samara (levé přítoky Volhy u Kujbyševa) — E.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.