ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nedávno ke mně přišel mladý Lotyš a po nějakých okolkách vyklopil otázku svého života: stojí-li za to, dělat lotyšskou literaturu a vydávat lotyšské knihy, když je to vlastně jen pro hrstku lidí. Stojí-li to za tu námahu, udržet se jako národní ostrov a vyplytvat tolik energie vlastně jen na to, aby se vůbec lotyšsky psalo a žilo. Nebylo-li by rozumnější přiklonit se k nějaké větší kulturní oblasti a vydávat knihy rusky nebo německy, mít podíl na širších duchovních proudech, spolupracovat nástrojem světovějšího jazyka na kulturních problémech evropského měřítka —

Pane, řekl jsem mu, tohle my známe; před nějakými čtyřiceti lety kladl tutéž otázku u nás jeden mladý český nespokojenec.^[52] Dostal za to celonárodně vynadáno, což ovšem není konečná odpověď na jeho problém. Pravá odpověď je dejme tomu v tom, že dnes k nám jezdíte vy druzí Evropané až z Revalu studovat takové kulturní osobnosti, jako je Březina nebo Masaryk, a že už nikoho u nás nenapadne lámat si hlavu tragickou otázkou Huberta Gordona Schauera, víme?

„Ano,“ děl trpce mladý muž. „Jenže já jsem nepřijel z Revalu, nýbrž z Rigy; v Revalu jsou totiž Estonci. Tady to vidíte: co znamenáme pro svět, když si nás Lotyše kdekdo plete s Estonci a Litevci? Stojí-li pak vůbec za to“ a tak dále.

*

I když nás pro Schauerův problém už hlava nebolí, máme jiné starosti se svým postavením malého národa; někteří myslí, že se máme víc držet v zápecí než ti druzí, jiní, že se máme naopak víc hrnout do světa; jedni žalují denně na malé poměry a druzí nás denně varují před tím velikým a zlým světem, který se chystá nás sežrat. Zkrátka jsou s tím starosti; a tu nás přirozeně může zajímat, jak to dělají jinde, kde Pán zástupů nadělil lidem také jen takový národní malopodnik jako nám. To bylo — vedle Rembrandta — to, po čem jsem se v první řadě ohlížel, když jsem jel do Holandska.

Pravda: Holanďané mají mezi malými národy drobet výjimečné postavení. Předně jejich malá země je koloniální velmoc; na jednoho Holanďana pěstuje skoro sedm hnědých Javanců, Malajců a kdejakých pohanů banány, kopru a cukrovou třtinu. Za druhé mají, jak se zdá, dost peněz a bohatství, aby si mohli koupit kterýkoli titul velikosti a moci, kdyby náhodou byl lacino na prodej. Ale budiž tomu jakkoliv: žádné guldeny a žádné zámořské kolonie nepřidají ani pídě k postavě toho ani ne osmimiliónového národa. Nevím, láme-li si mezi nimi někdo hlavu nad ponurým osudem malého národa, jako děláme my nebo Estonci (chci říci Lotyšové); vidět to na nich nebylo. Víc mne zajímalo, jak si v tomto svém kvantitativním stavu počínají a jak se na nich jeví.

*

Jeví se na nich zřejmě a nápadně: především v proporcích téměř všeho, co tu vidíte. Zdá se, že Holanďané si vytvořili cosi jako styl založený na malých dimenzích. Jejich domečky jsou menší než kde jinde; příbytky lidí jsou drobné a vzdušné jako klece. Jejich města jsou většinou malá a shrnutá jako v dlani. Až na haagský Palác míru a amsterodamskou burzu nenarazíte na žádnou rozmáchlou monumentalitu, na žádný patetický formát, na žádné vybočení z měřítek malé země. Jistá intimita a šetrnost v dimenzích je přímo vžilým formálním zákonem tohoto národa. A nejen zákonem formálním. Řekl bych biologickým. A řekl bych ještě morálním. Vše, co si národ na svém malém teritoriu buduje a zřizuje, je jaksi v harmonii s formátem země. Tady si lidé nelhou do kapsy ani architektonickým, ani životním velikášstvím. Nepředstírají ani mrakodrapy, ani zábavní velkopodniky, ani Woolworthy;^[53] jejich ministerstva stěží se čím liší od blahobytnějších rodinných domků. Žádná kvantitativní okázalost, žádné vypjaté a křečovité gesto, žádná elefantiasis^[54] ani nadživotní velikost. Přitom jejich architektura je z nejpokročilejších, jejich stavební inženýři budují hráze a přístavy po celém světě; není to provinciální malost, co udává míru jejich životní geometrii.

Když poutník prochází tímto Holandskem, uvědomuje si, co národního charakteru a řádu se zrcadlí v drobnosti jeho měřítek. A vzpomene si na jeden nadaný národ, který na to zrovna nemá, ale přesto by chtěl světu imponovat svými kšefty a ouřady, tuhle něčím velikánským, co trčí z chudoby, tamhle něčím reprezentativním, co čouhá z nehotovosti a neladů, který si naříká na malé poměry a chtěl by se vytáhnout nad svá vlastní měřítka, který má pomícháno hokynářství a velkopodnikání — — tak trochu ve všem. Jako by nám chyběl ten pravý a spolehlivý metr. Jděte se podívat na holandský: jsou na něm také centimetry a milimetry.

*

Ale abych ještě zůstal u těch holandských stavebniček: protože ti lidé nebudují příliš ve velkém, mohou více dbát toho, aby stavěli pěkně a důkladně. Tady se nestaví z kvádrů, ale z dokonalých cihliček. Tady se nebudují monumentální fasády, ale krásná a bezvadná okna. Jejich židlička je nízká, ale sedí se na ní dobře a domácky. Je to malé, ale není to fórové. Žádná okázalost nezakrývá, jak a z čeho je to děláno: tož z dobré a poctivé látky. Na té kvalitě je vidět bohatství národa; ale to bohatství se zdá být rozděleno na samé drobné blahobyty. Selská chalupa vypadá jako vilka, ale i dělnický domek vypadá jako vilka; tenhle pěkný domeček je krčma, ten druhý je hokynářství a ten třetí je byró nějaké lodní společnosti. Je v tom až nivelizace, ale nivelizace provedená tím, že spodní mez hmotného blahobytu je daleko vyšší než jinde. Není valného rozdílu mezi vesnicí, maloměstem a městem; jen přístavy se ovšem liší od té úhledné úrovně svými malebnějšími sociálními kontrasty, ale to už patří k věci.

A tady jsme u toho pravého slova: úroveň. Holandsko je země malého formátu, ale vysoké nebo aspoň dobré úrovně. Nemá velkého průmyslu, ale jeho průmysl je vysoce kvalitní. Nemá nadbytek zemědělské půdy, ale přinutilo ji k produkci nejvyšších kvalit. Základ jeho blahobytu není v moři, nýbrž v krávách a v polderech. Dobývají světa koulemi eidamskeho sýru a tulipánovými cibulemi; ale také si na této své národní munici dají jak náleží záležet. To se musí vidět, jaká krásná a kvalitní práce je jejich mlékaření a zahradničení už jen pro oči; když pak vezmete do rukou odbornější prameny, abyste trochu blíž seznali, jak se to dělá, dovíte se o tak úzkostlivé kontrole, o takové obchodní a výrobní svědomitosti a kázni, o takové pěstitelské experimentaci a řekněme i umělecké pýše na dokonalost toho, co rodná zem produkuje, že začínáte odhadovat pozitivní tajemství toho malého národa. Jeho síla je v kvalitě. Jeho národní ideál netíhne k velikostem, nýbrž k jakostem. Tu kvalitnost vidíte na všem: na práci, na způsobu živ