ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

První počátkové nižšího a vyššího školství na Slovensku zahaleny jsou neproniknutelnou tmou; jen z některých okolností možno se domýšleti s velkou pravděpodobností, že alespoň v klášteřích těchto krajů, založených nejpozději v třináctém století, nebylo zcela neznámo. Již zajisté na konci tohoto věku setkáváme se v listinách s muži slovenskými, majícími název magister, a tím více a hustěji se to děje v následujícím čtrnáctém století. Název magistra dával se však i za onoho času jenom osobám takovým, jež byly i vyšší školy navštěvovaly a tam si ho dobyly svou učeností a zběhlostí ve vědách. A poněvadž nejen tací rodem i bohatstvím vynikající lidé, jako byl na př. z Kačičova rodu pocházející magister Donč, potomní zvolenský velžupan (žil mezi r. 1270 a 1350), dosáhli mistrovské hodnosti, ale i synové nižších, pozemskými statky nevelmi oplývajících rodin šlechtických byli nezřídka též magistry aneb na konci čtrnáctého a v patnáctém století i literáty zváni — a o těch již se zřením na jejich hmotné poměry nemožno předpokládati, že by byli mohli i první počátky ve vědách někde v cizozemsku si osvojiti —, tedy z toho následuje, že dojista byly již v jejich době na Slovensku takové ústavy, v nichž tito lidé mohli se až po jistý stupeň naučiti počátkům vědeckého vzdělání.

Určité zprávy o školách na Slovensku pocházejí teprv z poslední čtvrti čtrnáctého století, nebo v těch dobách připomínají se v pokladničních zápiscích a knihách některých měst již i učitelé, a kde byli učitelé, tam jistě byly i školy. Jaké by to však školy byly, kterak byly zařízeny a konečně měla-li je v těch dobách ještě jen některá města, či byly-li také již alespoň v některých vesnicích slovenských, o tom o všem nemožno si utvořiti určitého obrazu. Ze všech zpráv, zachovavších se bohužel jen velmi pořídku, vysvítá jen to, že všechny tyto školy byly školy církevní; místní kněží najímali učitele, živili ho při svém stole a i propouštěli podle své libosti; byli tedy i pány a správci školy.

V patnáctém století setkáváme se již dosti zhusta s lidmi písma znalými, ba již v první polovici toho věku žili na Slovensku také přepisovatelé knih, jako byl na př. i Benedikt, kněz turčansko-svatomartinský, jehožto práce zachovaly se až posud v bibliothéce katolické fary kremnické. I notáři v městech a městečkách a rozličná psaní i listy lidí soukromých, nekněží a nenotářův, zjevující se čím dále tím hustěji, dosvědčují, že literní známost, a to obzvláště od počátku druhé polovice XV. století, stále se šířila, a tak se i školy postupně rozmnožovaly.

Nový věk však zasvitl školství na Slovensku tehdáž, když se i zde počaly zjevovati následky německé reformace, což se stalo ve dvacátých a třicátých letech šestnáctého století.

Hned v prvních počátcích tohoto reformačního hnutí byli učitelé a s nimi i školy z pod bezprostředního panství kněží vymaněni a starost o učitele a školy převzaly v městech místní vrchnosti, v obcích pak poddaným lidem obydlených zemští páni jako tamní patroni, starajíce se sami o hmotné postavení, platy i byty a povolávajíce i propouštějíce sami učitele a pečujíce stále a pilně o to, aby byla mládež co nejlépe a nejpečlivěji vyučována. A tu vidíme, že noví tito školští páni počali se starati i o vzdělání ženské mládeže, čehož v časích dřívějších nikdy nebývalo, aspoň nelze nalézti ani nejmenší stopy, že by se i děvčata byla učila čísti nebo psáti.

V městech a leckdes na statcích některému velmoži přináležejících byl přidán již záhy učiteli prvotně jednomu i druhý učitel, jehož přední a hlavní povinností bylo vyučování zpěvu; proto byl nazván kantorem, kdežto prvního učitele jmenovali rektorem, — ovšem byl kantor povinen vypomáhati hlavnímu učiteli vyučovati mládež i jiným učebním předmětům. Poněvadž se pak počet mládeže do školy přicházející stále a rychle množil, byli takoví majitelé škol přinuceni i počet učitelův postupně rozmnožovati a starati se i o rozšíření učebních látek. Tak se s kroku na krok vyvinuly po městech a po městečkách velmožům patřících střední školy, které již v první polovici tohoto století nacházíme úplně vyvinuté na několika místech. V těchto školách bylo nejvíce dbáno řeči latinské, proto byly nazvány školami latinskými; vedle ní se však vyučovalo i řeči řecké a hebrejské, hlavně však vědám náboženským. Žáci z těchto škol vyšlí odcházívali pravidelně na některou universitu a tam dokonávali svá studia.

Pro mládež, ježto se měla věnovati kupectví nebo řemeslům a vůbec stavům nepožadujícím vyššího vzdělání, byly zařízeny školy s vyučovací řečí mateřskou, a takové byly v druhé polovici šestnáctého století již takřka i v každé vesnici. V které vsi nebylo žádného učitele a žádné školy, z takové byly dítky posílány do školy v nejbližší obci. Již v těchto dobách nejsou řídkým zjevem prosby, listy a jiné podobné písemnosti psané sedláky, dělníky a jinými obecnými lidmi aneb i ženskými. A v následujícím sedmnáctém století známe i takové vesnické školy, v nichžto se žáci od počátkův literního umění až po vysoké školy řádně vyučili.

Velikou důležitost školství u protestantův seznal a uznal i ostřihomský arcibiskup Mikuláš Oláh (biskupoval v letech 1553 — 1563). Viděl patrně, že hlavně školství napomohlo a napomáhá tak rychlému rozšiřování nauk Lutherových, a proto, chtě tomuto šíření položiti meze a hráze co nejvydatnější a nejspolehlivější, odhodlal se bojovati proti reformaci rovnou zbraní. To ho přimělo k tomu, že na sklonku svého života i on sám založil v Trnavě vyšší katolickou školu, která — byvši později v sedmnáctém století jeho pátým nástupcem, Petrem Pázmánem, ještě značněji rozšířena a hmotně nadána — stala se matkou dnešní university pešťské. I tato škola působila blahodatně v katolických kruzích a odchovala nejednoho muže učeného a hlubokými vědomostmi nad jiné sourodáky vynikajícího.

Čilý ruch i na Slovensku způsobily u prostřed sedmnáctého století nauky slavného arciučitele Jana Amosa Komenského, kterak mají býti zařízeny školy, aby své úloze co nejvěrněji a co nejlépe vyhověly. I Němci zde bydlící uznali Komenského názory o školství za správné a přizpůsobili podle nich své střední školy, vysílajíce své syny do Šaryšského Potoka k velmistru Komenskému do učení, kde byl on sám zařídil a po některý čas i osobně spravoval reformovaným, kteří byli jen v malé částce Slováci, z největší částky však Maďaři, jejich střední, postupně však až na vysokou se vyvinuvší školu, po dlouhé časy slavnou.

Podle této školy reformovaných založili si i evangelíci o půldruha desítiletí později (r. 1667) podobnou školu v Prešově, která též počala brzo zkvétati.

V obou těchto školách byla arci hlavním předmětem věda bohoslovecká, vedle ní však se pilně pěstovaly i vědy do oboru právnictví a lékařství sahající, a obě tyto školy prospěšně závodily se školou trnavskou.

Velice smutná doba pro slovenské školství nastala v poslední čtvrti sedmnáctého století. Tehdáž zajisté rozzuřily se na Slovensku pod vůdcovstvím ostřihomského arcibiskupa Jiřího Selepčínyho boje protireformační, mající za cíl přivésti zpět do lůna církve římsko-katolické všecky protestanty v těchto krajích bydlící, a těm bojům padly v obět v první řadě i všecky školy evangelické, jsoucí takřka ve všech městech, městečkách a vesnicích. Jejich učitelé byli buď do všech čtyř stran světa rozehnáni, buď přinucen zříci se všeho vyučování.

To stalo se v letech 1670 — 1674.

Na místě zrušených kvetoucích škol evangelických povstaly ovšem brzo školy katolické, utvořené podle vzoru předešlých od místního katolického kněžstva, avšak za úplného nedostatku způsobilých sil učitelských byli na učitelská místa najímáni a dosazováni — a to i pro střední školy — často i takoví lidé, kteří ani sami dobře čísti a psáti neuměli. A to trvalo po dlouhé časy, ještě i v následujícím osmnáctém století.

Přirozeným následkem takovéhoto hluboko kleslého školství byl zřejmý úpadek vzdělanosti, jenž konečně dosáhl takového stupně, že opět nejen sedláci čísti nebo psáti již neuměli, nýbrž že i mezi lidmi v městech bydlícími stávali se čím dále tím vzácnějšími řemeslníci znalí čtení a psaní, ba právě i mužové a ženy k vyšším třídám přináležející.

Školy evangelické procitly sice po mrtvotě asi desítileté na rozličných místech po Slovensku opět k novému životu. Poněvadž však počet evangelíkův byl náramně ztenčen a jim jen po dvou školách v každé župě, totiž v tak zvaných artikulárních církvích a krom toho jen v některých svobodných královských městech byly povoleny, nad to pak i tyto nečetné evangelické školy přinuceny stále zápasiti s hmotným nedostatkem: tedy pro toto nepříznivé položení nemohly se povznésti k takové výšce, na jakou se byly dříve vyšinuly. Některé z nich sice počaly se pomalu opět vzmáhati, kde totiž církve byly s to břemena s takovými školami spojená snášeti; sotva však staly se středními školami úplnými, již je vláda opět ztenčila až po třídu grammatikální, zakázavši přísně všecky vyšší třídy a nauky.

Teprve v posledních letech císařovny Marie Terezie zasvitla i slovenskému školství příznivější doba. Známá „ratio educationis“ polepšila stav školstva i na Slovensku v značné míře, a tomuto příznivému obratu jest děkovati, že mohly opět zjeviti se na světovém jevišti jasné slovenské hlavy, Šafaříkové, Kollárové, Hollý a celá řada podobných mužův, jakých školy nebyly vychovaly po celé osmnácté století.

Až do roku 1848 přednášely se v středních školách slovenských jen humanistické nauky, obzvláště znalost řeči latinské platila v nich za bezpečnou známku učenosti. Příkladu středních škol následovaly v tom dosti zhusta i školy prostonárodní a vesnické; vědám reálním nebylo v těch časích věnováno ve školách takměř žádné péče. Osudný rok 1848 však přinesl i ve školských učebných předmětech značný obrat, a tím, že po tomto roce začaly povstávati i učitelské přípravny, byl položen základ i opětnému rozvoji škol prostonárodních. Thunův školský řád ukázal se zvláště středním školám na Slovensku v krátké době velice prospěšným a užitečným. Školství opět vzkvetlo a zvláště gymnasium baňsko-bystřické, Martinem Čulenem spravované a způsobilými i šťastnými učitelskými silami opatřené, stalo se střední školou široko daleko proslulou a známou.

Nespal však nepřítel.

Maďarsko-rakouské vyrovnání stalo se r. 1867 skutkem, a tomuto vyrovnání padly v obět slovenské střední školy a padlo v obět i baňsko-bystřické gymnasium. Jeho věhlasný ředitel byl odstraněn, učitelé na všecky čtyři strany světa rozptýleni a na místě Thunova systému zavedena neblahá experimentace, na místě vyučovací řeči mateřské, slovanské, řeč maďarská.

Tak zvaný národnostní zákon z r. 1868 udělil sice i nemaďarskému obyvatelstvu práva zakládati nižší i vyšší školy s vyučovací řečí nemaďarskou a vládě uložil za povinnost starati se i na středních školách o vyučování mateřské řeči toho lidu, v jehožto středu příslušné střední školy jsou, ale tento zákon zůstal mrtvou literou až po dnešní den, ba co více, nejen že se v žádné střední škole na celém Slovensku mládež v mateřské řeči nevyučuje, aniž se v kterékoliv z nich učí ve své řeči správně myslit, číst aneb psát, než i z prostonárodních škol vládou zřízených aneb pod jejím bezprostředním dozorem postavených jest řeč slovenská i jako učební předmět i jako řeč vyučovací úplně vyloučena.

Aby slovenská mládež za takovýchto bídných poměrův duševně nezakrněla, vlastenky a vlastenci slovenští založili si uprostřed a koncem šedesátých let tohoto století katolické nižší gymnasium v Klášteře pod Zniovem, jež odevzdali ve správu Martinu Čulenovi ve výchově a vyučování vyzkoušenému, a evangelické nižší gymnasium v Turčanském Svatém Martině a vyšší ve Velké Revúci. Správcem tohoto stal se August Horislav Škultéty, jenž byl všeobecně znám a ctěn též jako výborný vychovatel a šťastný učitel mládeže, onoho pak nejprve Josef Nedobrý, po něm však Martin Kramár.

Školy tyto počaly pod moudrou správou svých ředitelův brzo vzkvétati a strojily se vynahraditi národu slovenskému to, co byl ztratil zmaďařením středních škol zaujatých vládou aneb jejími povolnými nástroji; avšak přišel rok 1875, v kterém měl v Uhrách Koloman Tisza neobmezenou moc, a tento muž zrušil pod záminkou, že i v turčansko-svatomartinském i ve velko-revúckém gymnasiu jeví se jakýsi podezřelý duch a v klášterském gymnasiu že nejsou zdi ještě dosti vyschlé, všecky tyto tři ústavy. Odvolávati se na zákon, na nevinnost a dovolávati se nepředpojatého a nestranného vyšetřování i přisouzení práva a spravedlivosti, to všecko nic nepomáhalo. Tisza čili lépe řečeno Maďaři měli moc, a tak domnívali se i domnívají, že mají i právo.

Ředitelé a učitelé všech těchto tří středních škol byli o svá místa připraveni a mládež v těch školách studující byla uprostřed zimy do všech koutův světa nemilosrdně rozehnána.

Od toho času slovenský lid jest odsouzen k duševní porobě, od toho času nemá zhola žádné střední školy.

Novější pokusy předních slovenských mužův utvořiti na základě vzpomenutého 44. článku zákona z r. 1868 aspoň jednu střední školu s vyučovací řečí slovenskou pro slovenské syny byly zmařeny vládou a jejími náhončími; z těch pak škol, ježto má na Slovensku vláda v moci, vycházejí příliš zhusta takoví lidé, o nichžto jest těžko bez studu a hluboké bolesti i jen slovo promluviti. —

Pavel Križko.