ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pole

Od pramenův Labe pod horami Krkonošskými až k Dunaji nad Komárnem a napříč od Humenného^[947] v Uhřích až za Horšův Týn^[948] a Kleneč^[949] v Čechách prostírá se v nepřetržené spojitosti pole řeči české, pojímajíc do sebe zemi českou a moravskou z větší částky, severozápadní díl země uherské a malý jihozápadní kout pruského Slezska. Lidnatosti též řeči užívající počítalo se v dotčených zemích l. 1842 do 7,167.000, z níž 7,123.000 do rakouského a 44.000 do pruského státu padá, a zase 6,223.000 k římskokatolickému, 944.000 ku protestantskému náboženství se přiznává.

Znaky

1) Dvojhláska au, čti ou, původně místo ą, teď i místo ú: saud, blauditi, rukau, nohau, malau, velikau, tebau, sebau,^[950] u Slovákův jen v soc. na konci slov, ve středině ú.

2) ů, t. uo, místo dlouhého ó: kůra, kůže, kůň, důl, potůček, hradův, hradům, můžeš, kůleš; což Čechové nyní vyslovují jako pouhé ú, než Slováci jako uo.

3) Přísuvné e před r místo ь: čert, červ, černý; řídčeji po r: krev.

4) Přísuvné u po l místo ъ: dluh, pluk, kluzký, tlustý, slunce, chlum; ačkoli někteří (nevšickni) Slováci i dlh, klzký, tlstý, slnce vyslovují.

5) h: hora, hrom, noha, pohan, pluh.

6) l prostřední čili obojetné jako německé: leto, lípa, pole, klam, chodil, nosil.

7) c místo ť, cyr. št: noc, moc, tisíc, horoucí.

8) Přísuvné t ve slohu sr na začátku slov: straka, středa, stříbro, vstříc, stříž (kra, chorv. a kor. sréž).

9) Přísuvné r ve: rmoutiti, zarmoutiti, kormoutiti, rdousiti, zardousiti, rputný, zarputilý, nevražiti atd.

10) Přídavné t po c v infin. v obecné mluvě: moct (moci), péct (péci), říct (říci), tlouct (tlouci). — Rozdíl mezi i a y, ve vyslovení již ztracený, jen v písmě se zachovává.

Nářečí

Dvoje: vlastně české po Čechách, Moravě a koutě pruského Slezska a slovenské, jakž je sami Slováci jmenují, čili, jak my je pro rozdíl nazvati chceme, uhersko-slovenské v severozápadních Uhřích. Oboje nářečí víže až posavad od pradávní doby jeden a týž spisovní čili literární^[951] jazyk.

Pole

Meze nářečí českého počínají se na východě v Sudetách blízko Moravy za městem Jablonným,^[952][953] běží k severu vedle Roketnice^[954] a Volešnice,^[955] kdež do Kladska vstupují, přes Městečko (něm. Lewin)^[956] až ku Polici;^[957] odtud se obracejí k západu vedle Oupice^[958] a k jihu pod Kuksem,^[959] odtud k severu až k Roketnici^[960] nedaleko Jizery, odtud přes Plavy^[961] k Hodkovicům^[962] a dále k severu až k hoře Ještěru^[963] nad Hodkem^[964] i Pasekou,^[965][966] odtud k jihozápadu přes Jablonec,^[967] Krupou,^[968][969] Kruh^[970] a Vidím^[971] k Liběchovu^[972] na Labi; dále se vinou k severu Labem za Hošku^[973] až k Litoměřicům, kdež přecházejí Labe, chýlí se k jihozápadu vedle Kopiště,^[974] nynějšího Terezína, Lovosic, za Louny, Ročov,^[975] Citoliby,^[976] Kolešovice,^[977] za Manetin,^[978] Všeruby,^[979] Plzeň až k Dobřanům a Chotěšovům;^[980][981] odtud se točí nahoru ke Mži a Stříbru, sestupují dolů ke Stodu na Radbuzi, k Horšovu Týnu^[982][983] a dále za Kleneč; odtud se táhnou na jihovýchod přes Dolní Nyrsko,^[984] Kašperské Hory vedle Vimberku^[985] přes Záblaty,^[986] Prachatice, Strčice,^[987] Čakov,^[988] vedle Čes. Krumlova, Nových Hradův^[989][990] k hranicům Rakus pod Hrdlořezy,^[991][992] kdež do Rakus vstupují a vsi Trpnouze,^[993] Německé,^[994] Novouves,^[995] Krabonoš,^[996] Halamky,^[997] Rabšach^[998] a Lom^[999] obcházejí; odtud vstupují k severu přes Jindřichův Hradec do Žďáru^[1000] a k východu přes Kumžák,^[1001] kdež do Moravy vcházejí, přes Lipolec,^[1002][1003] Dešný,^[1004][1005] za Olbram-Kostel^[1006][1007] a na jih až k samému Znojmu; odtud se točí k severu pod Mikulovice a dále k jižnímu i severnímu východu přes Prostoměřice^[1008] vedle Hostěradic,^[1009] Olbramovic^[1010] a Pohořelic;^[1011] odtud sestupují k jihu, jdou na Hustopeče a Nové Mlýny,^[1012][1013] přecházejí Dyji v Lednici,^[1014][1015] vcházejí do Rakus u Lohovce,^[1016] obíhají panství valčické^[1017] a rabensburské^[1018] a vracejí se k řece Moravě u stoku jejího s Dyjí; odtud padají v rozhraní mezi Uhry i rakouským Slezskem s jedné a Moravou s druhé strany, běžíce k severovýchodu a severu po řece Moravě, potoku Sudoměřickém,^[1019] hřebeni Tater, řece Ostravici^[1020] až k Odře, kdež do pruského Slezska vcházejí; odtud se vinou dále řečištěm Odry až pod Bohunín (Oderberk^[1021]); odtud se zahybují na západ přes Křenovice,^[1022] Súdice,^[1023] Oldřovo,^[1024] Libtyni^[1025][1026] a Postici^[1027][1028] nad Branicemi^[1029][1030] k řece Opavě, kdež opět do Moravy vcházejí; odtud se táhnou na jih k Vítkovu,^[1031][1032] na východ pod Klinkovice^[1033][1034] a opět na jih ke Štramberku;^[1035] odtud na západ St. Jitčina^[1036] a Hranic oklikou k severu až k Odře a opět dolů na jih až za Drahotúše,^[1037][1038] odtud k severozápadu přes Horní Oujezd,^[1039] vedle Šternberka a Unčova,^[1040] přes Ousov^[1041] k Šumberku^[1042] a Šimberku,^[1043] kdež do Čech vstupujíce, s čárou nad Jablonným^[1044] se pojí. Vně tohoto obmezení jsou malé jako ostrovy nářečí českého mezi Němci^[1045] v osadách Českých bratří v Prusích, Riksdorfu, Nové vsi,^[1046] Husinci,^[1047] V. i M. Táboře,^[1048] Fridrichově Hradci^[1049] atd. Vnitř tohoto vyměření jsou větší i menší prostory od Němcův obydlené u Svitav i Mohelnice,^[1050] u Jihlavy, Čes. Budějovic, Brna, Olomouce,^[1051] Brodku,^[1052] Komořan^[1053] a Bilska.^[1054][1055] Chorvatští osadníci^[1056] na panství drnoholeckém,^[1057] valčickém,^[1058] rabensburském^[1059] a břeclavském, tolikéž francouzští v Potvorovsku^[1060][1061] již až na Drnoholečany nářečí českomoravské si oblíbili. Nářečí české stýká se jen na jihovýchodě, u Moravy a Tater, s uherskoslovenským a na severovýchodě, u řeky Ostravice, Odry a městečka Súdic,^[1062] s polským, jsouc ostatně, jak již za časův Ludiše a Lubora (Kr. rkp., str. 62, v. 40: Vesdy nám súsedé Němci), odevšad obklíčeno jazykem německým. Čistě české kraje v Čechách jsou jen Kouřimský a Berounský; většina Čechův v Rakovnickém, Plzenském, Prachenském,^[1063] Klatovském, Budějovickém, Táborském, Čáslavském, Chrudimském, Hradeckém, Bydžovském, Boleslavském; většina Němcův v Litoměřickém a Žateckém; pouzí Němci v Loketském. V Moravě kraj čistě česko-slovanský jest Hradišťský, převaha českomoravského nářečí v kraji Brněnském, Jihlavském, Znojemském a Přerovském, němčiny v Opavském, rovnováha obou v Olomuckém.^[1064] Jmen pokrajinských v Čechách mnoho^[1065] nestává (vyjma snad Podlesí, jižní částku kraje Prachenského, od Strakonic a Prachatic k Šumavě, Černavy, okolí mezi Červenou Doubravicí,^[1066] Nimburkem,^[1067] Poděbrady a Křincem^[1068] v Boleslavském kraji, odkud Černaváci, jako Závodáci na Jizeře a Labi atd.);^[1069]) tím více na Moravě, kdež mimo Moravce Horáci v Olomucku a Brněnsku, Hanáci^[1070] na obou břehách řeky Hany od Vyškova až ke Kojetinu a odtud podél Moravy až k Napajedlům a přes Holešov a Přerov ke Kokorám,^[1071] Olomouci, Litovli, Kostelci^[1072] a přes Brodek k Ejvanovicům,^[1073][1074] Slováci v jižní a jihozápadní částce Hradišťska a v jihovýchodní Brněnska, kdež jim Podlužáci a Chorvati říkají (přistěhovanci to z Chorvat), Laši, Valaši v Těšínsku, Přerovsku a Hradišťsku v hornatých krajinách k Uhrům, tito dělící se v Zálešáky a Kopaničáře,^[1075] dále Zábečváci, Blatnáci, Podhoráci^[1076] a j. Počítámeť pak v Čechách l. 1842 česky mluvících 3,016.000 (Němcův 1,145.000, Židův 66.000), v Moravě 1,354.000 (Němcův 603.000, Polákův 192.000, Židův 38.000), v pruském státu 44.000, dohromady 4,414.000, mezi nimiž 4,270.000 katolíkův, 144.000 protestantův.

Znaky

1) Vyšší čili užší hlásky místo původních širších, a sice: e, í místo a: duše (duša), práce (práca), země (zemja), večeře (večerja), nouze (nouza), zajíc (zajac), měsíc (měsác), číše (čaša), nej- (naj-), dej (daj), tejný (tajný), krejčí (krajčí); i místo u: slib (slub), lid (lud), jitro (jutro), biji (biju), píši (píšu), čiji (čuju), kostí (kosťú, soc.), maží (mažú), než v obecné mluvě často ještě u, na př. biju, píšu, mažu, už; í místo dlouhého é: víra (věra), píseň (pěseň), línost (lěnosť), v obecné mluvě i chlíb, chlív, líto.

2) e místo o a) v instr.: bokem, rohem, synem, a lok.: dobrém, malém, suchém; b) v přít. č. ukaz. způs.: neseme, chceme, známe; c) v zastaralém min. času: nesech, nesechme, neseste, nesechu; d) ve slovci nebe.

3) e místo cyr. ъ: písek, vehnati, sebrati.

4) ý^[1077] místo é v obecné mluvě: zlý (zlé), dobrý (dobré), nýst (nésti), dýlka (délka).

5) ey,^[1078] čti ej místo ý v obecné mluvě: mlejn (mlýn), bejk (býk), pejcha (pýcha), mejdlo (mýdlo); řídčeji místo í: cejtím (cítím), sejto (síto), zejma (zíma).

6) Břískavé ř místo r’, rj, jako v polštině: řád, tvář, řetěz, řemeslo, tři, pře, při, odkud pořekadlo: nepřepepři, kmotře Petře, vepře pepřem.

7) k místo p: křepelka (přepelka), kapradí (papradí).

8) st místo č: střevo (črevo), střída (črěda), střemcha (čremcha), střep (črep).

9) šť místo šč, sc: ohniště, v Polště, lidští, královští.

10) Přísuvné v před začátečným o v obecné mluvě: voba (oba), voko (oko), votruby (otruby), voběd (oběd), vod (od), von (on); nachází se i v některých jiných nářečích, jsouc vůbec ve slovanštině velmi rozšířeno.

11) Přídavné c v příslovcích v obecné mluvě: vícejc (více), pozdějc (později), dálejc (dále).

Různořečí

Nářečí české ve své vlasti, zvláště v zemi české, od přírody velmi ostrými mezemi ovarované a od spisovatelův v běhu mnoha století dle přísných pravidel vzdělávané, již v předávní době v jednotvářný celek splynulo, takže podnes v Čechách jen velmi nepatrné rozdíly ve mluvení u obecného lidu onde i onde v horských krajích, na př. v Krkonoších od Vrchlabí a Jilemnice až k Semilům a jinde, ještě znamenati lze. Patrnější různost panuje na Moravě, kdež zvláště Horáci a Hanáci, pak Valachové, Slováci, Opavané atd.^[1079] mnoho zvláštního a do jiných nářečí zabíhajícího ve své řeči zachovali, na př. Horáci a Hanáci e místo y:^[1080] ve (vy),^[1081] te (ty), rebe (ryby), abech (abych), meslím (myslím); o místo čes. u, au, pol. ą: bero (berou), mo (mou), hoba (houba, huba), zarmotek, nechajo, roko (ruku, rukou); předsuvné h: holeca (ulice^[1082]), hozké (ouzké), hoběset (oběsiti); Valachové^[1083] ja, a místo ě, e: sobja, tobja, mja, tja, sja, sica (sobě atd.) a z částky^[1084] r místo ř: trebas, strela, prec atd.

Slovesnost

Českou literaturu, zároveň polské, ohledem na běh jejího rozvinutí nejpohodlněji na čtverý věky rozděliti můžeme, totižto 1) věk mladosti, od nejstarší doby až do Husa [1410]; 2) věk mužského květu a plodnosti, od Husa až do bitvy bělohorské [1620]; 3) věk sestárnutí a oupadku, od bitvy bělohorské až do uvedení němčiny do všech škol a ouřadův zemských i městských [1774], 4) věk počínajícího znovurození, od uvedení němčiny do škol až do nynějška [1774 — 1842]. Z první doby vytonulo potomstvu jako divem několiko neoceněných, čarovně krásných pomníkův čistého národního básnictví, známých pod jménem Libušina soudu z konce IX. stol. [vyd. 1820, 1822, 1829, 1840], a Rukopisu kralodvorského okolo 1280 — 1290 [1819, 1829, 1836].^[1085] Neméně vzácné památky, co zrcadla občanského bytování tehdejších Čechův, jsou ústavy práv, známé pod jménem knihy starého pána z Rosenberka, sestavené před r. 1346, snad již v XIII. stol. (vyd. 1838, 1840], řádu práva zemského ok. 1378 — 1400 [vyd. 1838, 1842], a výkladu práva od Ondřeje z Dubé ok. 1400 [vyd. 1838], též některé ouřední písemnosti a listiny z XIV. stol., vydané v Palackého Archivu českém [1841 sld.]. Jest ještě několik jiných pro jazyk důležitých památek českého básnictví onoho věku, nejvíc nápodobení aneb přeložení oblíbených tehdáž v západní Evropě vzorův; dále nemalý počet nábožných a ascetických spisův, mezi nimiž jádrní plodové Štítného [kv. 1375], překladův žaltáře a evangelií, ano i jiných knih písem svatých. V druhém věku, jenž s Husem se počíná, takořka celý národ český oddal se umění bohoslovnímu. Hus [1409^[1086] — 1415] reformátorem tak dobře v jazyku a literatuře, jako v náboženství slouti může. Směr, jím národnímu duchu a tím i národní literatuře daný, trval potom s malými, nepatrnými proměnami až do konečného zlomení národní síly na Bílé hoře. Celá téměř literatura onoho věku jest jen nekonečná variace oné známé zásady: „Všecka sláva, všecka krása — polní tráva!“ Není tedy divu, že věk ten, v němž ve Vlaších Ariosto a Tasso, v Illyrsku Zlatarić a Gundulić, v Polště Kochanowski svá nesmrtelná^[1087] díla básnili, v Čechách ani jednoho klasického národního básníka nezplodil. Ostatně psáno mnoho a v rozličných třídách, původně i převodně,^[1088] a prozaický sloh se ku podivu zdokonalil, zvláště přičiněním Bratří českých. Řehoř Hrubý [umř. 1514] a Viktorin Kornel ze Všehrd [umř. 1520], sami duchem řečtiny a latiny odkojeni jsouce, snažili se vzdělati češtinu dle vyšších, klasických vzorův; poslední pozůstavil potomstvu drahou památku v knihách o právích českých [vyd. 1841].^[1089] Uvedením do Čech umění knihtiskařského (první tisk jest historie trojanská l. 1468, celá biblí vyšla 1488) a rozšířením se v nich učení německých reformátorův zvýšila se duchovní a literní činnost národu v témž směru, jakýž jí od Husa dán jest. Z výtečnějších spisovatelův tohoto druhého oddílu též doby, jichž nemálo jest, připomeneme zde jen dva, jenž vzornou češtinou psali: Veleslavína [umř. 1599] a Komenského [nar. 1592, umř. 1672], ačkoli posledního jen vychování a literní prvotiny do tohoto věku padají. Než nejskvělejší pomník jazyka této doby, v němž českých duch dokázal, jaké výšky po stoletém namáhání v jistém směru dosíci mohl, jest biblí Kralická [1579 — 1593], arcidílo, jakýmž na onen čas sotva který jiný národ vykázati se může, plod učenosti a pilnosti osmi soudělníkův, Bratří českých. Ve třetí době, po bitvě bělohorské [1620], jak duchovní život národu, tak i mateřský jazyk a literatura docela klesly. Vyhnáním přemožené strany ze země vyhrnul se květ a síla národu na hřbitov do ciziny. Co pozůstalo, v krátkém patnácti let času předěláno a obráceno do kona i konce. Jazyk český, odkázán sedlákům a luze, u šlechty a měšťanův vešel v potupu, do státního jednání uveden jazyk německý, do kanceláře vedle českého také německý [1627] a ve zpustlé třicetiletou válkou zemi osazováni Němci. Ve školách panovala latina. Všickni spisové toho času nesou na sobě znaky jak oupadku nauk a osvěty, tak i žalostné zkázy jazyka. Ve čtvrtém věku doplněny prostředky k zněmčení Čech, v třetím začaté, uvedením nových německých škol tří stupňův, normálních, hlavních a triviálních [1774], též podložením němčiny místo latiny co nástroje vyučování ve vyšších školách [1776] a vyobcováním češtiny ze všech ouřadův zemských i městských, zvláště vplyvem tehdejšího arcivévody, potomního císaře Josefa, přelití všech různorodých národův rakouské říše v jeden, t. německý, zaměřujícího. V této tísni nastoupilo mimo nadání vzkříšení jazyka českého následkem jednak vzniklého tehdáž ousilí o nauky a umění po celé Evropě, jednak odstranění tíhoty, potud na literatuře všeho druhu v Rakousku ležící, jednak i jiných okolností. Dobrovský [umř. 1829], ač německy píše, začal důkladněji zpytovati sklad a historii jazyka českého. Procházka [umř. 1809] objevil tiskem mnohé vzácné památky starší literatury; Kramerius [umř. 1808] podával lidu přiměřené na onen čas potřebám jeho čtení poučného i zábavného obsahu. Lid procitnul z hlubokého, dlouhého sna. Počet spisovatelův českých množil se rok po roce. K vyššímu stupni pozdvihl literaturu národní Jungmann [nar. 1773], původce lepšího vkusu a tvůrce nového slohu prózou i veršem. Za ním zjevili se básníci vyššího ducha, Kollár a Čelakovský. Pole literatury národní rozšířeno důkladnými pracemi zde od Hanky, tam od Palackého, onde od Presla a opět jinde od jiných, jejichž působení ještě trvá. Nemalá částka národu nabyla přesvědčení o důležitosti přirozeného jazyka pro svůj blahobyt a své vzdělání. Morava, od starodávna věrná soudružice Čech, stejných s těmito v literatuře zakušovala losův: pročež o ní zde zvláštní řeč se nečiní. — U Slovákův v Uhřích starších památek řeči nad věk husitský není: v této době přilnuliť oni v literatuře k Čechům, vklady své do obecné duchovní pokladnice podle možnosti přinášejíce. Z lůna jejich vyšel Benedicti z Nedožer [umř. 1615] a Tranovský [umř. 1637]. Pohromy, pochovavší na čas jazyk a literaturu v Čechách, nezasáhly v též míře Uher; pročež ve Slovácích na schylku XVII. a začátku XVIII. st. čistěji a správněji psáno nežli v samých Čechách, jakž spisové Kermanna [umř. 1740], Béla [umř. 1749], bratrův Bahylův [1734 — 1759], Ambrosia [umř. 1746], Hruškovice [umř. 1748] a jiných dosvědčují. V novějších časích pole společné literatury českoslovanské v Uhřích s prospěchem vzdělávali Tablic [umř. 1832], Palkovič a Kollár. — Nejlepší mluvnice česká jest od Dobrovského [1809, 1819, česky od Hanky, 1822];^[1090] ouplný a důkladný slovník od Jungmanna [1835 — 1839];^[1091] sbírky národních písní českých od Čelakovského [1822]^[1092] a Erbena [1841],^[1093] moravských od Sušila [1835],^[1094] uhersko-slovenských od Kollára [1834].^[1095] Historii literatury české psal Jungmann [1825].^[1096]

Pole

Čára, nářečí toto obmezující, běží na východě hranicemi nářečí maloruského, již dříve vyznačenými, od oustí Ternavy^[1097] do Ondavy ve stolici Zemnenské až do Pivničné na Popradě; na severu hranicemi nářečí polského od Pivničné^[1098] až do hory Sulové mezi vsemi Beskydem a Podvysokou;^[1099] na západě hranicemi nářečí českého od hory Sulové až do stoku Moravy s Dyjí i Myjavou; odtud se spouští korytem Moravy, Uhry od Rakus dělícím, až do Děvina; odtud se obrací na východ přes Prešpurek,^[1100] Čekliš,^[1101] Senc,^[1102] Galantu, Dioseg^[1103] ke Středě^[1104] na Váhu; odtud se chýlí k jihu přes Močonok,^[1105] Urmín,^[1106] Novézámky^[1107] až téměř k Dunaji u Radvaně,^[1108] zahýbá k severu pomimo Perbety,^[1109] Čehy,^[1110] Baračky^[1111] k St. i Nov. Tekovu,^[1112] odtud táhne k východu přes Levice, Kostelní Moravce,^[1113] Medovarce,^[1114] Čabrak,^[1115] Litavu^[1116] pod Modrý Kámen;^[1117] odtud zachází zpátky k jihozápadu k Iplu u Kosih^[1118] a Kolárů; odtud se vrací k severovýchodu nejvíce korytem Iplu, s malým vychýlením k Sečanům,^[1119] až ke Kalondě;^[1120] odtud běží přes Lučenec, Rymavskou Sobotu,^[1121] Balog, Levart,^[1122] vedle Gemeru,^[1123] přes Plešivec,^[1124] Kunovu Teplici,^[1125] Rožnavu, Uhornou,^[1126] Moldavu do Košic; odtud se spouští k jihu okolo Hanisky,^[1127] vrací se na sever do hory Ronavy nad Ruskovou^[1128] a opět se spouští k jihu korytem Ronavy^[1129] až pod Ujhel;^[1130] odtud přeskakuje až ku břehu Bodrogu mezi Šáryšským Potokem^[1131] a Zemnem (Zemlinem),^[1132] vrací se mimo Baranče^[1133] přes Hardiči^[1134] na sever k oustí Ternavy do Ondavy, kdež do hranic nářečí maloruského, od nichž jsme vyšli, vpadá. V tom obmezení přebývají Slováci v patnácti stolicích severozápadních Uher, totiž v Trenčanské, Turčanské, Oravské, Liptovské a Zvolenské celé, v Nitranské, Spišské, Šáryšské, Tekovské, Zemnenské, Gemerské a Hontské ve větší polovici, v Prešpurské, Novohradské a Abaujvárské v menší polovici. Mimo to nacházejí se osady slovenské ve dvaceti jiných stolicích, a sice v největším počtu ve stolicích Pešťanské (asi 2/5 obyvatelův), jmenovitě od Vacova^[1135] k severovýchodu s přechodem do stolice Novohradské Comád,^[1136] Ača,^[1137] Domoň,^[1138] Tót-Djurk,^[1139] Guta,^[1140] Bir^[1141] atd., východně od Pešti Palota,^[1142] Čemer,^[1143] Tarča,^[1144] Cinkota,^[1145] Rákoš-Kerestúr,^[1146] Rákoš-Čaba,^[1147] Večeš,^[1148] Maglód,^[1149] potom Péterka,^[1150] Bíně, dále Asod^[1151] a níž Piliš,^[1152] Alberti,^[1153] Ceglíd,^[1154] na jihu M. Kéreš,^[1155] na Dunaji Eďház^[1156] atd., dále mezi Dunajem a Tysou ve stolici Novohradské pod Filekovem^[1157] Raďovce,^[1158] Čakanház^[1159] atd., v Tornanské Brakoň,^[1160] v Boršodské u Miškovce^[1161] Arnutovce (Arnot),^[1162] Bešenovo,^[1163] Kerestúr,^[1164] v Uhvárské mezi Rusíny Bezovce,^[1165] Jeňašovce,^[1166] Reviště,^[1167] Jenkovce^[1168] atd., v Báčské Petrovce,^[1169] Hložany,^[1170] Pivnica,^[1171] Kulpin,^[1172] Kisáč,^[1173] Bajša,^[1174] Lalič^[1175] a j., za Dunajem ve stolici Vesprimské Lajoš-Komárno,^[1176] Černá^[1177] atd., v Komárněnské Bánhida^[1178] a j., v Ostřehomské Kamendín^[1179] a j., za Tysou ve stolici Sabolčské Nireďház,^[1180] v Bíkešské Senteš,^[1181], Sarvaš^[1182] Čaba,^[1183] Tót-Komlóš,^[1184] Birínčok, v Čanadské Naďlak,^[1185] v Aradské Mokrá,^[1186] Pitvaroš,^[1187] Semlak^[1188] atd., v Temešské Butin,^[1189] v Torontalské Aradac,^[1190] Hajdučica atd., ve vojenském pomezí v německo-banátském pluku Kovačica,^[1191] Padina, v petrovaradinském pluku Stará Pazova^[1192] atd. Navzájem jsou i v obvodu země slovenské nejedny osady cizojazyčníkův, a sice: německé, ať o městech, jako Prešpurek, Sv. Jiří,^[1193] Pezinek,^[1194] Modra, Šťávnice,^[1195] Bystřice,^[1196] Kremnice^[1197] atd., mlčíme, ve stolici Nitranské a Turčanské Něm. Právno,^[1198] Krikehaj (Handlova),^[1199] Chvojnice^[1200] a j., v Tekovské Velkopolja,^[1201] Perg^[1202] a j. u Kremnice, v Gemerské Dobšina,^[1203] ve Spišské celé pásmo měst a vesnic od Gňazdy^[1204] a Lubovné^[1205] až do stolice Abaujvárské,^[1206] mezi nimiž dvě královská a šestnáct tak jmenovaných spišských měst (Kežmarek,^[1207] Levoče, N. Ves,^[1208] Smolník,^[1209] Hnilec^[1210] atd.), v Abaujvárské Vyšní i Nižní Mecenzajf;^[1211] maďarské v Nitranské od Nitry ke Gymeši^[1212] atd. Slováci sousedí na východu s Rusíny čili Malorusy po čáře od oustí Ternavy v Ondavu do Pivničné na Popradě; na severu s Poláky po čáře od Pivničné do hory Sulové mezi Beskydem a Podvysokou; na západě nejdříve s Moravany po čáře od hory Sulové do oustí Dyje i Myjavy v Moravu, potom s Němci od stoku dotčených řek do oustí Moravy u Děvína a dále až pod Prešpurek; na jihu s Maďary po čáře od Prešpurka až do oustí Ternavy v Ondavu v Zemnenské stolici s malou přítrží v jižních končinách stolice Spišské a severních Abaujvárské, kdež Němci mezi Slováky sídlící s Maďary se stýkají. Obzvláštních jmen, hodných připomenutí, nemnoho: Sotáci bydlí ve stolici Zemnenské mezi Stropkovem, Sninou a Humenným, Hornáci v celém podkřídlí Tater, na rozdíl od Dolnozemcův, osadníkův na rovinách mezi Maďary, Trpáci, Krekáči pouhé přezdívky atd. Všech Slovákův počítalo se l. 1842 do 2,753.000, z nichž 1,953.000 katolíci a asi 800.000 protestanti jsou obojího vyznání, helvetského zvláště na východě od Košic k Uhváru^[1213] v 21 církvích ve stolicích Abaujvárské, Zemnenské a Uhvárské, jmenovitě v Tušících,^[1214] Terhovišti,^[1215] Banovicích,^[1216] Lučkách,^[1217] Revišti,^[1218] Bezovcích,^[1219] Jenkovcích,^[1220] Jenašovcích^[1221] atd.

Znaky

1) Široké hlásky a a u: čakat (čekati), čaša (číše), duša (duše), prjádza (příze), zajac (zajíc), mesjác (měsíc); lubý (libý), klúč (klíč), čujem (čiji), lúto (líto), plúca (plíce).

2) a neb ä místo nosového ę: ma, ťa, sa, maso, rjad neb mä, tä, sä, mäso, räd.

3) e místo ě: človek, verný, večný, v dome; než po d, n, t často ě: děcko, němý, v kútě; a dlouhé ě po retních vždy jako je: věra, měra, pěsok.

4) o místo e a) v instr.: krokom, duchom, darom, a lok.: dobrom, malom, suchom; b) v přít. č. ozn. zp.: nesemo, chodímo, dámo, řidčeji e: neseme atd.; c) ve tvoření slov: nebo, slunko, ohnisko, líco, pleco; d) místo cyr. ъ: pěsok (písek), hrnok (hrnek), větor (vítr), ptáčok (ptáček), prišol (přišel), vojšli (vešli), zobrali (sebrali).

5) Hrdelní k, h, ch před e (místo ě) bez proměny: v ruke (v ruce), na nohe (na noze), po streche (po střeše), jako ve velkoruském, řidčeji s proměnou: v ruce, na noze.

6) Zubní d, t v příčestí a z těch odvozených přídavných bez proměny: pozlatěný (pozlacený), chytěný (chycený), súděný (souzený), ošuděný (ošizený).

7) dz místo ż, cyr. žd: prjádza (příze), núdza (nouze), medza (meze), nezobúdzaj, nevyvádzaj.

8) r’ čili rj původní: repa (řípa), reč (řeč), rjeka (řeka), rjád (řád).

9) č původní v: črevo (střevo), črěvice (střevíce), črep (střep), čerešnja (třešně), čerěslo (tříslo).

10) Gen. příd. -iho: dobriho, dat. -imu: dobrimu, řidčeji -jého, -jému: dobrjého, dobrjému.

11) K těmto znakům možné přidati některé místné dle stolic a okolí, jako a místo ě i e: sňah (sníh), sadať (sedati), lad (led), lan (len); e místo y: vrške, ptáke, rohe; vysutí vkladného u: slnko, stlp, dlh, žltý, klzký, tlstý, chlpatý; v místo ł na konci slov: dau (dał), posłau (posłał), prišou (přišeł).

Různořečí

Nářečí uherských Slovákův jest mluva lidu horského, písemně nevzdělaná z příčiny, že Slováci od dávních časů společně s Čechy a Moravany až k některým novým pokusům jednoho spisovního jazyka, t. českého, užívali. Není tedy divu, že nářečí toto ve množství různořečí se rozdrobilo. Z těchto vytkneme zde zejména jen jedno, ponášející se na řeč polskou, ve stolici Spišské, Šáryšské, Abaujvárské, Zemnenské a dílem i Oravské, v němž 1) šeplavé souhlásky ć, ś, ź nedůsledně užívané: v leśe, kaćmar, ćo, nakośim, kedź (kdy), byś, dźe (kde); 2) c, dz místo ť, ď: pojdzece (půjdete), budzece (budete); 3) h místo ch: hyba, dyhac; 4) hrubé ł: jabłučko, mładosc, spadła, podała; 5) vkládavé e, o, u, a: serce, žołtý, pułný, barzo atd.

Slovesnost

Tato, jakž řečeno, Slovákům s Čechy a Moravany od starodávna společná jest. V novějších časích jali se Bernolák [umř. 1813], Hollý a někteří jiní raziti Slovákům ve spisovní řeči novou cestu, onen v gramatice [1790],^[1222] slovníku [1825]^[1223] a biblí [1829], tento ve výtečných básních [1824, 1841],^[1224] což, jak doufáme, posavadní a navždy žádoucí „jednotě ducha ve svazku pokoje“ v celosti na újmu nebude.