ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pole

V kvetoucí době starého bulharského cárství, před přijitím Maďarův, Plavcův a Pečencův do Sedmihradska a Pannonie, panovala jedna a táž řeč slovanská ve všech vlastech k cárství tomu náležících, t. mimo země jihodunajské, v nichž podnes trvá, též v severodunajských, nyní Valachy a Maďary zalidněných, jmenovitě ve Valachii, Sedmihradsku a ve dnešních Uhřích od Dunaje po Pešt,^[333] Jager^[334] a dále k Tatrám a vedle Tater až ku pramenům Tysy. Řeč ta, soudě podle památek, v překladu písem svatých a v bohoslužebných knihách Slovanův řecké církve zachovaných, byla s nynějším, ovšem již velice zkaženým nářečím bulharským stejného rodu a rázu, pročež ji zde pod společným nápisem s tímto zahrnujeme. Po zaplavení od dotčených jinojazyčníkův oněch severodunajských zemí utkvěla řeč bulharská v krajinách na jihu Dunaje, ve dřevní Moesii a veliké částce Thracie i Macedonie, kdež nyní od oustí Dunaje, anobrž od r. 1830 od města Falče^[335] na Prutu až do Soluna a Kosturského jezera^[336] v dél a od předhoří Želegradu^[337] na Černém moři až k Ochridě^[338] a hořejší Debře^[339] na Černém Drimu^[340] v šíř v ústech prostého lidu slovanského panuje.

Znaky

1) Přísuvné š před změkčeným t anebo místo změkčení jeho: nošt (noc), mošt (moc), mąštą,^[341] mąšten (mutím, mučen), mlaštą, mlašten (mlátím, mlácen).

2) Přísuvné ž před změkčeným d anebo místo změkčení jeho: nąžda (nouze), mežda (meze), voždą, vožden (vodím, vozen), roždą, rožden (rodím, rozen).

3) Gen. přídavných jmen na -ago: dobrago (dobrého), milago (milého), svętago (svatého). Tento genitiv v nářečí novobulharském po ztrátě deklinací již jen co archaismus ve příslovích a písněch trvá.

4) Užívání osobních náměstek mi, ti, si místo přivlastňujících moj, tvoj, svoj: carstvo mi (císařství mé), svętina ti (svatost tvá), baština si (dědina svá); a spojování přivlastňujícího svoj s osobním jemu a si: o svojej jemu sestrě (o své sestře), v svojem jemu gradě (v svém hradě), vsi svojich si ištąť (všickni svých hledají).

Nářečí

V řeči této rozeznáváme pouze historicky nářečí dvoje: církevní čili cyrilské a novobulharské, ono již z obecné mluvy dávno vyšlé, toto u nynějších Bulharův v užívání jsoucí.

Pole

Nářečí církevní podnes již nikde obecnou mluvou lidu slovanského není, než pouze co jazyk překladu písem svatých a knih bohoslužebných u Slovanův řeckého obřadu, Rusův, Bulharův a Srbův, trvá, avšak pokudž v celém středním věku na sloh spisovatelův a tím prostředně i na obecnou mluvu dotčených národův veliký vplyv mělo, ba namnoze ještě až podnes má, nemůže za docela vymřelé jmíno býti, nýbrž stojí mezi živými a mrtvými jako uprostřed; pročež za slušno se nám vidělo, abychom zde krátkou zmínku o něm učinili.

Znaky

Nářečí církevní čili cyrilské vyniká největším bohatstvím forem jak ve tvoření, tak též ve skloňování slov, takže co z původního rázu slovanštiny v jiných nářečích již jen porůznu a po částkách v kusých zlomcích jako rozbitiny po bouři a potopě se nachází, zdeť ještě pospolu a v celosti spatřiti lze. Nechtíce se na tomto místě vyčítáním všech hlavních znakův zanášeti, an to obšírná věc jest, připomeneme jen některé zvláštnosti.

1) Polohlásky čili slabé hlásky ь místo i a e, ъ místo o: tьnьkъ (tenký), mьčь (meč), dьnьsь (dnes), chrьbьtъ (chřbet), vlъkъ (vlk), plъkъ (pluk).

2) Nosové samohlásky ą (ѫ) a ę (ѧ), jako v polštině: rąka (ruka), mąž (muž), męso (maso), ręd (řád).

3) Rozdíl mezi i a y pilně šetřený: bi (bil), by (byl).

4) Změna samohlásky ě po č, š, ž, št, též po jiné samohlásce čili vlastněji po j, v jiné, a sice buď a) v a: veličajši (větší), vetšajši (vetší, od vetchý), nižajši (nižší); možach (mohl jsem), tečach (běžel jsem); bijam (bíme), pijam (píme), ištate (hledejte), drьžam sę (držme se); o blaženěam, nebesněam, nepravedněam (o blaženém, nebeském, nepravedném); buď b) v i: v ž. duálu: moji rucě (mé ruce), vaši nozě (vaše nohy), svętěi ženě (svaté ženy); v imper. mažite (mažte), plačite sę (plačte), vъzchoštite (vzechtějte), nevěruim (nevěřme), rozuměim (rozumějme), ožidaim (čekejme), poslěduim (následujme).

5) st místo sc, pošlého z sk, před e a i v muž. a věc.^[342] lok. a mn. nom.: plъstěm (pltském, tělesném), carstěm (císařském), zemstěm (zemském), k pastě (k veliké noci, od paska, pascha), plъtsti, carьsti, zemsti; totéž v češtině.

6) Změna ch v s: prijęs místo prijęch (přijal jsem), prijęsom (přijali jsme), jaděsom (jedli jsme), a naopak z v ch: ach místo az (já).

7) Plné skloňování neurčitých přídavných; na př. mn. gen. plod zъl (plodův zlých), mnog lět (mnohých let), stran pogybš (stran zahynulých); dat. duchom čistom (duchům čistým), mnogam dušam (mnohým duším); lok. rizach bělach (řízách bílých), mnozěch dněch (mnohých dnech), dělěch dobrěch (dílech dobrých); soc. uzy železny (svazy železnými), děly dobry (děly dobrými), mnogami slъzami (mnohými slzami).

8) Přítomný čas v jd. p. na -ą: biją (biji), slją (šlu), nesą (nesu), miną (minu), mnją (mním), tvorją (tvořím); v mn. p. na -mъ: bijem (bijeme), slem (šleme), nesem (neseme), minem (mineme), mnim (mníme), tvorim (tvoříme).

9) Zkrácený min. čas: v jd. p. 1. os. id místo idoch (šel jsem), priid m. priidoch, obrět m. obrětoch (našel jsem), izběg místo izběgoch (vyběhl jsem); řídčeji vysouváním z prostředku: rěch m. rěkoch (řekl jsem), jach m. jadoch (jedl jsem); v dv. počtu rěsta m. rěkosta (oni dva řekli); v mn. p. 1. os. idom m. idochom (šli jsme), obrětom m. obrětochom (našli jsme), otvrьgom m. otvrьgochom (odvrhli jsme); v 3. os. vъzdvigą místo vъzdvigošę (vzdvihli), priidą místo priidošę (přišli), vъnidą místo vъnidošę (vešli), napadą, m. napadošę, (napadli), něsą m. nesošę (nesli), glagolą m. glagolašę (hlaholili, mluvili), užasą m. užasošę (užasli); řídčeji vysouváním ze středu: privěsą m. privedošę (přivedli), věsą m. vedošę (vedli).

10) Zkrácené praet. part. pass. remy místo rekomy (řečený).

11) Zkrácené praet. gerund. ostavľ místo ostaviv, prělomľ m. prělomiv, rožď m. rodiv, vkuš m. vkusiv, obrašť m. obrativ, porabošť m. porabotiv; řídčeji zkrácení mn. počtu, jako v ruštině: prišьdъ m. prišьdъše.

Slovesnost

Tatoť se začala v druhé polovici IX. století prací Konstantina, jinak Cyrila [umř. 868], a Methodia, bratra jeho [umř. 885], i jejich pomocníkův a nástupcův, pracovavších na vinici Páně mezi Slovany v Bulhařích, Moravě, Pannonii, Srbsku a něco později v Rusku. Podle starých legend přeložili dotčení dva bratří buďto sami, buďto s pomocí soudělníkův svých nejen celé písmo svaté, ale i nejpotřebnější knihy liturgické, jakéž jsou časoslov se žaltářem, služebník s trebnikem, oktoich, irmologion, dvě triodi, paremejnik, minej a ustav. Možné, ba podobné, že vděčné potomstvo připisovalo učitelům a původcům velikého díla i to, což od nich začato a od šťastnějších učeníkův dokončeno bylo. Po oupadku začatého díla národního vzdělání a slovanské liturgie nájezdem Maďarův v Moravě, Pannonii a celých dnešních Uhřích květla slovesnost církevní plodonosněji v Bulharsku, Srbsku a později v Rusku. Mezi 892 — 927 bylo v Bulhařích několiko spisovatelův slovanských, jmenovitě biskupové Jan,^[343] Klemens^[344] a Konstantin,^[345] kněz Gregor^[346] a mnich Theodor Doks čili Duksov.^[347] Sám car Symeon, syn prvokřestěného Michala Borisa, panovník učený, miloval nauky a překládal z řečtiny na slovansko [892 — 927].^[348] Začátkové církevního písemnictví v Srbsku kryjí se v neprohledné tmě minulosti; první, jenž zejména co spisovatelé z ní vynikají, jsou bratří král Štěpán Nemanič Prvověnčený [1195 — 1228]^[349] a arcibiskup Sáva [1199 — 1237].^[350] V Rusku, kamž se církevní nářečí, jakž jsme výš podotkli, s náboženstvím a liturgií dostalo [988], spisovatelství v témž nářečí hned na začátku XI. století zdárně se ujalo. V Čechách pod záštitou sv. Prokopa nalezla liturgie slovanská a tím i nářečí církevní jakýž takýž přítulek v klášteře Sázavském až do l. 1097. Jsou sledy, žeť i v Krakově nebyla neznáma. Mezi tím nejzdařileji se jí vedlo v jižních a východních Slovanech, jmenovitě v Bulhařích, Srbech a Rusku, kdež hned v běhu prvních dvou století rozličnými spisy v oboru bohosloví a historie, překlady a výklady sv. písma, knih liturgických, děl sv. otcův, církevního práva, letopisův atd. tak se obohatila, že i v těch kusých nás došlých zbytcích znajícímu ji lépe bezděčné obdivení vynucuje. Z této nejstarší doby buďtež zde jen některé vzácnosti pro paměť připomenuty. Původních rukopisův, do XI. stol. sahajících, dílem s označením let, dílem bez něho, známe posud dvanácte; než podobno, že někteří ze zlomkův bez označení let, ku př. život sv. Kondrata v Moskvě, starší jsou. Mezi těmi rukopisy vynikají a) evangelium remešské, v Čechách rukou sv. Prokopa psané [kv. 1030, umř. 1053],^[351] na něž někdy králové francouzští přísahu skládali; b) evangelium pro kníže Ostromira, l. 1056 — 1057 psané, v Petrohradě; c) žaltář s vysvětlením, jeden v Moskvě, druhý v Petrohradě; d) stichirář s nápěvy, v Petrohradě; e) sborník knížete Svatoslava l. 1073, ve voskresenském Novojerusalemském klášteře blíž Moskvy, a jiný l. 1076, v Petrohradě; i) Antiocha pandekty, v kl. voskresenském; g) Řehoře Nazianského řeči, v Petrohradě; h) životy svatých a řeči sv. Jana Zlatoustého, někdy v Suprasli, nyní zmizelé^[352] atd. Mimochodem podotkneme, že některé dle jazyka a slohu sem náležející památky psány jsou písmeny glagolskými, cyrilských rozdílnými, na západě v Chorvatech i Dalmatech, nevědomo vlastně kdy, v běh uvedenými a v XIV. st. z vůle Karla IV. i u nás v Praze v Emauzích vzdělávanými.^[353] Z těchto glagolsky psaných rukopisův nejstarší se cení a) evangelium, od Assemana z Jeruzeléma přinesené, v Římě, a b) řeči sv. otcův, v Tridentu [vyd. 1836].^[354] Památek těmto buď souvěkých, buď i starších, ale jen v přepisech, mladších XI. stol., do nás došlých, jak Upira Lichého proroctví [1030], života sv. Vladimíra [1037] a j., sem nepotahujeme. V následních stoletích, zvláště v běhu XIII. a XIV., církevní nářečí nejen v rukou původních skladatelův a spisovatelův, ale i pod pérem pouhých přepisovačův bohoslužebných knih od prvotní své přesnosti vždy více se vzdalovalo, až naposledy vzdělávání jeho vkročením v to rozličných okolností jak na východě, tak i na jihu cele se zastavilo. Nemohouce zde v další nastěňování příběhův jeho vcházeti, končíme tím připomenutím, že velmi důkladnou mluvnici tohoto nářečí, latině sepsanou, máme od Dobrovského [1822];^[355] ouplného kritického slovníka^[356] (vydané od Beryndy v Kyjevě 1627, 1653,^[357] Polykarpova v Moskvě 1704^[358] a Aleksějeva v Sv. Petrohradě 1774 i Moskvě 1815 atd.^[359] jsou velmi chudé a nedůkladné^[360]) a soustavné historie literatury při té tak hojné zásobě k obojímu až posud nemáme.

Pole

Obvod jeho vyměřuje se čárou, od Djurdjevského hrdla^[361] čili jižního ramene Dunaje vzhůru korytem Dunaje na západ až k městu Tulči^[362] se zvedající; odtud přestupuje přes Dunaj do Ruska, zahybuje se okolo celého újezdu Kahulského^[363] ve vlasti Bessarabské (v němž 89 velikých osad bulharských s městem Bolgradem, předtím Tabakem,^[364] a 70.000 obyvateli), vrací se u vtoku Prutu čili města Reni do Turecka a běží nejprve na jih, potom na západ řečištěm Dunaje až k Vidinu,^[365] kdež suchou zemí k Bregové^[366] na Timoku přeskakuje; odtud se chýlí k jihozápadu a jihu korytem Timoku až do soutěsky Vratarnice,^[367] kdež se na východ vychyluje, i vyloučiv několik vesnic srbských, jižně pod Svrlikem^[368] řeku Timok přechází a ke vsi Dráževci,^[369][370] půl druhé míle na západ od Niše, dobíhá; zdeť řeku Bulh. Moravu přechází a západním, oudolí její lemujícím pohořím nejdřív k jihovýchodu, potom jihozápadu i západu běží, města Leskovec^[371] i Vranou^[372] pod se pojímá a pod městem Moravou přes řeku Moravu k soutěsce nad Kačanikem^[373] se přimyká; odtud padá hřebenem hor Šarských^[374] pod arbanaskou ves Zelku,^[375] hodinu vzdálí k západu od Tetova, a dále k jihu východním svahem pohoří Šárského, na němž se bulharština s arbanaštinou míchá (Kostovo^[376] i Kičevo^[377] je arbanaské) až blízko města Ochridu, kdež k severu se vyhýbna, částku Vyšní Debry^[378] okružuje a dále korytem Černého Drimu, východním břehem jezera Ochridského, podkrajím města Děbole,^[379] hřebenem hor, Džumerka^[380] řečených, blízko pod macedovalaskou osadu San-Marinu^[381] se posouvá; odtud se obrací na východ přes jezero Kosturské, městečko Kastranici,^[382] jezero Jenidže,^[383] vedle zřícenin Pelly^[384] až k městu Solunu; odtud vystupuje přes ves Jeniköi^[385] pod Chortjašem,^[386] poslední to bydliště Bulharův v tom okolí, hřebenem pohoří, rovinu Sěrskou^[387] na západu lemujícího, až do Větrenu^[388] a Demirhissaru^[389] na Strumě;^[390] odtud běží k východu a severovýchodu přes vsi Krasnu,^[391] Starčišt,^[392] vysokou horu Perin^[393] ke vsi Rusům^[394] na dolní Mestě,^[395] dále za horu Dospať^[396] ku pramenům řeky Surmiše čili Ardy, potom korytem jejím až po městečko Karlidžik,^[397] pak středozemím až k městu Hirmenli^[398] na Marici, poslední to osadě Bulharův v té straně; odtud se táhne z počátku východní stranou oudolí Marice až k Adrianopoli,^[399] dále na východ přes ves Erekler,^[400] nejjižnější to s celkem spojené sídlo Bulharův v tom směru, za městečka Trnovo^[401] a Samokov;^[402] potom pozvedna se k severu, přímořím až k Vasiliku^[403] a břehem mořským až k oustí Djurdjovskému, od něhož jsme začali. Sídla Bulharův prostírají se tedy po větší částce dřevní Moesie, Thracie i Macedonie čili nyní tak nazvané Rumelie ve státu tureckém a jediné na severu přes Dunaj do státu ruského zabíhají, újezd Kahulský z větší částky vyplňujíce. Vně tohoto tak obmezeného celku nacházejí se jednotné vesnice bulharské v Turecku v okolí Gorice^[404] v Arbanasech,^[405] blízko Carhradu,^[406] až i v Malé Asii (Kiz-Derbend^[407] mezi Nikomedií^[408] a Niceí^[409]), ve Valachii, knížectví srbském, království řeckém u Vojnice a jinde porůznu; v rakouském státu v Uhřích v stolici Temešské dvě velké osady, Bešenovo^[410] a Vinga;^[411] v Rusku v gubernii Chersonské nedaleko Tyraspole^[412] šest osad. Vnitř tohoto pole přebývá společně s Bulhary směs přerozličných národův, zvláště Turkův, jenž všudy větší a pevná města onde i onde po rovinách, jmenovitě v koutě Dobriča^[413] jmenovaném, i roztroušeně vesnice zaujímají, potom Řekův, Arnautův (okolo Vrany na bulh. Moravě,^[414] v Kostově, Kičevě^[415] atd.), Macedovalachův čili Cincarův, Židův, v újezdu Kahulském Moldavanův i Rusův atd., takže, vesměs mluvě, jen v některých hornatých, ještě málo známých krajích prostý lid bulharský čistý bez všeliké cizí příměsi nalézti lze. Ostatně sousedí Bulhaři na severu v újezdě Kahulském a na celém Dunaji od oustí jeho k Tulči,^[416] od Ren^[417] k Vidinu a dále po čáře od Vidina k Bregové na Timoku s Valachy; na západu nejprve se Srby po čáře od Bregové až do Kačanika, potom s Arnauty po čáře od Zelky u Tetova až do Ždrelec^[418] pod Kosturem; na jihu s Řeky a Turky, divně smíchanými, po čáře od jezera Kosturského až k Vasiliku na Černém moři. Lidnatost určitě udati nemožno: starší počítali v Turecku jen 1 1/2 milionu, což naočitě málo jest, Boué, jenž sám l. 1836 — 1838 v těch zemích cestu konal, 4 1/2 mil., což převýšené jest; my s větší podobností počet jich v Turecku na 3 1/2 mil. obmezujeme, což s osadníky, jichž v Rusku 80.000, v jižních Uhřích 7.000 se počítá, dohromady 3,587.000 duší vynáší. Z těchto jest asi 3,287.000 východní čili řecké a jen asi 50.000 v Uhřích a Bulharsku západní čili římské víry; ostatní, asi 250.000, zvláště oni, jenž v okolí Dospatu, Nevrkopu^[419] č. na hořejším Vardaru bydlí, odpadli v té dlouhé tísni času k mohamedánství, nespustivše se nicméně až posud přirozeného jazyka svého.

Znaky

1) a a) místo ą: zab (zub), dab (dub), maž (muž), raka (ruka), galab (goląb’), patnik (poutník); místo ъ onde i onde: krav (krev), vrach (vrch), prast (prst), sas (s, se), kach (k, ke), odachni (oddechni).

2) e a) místo ę, jako v srbštině: me (mě), te (tě), se, meso (maso), peta (pata); b) místo a: treva (tráva), gleva (hlava), čes (čas), čeroděj (čarodějník); c) místo ě: gvezda (hvězda), telo (tělo), mesto (město), sneg (sníh); d) místo ь onde i onde: den místo dьn, starec m. starьc, oves m. ovьs, tenko m. tьnko; e) místo ą: čine (činím), love (lovím); f) místo i velmi zhusta: krela (křídla), preroda (příroda), velek den (veliká noc), stotena (stotina). Naopak

3) i místo ě a e velmi často: nozi m. nozě (nohy), na potoci, beriš (bereš), možiš (můžeš), nesit (nese), jesin (jeseň).

4) i místo y, jako u Srbův a ostatních Illyrův: sin (syn), visok (vysoký), gizdav (pyšný); než d, n, t zůstávají před i tvrdé.

5) o někdy místo ъ: sfekor (svekr), kakof (jaký), petok (pátek), mrьtof (mrtev), so (s, se).

6) Polohlásky ь a ъ namnoze ještě v staré platnosti: ogъn (oheň), grъlo (hrdlo), crьkfa (církev), krьf (krev), crьno (černé), crьvjak (červík), vьhva (zloděj), dlъgo (dlouho), Blъgarin (Bulhar).

7) u místo o, jako v krajinském podřečí: mnogu (mnoho), sivu stadu (sivé stádo), golemu čudu (veliký div), duru (do, až).

8) ja neb a místo ě neb e často: bjagaj (běhej), mljako (mléko), čoljak (člověk), njašto (něco), caluni (celuj), Praslav (Přeslav, město).

9) ch obyčejně velmi slabé, asi jako h: orechi čti orehi (ořechy), mucha čti muha; někdy jako f: ftela (chtěla), zvláště místo chv: fate (chvátím).

10) l jedno, prostřední, jako v češtině; základ, selo (sídlo), daleko, prolete (podletí).

11) c místo č, pořídku: crьno (černé), crьvjak (červík); hustěji naopak č místo c, jako v novohradském podřečí: reči (rci), srьče (srdce), visoče (vysoce), proroči (proroci), človeči (člověci), črьkovno (církevné).

12) Změna slabých souhlásek v silné:^[420] k místo g: chadok (umělý), nokti (nehty); t místo d: grat (uh.-slv. hrád, krupobití), sporet (pořád, podlé), tvrьt (tvrdý); p m. b: ljap (chléb), grьp (hrb); f m. v: ofci (ovce), crьkfa (církev), fčera (včera), lof (lov), tfoi (tvoji); s m. z: brьs (brzký), glavisna (hlavizna); š m. ž: maš (muž), dьš (dežď, dešť); a naobrat silných^[421] v slabé: g m. k: izgazi (zkaz), gniga (kniha), kach m. kak (ke), Vichtor (Viktor); d m. t: pendikosti (svatodušní svátky), Konstandin (Konstantin), Leondia, Andonia; z m. s: sizev (takový), pristavnizi (přístavníci, sluhy).

13) Vysouvání souhlásek d, v, l: gleaš (hledíš), klaiš (kladeš), ostiniš (ostydneš); glaa (hlava), daboi (dubové), storil (stvořil); sъzi (slzy), dъgi (dluhy), žъtici (žlutici, dukáty), sъnce (slunce), zemja (země), sabja (šavle), prelomen, postaven.

14) Přísuvné g: gi (je, eos), gale (ale); též n: nizvor (pramen), nezero (jezero); a t: stram (hanba), Stracinin, Stracimir.

15) r místo l: isceri (scel, vyleč), Arbanasin (Albanec); a naopak l m. r: Gligorije (Řehoř).

16) sk místo ks ve jménech Aleski (Alexius), Aleskander (Alexander), odkudž Skender-Beg (Jiří Kastriota).

17) Přesmyknutí souhlásky r zpředu za a: gardina místo gradina (zahrada), starna m. strana, Varna (město); vyskytá se též ve starém polabském a kašubském.

18) Pohlavní slovce, na zadu přivěšované, původně -ъ, -ъt, -ь, -ьt, potom podle rozdílného vyslovování hrubého jeru (o neb a, viz výš č. 1 a 5) muž. -o, -ot, -a, -at, žen. -ta, v. -to, mn. p. muž. žen. -te, v. -ta: jazik-o, jazik-ot, jazik-a, jazik-at, (jazyk), kraj-e, kraj-et (kraj); voda-ta; pole-to; proroci-te, vodi-te, sela-ta.

19) Ztráta skloňování, vyjímaje nom. a vok., a tvoření pádův pomocí předslovcí, ku př. gen. a dat. s na: dom-at na bašta (dům otce), dade na syn-a (dal synu) atd.

20) Tvoření druhého stupně u přídavných, předložek, ba i některých statných, skládáním s po: povisok (vyšší), pobel (bělejší), pomlad (mladší), postar (starší); podobro (lépe), pomnogo (více), poskoro (rychleji), polesno (lehčeji); pojunak (větší rek); a třetího s naj i prvním stupněm: najvisok (nejvyšší), najbel (nejbělejší), najmlad, najstar.

21) V přít. času ukaz. způs. 1. os. v množ. počtu na -me: dumame (pravíme), pišeme, sadime.

22) Ztráta infin. a nahražování ho slovcem da s indikativem: može da vodi (může voditi), nemoj da oreš (nechtěj orati, noli arare) atd.

23) Zdvojování předložek s a k: sъs, sos, sas (s, se); kъk, kak, kach (k, ke).

24) Neobyčejné množství přísuvných částic na konci náměstek, předložek, příslovek a spojek, na př. teizi tri (ti tři), kamto (k), zamto (za), otkonova (odkud), otdekato (odkad), ami (a, t. ale), až i „jazekanaka“ místo jáz, já!

Podřečí

Nářečí bulharské obyčejem jazykův národův horských, literárně nevzdělaných, v několiko podřečí a ještě více různořečí se rozdrobuje.^[422] Jisto jest, že jinak v hořejší Moesii čili v pokraji řeky Niše a bulharské Moravy, jinak v dolejší Moesii čili mezi Balkánem a Dunajem, jinak zase v Macedonii se mluví. Rozdíly tyto, i v samých od Bulharův posavad vydaných spisech dosti patrné, v soustavný přehled uvésti budoucnosti zůstaveno buď.

Slovesnost

Té ještě není, a bude-li kdy a jaké — nostros Fortuna labores versat adhuc casusque iubet nescire futuros. — Pročež zde jen o některých starších i novějších písemných^[423] památkách a plodech, jež by ku poznání vzniku, proměn a nynějšího stavu bulharského nářečí sloužiti mohly, co nejkratčeji podotčeno budiž. V nejstarší době, totiž od uvedení křesťanství až do vyvrácení cárstva od císaře Basilia [861 — 1019],^[424] květlo, jak jsme výš řekli, v Bulhařích nářečí církevní. Po oupadku říše, až do jejího obnovení za cara Asěna [1186], anobrž i v pozdější nestálé době, v těch krvavých rozmíškách a hrozných vichřicích, národy na poloostrovu thrackém osedlé, Bulhary, Valachy, Arbanasy a Řeky, neustále do divokého^[425] víru zachvacujících a proměšujících, položen, zdá se, pod vplyvem valaštiny a albanštiny základ k nynějšímu, ve skladu svém hluboce kleslému nářečí bulharskému. V rukopisech za cara Asěna [1186 — 1196] psaných, jakož i v původní jím vydané listině již některé patrné znaky počínající zkázy jazyka znamenati lze. Titoť znakové naskýtají se mnohem hojněji v listinách carův Michala Asěna [1253] a Šišmana [1387], časův našich došlých. Po konečném vyvrácení carství bulharského od Turkův [1392] udrželo se sice nářečí církevní čili starobulharské co jazyk ouřední na dvoře knížat valaských, arbanaských (na př. Aleksandra kn. Kaniny a Avlony 1368 sld., Jiřího Kastrioty čili Skenderbega 1459 sld.) a jiných; ale řeč sama, jakž z listin dotčených knížat, v Petrohradě [1840]^[426] a Bělehradě [1840]^[427] vydaných, patrno, tím vždy víc trpěla, cizotou porušována jsouc. Některé památky z XVI. a XVII. stol. svědčí, že řeč prostého lidu od nynější tehdáž málo aneb nic nebyla rozdílná. Minulého století pokusil se kněz Daniel v Moskopoli ve své bráně jazykův, v Turecku běžných, k ostatním třem i bulharský připojiti [1770, přetištěno od Leaka v Londýně 1814^[428]]; tohoto pak století od 1814 do 1842 vydali někteří bulharští vlastenci, mezi nimiž Hadži Joachim,^[429] Cvetko Panadjurec, Berovič,^[430] Nenovič, Stojanovič, Christaki,^[431] Neofyt,^[432] Popovič, Krestovič a j., v rozličných městech v cizině, v Budíně, Brašově,^[433] Bukurešti, Bělehradě a Krahujevci,^[434] do pěti a dvaceti nábožných knih, zvláště pro mládež, mezi nimiž Bukvar od Beroviče [1824],^[435] Evangelia od Sapunova [1828; 1833], Dětovodstvo od Neofyta [1835]^[436] a Christoithija od Popoviče^[437] jak obsahem, tak slohem se vyznačují. Celý Nový zákon tištěn dvakráte, v Londýně [1828] a Smyrně [1840],^[438] a po každé potlačen. Krátké mluvnice vydali Neofyt [1835]^[439] a Christaki [1836];^[440] slovníky zhotovili týž Neofyt a Stojanovič, ještě netištěné, jakož ani sbírky národních písní posud není.