Slovanský národopis

Pole

Řeč, kterouž my od mohutných někdy Lechův (i ve starých Čechách známých) leskou nazýváme, někdy mnohem větší prostranství nežli podnes zaujímala: neboť i větve slovanské, druhdy v zemích, po obojí straně Odry ležících, teď buď docela, buď aspoň z větší částky poněmčených, v Pomořanech, ve Slezsku atd. bytovavší, mluvily dle hodnověrných svědectví a neomylných známek ač různými, však nicméně v celosti k leské řeči náležícími nářečími. Za našich časův pole leské řeči obmezeno jest na prostranství od Polákův zaujaté.

Znaky

1) Nosové ą: kąt (kout), sąd (soud).

2) Nosové ę: mję, cję, sję (mě, tě, se).

3) Dvoje l, a) tvrdé ł: igła (jehla), łąka (louka), płač (pláč), miły (milý), bjały (bílý); b) měkké l: sklep, liść (list), lipa, len, glądać (hleděti), gęśle (housle), glina (hlína), šelest; tento rozdíl i v řeči ruské se nachází, v české dávno zmizel.

Nářečí

Po zaniknutí nářečí leských u Slovanův nadodranských i baltických trváť podnes jen jedno nářečí polské s oddílným podřečím kašubským a několika různořečími.

Pole

Čára, nářečí toto obmezující, vychází nad Grodnem u vtoku Černé Hanče^[792] do Nemna a běží k severozápadu pod Sejny,^[793] ku Přerosli,^[794] kdež do zemí pruských vchází; odtud se táhne dále na západ pod městem Goldapem^[795] přes Šabinu^[796] až k jezeru^[797] pod Nordenburkem;^[798] odtud sestupuje k jihovýchodu o míli na západ za jezerem Nebolským^[799] až pod Biskupec^[800] na řece Dimmeře, záhybem k severu pod Seeburg,^[801] dále rovným směrem k jezeru Jezerku^[802] a nazpět k řece Drvenci^[803] až do oustí Vely^[804] nad Novým městem,^[805] naposledy severním záhybem přes Biskupice^[806] až téměř k Visle o dvě míle jižněji pod Kvidzynem; odtud se točí na jih východním pobřežím Visly přes Grudziąž,^[807] Chełmno,^[808] Toruň,^[809] kdež se korytem Visly k severu pod Kozibor vrací, a přejdouc za Vislu, až do Plonkova^[810] a Liškova^[811] se spouští; odtud se obrací zpátečně dříve k severozápadu, pak k severu přes Dombrovku^[812] a Ostrowo^[813] mimo Bydgość,^[814] postoupá blíže k Visle, vylučuje Swiecie,^[815] Nowé,^[816] Gniew,^[817] běží západním ramenem Visly u Tčeva,^[818] vychyluje se na západ okolo Gdaňska a dochází moře nad Sopotem;^[819] odtud jde břehem mořským dříve k severu, pak k západu až za jezero Gradu,^[820] jímž řeka Lupov^[821] do moře se vlévá; zdeť se obrací nejdříve na jih a potom na východ asi přes Kozelec,^[822] Stojentin,^[823] M. Janovice^[824] až téměř k městu Lavenburku^[825] na Lebě,^[826] pak se vyhýbá na sever za Goldentov;^[827] odtud se kloní rozmanitými záhyby a oklikami k jihu a jihozápadu, běžíc západním břehem jezera Lupovského^[828] vedle Bytomu,^[829] Kremersbruchu,^[830] řeky Brdy,^[831] okolo Tuchole,^[832] Kamene,^[833] Złotova č. Flatova,^[834] Vysoké^[835] k oustí Kudovy^[836] do Noteci,^[837] dále Notecí až do vtoku Dravy^[838] mezi Wielynem^[839] a Dreznem;^[840] odtud sestoupá jihovýchodním směrem k Vartě pod Miedzichodem,^[841] obchází Babimost,^[842] Kęblev,^[843] Wschovu,^[844] kdež se až téměř k Odře přimyká, Zaborov,^[845] Bojanov,^[846] Ravič,^[847] Frejno,^[848] Miedzibor,^[849] Sycov,^[850] Reichthal,^[851] Bytčynu,^[852] Gořov;^[853] odtud se vrací k západu, přechází Odru u vtoku Brenice^[854] mezi Břehem^[855] a Opolím,^[856] jde pomimo Nemodlína^[857] a Stynavy^[858] až za Prudnik a Bělu,^[859] kdež k hranicům rakouským dochází; odtud obcházejíc poněmčilé okolí hlubčické,^[860] u městečka Sudic^[861] do čáry nářečí českého padá a po též čáře, vstoupivši u Moravského Ostrovu^[862] do Rakouska, až k hranicům země uherské u hory Sulové^[863] nade vsemi Beskydem^[864] s moravské a Podvysokou^[865] s uherské strany dobíhá; odtud se táhne na východ rozhraním království halicko-vladimirského od uherského až do Spitkovic^[866] pod Jordanovem,^[867] kdež do Uher vchází, několiko vsí stolice Oravské (Podolek,^[868] Sarnu, Harkabus,^[869] Bukovinu,^[870] Oravku^[871] atd., dle jiných jsou to poloviční Slováci, pod se pojímá, pak horou Chotarem řečenou opět k hranicům obou království se vrací a jimi dále na východ až pod Pivničnu^[872] na Popradu běží, kdež do hranic nářečí maloruského, již vyznačených, vpadá a jimi nejprve k východu, potom přímo k severu až k oustí říčky Prěseky^[873] v Buh se nese; zdeť vpadá v pomezí nářečí běloruského, rovněž již popsané, jímž k severu až za Horodno^[874] ke vtoku Černé Hanče^[875] do Nemna běží, kdež se skonává. Podlé toho panuje řeč polská v císařství ruském v celém království polském, vyjmouc gubernie Augustovské^[876] díl severní a Podlaské i Lubelské díly východní; v království pruském v částce východních i západních Prus, v malé částce Pomoří, ve velkoknížetství poznaňském s malými výminkami a v částce Slezska; ve svobodné obci krakovské; naposledy v císařství rakouském v Těšínsku a v západních okruzích království halicko-vladimirského, t. Vadovickém, Bochenském, Tarnovském^[877] celém, Sandeckého,^[878] Jaselského^[879] i Řešovského^[880] větší částce a Sanockého^[881] malé částce.

Než užívání jazyka polského daleko za hranice těchto tak vyznačených zemí se prostírá: neboť nejen v mnohých guberniích, od Litvanův, Bělorusův a Malorusův zalidněných, a sice na severu až do končin gubernie Kuronské a Pskovské, na východě až do pomezí gubernie Smolenské a do Dněpra, na jihu až do pomezí gubernie Chersonské, taktéž ve všech od Rusinův zalidněných okruzích království halicko-vladimirského v Rakousku, t. v celém oboru někdejšího polského království, jak do r. 1772 stávalo, šlechta a měšťanstvo, místy i vesničané (na př. v Haliči mezi Zaršynem^[882] i Bukovskem,^[883] jihozápadně od Sanoku,^[884] též okolo Feldštyna^[885] a Chyrova^[886] atd.), jsou větším dílem Poláci; nýbrž i v krajinách státu pruského uprostřed mezi Němci onde i onde celá od Polákův zalidněná okolí se vyskýtají, na př. v západních Prusích pod Kvidzynem,^[887] okolo Chojnice^[888] a j., v Slezsku západně od Namyslova,^[889] okolo Laskovic^[890] a s této strany Odry v povětě Olavském,^[891] též na řece Sleze^[892] atd., k nimž v Rakousku ještě město Lubovnu^[893] s okolím v Uhřích počísti lze. Naproti tomu nacházejí se uprostřed lidu polského četné německé osady, zvláště ve východním Prusku mezi Osou a Drvencí;^[894] dále na dolejší Visle celý klín osad a měst od Elbłągu až pod Nakło,^[895] Gniewkowo^[896] a Toruň; potom v Pomořanech, v Poznaňsku a Slezsku všudy v končinách sídel, od nás za polské vyznačených; naposledy v Haliči porůznu, na př. na Dunajci pod St. Sąčem^[897] atd. Nářečí polské mezuje na východě nejprve s běloruským po čáře od Horodna až k Buhu, potom s maloruským po čáře od Buhu až ke Šlachtové^[898] pod Pivničnou; na jihu s uhersko-slovenským po čáře od Pivničné na Popradu až k hoře Sulové^[899] mezi Beskydem a Podvysokou; na západě s českým po čáře od hory Sulové až k Sudicům; dále s německým po čáře od Sudic až k moři Baltickému; na severu opět s německým po čáře od Sopotu^[900] nad Olivou^[901] až k jezeru pod Nordenburkem^[902] a naposledy s litevským od dotčeného jezera až k oustí Černé Hanče do Nemna nad Horodnem. Z obzvláštních jmen, s pominutím starých a obecných Lechův, Velkopolanův, Malopolanův, Pomořanův atd., stůjte zde jen některá: Mazuři v někdejším Mazovši, jejichž oddíl Kurpi v končinách Podlesí, Kujavané v někdejších Kujavách, Slezáci ve Slezsku, Horalé v západním Haliči dvojí, bílí a černí (Horalův stolice Nový Targ, sídla Jordanov,^[903] Makov,^[904] Sucha, Žembčyce,^[905] Žyviec,^[906] Sąč Starý^[907] i Nový, Krościeňko,^[908] Limanova,^[909] Tymbark,^[910] v Sandeckém Gorlice,^[911] Ropa,^[912] Myslenice^[913]), Kašubi v Pomořanech, o nichž šířeji níž, nepotahujíce sem množství jmen, dle názvův měst skrojených, jakkoli obvyklých a běžných, na př. Krakovjáci, Haličané, Poznaňčané, Hnězňané, Kališané,^[914] Dobřyňané^[915] atd. Polákův l. 1842 počítalo se 9,365.000, a sice podle státův v Rusku 4,912.000 (z těchto 3,728.000 v království polském a 1,184.000 v západních guberniích, t. ve Vilenské, Horodenské, vlasti Bělostocké, gubernii Minské, Volyňské, Podolské, Kyjevské, Mohylevské a Vitebské); v Rakousku 2,341.000 (a sice v království halicko-vladimírském 2,149.000 a v Těšínsku 192.000); v Prusku 1,982.000; v obci krakovské 130.000. Dle náboženství 8,923.000 katolíkův a 442.000 protestantův, těchto posledních nejhojněji ve východních a západních Prusích a ve Slezsku, něco málo v království polském a v Těšínsku.

Znaky

1) ja, a místo ě: vjano (věno), pjana (pěna), śvjat (svět), cjało (tělo), sjano (seno), las (les), ślad (sled).

2) o místo a po plynných l a r s němými: žłob (žlab), młody (mladý), głova (hlava), proch (prach), krova (kráva); tak i v řeči lužické.

3) jo, o místo e: vjodę (vedu), bjorę (beru), bjodro (bedro), lot (let), břoza (bříza), přod (před), sjodło (sedlo).

4) Jotování čili změkčování souhlásek před e, při čemž d, t v dź, ć a e, jakž řečeno, v jo, o se mění: njebjeski (nebeský), sjebje (sebe), kjełbasa (klobása), pjorun (perun), cjos (tes), kędzjoř (kadeř).

5) Přisouvání hlásek v slabikách, polohláskami ł, l a r zavřených, a sice buď a: varkoč (vrkoč), martvy (mrtvý), sarna (srna); buď e: vełna (vlna), pełny (plný); buď i: vilk (vlk), milčę (mlčím); buď je: vjeřba (vrba), pjervšy (první), sjerp (srp); buď o: žołty (žlutý), žołna (žluna); buď u: dług (dluh), słup (sloup).

6) Obměna původního i a y, takže po hrdelních g a k jen i: srogi (krutý), krótki (krátký), ginąć (hynouti), kichać (kýchati), kipjeć (po ch však y: chybić); naproti tomu po hustých sykavkách č, š, ž vždy y: čysty, čytać, šydło, žyła, žyvot.

7) u někdy místo krátkého o: gura (hora), skura (skora), pružny (prázdný), pruchno (práchno), duł (důl), łuj (lůj), mruvka (mravenec); než v písmě všudy ó se klade. 8) g: gród (hrad), gumno (humno), grom (hrom). 9) Břískavé ř, jako v češtině: řąd (řád), řeka (řeka), střała (střela), kuchař. 10) Šeplavé dź, ć, ś, ź, místo ď, ť, s’, z’: mjedź (měď), maź (maz), nać (nať), łotraś (lotras). 11) sr na začátku slov: srebro (stříbro), sředni (střední), sřód (střed), srogi (přísný), sroka (straka), sřon (jíní), srom (hanba). 12) pře místo pro: přebić (probíti), přebudzę (probudím), přemjana (přeměna), překlinać (proklínati). 13) První os. v přítomn. čase v mn. počtu na -my: będzjemy (budeme), vidzimy (vidíme), znamy (známe), chodzimy (chodíme). 14) Tvoření min. času z příčestí a pomocného jesm’ v jedno slitých: mjałem, mjałeś, mjelismy, mjeliścje (měl jsem atd.).

Podřečí

Jediné a zvláštní podřečí nářečí polského jest kašubské, o němž hned šířeji. Naproti tomu různořečí několiko jest, a z těch známější a) mazovecké, v němž c, s, z místo č, š, ž: capka (čepice), salony (šílený), zona (žena); s místo ř: tsy (tři); jo místo je, o m. a: njoch (nech), zbjoroli (sbírali), pon (pán); -ma m. -my: choćma (choďme); b) velkopolské, zvláště okolo Lenčyc, v mnohém mazoveckému podobné a přesto ještě o v u a ą v o měnící: Vjelkupulon (Velkopolan), Krakuvjak (Krakovák), uni (oni), kseso (křesají); c) slezské, v němž často ą m. ę: bądę m. będę; o m. a: pon (pán), Jonek (Janek) atd.

Slovesnost

Poláci honosí se podnes vedle Rusův nejbohatší literaturou národní mezi Slovany. V běhu jejím snadno rozeznati čtvery doby: ousvitu, od počátku křesťanství až do Zykmunta I. [1506]; rozkvětu, od Zykmunta I. až do ponížení university krakovské [1622]; oupadku, odtud až do Stanislava Augusta i Konarského [1764]; obnovy,^[916] od vzkříšení nauk i nápravy vkusu za Stanislava i Konarského až do nynějších časův. V první době přidusila panující v Polště latina domácí řeč a literaturu tak dalece, žeť u přirovnání jiných slovanských větví, zvláště české a ruské, málo památek přirozeného jazyka nám z ní pozůstalo. K těmto náležejí: žaltář z XIV. století, jejž jiní Margaretě, jiní Marii Andegavské připisují, vydán ve Vídni [1834];^[917] žaltář, psán v polovici XV. stol., předtím v Pulavách; biblí královny Žofie, l. 1455, v Šáryšském Potoku v Uhřích; překlady práv polských od Svatoslava z Vociešyna a Matěje z Rožana [1449 — 1450], vydané ve Vilně [1824];^[918] několiko drobných písní, ouředních písemností atd. V druhé době rozvily se nauky jak vůbec, tak zvláště v domácím národním kroji tak rychle a zdařile, že plodové mnohých spisovatelův toho věku zůstávají i pro potomstvo v nejednom ohledu vzornými. Z mnohých zde jen některá jména pro příklad připomenuta buďtež.

Mezi básníky slynuli: Rey z Nagłowic [umř. ok. 1568], Jan Kochanowski [umř. 1584], až do Krasického největší básník polský, Grochowski [umř. 1612], Petr Kochanowski, bratr Jana [umř. 1620], Kłonowič [umř. 1608], Šymonowič [umř. 1629] a j. V prostomluvě vynikají nad jiné: Górnicki [umř. ok. 1591], Mart. Bielski [umř. 1575], Goślicki [umř. 1607], Skarga [umř. 1612], Birkowski [umř. 1636] a j. V této době vyšlo i přeložení celé biblí pro katolíky od Leopolity v Krakově [1561, 1574, 1577] a Wujka tamže [1599], pro sociniany od Łaského i pomocníkův jeho v Břesti Litevském [1563] a od Budného v Nesvěži [1570, 1572].

V třetí době literatura polská jak rychle byla rozkvětla, tak zase rychle odkvětla a poupadla. Nepřestali sice Poláci psáti polsky, aniž se počet spisovatelův zmenšil; ale mužný duch národu, zažehnán jsa mocnými zaklinači, uletěl a místo jeho zaujala zdětinělost stáří. Důkladné nauky zmizely: obíráno se s malichernostmi školskými, astrologickými šibřinky a hlučnými, přitom však mělkými chvalořečmi; jazyk pestřen zaumyslně makaronismy. Celý tento okres času ani jediného velkého národního spisovatele nezplodil.

Ve čtvrté době procitnul z otrap duch národu a za panování Stanislava Augusta přičiněním zvláště Konarského [1773],^[919] původce lepšího vychování a vyučování školního, zotavila se řeč i literatura národní, ne bez vplyvu franštiny, odkudž její hlavní znak až do konce století francouzská klasičnost. Representant tohoto věku jest básník Krasicki [nar.l734,^[920] umř. 1801].

V prvních třech desítiletích nynějšího století, zvláště po založení společnosti přátel nauk ve Varšavě [1800], povznesla se spisovní řeč i literatura o stupeň výš: od nápodobení cizích vzorův postoupeno ke tvoření v duchu jazyka národního. Chovancem tohoto věku a jeho snah i tužeb jest Mickiewič [nar. 1798], tvůrce novějšího básnictví polského, a zdařilých následovníkův nemalý počet, mezi nimiž Goščyński [nar. ok. 1805] a Zalewski [nar. ok. 1800] přední místo zaujímají. V prostomluvě nad jiné vynikli: dějepisec Narušewič [umř. 1796], romanopisec Niemcewič [umř. 1841], matematik Śniadecki [umř. 1830], kazatel Woronič [umř. 1829], Čacki, Ossoliński a j. Dobrou mluvnici polskou máme od Mučkowského [1825; 1836]^[921] a podle soustavy Dobrovského od Hanky [1839];^[922] ouplný a důkladný slovník od Linde [1807 — 1814];^[923] sbírky národních písní od Zaleského [1833],^[924] Wojcického [1836],^[925] Pauliho [1838]^[926] a Konopky [1840].^[927] Historii literatury polské psali: Bentkowski [1814],^[928] Łukašewič [1836, 1838],^[929] Wišniewski [1840];^[930] bibliografické a biografické, dílem velmi důkladné spisy vydali Bandtkie [1815; 1826],^[931] Ossoliński [1819],^[932] Jušyński [1820],^[933] Lelewel [1823],^[934] Siarčyński [1828],^[935] Chodyniecki [1833],^[936] Jocher [1840]^[937] a j.

Pole

Kašubi, obyvatelé někdy k Polště náležitého, potom v XV. stol. knížeti pomořskému, konečně l. 1657 volenci braniborskému v léno odevzdaného panství lavenburského a bytomského,^[938] prvotně jistě daleko za hranice tohoto panství dosahovali, než za našeho času již tak velice ztenčeli, že jen na pomoří mezi jezerem Gradským^[939] a Čarnovickým,^[940] uvnitř do země asi po Kozelec,^[941] Stojentin^[942] a M. Janovice^[943] čili od města Leby a jezera Lebského^[944] až téměř pod Lavenburk,^[945] tedy v severní polovici nynějšího okresu lavenbursko-bytomského, jazyk jejich jakž takž trvá, blízkému zahynutí vstříc jda. Vesnic, v nichž ještě kašubsky se mluví, jakož ani počtu obyvatelův zejména a zevrub udati nám nemožno. — V podřečí tomto, pokudž víme, tištěn jediný katechismus Mich. Pontana, dvorského kazatele kněžny pomořské Anny, l. 1643, 1758 a 1828.

Znaky

1) ê místo y: rêba (ryba), sêt (syt), krê (krev), mêš (myš), mê (my), vê (vy); tak též u moravských Hanákův a ve skloňování i v řeči illyrské.

2) ê místo u: grêby (hrubý), strêga (struha), stêdnja (studně), dêša (duše), krêška (hruška).

3) Dvojhlásky uo, oa, ao, ou místo polského o a a: kruova (kráva), vuoda (voda), muoře (moře), nuoč (noč), ruok (rok), ruosa (rosa); poan (pán); stao (sto); płouchta (plachta).

4) Přesmyk plynného r po předcházející němé za a neb o: varna (vrána), charna m. chrana (srb. hrana, krmě), borna (brána), sarka (straka, i maď. szarka),^[946] parg (prah), zvarcić (zvrátiti); nachází se též v drevanském a pořídku v bulharském.

5) v předsuvné: von (on), vucho (ucho), vod (od), vogon (oheň), vjesen (jeseň), podzimek, vitro (jitro), vołtař (oltář); řidčeji j: jotrok m. otrok (syn). Jest ještě několiko malých a malovážných rozdílův. Ostatně srovnává se v podstatných znacích s polským a může se právem považovati jako podřečí nářečí polského.