ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bergenská horská trať náleží k takzvaným divům techniky. Divy techniky, to jsou zpravidla tunely a viadukty; ale Bergenská trať má tu zvláštnost, že tu mají tunely, abych tak řekl, umělé, vybudované nad zemí, postavené z trámů a prken. Ty tunely jsou tu prostě proti lavinám a sněhovým závějím a táhnou se na míle a míle cesty hlavně na nejzajímavějších místech; a kde nejsou tunely, jsou aspoň vysoké prkenné ohrady; ale trpělivý pozorovatel přesto najde tu a tam místa, kde nechal tesař díru, a může chvíli žasnout nad krásou a vznešeností světa, zatímco projíždí dalším prkenným tunelem. Avšak, abychom brali věci po pořádku, tento div techniky přijde až nahoře v Ustadalu a podle Ustekveiky; ze začátku si to vlak žene jednak obyčejnými tunely pod zemí, jednak zeleným Norskem, lesy a pastvinami, podle řek a jezer; a pořád je nač se dívat, na dřevěné dvory a bezrohé krávy a hory a doly, až přijde Honefoss, proslulý svým vodopádem a Trockým^[108] v emigraci, a potom sladké údolí Sokny, přepěkné svěží pastviny mezi černými lesy, všude po zelených stráních hnědé trámové domečky na nožičkách jako zámek baby jagy — a pak najednou vyhrkne Kroderen, jezero Kroderen mezi žulovými báněmi, na nichž sedí kudrnatá paruka listnatých lesů; takové to jsou hlavaté, oblé, přímo se soustružnickým mistrovstvím obroušené hory. Nic naplat, tady se člověk musí dívat na svět geologickýma očima; například tyhle žulové kupole pod Norefjellem ukazují, že svět při svém stvoření nebyl jen tak vychrlen z nějaké horké kaše, ale obráběn s velkou pečlivostí, broušen a soustruhován, pilován a hlazen, až takový ledovec naposledy zálibně a znalecky přejel palcem hory nad Kroderen a byl spokojen s jejich zaoblením; pravda, dobré je to; ať mi někdo ukáže druhý tak šikovný ledovec!

Ale jsou jiné hory, které nebyly soustruhovány, nýbrž štípány kolmo nebo napříč, rozráženy ledovými klíny, vrstveny, kladeny na sebe v deskách jako prkna, zasunovány do sebe jako šindele, vrásněny, ohýbány, lámány nebo řezány; byla to děsná tesařina v žule; ono se řekne geologické věky, ale co práce je na nich vidět! Nechte to být, ledové období, to byla ohromná dílna; jen se podívejte, co řemesla se tehdy nadělalo, a jaké jsou to divy techniky! A kdo nemá pochopení pro kámen, neví mnoho o kráse a veliké důstojnosti světa.

A pak přijde Hallingdal, staré selské údolí proslulé lidovým uměním; tady se kdysi malovaly slavné hallingdalské růžičky, a podnes je vidět, s jakou řemeslnou láskou zdejší lid roubil své srubové dvorce z klád silných jako hrom, své seníky široce posazené na úzkém podstavci z břeven, své starodávné kostely stavěné věžovitě jako dřevěné pagody, svá vyřezávaná okna, lomenice a sloupky — samá krásná, důkladná, starosvětská práce z bytelných kmenů a fošen; a kdo neumí ocenit dřevo, tomu ujde mnoho z jadrné, smolné a lidové krásy světa.

Ano, kámen a dřevo, to je Hallingdal. A lesy, lesy ze samých stožárů: takové jsou to vysoké stromy. A seno v předlouhých kopkách, stáda malých hnědých kravek, těžcí černohříví koníci, samé louky, samá hedvábná tráva, žlutý rmen a bílý tavolník, modro zvonečků jako nikde, v trámových oknech rumělkové pelargónie, to je Hallingdal.

Zvláštní, že snad všude na světě se nejvíc vyvinul lidový zvyk vyřezávat a malovat a vyšívat zrovna v krajinách horských. Já vím, částečně je to proto, že se v odlehlých údolích poměrně víc uchovaly staré věci po pradědech a prabábách; ale aby se něco uchovalo, muselo to dříve vzniknout. Já myslím, že to dělá to dřevo; dejte klukovi do rukou poleno, a začne do něho (neboť kudlu zajisté má) vyřezávat vruby a zářezy, až je z toho jilec meče, socha nebo sloup. Dřevo se dá řezat a malovat barvami, kdežto kámen se hodí leda na hradby nebo pravěké náhrobní kameny. Lidové umění od architektury až po fujary a dudy se drží dřeva; proto se drží hor a lesů; a proto se v Hallingdalu stejně potěší srdce člověka jako v Pyrenejích, v Alpách nebo u nás, kde rostou hory. Kamenná je práce přírody a dřevěná je stavba člověka: tak to aspoň bývalo, pokud panoval na světě přirozený řád věcí.

To tedy je Hallingdal; ale pak přijde Ustadal, a to už je docela jiný svět; tady už nežije nikdo, jen přednostové stanic a personál horských hotelů; všechno ostatní je kámen a studená jezera a mokvající třasoviska, ještě otřískaná borovice se drží a klečovitá, křivá bříza nebo přikrčená olše; jen tu a tam srubová chalupa se sobími parohy na lomenici; a pak už jen kamení a plazivá bříza, skřípina a suchopýr; a pak už není ani kámen, ani jezera, ani vegetace, nýbrž jenom prkenné tunely a galérie a ohrady proti závějím; takový je to podivný kraj.

A to už jsme docela nahoře, u Finse; je to jen dvanáct set metrů nad mořem, ale ve zdejších severních poměrech to je jako u nás v nějakých třech tisících metrech výšky. Konec života. Jezírka, která nerozmrznou ani v létě; asi jim to nestojí za to. Jazyky věčných ledovců až k samotným kolejím, bělostné firnové pole Hardangerjökelen, závěje podle trati: tomu se tady říká červenec. Tu onde čekají lidé u trati, aby zamávali něčemu živému, až tudy pojede vlak. Sněhová pole, ocelově šedá jezera a kamenné sutky; špetka hnědé trávy, a to je všechno; snad proto je to tak silné a nesmírné, že tu už není život.

Není tu už život, ale ještě se tu sem tam uživí lidé; člověk je houževnatý jako ta plazivá arktická vrbička, co dělá stříbřité koberce, kde už ani tráva růst nemůže. Bříza, vrba, lišejník a člověk: nic na světě není vytrvalejšího. Nechtě mě, mám tu co dělat; musím mávat oběma rukama na lidi, kteří tu žijí. A na jiné lidi jiných zemí taky; všude na světě člověk musí mnoho vydržet, jenže tady má proti sobě jenom ty věčné živly. Pozdrav bůh, lidé od Ustekvejky, mějte se tu dobře, lidé z Moldadalu; máte to tu pěkné, žijete si tu pohodlně svým tvrdým životem; co vám je po tom, jak se jinde dělají dějiny?

Tož pozdravujte doma, a sbohem; musím pospíchat, neboť už jedeme z kopečka dolů; dolů mezi skalami, dolů nad Flamsdalem a jeho vodopády, dolů k lesům a borovicím, dolů na Raundal, kde už zas sedlák komicky krátkou kosinkou sklízí své seno mezi žulovými balvany; dolů mezi lidi a samoty — to nám to ubíhá, když jedeme dolů! A tady už zase bují nordická hojnost lesů: borovice vysoké jako věže nebo jako limby, borůvčí po kolena a kapradi po pás; a o pár vodopádů níž zase smrky a jedle jako katedrály; a o několik kaskád níž jsme už dole mezi kučeravými porosty jeřábů, olší, vrb a osik; tady jsou ty vegetační hranice tak blízko sebe a tak jasné, že se člověk až podiví, jak přesně tady v Norsku příroda dodržuje biologické a ekologické zákony vegetační;^[109] to asi dělá to obecné vzdělání.

To už jsme docela dole, pár desítek metrů nad mořem; dole u líbezných jezer mezi kadeřavými háji, mezi červenými dvorci a světlými loukami; všude nahoře žulové báně s bílými pásy věčného sněhu — inu, pěkné to je; jen by chtěl člověk vědět, jak to vypadá na druhé straně těch hor. A tady to úzké zelené jezero, to už je mořský fjord: kolmé skály a mezi nimi hladká a bezedná vodička; je to kouzelně smutné a strašlivě intimní; jenomže to na první pohled vypadá nadobro neskutečně. Člověk si musí dlouho na fjordy zvykat, než je začne brát jako holou a dokonce tvrdou skutečnost. Tamhle kousek výš, myslím v Sognefjordu, musejí lidé přes den přivazovat děti na provaz, aby jim nespadly z těch kolmých stěn do moře. To byste ani nevěřili, kde všude lidé žijí.

Chválabohu, už přijde Bergen; to je divné, jaká práce je dívat se. Už jen zamhouřit oči a nevidět nic; jen ještě tady tu skálu a rybářovu chatu, a nic dál; dobrou noc, a mějte mě rádi. Jen ještě, pravda, pár těch kolmých hor; a ta děvčata na nádražním peróně, která tu jakožto na jediném rovném místě v celém kraji konají své podvečerní korzo — asi tady děvčata nepřivazují na provaz; a teď už opravdu nechci nic vidět. Jen, pravda, tady ten kousek fjordu, tu přísnou skálu a dost. A to zelené údolí s jezerem a lidmi, a hory a nebe. — Což není nikde konec cesty a dívání?

Ale ano, konec cesty; jenomže není konce severnímu dni.