ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ale teď už je to opravdu trochu drsné; fouká to rabiátsky a ostrý příliv co chvíli zhoupne Hakona na bok. Je to k smíchu; člověk chce přejít palubu a rázně vykročí, a paluba se mu sama zvedne ochotně k noze; chce došlápnout, ale paluba ustoupí a člověk má hloupý pocit, že padá, jako když potmě nevidí schod a šlápne do prázdna. Avšak kdo už z jakýchkoliv pohnutek vrávoral mátožnou nohou po nejisté půdě zemské, je v tom za chvíli jako doma. Já myslím, že nejlepší prostředek proti mořské nemoci je láhev koňaku; musíte ji ovšem vypít na pevnině a potom se cvičit v chůzi; i získáte trénink, který vám může být jednou na palubě dobrý. Budete se mistrně potácet a balancovat a hledat pod nohama půdu; hlava se vám bude točit a budete se chytat kapteina, lan i zábradlí, ale v duši vám bude báječně a rozjařeně a budete zpívat a hlaholit, zatímco duše abstinentské v kabině stenají a šeptají modlitby předepsané pro hodinku smrti. Probatum est.^[143]

Břehy jsou tu tmavé a holé, udělané z prahorní břidlice; nahoře je to glacialnim obdobím ohoblováno do plochy jako stůl, a k moři to spadá černě a strmě; strašně přísný kraj je to, ale má to styl a velikost skoro tragickou. Pořád stěna za stěnou, bez konce lysé náhorní plato, přervané strmými roklemi, zsinalé lišejníkem a plesnivě olezlé nizoučkou vegetací. Je to příšerná melancholie; člověk se ani nepodiví, když si to Hakon Adalstein začne zničehonic perendit rovnou do černé skalní stěny; asi je to sebevražda, kaptein stojí s rukama v kapsách v otevřeném černém kabátku a jen tak pro sebe mrká, malý, černý důstojník na můstku říká mezi zuby „stödig, stödig“ —

„Stödig,“ opakuje muž u kormidla a dívá se modrýma očima na černou skálu. Už jenom deset metrů; ta skála není zlá, ale před ní trčí špičatě z příboje dost nepříjemné černé útesy. Tak co?

„Hart bagbord,“ povídá černý důstojník.

„Hart bagbord,“ opakuje muž u kormidla a točí kolem; Hakon Adalstein chraptivě zatroubil, a najednou to na skále zavířilo jako bílá metelice; tisíce, desetitisíce křičících racků krouží kolem skály, a teď teprve člověk vidí, co jich tam ještě sedí na každé skalní římse; vypadá to jako porculánové izolátory na střeše telefonní centrály. Loď zahouká znova, a tu se zvednou celé lavice bílých racků a krouží jako sněhové vločky kolem černé stěny. Tak to tedy je Fugleberg neboli Ptačí hora.

„A čím se tu ti chudáci ptáci uživí?“ stará se soucitný hlas po mém boku.

Inu čím; asi rybami.

„To je hrozné,“ vydechl soucitný hlas. „Chudáci ryby!“

A pořád skála za skalou, všechny si jsou podobné, všechny stejně beznadějně holé a strohé až tamhle po tu poslední. Hakon Adalstein dlouze zabučí a zamíří si to rovnou do té kolmé a černé stěny.

„Zase Fugleberg?“

„Ne-ei. Nordkapp.“

Tak vida, Nordkapp. Člověk by řekl, že ta Evropa se končí trochu náhle, jako by ji uťal; a trochu smutně. Pravda, je to jako černá ořízka. Kdyby se k ní člověk blížil od severu, řekl by asi: Propána, co je tohle za smutný a veliký ostrov? — Inu, je to taková divná země, země starostí, Evropa jí říkají; mohl by to být ráj na zemi, ale čert ví, nějak to nechce jít; proto je tu ta varovná černá skalní tabule. Ona vlastně není doopravdy nejsevernějším bodem Evropy; ten je na tomhle nízkém a protáhlém útesu, který se jmenuje Knivskjaerodden, což znamená nůž; a vůbec nejsevernější místo pevniny je tamhle dál na Nordkynu, kdežto Nordkapp je jenom konec ostrova Mageroy. Ale to je jedno; Evropa si vybrala Nordkapp za svůj nejsevernější bod; myslí si, když už konec, ať aspoň stojí za to. Ona si vždycky tak trochu potrpěla na okázalost; tož předstírá aspoň onačejší konec, než jaký opravdu má.

Konec Evropy; tam nahoře za tím bílým mořem jsou sic ještě Medvědí ostrovy a Svalbard, ale to už se tak nebere. Tak vida, konec; tak jednoduše a stroze, tak velkým a nepatetickým vykřičníkem se končí naše pevnina se svou celou historií: něčím tak pravěkým a původním, jako je tahle skalní stěna. Já vím, jednou na ní bude ohromný nápis SHELL^[144] nebo FYFFE’S nebo co; ale zatím to tu stojí čistě, velce a vážně jako na začátku světa. Ba ne, to není konec Evropy; to je její začátek. Konec Evropy je tam dole, mezi lidmi, tam, kde mají nejvíc napilno. —

Pomalu, pomalu obeplouvá Hákon Adalstein černou skálu a spouští kotvy v zálivu Hornvika; budou se lovit čerstvé ryby, aby byla nějaká změna po trondheimských konzervách. Kdo chce, může tahat za předlouhou šňůru tak dlouho, až mu najednou začne rybářský vlas utíkat a on se dá do křiku, že něco chytil; i přiběhne námořník a vysouká na palubu stříbrnou rybu, těžkou jako sele a zubatou jako krokodýl; nebo modrého a kropenatého mořského pstruha; nebo překrásnou červenou rybičku, která však není k jídlu. Pasažér, který nic nechytne, je poněkud osobně uražen a tvrdí, že mu dali špatné místo, kde žádné ryby nejsou. Nejvášnivěji si při tom rybolovu, jako ostatně i při jiných okolnostech života, počínají ženy. Znám jednu soucitnou paní, která na Hakonu Adalsteinu tahala za šňůru tak ohnivě, že jsem jí řekl: „Chudáci ryby!“

Na okamžik přestala tahat, ale pak spustila udici ještě hlouběji. „Já chytám jen ty dravé,“ řekla. „Koukej, jakou rybu chytla ta švédská Gréta!“

S večerem se usadil vítr i příliv, ale zato se natáhly mraky nad Hornvikou; lezeme ostrou serpentinou nahoru na Nordkapp. V prvním ohybu stezky sedí na kameni mašinista a nemůže dál; utírá si bledé oči a rozpačitě se šklebí, zatímco i ty dvě vetché babičky z Hakona stoupají nahoru. Tak vidíš, starý; dvacet let jsi tudy kolem jezdil ve strojovně parníků, a jen proto jsi sem jel, abys to jednou opravdu viděl; nu, a na Nordkapp se už asi nedostaneš. Člověk by neřekl, jen tři sta metrů výšky, a jaká je to dřina; nahoře ho popadne vichřice a mrak, ale není to mrak, nýbrž ledové krupky, a teď aby ses tou mlhou protlačil po holé, kamenité pláni, konce a kraje jí vidět není; a to nám styrman slíbil, že uvidíme půlnoční slunce! Ale ještě se tu nahoře plazí dryatka mezi kamennou sutí, dokvétá horská silenka, krčí se mechový lomikámen; jinak jen přehršle smilky a suchopýru, sychravá a tetelivá mokřina, zsinalý lišejník a nic, jenom ta holá suť. Konec světa. A pak se v mlze ukáže dřevěná boudička, a před ní. — Nemohu si pomoci, ale je to opravdu taneční parket; a v boudě hraje harmonika; já vím, je to hrozné, ale krom toho je tu celý lodní náklad Američanů. Co tu vlastně chtějí? Konec Evropy, to je naše záležitost; ať se jdou podívat na konec Ameriky, je-li nějaký; a není-li, ať si jej udělají sami.

Převaluje se mrak za mrakem, zblízka jsou to šeredné, ucourané mlhové hadry; není vidět na pět kroků, člověk se tiskne k prknům boudy a horlivě se třese zimou. Najednou se mlha trochu rozhrne, a tři sta metrů dole pod nohama zasvítí opálová, zářivá hladina moře; tam dole svítí slunce. A pak se zas všechno zatáhne chuchvalci mraků, je to beznadějné; jenom na severu to začíná žlutě planout a žhavět, vlající cáry mraků se roztápějí do zlata, a zas nic; jen nový zával ledových krupek šlehne člověka do tváří. Inu, i to má svou krásu, říká si poutník (aby řeč nestála); ponurou sic a sychravou, ale vždyť je to sever. A tu se na západě otevře nebe zelenou a studenou tůňkou blankytu; mraky se trhají, najednou se tam rozlévá strašné světlo, šíří se to jako ohromná duhová bublina, odhalí se temné kulisy srázů nad perleťovým mořem; a útes za útesem začíná hořet těžkým, měděným řeřavěním. A už je to tady: zčistajasna nesmírné zlaté nebe až po obzor, a docela nízko na severu, nad samou čarou moře, jako rozžhavený nebozez propíchne oblohu divné, maličké, červené slunce. Je tak malé, že se člověk až lekne; chudáku, vždyť ty jsi vlastně taky jenom hvězda! Tenká, ohnivá čepel slunce přetíná zlaté zrcadlo moře; jen docela na obzoru, docela a nekonečně na severu, prudce a zeleně svítí ledově bílá linka. Tady se může poutník podívat slunci přímo do tváře ani nemrkaje; tak ty jsi slunce půlnoční, temný červený karbunkule na jílci plamenného meče; pořád ještě jsi slunce, ty malá červená hvězdo. Já vím, tak asi budeš jednou vypadat za milióny let, až začneš stárnout a chladnout a scvrkat se; ještě pokvete silenka a bude své paličky zvedat malinké bílé rdesno, ale co potom my, já nevím; myslíš, že nebude lidí škoda? Pravda, stojíme jen na konci Evropy; kdo by myslel hned na konec světa?

I přichází velký styrman a ukazuje těžkou tlapou na slunce půlnoční: „Já jsem vám to slíbil, a vy jste si mysleli, že lžu. Tak tady to máte.“

Ano, tady to máme; viděli jsme půlnoční slunce a teď už můžeme domů; spatřili jsme konce i počátky, a ohnivá čepel na nás zamířila rovně a přísně jako meč andělův; nikdy, nikdy, člověče, se neotevrou brány ráje. Nu, co dělat. Zastře se nebe zlatými a šedými cáry, zalomcuje vichr, svět se zaklopí mlhou a ledové krupky uhodí ve tvář křehnoucí potomky Adamovy. Dětí, děti, abychom se vrátili.