ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tuto loď jmenuju plným jménem, předně proto, že si to zaslouží, a za druhé proto, že už asi nikoho z vás nepoveze; letos, chudák, sloužila dopravě lidí naposled. Přijde o svůj kuřácký salónek a své kabinky, a bude jenom vozit uhlí do Svolvaeru nebo Hammerfestu; to je ta pomíjivost.

Po pravdě řečeno, první dojem na trondheimském molu nebyl zrovna skvělý; právě nakládali do Hakona cihly, jeřáb strašlivě rachotil; a ta loď, koukám, je jaksi nápadně malá, menší než Primátor Dittrich^[122] u nás na Vltavě. Touhle lodičkou že se jede na Severní mys?

Stál tam nad těmi cihlami veliký, hrozně milý a tlustý pán s rukama v kapsách. „Pane kapitáne,“ povídá mu úzkostlivě dušička, která mě provází jednak na cestě životem, jednak na plavbě na Sever. „Pane kapitáne, ta loď je nějak malá, ne?“

Kaptein zazářil. „Jaaa,“ zabroukal uznale. „Docela malá loď, paní. Docela útulná.“

Útulná, to je pravda; zrovna do ní nakládají pytle s cementem. „A, pane kapitáne, není ta loď drobet stará?“

„Ne-e-ei,“ chlácholí kapitán. „Docela nová loď. Úplně renovovaná.“

„A kdy ji renovovali?“

Kapitán se maličko zamyslil. „Devatenáctsetdva,“ povídá. „To je dobrá loď.“

„A jak je vůbec stará?“

„Ja,“ vdechl kaptein. „Dvaašedesát let, paní.“

Úzkostlivá pozemní dušička jenom zamrkala. „A to unese tolik cihel a cementu? Nepotopí se?“

„Ne-e-ei,“ ujistil kaptein. „My ještě naložíme tři sta pytlů mouky.“

„A co tyhle všechny bedny?“

„Jaa. Všechno naložíme,“ těšil kaptein duši v úzkostech. „A ještě vezmeme dvě stě tun balastu. Ja.“

„Proč?“

„Aby se loď nepřekotila, paní.“

„Copak se loď může překotit?“

„Neei.“

„A může se srazit s jinou?“

„Neei. Leda by byla mlha.“

„A bývá tady v létě mlha?“

„O ja. Mlha, to někdy přijde. Jaa.“ Kaptein přívětivě mrká modrýma očkama pod dlouhými štětkami obočí; myslím, že ty štětky nosí, aby si nemusil přikládat nad oči dlaň, když vyhlíží nějaké to úskalí.

„A to jezdíte jenom v létě, že?“

„Neei. V zimě taky. Každých čtrnáct dní nahoru a zpátky.“

„A jak jste dlouho doma?“

„Dva dni. Padesát dní za rok.“

„To je hrozné,“ trne soucitná duše. „Padesát dní! A není vám smutno?“

„Neei. Docela dobré je to. Ja. V zimě, to žádné pasažéry nemáme; to bývá na lodi takhle tlustě ledu, že se musí pořád osekávat. Ja.“

„Aby to neklouzalo?“

„Neei. Aby se loď nepotopila. Ja,“ vdechl kaptein uspokojeně. „Moc dobrá loď. Bude se vám na ní líbit.“

*

Kapitáne, hlásím, že se nám na ní líbit bude; je to tu opravdu docela útulné; palubičky jako dlaň, pár proutěných křesílek a dost, žádný humbuk; kuřácký salónek ze zeleného plyše, něco mezi bordýlkem z osmdesátých let a čekárničkou první třídy na venkovském nádraží; spisesaal^[123] z červeného plyše a tucet kabinek s příslušenstvím: dvěma lůžky v podobě žehlících prken, dvěma záchrannými pásy jménem livbelt a dvěma blivátky na mořskou nemoc. Sedět se na těch žehlících prknech nedá, mají železné zábradlí, aby člověk nevypadl, když se loď houpe; polštář pod hlavu hubený jako dětská plínka, ale místo něho se dá záchranný pás, a je to dobré. Místo nafoukaných stewartů jedna šmajdavá babička a jedna špatně naladěná teta; prostě tady se může člověk cítit jako doma.

Zrovna nad hlavou rachotí rumpál; nejdřív to trochu ruší, ale člověk si zvykne; aspoň ví, co se na lodi dělá. Ono to šramotí jinak, když se nakládá mouka, a jinak, když to jsou cihly; člověk by nevěřil, co se toho do takové lodi vejde.

Je půlnoc, a Hakon Adalstein ještě nakládá pytle a bedny v trondheimském přístavu; už zatroubil podruhé a potřetí, u šroubů to začíná vařit, Hakon se otřásl, zapraskal a počal plout. Tak šťastnou cestu a dobrou noc; teprve teď to začíná chutnat jako cesta na sever.

*

„Vstávej! Slyšíš, vstávej!“

„Co je?“

„Vždyť nám sem teče voda!“

„Ale neteče.“

„Teče! Stříká sem oknem!“

„M.“

„Cože?“

„Nic. Říkám m.“

„Tak prosím tě, dělej něco!“

„Proč?“

„Protože sem teče voda! Utopíme se!“

„M.“

„Proboha, tak nespi a —“

„Já nespím.“ Ženatý člověk se posadí a hmatá po vypinači. „Co je?“

„Voda sem teče! Oknem!“

„Oknem? M. To se zavře a je to.“

„Tak je zavři a neříkej m.“

„M.“ Ženatý člověk se zvedá ze žehlícího prkna, přeleze zábradlíčko a jde zavřít okénko. Venku je bílý den a širé moře s bílými hřebínky vln. — Koukejme, ikke fjord! Proto ono to trochu —

„A kruci,“ bručí ženatý člověk.

„Co je?“

„Ale, stříká sem oknem!“

„M.“

„To ti mě polilo —“

„Tak zavři okno a je to.“

Ženatý člověk tiše sakruje a zkouší zavřít okénko; ale na ty šrouby by tu měl být francouzský klíč.

„A hergot!“

„Co máš?“

„Já už jsem celý mokrý! Brr.“

„Proč?“

„Teče sem voda!“

„Ale ne.“

„Teče! Stříká oknem!“

„M.“

Konečně je okénko zašroubováno; pravda, prsty si člověk div nevyvrátil, a mokrý je jako slaneček. Honem zas pod deku a ustlat si pod hlavou záchranný pás —

Agonizující zastenání.

„Co je?“

„Loď se houpe!!“

„M.“

„Já dostanu mořskou nemoc!“

„Ale ne.“

„Vždyť se ta loď houpe!“

„Nehoupe.“

„Děsně se hází!“

„M.“

„Ty necítíš, jak se hází?“

„Vůbec ne.“ Pravda, houpe se, ale ženská nemusí všecko vědět. A je to vlastně skoro příjemné; stoupá to s člověkem pěkně nahoru, pak to chvilinku váhá, loď zapraská a zas to jde plavně dolů; a teď se to zvedá pod hlavou —

„Ještě to necítíš?“

„Ani dost málo.“ To je divné, když člověk najednou vidí své vlastní nohy výš nežli hlavu; vypadají tak nějak nezvykle.

„A nemůžeme se potopit?“

„Ne-e-ei.“

„Prosím tě, otevři to okno, nebo se udusím!“

Ženatý člověk slézá ze svého žehlícího prkna a otvírá zase okénko. Může si přitom na těch šroubech vyvrátit prsty, ale to už je jedno. „A kruci,“ ujede mu najednou.

„Je ti taky špatně?“ ptá se slabý a soucitný hlas.

„Ne, ale stříká to oknem. Už je tu zase vody —“

Chvíli je ticho, až na těžké vzdechy. „A je tady hloubka?“ ozve se ustaraný hlas.

„Je. Někde až patnáct set metrů.“

„Jak to víš?“

„Četl jsem to někde.“

„Kristepane! Patnáct set metrů!“ Vzdechy zesílily. „Jak můžeš spát, když je tady patnáct set metrů hloubky!“

„Proč bych neměl spát?“

„Ty přece neumíš plavat!“

„Umím.“

„Ale tady by ses určitě utopil, na takové hloubce!“

„Při pěti metrech hloubky bych se utopil taky.“

„Ale ne tak rychle!“ Je slyšet tichý ševel, jako když se někdo modlí. „A nemůžeme někde vystoupit?“

„Ne-e-ei.“

„Copak necítíš, jak se ta loď hází?“

„Jaa.“

„To je děsná bouře, že?“

„M.“

Teď se Hakon krásně vyhoupl do výše a těžce zapraskal. Na chodbě drnčí zvonečky z kabin; aha, někomu se udělalo nanic. Je stěží pět ráno, a tohle otevřené moře, Folda se mu říká, máme před sebou až skoro po Rorvik. Pěkné nadělení. Vzdechy na sousedním lůžku houstnou, už je to skoro stenání. A najednou ticho.

Starostlivý ženatý člověk honem vstává podívat se, co se stalo. Nic. Spí, jako by ji do vody hodil.

Ono to houpání na malé lodi vlastně uspává. Jako kolébka.

Jiskrné ráno, a ještě pořád otevřené moře; už to houpe míň, ale ještě pořád jaksi — nu, člověk od snídaně raději uteče; ono je na vzduchu líp. Na palubě stojí rozkročený kaptein a spokojeně září.

„Kaptein, dnes k ránu bylo drobátko drsné moře, že?“

„Ne-e-ei. Docela tiché.“

*

Ale už tu jsou zase ostrovy; tohle jsou myslím ostrovy Duunových rybářů; holé a oblé skály, jen trochu poprášené zelení. Strašné samoty jsou tady; svalnaté, zavalité ostrůvky, a na nich jediný domek; jen člun a moře, a víc už nic; ani strom, ani soused, nic; jen skála, člověk a ryby. Tady člověk nemusí válčit, aby byl hrdinou; stačí, že se živí.

Rorvik, první městečko na ostrovech; asi dvacet dřevěných domečků, z toho tři hotely, deset kaváren a jedna redakce místního listu; je tam asi dvacet stromů a nesmírně mnoho strak. Vezli jsme tam mouku a navázali věrné přátelství s jedním tamním psem; kdybyste tam náhodou jeli, tedy je to kokršpaněl a patří nejspíš k tamní radiostanici.

Kolem městečka, to už je taková pustinka; jen kameny, plazivá vrbička a vřes; ale není to vlastně vřes, nýbrž Empetrum nigrům čili šicha, a má černé, řádně natrpklé bobulky, podobné našim borůvkám. Pase se tam bezrohý býček a zoufale bučí, trochu jako loď, která chce vyplout; já se mu nedivím. Co není skála, je rašelina skoro bezedná; všude ji tady kopou a suší ve vysokých kupách; tak to jsou ty černé jehlany, které jsem viděl na ostrovech hádaje marně, co to je. Z té rašeliny co chvíli vykopou celé staré kmeny a černé pařezy; tady všude býval les, ale tomu už bude mnoho tisíc let; bože, jak ten čas utíká!

Hakon Adalstein bučí jako přivázaný býček; nunu, už jdeme. A kdybyste nám ujeli a nechali nás tady, nu co, taky bych si zvykl; psal bych články do zdejších Avisen^[124] a chodil bych na procházky do lesa před mnoha tisíci lety. O čem bych psal? Inu, takové aktuality, hlavně o nekonečnosti, o posledních tisíciletích a o tom, co je nového mezi trolly;^[125] a národy prý kdesi zbrojí a střílejí do sebe,^[126] ale to snad nebude pravda; my přece, my lidé z Rorviku a z celého okresu Vikna, víme, že si člověk člověka váží a je rád, že má dobrého souseda. A byl tu Hakon Adalstein, docela nová a útulná loď; vezl třicet cizinců z různých národů, ale nebyli ozbrojeni a neválčili mezi sebou, nýbrž pokojně kupovali pohlednice a chovali se vůbec jako vzdělaní lidé. Ve dvanáct hodin zvedl Hakon kotvy a vydal se na další výzkumnou polární výpravu, hodlaje proniknout až do Bodo nebo dokonce na Lofoten. Přejeme statečné lodi šťastnou cestu!

Tož dál, a pozor na ledovce; tady všude byly, je tomu sotva pár set tisíc let; a všude nechaly otisky svých mocných prstů. Tady jim můžeš odkoukat jejich pracovní metodu: takový ledovec brousí ty největší hory do příkrých hrotů a věží, kdežto ty menší okrouhá do kulata nebo je okrájí do ostrých hřebenů. A kde dostal do práce pořádný masív, vyhrnul si na to rukávy a teď drtil, omílal, vykružoval a piloval, až vymlel hluboký kotel mezi temeny hor; drť vyházel a vyvalil ven jako morénu, v kotli udělal jezírko a z něho pověsil dolů vodopád, a bylo to. Je to vlastně docela prosté a napořád jednostejné, ale člověk se nemůže nikdy dost vynadívat, jak je to krásně a silně děláno. To je to celé: i člověk by měl veliké a největší věci vybrousit do výše a příkrosti, a malé věci vlídně zaoblit.

Je tam například ostrov, Leka se jmenuje, a na něm je zkamenělá panna, kterou pronásledoval svou láskou obr Hestmannen; něco na tom bude, protože se ten obr podnes zachoval na ostrově Hestmannoy; je rovněž zkamenělý a měří i s koněm 568 metrů. Ale jsou tam i jiné skály, na kterých je vidět, že to jsou vlastně žulové kry, které se přes sebe sunuly; musela to být tehdy pohnutá doba. Je tam také na ostrově Torgetu skalní hora jménem Torghatten, která je uprostřed skrznaskrz provrtána ohromnou dírou nebo chodbou; je to dlouhé a vysoké jako gotická katedrála; já tam byl, a myslím, že to prvotně byla skalní rozsedlina, do které se sesul vrchol hory a udělal strop; ale je-li o vzniku Torghattenu jiná báje, třeba že to udělali obři, může to být také pravda a já se poddám. Na ostrově Torgetu žije asi tucet lidí; živí se vesměs prodejem klikvy, limonády, pohlednic a mořských ježků; jedna dívka, rovná a nehybná jako dřevěná socha, dokonce prodávala jednu jedinou červenou růžičku; asi je to tady ta největší vzácnost. Mimoto je z té skalní chodby krásný výhled na obě strany Torghattenu: opálové moře a v něm modré ostrůvky —

„Nespadne na nás ta skála?“ ptá se úzkostlivá duše.

„Ne-e-ei. To ještě vydrží pár tisíc let.“

„Tak prosím tě, pojď odtud! Honem!“

A pak je Bronnoysund a městečko Bronnoy, obývané hlavně sušenými treskami. Suší se na dlouhých, vysokých plotech a páchnou tiše a s nordickou houževnatostí. Vůbec tady nahoře je svět udělán už jenom z balvanů, tresek a moře. Blížíme se k polárnímu kruhu.