ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jede se jím vlastně od polárního kruhu až po sám Stockholm; dvacet třicet hodin si to maže rychlík na jih pořád lesem a samým lesem, a jaký je to rychlík, pane: to zas se nikde tak dobře a prostranně nejezdí jako ve Švédsku. Pravda, občas uhne les a udělá kousek místa pastvině a lukám, jako hned nahoře v Norrbottenslanu, kde lidé dělají pro seno pěkné a komické dřevěné domečky, jež vypadají, jako by je někdo shora rozsedl: tak jsou zmáčknuté do varhánků a uprostřed široce vyborcené. Čím dál k jihu, tím jsou selské usedlosti rozložitější, načapené jako kvočny; ale ještě pořád dole v Angermanlandu, dole v Jämtlandu jsou stavěny z bytelných zlatohnědých trámů a stojí na dřevěných nožičkách, jakož se sluší na končiny horské; teprve až někde v Hälsinglandu se začíná červené Švédsko s bílým lemováním.

A pak řeky: každou chvíli prořízne nějaký älv nekonečný hvozd; a jsou to řeky široké a tiché jako jezera, nebo mladé říčky běžící ve slapech a zpěněné do černa a do běla; ale nejvíc to jsou mocné, pokojné, nesmírně vážné toky, které svou bouřlivost odevzdaly nahoře elektrárnám a nyní jen věčně, trpělivě a poněkud líně posunují pitní dříví k pilám a přístavům. To máte odshora Luleälv a Piteälv, Abyälv, Umeälv a Angermansälv a Indalsälv, a potom ještě Ljusneälv a Dalälv a spoustu jiných, kterým nemohu přijít na jméno; dokonce i naše Labe neboli Elbe není nic jiného než starý keltský elv.

Všechno ostatní je severní les; kam oko dohlédne, od táhlých hřebenů hor až dolů po rovinu pruhovanou tolika älvy jenom lesy, lesy, lesy bez konce a kraje. Plynulé vlny lesů na kopcích, černá hladina lesů v nížině; jen tu a tam z ní vyčnívá vysoká trámová šibenice, já nevím, snad je to hlídka na lesní požáry nebo co. A jak bych vám ten les popsal? Začal bych z kraje, ale není tu vlastně žádný kraj: leda pruh nachové vrbice, leda kapradí po pás; ještě krok dál, a pak už koukej sám, aby ses z toho lesa dostal zase ven přes ty vývraty a klestí, houštím březovým, mladým náletem smrčků, urousán borůvčím a prodíraje se pichlavým malením; jen krok uděláš do lesa, a máš veliký pocit, že sem ještě nevstoupila noha lidská. Tož abych začal podrostem; pozor, není tamhleto hříbek? Je, a jaký! Koukejte, Švédové, nesu vám z lesa plnou čepici hřibů a brunátných křemeňáků; já jsem vám přišel v lese na jedno místo, kam ještě nevkročila lidská noha; proto tam rostlo tolik hub; co jim říkáte? Cože, že jsou jedovaté? A že vy je vůbec nesbíráte? — Nedali si říci, jsou prý to houby nejedlé; ale já nevěřím, že by tak vzdělaný a moudrý národ holdoval pověře tak nelidské; myslím, že to říkají jen proto, aby nikdo na houby nechodil, protože by tady v těch lesích musel nadosmrti zabloudit. (Já jsem to zkusil; za tři minuty jsem už nevěděl, kam ty hříbky dát, ale taky jsem nevěděl, odkud jsem přišel a kam se stočit, ba i své jméno jsem skoro zapomněl; takové jsou to hluboké lesy. Divil jsem se, najde-li tu někdy někdo mé tělesné pozůstatky, obklopené spoustou hřibů, které jsem tu rozsel; ale pak se ukázalo, že jsem jenom padesát kroků od silnice.) Znám jednu paní, jinak dost silnou při různých ranách a navštíveních osudu, a ta se na kraji švédského lesa jednoduše rozplakala: vidět tolik hřibů a křemeňáků a nechat je tam, to bylo nad její mravní síly. I mně přichází zatěžko odvrátit svou pozornost od těch hříbků (například až do černa osmahlé dubáky ve Smalandu, a plavé travní hřiby v Södermanlandu, a veliké hřiby, rostoucí hned u asfaltu kontinentálky östergötlandské, a těch ryšavých křemeňáků!) (jednou jsem vlezl za hříbky do ohrazeného lesíka, a tam mě honil veliký, červený kůň; snad si chtěl se mnou jenom hrát, ale kůň v lese je tvor skoro pohádkový, a mimoto tam byl runový kámen, a tak nevím; třeba za tím byla nějaká kouzla); ale aby se neřeklo, že pro houby nevidím les, musím začít jinak, a to asi takto:

Kdybyste dali dohromady všechny studánky a potoky, všechny černé tůňky zarostlé okřehkem, vesnické rybníky s husami, všechny smutné kaluže a jasné stružky, veškeré krůpěje rosy na stéblech trávy i listech kontryhelu i všechny stříbrně odkapávající pumpy u lidských chalup, snad by z toho byla docela slušná potopa, ale nebylo by to moře. A kdybyste nasázeli sosen, smrků a břízek, jedlí a modřínů od Paříže až po Varšavu, byla by to, pravda, ukrutná spousta stromů, ale nebyl by to ještě pořád nordický les; to nedělají jenom ty stromy a rozlohy. Pravda, taková nesmírná hromadnost má něco, jak bych to řekl, živelného a nesmrtelného; ale severní les má do sebe ještě něco jiného, něco pravěkého a původního jako geologický útvar. Člověk by řekl, že jak to tu stojí a leží, vychrlila to v jednom geologickém okamžiku příroda, tak jako vychrlila žulu nebo nastlala křídu; a teď si, člověče, lámej kamínky nebo kácej dřívka! A třeba i zničit to můžeš, proč ne; ale udělat bys to nemohl, stvořit bys nemohl severní les. Řekne se les; stojí na miliónech pňů, ale je to jedna stěna, jedna hladina, jedna předlouhá zelená vlna valící se od polárního kruhu na tisíc kilometrů sem k jihu: jako by tam nahoře, na Severu! na Severu! byl bezedný tryskající pramen nesmrtelného života a řinul se dunícími peřeji lesů, vodopády lesů, slapy a proudy lesů, rozlitými hladinami a tichými rameny lesů pořád dolů, na Jih! na Jih!, a tady v Gästriklandu, v Jämtlandu, nad Dalälvem se mu teprve staví do cesty člověk se svou širočinou, a už tě nepustím dál, severní lese; jen ještě, pravda, tady kousek k Djursholmu a Mälaren, ale to už jsou jenom lesíčky pro radost očí; avšak proti rozpoutanému živlu nordického lesa se tadyhle od jihu tlačí člověk se svými kravkami a dvorci.