Cesta na sever

Ale než se ta země dotkne rovného moře, tož se docela maličko nahrbí táhlými kopečky a hřbítky; to jsou staré dyny, sypký písek vyvalený mořem, miniaturní pustinka vroubící zemi polderů; nejdřív křoví a hájky, a pak už jen trochu trávy, a pak už nic než pískový přesyp; a v něm se chvěje ve věčném mořském větru jen tuhý trs kostřavy nebo ostřice; vězte, že ta třesoucí se travina je sem pořád a pořád sázena; vězte, že ta suchá stébla mají své veliké poslání: aby držela svými kořínky sypké dyny; aby chránila břehy Holandska.

A u paty písečných dyn se táhne hebký písek pláží prolévaný přílivem a odlivem, plný mušliček, strand lázní a lázniček a koupališť, kam oko dohlédne, a ještě dál; samé stany a koše, tábořící rodiny, děti hrající si v písku, spokojené popelení celého národa na mírném sluníčku; a pak už jen moře, šedé a hučící, parník, který si to hasí někde z Hoek van Holland, vlhký dech oceánu, pach rybiny, veliký třpyt a zrcadlení; člověče, tady bys vydržel hodiny, dívaje se k obzoru a přesýpaje teplý písek mezi prsty; už asi nepopluješ v tamtu stranu, ale to je jedno, svět je veliký.

A viděl jsem, nevím už, kde to bylo, v Nordwijku, nebo Katwijku či kde, Útok Medúz; to vám byla celá pláž hustě poseta jejich průsvitnými, rosolovitými tělesnými pozůstatky, podobnými kravincům duchových krav; a když jsem vlezl do moře, nemohl jsem už uhýbat měkkým a chrchlovitým dotykům jejich chapadel; utekl jsem zděšen a lítostiv; moře bylo toho dne tak krásné, jako dosud jen třikrát v geologických dějinách světa. A viděl jsem jedné noci moře světélkující; to kdesi na hřbetě vlny prošlehlo zelené zazáření a rozlilo se do šíře jako blesk, který se rozpouští ve vodě; chvílemi celá hladina zaplála studenou fosforescencí, která se valila ke břehu a tam zhasla. Ostatně mám na to svědky.

Ale nejkrásnější je nedělní moře, moře demokratické, vroubené dětmi a zahrazené jejich důlky a hrázemi z prohřátého písku; to je zvláštní, to moře dětí vám je stejně veliké jako moře oceánských parníků.