ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Severozápadní část Uher od nepaměti obývají Slováci, kdežto Slováci dolnozemští, v jihovýchodním kraji Uherska a v Slavonsku bydlící, většinou až v XVIII. století z horních, čistě slovenských stolic tam se přistěhovali a tvoří mnohé lidnaté a zámožné obce, představujíce pomíšeně s Maďary, Němci, Srby a Rumuny zajímavou národopisnou mosaiku.

Veliký jest rozdíl co do majetnosti, výživy, obydlí, roucha, způsobu života, zvyků a obyčejů mezi Slováky hornozemskými a dolnozemskými, cizím národním živlem od sebe odloučenými; ba již Slováci, obývající úrodná a výborně vzdělávaná pole, mnohem pohodlněji a volněji žijí než obyvatelé neúrodných svahů karpatských, které množství obyvatelstva ani chlebem dostatečně zaopatřiti nemohou. Výstavné a majetné vesnice slovenské v Prešpurské a Nitranské stolici, s pomalovanými, úhlednými domy, s nádherně vyšívaným rouchem ženským a mužským, s pečlivě vzdělávaným, klasonosným polem a, kde to příhodné svahy kopců dopouštějí, s vršky od dávných časů vinicemi ověnčenými, ani srovnati se nedají s dědinkami hornotrenčanskými, „kde sa kameň počíná, a chlieb prestáva“. Tyto větší i menší dědiny, do úzkých podkarpatských dolin vtěsnané, se svými kopanicemi, lazy a salaši, s velmi primitivními chaloupkami dřevěnými, po úbočích vrchů jako vlaštovčí hnízda roztroušenými, a planými rolemi, vracejícími rozsévači sotva zrno, kde se trvale nouze a nedostatek udomácnily, poskytují velmi žalostný pohled. Ještě počátkem XIX. století bylo mnoho vinic i na Pováží až po samý Trenčín, z kterých však okolo Povážského Nového Města, u Melčic a Jistebníka na východ od Trenčína jen slabé zbytky zůstaly, jinde nadobro v novějších časích zanikly.

Dokud bylo v těch podkarpatských dolinách málo obyvatelstva, role poskytovaly mu v příhodných polohách dostatečné výživy; a že na pastvinách, tehdy ještě nerozdělených, mohl lid pásati dobytek a ovce, nejen že bylo mléka, sýra a másla dosti, ale i prodejem dobytka dostávalo se každoročně peněz do domu. A tak žilo se bezstarostněji a veseleji. Ale když nejen obyvatelstva přibývalo, ale role, pastviny a lesy se scelovaly a sedlákům jejich podíly byly vykrojeny, ač oni se svými potřebami právě jen na ně byli odkázáni, nezbývalo jim jiného, než aby, kde jen možné bylo, pastviny v role proměnili, části lesa vyťali a jich na pastviny užívali. Mnoho orné půdy je na tak příkrých úbočinách, že první prudký déšť všecku ornici smyje a tak roličku na několik roků zkazí. A co se takový ubohý sedláček s roličkou natrápil, v koši hnoje sobě na ni nanosil, v naději, že se mu na ní něco zrna a slámy urodí! Což divu, že i zpěvu ubývá a že lid, nemající doma ani nejskrovnější výživy, světem se rozbíhá a koncem našeho XIX. století celé roje do severní Ameriky vysílá! S jakou však láskou a vytrvalostí Slovák lpí na své otcovské hrudě, to dokazují slovenští vystěhovalci v Americe, kteří tam uspořené peníze do své vlasti posílají aneb s úsporami svými domů se vracejí, aby své majetečky, dluhy obtížené, od dluhů očistili a tak dlouho doma pobyli, až je zase nouze na několik let vyžene do Ameriky. Příčinu tohoto hromadného, útěku podobného stěhování lidu do Ameriky mnozí u nás hledají v násilném maďarisování Slováků, ale jsou na omylu. Neboť hladový nežádá si grammatiky, ani maďarské ani slovenské, ale chleba; ani nemá na starosti tak slovenštinu neb maďarštinu, jako raději práci, kterou by se uživil. A pak víme, že se pracující lid i z takových krajin stěhuje do Ameriky, kde o Maďarech ani ničeho nevědí; ba i na tisíce maďarského lidu, o kterém přece pověděno býti nemůže, že by ho systematické maďarštění ze země vyhánělo, utíká za výživou do ciziny.

Že u Slováků při tak veliké rozdílnosti půdy, obydlí a výživy i ve zvycích a obyčejích značné rozdíly se vyskytují, je přirozené. Řeč slovenská rozštěpuje se na veliké množství podřečí a nářečí; nebo, kdežto nářečí uhersko-skalické přechází do češtiny, máme v severním Trenčansku slovenštinu do polštiny zabíhající; taktéž i nářečí šaryšské velice se liší od nynější literární slovenštiny. Mezi těmito nářečími je celá stupnice nejrozmanitějších přechodných nářečí, tak že téměř každá větší dolina má své zvláštnosti co do řeči a výslovnosti.

I zvyky a obyčeje jsou — jako již vzpomenuto — v rozličných krajích rozličné. Neznám z vlastního názoru celého Slovenska jen větší částky stolic Prešpurské, Nitranské a Trenčanské a menší částky Turce, Oravy a Liptova, pak Zvolena od Báň. Bystřice po Březno. Slovenská Matica vydala ve „Sborníku“ r. 1870 snůšku slovenských „Piesní, povestí, prísloví, porekadiel, hádok, hier, obyčajov a povier“. V tomto spise je nejcennější práce Pavla Dobšinského na str. 165 — 212: „Obyčaje, povery a čary určitých dôb, ale rozličných predmetov a úkonov“, větším dílem ze severo-východních končin Slovenska. Ty zde převařené anebo jen poohřívané znovu uváděti nemohu a nechci; za to však mnohé zvyky a obyčeje, Dobšinským buď nevzpomenuté anebo ve velmi odchylných variantech podané, mnou samým z lidu sebrané, míním podati, při čemž arci neobmýšlím uváděti úplný seznam všech lidových zvyků a obyčejů, nebo toho u nás na ten čas ještě nikdo nedovede. Budiž tedy přítomná sbírečka jen drobným stavebním kamením, na hromádku posnášeným, pro budoucího stavitele, který, maje s vyššího stanoviska dokonalý rozhled po celém Slovensku, veškerý, dosavad snesený materiál důkladně zpracuje a nám, aneb aspoň našim potomkům, postaví monumentální dílo slovenské ethnografie. Dotud, myslím, nejsou na škodu ani tak skrovné a skromné sbírečky, jako je tato má nynější.

1. Zvyky a obyčeje, vztahující se na rozličné doby roční

Nový rok je dnem všeobecného blahopřání vzájemného, a ještě v mnohých katolických i evanjelických slovenských církvích tímto dnem se počíná koleda, jež trvá v každém sboru tak dlouho, dokud kněz s kantorem, kostelníkem, mendíky a 2-3 muži, obilí nosícími, všech domů nenavštíví. U katolíků je kněz oblečen v své kněžské roucho, vykropí a vykadí každý dům a vysloví nad ním požehnání, kantor při vstoupení a vycházení z domu zazpívá po jednom verši novoroční písně a napíše na dvéře křidou „C † M † B“ a letopočet, měcháři pak vsypou do měchů na stole nachystané obilí pro kněze a kantora, a kostelník neb některý kurátor (u evanjelíků) sbéře na přikrytém stole uchystané ofěry, z několika krejcarů záležející, a jde se o dům dále. U evanjelíků kněz v každém domě poví okolnostem přiměřené novoroční blahopřání, které domácí, svátečně jsouce oblečeni a v řadě postaveni, vyslechnou. V čas koledy je každý dům podle možnosti očištěn, izby, pitvor a násyp pozametány, a v izbě je stůl bílým obrusem přikrytý, a na každém rohu stolu za špetku žita, ječmene neb jiného zrna pod obrusem. Toto zrno dávají gazdinky potom slípkám a husám, aby dobře vejce nesly a podsypané dobře na vejcích až do jejich vylíhnutí seděly. Sotva kněz povstane s místa, by se dále ubíral, již se hrnou děvčata na jeho místo, by si na ně sedla; nebo která první dosedne na to místo, vdá se ještě v tom roku. Známe příklady ze XVII. století, že u evanjelíků žilinského seniorátu, kde koleda byla zrušena, někteří kněží přece po koledě chodili, jako to bývalo u katolíků, jen s tím rozdílem, že nebrali s sebou svěcené vody a kadidla. Poněvadž seniorátní pravidla, která každý diakon, farář a rektor při nastoupení úřadu vlastnoručně musil podepsati a tím se zavázati, že je ve všem zachová, i ten punkt obsahují, že každý kněz, který při jiném knězi něco protizákonného zpozoroval, a rektor při rektorovi, musí to oznámiti seniorovi, kterého povinností bylo případ ten k rozsouzení předložiti kongregaci, t. j. shromáždění kněžstva celého seniorátu (contubernia): tož takoví, po koledě chodivší a milodary sbíravší knězi byli v kongregaci k peněžité pokutě odsouzeni a další koledování se jim zakázalo. Ale přes přísné zákazy a peněžité pokuty, že si toho i evanjelický lid žádal, později koledy i u evanjelíků se vykonávaly, ač ne všudy jednakým způsobem. Ve visitačních protokolech XVII. a XVIII. století střetáme se často v inventáři církevních movitostí s „koledovými zvonky“. Ve svém rodišti, Lubině, sám jsem ve svém dětství chodíval s mendíky cinkáním zvonku již předem oznamovat, až po který dům v ten den s koledou se bude chodit. Též se cinkávalo — a někde snad dosavad cinkává — při vcházení s koledou do domu, by se upozornilo, že se jde s koledou. Původně mělo to cinkání docela jiný význam; nebo jako velikým zvonům, tak i malým, koledovým zvonkům připisovala se moc magická, zlé duchy a čáry odhánějící. Tentýž účel měly původně i křídou na dvéře napsané počáteční písmeny tří králů a letopočet, — a ne, jako se nyní za to má, aby každý věděl, kolikátý rok se od narození Kristova tou kterou koledou začíná. Ještě jest v obyčeji, že se kněz v čas koledy na malou chvílečku s dětmi pobaví, to neb ono z katechismu zkouší a někde i malé prsténky jim dává. V největší části evanjelických církví koleda v novějších dobách je zrušena.

Na Tři krále, t. j. 6. ledna, chodívají chlapci neb mládenci s papírovou, pozlacenou hvězdou, s pozlacenými korunami na hlavách, odění v dlouhé, bílé roucho, zpívajíce o narození Ježíšově a sbírajíce pro sebe dárky. Ale i tento obyčej znenáhla se tratí. Od Tří králů do Popelečné středy jsou „fašanky“, a v ten čas bývá v celém roce nejvíce svateb. Jsou-li „fašanky“ krátké, že ženiši nemají mnoho času na vybírání nevěst, nýbrž každý s chvatem spěchá se ženitbou, praví se, že se i „škaredé a staré“ dívky budou vdávati.

Konec fašanku (masopustu), totiž v pondělí a úterý před Popelcem, bývá po vesnicích všudy veselo. Chlapci, pacholci, hospodářští sluhové, hajní, pastýři, obecní sluhové chodí dům od domu, vyskakujíce v každém domě co nejvýše, aby konopě vysoké narostly, a zpívajíce:

Kde fašankovníci dostanou „řezeň“ slaniny, napichují si jej na dřevěný rožeň; peníze však opatruje jen jeden z nich. Večer se o peníze rozdělí, část slaniny si usmaží a jí se uhostí; co slaniny po hostině zbylo, o to se rozdělí. Protože u Židů fašankovníci málo kde peníz dostanou, nýbrž se jim jen pálenky zavdá, stává se obyčejně, že fašankující mužové ještě dříve, než by si večer společnou slaninovou hostinu ustrojili, jsou notně zpiti, a tak není divu, že při dělení peněz a slaniny povstávají křiky a bitky, a nejeden si donese krvavou hlavu domů.

Od Popelce do Velkonoc, v postním čase, ani veřejné zábavy, hudby, tance, ani svatby nebývají, a děvčata i mladé ženy tam, kde ještě národní kroj nevyhynul, nosí do chrámu smuteční roucho, na němž výšivky jen černé, žluté neb bílé barvy vídati. Nikdy se nestane, aby si děvče v postě uvázalo do týla na „škrôbku“ křiklavých barev stužky, ale nosí jen „šnorky“ bledých neb tmavých barev.

V zápustný štvrtek, t.j. ve čtvrtek po Popelci neb „Škaredé středě“, vláčívají ženy na žínku (na provaz) uvázaný „klát“. Ve svém dětství vídával jsem v Nitransku hlouček žen, vlekoucích za sebou se smíchem na žínce uvázaný špalíček, chlupatou koží ovčí ovinutý a asi dvě pídě dlouhý. Jinde bývá ten špalíček i menší nebo v podobu loutky upravený a barevnými stužtičkami okrášlený. Ženy, klát vláčející, přijdouce do domu, zavěšují špalíček (loutku) hospodáři na knoflík kabátu, což on několika drobnými penězi vyměniti musí. Z nasbíraných takto peněz ženy ustrojí si veselý večer, při kterém kořalka býti musí. Význam tohoto vláčení klátu je mi úplně neznámý.

Na Květnou neděli ráno chodívají děvčátka s „novým létem“. Větvičky rakyty (Salix daphnoides) s „barátkami“ neb „kočičkami“, toho času obyčejně již rozkvetlými, do „výdušku“ (skořepiny vejce na obou koncích natlučeného a vyprázdněného) vstrčené, stužtičkami pestrými okrášlené a řetízkem, střídavě z úřezků slámy a barevných handřiček upleteným, ovinuté, nosí děvčátka v ruce a zpívají pod okny jeden neb dva verše z postní písně: „Poděkujmež Kristu Pánu“. V Uh. Skalici se tomu říká „chodit s májama“. Tam též po odzpívání části vzpomenuté písně zazpívají i tuto kratičkou „světskou“ písničku:

Ještě na mnohých místech Slovenska je obyčejem po nešporních službách Božích na Květnou neděli „Morenu“ nebo „Kyselicu zatopiť“ ve vodě. Mládež obojího pohlaví ustrojí si z došků slaměných velikou loutku do ženského roucha oblečenou, kterou na žerď nastrčenou se smíchem a zpěvem vynáší za dědinu k nějaké hluboké vodě a tam ji utopí. V Lubině pod Javořinou vynášívali „Kyselicu“ — jak se na to ještě ze svých dětských let dobře pamatuji — na louky do „Turnišča“, kde byla pod velikým eratickým balvanem hluboká tůně, do které ji i s žerdí vhodili. Z písniček při tom zpívaných zapamatoval jsem si jen tuto jedinou, posměšnou:

Význam potopení Smrti jest, že na jaře zima umřela a tedy jí už není, za to s jarem nastává a rodí se nový život.

Na Veliký pátek chodívají se děvčata a vdovy před východem slunce, byť i notně mrzlo, do potoka koupat anebo aspoň tvář svou nakvap umýt, aby byly zdrávy a — vzácny. Štěpaři nejraději štěpují stromy v tento den, neboť prý se to nejlépe „ujímá“.

Na velikonoční pondělí jsou ve zvyku oblévačky a mrskání vrbovými „šibáky“. V pondělí po nešporních službách Božích hoši oblévají neb mrskávají dívky, aby byly čerstvy a zdrávy a aby nedostaly svrab. V úterý zase dívky vstoupí do svého práva a odplácejí hochům oblévání a mrskání. Ty oblévačky bývají někde až příliš hrubé; neboť, popadnou-li mládenci dívku na ulici, dovlekou ji k studni a tam ji z puten oblévají aneb i do potoka namočí. Za tyto služby lásky dostávají „šibáči“ neb „oblievači“ od děvčat velkonoční, barvená vajíčka. Malování velkonočních vajec jest místy ještě ve zvyku. Z okolí Velké Slatiny a Lazů dostal jsem sbírku takových vajec, velmi vkusně pomalovaných.

Židé zachovávají ten obyčej, že přes své svátky velikonoční, když si příbytky vybílili, vyumývali a od starého kvasu očistili, krčmy na oko pronajímají neb prodávají křesťanům, obyčejně takovým, kteří jsou u nich zadluženi a jim v tom po vůli býti musí; nebo sedlák u žida nezadlužený styděl by se vystrčiti krčmářskou víchu na svůj dům přes Velikonoce. Vídával jsem takové velikonoční židovské víchy na křesťanských domech do nedávna. V nejnovějších však dobách, jak slyším, nesmí žádný šenkéř dáti svého šenku ven z domu, nýbrž i přes Velikonoce musí jej míti tam, kde jej mívá v ostatní čas roku. Že takový velikonoční krčmář, křesťan, za ten týden velikonočních svátků židovských i sám něco užiti a získati chtěl, tedy obyčejně pil sám, kdykoli se mu zachtělo, a kazil nápoje přiléváním vody do nich, — tím jen sobě samému nejvíce škodil. Klame-li kdo zisku k vůli, uspává své svědomí touto frasí: „Nech sa duša pomahá telu trápiť,“ což asi tolik znamená: Trápí-li se tělo prací, aby se člověk uživil, — ať se i duše hříchem trápí, aby pomohla něco získati. Je to heslo velice špatné, ale přece podle něho velice mnozí žijí, byť ho ani nikdy nevyslovili.

Vítání jara děje se v Bošácké dolině v předvečer sv. Jiří. Již celý týden před tím děvčata vycházejí každodenně po západu slunce nedaleko ven z dědiny „Júrske pesničky“ zpívat; ale večer dne 23. dubna děje se to nejhlučněji, a při tom se na mnohých místech, po obou stranách doliny, pálí „Júrske ohne“. Mezi rozličnými písničkami nesmí chyběti tato: „Svatý Jur ide, leto nám nese; leto, leto nám, poctivým pannám.“ Když vatry pohoří, děvčata válejí se po oziminách, aby na nich tak vysoké stéblo narostlo, jako jsou ty děvy. To hospodáři nejen nezazlívají děvčátkům, ale ještě se těší, říkajíce: „Ej, ale mi pogúľaly rež!“ Po těchto obřadech mládež ubírá se za zpěvu do dědiny, kde ještě na pochoutku některého žida, neb i nežida, o kterém se domnívá, že si toho zasloužil, poctívají odzpíváním nějaké posměšné neb dráždivé písně, jako na př.: „V Pyskatého čepici zatáhli sa červíci; hoja Ďunďa hoj! V židovkiném čepci zatáhli sa žrebci: hoja Ďunďa hoj!“ aneb: „Pod Lysicú súnko sviecí, N-ovi chajda lecí; keď mu lecí, nech mu lecí; však má doma štvero dzecí!“ Mezi pálením Júrských ohňů děvčata rozběhnou se se zpěvem k některé blízké křovině a natrhají si větviček egrešu (Ribes grossularia) a psího trnu (Prunus spinosa), které si s sebou berou domů a do každého okna po dvou postaví, „aby v dome nepokúšalo“, t. j. aby zlí duchové a čarodějnice škoditi nemohli. Nápadné je, že u Zemanského Podhradí nejvíce Júrských ohňů se pálívá na výběžku kopce od Hradisk do doliny vyčnívajícím a na protivné straně pod Budišovou; v Bošáci pak na svahu Lysice nedaleko Pohančenišť, kde v předhistorické době bylo pohrobisko, a na protivné straně na kopci „Baba“ řečeném, odkud jsem teprve nedávno dostal provrtané kladivo kamenné.

Na Svatého Ducha, kteréžto slavnosti na Slovensku i „Turice“ a „Rusadlie“ slovou, ozdobují se již v předvečer slavnosti příbytky zelenými ratolestmi, nejčastěji a někde výlučně lipami, jinde javory, buky, břízou, ba i jehličnatými stromy. Mládenci stavějí ve svatodušní sobotu večer před domy děvčat máje a berou k tomu nejraději štíhlé jedličky. Každé dospělejší děvče dostane pár májů, které si pak samo okrašluje „ručníky“ a stužkami, neb i kytkami květů. Kostelníci ozdobují chrámy lipovými ratolestmi, před které mládenci obyčejně dva páry pěkných májů postavují. Bohatá aneb neobyčejně vzácná děvčata dostávají máje největší a nejpěknější. Po čas stavění májů hrá mládencům hudba; ale tehdy se nezpívá. Máje tyto zůstávají státi až do předvečera pondělka svatodušního, kdež se počíná od jednoho konce dědiny řadem „vyklacování májů“ při veselé hudbě a tanci. Děvčata odvděčují se mládencům za takovou poctu penězi, z kterých mládenci zapravují náklad na zakoupení májů a na hudbu učiněný. Někdy se stane, že sokyně jinému děvčeti v noci máje někam odvleče a místo máje postaví koště; což se za náramnou urážku a potupu pokládá. V chrámě a v domě nechávají se lipové větve až do trojiční neděle.

Večer před Janem (23. června) bývá po Slovensku všudy hlučno okolo dědin, a zpěv veselý se všech stran se ozývá. V mnohých krajích dosavad se pálívají veliké „Jánske ohne“, které mládenci přeskakují. Podaří-li se kterému smělý skok skrz plamen, dojde chvály; skočil-li však nemotorně a popálil-li se, neb spadl-li mu „širák“ do ohně, utrží posměch; nebo „kdo má škodu, o posmech nech sa nestará“. Počátkem XVIII. století zakazoval slavný evangelický superintendent Daniel Krman v čas kanonické visitace pálení „Vajana“, ačkoli jsou to zcela neškodné a nezávadné národní hry a obyčeje, při kterých lid ani nepomýšlí na Svantovíta neb jinou pohanskou modlu, nýbrž provozuje je nyní jen pro zábavu. Všecky přísné tresty nebyly však s to, aby pálení Janských ohňů zcela zastavily, nebo jsou ve zvyku na mnohých stranách dosavad.

Večer před Janem, anebo právě přes Janskou půlnoc, chodívají pastýři, babičky a děvčata sbírat „Janské zeliny“, buď jisté druhy potřebované na léky a čáry, aneb kterékoli zeliny a trávy; nebo všem v tu noc sbíraným rostlinám se připisuje zázračná moc. Jen v Janskou noc kvete kapradí (feračina, paprúdzie, čertovo rebro, vlčie rebro) v podobě zlatého prášku. Tato pověra je proto velice zajímavá, že svědčí o bedlivém pozorování přírody. Lid viděl bujné kapradí, ale květu, jakým se jiné rostliny honosí, na něm neviděl, a přece se i kapradí rozplozuje; proto si vybájil kapradí zlatý květ v půlnoci Janské.

Dělání sena bývá časem veselým, a zvláště hrabačky, čistě oblečené, se zpěvem shrabují po lukách suché již seno. A žeň, ač je to práce velice unavující, přece se koná s myslí veselou, leda že, aby kříže nebolely, počínají žíti opásány povříslem. Když se na větším statku žeň dokoná, slavívají obžinky. Žnice upletou z klasů veliké věnce, u vrchu v podobu koruny poskládané, vstaví takovou korunu jedné žnici na hlavu a ubírají se za zpěvu žatevných písní do domu hospodářova, kde si při hudbě zatančí a se uhostí, klasovou korunu zavěsí pod bránu a v pokoji se porozcházejí domů. Skutečně podivuhodná jest vytrvalost ženců a kosců; nebo i sekání kosou po více dní, jeden po druhém, je velice těžká práce; ale i žencům, celý den v pravém neb ostrém úhlu nakloněným, zvláště v sluneční palčivosti, je za těžko vydržeti to po více dní; a přece velice zřídka se stává, že by kdo nesetrval v té práci až do konce. Oslazuje práci lidu to povědomí, že sklízí Boží požehnání, z kterého má celoroční výživu. Chléb je vždy ve veliké poctivosti; nebo chlebem plýtvati a jej rozhazovati, pokládá se za veliký hřích. Najde-li kdo kousek chleba na cestě, uchovej Bože, aby naň šlápl; ale zvedne jej a, nevezme-li ho s sebou, aspoň jej položí na povýšené místo, aby nikdo po něm nešlapal.

Na Mikuláše (6. pros.) chodívají po domích, kde mají malé děti, přestrojení Mikuláši s dlouhou konopnou bradou a fúsami, v jedné ruce metlu a v druhé míšek s ořechy. Děti, které se umějí pěkně pomodlit, dostanou několik oříšků; které by se však pomodliti neuměly, těm Mikuláš pohrozí metlou aneb je i lehce vymrská. Večer před Mikulášem kladou si malé děti vyčištěné botky do oken a nedočkavě vyhlédají rána. Sotva se ráno probudí, vyskočí z lůžka, aby viděly, co jim Mikuláš naložil. Dobrým nasype plné botky ořechů, leskovců, jablek, sušených sliv a hrušek, neposlušným však postaví do bot prut neb celou metlu.

Na den Lucie chodívají za Lucie přestrojené dívky večer do domů, aby děti postrašily a za to nějaké dárky dostaly. Od Lucie do Božího narození lid pozoruje počasí každého dne, aby věštil počasí 12 měsíců budoucího roku. Jest-li v den po Lucii zima, bude leden mrazivý; prší-li v ten den, bude leden deštivý. Kdo od Lucie až do Štědrého večera ,ukřeše‘ a ,ustrouhá‘ stoličku, aby o ní každého dne třeba jen dost málo pracoval, vezme si ji pod halenou na vánoční „utiereň“ („jitřní“, půlnoční služby Boží u katolíků) do chrámu a tam se na ni posadí, ten vidí a pozná všecky čarodějnice (bosorky, strigy, bohyně), které právě v chrámě jsou. Na to lid místy ještě pevně věří.

Z prvního napadaného sněhu natlačí se plný hrnec a postaví za kamna. Zůstane-li z roztaveného sněhu mnoho vody, nastávající rok bude mokrý a na jaře povodně; je-li z toho sněhu vody málo, bude následovati rok suchý a tání sněhu nenadělá povodní. V horním Trenčansku nadělají z prvního sněhu dvanáct stejně velikých, číslovaných koulí, pokladou je v číselném pořádku na prkénko a toto vnesou do teplé jizby, pozorujíce, kterým číslem poznačená koule nejprv roztaje, a z toho věští, kolikátý měsíc budoucího roku bude nejdeštivější. Vůbec věštění povětrnosti budoucího roku děje se rozmanitým způsobem. Podobně věští z rozličných úkazů o budoucí úrodnosti neb neúrodě.

Na Štědrý večer (24. prosince) i nejchudší člověk uchystá si co nejhojnější večeři, při které málo kde schází „kapustnica s klobásou“, makové buchty, ořechy, jablka, suché ovoce, oplatky s medem a což nejvzácnějšího komora poskytnouti může. Děti a cikáni chodí pod okna zpívat: „Čas radosti, veselosti světu nastal nyní“. Pastýři, kde takoví jsou, práskají bičem neb troubí na roh a rozdávají „gazdinám“ březové pruty, začež dostávají koláče. Také hlásníci noční (ponocní) vybírají pro sebe koláče.

Kde ještě pečení a roznášení oplatek nezaniklo, tam s tím mívají kantoři-učitelé mnoho práce. Ještě počátkem adventu musí mendíci obcházeti všecky domy farnosti s vinšem a vybírati obilí na oplatky. Pak se po celý týden a někde i déle pekou oplatky medové, mastné a vodové, a nad to ještě „trúbelky“, t. j. sladké oplatky, navinuté ještě za tepla, hned na vřelém železe, kolem dřevěného válce. Do nedávna pekávaly se i vodové oplatky s opečeným čerstvým listem petrželovým, a ty se dávaly na Štědrý večer dobytku. Před vánocemi mají chlapci pilnou práci s roznášením oplatek po celé farnosti. V každém domě odřeční svůj vinš, odevzdají oplatky, seberou za ně několik krejcarů a uzlíčky „strovy“ (čočky, fazole, hrachu) neb máku, a jdou o dům dále. V mnohých církevních sborech zrušeno bylo již pečení oplatek, a důchodek oplatkový nahradil se kantorům obilím a penězi.

Na Štědrý večer bývají na stole pod ubrusem hromádky rozličného obilí, které po tom gazdinky slípkám a husám po špetkách dávají, aby dobře nesly a podsypané dobře seděly.

Ze všech pokrmů a lahůdek na Štědrý večer na stůl přinesených po špetkách se odkládá — pro budoucí potřebu magickou. Velice zajímavý případ stal se v lednu letošního roku v Bošáci. Třináctileté, tělesně velmi slabě vyvinuté děvče onemocnělo na hysteroepilepsii; mívalo v čas epileptických záchvatů vidění, při kterých se mu představovaly čarodějnice ba i dávno mrtví a pochovaní lidé, s kterými rozmlouvalo; a když křeče přestaly a děvče zase k povědomí přišlo, rozprávělo, co jí ty čarodějnice říkaly a co ti mrtví komu vzkázali. Děvče pravilo, že je ty čarodějnice přiléhají a škrtí, a že jen tak mohou býti zahnány, když se vystřelí z pistole nabité prachem a „štědrovečernými omrvinkami“. Snad to děvče od některé pověrčivé ženy slyšelo a proto si takové střelby naléhavě žádalo. Nejprv vystřelil otec děvčete několikrát u děvčete, které se hned posadilo na lůžko a pravilo, že se čarodějnice odklidily. Když se však záchvaty epileptické častěji opětovaly, stříleno bylo ve dvoře z pušek, až už nikde nebylo možno štědrovečerních drobtů dostati. Mezi ty drobty patřily: omrvinky chleba, koláčů, oplatek, zrna žita, rži, ječmene, máku. Konečně, když nejen Bošácká dolina, ale i celé okolí na daleko byly touto nemocnou pobouřeny, a celé tlupy zvědavých, všetečných, a hlavně pověrčivých lidí naplňovaly dům i dvůr nemocné, že se pro nával lidstva v tom domě ani vařiti nemohlo, hlavní služný nařídil velmi moudře, aby děvče do Trenčanské nemocnice bylo převezeno, kde se za několik týdnů tak zotavilo, že bylo domů propuštěno a nyní jen zřídka epileptické záchvaty mívá.

V jiné doby a dni roku v rozličných končinách Slovenska rozličné jiné zvyky a obyčeje jsou běžné; a ač to všecko znenáhla do zapomenutí přichází, přece se lid houževnatě drží místy té stařiny.

2. Zvyky a obyčeje při počátku a skonání života lidského

Zajímavé jsou zvyky a obyčeje při křtinách na Slovensku. Rozmanité svatební přímluvy a řeči vyšly vícekrát tiskem a jsou rozšířeny po všech Slováky obývaných krajích; proto jich zde ani uváděti nepotřebuji, a jen obyčeje při narození a pokřtění dítěte a při pohřbívání běžné z rukopisných pramenů, jichž jsem více přirovnal z Nitranska a Trenčanska, chci podati.

Hned po narození dítěte jde „baba“ s „radostníkem“ oznámit to kmotrům a je ke křtu zvát. Radostník záleží z láhve oslazené kořalky aneb, u majetnějších hospodářů, vína. Odepříti někomu kmotrovství pokládáno bývá za velikou urážku; za to však dobří kmotrové bývají nejlepšími přáteli, a kdyby si před tím byli tykali, jako kmotrové si navzájem vykají. Kdo nikdy nebyl křestním otcem neb matkou žádnému dítěti, o tom se praví, že „přijde v nebi za dvéře, kde ho každý do nebe vstupující dveřmi do nosa udeří.“

Cikánům neb padlým dívkám chodí rádi za kmotry: nebo to přináší štěstí. Mají-li oba kmotři děti, ty si navzájem vykají a nazývají se „krsnými“. Je to rozkošné dívati se na „krdel“ hrajících si a běhajících dětí, když na sebe pokřikují: „Krsný, utekajte!“ „Krsný, vy zázrak, dajte pozor!“ Už by musil mezi kmotry veliký hněv býti, když si z kmotrstva vypovídají anebo, jak se praví, se rozkmotří. Obyčejně bývá při křtu dítěte jen jeden pár kmotrů; ale někdy jich bývá i více. Měl jsem v Turci ujce, ev. faráře, o kterém mi matka rozprávěla, že, když se mu po víceletém manželství první syn narodil, rozradovaný otec vyvalil soudek s vínem před faru a každého okolojdoucího ponoukal sklenicí vína a za kmotra ho zval, tak že měl při křtu prvního syna okolo šedesáti párů kmotrů. To ho s počátku nevýslovně těšilo; ale když ty jeho kmotry počaly jedna po druhé děti roditi a jeho též za kmotra zvaly, bylo mu té cti a dobroty brzo přemnoho; nebo paní farářka, kmotra, musila celý rok kmotrám „do kúta“ vypekat a smažit. Při druhém dítěti měl můj turčanský příbuzný jen dva páry kmotrů. Počátkem XVII. století byl jeden ev. farář žilinského kontubernia (seniorátu) za to kongregací (shromážděním všech kněží celého seniorátu) peněžitě pokutován, že si „z lakomstva více párů bohatých kmotrů“ povolal, aby novorozeňátko co nejvíce darů dostalo.

Rodička obyčejně po uplynutí 14 dní po porodě přichází s babou, někde i s kmotřičkami, na „úvod“ do chrámu. Dokud není uvedena, nesmí z domu vykročit, aby ji Víly nechytily. Ještě neuvedená rodička jmenuje se „kútnica“. Podám zde některé od starodávna u evanjelických Slováků, ale často i u katolíků užívané řeči kmotrů při křtinách. Když kmotrové přijdou od křtu do domu matčina, kmotr promluví takto:^[10]

„Milí a mnohovážní páni kmotríčkové, anebožto aj prítomní prátelé! My vám vinšujeme mnoho dobrého od Pána Boha všemohúcího, pokoje stálého, požehnání Božího, jak duchovního, tak aj telesného, a jak všetkým společně, ale tak i tomuto nemluvňátku, které se ze života matky na tento svet narodilo a dnes svatým krstem pokrstěné bylo: žeby jemu udělil Bůh ducha umení, ducha rady a síly a rozumnosti, k tomu život zdravý a pokojný, tak žeby ono, jakožto tá živá ratolest, ke cti a chvále Pánu Bohu růsti, rodičům svým ku potěšení býti, krstným otcům a matkám k radosti a k potěšení býti, a k užitku se státi, jak nejpredněj svatej církvi, potom obci, ba celému človečenstvu aby bylo milé a prospešné, a tak Bohu i všem lidem milé. Pritom též vinšujeme i tejto našej kmotričce, kterážto pri porodu děťátka zdraví svoje potratili: tak žeby oni mohli k tomu konci a cíli od samého Pána Boha jim naloženého zdraví trpelive setrvati, dítky své ríditi a opatrovati, Pánu Bohu slúžiti a slúžíce život večný se všechněmi námi obdržeti. To jim ze srdce vinšujeme a žádáme, a za vděčný príchod vás poníženě prosíme. Amen.“

Když se kmotrové a jiní pozvaní hosté sešli na křtiny (krščenie) a mají sedati ke stolu, kmotr promluví takto:

„Milí a mnohovážní páni kmotríčkové, nám náležite považitedlní! Vinšujeme vám mnoho dobrého od Pána Boha všemohúcího, zvláště pokoje stálého, požehnání Božího, ale nejpredněji tomuto nemluvňátku, které se ze života matky na tento svet narodilo; žeby ono, jakožto ta živá ratolest, na tom vinném koreni, Kristu Ježíši, se zelenalo a hojný užitek na vinnici církve Kristové vydávalo, tak žeby potom z tejto časnej vinnice tam do tej nebeskej prijato bylo a tam Stvoriteli svému, na večné veky, v tom nebeském království Pánu Bohu chválu prozpevovalo. A tejto našej paní kmotre vinšujeme: aby jim Bůh navrátil to prvnější zdraví, žeby oni na potomné časy své dítky rídit a spravovat, a takové živit a opatrovat mohli; aby z takových dítek jak oni, matka, tak aj tatík, ba aj my, krstní tatíkové, k tomu aj krstné matky, ba i prátelská stránka, radost, potěšení dočekat mohli. To jim ze srdce vinšujeme a žádáme, a za maličké poseděnie prosíme.“

Kmotrové a přítomní hosté při křtinách se skládají na peněžitý dar pro novorozeňátko. Tomu se někde říká „vienkové peniaze“, obyčejně však „dar do podušky“. Když se mezi hostinou tyto peníze pro dítě mají skládati, kmotr povstane a poví následující řeč, z které lze poznati, že byla asi původně rýmovaná, jen že i verše i rýmy přílišně kulhají, a snad i mnohým přepisováním byla změněna; avšak tři rukopisy, které jsem srovnal, až na nepatrné maličkosti se shodují:

„Pri tomto pekném sejdění neb posedění rozpomeneme sa aj na náš los prevelmi mizerný; nebo jak se z nás jen který na svet rodí, hned plače, kvílí prevelice každý. Než, kdože jest príčina, človeče, tomu tvému plači, že tě tak tá bída a to velké súžení na té zemi tlačí? Sám si, človeče, sám si príčina; neb to vše dovédla tá Evina vina. Však tebe Bůh stvoril svatého a nevinného; potom tě postavil do raje rozkošného, kdes nemel pracovat, nemel se sužovat, jen to velké štestí a blahoslavenství, v tom prerozkošném raji požívat. Ale že ďábel záviděl toho pohodlí dobrého, kteréž mel človek od Boha samého, ukládal on v zlosti hned s velkú chytrostí, jakby on mohel človeka z toho štestí ztrásti. Přišel do raje v způsobu hada, a tá naša matka Eva byla jemu ráda, že ešte bude mať v raji kamaráda, nešťastného dábla. Hneď se on k ní v tom raji tak lstive prilúdil, a takto k ní všetečně promluvil: Takliž jesti, Eva, že vám Bůh poveděl, a s jednoho stromu vám jísti zapoveděl? I rekla Eva hadu, a to k svému pádu: My se všech stromů rajských jíme, krome jen s jednoho nikoli nesmíme. Ale ďábel k Eve poveděl, a tak jí odpoveděl: Ó Eva, kdybys ty veděla, co jest na tom strome, hned bys s něho trhala, ba i sladce jedla, potom svému muži, Adamovi, dala. Dobre povedá ten váš Bůh; dobre on o tom ví, že, kdybyste vy z toho stromu jedli, budete mu rovni; budete jako on, takoví bohové, vedúce všecko zlé, ba i všecko dobré. A hneď tam tú Evu zlá pýcha pozdvihla, aby proti Bohu svému prohrešila. Hledíc ona na ten strom, na jeho prekrásné ovoce, hnedky ho trhala, ba i sladce jedla, potom i svému muži, Adamovi, dala. Jedel Adam, jedla Eva: a tak ho jedli obadva; a hned tam tá svatost i tá nesmrtelnost dolů jest s nich spadla! Než ale prišel Bůh do raje; volal na Adama. Adam sa jemu prežalostně ozval: Slyšíme, Pane, hlas tvůj; ale se stydíme tvé tvári, nebo sme poznali, že sme oba nahí. I dí Bůh k Adamovi: Kdože vám to oznámil, že ste oba nahí? Nejedli ste vy se stromu zápovedi? I rekl Adam: Pane, žena, která se mnú byla, ta mi to ovoce podala. Jedl sem já, jedla ona: a tak sme ho jedli obadva. Než rekl Bůh k Adamovi: Viz, Adame, že si ty poslúchal více tvé ženy než mne, Boha, a moje prikázaní, v potu tvári chléb svůj jísti budeš; z tohoto raje ven vyhnaný budeš, a na plané zemi život míti budeš, ty i tvoji potomkové. Ach, jak žalostně jest plakal ten otec náš, Adam, když on byl ven z raje na planú zem vyhnán, ríkaje: Beda mně, beda mně! co budu činiti? Když musim planú zem motykú kopati; musím já, i má žena, ba i naše děti! Ach, beda nám i našim potomkům, když musíme těžce umírati! A tak, kdože započal na zemi plakati, jako ten otec náš Adam počal naríkati? A tak tú pokutu, kterú zaslúžili ti naši predkové, snášat ju musíme my, jich potomkové. Poněvádž i my všickni na tento svet nahí se rodíme, a tak se nejpredněji v plači ohlásíme. A tak, že i toto nemluvňátko na tento svet nic neprinéslo se sebú, jedine ten plač, to kvílení a tú velkú bídu: my, jakožto krstní tatíkové, spolu také i krstné matky, i všecka prátelská stránka, tento maličký dar jemu teď offerujeme, od Pána Boha všemohúcího mnoho dobrého vinšujeme. Však žeby ono netoliko týmto darem obdarené bylo, ale aby v rúše Kristovém oblečeno bylo, v ctnostech prokvetalo, Pánu Bohu svému na večné večnosti chválu vzdávalo a slúžíce život večný spolu se všechněmi námi obdrželo. A tak včílejším časem vás poníženě prosíme, žebyste tento maličký dar, ale za veliký a vzácný, od nás prijati ráčili. Amen.“

Za tento dar, nemluvňátku přinesený, rodiče se poděkují prostými slovy. Nějaká zvláštní poděkovací formule nepřišla mi pod oči.

Po skončených křtinách zazpívají některou nábožnou píseň, pak se některý z kmotrů pomodlí. Prve však, než by hodovníci vstali od stolu a se rozešli, ještě jeden z kmotrů vysloví toto poděkování:

„No však milí a mnohovážní páni kmotríčkové, jako též aj všickni prátelé! Čítáme a nacházíme v knize Kazatel v 3. kapitole: ,Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli;‘ jest tedy čas sejdění a čas rozejdění. Tak aj toto děťátko, které jest na kresťanskú víru obrácené, jemuž Pán Bůh dej, co se tam zaň odríkalo, žeby se to v samém skutku vyplniti mohlo. My ale vidúce takové dary pred očima našima, které sme z částky aj užili, za kteréžto slušná vec jest poděkování učiniti, nejpredněji tomu nebeskému Pánu, potom aj vašim dobrotám; nebo nás k tomu rozkaz Boží vede a napomíná, že, kdykoli jísti budeš a nasýtíš se, dobrorečiti budeš Hospodinu, Bohu svému, aby se i on na tebe nezapomenul. A tak my včílajším časem od vás se odbíráme, a vám za všecku lásku kresťanskú pekně děkujeme, žeby vám to Hospodin Bůh požehnal, tak, jako tej vdove Sareptánskej z hrstky múky a máličko oleja jej rozmnožil. Ráčiž vám, pane Bože, udeliti takového požehnání. Čo sa ale týká tejto našej paní kmotry, kterážto pri porodu děťátka zdraví svoje potratila: ráčiž jim, Pane Bože, to prvnější zdraví navrátit, žeby oni mohli své práce vykonávat, Pánu Bohu slúžit, maličké své opatrovat, s ním se těšit a radovat. Maličkému též vinšujeme dar Ducha svatého do srdce jeho, žeby mohlo ke cti a chvále Páne růsti, rodičům svým ku potěšení býti, krstním otcům a matkám k radosti a k potěšení býti. A tak včílajším časem od vás se odebereme a váš príbytek v moc a ochranu Pánu Bohu porúčíme; a jestli bysme se některý nestatečně (byli) zadrželi, žebyste nám to milostive odpustili a nás prátelsky a s vďačným porádkom prepustili. Za to vás srdečně prosíme a žádáme a šťastlivú, dobrú noc vám vinšujeme. Amen.“

Kmotrové a hosté odnesou si domů z „krštění“ výslužku, kus pečeně a koláče. Proč se takové výslužce říká ve Zvoleně „pošajdes“, nemohl jsem se dověděti.

Zvláštního připomenutí zasluhují pohřební obyčeje slovenské. Po obcích jsou zvoleni cechmistři a mládci, kteří o to pečují, aby se lid sešel k pohřební počestnosti, byť i nejchudšího člověka zemřelého. Tito opatřují máry a umrlčí roucho, jímž rakev bývá přikryta, pak smolové neb živicové „fakle“, při pohřebě hořící. Mrtvý leží v domě „vystřetý“ až do chvíle pohřbu. Dokud je mrtvola v domě vystavena, přátelé a známí chodívají jí navštěvovat, v noci pak zpívají se rozličné nábožné písně při ní. Když se sejdou do domu k zpívání při mrtvole, cechmistr zařeční takto:

„Milý a pro smrt zarmúcený (manželi, manželko), též dítky a ostatní prátelé všickni vůbec, i súsedé! Poněvádž Bůh všemohúcí hned v ráji našim prvním rodičům, pro prestúpení zákona, ten prísný ortel povedeti ráčil: V potu tvári svůj chléb jísti budeš, dokud se nenavrátíš do zeme, poněvádž jsi z ní vzat; neb prach jsi a v prach se obrátiti musíš: dle tohoto ortele uloženo jest jednomu každému umríti, a potom pred súd Boží se postaviti a ze všeho činění skutku dobrého i zlého počet skládati; nebo tá nelítostivá smrt taká je, že ona žádnému človeku života nepreje, ale jednohokaždého z této časnosti do večnosti bere a vytrhuje. A tak že i tomuto našemu príteli (této naší prítelkyni…) dále života neprála, ale ho (ji) z této časnosti vzala a odebrala: my, milí prátelé, prišli sme k tomu cíli do tohoto poctivého príbytku, aby sme tyto, tu prítomné a pro smrt otce (matky, neb jiného člena rodiny) zarmúcené, v nábožných a k tomu cíli príhodných písních obveselili. Nebo tak čteme v knize Kazatelové v 7. kapitole od verše 3. — 4.: Lepší jest jíti do domu zármutku než jíti do domu hodování a radosti; že lepší jest jméno dobré nežli masť výborná, a den smrti než den narození člověka; a že srdce múdrých lépe se cítí v dome zármutku, a že srdce bláznů jest v dome veselí a radosti. Milí prátelé! že se v dome zármutku duch človeka jakoby posilní a probudí k mnohým duchovním a nebeským vecem více nežli v dome radosti a hodování a rozpustilosti, a těm podobných kratochvílí: proto i Pán Ježíš Kristus na mnohých místech Písma svatého nás poučuje, jako on své verící potěšoval, že on jest život a vzkríšení, a kdo verí v něho, byť pak i umrel, živ bude. Amen.“

Před samým pohřbem, když cechmistr přinese umrlčí roucho do domu, aby jím potom rakev před dům vynesená byla pokryta, řeční takto:

„Pán Bůh všemohúcí ráčiž býti a zůstávati s vámi v tomto, ačkolvek zarmúceném, príbytku! Tak na príkladu tohoto těla mrtvého vidíme, že odplata za hrích jest smrt, ale milost Boží jest život večný v Kristu Ježíši, Pánu našem. Co se dotýče hríchu, ten jest prestúpení prikázaní Božího, zvláště otce Adama a Evy, když jedli se stromu zapoveděného od Hospodina, který jim zakázal a zapoveděl: Nebudeš s něho jísti, aniž se ho dotkneš; nebo v kterýkoli den s něho jísti budeš, smrtí umreš; a jako po okusení jeho slyšeti museli to nejprvnější strašlivé vyrčení o smrti: Prach jsi a v prach se obrátíš; ze zeme jsi, do zeme půjdeš: a tak na všecky lidi prišla smrt, nebo v něm všickni shrešili; nebo kdo svet poznal, smrti okusiti musí.

A tak že Pán Bůh povolal z této časnosti do večnosti tohoto vašeho otce (matku…): nech mu dá Pán Bůh tiché odpočívání a potom veselé z hrobu zmrtvýchvstání. A my, kterí zde ješte živi pozůstáváme, pamatujme na smrt i na poslední súd; nebo co se jemu prihodilo včera nebo dnes, to se i nám snadno může státi též, ale nevíme, kdy a na kterém míste tá smrt nelítostivá nás zachvátí. Ej, pomáhej nám, Bože, v tom svetě trpeti, tento svet opustiti, do slávy prijíti, tobe, Bohu jedinému, na veky slúžiti a na veky veků s tebú se těšiti a radovati, a to ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.“

Při vynášení rakve na máry cechmistr promluví k shromážděným v izbě takto:

„Milí a zarmúcení prátelé! Poněvádž jest nám jednomukaždému na této zemi smrt jistá, ale té smrti hodina nejistá, vidíme a spatrujeme to, že nám tá nelítostivá smrt žádnému človeku života nepreje, ale jednohokaždého, buďto mladého aneb starého, z této časnosti do oné večnosti bere a vytrhuje; a tak ani tomuto našemu príteli dále života neprála, ale ho z této časnosti do večnosti odebrala. A tak se on skrze mne odbírá od vás, nebo on sám více mluviti nemůže k vám na tento čas. Obrácím se k tobe, manželko má milá, neb si mi ty byla velmi prívetivá; nebo sme v lásce a svornosti na tom svetě žili. Děkuji tobe za tvú lásku prevelikú, kterús mi činila až do mého posledního veku. Ach, zaplať ti to Bůh, zaplať, ach, zaplať na stokrát, co si mi v tom svetě činila naporád. Nechť ti je odplata hojná a bohatá od Pána dána, pokud tá smrti rana i na tebe též jednú príjde, a duch z tvého tela vyjde; nebo jako se mně teď nyní stalo, že to moje tělo bez duše zůstalo: tak se i vám všem jednúc stane, že i vás tá nelítostivá smrt za sebú potáhne. Ó, manželko má milá, již se s tebú lúčím. Bohu milému a svetu márnému tu tě již porúčím.

I k vám se obracím, moje milé dítky! Vy krásné, ušlechtilé kvítky! I vám děkuji za vaši lásku dětinskú, kterú ste mi činily až do mého posledního veku. Pán Bůh vás opatrůj, dejž vám požehnání, pokud žít budete zde na této zemi. Pán Bůh vás opatrůj, dejž vám požehnání hojné! Ach, mé dětičky premilé, buďte jen vždycky dobré; Boha se bojte, jeho svaté prikázaní draze sobe vážte; nebo mne, otce svého, již více neuzríte. Tak, dětičky milé! již se s vámi lúčím a Bohu milému a svetu márnému tu vás již porúčím.

Ostatní prátelé, premilí súsedé, i s vámi se lúčím a Bohu milému vás tu již porúčím. Odpusťte mi, prosím, ach, odpusťte mi, v čem sem se proti vám provinil, co sem vám v tom svetě kdy kterému ublížil; nebo já už déle nemohu s vámi býti, nebo se já musím jinam odsud bráti. A již dobrý den, dobrá noc všechněm v svete lidem, nebo já z té časnosti do večnosti idem. A to ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.“ Při posledních těchto slovích dva silní mužové, vynášejíce rakev ven z domu na máry, třikrát lehounce udeří rakví o práh domu, aby se ten mrtvý již nevracel do domu.

Někde jest dosavad obyčejem, že po skončených obřadech pohřebních, když kněz s kantorem z cintera (hřbitova) odejdou, veliká část průvodu pohřebního zůstane ještě u hrobu, kde cechmistr jakousi loučivým veršům podobnou řeč poví. Jedna taková řeč, v rukopisech „vinš na cinteri“ nadepsaná, zní takto:

„Milí a zarmúcení prátelé! Poněvádž my všickni z této časnosti do oné večnosti strojiti se musíme, žádný na této zemi nemůžeme sobe místa zůstávajícího spůsobiti, nebo nám tá nelítostivá smrt žádnému života nepreje, ale jednohokaždého, buďto mladého aneb starého, do večnosti bere. Ach, ó smrti hrozná, co si učinila, když si tu tohoto našeho prítele se sebú pojala? Nebo oni mohli ještě spolu v svetě žíti; ach, ale skrz tebe musejí se rozlúčiti! Ach, ó smrti hrozná! od tvé sentencie není appelláty ani medicíny. Kdy se nás nabereš? Kdy se nás nasýtíš, pokolením lidským (sic)? Ach, proč nás tak rmútíš? Nebo tu králové, knížata, pánové své kosti skládají. Ach, jak bídní sedláci anebo žebráci tú těžkú — horkú smrt za podíl mají; nebo ona každému tam pri konci poví: Stroj se ty již se mnú, já sem tvoja paní!

Blahoslavený ten, kdož pamatá pri každém zármutku a účínku, že musí podstúpit tú těžkú smrt horkú. Ten si shromažďuje takové poklady, které ani mol, ani rez nemůže zkaziti, a kterých zloději nemohú ukradnúti. To jsú: víra v Krista a náděje jistá, ctnostné skutky a dobré svedomí. Blahoslavený ten, kdo si to shromaždí. Ó, snad takové poklady tento náš N., našemu pánu Bohu milý, si nashromažďoval a z této časnosti do oné večnosti si pobral, aby se tam z takových pokladů těšil a radoval. A tak již, milý bratre, dejž ti Bůh tiché odpočívání a potom veselé zmrtvýchvstání; dušičku pak jeho prijmiž, ó Bože, do večné radosti, ať tě ona tam oslavuje na večné večnosti. Prátely pak jeho smutné, Bože, ráč těšiti a v jejich zármutku je sám obveseliti, zármutek pak jejich obráť, Bože, v radost a dej jim svú milost, a budúť mít na tom dost. Amen.

A my, kterí na tomto svetě živi pozůstáváme, prosíme: dejž i nám, Bože Hospodine, ať na svú smrt vždy, v každém okamžení, pamatujeme a k ní se strojíme, a potom i blahoslaveně zemreme. Ej, pomáhej nám, Bože, v tom svetě trpeti, ten svet opustiti, do slávy prijíti, aby sme tam tobe, Bohu jednomu, na veky slúžili, na veky večnosti s tebú se těšiti a radovati mohli! A tak již odpočívej tu z milosti s Kristem Pánem, odkud tě on sám vzkrísí v den poslední k súdu svému, Amen; a to ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.“

Po návratu z „cintera“ (hřbitova) do domu zármutku, kde se pořádá „kar“, t. j. popohřební hostina, cechmistr promluví takto:

„Milí a podle vůle Boží zarmúcení prátelé! Ponevádž sme my bezdušné tělo do matky zeme sprovodili a chvalitebně a počestně pochovali, tak nech mu ten nebeský Pán Bůh dá tiché odpočívání, a potom veselé z hrobu zmrtvýchvstání, duši pak jeho nechť príjme mezi své vyvolené do večné radosti; vás pak, prátely smutné, nechť ten nebeský Pán potěší, a tento váš zármutek časem svým v radost promení. Toto vám my ze srdce vinšujeme a vás rízení Božímu a jeho moci oddáváme, a za vděčný príchod vás poníženě prosíme. Amen.“

Na karu se též zpívají příležitostné písně, anebo cechmistr zařeční tento

Tento „vinš pohrební“ i na cinteři, po zasypání hrobu, někdy cechmistr odříká.

Prve nežli se účastníci „karu pohřebního“ rozejdou, cechmistr se pomodlí a promluví takto:

„Milí a podle vůle Páně zarmúcení prátelé! Povážmež my, jak jest náš los na tom svetě prevelmi mizerný; nebo jak se z nás jen který na svet rodí, hnedky plače, kvílí prevelíce každý. Nebo v plači se rodíme, v plači umíráme, a tak tento život náš v tom svetě konáme. Malé dítě plače, že ho jeho matka, jak sluší, nekojí; ba nejednú i tá nevolná matka plače, že ona s tím dítětem premnoho vystojí. Otec musí jak matce, tak i tomu dítěti v potu tvári chleba dobývati; ach, jak musí pri tom on mnoho vystáti! Nebo trápí ho chudoba, dešť, horko, zima, mráz. Ach, milí prátelé, každý to z nás uznáš. A že naposledy smrti poddán býti musí a žalostně umríti; nebo i ti mnozí lidé svatí museli též tú cestú kráčeti; ach, museli všickni v tom svetě umríti. Nebyl žádný tak silný, by se mohl vybrániti; žádný nebyl tak bohatý, by se mohl vyplatiti. Abrahám patriarcha byl dost bohatý a pri tom i verící; ale nemohl té smrti utéci; ani to jeho bohatství, ani tá jeho víra od té smrti ho nezachránila. Umrel on, umrela i jeho manželka Sára, která všechněm ženám za príklad slúžila, nebo svého muže pánem nazývala.

Kdeže se poděla Samsonova síla? Však mu ji smrt v Filištýnské zemi domem privalila. Tam je jeho síla, ba jeho života konec! Kdeže jest ten muž vedle srdce Božího, král a prorok Dávid? Ach, milí prátelé, i ten musel umríti. Aneb kde ten výborný bojovník Joab? Aneb kde Azabel, ten jeho vlastní brat? Který byl tak čerstvý na obe své nohy jako srna v tom svobodném poli, — avšak nemohly té smrti utéci jeho obe nohy. Honil Ábnera; smrt jeho zranila, ba jeho životu konec učinila. Neb kdeže se poděl ten Absolon krásný, na jehož celém těle nebylo poškvrny? Ej, kde je tá jeho krása? kde se mu poděla? Však mu ji smrt v hore na dub zavesila. Tam ji musel nechat, tam opustit život; kamením priházán: to byl jeho pohreb. Šalomún král byl múdrý, smrt ještě múdrejší; nebo ho zmorila a jeho múdrosti se neostýchala, ale ho pred jeho královským palácem na máry vystrela; tam jeho múdrosti, ba jeho bohatství konec učinila. Kdeže jest Jozafat, král pobožný, dobrý? Ej, však odpočívá v tom svém Jozafatském údolí, kde i my máme býti všickni súzeni. Náš drahý Spasitel, Kristus Ježíš, tríatridcet roků na svetě pracoval a mnoho zlého na svetě podstupoval, nebo se sám na ten svet takto žaloval: že lišky dúpata mají a ptáci hnízda, ale syn člověka, s nebe poslaný, nemá, kdeby hlavu sklonil. Ten byl na kríži ukrižovaný a pretěžce usmrcený; ach, byl potom počestně do hrobu, do skaly, pochovaný. Učedlníci jeho milí po tom svetě lid učili; ale to svoje učení horkými smrťámi zaplatili. Ach, nestálost, nestálost! Ty nestálý svete! Nebo všecko, co vidíme, padá, hyne a pomine; jen Boha se bojící, ten šťastný zůstane; nebo na té zemi všecko jest padlé a nestálé. Tu jest tá hrozná smrt sama jen za krále; nebo tá na této zemi velké, také malé umorí. Umorí knížata, umorí i krále, i rímského otce, samého císare! A poněvádž i tohoto N. N. umorila a z této časnosti do večnosti odebrala, my ale že sme jeho tělo bezdušné chvalitebně a počestně do zeme matky sprovodili, a k této počestnosti že jste nás vy, drazí prátelé, i do tohoto príbytku požádali a volakteré dary božské, z jeho požehnání a z vašich usilovností, pred nás predkládali, a my že sme takové pri dobrém a stálém zdraví a čerstvosti nyní požívali: za takové veliké dobrodiní my nejpredněji tomu nebeskému pánu, potom i vašim opatrnostem vděčně děkujeme a k tomu mnoho požehnání vinšujeme: aby ten nebeský pán dobrotivý, kterýž vám ráčil ten kalich trpkosti nalíti, kríže a zármutku a pláče spůsobiti, aby vám ho on sám ráčil oslazovati, vás ve vašem zármutku sám potěšovati a ten zármutek a žalost sám pomáhal trpelive snášeti. Tělo nech odpočívá v hrobe, duši pak vezmi sám k sobe, do své nebeské radosti, do té nebeské vlasti, kdež jest radost bez žalosti; tam priveď nás všech z milosti. Amen.“

Toto by byly hlavní přímluvy při pohřbech obvyklé. Jsou v rozličných variantech všudy mezi Slováky rozšířeny. Obsah i forma jejich svědčí, že je nesepsal člověk studovaný, ale že původci jich byli synové prostého lidu, s překladem českým Písma svatého dobře obeznámení, jací se vždy ještě mezi lidem, a to i na kopanicích, kde bychom jich nejméně hledali, nalézají. Dobře se pamatuji na starého Ličku, kopaničára lubínského, který neuměl čísti a přece celý Starý a Nový Zákon znal zpaměti. Sám nikdy do školy nechodil, ale potom své děti a vnuky pilně do školy posílal, a ty mu předčítávaly každou neděli a svátek, i v zimě též jindy, když nebylo pilné práce, z bible; a že měl výbornou paměť, naučil se častým posloucháním čtení Písma svatého celému obsahu jeho zpaměti.

Jos. L. Holuby.