ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tlusté selské dítě s příliš velikou a příliš chytrou hlavou: to je Dánsko. Představte si, miliónové hlavní město na těle národa třímilionového; město pěkné, královské a zánovní, živé a prostranné. Ještě před nějakými sto lety se prý Kodaň na noc zamykala a dánský pan král dostával klíče od městských bran na svůj noční stolek. Dnes už tu nejsou městské brány a Kodani se říká Paříž severu. (Na Lofotenu a Westeralech považují sice Tromso za Paříž severu, ale tam jsou už jaksi jiné poměry.) Dnešní Kodaň slyne jako město lehkomyslné, ba prý i prostopášné; proto také je jí věštěn špatný konec. Mají tam totiž jízdní sochu jednoho krále; a protože ta socha je z olova, proseděl se trochu ten olověný kůň pod olověným panem králem a jeho břicho se pomalu a stále blíží k zemi. Až prý se to břicho dotkne podstavce, nastane zkáza Kodaně. A skutečně jsem viděl pod tou sochou sedět na lavičkách staré a mladší lidi dlouho do noci; snad čekali na to znamení zkázy.

Když se řekne Kodaň, myslí se na kodaňský porculán; ale je tam mnoho jiných věcí hodných pozoru, zejména:

1. Cyklisté a cyklistky. Je jich tu jako v Holandsku a šustí ulicemi v celých rojích, proudech nebo také víceméně spojených párech. Tady už kolo přestalo být dopravním prostředkem a stalo se čímsi jako obecným živlem vedle země, vzduchu, vody a ohně.

2. Konfekční obchody. Nikde jsem neviděl tolik obchodů s ženskou konfekcí jako v Kodani; je to prostě hromadný úkaz jako v Praze hospody nebo v přístavech nad polárním kruhem kavárny.

3. Žádný strážník na ulici. „My si na sebe dáme pozor sami.“

4. Královská garda v ohromných beranicích. Viděl jsem jich dvanáct, byl to impozantní pohled. „Tady vidíte,“ ukazoval náš průvodce hrdě, „polovinu naší armády.“

5. Umělecké sbírky. Kdo chce vidět francouzské sochaře, Falguiera,^[77] Carpeauxe,^[78] Rodina, nebo kdo se zajímá o Paula Gauguina, musí jet do Kodaně. To všechno je z piva. Je tady totiž veliký carlsberský pivovar, z něhož většina výnosu plyne do slavného carlsberského fondu^[79] na podporu věd a umění. Bože, kdybychom u nás pili ve prospěch umění, to by bylo soch a obrazů! Jenže Carl Jacobsen a paní Ottilie se neurodí v každé zemi, kdepak! To by bylo příliš krásné.

6. Svend Borberg. Je to novinář, spisovatel, tanečník, herec a sochař, prazeť Ibsena a Björnsona, hubený a skvělý člověk s tváří diplomata z dob vídeňského kongresu.^[80] Kdo z vás viděl Kodaň a nepoznal Borberga, neví nic a běhal nadarmo kolem Tivoli, od Vesterbogade až po Amalienborg; ale přesto jen ať jde do Tivoli, neboť

7. Tivoli je hlavní město Kodaně, město houpaček, střelnic, fontán, hospod a atrakcí, město dětí, párků a vůbec lidu, veliký zábavní park, snad jediný na světě ve své poluparitě, lidové srdečnosti a naivní, veselé, posvícenské bujnosti —

8. a co ještě? Ano, kanály a rybné trhy, královské paláce a námořnické krčmy, kde dudají harmoniky do průsvitné noci, ctihodné staré domy kupeckých pánů, runové kameny^[81] a veselá děvčata v imprimé šatičkách z konfekce, tlusté a zdravé děti —

9. Ano, tlusté a zdravé děti, živené sýrem a mlékem, jako je zde na ukázku vykreslená kodaňská Anneke ze světlého dánského domečku,

10. a nikde žebráka, vůbec žádná smítka špinavé bídy; onehdy v celém Dánsku napočítali o vánocích jenom šestnáct lidí, kteří neměli střechy nad hlavou. A nikdo se na tebe nekouká s nedůvěrou; poručíš si v hospodě whisky, a donesou ti plnou láhev; však potom povíš, kolik sklenic sis nalil. Nech být, dobře by se tu žilo člověku; ale co platno, přátelé, jsme tu jen na skok a mimochodem, tož mějte se tu dobře,

11. jen ještě poslední procházku po Langelinie a dívat se, jak průsvitnou nocí severní plují zářící parníky do Göteborgu nebo z Malmö; to je divné, člověk vždycky závidí lodi, která vyplouvá, a břehu, který se vzdaluje.

A ještě Helsingör, Hamletův Elsinor a zámek Kronborg. Ještě dánské pláže na perleťovém moři, doškové dánské kotáže^[82] v záplavě pnoucích růží, bukové háje a hnědá stáda krav. A pak tedy Kronborg čili Elsinor. Pravda, nevypadá to tu na prince melancholika, leda tím, že je to tak hrozně veliké; a na bastionu, kde působilo strašidlo, je teď osm kanónů a jeden dánský vojáček hrozivě pohlíží na protější švédský břeh. Dřív se tu vybíralo mořské mýto; ale teď se tu jenom střílí salut, když pluje mimo válečná loď. Tady se už válčit nebude.

Tak to už je švédský břeh, to nízké a modré naproti; i pozdravme slušně a po dánském mravu tu milou a vlídnou zem, jež zůstane za námi. To se pozvedne sklenka s akvavitem a zvážní se nesmírně, rty sevřeny a oči usebrány, jako když se v člověku rodí hluboká myšlenka; nato se silně, ohnivě a poněkud jako v milostném zanícení pohledí do očí Svenda Borberga, vydechne se „skol“ a překlopí se akvavit do hrdla s graciézním úklonem. Je to dost těžké, jmenovitě když se to dělá často a až do dna. A ještě dlouho bude svědomitý poutník vzpomínat na jediné dánské hory, které stenaje a s obtíží zlézal. Byly to hory jídel.