Slovanský národopis

Jazyk slovanský co jazyk kmene prastarého, velikého, od pradávna nesmírné prostranství zemí zaujímajícího a na mnohé, obzvláštní správy užívající národy rozptýleného, dělí se na znamenitý počet nářečí, z nichž jiná povahou svou sebe bližší a příbuznější, jiná různější a povzdálenější jsou. Podle rozličnosti stupňův této příbuznosti vidí se toto vedle sebe postavení všech slovanských nářečí býti k věci nejpřiměřenější.

V jazyku slovanském jest mluva dvoje: jihovýchodní a západní.

Mluva jihovýchodní dělí se na trojí řeč: ruskou, bulharskou a illyrskou; mluva západní na čtverou: leskou, českou, lužickosrbskou a jižjiž vymřelou polabskou.

V řeči ruské rozeznáváme nářečí troje: velkoruské, maloruské a běloruské; v bulharské, ač jen historicky, dvoje: církevní čili cyrilské a novobulharské; v illyrské troje: srbské, chorvatské a korutansko-slovenské; v leské jedno: polské, v české dvoje: české a uhersko-slovenské; v srbskolužické tolikéž dvoje: hornolužické a dolnolužické; v polabské jen jedno: drevanské, téměř vyhaslé.

Mnohá z těchto nářečí rozbíhají se na rozličná podřečí, jichž počtu ještě určiti nelze. Zdeť jen toto dvé, jakožto známější, zejména uvedeno buď: novohradské^[16] a kašubské; ono velkoruského, toto polského nářečí poboční výstřelek.

Menší jak v nářečích, tak i podřečích znamenané rozdíly jmenujeme různořečími. Jejich počet u kmene tak ohromného a rozšířeného, jako^[17] jest slovanský, jest jistě neobmezený a nepřehledný. Pročež k nim zde jen místy a s poskokem zření obrátíme.

Podle toho projdeme v jazyku slovanském mluvu dvoji, řečí sedmero, nářečí čtrnácte a k tomu ještě podřečí dvé.

Počítámeť pak lidnatosti celého kmene slovanského, těchto sedmera řečí a dvanáctera nářečí, s odloučením církevního a drevanského, užívajícího, roku 1842 do 78,691.000 duší.

Jakož jazykové, tak i řeči a nářečí dělí se různo jednak formou čili gramaticky, jednak látkou čili lexikálně. Formální čili gramatičtí rozdílové záleží buď v základních hláskách, buď ve přízvuku, buď v tvoření slov, buď ve skloňování a časování, buď naposledy v sadbě;^[18] lexikální naproti jednak ve přítomnosti jistých slov v jedné a nebytí jich v druhé řeči, jednak též v užívání jich zde i tam v docela rozdílném smyslu. K dokonalému vyměření podstatných vlastností a vytčení hlavních znakův kterékoli řeči náleželo by ovšem ke všem těmto teď dotčeným rozdílům stejné zření míti: než poněvadž to věc přeobšírná, a k pouhému rozeznání jedné řeči ode druhé již stručné vytčení vlastností a rozdílův v základních hláskách dobře postačuje; proto nynější náš oukol nebudiž dále, než k tomuto vymezení, proveden a z jiných gramatických oddílův, zvláště skloňování a časování, jen onde i onde jako na příklad a mimochodem něco podotčeno. V označení mluv, řečí a nářečí beřemeť sice za základ znaky výhradné, avšak proto znakův několika oudům též řady, nikdy všechněm, společných vždycky a naprosto nevylučujeme, snažíce se tak stejným časem, vedle rozeznání patrných a tak říkaje makavých rozdílův řečí a nářečí, též ku poznání ukrytější jejich příbuznosti a rozmanitého jedněch do druhých zabíhání mysl čtenáře vésti. Při čemž jediné na to dobře pamatovati sluší, že k určení řeči neb nářečí znakové zde vytčení nikdy každý sám o sobě anebo několik z nich porůznu sloužiti nemohou, nýbrž že všickni dohromady, v témž počtu, jakž zde položeni jsou, vzati a přiměřováni býti musí.