ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pole

Ode vsi Podgorja blízko Kysegu^[441] ve stolici Železné až do oustí řeky Bojany v tureckých Arbanasech v dýl a od Temešváru v Uhřích i Negotina v Srbsku až k městečku Bělé^[442] v království benátském a ku^[443] Gorici, Terstu i Kopru^[444] v království illyrském v šíř panuje u pospolitého lidu, s malými výminkami, jedna a táž řeč slovanská, na tré velmi příbuzných nářečí rozdělená, již nejpohodlněji a za zvykem, již od jiných uvedeným, obecným zeměpisným jménem řeči illyrské vyznačiti můžeme. Země, od ní buď zcela, buď aspoň z částky zaujaté, padají do dvou státův, rakouského a tureckého, a jsou tyto: v Rakousku Štyrsko, království illyrské čili Korutany, Krajna a země pomořské, království benatské, Uhry, Chorvaty, Slavonie, vojenská hranice uherská a Dalmatsko s ostrovy; v Turecku Bosna, Hercegovina, dřevní Rasa čili krajina od Nov. Pazaru k Nov. Brdu,^[445] Srbsko, Černá hora^[446] i Arnautsko. Vně tohoto zeměpisného celku žijíť lidé, též řeči užívající, zvláště v Uhřích v osadách až pod Prešpurek se táhnoucích, v Moravě na panství drnoholeckém^[447][448] (Podlužáci již řeč českomoravskou přijali) a v Rusku v gubernii Chersonské.^[449]. Všeho lidu této větve počítá se roku 1842^[450] do 7,246.000, z nichž 4,546.000 pod rakouskou, 2,600.000 pod tureckou, 100.000 pod ruskou vládou stojí, 3,803.000 k římskokatolické, 2,880.000 k řecké, 13.000 ku protestantské víře a 550.000 k mohamedánskému náboženství se přiznává, nepatrného počtu sjednocencův čili tak zvaných unijatův v Dalmacii, Chorvatech a Slavonii v obzvláštní uvážení neberouc.

Znaky

1) e m. ę: měsec (měsíc), pamet (pamět), peta (pata), red (řád), pet (pět), meso (maso), jako v bulharském.

2) e místo y ve skloňování: ribe (ryby), glave (hlavy), sestre (sestry), krave (krávy), dare (dary), grěhe (hříchy), knjige (knihy), junake (jonáky, reky).

3) i místo y, jak v novobulharském riba (ryba), kiša (déšť), gibati (hýbati), sin (syn), mi (my), vi (vy), ti (ty), při čemž d, n, t před i vždy zůstávají tvrdé, jako u Malorusův, ku př. hoditi čili jako by bylo psáno česky hodyty.

4) dj a j, chorv. i dž, místo žd: rodjen, rojen (rozen), sudjen, sujen (souzen), nudjen, nujen (nuzen), žedja, žeja (žízeň), medja, meja (meze),^[451] tudj, tuj (cizí).

5) r místo ž: more (može), renem (ženu), jere (jež, ježto), ar (až), zar (zdaž), dokler (dokudž), ure, vre (již), tere (též); vyskytá se, ač velmi pořídku, i v dolnolužickém.

6) Gen. jd. počtu u přídavných na -ga: dobroga, chrv. dobrega, kor. dobriga (dobrého), zelenoga, zelenega, zeleniga (zeleného).

7) První os. přít. času v mn. počtu na -mo: igramo (hráme), sipamo (sypeme), oremo (ořeme), pletemo (pleteme), držimo (držíme), trgujemo (trhujeme).

Nářečí

Jakož^[452] lid touto řečí mluvící třemi obzvláštně jmény národními vyznamenávati se uvykl, Srbův, Chorvatův a Slovencův, tak i troje, ačkoli vespolek velmi příbuzné nářečí v řeči jeho hned na pohled se rozeznává, srbské, chorvatské a vlastně slovenské čili korutanské, kteréžto třetí pro lepší rozdíl tímto posledním jménem jakožto starožitnějším nazoveme.

Pole

Čára, obmezující vlast tohoto nářečí, vychází od řeky Maroše^[453] níž Aradu v Uhřích, a směřujíc k západu i obešedši Lak,^[454] od Slovákův obydlený, i jiné maďarské osady, přes Sv. Mikuláš^[455] a Bebu^[456] k Tyse pod Segedinem^[457] dobíhá; odtud Tysou na jih až po Sentu a suchou zemí na jihozápad až za Heděš^[458] se spouští; odtud vystupuje k severu a severozápadu přes Topolu,^[459] Almáš,^[460] Sv. Ivan^[461] k Baji na Dunaji; dotud se točí nejdřív jižně blízko k Somboru, pak přechází Dunaj pod Bezdánem^[462] a táhne se rozmanitými oklikami k západu přes Muchač,^[463] Šiklóš,^[464] Pětikostelí,^[465] Sv. Vavřinec,^[466] Bakši,^[467] Syhoť,^[468] Čokoni^[469] až k Drávě nad Barčem;^[470] odtud, přejdouc za Drávu, běží přes Pitomači^[471] nad Veroviticí^[472] k Belováru;^[473] odtud vychýlivši se k severu přes Roviště^[474] a Cirkvenu,^[475] padá jihozápadně vedle Kapelly^[476] až do Lupoglavy; odtud postupuje k jihu přes Ivanić^[477] až k řece Čažmě, zahybuje se na severovýchod k Rečici^[478] a Jelenské,^[479] spouští se na jih přes Kutinu a Lipovlany^[480] až k Jesenovici^[481] na Sávě;^[482] odtud přestoupivši Sávu, vine se křivolace k severozápadu poříčím Sávy až pod Petrini^[483] a dále jižním během Kulpy^[484] přes Trepči^[485] a Moravce^[486] až pod horní Karlovec,^[487] odtud postupuje nejprve na západ ku^[488] Kulpě u Vukové Gorice,^[489] pak ohnouc se k severu tokem Kulpy do Paky^[490] a suchou zemí přes Krasič^[491] až do Pokleku^[492] za Breganicí,^[493] obchází vojenský okres Uskokův čili Žumberčanův a přechází u Dragy^[494] do Krajnska;^[495] odtud se táhne k jihozápadu hřbetem hor, Uskockými^[496] zvaných, přes Semič^[497] vedle Chočevarcův^[498] až do dolního Logu,^[499] dále vedle týchž osad německých hřbetem hor, oudolí Kulpy na severu ohražujících, nad Kostelem^[500] a mimo Reku^[501] až k Osivnici u stoku Kulpy a Čabranky;^[502] potom korytem Čabranky až téměř ku pramenům jejím; odtud se točí střídavě k jihu, severozápadu a jihozápadu odhraničením Krajny dříve od stolice Záhřebské, potom od Istrie až do hor Čičských;^[503] odtud se kloní k jihozápadu přes Kociančić; v horách dolinou, jíž řeka Dragonja^[504] teče, až do solivarův Piranských^[505] i samého moře, odtud se vrací k jihovýchodu přes Siné moře,^[506] otáčejíc se okolo ostrovův chorvatsko-dalmatských, až k oustí řeky Bojany; odtud se nese vzhůru k severovýchodu po Bojaně až do Skadru,^[507] dále k severu východním břehem jezera Skaderského až do Žabljáka^[508] a vedle Morače^[509] východní stranou oudolí jejího až k Cěvně;^[510] odtud, přejdouc Cěvnu, postupuje vysokými horami až pod Gusin;^[511] odtud se kloní k jihovýchodu hřebenem hor, rovinu Metoiji^[512] na západě ohražujících, sestoupá k Djakovici^[513] a běží na jih pod Prizren; odtud se zdvihá k severovýchodu a dosahuje u Kačanika^[514] čáry, Bulhary na západě obmezující, po níž dále k severu a východu až do Bregové na Timoku běží; odtud se zatáčí k severozápadu pravou stranou Dunaje, pojmouc pod se Negotin a Brzupalanku^[515] a nechajíc mimo se vsi valaské na srbském břehu Dunaje, až k oustí Rečky^[516] do Dunaje; odtud postupuje vzhůru k severozápadu korytem Dunaje až k St. Moldavě;^[517] odtud se vznáší zatočile k severozápadu a severu, nejdřív krajem Dunaje k N. Palánce,^[518] potom středozemím přes Bělucírkev,^[519] V. Kakovu,^[520] Moravici,^[521] Detu,^[522] Žebel,^[523] Temešvár,^[524] Vingu k Aradu na Maroši, kdež její konec jest. Vně tohoto celku bydlí Srbové v mnohočetných a lidných osadách v Rakousku; v jižních Uhřích mezi Maďary a Němci na Dunaji od Vyšehradu^[525] až do Pentele^[526] ve stolici Bělehradské, na ostrově Rackovině, potomci to vystěhovancův z Turecka za patriarchy Arsenije Černojeviće I. 1690, dále ve stolici Šomoďské a Baraňanské^[527] porůznu, potom v Báčské, kdež Sobotice^[528] z většiny od nich zaujata, Čongradské (původně Černohradské),^[529] Čanadské, Aradské a j.; v Rusku v gubernii Chersonské, někdejší Nové Serbii, od Krylova^[530] a Kaljužiny^[531] na Dněpru až do Torgovice^[532] na Sinjuše, potomci to vystěhovancův ze Slavonie a jižních Uher za císařoven Marie Terezie a Alžběty I. 1751 — 1753; naposledy v Turecku mezi Bulhary a Arbanasy v krajinách ke Srbsku a Černé hoře příležících. Naobrat vnitř našeho vymezení bytujeť společně se Srby směs národův a jazykův, a sice v jižních Uhřích a Slavonii: Maďarové ve stolici Baraňanské, Báčské (Temerin,^[533] Bezdán^[534] atd.), Torontalské a Temešské; Němci zvláště mnohočetní v týchž stolicích a v Požežské (Kutjeva^[535] i Kúla,^[536]) pak v petrovaradinském i německo-banátském pluku; Slováci v stolici Báčské (Petrovce,^[537] Hložany,^[538] Kisáč,^[539] Kulpin,^[540] Bajša,^[541] Lalič,^[542] Pivnica^[543] atd.), v Torontalské (Aradac),^[544] v pluku petrovaradinském^[545] (St. Pazova)^[546] a německo-banátském (Padina,^[547] Kovačica^[548]); Valachové ve stolici Báčské, Torontalské a Temešské; Rusňáci čili Rusíni v Báčské (Kucura,^[549] Kerestúr^[550]) a Sremské (Šid);^[551] Arnauti v petrovaradinském pluku (Hrtkovci^[552] a Nikinci^[553]), o známé směsi obyvatelstva po městech v Uhřích mlčíc; v Istrii a Dalmatech jsou města, zvlášť pomořská, buď docela, anebo z většiny zvlaštělá; v Turecku, vyjmouc Srbsko a Černohoru, kdež v prvním jen v Bělehradě, Šabci, Smederevu,^[554] N. Ršavě,^[555] Sokolu^[556] a Užici^[557] něco málo Turkův a v okresu Kladovském,^[558] v tak zvaném Kljúči, též v Krajině^[559] od Negotina k oustí Rečky^[560] do třiceti vsí valaských, v poslední pak jen v kraji kučském v plemeni zatrěbském několika vesnic arnautských, ve všech ostatních zemích, Bosně, Hercegovině a dřevní Rase, zvláště mnoho Turkův ve větších a pevných městech a Arnautův okolo jezera Plavy,^[561] v oudolí Metoije, na Kosově, okolo Nov. Brda,^[562] Istriny,^[563] Kratova,^[564] Medoky^[565] až pod Bělucírkev, v kterýchžto krajích, někdy čistě srbských, a jádru království srbského^[566] za Černojeviće I. 1690 tak náramně se rozmohli a rozšířili. Položíme zde hned i zevrubnější ohraničení knížetství srbského a Černohory jakožto vlastí výtečně srbských. Obvodní čára knížetství srbského jest na severu Sáva od Rače^[567] do oustí a Dunaj do oustí Timoku,^[568] potom tato řeka po soutěsku Vratarnici, dále východní její pobřeží až pod Svrlik^[569] odtud příčná čára přes hory ke vsi Draževci na bulharské Moravě pod Nišem, jakž to výš při Bulhařích určitěji udáno; na jihu jižní svah hor Jastrebce^[570] i Kopaonika,^[571][572] ves Bělobrdo (4 a 1/2 míle východně od Nov. Pazaru), ves Rudnica^[573] (1 m. východně od Ibru), ves Kaznović na Ibru, potom řeka Iber, dále hory Golija a Javor, severozápadně a západně od N. Pazaru; na západě hory Zlatibor^[574] a Ivica^[575] až ke vsi Prědolu^[576] na Drině, dále Drina až do vtoku jejího do Sávy u Rače. Meze Černohory jsou na severovýchodě pohoří Kom^[577] a Kuč,^[578] nejvyšší to v celém Turecku; na východě řeka Cěvna^[579] až pod Zatrěb;^[580] odtud severozápadní záhyb nad Podgoricí za Spuž, město na Zetě takořka v hrdle Černohory ležící; odtud svislá čára na jih západním podkrajím Morače až do Žabljáka^[581] a dál přes jezero Skaderské až pod Seoce^[582] v okresu Černickém; odtud jižní oblouk horami nad Barem;^[583]; na západě čára, běžící pohořím od Božkovičevy Kúle (věže) přes klášter Stanjević^[584] ku^[585] Kotoru pod horou Lovčenem a dále ke Grahovu,^[586] odtud směrem severovýchodním, pohořím Lukavica^[587] řečeným, mimo Nikšić, Onogost,^[588] Župy^[589] s malým záhybem k východu do vnitřku Černohory okolo Duboka^[590] až nade vsi, Lěvišta^[591] a Uskoci řečené, u pramenův Morače v sousedství Drobňákův. Srbové, v souvisné celotnosti považovaní, sousedí na severu s Maďary po čáře od Aradu^[592] k Drávě nad Barčem,^[593] odtud s Chorvaty po čáře od Drávy až do Pokleku,^[594] se Slovenci čili Korutanci po čáře od Pokleku až k solivarům Piranským^[595] v Istrii; s Arnauty po čáře od oustí Bojany^[596] až do Kačanika;^[597] s Bulhary po čáře od Kačanika až do Bregové;^[598] s Valachy po čáře od Bregové a Negotina až do Aradu na Maroši. Rozlehlá jejich sídla prostírají se přes různojmenné země v rakouském i tureckém státu; tamto přes jižní částku Uher, Slavonii, částku Chorvat a Krajnska, Istrii, uherské Pomoří, vojenské chorvatské, slavonské i uherské čili banátské pomezí a Dalmacii; zde přes knížectví srbské, Bosnu, Hercegovinu, dřevní Rasu (krajinu mezi Nov. Pazarem a Nov. Brdem^[599]) a Černohoru. Obzvláštních jmen, pokrajinských i národních, v této rozlehlosti zemí více než kde jinde se zachovalo. Pominouce nevzdělavatelného pro nás a ku předmětu našemu nenáležitého sporu o přednost neboli platnost a rozsáhlost jmen Illyr a Srb (vědomoť, že západní, k římsko-katolické církvi se přiznávající větve jména Srb neužívají, různých jiných názvův sobě přikládajíce),^[600] pominouce též vůbec známých jmen Bosnákův, Hercegovcův, Černohorcův, Dubrovčanův atd., připomeneme zde některá jiná. Chorvati čili Chrovati slovou obyvatelé Dalmat a ostrovův příležících od Istrie až do Neretvy, jakož již za časův Konstantina Porfyrogenety, tak též i jejich osadníci v Černomili^[601] a Metlice^[602] v Krajně (tito jinak i Bílí Krajnci), ačkoli obojí podnes nářečí srbského užívají, a mezi nimi obzvláště Brajci okolo pramenův Kulpy, Morljáci ve Přímoří dalmatském, Čakavci ostrované (od slovce ča místo što, pročež na obrat Štokavci na pevnině dalmatské, jako Kekavci Chorvati vlastní od kaj místo što), tito i Boduli, což však za urážlivou přezdívku platí, a Krčané, jmenovitě Čúci (t. sovy); Čiči na Čičím poli v Istrii, Uskoci, Žumberčani v jižních končinách Krajny a v oddílném okresu sluinského pluku, mezi Krajnou a Chorvatskem ležícím, vystěhovanci l. 1533, 1596 a 1617 z jihu, zvláště ze Seně, přišlí: Šokci všickni Srbové římskokatolické víry u řeckých bratří, jejichž oddíl v Uhřích Bunjevci, a naopak Srbové řecké víry u římských bratří Vlasi a Ráci,^[603] jedno i druhé i třetí i čtvrté pouze přezdívkou; Ráci místo Rašci, Rašané, slovou Srbové řecké víry u Slovákův, Maďarův a j., od někdejšího hlavního města celého Srbska Rasu, nyní Nov. Pazar, na řece Rašce; Máčva,^[604] Braničevo,^[605] Kučevo,^[606] Ključ,^[607] Krajna,^[608] Šumadija,^[609] Starivlah^[610] atd. jsou běžná, dílem již velmi stará jména zvláštních okresův a okolí v knížetství srbském, jejichž obyvatelé Máčvané, Braničevci, Kučané, Ključané, Krajnci, Šumadijci atd. slovou; Semberija kout Bosny mezi Sávou a Drinou, odkud obyvatelé Sembeři; Zeta podnes již jen pokrají řeky Cěvny a Morače pod Podgoricí, ostatek to dřevní rozsáhlejší Zety, nyní se soujmennou řekou do Černohory vtělené, atd. Lidnatost, k nářečí tomuto se znající, obnáší l. 1842 okrouhlým počtem 5,294.000, a sice dle zevrubního rozvržení takto: v Uhřích a banátském pomezí 542.000, v Slavonii a slavonském pomezí 738.000, v Chorvatech, t. v částce Záhřebské stolice a v chorvatském pomezí 629.000, v jižní částce Krajny 40.000, v Istrii a uherském Přímoří 254.000, v Dalmatech 391.000, dohromady v Rakousku 2,594.000; v knížectví srbském 950.000, v Bosně, Hercegovině, ve dřevní Rase a krajištěch Arnautska 1,552.000, v Černohoře 100.000, dohromady v Turecku 2,600.000; v Rusku 100.000. Podle náboženství počítáme řecké víry v Rakousku, Turecku i Rusku 2,880.000, římskokatolické v Rakousku i Turecku (v Bosně a Hercegovině) 1,864.000; mohamedánův v Bosně, Hercegovině a dřevní Rase 550.000, kteřížto ač od víry odpadše, nicméně při jazyku přirozeném pořád setrvávají.

Znaky

1) a místo ь a ъ: dan (dьn, den), mač (mьč, meč), tama (tьma, tma), šipak (šípek), sabrati (sebrati), sakriti (skrýti).

2) o místo ł na konci slabik: pepeo (popel), mio (mil), seoni (selský), seoce (selce, sídelce), žeteoci (ženci), dao (dal), viděo (viděl), kopao (kopal).

3) u místo ł ve středině slov: dug (dluh), pun (pln), sunce (slunce), vuna (vlna), tučem (tluku), stup (sloup), vuk (vlk).

4) u místo v v předložce v a na začátku slov před souhláskou: u ruku (v ruku), udovica (vdova), udod (dědek), uz goru (vz-horu, na horu).

5) jo místo je ve slovích: jova (olše), jošte (ještě).

6) Polohlasné r slabiky zavírající a v jednoslabičných slovích bez přisouvání hlásky: krv (krev), crn (černý), brk (vous), trčati (běžeti), mrviti (hnojiti), mrziti (mrzeti).

7) h místo ch, nejslabší a téměř neslyšné: hlad čti lad (chlad), hlěb čti lěb (chléb), duhovnik (duchovník); někdy v prostředku a na konci místo h slyšeti v: suv (suchý), uvo (ucho); neb j: směj (smích), grěj (hřích), kijati (kýchati); neb g: orag (ořech), prag (prach); neb k: ženik (ženich); než u Dubrovčanův všudy plné ch, u Černohorcův silné h.

8) ť místo bulharského šť: noť (noc), moť (moc), peť (pec), tisuťa (tisíc), kuťa (dům), srěťa (štěstí), místo něhož Illyrové, latinského písma užívající, píší ć: noć, moć atd.

9) c místo č před r: crn (černý), crv (červ), crěvo (střevo), crěp (střep).

10) c, s, z místo k, ch, g před i v dat., lok. a soc. mn. počtu: prostacima, junacima, siromasima, kožusima, rozima (prostákům, prostácích, prostáky atd.).

11) Vysouvání l, d, t a místo dvou posledních často j: čověk (člověk), Raosav (Radoslav), Vlaisav (Vladislav), Mejak (Medák), Brajen (Braten); vyskýtá se i v bulharštině.

12) Soc. ž. jd. na -om: ženom (ženou), rukom (rukou), dušom (duší), zemljom (zemí).

13) Gen. mn. počtu na -a: jeléná (jelenův), žéná (žen), póljá (polí); v Černohoře jelenьh, ženьh, poljьh; u Illyrův, latinského písma užívajících, -ah: jelenah atd.

14) Dat., lok. a soc. mn. počtu na -ima, -ama: jelenima, poljima, ženama.

Podřečí

Z podřečí dle Karadžiće vyznačujeme:

a) hercegovinské po Hercegovině, Bosně, Černohoře, Dalmacii, Chorvatsku a po Srbsku až do Máčvy, Valjeva i Karanovce,^[611] v němž ě krátké, a ije místo dlouhého ě: pěvati (zpívati), děd, stiděti se (styděti se), dijete (dítě), cvijet (květ), pijevac (zpěvec), vrijeme (čas);

b) sremské po Sremu, Banátě, Báčce, jižním Uhersku a v Srbsku okolo Sávy i Dunaje, v němž místo í buď ě: věra (víra), měra (míra), sěme (símě); buď i: letiti (letěti), viditi (viděti), stiditi se (styděti se), kteréžto i sobě zvláště Illyrové latinského obřadu v Slavonii atd. oblíbili;

c) resavské po Braničevu, Resavě,^[612] Lěvči, Temnici a vzhůru po Moravě, po okruhu Paratinském,^[613] Černé řece^[614] a krajišti negotinském, v němž všudy e: leteti, videti, vrteti, dat. jd. muž. na -em místo -om: dobrem (dobrému), belem (bílému); jd. dat. a lok. ženských na -e místo -i: devojke (dívce), glave (hlavě); a ve mn. akk. z, c, s místo g, k, h: roze (rohy), Turce (Turky), kožuse (kožichy). Jest i různořečí nemalý počet. Dubrovčané vyslovují, jakž řečeno, ch: strach, prach, grěch (hřích), dadoch (dal jsem), ucho, chudoba; a mají v mn. gen. a lok. přídavných jmen -ěch: dobrěch, ubozěch, visocěch; v dat. -ěm: dobrěm, ubozěm, visocěm. Černohorci a sousední Přímorci vyslovují staroslovanské ь jako stištěné e: dьn, otьc, mьgla (mlha), kьd (kdy), junakьh (jonákův), ženьh (žen), dále h místo ch, dosti silné, vyjímaje na začátku slov, kdež ho neslyšeti, pak č, ž, š místo c, z, s: bačiti m. baciti (vrci), reči (rci), žnam (znám), bež (bez), šněg (sníh). Pastrovičané, Dalmatinci a ostrované mění na konci slabik m v n: zapantiti (pamatovati), govorin (hovořím), iden (jdu), vodon (vodou), nožen (nožem). Černohorci a Dubrovčané přísuvné l někdy vyslovují, někdy, a sice častěji, v j mění, což Korčulané dle vlaského s každým l činí: zemja (země), ulovjen, žeja m. želja (želání, žádost), košuja (košile), posteja (postel); první i v bulharštině dle valaštiny běžné. V chorvatském Přímoří, Dalmacii, též Bosně a Černohoře často slyšeti c, s, z místo č, š, ž, jako u Mazurův: ca m. ča (co), hoces (chceš), kazes (kážeš). Že římskokatoličtí Slavonci a Dalmatinci místo ě říkají i, již podotčeno. V jižních končinách okruhu Novoměstského v Krajnsku, okolo Metliky, Černomile, Kostela, Osivnice atd. namnoze o místo ą: roka (ruka), l na konci slabik a č místo ć: noč (noc). Přechod to od nářečí srbského ku^[615] korutansko-slovenskému.

Slovesnost

Tato podle rozdílu písmen na tré oddílův se rozkládá: východní, u Srbův řecké víry, cyrilského písma užívajících, západní, u Illyrův římské víry, latinského písma se držících, a glagolitský, od katolických kněží vzdělaný, zvláštního písma si oblíbivších. V prvním čili srbském oddílu možno stanoviti dvě hlavní periody: 1) od uvedení křesťanství až do ouplného zahlazení mravné^[616] vzdělanosti v tureckém Srbsku v XVIII. stol., 2) od obnovení literatury v rakouském Srbstvu až do nynějška [1733 — 1842]. Srbové řecké víry po přijetí písma cyrilského a liturgie slovanské vzděláváliť z počátku nářečí církevní, svého domácího přitom nezanedbávajíce. Podlé svědectví listin, z nichž některé, na opsaných blankách (membranae rescriptae) zachované, do XI. stol. sahají, v Srbsku a Bosně dvůj sloh se utvořil,^[617] církevní a kancelářský, onen přísněji bulharských vzorův šetřící, tento volněji domácí srbštinu v sobě pojímající. Příkladové posledního slohu došli nás v ouředních písemnostech a listinách svobodných obcí, knížat a králův srbských, jichž některý díl vydán v Bělehradě [1840],^[618] též ve starých právích, za císaře Štěpána Dušana [1349, 1354]^[619] sebraných; do druhé třídy náležejí nejen knihy písem svatých a bohoslužebné, ale z větší částky i ostatní spisové, zvláště dějepisní, jakož od kněží a mnichův skládaní. Ze spisovatelův první doby buďtež zde jmenováni: Štěpán Prvověnčený, veliký župan a potom král srbský [v. ž. 1195, král 1222, umř. 1228], vypsal děje otce svého, Štěpána Nemaně [nar. 1114, umř. 1200];^[620] sv. Sáva, bratr předešlého, arcibiskup [nar. 1169, umř. 1237], psal ústavy pro kláštery, život svého otce a j.;^[621] Dometian [kv. 1263], mnich chilandarský, zhotovil životopisy ss. Symeona a Sávy; Daniil [1291 — 1338] sepsal děje králův srbských a životy arcibiskupův, vše to v rkp. Po oupadku mocnářství srbského [1389] hájila se národnost srbská a s ní i jakéž takéž literní umění v některých buď cele, buď aspoň napolo neodvislých knížectvích v severním Srbsku, Bosně, Hercegovině, Černohoře. Vedle přepisování bohoslužebných knih nezanedbáváno i spisování letopisův a nedlouho po vynalezení umění knihtiskařského vydávány zvláště přičiněním dvou mohutných a horlivých velmožův, Jiřího Černojeviće [1493] a Božidara Vukoviće [1519], církevní knihy tiskem jednak v Srbsku v Cetini [1494], v Goraždi [1529], v klášteře rujanském [1537], mileševském [1544] a mrkšinském [1562], v Bělehradě [1552], Skadru [1563], jednak v cizině v Benátkách [1493], Brašově, Trhovišti [1512] a j. Básnických plodův z tohoto starého věku nižádných jiných nestává kromě písní a zpěvův národních, jichž drahná částka ovšem původem svým sem zasahuje. Na konci této doby po dlouhé přestávce psal Jiří Branković [1645 — 1711] děje srbské, v rkp. Po procitnutí Srbův k novému duchovnímu životu pod žezlem rakouským [1733, 1741] vynikl nad jiné muž vznešeného ducha a hluboké moudrosti Dosithej Obradović [1772 — 1811],^[622] jenž ve svých četných spisích, nejvíc mravního obsahu (sebráni v Bělehradě 1833 v 9 dílech), spolu čistě srbskému slohu cestu prolomil. Od té doby vycházeli srbští spisové, zvláště v Budíne a Vídni, častěji. Mezi básníky slynul nad jiné Mušický [umř. 1837].^[623] Ke druhému vyššímu stupni povznesl čistě národní literaturu Vuk Stefanović^[624] Karadžić [1814],^[625] jehož činnost ještě trvá. Od něho jest jediná posud, ač neouplná, mluvnice čistě srbská [1814, 1818],^[626] slovník [1818]^[627] a sbírka národních písní [1814; 1823; 1840],^[628] vedle kteréž sbírka Milutinoviċe [1837]^[629] zmínku zasluhuje. Za našich časův pole slovesnosti srbské znamenitě porozšířeno zřízením škol a tiskárny v novém knížetství srbském. U Illyrův římské víry naobrat toho, co jsme u Srbův řecké víry znamenali, slovesnost světská a nade všecko básnictví mnohem časněji a ušlechtileji se rozvily. V XII. stol. sepsal nejmenovaný kněz duklanský letopisy illyrské nejprvé slovensky („slavonica litera“), potom latinsky, než z původního jeho spisu se nám jen chudý výtah zachoval. Mámeť ještě z XIII. a XIV. stol. několiko rukopisných knih^[630] v čistém národním nářečí. Na konci XV. stol. stal se Dubrovník, ozářen světlem, z Vlach přinešeným, illyrskými Athenami, kterážto sláva mu až do polovice XVII. století zůstala. V témž času slynula osvětou, naukami, a zvláště básnictvím, i některá jiná města a ostrovy dalmatské. V XV. stol. básnili v Dubrovníku Daržič [1463 — 1507],^[631] starší Minčetić, příjmím Vlahović [1475 — 1524],^[632] a Vetranić, příjmím Čavčić [1482 — 1580].^[633] V XVI. a XVII. stol. horovali tamže a v Dalmatech nad jiné Etorović [1532],^[634] Čubranović, Bunič-Babulinović [1550],^[635] Ranjina, Zlatarić [1597],^[636] Gundulić [1620],^[637] Ivanišević [1642],^[638] Palmotić [1657]^[639] a j. Na začátku XVIII. stol. zableskla se ještě jednou na obloze básnického nebe illyrského jasná hvězda v Djordjići [1724],^[640] pěvci s Gundulićem, ač na jiném poli, o závod běžícím. V duchu národních písní básnil Kačić [1729], nadmíru zdařile, tvrdiv ocelové duše chrabrých Illyrův všemi kouzly básnictví k hrdinství proti neukojitelným vrahům a zhoubcům jejich. V tomto století pole literatury, na jihu zúžené, na severu a východě rozprostraňovati se začalo: ve Slavonii totiž básnili neposlední básníci Kanižlić [1759]^[641] a Viď Došen [1768].^[642] O přeložení biblí pro katolické Illyry pracováno již na začátku XVI. stol. od Kassia,^[643] potom mezi 1750 — 1770 od Rosy a okolo 1800 od Burgadelliho, než tito překladové zůstali netištěni. Šťastnější v tom ohledu byl Katančić, jehož tlumočení s textem latinským l. 1831 v Budíně na světlo vyšlo. Vystoupením Gaje^[644] s družinou na dějišti literatury a založením literárního středu v Záhřebu [1826 — 1842] počíná se nová doba slovesnosti Illyrův, o níž vypravovati budoucnosti zůstaveno buď. Nejouplnější posud mluvnici sepsal Brlić [1833; 1842],^[645] slovník Stulli [1806].^[646] Zbýváť připomenouti, že jistá odrůda cyrilice, bukvicí nazvaná, u katolických Bosnákův odedávna až do konce minulého století oblíbena byla, jíž od l. 1571 až do l. 1716 několiko nábožných knih, přičiněním otcův františkánův, v Benátkách, Římě a Trnavě tištěno jest. — Původní vlast glagolské písemnosti, jejíž počátek ještě v temnu jest, v chorvatském Přímoří od řeky Raše v Istrii do Zrmaně v Dalmatech hledati se musí, odkudž teprve po l. 1248 dále se rozšířila. Již výš (§ 11) jsme řekli, že jazyk v bohoslužebných knihách glagolitův byl původně církevní čili cyrilský s příměsí nářečí illyrského dle podřečí přímořského, kterážto příměs v běhu času vždy víc se šířila a rozmáhala. Písmo glagolské nikdy vně hranic chorvatského Přímoří ve všeobecné užívání nevešlo, ačkoli tištění knih glagolských velmi časně, neboť již s missálem l. 1483 v Římě aneb Benátkách, se začalo a ačkoli v dotčeném Přímoří i ouřední písemnosti a listiny v čistém národním nářečí jím psávány. K těmto nyní velmi řídkým památkám světské slovesnosti glagolské náležejí zákony svobodné obce vinodolské l. 1280, v rkp., a listiny i psaní rozličných obcí a velmožův chorvatských od XIV. až do začátku XVIII. století, z nichž některé porůznu tištěny, ostatní po rozličných archivech a knihovnách roztroušeny jsou.

Pole

Obvodní čára počíná se na severu ve stolici Saladské u vtoku Krky^[647] do Mury a táhne se na západ Murou až do hranic štýrských; odtud se kloní k jihu rozhraním stolice Saladské od Štyrska až nad Preseku, kdež k západu se vychylíc, do Štyrska vstupuje, a pojavši pod se několik vesnic, pod Križovlany^[648] do Chorvat vchází; odtud se spouští k jihozápadu a jihu končinami stolice Varaždinské a Záhřebské blízko hranic štyrských přes Vinici, Višnici,^[649] Cvetlin,^[650] Vinogoru,^[651][652] Poljanu,^[653] Selo,^[654] Klanjec, Kraljevec,^[655] Rozgo^[656] k Sávě u Prudnice a přes Sávu dále rozhraním stolice Záhřebské dříve od Krajny, potom od vojenského okresu žumberského až ke vsi Pokleku za Breganici;^[657] odtud vpadá jihozápadní, jižní a východní hranice chorvatského nářečí do hranic srbského, již výš vytčených, až k Čokoni^[658] za Drávou ve stolici Šomodské; odtud se vrací východní stranou Drávy rozmanitými oklikami a záhyby k severu i severozápadu přes Gigu,^[659] Beheň,^[660] M. Komárno^[661] a V. Kaniži^[662] až ke vtoku Krky do Mury. Vně těchto tak obmezených krajin bydlí Chorvati v dosti četných a lidnatých osadách (přes 120 vesnic) v západních Uhřích v stolici Mošoňské, Rabské, Šopronské a Železné, počnouc nad Litavou^[663] u Dunaje pod Prešpurkem až do řeky Lobnice,^[664] v Železné stolici nad Monošturem^[665] do Raby tekoucí. Tito Chorvati, pocházející prý původně z pomořských Chorvat a dělící se na dvě větve, severní čili tak jmenované Vlachy a Poljance, od Kysegu^[666] k Litavě a Prešpurku, a jižní od Kysegu k Lobnici a Rabě, různí se poněkud nářečím od kořenných Chorvatův ve stolici Varaždinské a Záhřebské, blížíce se Srbům. Jsouť ještě Chorvaté osadníci v Moravě, též v Rakousku dvojí, na hranicích moravských i uherských (Mannersdorf,^[667] Au, Hof^[668] atd.), z nichž onino, vyjma drnoholecké,^[669][670] již řeč českou přijali. V tomto objemu nářečí chorvatského pojaty jsou stolice Varaždinská a Križevecká celé, Záhřebské asi dvě třetiny, Saladské a Šomoďské jižní značné končiny a križevského i sv. jirského pohraničního pluku menší polovice. Jméno národní Chorvatův daleko za meze, od nás nářečí chorvatskému vytčené, zasahuje; neboť i obyvatelé poloostrovu Istrianského,^[671] počna od řeky Raše (Arsa),^[672] potom celého Přímoří a ostrovův jeho (Čakavci) až do řeky Cetině (Boduli), anobrž do samé Neretvy a odtud na východ v tureckém Chorvatsku, jmenují se až do dneška, jako již za časův Konstantina Porfyrogenety, Chorvati; avšak tito podle hlavních znakův nářečí jejich od nás k Srbům, bez újmy však jména jejich, připočteni jsou. Z obzvláštních jmen se naskýtají Bezjáci a Puhovci (t. Plchovci), střední č. kořenní Chorvati v Záhřebské stolici a okolí, z nichž ono první již velmi staré, oboje teď pouhá přezdívka, Kekavci (od slovce kaj místo srbského što, jakž výš řečeno), Majdáci, obyvatelé horského okolí samoborského,^[673] ať jiných pouze místných, jako Zagorci,^[674] Medžimurci,^[675] Podravljané,^[676] Poljanci^[677] atd., pomineme. Počet Chorvatův l. 1842 udává se 801.000, z nichž 316.000 do stolice Záhřebské, 284.000 do Varaždinské a Križevecké, 56.000 do križeveckého a sv. jirského pluku a 145.000 do stolice Saladské, Šomodské, Železné, Šopronské, Mošoňské a Rabské padá. Všickni římští katolíci.

Znaky

1) e místo ě: svet (svět), telo (tělo), vera (víra), deva (děva).

2) e vkladné a) v slabikách a slovích s polohláskou r: deržati (držeti), serdce (srdce), perst (prst), smert (smrt), terpljivno (trpělivě); b) všudy jinde, kdež v církevním ь, v srbském a: den, konec, meč, herbet (chřbet); vyjímaje však slabiky a slova s polohláskou l, kdež u, jako v srbském: pun (pln), vuna (vlna).^[678]

3) u někdy místo o: kuliko (koliko), tuliko (toliko).

4) v místo u na počátku slov: vbog (ubohý), vre m. vže (již), vmiram (umírám), vmivališče (umyvadlo), včiniti (učiniti), vgasiti (uhasiti); jindy však místo této změny v předsuvné.

5) h, silnější než české, místo ch: hvala (chvála), hitro (chytře), duh (duch), suhoča (suchota).

6) l na konci slabik a slov bez proměny: jalša (olše), dal, spal, skakal, vučil (učil), mozol, vugel (uhel).

7) dž místo dj, bulh. žd: dogodžaj (příběh), zbudžen (vzbuzen), tverdžen (tvrzen), medža (meze), predža (příze).

8) č místo ť, ć, bulh. št: noč (noc), ostroča (ostrost), suhoča (suchota), občina (obec), znajuč (znajíc), nasledujuč (následujíc).

9) Odvržené v před la: las (vlas), last (vlast, t. vláda), ladati (vládati), Ladislav (Vladislav).

10) Přísuvné v před začátečným u: vud (oud), vučen (učen), vuho (ucho), vusta (ústa), vuzda (uzda), vumreti (umříti).

11) Náměstka kaj místo čto (přímorsky ča, srbsky što).

12) Soc. ž. jd. počtu na -um: ribum, dušum, pticum, svetum, dobrum, menum, tobum (rybou, duší atd.).

13) Dat., lok. a soc. v mn. počtu koncovkami odrůzněny: d. obrazom, gospodarom, popevkam, nočam, telom, vremenam; l. obrazih, gospodarith, popevkah, nočih, telih, vremenih; s. obrazmi, gospodarmi, popevkami, nočmi, telmi, vremenmi.

Různořečí

Ač neveliké jest prostranství, v kterémž nářečí chorvatské panuje, však nicméně máť i toto své pokrajinské mluvení způsoby. Pozoruhodné jest zvláště různořečí záhorské, jímž obyvatelé podkrají řeky Krapiny^[679] od města Krapiny^[680] do Stubice^[681] a od Bělé do Berdovce na Sávě, čili Zahorané mluví. V něm slyšeti å čili hlásku prostřední mezi a a o místo čistého a: åli, napłåtiti; ä m. e: näbä, jä, zämlä, našägo, svätägo; ö místo o: bög, čudö, göspön, jedinöga; ou m. u, cyr. ą: soud, zoub, mouž, rouka, gouba; hrubé ł: płatiti, głava atd. Mluva Chorvatův v západním Uhersku patrně k nářečí v chorvatském Pomoří a Dalmatech běžnému se blíží, mezi ním a vlastně chorvatským jako uprostřed stojíc. V ní znamenati: ča m. kaj, zač n. zakaj; a m. e: otac; uo: buog, buoži; vysuté e: krstjenik, zvrhu, srdce, prvo; h m. ch: hoditi, greh; dj m. dž: rodjen; odvržené v: sa, saki m. vsa, vsaki; va m. vu atd.

Slovesnost

Počátek literatury chorvatské v tom obmezení, které my nářečí chorvatskému zde jsme vyhradili, totiž s vyloučením Přímořanův a ostrovanův, nepřesahuje XVI. století. Bylať doba, když učení německých reformátorův hluboce až do Krajnska a Chorvat, ač na krátký čas, bylo vniklo, že někteří kněží o spisování knih pro lid v prostém nářečí se pokusili: mezi nimiž Bučič^[682] katechismus a jiné nábožné knihy (o N. zákoně pochybujeme) v Nedelišti^[683] vydal [1564 — 1574], později docela zničené a teď neznámé. Pergošič přeložil práva uherská [1574]^[684] a Vramec sepsal všeobecné letopisy [1578].^[685] V XVI. stol. přeložil hrabě Zrinský [sťat 1671]^[686] prapravnuk sygetského hrdiny Mikuláše Zrinského, hrdinskou báseň, bratrem svým Mikulášem původně uhersky sepsanou: Sirena [1660]. Habdelič [1670],^[687] Belostenec [1675]^[688] a Vitezovič [1684 — 1713]^[689] sepsali slovníky, z nichž první dva vydány, třetí v rukopisu; poslední spisovatel i v dějepisu a básnictví se pokusil, usiluje všemožně, ač nadarmo, Chorvaty k duchovnímu životu povzbuditi. V druhé polovici XVIII. století počet spisovatelův chorvatských znenáhla růsti počal, zvláště na začátku XIX. st. naočitě se množe. V čele jejich plodností a prostonárodním slohem vyznačuje se Mikloušič [umř. 1833]; ve vyšším básnictví pokusili se Koritič [1826],^[690] přeloživ žalmy a Virgila veršem, a Krizmanič [1830],^[691] přetlumočiv Miltona prózou, což vše netištěno. Ze sv. písma tištěn jen žaltář [1816] a čtení z evangelií i epištol [1651];^[692] celá biblí posud není vydána, ačkoli o její přeložení již nejedni se zasazovali. Od té doby, co čelnější chorvatští spisovatelé původem Gaje [1826 — 1842]^[693] nářečí illyrské za spisovní jazyk přijali, již jen spisové pro sprostý lid v nářečí chorvatském, a to pořídku, vycházejí. Nejnovější mluvnice tohoto nářečí jest od Kristianoviče [1837];^[694] slovníky starší jsou od Habdeliče [1670], Belostence [1740] a Jambrešiče [1732];^[695] nového není, jakož ani sbírky národních písní. K poznání různořečí uhersko-chorvatského posloužiti mohou knížky od Lába vydané, jmenovitě „Veliki katekismuš“ (v Budině b. r., okolo 1820) a „Kratka šumma katekismuša“ (v Bud. 1814).

Pole

Čára, nářečí toto obmezující, vychází od městečka Monoštura^[696] u vtoku Lobnice do Raby ve stolici Železné v západních Uhřích a postupuje k západu tokem Lobnice až do rozhraní Uher od Štyrska; odtud se kloní k jihu dotčeným rozhraním až ke vsi Černci na soujmenné říčce, kdež do Štyrska vstoupá; odtud běží na západ přes Gorci do města Radgony^[697] na Muře, přechází tuto řeku, táhne se silnicí radgonskou pod Murek^[698] na Muře, potom pohořím, Plač^[699] řečeným, nade vsemi Svičany,^[700] Sv. Jurijem,^[701] Sv. Križem,^[702] Sv. Jernejem,^[703] Sv. Sobotou^[704] a Bernicí, kdež do Korutan vchází, a dále k západu nade vsemi Sv. Janecí na Ojsteru, Kozím Vrchem, městečkem Grbinjem,^[705] vsemi Ubrami,^[706] Otmanjemi,^[707] Gospou svatou,^[708] Picovem,^[709] Možburkem,^[710] Deholci,^[711] Sv. Jurjem,^[712] Kočidalmí, městem Beljakem,^[713] vsemi Podrtím,^[714] Čačemi^[715] a Borovljemi^[716] běží; odtud se obrací k jihu za Brdem^[717] až do Lepalyvsi^[718] na Bělé;^[719] odtud sestupuje oudolím Bělé až ke hranicům Vlach a dále po rozhraní Korutan od Vlach až k hoře, Kanin^[720] řečené; odtud přechází do království benátského delegací Videmské^[721] krajiny, Furlansko řečené, obíhá oudolí Rezjanské,^[722] v němž slovenské vsi Běla (S. Giorgio) s Lipovcem a Ravencem, Njiva, Osejan a Stolbica, a navracuje se k jihovýchodu po silnici od Venzone přes Trčet (Tarcento)^[723] a Staré město^[724][725] až téměř do samé Gradišky, přešedši na té dráze u vsi Brazzany^[726] řeku Idriji^[727] a vstoupivši opět do království illyrského; odtud dochází přes polední nížiny hor mezi Dobrdem^[728] a Tržičem zálivu Tržického a solivarův Sv. Janských^[729] za Dujmem;^[730] pak běží jihovýchodně břehem mořským až do solivarův Piranských;^[731] odtud vpadá na jihu a severovýchodě do hranic nářečí srbského po čáře od dotčených solivarův až do vsi Pokleku^[732] za Breganicí a dále na východě do hranic nářečí chorvatského, již vypsaných, po čáře od Pokleku až do vtoku Krky do Mury; odtud postupuje k severu okolo dolní Lindavy^[733] pomimo maďarského Dobronaku,^[734] Čestrugu^[735][736] atd. až do Monošturu^[737] u stoku Lobnice i Raby, kdež počátek i konec její jest. Do tohoto tak vyměřeného objemu padají země sledující: částka Štyrska (kraj Celský a míň než tři čtvrtiny Marburského, kterážto země Slovencům Malý Štajer slove), Korutanska (něco přes čtvrtinu), Krajna bezmála celá s výminkou jižních končin okruhu Novoměstského, země illyrského Pomoří (Gorica, Gradiška, Terst), částka Istrie, ouzounké krajiště stolice Záhřebské i Varaždinské a díl stolice Železné i Saladské (tříslo země, na východě o městečko Dolní Lindavu, na jihu o Muru, na západě o hranice štyrské, na severu o Lobnici se opírající, 160 vesnic s 18 katolickými a 4 prostestantskými farami). Vně těchto hranic mluví se korutansko-slovenským nářečím v několika nepatrných vesnicích v Štyrsku i Korutansku a snad i v Istrii; vnitř pak tohoto okresu nacházejí se mnohočetné osady Vlachův ve Furlandsku a v illyrském Pomoří, zvláště okolo Gradišky, Gorice a Terstu, jakož vůbec v městech v těch stranách vlaština panuje; v Korutanech na Bělé a v okolí šest německých městeček a vesnic (Malberget,^[738] Trbiž,^[739] Kokova,^[740] Rabel,^[741] Lužnica^[742] atd.); v Krajně celý okres Chočevarský^[743] s 8 farami a 7 lokaliemi a v těch 21.000 obyvateli (ves Sorica na řece Soře,^[744] někdy německá, se prý poslovanila); zněmčených měst Celovce,^[745] Lubjaně,^[746] Velkovce^[747][748] a j., jakožto věci vůbec známé, sem zvláště nekladouc. Nářečí korutanské stýká se na východě s chorvatským po čáře od vtoku Krky do Mury v stolici Saladské až do Pokleku v Žumberčanech; na jihu se srbským po čáře od Pokleku až do solivarův Piranských; na západě s řečí vlaskou po čáře od solivarův Sv. Janských až do Lepalyvsi^[749][750] na Bělé; na severu nejprve s řečí německou po čáře od Lepalyvsi^[751] až do rozhraní Uher od Štyrska, potom s nářečím chorvatským po řece Lobnici až do vtoku jejího v Rabu u Monošturu; naposledy na východě s řečí maďarskou po čáře od Monošturu až do vtoku Krky do Mury. Obzvláštních jmen tu veliká hojnost: mimo obecná národní a zeměpisná Slovencův v Uhersku, Štyrsku a Korutansku, Štajercův ve Štyrsku, Korošcův čili Korutancův (Goratancův) v Korošské zemi (Goratanu, t. Korutanech) a Krajncův v Krajně naskýtají se ve Štyrsku Pogorci, Pogorjanci v horách, Pogorje jmenovaných, jižně od Drávy, Goričané v Gorišku, t. v horách, Slovanské Gorice řečených, jižně od Mury, Polanci dvojí, Murští v rovinách od Radgony do Lotmerku^[752] a Dravští na rovině Ptujské u Drávy, Chaložané v Chalozech, t. okolí na dolejší Dravni, Pesničari na řece Pesnici, Šavničari na Šavnici;^[753] v Krajně Gorenci v Gorensku, t. horní Krajně (v Lublanském okresu), Dolenci v Dolensku, t. v dolní Krajně (v Novoměstském okresu), Notrajnci v podkrají hory Krasu, Pivčané na řece Pivce,^[754] Vipavci na řece Vipavě^[755] v okolí soujmenného města; v Korutansku Zilavci na řece Zili,^[756] ve Vlaších Rezjané a Slavonti, onino na řece Rezji,^[757] tito v horách pod oněmi ve Furlanech atd. Všech Slovanův, nářečí tohoto užívajících, počítáno l. 1842 do 1,151.000, a sice ve Štyrsku 378.000, v Korutanech 84.000, v Krajně 398.000, v illyrském Pomoří (Gorici, Terstu atd.) 217.000, ve Furlanech 22.000, v království uherském 52.000. Jsouť oni daleko větším počtem katolíci, totiž 1,138.000, vyjmouc asi 13.000 protestantův v západních Uhřích.

Znaky

1) Vkladná polohláska è, dle zvuku uprostřed mezi e a i stojící, místo cyrilského ь a ъ: lèv m. lьv (lev), mèč m. mьč (meč), herbèt (chřbet), tenèk (tenký), tèrg (trh), tèrn (trn), mèrtev (mrtev); v obvyklém pravopisu však jindy též i, jindy a se píše, jindy pak vše to vynechává: lôvc (lovec), lonc (hrnec).

2) é místo ě a někdy i pouhého e zní jako splnulé iè, jè a někdy jako èj, blížíc se k hlásce i: véra (víra), sréda (středa), sméh (smích), sétva (setba), véčno, léto.

3) o místo ą, srb. a chorv. u: golob (holub), sosed (soused), mož (muž), dob (dub), soditi (souditi), délajo (dělají), grizejo (hryzou^[758]).

4) ô uprostřed mezi o a a: gospôda (pán), kôsec, kôpa, kôtel, lôvc, vôda, rôsa.

5) v místo u často na začátku slov, jako v chorvatském, ač ne všudy: vbog (ubohý), vboj (vražda), vmor (oumor).

6) ch tak silné jako v češtině, ačkoli jen h se píše: hlad, hlapec, hléb, hromota, duh, vuho čti chlad atd.

7) v, s předcházející hláskou v dvojhlásku au, eu, iu atd. splývající,^[759] místo hrubého, slabiky zavírajícího l, často s proměnou předcházející hlásky: kováv (koval), dáv (dal); délov (dělal), skákov (skákal); vesév (vesel), pepév (popel); gniv (hnil), piv (pil), dóv (důl), sóv (sůl); než místo èl jen u: nagu m. nagèl (náhlý, praeceps), pèrjatu (přítel), kozu (kozel); a ve středině slov ov místo lъ: dovg m. dlъg (dluh), povn (pln), vovk (vlk), bovha (blecha), sovnce (slunce); v obyčejném pravopisu ve všech těchto případnostech píše se l, nikoli v.

8) j místo dj, cyr. žd: préja (příze), saje (saze), meja (meze), rojen (rozen), sojen (souzen), slajen (slazen).

9) č místo ť, ć, cyr. št, jako v chorvatském: peč (pec), sveča (svíce), tisuč (tisíc), mačoha (macecha), svéčen (svěcen), délajoč (dělajíc), vučeč (učíc).

10) per místo pri: per konjih (při koních), perhaja (přichází), perbiti (přibíti), pergnati (přihnati), permorje (přímoří), perprava (příprava).

11) Dat., lok. a soc. mn. počtu rozdílní: rakom, rakih, raki; kovačem, kovačih, kovači; ribam, ribah, ribami; klopem, klopih, klopmi; létam, létih, léti; sémenam, sémenih, sémeni (rakům, racích, raky atd.).

12) Dvojný počet v ouplnosti, jako v nářečí církevním a řeči lužické.

Podřečí

Nářečí toto co mluva lidí horských, nadto slovesně nesjednocená, na dosti veliký počet podřečí a ještě větší počet různořečí se dělí. Znatelé domácí mluvy za taková uznávají patery: a) hornokrajinské, v němž troje l, měkké, tvrdé a prostřední; č neb ć místo k před e a i; č místo čr ve slovích če m. čres (přes), čéšna (třešně), čeva (střeva) atd.; h m. g: hovorim, hôra; d na konci slabik jako řecké θ (th), ba místy jako s: ras (rád), médves (medvěd.); ch místo d před k: réchko (řídko), hlachko (hladko) a místo g na konci slov: snéch (sníh), róch (roh). b) dolnokrajinské, v němž jen dvoje l, prostřední a měkké; ej místo é: srejda (středa), mejsto (město); je místo e: mjeso (maso), svjety (svatý); u místo o: nebu (nebo). c) vnitrokrajinské, v němž jedno prostřední l a vkladné polohlásky i a u plně se vyslovují: bolézin (nemoc), dlug (dluh). d) korutanské, vlastně tak řečené, v němž ue místo o: gospued (hospodin), bueg (bůh), skuez (skrz); ě prvotní: besěda, potrěba, zvězda (hvězda); a místo e: v nabesih (v nebesích), tabej i taba (tebe); h místo g: hora, hovorim. e) štyrské, v němž ü místo u: krüh (kruh), küpil (koupil), kücharka (kuchařka); toto ü z částky i v dolním Krajinsku, v tak řečené Krajně. K těmto co zvláštní různořečí ještě připojiti dlužno f) uherské v západních Uhřích co pokračování štyrského a g) rezjanské a slavonské ve Vlaších co zvláštní, ostře oddělenou odrůdu korutanského podřečí.

Slovesnost

Velmi staré a vzácné památky tohoto nářečí zachovaly se v latinském rukopisu druhdy frisinském, nyní mnichovském, psaném mezi 957 — 994 rukou, jakž podobno, biskupa frisinského Abrahama, totiž tři kusy nábožného obsahu, vydané v Petrohradě (Pamjatniki slov. slovesnosti, 1827)^[760] a ve Vídni (Glagolita Clozianus, 1836).^[761] Potom následuje přestávka několika století až do polovice věku XVI., v němž učení německých reformatorův do Štyrska, Korutanska i Krajny vniklo a učení kněží Truber [1550 — 1586],^[762] Juričič [1562],^[763] Krell [1567],^[764] Dalmatin [1576 — 1589],^[765] rektor Bohorič [1584]^[766] a j. o rozšiřování jeho nejen oustně, ale i písemně úsilnou péči vedli. Tehdáž podporováním vnitrorakouských stavův, zvláště nákladem štědrého Maecena Janeže pána z Ungnadu, vytištěno v Lublaně, Tubinku, Urachu, Vitemberku, Řezně, Norimberku a j. mnoho nábožných a bohoslužebných knih, mezi nimiž i celá biblí [Vitenb. 1584].^[767] Bohorič sepsal první korutansko-slovenskou gramatiku [1584].^[768] Po udušení na začátku XVII. stol. z rozkazu cís. Ferdinanda II., zvláště přičiněním a prací biskupa Kröna, protestantismu v těchto zemích vydávali katoličtí kněží potřebné pro nábožné a mravné vzdělání lidu knihy v nářečí domácím, řídčeji v běhu XVII. stol., hustěji ode druhé polovice XVIII. století do nynějška. Na konci dotčeného století přeložena a vydána společnou prací několika horlivých kněží i celá biblí (v Lublaně 1791 sld.).^[769] Pracováno ve mluvnici a slovníku s obzvláštní pilností. Do téhož času padají i první zdařilé pokusy v básnictví od Pohlina [1780],^[770] Deva, Linharta a Vodnika [1780 — 1819],^[771] na něž v novější době některé neméně zdařilé plody od Jarnika [1814],^[772] Prešérna [1830],^[773] Kastélice,^[774] Župana a j. následovaly. V třídě vzdělavatelných spisův vynikají práce biskupa Raunikara [1813 sld.]^[775] jak čistotou, tak i správností slohu. Dobrou mluvnici podle Dobrovského soustavy vydal Metelko [1830]^[776] a pro podřečí štyrské Dainko [1824],^[777] pro korutanské dle Gutsmanna^[778] Jarnik [1839];^[779] slovníky vyšly od Jarnika [1832]^[780] a Murka [1832];^[781] sbírka národních písní od Vraza [1839]^[782] a Korytka [1839].^[783] Vlastnosti štyrsko-slovenského různořečí v západních Uhřích poznány býti mohou z přeložení N. zákona od Küzmiče [1771, 1818],^[784] z kancionálu od Barly [1823]^[785] a jiných nábožných knih, jakož i z mluvnice jazyka uherského od Košiče [1833],^[786] tímto různořečím psané.