ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Je jenom skok z Dánska do Švédska, zejména když dotyčný skok děláte z Kodaně do Malmö nebo z Helsingöru na Helsingborg; nicméně přistavše na půdě švédské musíte vyplnit obsáhlý dotazník, kdo jste a kde jste se narodil a proč jste se narodil a co vůbec chcete ve Švédsku; snad je to proto, aby bylo úředně vzato na vědomí, že náhodou nejste dánský král, přicházející dobývat dolnošvédských lánů, jako bývalo zvykem v dějinách.

Tady totiž panovali kdysi Dánové na obou stranách Öresundu a vybírali na moři výše zmíněné mýto od kupeckých lodí; proto na té a oné straně sundu není rozdíl v krajině příliš nápadný. Mírná a lahodná rovina, jen maličko zvlněná, aby se neřeklo, že je plochá jako kravinec; na pastvinách stáda strakatých krav, v korunách stromů zubaté věžičky kostelů, křídlaté větrníky a bílé domečky a rozložité statky zachumlané ve staletých dubiskách; a hojnost božího daru, pokud jde o plná vemena, pšenku a tučné louky. Ale najednou vidíte místo bílých domků dřevěná stavení červeně natřená a pěkně bíle rámovaná kolem oken a lomenic; mihne se bílá břízka, pořád víc bříz, pořád víc černých lesů, bříz bělokorých a červeně natřených statků; země se krabatí v chlumy a pahorky a tu, tam, všude z ní koukají žulové balvany. A pořád víc té žuly. Tady myslím Dánové nikdy nevládli; to by tu nebylo tolik balvanů; v Dánsku žádné balvany nejsou, leda na mohylách starých hrdinů. Tak tohle tedy je Švédsko, země žulová.

Černé balvany a zelené pastviny, černé lesy a bílé břízky, červené domky s bílou ořízkou, černobílé kravky, černé vrány, černé a bílé straky, stříbrné hladiny vodní, černé jalovce a bílé tavolníky; černá a bílá, červená a zelená. A pořád víc těch balvanů; tady rozhozené v moři, tuhle prostupují les, tam vykvétají ze země uprostřed louky nebo žita; bludné kameny veliké jako dům, těžké valouny a omleté žulové plotny; samé kamení, ale žádné rostlé skály; jenom navalené, nakupené, nanešené hromady balvanů, člověče, vždyť je to samá moréna, jak stojí v knize psáno; tu zemi postavil ledovec; jenom tam dole, na dánské straně, nechal trochu místa naplaveninám, aby ukázaly, co dovedou. Ale to už je pouhé kambrium a silur; kdežto tohle, kamaráde, to je nejstarší země; kam by se na ni hrabala křída nebo pískovec! Pamatuješ se, jak jsi doma v lesích svého dětství nalézal bludné žulové balvany? Tam prý je také rozsel ledovec. To bychom tu tedy byli jako doma, v prahorách.

Pokud jsem zjistil, ty žulové kameny slouží ve Švédsku jednak k zřizování mohyl a náhrobků z mladší kamenné doby, jednak k tesání run a konečně k stavění kamenných zídek a plotů kolem dvorců a políček. Na takovém políčku uprostřed lesa roste třeba jen pár balvanů, jalovci a polštářky tuhé trávy nebo mechu, ale zídku to má z kamenů, jako by je nasbírali a navrstvili obři (ze starší kamenné periody); avšak co se domů týče, ty se tu nebudují z chladného kamene, nýbrž z teplého a voňavého dřeva.

Nikdy jsem se vás nenasytil, červené a bíle lemované švédské dvorce a statky, tak nesmírně uniformní po té celé rozsáhlé a prostranné zemi švédské, a přitom tak nekonečně a zábavně rozmanité! Nejmenší chata dřevorubce v lesích je stejně z prken stavěná a stejně červeně a bíle nalíčená jako ten nejplecitější a nejbohatší velkostatek; ale jako nejsou na světě dvě stejné lidské tváře, neviděl jsem dva stejné švédské dvorce mezi těmi tisíci, které jsem zdravil podle cesty. Každý je jinak složená drúza příbytků, stájí, chlévců, stodol, seníků a krechtů, sušáren a přístavků, kůlniček a kurníků; každý má jinou konfiguraci střech, přístřešků, lomenic, loubí a vikýřů. Skoro nevyčerpatelná je zdejší fantazie, co dělat s okny, jak je sdružit nebo rozhodit po průčelí a jak je rámovat: na šířku nebo na výšku, do čtverce, trojúhelníku, kosočtverce či polokruhu, po dvou nebo po třech. Byl bych si to kreslil napořád, ale bez červené, bílé a zelené barvy to není to pravé; a mimoto ty do sebe zastrkané, nastavované a pristavované domky dají ukrutnou páračku s perspektivou. Pročež vás musím nechat stát, švédské dvorce, uprostřed vašich pastvin, žulových zídek, vrbiček a starých stromů, a obrátit se k něčemu jinému, řekněme k lesům nebo jezerům; jenom chci ještě poznamenat, že tady sedláci suší seno docela jinak než všude jinde na světě, a to v útvarech podobných kozímu hřbetu, na tyčkách spojených dráty nebo latěmi; a že i švédské snopy žita se suší na tyčkách, asi proto, že tu je příliš mnoho dříví a přemíra vláhy nebeské. A tož vyslovím hned to hlavní a největší slovo: lesy. Prý šest desetin Švédska je pokryto hvozdem, ale já myslím, že těch lesů je ještě víc; a jsou to lesy, jaké asi rostly v prvních padesáti nebo stu létech, když příroda teprve zkoušela, jak se dělá severní porost; taková je tu, abych tak řekl, hojnost bujných a samorostlých nápadů. Ne že by tu rostlo bůhvíco; napořád je to smrk a jedle, borovice, bříza a temná olše, nemluvíc o jalovci; pořád a bez konce totéž, ale nenabažíš se toho, člověče, a nedokoukáš se té vegetační plnosti. Mech po kotníky, borůvčí po kolena a kapradí málem po pás; černé plameny jalovců, bělostné koraly břízek, klestí a vývraty jako v pralese, těžká chvoj visící až po zem; nekonečné a neprostupné hvozdy rostoucí náletem, staré a věčně se rodící, bujející po svém, tak husté a kompaktní, že to je jedna hmota. Žádné mlází, tyčkovina, laťovina a starý les jako u nás, ale všechno najednou a dohromady; dohromady břízy a sosny a smrčí; dohromady prales a lesní kultura, nordická džungle, les pohádek, les skřítků a obrů, pravý germánský les a obrovská továrna na dříví; ještě tu běhá bradatý a nosatý los s lopatovitými parohy, a moc bych se divil, kdyby se tu nevyskytoval také vlk, Červená karkulka, jednorožec a jiná divoká zvěř.

Černá žula, bílé břízy, červené dvorce a černý les: ještě tedy chybí stříbrná jezera, aby ten první dojem byl celý. Co chvíli se to zatřpytí mezi lesy v nejrůznějších rozměrech a podobách: jednou černá tůňka ustlaná v rašelině; pak zase dlouhá stříbrná čepel vnikající nedozírně do temné masy lesů; jezírka v stříbrných vrbách, zrcadlící jasnou oblohu a posetá lekníny a stulíky; zčeřená jezera, na nichž se vznášejí ostrůvky jako plovoucí háje blažených; ocelové a studené hladiny mezi žulou a hlubokým pralesem; a pak vodstvo bez konce, brázděné parníčkem a plachetkami, se stříbrnou čárkou obzoru až tam někde — lidi, jak je ten svět veliký! A zase se to zavře, z obou stran vysoký les, že stěží máš nad hlavou proužek nebes; i rozmáchne se opět lesklá širočina jezera a udělá místo pro nebesa, dálku, světlo a oslnivý třpyt; i zařízne se do lesů úzký, stříbrný břit řeky, a zablyští se hladké zrcátko jezírka leknínového; červený dvorec se obráží v tiché hladině, stříbrné břízy a černé olše, černobílé kravky na břehu zeleném jako mech — chválabohu, tady už zase žijí lidé a krávy a vrány na plochém břehu hlubokých vod a lesů.