Slovanský národopis

Jménem Polabanův rozumíme zde v širším slova toho smyslu všecky ony větve Slovanův, které^[1298] někdy po obojí straně dolejšího Labe na západě až do jezera Plonského,^[1299] řek Bileny,^[1300] Luny,^[1301] a Sály^[1302] přebývaly, na východě Lužice a Čech, na severu moře Baltického a ostrovův jeho dosahujíce a rozličných jmen, jako Veletův, Bodricův, Rujanův, Vagrův, Drevanův atd., užívajíce. Že řeč těchto již dávno vyhynulých větví do pořadí řečí západních náležela, patrno jednak z rozboru jednotných slov ve starých letopisech a listinách zachovaných, jednak též z pozůstatkův nářečí drevanského, o němž již místnější zmínku učiníme.

Pole

Drevané, jejichž jméno se ponejprve v listině l. 1004 vyskýtá, zaujímali podkrají řeky Jesny, nyní Jecel^[1303] jmenované, v pruském Starém krajišti (Altmark) a hanoveránském Lunebursku zleva do Labe tekoucí. V okolí od nich zaujatém nalézala se města Ljauchiv čili Lojchovic (něm. Lüchow),^[1304] Vojkam čili Vejdörs (Dannenberg),^[1305] Ljauncij (Hitzaker),^[1306] Vastrüv t. Ostrov (Wustrow),^[1307] Tjörska t. Gorska (Bergen)^[1308] a Klonska (Klenze).^[1309] Malé toto odvětví Bodricův přetrvalo nejdéle bouři času a nátisk ciziny, zachovavši se při svém jazyku až do konce XVII. stol., anobrž v slabých, málo známých ostatcích svých až do dneška. Neboť ačkoli nás Potocký^[1310] a Adelung^[1311] ujišťovali, že jazyk Drevanův již dávno docela vymizel, však nicméně nejen Wersebe v jednom ze svých nedávných^[1312] spisův, nýbrž i očití svědkové z oné krajiny tvrdí, žeť on ještě i podnes v soukromnosti rodin a jako v ukrytosti po některých vesnicích^[1313] trvá. V nářečí tomto máme několik^[1314] sbírek slov a starých formulí modliteb krom jedné národní písně, na konci XVII. stol. nedbale a nemotorně sepsaných, od Pfeffingera [1698]^[1315] Henninga [1691 — 1700]^[1316] a Mithofa [ok. 1691].^[1317]

Znaky

1) ą a ę nosové: zajanc (zajíc), mangsi (maso), pangst (pěst), ramang (rámě), disant (deset), pjunta (pata), sjunta (svatý), vunzal (uzel), kungs (kus), runka (ruka), stumpit (stoupiti), dumb (dub), bumban (buben), djelumb (holub).

2) Změna ě buď v ja, a: chrjan (křen), mlaka (mléko), dara (díra), clavak (člověk); buď v i: viza (věže), brig (břeh), riseta^[1318] (řešeto); buď v ea: peana (pěna); buď v jo: ljos (les), mjoro (míra), ljoti (léto).

3) o místo a: mom (mám), joze (já), rono (rána), jomo (jáma), josin (jaseň, jeseň), joji (jaje, vejce); podle toho i jo místo ja v mjoro atd., jakž výš.

4) o místo a po plynném r s němou: grod (slv. hrád, krupobití), brot, brotac (bratr), kroda (kradu); než po l vždy a: klas, vlas, slama, glad (hlad) zlata (zlato), mlada (mladý), platne (plátno).

5) e a i místo a: grenca(hranice), riťis (rákos).

6) i, e, u místo o: rizan^[1319] (rožeň), niz (nůž), slivi (slovo), tiza (kůže), virjal (orel), vit (od); resa (rosa), smela (smola), nes (nos); rodust (radost), buťan (bočán).

7) au místo u: draug (druh), vauchi (ucho), bauk (buk), dausa (duše), ljaudi (lidé), kiljauc (klíč), jako v litevštině.

8) ej, oj místo y: bejt (býti), mejs (myš), rejbo (ryba), dojm (dým), vojpet (vypíti), moj (my), toj (ty).

9) Přesmyknutí souhlásky r, původně před a neb o stojící: borna (brána), vorna (vrána), vorta (vrata), porse (prase), morz (mráz), korvo (kráva), vorblik (vrabec); totéž v kašubském, řidčeji v bulharském, často v litevštině.

10) Někdy ť místo k: ťiza (kůže), riťis (rákos), ťauchor (kuchař), ťarl (z něm. Kerl), ťauri sa (kouří se), a ď místo g: djozda (hvězda), vunďil (uhel).

11) c, s, z místo č, š, ž: vicesa (oči), vicir, vicor (večer), corna (černý), vaucka (vlček), rici (řeče), vausesa (uši), sauset (sušiti), dausa (duše), zejvat (život), zena (žena), niz (nůž), rizan (rožeň).

12) V předsuvné v násloví: vilsa (olše), vaul (úl, oul), vakni (okno), vaucet (učiti), vunďir (ouhoř), vausta (ústa).