ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Narvik, to je přístav a zároveň konec nejsevernější železnice na světě (kromě Murmanské dráhy, ale tu nepočítám, protože tam jsem nebyl); živí se rudou z Kiruny, švédským dřívím a norskými slanečky; mimoto je to křižovatka čtyř fjordů a mítink celého kruhu velehor, jako je Spící královna, Harjangsfjellene a jiné slavné vrcholky, korunované ledem a vznešené jako snad nikde. To už člověku nedá: je-li někde mezi horami, začne lézt nahoru, aby se na ně podíval víc zblízka.

Byla tam kočka, běžela nám dolů vstříc s ocasem kolmo vztyčeným, a pak nás půl hodiny doprovázela do hor; potom někde hučel vodopád, a byly tam horské borovice nádherné jako chrámové svícny; proto jsem si je nakreslil. Rostlo tam Empetrum nigrum a Rubus chamaemorus, Eriophorum vaginatum, Juncus a jiný porost bahenní a rašelinný; uvádím to proto, abyste viděli, že jsem byl v naprosto jasném duševním stavu. Nato se ukáže dole hladký Ofotfjord mezi skalními stěnami a borovými háji, a nahoře na báních hor se třpytí firnová pole bez konce; ale člověku to nestačí a řekne si, že se musí podívat ještě za tenhle skalní výběžek a pak ještě kousek tamhle nahoru; a tak se stalo, že jsem objevil místo, na kterém jsem se ztratil.

Bylo to jenom holé plato z velikých lysých balvanů, přehledné jako dlaň; tu a tam rašelinná tůňka, tu onde plazivý trsek jalovce, břízky nebo siné vrbičky (Salix lapponum); a víc už nic, jen nahoře svítivé ledovce a jedna skála kolmá a fantastická jako Matterhorn; i sedl jsem si na balvan nad rašelinným jezírkem, abych si ji nakreslil. Mám na to svědky, kteří mě viděli kreslit; a zničehonic jsem se jim ztratil; prostě ten balvan byl najednou prázdný. Každý člověk je trochu podivín, a rozumní lidé mu dopřejí nějaký ten chvilkový rozmar; ale když jsem se do pěti minut znovu neobjevil, jak sedím na tom balvanu a kreslím, počalo jim to být divné, i dali se do volání a hledání; a tu se teprve ukázalo, že jsem se opravdu ztratil. Hledali mě mezi balvany první hodinu živého a druhou hodinu už jen mou mrtvolu; a když ji nenašli, byla to skoro jistota, že jsem spadl do toho jezírka a probořil se do bezedné rašeliny nebo co, a běželi do Narviku pro lidi, aby mě vytáhli. Divné, že my lidé musíme mít na všechno takzvané rozumové nebo přirozené vysvětlení; tady v norských horách se přece lidé často ztratí a nenajde se po nich ani knoflík; Laponci říkají, že je do sebe vzala hora. Teprve po hodině cesty mě našli nad Narvikem, jak sedím u cesty a hladím tu kočku, tahám ji za pyšnou oháňku a držím v ruce živou myš, kterou mi ta číča donesla. Prý jsem jen zvedl udiveně oči a zamumlal něco, jako že mě nechali dlouho čekat či co. Nikdo nevěděl, jak jsem se tam dostal, a ani já nevím, jak bych celou věc vysvětlil; možná že v tom byla ta kočka, protože kočky dovedou čarovat, ale co a jak, to nedovedu říci. Jelikož pak dávno minulo pět hodin, padla na město Narvik hrozná kletba, která se jmenuje ikke alkohol, i nebylo možno žádným způsobem oslavit, že jsem se našel, ani řešit, jak se to stalo; a tak nezbývá než nechat mé příhodě celou její střízlivost. Ještě dlouho jsem se potom divil, pohlížeje na ledové hory nad Narvikem; a minula půlnoc, a mládenci v Narviku ještě pořád bloudili po světlých ulicích a čekali na nějaké znamení, aby už šli spát; ale žádné znamení se nestalo.