Cesta na sever

„Litt bagbord,“^[132] káže malý důstojník na můstku.

„Litt bagbord,“ opakuje muž u kormidla a otáčí kolem.

„Hart bagbord!“^[133]

„Hart bagbord.“

„Stödig!“^[134]

„Stödig.“

Tady vlevo, to je Trondenes Kirke, nejstarší kamenný kostelíček kraje, podnes obehnaný valy. Je šedý den, šedé moře s bílými chocholy vln, chvílemi střikne studený déšť. Dole v kabině chroptí mašinista; neprocitl už čtyřiadvacet hodin, a tlustý německý profesor je téměř přepadlý samou starostí. Neumí sice ani slovo norsky, a mašinista už od Trondheimu nemůže vůbec mluvit; ale když už jednou lidé žijí pohromadě, mají, sakra, k sobě trochu citu, ne?

„Litt styrbord,“^[135] povídá důstojník.

„Litt styrbord.“

„Stödig!“

„Stödig,“ opakuje muž u kormidla a dívá se modrýma očima do mléčného obzoru.

Mraky stoupají, bude přece jenom pěkný den. Ten mokrý, šedivý přístaveček, to je Rolla; jen mlha, kamení a tresky, a nad tím hory, pořád a pořád samé hory a mraky. Jen co vylodíme mouku pro lidi z Rolly, pojedeme se podívat zase na jiné mraky. Hergot, jak to až do kostí zebe na návětrné straně! Kapitáne, co dělá barometr?

„Klesá.“

„To je chyba, že?“

„Ne-e-ei, to je dobré. Budeme mít západní vítr.“

Koukej, jak v zeleném přítmí pod trámy přístavu stoupají duhové medúzy, podobné obrovským chrchlům; zlaté a rudé mořské hvězdice rozpínají svá tuhá ramena, a těch rybek co se tu rojí, a ten věčný, mihotavý meandr odrazů na vodě. — Pravda, chladno je; ale nevidíš, jak je tu zato krásně smutno?

*

I spadne pleskající liják na palubu a zastře moře i skály stříbrnou tkaninou; mokrá prkna dýmají ve slunci, duha sklene svůj jemný oblouk mezi mořem a horami, zamrholí jasná přeprška, a je něžný, zářivý den. Styrman nás veze, aby nám ukázal vnitrozemí okresu Troms; to je jeho rodný kraj. „Ja, Troms,“ bručí mladý obr. „Vy mně potom musíte říci, je-li tam u vás dole taky tak krásně.“ A veze nás do hor dlouhým údolim břízek a lesů, údolím hučících bystřin, údolím dřevěných chalup krytých drnem; jezírka v březovém polesí, plná modrých pstruhů; potůčky propadající se pod skály, staré závaly kamenných lavin, dávno zarostlé lesem, hnědá rašeliniska s porostem klikvy a brusnice, kapradi, bahenky a siné vrbičky — má pravdu styrman. Temné jezero na dně doliny, na hnědých balvanech zelená a stříbrná řeka v kaskádách, z hor visí dolů bílé závoje vodopádů. Styrman má pravdu.

Za hnědou vesnicí kulaté chatrče, celé z drnu: to jsou první Laponci, které jsme potkali; jsou sice usedlí, ale je to hrozná bída; ta spousta děcek, samá křivice, a plaché je to jako plch. Ty chýše mají kostru z latěk, na to se naklade drn a trochu se to podepře kameny a klacíky; nahoru se zapíchne plechová roura, a je to; a bydlí v tom nejmíň tucet lidí. Čím se živí, to nevím, ale nežebrají ani nekradou; dost jich je plavých a světlookých, ale na očích a lícních kostech jim to je vidět: je to už přece jen jiný svět.

Styrman má pravdu: bez konce je severní les, i když je to jen pokřivlá a klečovitá bříza, tak trochu strašidelná se svými bílými pni; i když je to jen řídká a uzlovitá borovice; i když je to jen zakrslé křoví olší a vrb; i když jsou to jen pahýly a pařezy něčeho, co bývalo lesem, dokud nepřišel člověk, lavina nebo jiná pohroma. Je to vlastně spíš tundra nežli les; je tu tak maličko půdy, že ani nemohou zapustit telegrafní tyče do země a musí je obezdít kamenem, aby stály. Na míle cesty (počítám ovšem v mílích námořních) není lidského příbytku, leda rozvalená laponská chatrč; a přece na kraji tundry visí na březovém pni poštovní schránka; kdybych věděl, kdo si z ní vybírá svou poštu, poslal bych mu gratulaci k vánocům a pohlednice z různých měst a zemí, aby se to dostalo do té osamělé schránky v severním polesí. A protože tady v horách nemohou sušit tresky, suší na dlouhých stojanech aspoň rašelinu; to všechno jsem nakreslil, aby každý viděl, že styrman má pravdu a že Troms je nejkrásnější okres na světě; nakreslil jsem i bezrohé norské kravky, pasoucí se v březoví na ježatých trsech trávy, ale Bardufos jsem nakreslit neuměl; je příliš veliký a nevím, jak se kreslí vodopád tak, aby se divákovi přitom točila hlava a aby pocítil děsnou chuť skočit do té zpěněné, letící a burácející vody. Místo toho jsem nakreslil údolí Malselvu s jezerní hladinou řeky, kde nás převezla pramice; ten sníh nahoře byl růžový a hory bohatě zlacené a Malselv modrý, zelený a zlatý, — říkám, styrman měl pravdu; ja, en herlig tur.^[136]

A nádavkem jsem si ještě nakreslil norské domečky z Bardudalu i Malselvdalu; jak vidíte, jsou stavěny dílem na nožičkách, dílem na kyklopské podezdívce, asi kvůli sněhu a vodě; jsou roubeny z hnědých trámů a fošen, střídavě kladených kolmo a vodorovně, což dává norským chalupám zvláštní a výraznou tvář; mají pěkně vyřezávané okenice, v oknech plno kytek a místo střechy huňatou čepici z mechu, trávy, vrbice a někdy i břízek a smrčků. Prostě styrman měl pravdu.

„Ja,“ bručí mladý obr. „Ale počkejte, až uvidíte Tromso.“ V Tromso má totiž styrman ženu.^[137]