ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pole

Řeč lužickosrbská, v někdejší době po celé vlasti polabských Srbův, od Sály přes Labe až k Odře, t. po Míšni,^[1225] Lužici i krajinách příležících, rozšířená, podnes již jen v malé částce horní i dolní Lužice na dél od Lubije^[1226] do Luborasa,^[1227] na šíř od Mužakova^[1228] do Komorova^[1229] asi ode 142.000 duší co na nějakém, všudy od německého jazyka oblitém ostrovu se mluví, na dvě^[1230] nářečí, horno- i dolnolužické, rozdělená.

Znaky

1) o místo e: žona (žena), polo (pole), nebjo (nebe), ramjo (rámě), coło (tělo).

2) o místo a po plynných ł a r s němou: žłob (žlab), dłoň (dlaň), złotnik (zlatník), broda (brada), strona (strana), próch (prach), mróz (mráz).

3) i a y rozdílné, toto jako ruské ы: być (býti), ty, světły, i po c, s, z: zyma, sym (jsem), cyły (celý), khcyć.

4) Po h, g, ch a k vždy i: dołhi (dlouhý), drogi (drahý), kij (kyj), kić (kitka).

5) khe, he, ke, me, ne, be, pe, ve, když jsou krátké, znějí měkce čili jotovaně, nikoli však, když jsou dlouhé: khjetry (chytrý), hjerc (herec), kjełko (koliko), mjełu (měli), njesu (nesu), bjedro (bedro), pjekař (pekař), vjedu (vedu); než: rubě (hrubě), khromého (chromého), hidženému (hyzděnému).

6) kh neb k místo ch na začátku slov: khlěb, khvíla (chvíle), khudy (chudý), khetry (chytrý), khodžić (choditi), khovać (chovati).

7) Dvoje l, tvrdé a měkké, jako v ruštině a polštině: hłova (hlava), kłoda (kláda), płomjo (plamen); lěto (léto), lěs (les) klětka (klec); hrubé ł hornolužicky zní jako v, pročež někteří i toto píší.

8) Měkké ŕ: ŕany (řádný), njeŕad (neřád), pjekaŕ (pekař), kováŕ (kovář).

9) Proměna měkkého ŕ, někdy i tvrdého r, po p, t a k v ś, kteréž někdy jako s neb š zní a tak i píše se: hluž. pśasć (přásti), pśed (před), votśić (ostřiti), bratśe (bratře),^[1231] kśiž (kříž), dluž. pśašać (prositi), pśavica (pravice), tśochu (trochu), tśava (tráva), kśik (křik), kśupy (kroupy).

10) h předsuvné: hokno (okno), huzda (uzda), hobaj (oba), hinajki (jinaký), hić (jíti).

11) v předsuvné: hluž. voheň (oheň), vobróč (obruč), votc (otec), dluž. vot (od), voci (oči), votśi (ostrý).

12) Vysouvání e, místo ь stojícího: hluž. votc (otec), věnašk (věneček), dluž. ptašk (ptáček), skock (skoček).

13) Odsouvání souhlásek h a v před jinými na začátku slov: ładki (hladký), nězdo (hnízdo), rimać (hřímati), vězda (hvězda), hluž. róna (hrana), łosy (vlasy), čera (včera), dluž. cora (včera), jasoły (veselý), šikjen (všecken); než g v dluž. obyčejně zůstává.

14) Odsouvání s před tr: votśić (ostřiti), truna (struna), sotra^[1232] (sestra), tśjecha (střecha), trašlivy (strašlivý), častěji v hornolužickém, řídčeji v dolnolužickém.

15) Gen. mn. p. u ženských na -ov: dušov (duší), ženov (žen), muchov (much).

16) Dvojný počet jak ve skloňování, tak i v časování pilně šetřený.

Nářečí

Ačkoli řeč Srbův Lužických té doby již převahou silnějších sousedův do těsné obruby několika malých okresův vměstknána jest; však nicméně nejen na dvě určitě od sebe odloučená nářečí, hornolužické i dolnolužické, nýbrž i na několiko podřečí se dělí. Domácí znatelé počítají pouze v hornolužickém nářečí čtvero podřečí, t. lubijské, budyšinské, holanské a mluvu katolických Srbův, k nimž jiní ještě přidávají páté, t. prostřední mezi nářečím horno- i^[1233] dolnolužickým. Důkladnější malicherných těch rozdílův vyměření a vysvětlení učeným domorodcům zůstaveno budiž; my přejdeme k nářečím.

Pole

Hranice, v nichž se toto nářečí zavírá, počínají se u řeky Nisy severně nad Mužakovem a jdou na západ rozhraním okresův Mužakovského^[1234] i Žarovského,^[1235] potom onoho i Hrodeckého^[1236] ke stoku M. i V. Sprevy^[1237] pod Šprecí;^[1238] odtud se táhnou jižní stranou vedle Zabrodu^[1239] a Bluna^[1240] k V. Parcovu;^[1241] odtud pokračují rozhraním okresův Vojereckého^[1242] a Kalavského^[1243] blízko ke Komorovu;^[1244] odtud se obracejí k jihu za vsi Tačeci,^[1245] vedle Bokova a Lípy,^[1246] za vsemi Krepjeci,^[1247] Žurici,^[1248] Palovem,^[1249] Zemici^[1250] a Trechovy;^[1251] odtud přecházejí k východu za vsemi Velečinem,^[1252] Korzymem,^[1253] Kumłandem^[1254] a Starým Lubijem^[1255] až k městu Lubiji;^[1256] odtud běží přímo k severu podél a okolo vsi Budy,^[1257] Opole,^[1258] Khołmu,^[1259] Hośnice,^[1260] Hamoršca,^[1261] Spáleného a Zahoře;^[1262] odtud přes Nisu za Vjesk^[1263] a Kobelň,^[1264] kdež nad Mužakovem^[1265] do tečky, od níž jsme vyšli, vpadají. Podle toho sídlí Hornolužičané v okresech Budyšinském,^[1266] Vojereckém^[1267] a Mužakovském, sousedíce na severu od Mužakova až ke Komorovu s Dolnolužičany, ostatně všudy Němci otočeni, jakož i vnitř tohoto vymezení s nimi promícháni jsouce. V tomto prostranství počítá se lidu asi 98.000, z nichž 60.000 v saském, 38.000 v pruském státu, a sice 88.000 protestantův a 10.000 katolíkův. Z pokrajinských jmen známá jsou Holanův (Holanjo), obyvatelův lesův na panství vojereckém a mužakovském, a Polských (Polscy), v rovinách jižněji pod oněmi meškajících.

Znaky

1) Místo ь a ъ buď e: velk, verba; buď o: połny, čorny; buď y: cyrču, dyrkotam, syłza.

2) u často místo o: hule (holec), kruvaŕ (kravař), štu (kdo), dvur, puł.

3) h: torhać, noha, roh, bohaty.

4) dž a ć místo ď, ť: džak (dík), čeledž, pjedž (píď), dživ (div), vićaz (vítěz), davać (dávati), brodžić (broditi).

5) s místo š po d a t: młódśi, słódsi, radsi, krótsi, bohatsi. 6) Praes. indic. 1. osoba -u: biju, vuknu, prośu, honju, ćeŕu (ill. teram, pello), mjenuju, spytuju, kdež v dolnolužickém -m: bijom, pśosim, łovim, mažom, ŕežom.

Slovesnost

Lužičtí Srbové, ač malá větev, přece pro rozdíl nářečí v literatuře, pokudž ten skrovný počet jejich nábožných a jiných knih tak slouti může, na dvé se oddělili. Řeč lužická, zajisté již velmi časně potlačována a pronásledována (v Lipsku a Míšni l. 1327 užívání jazyka srbského zákony přísně zapověděno), ze staré doby až do času reformace nižádné písemné, na naše časy došlé památky na světlo nevydala. Léta 1520 začalo se učení reformátorův z Vitenberka po Lužici šířiti a evangeličtí kněží pokusili se o přeložení nejpotřebnějších knih pro služby boží a lid. Stavové lužičtí, ve svých snešeních l. 1538, 1551 a 1570 o zvelebení škol a církví se zasazujíce, též duchovenstvu potřebu důkladné známosti domácího srbského jazyka na srdce vzkládali. Z XVI. stol. zachovaly se v rukopisech Agendy, t. řád služeb božích, a v knihovně berlínské i celý Nový zákon, od Michala Jakubice l. 1548 na srbsko přeložený. Tiskem vyšel jen Lutherův katechismus od Wauricha, v Budyšíně 1597. V třicetileté válce úsilně pracováno o vykořenění jazyka národního a 16 far zněmčeno. Po utišení té vichřice ujal se v druhé polovici XVII. stol. potřeb lidu srbského a přes půl století o vzdělání jeho ústy i písmem horlivě se zasazoval Frencel [umř. 1706], přeloživ písma svatá a vydav mnoho nábožných knih. Pro katolické Srby zarazil nový způsob psaní Ticinus [1679].^[1268] Leta 1716 založen v Lipsku a l. 1749 ve Vitenberku zvláštní ústav pro lužické protestantské kazatele a již něco dříve, t. leta 1704,^[1269] v Praze seminář pro katolické kleriky. Od té doby vycházely bohoslužebné a nábožné knihy něco častěji; anobrž Möhn^[1270] i o časoměrné přetlumočení několika zpěvův z Klopstokovy Messiady se pokusil [1806]. Celá biblí vydána pro evangelíky pětkráte, l. 1728, 1742, 1797, 1821 a 1823; Swotlikův překlad pro katolíky zůstal netištěný. Nejnověji vydali Haupt a Smoleŕ sbírku národních písní [1841];^[1271] Jordan začal malý časopis: Jutrničku [1842]. Dobrou gramatiku dle soustavy Dobrovského sepsal Jordan [1841];^[1272] snesitelného slovníka posavad není. Smoleŕ a Jordan uvedli nový důslednější pravopis.

Pole

Čára obvodná vychází na severu od osady Šénhéhe,^[1273] běží k jihozápadu nad vsemi Ochozem,^[1274] Biełegurami,^[1275] Mišínem^[1276] a Kšadovem^[1277] až k Bobelicům,^[1278] odtud se spouští k jihu za vsemi Lubnjovem,^[1279] Kavkoici,^[1280] Pšinou, Lazem,^[1281] Rašinou,^[1282] Vuješkem,^[1283] Šedliščem^[1284] a Košinou^[1285] až k rozhraní obou nářečí mezi Komorovem^[1286] a Tačeci;^[1287] odtud se vrací na východ po vyměřeném již rozhraní obou nářečí až ke stoku M. i V. Sprévy; odtud se vznáší k severovýchodu rozhraním okresův Grodeckého^[1288] i Mužakovského, pak se točí k severu rozmanitými oklikami za vsemi Síkem, Rjaščany,^[1289] Dubravou,^[1290] Vivovem,^[1291] Zakrovem,^[1292] Radovici,^[1293] Janšoici^[1294] a Pustými Drěvci^[1295] a vpadá do počátečné tečky nad osadou Šénhéhe.^[1296] V tomto obvodu, t. v částce okresův Chotěbuzského, Kalavského, Grodeckého a Žoravského, počítá se asi 44.000 dolnolužických Srbův, vesměs protestantův, na jihu s Hornolužičany se stýkajících, ostatně všudy od Němcův obklíčených.

Znaky

1) Mimo e, o též a, ja místo ь a ъ: persćen (prsten), połny (plný); carny (černý, cyr. črьny), mjac (meč, cyr. mьč).

2) a a ja někdy místo e: jaden (jeděn), vjasoły (veselý), vjacor (večer), njasony (nesený), gajašk (háječek).

3) o místo e mnohem hustěji než v hornolužickém, zvláště po měkkých: buźoš, buźo, buźeśo (budeš, bude, budete), ryjašo (ryl), ryjoš (ryješ), hluž. budžeš, budže, budžeće, ryjaše, ryješ.

4) g místo h: bog (bůh), togo (toho), drugi (druhý); než v předsuvce h: hobaj (oba), hokno (okno).

5) c m. č: voci (oči), cas (čas), cinił (činil).

6) ś místo hornolužického ć, cyr. ť: łokś (loket), puś (pouť), vołaś, (volať, volati), viźeś (viděť, viděti), płaśony (placený, od platiti).

7) ź místo hornolužického dž, cyr. ď: źeń (džeń, den), buźoš (budžeš, budeš), źiv (dživ, div), žerź (žerdž, žerď).

8) r místo ž, jako v illyrštině: tuder (tudež), niźer (nikdež).

9) g před souhláskami na začátku slov nevysuté: głava (hlava), głos (hlas), grac (hráč), grom (hrom); někdy však i ned místo gned (hned) atd.

10) Praes. ind. v 1. os. na -im a -em neb -om: pśosim, łovim, bijom, mažom, hluž. prošu, łovju, biju, mažu.

Slovesnost

Nářečí dolnolužické stejným časem s hornolužickým, t. v době reformace německé, písemně vzdělávati se počalo dle svědectví rukopisného překladu žaltáře z XVI. stol. v bibliotéce wolfenbutelské a tiskem o několik let dříve nežli toto tré knih na světlo vyneslo; neboť Lutherův katechismus, kniha zpěvův a agenda čili řád služeb božích, všecky tři od Mollera, kazatele v Čupči^[1297] v dolní Lužici, již l. 1574 v Budyšíně vytištěny. Potom lid tímto nářečím mluvící stejného s Hornolužičany zakoušel losu: pole národního písemnictví leželo ladem a o zněmčení všech Srbův, zvláště v běhu XVII. stol., všemožně pracováno, takže v čas třicetileté války a ještě před vyplynutím toho století 40 srbských far v okolí beckovském a storkovském poněmčeno. Zdařileji odporovala domácí mluva cizozemštině v kraji chotěbuzském; pročež někteří kazatelé, uznavše nevyhnutelnost vyučování lidu své pastvy, zvláště o předmětech náboženství a mravnosti, v jazyku přirozeném, pokusili se o spisování rozličných k tomu cíli potřebných knih. Fabricius přeložil a vydal N. zákon [1709], často tištěný; Frico Starý zákon [1796]; celá biblí vyšla teprve 1824. Jiných biblických, bohoslužebných a nábožných knih, žaltářův, evangelií, kancionálův, kázání atd. vyšlo posud nezouplna do padesáti. Chudou gramatiku sepsal Hauptmann [1761]; slovník, ač od několikerých začatý, nespatřil světla žádný. Z národních písní něco sebráno a vydáno od Kuchařského, Čelakovského, Smoleŕe.