ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I byla zase noc, a nad Baltickým morem široce žíhaly blesky na krásné počasí. Mezi zelenými a rudými světýlky, mezi mžikajícími bójemi a oslněním majáků nás nese zářivý plovoucí hotel k břehům té druhé, té větší Evropy. A víš, co bych chtěl vědět? Třeba jen to, ve kterém sundu si to teď hasí Hakon Adalstein s moukou, cementem a hrstkou lidí; kdepak, tam nahoře ještě není černá noc, jen slunce zapadá v planoucím východu zoře. Nech být, byla to dobrá loď; pravda, žádný lodní palác jako tahle, ale zato my lidé jsme tam měli k sobě i k věcem nějak blíž.

Já nevím, co ty národy pořád mají s tou svou velikostí a mocí;^[159] nunu, jen se nerozpukněte samou pýchou! Tadyhle jsem se byl podívat na tři národy — říká se jim malé; a vidíš, mají to dobře zařízeno, a kdyby člověk počítal věcí dokonalé, našel by jich tu o hromadu víc než mezi největšími králstvy pozemskými. A taky tady dějiny nadělaly habaděj nepřátelství a výbojů a válek; a nic po tom nezůstalo, k ničemu to nebylo. Jedhou lidé přijdou k poznání, že žádné vítězství nestojí za to; a když už potřebují hrdinů, může to být takový malý doktor od Hammerfestu, co v polární noci jezdí svou motorkou po ostrovech, kde rodí žena nebo pláče dítě. Pořád je dost místa pro celé a statečné muže, i když jednou přestanou dunět bubny válečné —

Tož zase noc, a nad černým mořem cukají široké palaše blesků; je to na bouři, nebo na krásné počasí? Jak hned vypadá svět hrozněji a tragičtěji, když se na něj díváme v noci! Vidíš, člověče, to už nejsou švédské soumraky, průhledné a zelené a chladné jako voda zálivů, ani metafyzická závrať půlnočního slunce; to už je docela obyčejná, těžká evropská noc. Nu co, byli jsme se podívat na boží mír, a teď zase jedeme domů.

Začíná svítat šedě a studeně; je to trochu, jako by člověk otvíral vlhké ranní noviny a hledal v nich, co se zase stalo se světem. Takovou dobu jsme je nečetli; i nedělo se nic, jen pár týdnů věčnosti uplývalo, norské hory se zrcadlily ve vodě fjordů, švédský les se nám zavřel nad hlavou a mírné kravky se po nás dívaly pokojnýma, svatýma očima. První ošklivá a nelidská zpráva, to bude teprve ten pravý konec cesty. (Ano, tady to máme: zrovna to muselo být to hrozné neštěstí národa španělského!^[160] Bože, proč má člověk tak rád všechny národy, které poznal!)

V šerém úsvitu jiskří světla Evropy; co dělat, to už je konec cesty. Z Rujány vyplouvají rybářské plachetky docela jako na Lofotenu, jen plachty mají trochu jiné. Teď asi pluje Hakon Adalstein na sever mezi holými skalami Lofotenu. Nech být, byla to dobrá loď,^[161] a byla to dobrá cesta.ota, ba i na samotné přírodě; kdybyste honem měli říci, čím Holanďané ve světě vynikají, nenapadne vás žádná náramná velikost, nýbrž právě ta nadprůměrná, krásná, téměř dokonalá kvalita většiny věcí, jež dělají pro sebe — i pro svět. Není to jen to máslo; je to také věda. Nejsou to jen narcisové cibule; jsou to také dělnické domky. Ono to tu vypadá jako v krámě s hračkami; ale ty hračky jsou tak solidní, že se nepolámou ani nezvetšejí. Dělat dobré a řádné věci, jež něco vydrží: to znamená dělat dějiny.

A tu se pocestný nezbaví pokušení tak trochu si zageneralizovat: Není snad tou nejlepší metodou právě pro malé národy nahradit kvantitativní ideály ideálem kvality? Nebyla by soutěživost malých národních celků na jarmarku světa nejlíp zaručena zvláštní ušlechtilostí toho, co vychází z jejich dílny a jejich krámku? Nemusí toho být mnoho, co mají na skladě; ale co tam je, je samé dobré a bezvadné dílo. Je-li náš krámek malý, pak v něm není místa pro šmízo, šmejd, polotovar a humbuk; špatné věci zabírají tolik místa jako dobré, a my toho místa na slunci nemáme nazbyt.

Nemluvím o produktech, nýbrž o něčem důležitějším, totiž o ideálech. Snad jsme si příliš vzali do hlavy, že musíme mít, konat nebo vyrábět to a to všechno ve světové soutěži kvantit. Nemohu zapírat dojem, že ten malý národ v rýnské deltě se svým způsobem zachoval jako biblická Marie:^[163] že vyvolil sobě lepší stránku.