ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Počátků náboženství křesťanského u Slovákův uherských určitě udati nelze. Fr. V. Sasinek klade je sice do nejstarší doby náboženství křesťanského, ale bez vážných historických svědectví. Že však Slováci, když sv. Cyrill a Methoděj na prosbu knížete Rostislava, zaslanou císaři do Cařihradu (r. 863), přišli na Moravu, ke které i Slovensko přináleželo, již byli křesťané, to dokazují nejenom Dobrovský v „Cyrillu a Methoději“ a Šafařík v „Starožitnostech“, ale i cizí historikové novější doby přiznávají. Cyrill a Methoděj po prosbě Rostislavově proto přišli na Moravu, aby v jeho krajině konali pro jeho slovanský lid služby boží v jazyku slovanském („starobulharském“), do něhož již v Cařihradě evangelium byli přeložili (o čemž Rostislav zajisté měl vědomí). Rostislav dobře soudil, že Cyrill a Methoděj jazykem slovanským lépe vyučí a posilní jeho lid ve víře křesťanské než kněží bavorští, kteří byli neznalí jazyka slovanského, služby boží v jazyku latinském konali a nad to byli, jako Němci a nepřátelé Slovanův, od jeho lidu nenáviděni. Z té příčiny prosil císaře o tyto dva bratry, a oni skutečně s největším prospěchem působili mezi jeho lidem.

Staroslovanskou liturgii cyrillo-methodějskou potvrdili papežové Hadrián II. a Jan VIII. Hadrián II., když churavý Cyrill vstoupil do kláštera, vysvětil Methoděje za arcibiskupa srěmského. Methoděj na žádost Kocela, slovanského knížete Pannonie, s přivolením papežovým rozšířil pravomocnost svou i na dolní Pannonii. Teď se počala ustalovati církev slovanská na Moravském Slovensku a rozšířila se i na Čechy a Polsko. Nezanikla ani po smrti Methodějově († 885), ani po smrti Svatoplukově († 894), poněvadž i po jejich smrti byli kneží slovanští jako v Čechách a Polsku, tak i na Slovensku. Ani po vyvrácení říše Velkomoravské (902) nezanikla úplně na Slovensku. V Prešpurku a Nitře místo bývalé slovanské stolice biskupské byla ovšem založena proboštství římskokatolická; avšak, ačkoli jako sv. Štěpán I., král uherský, tak i Géza I., sv. Ladislav a Koloman namáhali se udomácniti církev západní na Slovensku, podařilo se to teprve až později. Že za času Štěpána I., vedle latinské, ještě ve veliké síle byla církev slovanská nejenom na Slovensku, ale vůbec v Uhersku, patrno z toho, že on mniškám ve Vesprimu zakládací listinu podepsal slovanským svrchovanosti své názvem „král“, jak to korunovační album (Krönungs-Album) z r. 1867, sestavené Maxem Falkem a Adolfem Duxem a vydané v Pešti od bratří Deutschů, doznává, kde tito židovští Maďaři staroslovanský jazyk „griechische Sprache“ nazývají. Ba, podle téhož „Krönungs-Album“, ještě ve XIV. stol. štýrský kronikář Ottokar z Hornecku nazýval krále uherské „gral“ anebo „chral“.

Působením Methoděje a jeho pomocníkův církev slovanská pěkně se vyvinovala na Slovensku; avšak po jeho smrti pletichami Vichinga, kterého byl papež za biskupa nitranského, jako suffragana Methodějova, ustanovil a který si uměl přízeň Svatoplukovu získati, pak pletichami biskupův německých stalo se, že Gorazd, nástupce Methodějův, s pomocníky svými byl zapuzen. Odešli do Bulharska a tam církevní literaturu staroslovanskou k nemalému přivedli rozkvětu. Z Bulharska přenesena byla církevní literatura staroslovanská do Ruska. — Církev slovanská na Slovensku čím dál, tím více ustupovala latinské, až konečně zanikla. Udržela se v Uhrách jen u Malorusův, kde až dosud trvá, a u Rumunův. Z těchto ti, kteří se s Římem sjednotili, mají ještě podnes liturgii staroslovanskou. Nesjednocení Rumunové teprve nedávno opustili liturgii staroslovanskou a jazyk svůj učinili liturgickým.

Po zaniknutí církve slovanské nepatrná v Uhrách církevní literatura latinská nemohla působiti na lid slovenský. Náboženský život Slovákův, pěstovaný jen živým slovem, což se nepravidelně, jenom podle libosti jednotlivých kněží dálo, jevil se sice v zevnitřních formách, byl však bez hlubšího vědomí vnitřního, jako to v středověku i u jiných národův křesťanských bylo. Hnutím husitským a vlivem Jiskrových válečníkův českých v XV. stol. v Uhrách probudilo se vědomí národní u Slovákův, a hnutím reformačním v XVI. stol., poněvadž slovenští protestanti působili na lid spisy vydávanými v českém jazyku, v nichž učení své zastávati u lidu slovenského, i katolíci cítili potřebu v českém — většinou nesprávném — jazyku vydávati spisy, kterými odráželi útoky protestantův, hájili učení katolického a budili u katolíkův vnitřní přesvědčení a vědomí katolické. Vydán, zvláště v XVII. a XVIII. stol., značný počet katolických knih československých, kterých však v tomto kratičkém nástinu uváděti nemožno.

Němčina, uváděná za panování císaře Josefa II. do úřadův, vzbudila odpor, zvláště se strany Maďarův, kteří po jeho smrti zasazovali se mocně za svou národnost a vymohli r. 1791 na universitě kathedru pro svůj jazyk. Slováci, za příkladem Maďarův, usilovali také, by svou národnost přivedli k větší platnosti, a slovenští katolíci, ježto český jazyk Maďaři vyhlašovali za cizí, zaměnili češtinu slovenčinou a r. 1793 založili v Trnavě „Slovenské učené tovaryšstvo“.

Zakladatelé tohoto „Tovaryšstva“, jehož původcem a hlavou byl Bernolák, byli katoličtí kněží. Členové jeho byli také největším dílem katoličtí kněží, byli však i světští katolíci rozličného stavu. Mezi členy bylo i několik maecénův, jako: Jiří Palkovič, Jan Arady a Šimon Faba, ostřihomští; Anton Ďattel, Jiří Hollý, Jozef Nejedlý a Anton Šaffarovič, nitranští kanovníci; Ladislav Píchy, kanovník jagerský. Mezi členy bylo i několik církevních spisovatelův. Původní a nejplodnější byli: Jozef Bajza a Jiří Fándli, faráři, a Adalbert Gazda, františkán. Anton Benčič, františkán, překládal z latinského a maďarského, Ondřej Mészáros a František Hábel, faráři, později kanovníci nitranští, překládali z německého na jazyk slovenský větší díla církevní. Mészáros a Hábel vydali i menší původní církevní spisy v jazyku slovenském. Jiří Palkovič, kanovník ostřihomský, přeložil a nákladem svým vydal celé sv. Písmo; nakládal i na díla jiných spisovatelův slovenských, jmenovitě na díla básníka Jana Hollého a na „Kázně příhodné od rozličných kazatelův“, vydané Michalem Rešetkou. On byl vůbec mezi členy a maecény „Tovaryšstva“ nejštědřejším podporovatelem literatury slovenské. Kromě vzpomenutých byli i jiní církevní spisovatelé slovenští školy bernolácké.

O náboženské a mravní vzdělání katolického lidu slovanského má veliké zásluhy, ač rodem Němec, František Fuchs, biskup nitranský, později arcibiskup jagerský. Dal svým nákladem tisknouti a v několika tisících výtiscích zdarma mezi lid slovenský rozdávati rozličné, největším dílem z německého na slovenský jazyk přeložené knihy, obsahu náboženského a mravního.

R. 1834 Martin Hamulják, úředník náměstní kr. uh. rady v Budíně, s jinými peštbudínskými slovenskými vlastenci založil „Spolek milovníkov reči a literatury slovenskej“ na podíly. Spolek tento vydal, kromě čtyř ročníkův almanachu „Zora“ a básní Hollého — tyto nákladem kanovníka Jiřího Palkoviče — Schmidovu biblickou historii, Ant. Knappem přeloženou, a několik menších spisův příležitostných. Jeho štědří maecénové byli biskupové: Jozef Belánský, b. bystřický, Joz. Bélik, spišský, Joz. Vurm, nitranský, Jindřich Palugyay, košický, Alex. Alagovič, záhřebský, Joz. Kukovič, djakovský, Jan Derčík, světicí biskup ostřihomský, a několik kanovníkův.

Dr. Ondřej Radlinský, znamenitý církevní spisovatel slovenský, posledně farář v Koutech v Nitranské stolici, podporovaný četnými druhy, po těžkém boji, vedeném mužně a umně od r. 1857 do konce r. 1869, vymohl u Jana Simora, arcibiskupa ostřihomského a primasa uherského, „Spolek sv. Vojtěcha“. Spolek tento, vstoupivší do života dne 14. září 1870, vydává každoročně knihy obsahu nábožensko-mravního, jimiž city nábožnosti a mravnosti u slovenských katolíkův pěstuje. V tomto snažení podporují ho:

1. „Katolické Noviny“, které zaujaly místo „Cyrilla a Methoděje“. Jako dříve tento list, tak nyní „Katol. Noviny“ obhajují zájmy víry, mravouky a církve katolické za obratné redakce Martina Kollára, faráře nádašského. Nejpřednějším spolupracovníkem tohoto časopisu jest Fr. V. Sasinek, bývalý professor bohosloví v semináři b.-bystřickém, potom tajemník Matice Slovenské, po jejím (ač byla králem potvrzena a tisícizlatovým příspěvkem obdařena) ničím nezaviněném zrušení a oloupení k účelům maďarisačním, účelu jejímu přímo odporujícím, soukromník, asi od dvou let zpovědník v Maria-Celle a nejplodnější historický a církevní katolický spisovatel slovenský naší doby. I Fr. Richard Osvald, Ondřej Kmeť a dr. Štěpán Kmeť hojně svými články spolupracují. Církevní časopis „Pútnik“ také zdařile na katolický lid slovenský působí.

2. Časopis „Kazatelňa“, jehož pomocí mladí kněží, kteří se, za nynější převrácené výchovy v seminářích na Slovensku, nesmějí vzdělávati ani cvičiti v jazyku lidu slovenského, mezi kterým působiti mají, víře a mravouce katolické vyučují. Ti mladí kněží, kteří tento časopis nečtou, mluvnicky chybným a nemotorným kázáním svým lid katolický slovenský jen k smíchu dráždí a pohoršují. Redaktorem tohoto časopisu jest Fr. Richard Osvald, správce fary na Teplé při B. Šťavnici, vynikající kat. slovenský spisovatel církevní. Nejvíce přispívá do něho Fr. V. Sasinek, hojně redaktor sám a Ondřej Kmeť, farář prenčovský; avšak i mnozí jiní pracemi svými hojně do něho přispívají.

Tentýž Fr. Richard Osvald vydává občas katechetické spisy, větším dílem překlady, a prostonárodní spisy pod názvem „Katolické Hlasy“, kterých posud šest čísel vyšlo. Některé on sám sepsal, některé pod pseudonymy Martin Húska, farář hornoopatovský, jeden Sasinek. Spisy těmito se mužně a umně hájí zájmy církve katolické a vysvětluje její učení.

Zájmy katolické a vůbec křesťanské hájí též „Křesťan“, časopis pro kat. lid slovenský, dobře řízený dr. Jandem, kaplanem v Pešťbudíně, dále „Ľudové Noviny“ a „Hlásnik“, obratně redigované světskými muži: Antonem Bielkem a Ambrem Pietrem. Ony zastupují zájmy křesťanské proti šovinistické a nekřesťanské politice maďarské a proti zžidovělým časopisům vládním a rozličným plátkům liberálním, vnucovaným úřady stoličnými obcím slovenským, za které obce — ještě i za maďarské, kterým nikdo v obci nerozumí a jichž nečte — platiti musí, na základě pověstné svobody a liberální ústavy maďarské v Uhersku.

Spisy vydané „Slovanským učeným tovaryšstvem“ pěstovaly před časy, spisy pak „Spolkem sv. Vojtěcha“ vydávané pěstují a zachovávají dosud všude nábožnost a mravnost katolického lidu slovenského, zvláště tam, kde duchovenstvo slovenské, od r. 1836 proudem maďarisačním vždy více mýlené, nepůsobilo a nepůsobí živým slovem na lid slovenský tak, jako jeho povolání požadovalo a požaduje.

Svého času slavný biskup báňsko-bystřický Štěpán Moyses svými slovenskými, čas od času lidu prohlašovanými listy pastýřskými nábožnost a mravnost jeho mocně pozdvihoval.

Působení všech těch faktorův, o nichž jsem se zmínil, děkovati nutno, že katolický lid slovenský až dosud jest nábožný. Jest zajisté v Uhrách mezi všemi katolíky nejnábožnější. O tom může se přesvědčiti každý člověk v městech, v kterých katoličtí Slováci s Němci aneb s Maďary společně přebývají, když navštíví katolické chrámy, v nichž se služby boží pro tyto národnosti odděleně odbývají. Ač jsou Slováci, jako na př. v Pešťbudíně, v Prešpurku v nepatrné menšině, cizí návštěvník podle počtu obecenstva, při službách božích spatřeného, souditi musí, že katolických Slovákův v těch městech bydlí veliký počet. A jelikož mravnost má svůj nejpevnější základ ve víře a nábožnosti, katoličtí Slováci i mravností vynikají nad katolíky německé a dalece nad maďarské. Důkazem toho jsou, mezi jiným, i žaláře, v nichž katoličtí Slováci, v poměru počtu národností, nejmenší procento vykazují.

Mimochodem buď podotčeno, že i lid slovenský evanjelický augšpurského vyznání jest nábožný a mravně zachovalý. Duchovenstvo evangelické slovenské vždycky pěstovalo a pěstuje nábožnost a mravnost svého lidu. Ono se mužně postavilo v letech čtyřicátých proti kalvinistickým snahám hraběte Zaye, směřujícím k tomu, by vyznání evanjelické pomýlily a i nábožnost lidu ohrozily, pod vůdcovstvím slavného Joz. M. Hurbana, postavilo se podobně proti nim v letech šedesátých, pod vůdcem a slavným superintendentem Karlem Kuzmánym, a zachovalo nábožnost lidu svého.

Ačkoli však náboženský a mravnostní stav slovenských katolíkův v Uhersku jest dosud uspokojující, otázka jest, zdali takým trvale zůstane. Jestiť zajisté v Uhrách teď veliké zkoušce vystavena nábožnost a mravnost lidu katolického vůbec a slovenského zvlášť. Zákonodárství a vláda od provedení vyrovnání s korunou r. 1867, zvláště pak od času ministerství Kolomana Tiszy, do jehož šlépějí všickni jeho nástupcové, nevyjímaje ani nynějšího Szélla, vstoupili, úsilně pracují jak o nešlechetném a při tom marném maďarisování, tak i o kažení všech náboženství, kromě židovského, Rothschildovými půjčkami a jinými penězi židovskými chráněného. Na poli kažení náboženství křesťanských pracují posud s úspěchem jen mezi maďarskými kalviny. Církevně politické zákony z r. 1894, které, za pomoci úskokův a velikého nátlaku, v panské sněmovně jen jediným rozhodujícím hlasem předsedy Szlávyho většinu obdržely, měly posud ten výsledek, že se z kalvinův mnoho tisíc prohlásilo pro beznáboženskost a z církve kalvinské vystoupilo. Ze slovenských katolíkův nikdo, z maďarských a německých bezmála též nikdo nestal se bezkonfessionálním.

Odpověď na otázku, zda uspokojující dosud náboženský a mravnostní stav slovenských katolíkův trvale takým zůstane, dá nedaleká budoucnost. Bude-li biskupům na Slovensku i dále více záležeti na přízni maďarisátorské a protikřesťanské vlády, na pohodlí a jiných zájmech zemských, než na zájmech církve a duchovním prospěchu katolických Slovákův, budou-li i dále k hodnostem a lepším praebendám církevním dopomáhati sobeckým maďarisátorským kněžím a s druhé strany těm, kdož pracují slovem i písmem o náboženském a mravním vzdělání lidu slovenského, nepřízeň svou skutky prokazovati: pak na tu otázku, v poměrech církevně politickými zákony utvořených, nedaleká budoucnost dá odpověď — zápornou, poněvadž další lhostejnost biskupův k zájmům náboženství katolického, k jehož hájení oni v první řadě povoláni jsou, v blízké budoucnosti zploditi musí podobnou lhostejnost u katolického lidu.

Jan Gerometta.