ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Elektrický vláček nás táhne nahoru nad poslední zátočinou jasného Ofotfjordu — kde asi je teď Hakon Adalstein! Inu, nejspíš se toulá po přístavech Lofotenu; všude na brygge přístavu už čeká náš pes a tázavě vrtí těžkým ohonem. Teprve teď si člověk vzpomene — byli jsme vlastně dobří přátelé, my všichni na palubě Hákonově; nikdo na to ani nepomyslel, a stalo se to; ani jsme třeba za celou cestu slova nevyměnili a jen tak jsme se na sebe občas podívali; nu, a přece jen všichni přišli dojatě potřást rukama, když nastala chvíle rozchodu. Nechtě to být, byla to dobrá loď; měla by vozit ještě mnoho lidí všech jazyků; nemuseli by spolu ani mluvit a mít porady a konference, a snad by si i tak na konci cesty potřásli rukama.

A už nám zbývá jen kousíček země norské; tady, chudák, není od moře až k švédské hranici ani patnáct kilometrů široká; ale zato je to samá skála, samý ledovec nahoře, samá propast a vodopád dole, to je Hundalen. Stěží je kam přilepit strážní staničku, po celém obzoru ledové báně a špice, co chvíli nás tunel vyplivne do světa ještě pustšího a kamennějšího. Nechtě být, byla to dobrá země, celé Norsko i se svým národem; a kdybych měl říci, co tam bylo špatného, vzpomněl bych si jenom na americké církve, komáry a částečnou prohibici; mimoto se mi nelíbilo jedno jídlo, ale to jsem pro jistotu neokusil, tak nevím. Dobrá, tvrdá země dobráckých lidí; venkovská a maloměstská země, kde stateční lidé žijí tiše a způsobně v čistých škatulkách uprostřed nejfan-