ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Veliká většina členův Umělecké Besedy, pro které tato kniha jako prémie určena jest především, nenáleží zajisté, toho mám důvodnou obavu, mezi milovníky vědy jazykozpytné, ba snad že i s netajeným odporem přehodí článek, v kterém tuší výklady — horribile dictu! — filologické.

Ale, spanilomyslné čtenářky a laskaví čtenářové, neračte se, prosím, tak ukvapovati. Chci tentokráte — odvaha má jest snad přílišná —, vystříhaje se odborné stručnosti a systématiky, promluviti volně a srozumitelně o věci, jejíž podstata jest ovšem filologická, jejíž následky však jsou pro náš národní význam nad míru důležity a vážny.

Neběžíť mně o nic méně nežli o to, jak daleko sahá jednotná oblast naší řeči, tohoto našeho nejpevnějšího pojítka a společného palladia.

V Čechách, na Moravě, v sousedním Slezsku a v Dolních Rakousích není již o tom sporu. Uvědomělost národní je tu všude tak živa, že nebezpečí jakýchkoliv odstředivých projevův a proudů pominulo.

Jinak je to, jak známo, s větví uherskoslovenskou. Příslušnost uherských Slováků k národnímu našemu celku je vážnou, ba snad nejvážnější naší otázkou jak vědeckou, tak i společenskou.

Pravím, že jest otázkou, ale slyším již námitku: Vždyť to, bohužel, není již žádnou otázkou; vždyť věc je dávno a to záporně rozřešena: uherští Slováci vědomě se od nás odloučili, pokládajíce se za samostatný národ slovanský.

Na to odpovídám: Jako každý jednotlivý člověk, v mezích možných, má nepopiratelné právo sebeurčení, tak nelze též ani žádnému celku ani jeho částem upírati téhož sebeurčovacího práva. Tohoto přirozeného práva použili též uherští Slováci a založili si vlastní písemnictví.

Mužové, kteří tyto kroky podnikli a stali se takto v letech čtyřicátých zakladateli nové slovenské literatury, uskutečněné ovšem teprve od let 60tých, přispěním Matice Slovenské, jednali z pohnutek čistých a měli úmysl nejšlechetnější. Vedeni jsouce horoucí láskou k lidu svému a jsouce skutečně přesvědčeni o národní svéráznosti Slováků v Uhrách, doufali tímto skutkem prospěti nejen svému národu, nýbrž i celému Slovanstvu.

Hnutí, které tímto skutkem vzbuzeno bylo, zapustilo hluboké kořeny. Dnes není uvědomělého Slováka v Uhrách, který by žárlivě nehájil této své národní samobytnosti a svéráznosti.

Jdu i dále a pravím, že za nynějších poměrů tato zvláštní uhersko-slovenská literatura je nutna, že je dnes jediným prostředkem, aby uvědomělost národní mezi uherskými Slováky konečně pronikla, a dodávám, že třeba v této snaze i s naší strany jak náleží je podporovati. Přes nynější, nepřízní poměrů vynucený stav, jenž jest takový, že uherští Slováci nemohou než pěstovati své zvláštní písemnictví a tak zdánlivě nepracovati společně s námi, máme my povinnost udržovati jednotnost kulturní, ba činiti tak i tenkráte, kdyby jednali přímo proti nám. Na nás zajisté jest, abychom viděli dále, nám příslušejí první kroky, my máme znáti, co nám káže náš národní zájem, a při tom nespouštěti se naděje, že toto poznání časem pronikne i tam, kde dosud proniknouti nemůže.

Je to stav neutěšený, a to nejen proto, že uherští Slováci jsou od nás formálně odloučeni, nýbrž i proto, že tato samostatná písemnost uhersko-slovenská nesplnila nadějí, které do ní se vkládaly. Trvá nyní čtyřicet let, ale každý znalec té věci mi potvrdí, že, co dosud bylo vykonáno, jsou jen skrovňoučké počátky na dráze, která vede k vlastní literatuře.

Jsou Slováci, kteří naděje nepozbývají, doufajíce pevně, že samoděk nastanou doby volnější. Já té naděje nemám. Naopak vidím, že poměry se stávají pro Slováky čím dále tím nepříznivější. Vývoj veřejných věcí v zemích koruny Svatoštěpánské ukazuje k tomu, že Slovákům volnosti vlastního rozvoje dobrovolně poskytnuto nebude. Spoléhati a čekati na převrat násilný, to jest tolik, jako stavěti na písku, to jsou utopie. Nepodobá se, že by stát byl kdy ochoten zaříditi pro Slováky střední a odborné školství, ba snad i universitu, jak někteří optimisté očekávají. A jest snad za našich časů bez vlastního školství samostatné národní písemnictví jen poněkud možné? Tu nezbývá než postaviti budovu své osvěty na základ takový, který i nejsilnějším bouřím může odolati.

Takovým základem nemůže býti idea národní samostatnosti uherských Slováků. To jest základ příliš slabý, který by nedostačil, ani kdyby Slováci tvořili vlastní stát ve své vlasti, což jest ovšem věcí zhola nemožnou, již z příčin zeměpisných.

Pevným základem může býti jen kulturní jednota s ostatním národem českým. Pravím výslovně „kulturní jednota“; neboť užší politická jednota je nemožna, jak dokazuje tisícletá historie. Ale „kulturní“ jednota je tím spíše možná, jelikož žijeme v nerozlučném mocnářství, pod společným panovnickým rodem.

Na tomto základě jsou Slováci, jak tomu bylo i v minulosti, povoláni míti účast na všech našich osvětových vymoženostech a spolupůsobiti na dráze našeho společného pokroku. Takový obrat bude se zdáti mnohým velmi obtížným, ba snad dokonce nemožným. Ale jsem přesvědčen, že nastane jako přirozený následek našeho vlastního kulturního vývoje. Až národ náš bude žíti plně svým vlastním životem kulturním, rozumí se, pokud to vůbec v srdci Evropy je možné, až ze zápasů našich vnitřních a vnějších jasně se vynoří vedoucí myšlenka naše, pak připojí se a spolupůsobiti budou opět též Slováci.

Otázka slovenská jest vlastně otázkou našeho vlastního rozvoje. Za dob úpadku našeho nastalo tříštění; až dostoupíme někdejší své historické výše, rozhodne se ve prospěch náš i otázka slovenská.

Přesvědčení mé je založeno na dvou závažných důvodech. Předně naše obecná řeč v Čechách, na Moravě a na Uherském Slovensku jest vzájemně tak srozumitelna, že lid náš všude snadně spolu obcovati může. „Mezi všemi slovanskými národy a národky, co jich na světě jest,“ napsal Šafařík roku 1846, „zajisté přirozený Čech a Moravan přirozenému Slovákovi, a naopak tento oněm, nejsnáze porozumí, tak že jedni s druhými, každý ve svém nářečí, bez veliké obtíže obcovati mohou, ovšem mnohem snáze, nežli buď Čech s Lužičanem, buď Slovák s Polákem, ačkoli i tito jejich sousedé a dle jazyka blízcí příbuzní jsou. Tato pravda jest tak naočitá i makavá, že ji jen ona, ovšem teď i mezi námi neřídká skepsis, před níž nižádná tak jmenovaným zdravým rozumem poznaná pravda platnosti nemá, v pochybnost bráti může.“ Tato všeobecná srozumitelnost obecné mluvy naší v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na uherském Slovensku, která dosud neporušeně trvá, jest mým prvním důvodem.

Druhý důvod je v tom, že ve skutečnosti ideová jednota písemnictví československého dosud přerušena není čili že zvláštní písemnictví slovenské nářečím se poněkud odchyluje, duchem svým však z ideového kruhu našeho nevykročuje. Přání Šafaříkovo, který před požadavky drsné skutečnosti nezavíral očí a vlastní slovenské písemnictví v jistých mezích připouštěl, v podstatě se vyplnilo. Podnes skutečně „působí literatura slovenská v Uhřích zvláštní oddíl v celku, nejsouci z něho vyňata, nýbrž v něm, co duha v duze, co kruh ve kruhu, obsažena.“ Odkazuje laskavé čtenáře vzhledem k této větě na literárně historické výklady, které v této knize podává prof. Dr. Jaroslav Vlček, o němž v té příčině platí výrok „una manus vulnus opemque tulit,“ obrátím sám pozornost na stránku jazykovou.

*

Srovnejme spolu oba spisovné jazyky, český a slovenský! Růzností není tolik, jako mezi češtinou a kterýmkoliv jiným slovanským jazykem, nejsou ani tak starobylé a podstatné, avšak rozdíly jsou tu přece.

Vezměme na př. ódu Hviezdoslavovu k mládeži, jež zní takto (Sobrané spisy básnické Hviezdoslava. II. Oddiel lyrický. Turč. Sv. Martin, 1896, str. 289):

Hláskové a tvarové různosti nečiní zajisté velkých obtíží. Nacházíme široké hlásky a, ä, ia, u, dále též o, ou a ie, kdežto v češtině se kladou hlásky užší e, ě, i, í: mládež naša zní česky ,mládež naše‘, žitia väčší diel — ,žití větší díl‘, nesnášaj — ,nesnášej‘, množia sa je 3. os. mn. č. — ,množí se‘, obraciam sa je 1. os. jedn. č. — ,obracím se‘, vezmi kľúče — ,vezmi klíče‘, lícom — ,lícem‘, na rtoch — ,na rtech‘, vo zraku — ,ve zraku‘, zemou je instrum. jedn. č. — ,zemí‘, podobně je vtačou instrum. jedn. č. a zněl by česky ,ptačí‘, nom. ,ptač‘ ž. rodu = ptactvo, ptáci, pieseň — ,píseň‘, kriela orlie jsou ,křídla orlí‘.

Dlouhé ú ve slovenštině zůstává, kdežto se v češtině změnilo v ou: nezablúdi — ,nezabloudí‘, dúbrav — ,doubrav‘, samotečnú pieseň bylo by česky ,samotečnou píseň‘, zkrsnú — ,vzkrsnou‘.

Jen v jednom případě nacházíme i v slovenštině dvouhlásku ou, která se také stejně jako v češtině vyslovuje, a to v instrumentále jedn. čísla ženského rodu: tys’ držiteľkou rána, vladárkou mája, bezstarostnou vtačou. Jinde se píše ov, ale vyslovuje se též ou, a to jest v genitivu mn. č.: od ďalekých honov vyslovuje se ,od ďalekých honou‘, česky ,honů‘; podobně domov vyslovuje se ,domou‘, česky ,domů‘.

Po retných souhláskách zaniká v slovenštině měkkost hlásky ě a vyslovuje se tvrdě k tebe, česky ,k tobě‘, pel kvetu — ,pel květu‘, pesničku — ,písničku‘.

Naopak zase n, t, d též před e z pravidla se vyslovuje měkce — zvláštního označení proto se neužívá —: nech vyslovuje se ,ňech‘, vtrhne — ,vtrhňe‘, odej — ,oďěj‘, mládež — ,mláďež‘, ztratený — ,ztraťený‘ (česky ,ztracený‘); ale vedle těchto měkkých e jsou i tvrdá, na př. smutnej zní jako v češtině s tvrdým n, podobně hody vonné, též zájmeno ten má jako v češtině tvrdé t.

Měkkého ř slovenština nezná, kladouc vždy jen tvrdé r. Čteme tedy důsledně: vladárkou (vladařkou), šafárom (šafářem), striebrených (stříbřených), zavretý (zavřený), strely (střely), zatras (zatřes), kriela (křídla), boriť sa (znělo by česky ,bořiti se‘ = zápasiti, v novější době máme již název ,borec‘, ,borci‘), preds’ (přece). Tato hláska hraje v našem poměru československém úlohu skutečně osudnou. Mnohému bude se to zdáti paradoxním, pravím-li, že hláska ř je neposlední příčinou odloučení slovenského, protože skutečně s moravskými hranicemi přestává a na celém Uherském Slovensku v žádném z četných nářečí uhersko-slovenských se již nevyskytuje. Všechny ostatní hlásky české nečiní uherskému Slovákovi žádných obtíží, neboť je má ve vlastní řeči, ale onoho osudného ř nemá a proto ho neužívá ani v biblické češtině.

To jsou hlavní odchylky od české výslovnosti, které v uvedené básni Hviezdoslavově nacházíme. Není jich mnoho, aniž jsou tak značné, aby nám pochopení textu znesnadňovaly.

Upravme celou báseň na hláskovou formu českou! Jak by zněla?

Jak viděti, není to práce nesnadná. Ale do smyslu básně jsme tuším touto hláskovou úpravou ještě úplně nepronikli. Vadí nám neznámá slova, kterých je tu několik. Třeba je předně vysvětliti. Zápač je ,strana, kam slunce nepadá‘, tedy jako bychom řekli ,strana opačná‘; sloveso zblknouti, zblkati znamená tolik jako ,vzplápolati, vzplanouti‘; chmára jest ,oblak‘; keď zkrsnú pandravy znamená ,když se objeví ponravy‘; ,cic kozi kozina…‘ zdupkaj, to jest ,zadupej si odzemek‘, divoce veselý tanec valaský, při němž se zpívá píseň, začínající slovy: Cic kozi kozina. Všechna ostatní slova jsou snadno vysvětlitelna, i když se poněkud tvarem odchylují, jako šafár šťastlivý (správce šťastný), hony (trati), mrázkom (lehkým mrazem), samotečnú pieseň (píseň, která sama ze rtů plyne), bezstarostnou vtačou rozptýl sa (jako bezstarostné ptactvo rozptyl se) a j.

Nyní teprve, vyměnivše ona méně známá, avšak vesměs dobře slovanská slova, kterých by i v češtině mohlo býti užíváno, za běžná česká, dospíváme k úpravě básně Hviezdoslavovy, která žádnému vzdělanému Čechu nemůže činiti obtíží:

Z tohoto srovnání a rozboru poznáváme, čím se slovenština od češtiny liší. Vnější, mluvnická stránka daleko není tak nesnadná, jak by se na první pohled zdálo. Mnohem silnější je rozdíl v slovníku, v různých názvech pro tentýž pojem. Nejsou to, jak jsme viděli, slova cizí, nýbrž stejně domácí jako v češtině. Ale odchylný zvyk je zde rozhodující. A tento zvyk, toto tvoření a ražení nových slov a významů — to se děje pod vlivem vládnoucího kulturního ovzduší.

A tu jsem při nejvážnějším bodu našeho poznání. Nyní tuším každému jest jasno, jakou důležitost pro nás měl a dosud má společný vývoj kulturní. Přirozeným následkem této jednotnosti jest, že rozvoj řečí samoděk pohybuje se souběžně, třebas i v jednotlivostech se rozcházel. Jednotný slovník, jednotné názvosloví je věrným obrazem jednotné kultury a zároveň trvalým základem a pevnou zárukou další jednotnosti.

*

Domovem spisovného jazyka nynějšího jsou po výtce stolice střední: Turec, Orava, Liptov, Zvolen, Těkov, Hont, Novohrad, Gemer. Nářečí těchto krajů, jakožto nejvíce svérázné, stalo se orgánem nové písemnosti pro celé Uherské Slovensko.

Slovenština západních stolic, Prešpurské, Nitranské a Trenčanské, je moravsko-slovenským nářečím mnohem bližší. Jak se tato blízkost projevuje, můžeme poznati na básních Jana Hollého (* 1785 — † 1849), z nichž tuto podávám krátkou ukázku z dvanáctého (posledního) zpěvu epické básně „Svatopluk“ (vyd. v Trnavě, 1833; po druhé vyd. v II. sv. Básní Jana Hollého, v Budíně, 1841), a to začátek, jak Svatopluk se ozbrojuje a modlí před rozhodným bojem:

Věnujme malou pozornost mluvnické stránce této ukázky, majíce při tom na zřeteli, co jsme zpozorovali při básni Hviezdoslavově. Srovnávajíce jazyk obou ukázek, snadno se přesvědčíme, že jsou zde mnohé a podstatné shody. Ale vedle četných shod najdeme přece i rozdíly. V básni Hviezdoslavově čtli jsme dvojhlásky ie, ia, ou, na př. pieseň (píseň), diel (díl), kriela (křídla), obraciam sa (obracím se), množia sa (množí se), vladárkou (vladařkou), zemou (zemí), a dále zvláštní hlásku ä, na př. väčší (větší); v ukázce Hollého těchto dvojhlásek není, nýbrž tu nacházíme na místo nich délky, které známe ze slovenských nářečí moravských a též z češtiny. Tak čteme u Hollého příkladem tyto formy; znamení (spisovně znamenie), hrozící (spis. hroziaci), navléká (spis. navlieka), zhlédni (spis. zhliadni), najvyššému (spis. najvyššiemu), lahšé (spis. lahšie), smelšé (spis. smelšie), doprál (spis. doprial), ťáhli (spis. tiahli), vystúpá (spis. vystúpia čili vystúpä), ščasťá (spis. šťastia), tvárú (spis. tvárou), pomocú (spis. pomocou) a j.

V těchto hláskách je hlavní rozdíl; všechny ostatní různosti vůči nim ustupují do pozadí. Délkami í, é, á, ú na místo dvojhlásek ie, ia, ou odchyluje se tato západní uherská slovenština od střední čili spisovné a přibližuje se velmi zřetelně k slovenštině moravské. Stačí několik málo změn, jako v ř, v ě po retnicích, ne, te, de — a máme bezmála úplnou shodu.

Můžeme říci: tato západní uherská slovenština tvoří přirozený přechod od slovenštiny moravské dále na východ. A podobně jde to dále, jak na Moravě, tak na Uherském Slovensku. Nepozorovaně přecházíme z nářečí do nářečí, z Čech přes Moravu až na Uherské Slovensko, lépe řečeno z Moravy na jedné straně do Čech a na druhé do severních Uher. Neboť Morava jest pravým středem a uzlem našich nářečí československých, Morava také v této příčině zaujímá postavení zvláště důležité.

*

Mnohem dále stojí slovenština východní čili nářečí, která panují ve stolicích Spišské, Šaryšské, Zemplinské, Užské, Abauj-torňanské, Boršodské. Uvedu krátkou ukázku ze Spiše, kterou vynímám z poslední sbírky „Písní lidu slovenského“, vydané od Štefana Mišíka (Turč. Sv. Martin, 1898), str. 30:

V tomto nářečí tištěny byly dříve též časopisy, kalendáře a jiné lidové knížky. Tak na př. bývaly psány tímto nářečím „Amerikansko-slovenské noviny“, jichž „peršy ročňik“ vycházel r. 1887 v Pittsburgu, Pa. Hned původně nebylo to čisté nářečí východoslovenské, nýbrž „pribľižovaňe ku čistej slovenskej reči bylo za úlohu uznavane“; záhy pak, hlavně působením P. A. Rovnianka, zavedena byla do těchto Novin nynější spisovná slovenština.

V r. 1887 vydán byl v Prešově „Novi domovi kalendar“, též nářečím východním, s tendencí maďarónskou. Takový kalendář vydán byl častěji; nyní snad zanikl.

Jsou též knížky z doby starší. Tak na př. „Zbirka naukach mravnich pre mládež fary Staranskej“, vydaná v Košicích r. 1841. Podobá se, že celá tato sbírka sestavena byla z předlohy české. „Modlitba Paňe“ v této knížce zní takto:

Otče naš, kteri si na ňebesach. Posvet se meno tve, priď kralovstvi tve, budz vula tva jako v nebi, tak na žemi. Chleb naš vezdejši daj nam dneš. A odpušč nam naše vini, jako i mi odpuščame našim vinnikom. A ňeuvodz nas v pokušeni, ale zbav nas od zleho. Amen.

Jadrným nářečím psána jest lidová činohra „Šenk palenčený“, která též na počátku let 40tých tiskem vydána byla, aby čelila hroznému moru kořalečnímu. Spisovatelem byl Jozef Andraščik, katol. kněz v Bardějově (v Šaryši). Úlohu horlitele proti zlopověstné pálence koná statečný „furman Dzura“, jenž jsa světa znalý poučuje své rodáky o zhoubných účincích pálenky a konečně na nich vymůže, že do rukou „plebana“ (faráře) skládají slavnou přísahu:

„Pleban“ (farář) připojuje své požehnání a zakončuje zároveň celou činohru slovy:

Sousedství maloruské čili rusnácké projevuje se v této knížce dosti zjevně. Některé osoby, jako „pleban“ (farář) a jeho „dziak Vasil“, dále též „richtar valalsky“ (rychtář obecní) a „burgari“ (obecní radové), jakož i „drutár Hric“, zatrhují do rusnáckého nářečí. V pravopise pozorovati zase vliv češtiny, neboť se píše j za dlouhé í, dále dlouhé é a á a též dlouhé ů (tak místo ú), též jednotlivá slova mají dosti často ráz český, na př. ve verši:

Ale jinak je lidová povaha nářečí dobře zachována. Židovský „kačmar“ (krčmář) Lajzer s ženou svou „Rachliu“ tak na př. si naříkají:

„Rachlia“ pokračuje:

V těchto skrovných ukázkách povaha tohoto východního nářečí slovenského dosti jasně se nám jeví. Hláskové odchylky jak od češtiny tak od spisovné slovenštiny jsou rázovité. Předně vyniká výslovnost c, dz za měkké ť, ď: žalosc (žalosť), v léce (v létě), pic (piť = píti), mac (mať = míti), hodziny (hodiny), z dzedziny (z dědiny), s dzecmi (s děťmi = s dětmi); dále jeví se zde měkké š a ž, které ani v češtině ani v slovenštině se neklade: na švece (na světě), šedzi (sedí), špiva (spívá), hušy (husi), prišaha (přísaha), trižby (triezvy = střízlivý), trižbosc (triezvosť = střízlivost), v žíme (v zimě); na místo samohláskového r, které je češtině a slovenštině společné, nacházíme zde pravidelně er: serco (srdce), serdečko (srdečko), do šmerci (do smrti), ale též ar: tvardy (tvrdý), zarno (zrno). Mezi tvary nejvíce bije do očí genitiv množ. čísla s koncovkou -och: predkove Slovjakoch (předkové Slováků), lamani koscoch (lámání kostí); tento tvar platí též za akkusativ množ. čísla: ked oni osvetlja sprostakoch (když oni osvítí sprostáky).

Ukázky, které jsem tuto z obou starších knížek uvedl, nepodávají ovšem tohoto nářečí v takové čistotě, jak to říci možno o písních, sebraných od Mišíka. Jmenovitě odchyluje se Andraščik tím, že píše dlouhé samohlásky, kdežto ve skutečné lidové řeči východoslovenské těchto délek není. V tom jeví se literární tradice česká, která i jinak v této ostatně velmi rázovitě psané knížce proniká, na př. v psaní y po c: v Trojicy (v Trojici), pijacy (pijáci); po dz: predzy (priadzi = příze); po š: hušy (husi); po ž: v chižy (v chýši) a j.

*

Srovnáme-li slovanské jazyky mezi sebou, záhy poznáme, že jsou to jen různotvary a obměny jednoho praobrazu.

Veliká jest zásoba slov, která všem slovanským jazykům je společna. Celý poklad prvotních pojmů a vztahů lidských a společenských, polního a domácího hospodářství, původní řemeslné práce, obydlí a oděvu, jídel a nápojů — všechno jest u Slovanů dosud jednotné a společné. Společná je nám též vazba čili syntaxe, společno celé skloňování a časování, pokud se vůbec zachovalo, společny jsou nám bezmála všechny hlásky.

Tisícleté odloučení a osobitý kulturní rozvoj, jakož i vzrůst jednotlivých částí, příliv nových myšlenek a názorů ve všech směrech náboženského, státního a společenského života a potřebné při tom rozmnožení slovní zásoby, jak tvořením nových, tak přejímáním cizích názvů, to vše způsobilo podstatné změny, které se jeví nejen v různém slovníku, nýbrž i v mnohých odchylkách syntaktických, tvaroslovných (ve skloňování a časování) a najmě v rozmanité výslovnosti původně jednotných hlásek.

Neboť jazyk — toť jemná a citlivá deska, do které vepsány jsou osudy národní; zkušené oko najde v něm stopy všech velkých proměn, i takových, o kterých nám dějiny politické nevypravují.

V tomto vývoji dlužno rozeznávati trojí dlouhé období:

I. Dobu praslovanskou, v které národ slovanský nerozdělen seděl ve své pravlasti. Území nebylo příliš rozsáhlé a počet příslušníků skrovný. Jazyk nebyl naprosto jednotný, avšak různosti dialektické byly ještě dosti nepatrny vůči všeobecné shodě, která se držela jednakým způsobem života a stejnou výší kulturní.

II. Doba tří skupin národních nastala tím, že Slované rozšířili se na západ a na jih evropský. Dialektické různosti, jejichž zárodky se vyvinuly již v době prvé, dospěly do nových, určitých tvarů, kterými nové skupiny se odlišovaly.

III. Přirozeným vlivem rozsáhlých sídel a geografickým útvarem jejich nastala pak, zajisté již před devátým stoletím, třetí doba, doba jednotlivých slovanských národů, která trvá podnes.

Souvislost mezi jednotlivými národy a dialekty slovanskými s počátku byla všeobecná. Jazyk český souvisel na severu nenáhlým přechodem dialektickým s lužickými Srby, na východ s Poláky a skrze nářečí slovenská též s jižními Rusy, s Bulhary a Chrvato-Srby, na území rakouském pak stýkala se naše nářečí moravská a česká s dialekty slovinskými.

Pevné hranice, pokud se vyskytují, vznikly různým způsobem. Na jihu na př. tím, že mezi nás a Slovince vsunuly se kolonie německé, které nás na vždy oddělily. Podobně stalo se na severu našem. I zde osídlení německé způsobilo odloučení naše od lužických Srbů.

Dosti věrně zachovala se původní přechodná nářečí na území slezském. Jak daleko tu sahají nářečí „moravská“ (česká) a kde počínají dialekty polské, o tom dosud vznikají spory, nesnadno řešitelné.

Mnohem zřetelněji odlišují se nyní dialekty uhersko-slovenské od sousedních nářečí polských a ruských (rusnáckých).

Slovensko-polská hranice jazyková není, jak známo, totožná s politickou hranicí mezi Uhry, Těšínskem a Haličí, nýbrž nalézá se úplně na území uherském, v stolicích: Trenčanské, Oravské a Spišské, jejichž severní části dosud zaujímá lid polský. Tito uherští Poláci podléhají ovšem poslovenštění, které nejdále pokročilo ve stolici Trenčanské. Ale dosud lze dosti určitě slovensko-polskou hranici jazykovou stanoviti. V těchto stycích třeba však rozlišovati dvojí dobu. Původně se Slováci na hranici trenčanské a pak ve Spiši poněkud jinak stýkali s Poláky než nyní; ale pozdější kolonisací nastaly zde změny, z nichž vznikl nynější stav.

Podobně bylo též dále na východě mezi Slováky a Rusy. Původní přechody leží tu hluboko ve spodních vrstvách, jež sahají až do střední slovenštiny. Později asi nastaly tu mezery, které opět kolonisací byly vyplněny. Jak daleko nyní slovenština sahá a kde počíná mluva rusnácká, není nesnadno určiti. Nynější přechodná nářečí jsou vesměs nářečí rusnácká, která v posledních stoletích byla poslovenštěna.

Slovenský živel v Uhrách má takovou převahu životní a tolik kulturní síly v sobě, že posouvá velmi podstatně svou národní hranici, jak na severu vůči Polákům (uherským), tak na východě vůči Rusům (Rusnákům v Uhrách). Na východě jest již značný počet Slováků řecko-katolické (pravoslavno-sjednocené) církve (100 — 150.000).

Někdejší bezprostřední styky Slováků s Jihoslovany jsou národem maďarským přerušeny. Kolonisací dostali se Slováci též do jižních krajin uherských, nejen mezi Maďary, nýbrž i mezi Srby (banátské) a Chrvaty (nejvíce v Slavonii). Podobnou cestou vznikl značný počet chrvatských obcí v Dolních Rakousích, na jižní Moravě a v sousední stolici Prešpurské v Uhrách. Všechny tyto změny jsou pozdější (XVII. — XIX. stol.). Osady „charvatské“ mezi Slováky (jak rakousko-moravskými tak uherskými) utonuly; jen na Dunaji, uprostřed živlu cizího (německého) udržely se dosud. Slovenští kolonisté v jižních Uhrách se neodnárodňují.

Na hranici moravsko-uherské nenastaly podstatné změny národní. Tu od nepaměti sedí Slováci jak na jihovýchodní Moravě, tak v západních stolicích uherských. Neboť „slovensky“ nemluví pouze ti Moravané, kteří se dosud „Slováky“ nazývají, nýbrž i ti, kteří si nyní přikládají název „Valachů“, dále i ti, jejichž nářečí se nazývá „dolským“, jak Fr. Bartoš v druhém díle své Dialektologie moravské správně vyložil. I zde nastaly pozdější kolonisací (v XVII. — XVIII. stol.) některé změny. Máme totiž v jihovýchodní Moravě osmnáct obcí uhersko-slovenských, jejichž obyvatelstvo přišlo ze sousedních stolic Trenčanské a Nitranské.

Již z této krátké obchůzky po naší jazykové hranici lze poznati, že přirozená a původní souvislost zachována pouze na východě, jednak na území slezském mezi námi a Poláky, jednak na Moravě, kde nářečí česko-moravská poznenáhlu přecházejí v nářečí slovenská (na Moravě a v Uhrách). Třeba s důrazem vytknouti, že politická hranice moravsko-uherská netvoří zároveň jazykové hranice, nýbrž že nenáhlý přechod od češtiny k slovenštině celý se odehrává na Moravě. Není-liž to důležité a zároveň též potěšitelné? Chápete, jaký úkol očekává naši Moravu?

Fr. Pastrnek.