Cesta na sever

Té noci, já nevím: snad se mi to jen zdálo, že jsem několikrát vstal a díval se tím kulatým okýnkem v kabině ven; a viděl jsem krajinu na Měsíci. To nebyly skutečné hory a skály, co se ježily nad perleťovým mořem; takové to byly divné a hrozné útvary; nejspíš se mi to jen zdálo.

Asi jsem spal, a zatím jsme slavně troubíce přejeli polární kruh; slyšel jsem Hakona troubit, ale nevstal jsem; myslel jsem, že to nic není, že jenom toneme nebo voláme o pomoc či co. A ráno jsme už byli za polárním kruhem; nedalo se nic dělat; jsme prostě v polární oblasti, aniž bychom tu skutečnost náležitě pozdravili. Po celý život se člověk tluče a tísní v mírném zeměpisném pásmu jako pták v kleci, a pak zaspí chvíli, kdy překročí jeho hranice.

Po pravdě řečeno, první pohled na polární oblast je těžké zklamání. Tohle že je polární končina? To není poctivá hra; vždyť takhle zelený a utěšený kraj jsme neviděli od Molde: dole čtverce políček, všude hustě rozseto lidských domků, nad tím chlumy a báně kadeřavé zeleným porostem, a nad tím —

„Styrman, co je to strašně modré, co tamhle visí z těch hor?“

Dobrácký polární medvěd z Tromso, který tu slouží jako kormidelník, povídá: „Ja, to je Svartisen.“

Aha, tak to je Svartisen; a co to vlastně je, ten Svartisen? Vypadá to skoro jako ledovec, ale je to naprosto nemožně modré; a ledovec by snad nemohl jít až tak dolů, rovnou mezi ty zelené háječky —

Zblízka je to opravdu březový háj s kozáčky a křemeňáky, roste tu samá šicha s černými bobulkami a plazivý jalovec a dryatka,^[127] vstavač skvrnitý a zlatý starček; a pak je holá moréna hnědé suti, a potom skutečný ledovec, visící skoro až k moři: ohromný jazyk skelného ledu, vyplazený z firnových polí nahoře mezi štíty hor, tlustý na dvacet metrů, samé ledové balvany, propasti a lišty; a to všecko je modré jako šmolka, jako modrá skalice, jako ultramarín; abyste věděli, proto se to jmenuje Černý led, že je to tak modré, až oči bolí; dole to má siné jezírko mezi tyrkysovými krami ledu —

„Nechoď k tomu tak blízko,“ volá úzkostný manželský hlas, „aby se to na tebe neutrhlo!“

Slunce hřeje, v ledovci rachotí trhliny; zrovna u paty modrého ledu sladce kvete růžová silénka. Říkám vám, svět je strašně nepravděpodobný; až si někdy vzpomenu na všechno, co jsem viděl, nebudu věřit, že to byla skutečnost. Ještě štěstí, že jsme to viděli teď; prý toho ledovce pořád ubývá, za dvacet tisíc let snad bude po něm, říkal styrman; ale doufejme, že do té doby přijde nové glaciální období. Tam nahoře prý měří ten ledovec pět set čtverečních kilometrů; to si na něj musím sáhnout prstem — pět set kilometrů, to už stojí za to.

Teprve zdálky je vidět, jak je to rozsáhlé: věže hor, a za nimi to bílé a modré, to je Svartisen; a tamten hřeben, to je taky Svartisen a tamto, co se tak prudce leskne, to je pořád ještě Svartisen. A přijede se na zelené ostrovy, Gronoy se to jmenuje; tráva po pás, bujný a líbezný paik vrb, olší a osik, na balvanech si hrají lasičky; prostě typická polární krajina. Nad milými ostrůvky, chundelatými jako zelení berani, modravý hřeben hor, a za ním kovově se lesknoucí pás: to je pořád a pořád Svartisen.

*

Jak je tomu dávno, co se žáček učil: Severní Evropu oblévá teplý Golfský proud, vznikající v Mexickém zálivu. Představoval si to tehdy jako mocné proudění, které unáší k polárním břehům papoušci péra, kokosové ořechy a bůhví co ještě. Není tu sice kokosových ořechů, ale jinak na věci něco bude, a já nyní věřím, že severní Evropu oblévá teplý Golfský proud nebo nějaké jiné ústřední topení. Tady v Helgelandu se mu patrně zvlášť zalíbilo, i proudí si to pomalu mezi zelenými břehy a teple, téměř dojatě dýchá. Jinde, jako v Glomfjordu, kam jsme vezli mouku a zelí lidem z elektrárny, dokonce tají dech; proto je tam voda tak tichá. Je na světě málo míst tak divných a zamlklých jako nejzazší dno hluboké kapsy, která se jmenuje fjord. Je to obyčejně docela úzké a sevřené mezi kolmými skalami; je to stejně konec světa jako poslední výběžek země v širém moři; je to poslední výběžek schůdného moře uprostřed širé, drsné a celkem pusté země. Ještě se na kousku skály pod vodopádem zachytí turbína, postaví se řádka domečků, a to je všechno; to ostatní je holá a kolmá skalní drapérie, majestátně zřasená a zrcadlící se v zelené vodě. Blíž k moři si takový fjord udělá kousek břehu; a už tam je lidské políčko, chalupa a široce rozhozená selská vesnice; dýše to z ní mírem, senem a treskami, neboť tady se tresčími kostmi mrví půda.

*

Chválabohu, na Hakonu Adalsteinu se nevěze žádná církev nebo jiná hromadná výprava; je to skutečně útulná loď. Ať to jinde ve světě vypadá jakkoliv, tady jsme všichni zůstali hrstkou pyšných individualit bez vůdce nebo pastýře; je to na nás taky vidět; s námi lidmi je to k vydržení, jen pokud jsme jedinci. Je tu jeden norský doktor s paní, krásní a tiší lidé; a jiný Nor s obočím mohutným jako veverčí ocas, a mladý německý nakladatel, připomínající Ferdinanda Peroutku,^[128] a jeho mladá paní, Švýcarka; a německý profesor hudby, tlustý, kudrnatý a vůbec šprýmovný, a ještě jeden norský doktor, vesměs lidé slušní a znalí světa, kteří se na tu cestu dobře zásobili v trondheimském vinmonopoletu. Potom ještě jeden párek Němců, splašených a vychrtlých lidiček s brejlemi; pán pořád pobíhá po palubě a fotografuje vpravo a vlevo s rychlostí strojní pušky, zatímco jeho paní pobíhá za ním a zjišťuje podle mapy a průvodce, jak se ta hora jmenuje; nyní je, chudák, o půldruhé rovnoběžky pozadu; až přijedeme na Nordkapp a ona dorazí na mapě jenom po Gibostad, bude z toho asi rodinný kravál. Dále dvě staré, křehoučké dámy; nevím, co chtějí na Nordkappu, ale staré dámy jsou dnes prostě všude; až jednou plukovník Etherton^[129] nebo kdo vyleze na vrcholek Everestu, najde tam jistě dvě nebo tři staré dámy. A ještě jeden norský doktor, ale ten jede domů, až k Hammerfestu; je to mladý vdovec s pěkným nunátkem a veze si nahoru nevěstu, dívku jako broskev; je tam těžká praxe, tam nahoře, mladý doktor jezdí k nemocným po Finmarken se sobím potahem nebo po sundech na své motorce; říká, že je dost nepříjemné, když člověku dojde v polární noci a za bouře na moři benzín. Dále * takzvaný mašinista; letitý pán, který po léta býval mašinistou na lodích, co jezdí na Nordkapp, ale teď je někde na zemi v elektrárně a jede na dovolenou podívat se na ten Nordkapp; jenže od Trondheimu se ještě neprobudil, a profesor hudby, který se s ním sdílí o kabinu, tvrdí, že děsně pije. Prý čistý líh a takové věci. A ještě pět norských učitelek nebo poštovních úřednic; vyskytují se sice hromadně, ale protože netvoří na lodi majoritu, jsou docela neškodné. A hejno norských skautů, nohatých darebů, kteří táboří na přídi; ale těch už je míň než včera, asi spadali cestou přes palubu; na Lofotenu jsme už je poztráceli všechny.

V Meloysundu se mašinista v proutěném křesílku na palubě probudil a zamiloval se beznadějně do mladé Švýcarky; dívá se na ni těžkýma, zamženýma očima a jeví patrné známky střízlivosti.

Zatím defilují mimo hory ve vší své kráse; tady zářící jako koruny, tamhle mračné a nasupené; některá je osamělá a strašně vyhraněná individualita, zatímco jiné si navzájem podávají ruce a spokojí se s tím, že tvoří horstvo. Každá má jinou tvář a myslí si své; říkám vám, příroda je nesmírný individualista a všemu, co vytvoří, dává osobnost; ale pro to my lidé nemáme dost smyslu. Ještě dobře, že dáváme každé hoře vlastní jméno, tak jako lidem; věci prostě jsou, kdežto osobnosti krom toho mají své jméno; tahle hora se jmenuje Rota, tamta Sandhorn a tak dále. Hory, lodě, lidé, psi a zálivy mají svá osobní jména: to samo je označuje jako individuality.

Je tam jedna skála, má jméno Landegode a je kousek za městem Bodo; a ta je tak symetrická, že vypadá jako umělá dekorace, ale je asi pravá; nicméně lidé si ji chodí ukazovat a tvrdí, že za ní je vidět obrysy Lofotenu. Chudák Landegode byla tak krásně modrá na zlatém nebi a zlaté perleti moře, že to bylo až nedůstojné. Pořádná hora nemá být tak hezká; je to, nu, jaksi nemužné.

„Ja,“ děl styrman, „zrovna tady se loni potopila jedna loď.“