ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Psáti o tomto předmětě u nás je těžko. Není pomůcek. Hospodářských družstev, která by vydávala zprávy o stavu a pokroku hospodářském, není, a co jich je, ta existují jen na papíře.

Statistickou zprávu o hospodářství máme teprv jednu, a to „Hospodářskou statistiku“ (Mezögazdasági statisztika, szerkeszti és kiadja magyar kir. statisztikai hivatal 1900) a některé narážky mimochodem učiněné ve zprávách obchodních komor.

I

Slováci byli vždy rolníci a pastýři. V lidu našem láska k tomuto povolání je hluboce zakořeněna, a Slovák nejraději oře, seje, žne a kosí, třeba měl i jiné zaměstnání.

Bohužel, že skoro každý na severu slovenských stolic má i to jiné zaměstnání, — z hospodářství samého by se neuživil. To platí o všech severních stolicích slovenských, vyjma dolní Trenčín, jižní Nitru a Prešpurk — kraje bohaté.

Příčiny této mizerie hospodářské u nás jsou přečetné a jsou rázu všeobecného i ojedinělého. Všeobecné jsou asi tyto:

Z největších běd našeho rolnictva jest, že je nevzdělané. Před rokem padesátým lid vůbec neuměl čísti a psáti (až na nepatrné výjimky). Analfabetů je ještě v celých Uhrách 51,44 % všeho obyvatelstva. Ve 12 stolicích slovenských počet analfabetů je sice nižší než zemský průměr, a jen ve čtyřech je vyšší (Trenčín, Zemplin, Šaryš, Ung), ale přece přes polovic všeho obyvatelstva našeho neumí čísti! A ti, co se v novějších časech naučili čísti a psáti, poněvadž vyučovací řeč je maďarština (vyjma některé školy církvemi vydržované), nemají z toho nic a zapomenou obojí.

K tomu je lid ještě vždy úžasně konservativní, nechce hospodařiti jinak než jeho otcové a praotcové, — i není možno ho přivésti k pokroku. Lid nechává pole ležeti úhorem (16 % všech rolí na Slovensku leží ladem), nešetří hnojem, vůbec hospodaří docela primitivně, — a podle toho pak má úrody.

Z nevzdělanosti a houževnatosti lidu udržely se i mnohé pověry, škodící výnosu hospodářství. Tak na příklad v některých obcích Oravy nekosí luk před sv. Janem Křtitelem, a jiné.

Ke všeobecným příčinám ochuzení hospodářů patří i náš daňový systém. Pole jsou sice rozdělena podle výnosu do daňových tříd (I. — XII.) a daň je úrodnosti polí přiměřená, ale ne spravedlivě. Pak je strašné, že lid platí daně všelijaké, tak pozemkovou daň, domovní daň, daň z hlavy, obecní přirážku, cestovní daň, církevní daň, daň na notára, na bábu atd, a platí to na třech místech. Tratí tím mnoho času a platí dohromady potom úžasnou summu. Tak ubožáček jeden z Koňského (nejchudší obce v Turci) platil ročně, maje všeho majetku asi za 120 zl. (dřevěný domek a kousek pole), 18 zlatých — a nevěděl ani zač.

Další nedostatek našich hospodářů v horních stolicích slovenských je, že nutí se do pěstování takových druhů obilí, kterým se u nás dobře nedaří. Na příklad pšenice. Z jitra (1600 čtv. sáhů) v Prešpurské stolici hospodář má průměrně ročně hrubého příjmu K 129,—, ale v Oravě jen K 30,—, v Liptově K 36,—, kdežto výtěžek hrubý z jednoho jitra zasetého ovsem v Prešpurské stolici je 163,60 korun, v Oravě 91,72 K a v Liptově 97,80 K, tak že, kdyby v Oravě byli oseli v roce 1898 těch 1290 jiter ovsem a ne pšenicí, mohli míti výtěžku o 330 % víc.

V severních stolicích slovenských orné půdy je málo. V celé krajině je průměr lesů 15,5 % celé plochy, — ale průměr v Turci je 33 %, v Oravě 30 %, v Liptově 41 %, ve Zvoleně 32 %, v Novohradě 26 %, v Gemersku 47 %, ve Spiši 37 % a v Šaryši 43 %, tak že ornice zbývá málo, a z toho velkostatkáři mají nejlepší a nejvíc.

Plocha Uherské země je 36,857.283 jiter (a 1600 čtv. sáhů) a na této ploše je 2,388.482 samostatných hospodářství. Z těch má výměru:

ale tato poslední mají úhrnem výměru 25,988.906 jiter, kdežto na 2,123.634 malých hospodářství připadá jen 10,868.377 jiter, tedy na první 70,57 % a na malá jen 29,43 %, průměrně tedy na jedno jen 5,112 jitra.

Tak je v Oravě 2761 hospodářství, kde hospodář má celého výměru 1 — 5 jiter, a z toho nejsou ani 2/3 ornice. Pochopitelné je, že jedna vesnice v Oravě jmenuje se Hladovka. — Oravský průměr zde udaný hodí se na všechny stolice severního Slovenska.

Tabuľka (obrázok 3)

Co se dá na 1 — 2 jitrech ornice vypěstovati, a to v takém podnebí, kde se neurodí než oves a zemák a kde i ten oves musí se zpod sněhu, dozrál-li, vytahovati, jako v severní Oravě? Ale i jinde v severních stolicích není to valně lepší. Jiným stolicím škodí zase deště. Co je na rovině, to vyhnije, a s příkrých vršků spláchne příval i prsť. Nejlepší jsou táhlé, nepříkré vršky, tam bývá nejlepší úroda.

Chyba je též při výnosnosti hospodářství v hornatých stolicích, že sázejí se na příklad tytéž zemáky. Jak se k nám dostaly, pořád tytéž a tytéž zemáky, a ty se už náležitě vyžily. V posledních letech větší statkáři dovážejí odjinud druhy vypěstované ze semene, — tak snad se průběhem let dostane jich i lidu. Vláda nedělá při tomto důležitém druhu u potravin nic a officiální hospodářské spolky také nic. Vždyť je to slovenská plodina! A přece lid hlavně z nich žije, a jsou i důležitým článkem vývozním hlavně do průmyslových měst slezských. V r. 1898 urodilo se jich ve 12 slovenských stolicích 16,834.370 metrických centů, a v celých Uhrách jen 40,814.764, tedy z celé produkce Uher u nás 41 %. Zajímavé je, že na příklad v témže roce, r. 1898, sklizeno v stolici Trenčanské 2,568.496, a v stejně veliké Baraňanské jen 658.473 metr. centů zemáků. —

Člověk se diví, jak stačí lid náš platiti úroky. Všechny ústavy uherské měly požadavek (směnky, hypothéky, běžné účty, lombard. půjčky atd.) koncem roku 1898 3.369,743.821 korun. Počítáme-li v Uhrách 18 millionů obyvatel, připadá na duši jen v ústavech peněžních 187 korun dluhu. A kde jsou privátní dluhy vtělené i nevtělené? Směle můžeme říci, že na každé jitro země v Uhrách připadá asi 120 korun dluhu. Když počítáme jen 5 procent na zúročení, bez umořování, padne z výnosu každého jitra 6 korun na úroky. K tomu daně, práce atd., co zbude čistého výnosu?

Ale úvěr — ať vtělený či nevtělený — v průměru je vyšší než 5 %.

Veliké hypotheční banky počítají při 40-leté amortisaci 4 i 7/8 %, ale, poněvadž vyplácejí půjčky svými úpisy a ty se zplna nikdy neplatí, dlužník utrácí moc peněz a platí 4 i 7/8 % od nominálního obnosu a dostal o 5 — 12 % méně. Úpisy prvního ústavu hypothečního v Uhrách, „Hypothečního ústavu“ (Földhitelintézet), 4 %-ní prodávány jsou po kursu 93 zl. za 100 a 3 a 1/2 %-ní 81 zl. za 100. — Tyto velké ústavy — pravda — udělují půjčky jen od K 20.000 počínaje, a menší hospodář, chce-li si vypůjčiti peníze, musí se obrátit na menší ústavy ve svém okolí.

V těch je — u většiny — běžný úrok 7 — 8 %. Ba ve statistice ústavů (Magyar Korona országainak hitelintézetei 1894 évben, vydala Zemská statistická kancelář) mnohé ústavy — jmenovitě v Banátě a v Báčce, nejbohatších stolicích v Uhrách — přiznaly i 9 % a 1 — 3 % provise. A jest u nás mnoho ústavů, které sice nepřiznaly úrok, jaký ve skutečnosti berou, ale z jejich bilancí jest patrno, že berou i 14 %. Jistá spořitelna na Slovensku má 60.000 K základního kapitálu, 18.000 K fondu reservního a 160.000 K vkladů, a vykázala zisku 22.000 K.

Jiná spořitelna má každý rok v příjmech pod titulem „z tiskopisů“ 4 — 6000 K!

Průměrně vydělaly v Uhrách v r. 1894 banky 13,58 % a spořitelny 24,71 % svých základních kapitálů! Ale v roce 1888 vydělaly spořitelny 29,56 %!

Z těchto číslic je patrno, jaké úroky dlužník musí platiti, a bohužel náš rolnický lid platí úrok nejvyšší, — a při tom osobního úvěru nemá. Dostane peníze jen na směnku, a to musí míti 2 — 3 dobré žiranty, které musí vždy před každým podepsáním směnky napojiti, a čtyřikrát v roce běžeti se směnkou do města a zmeškati celý den. Když se to spočítá, platí 20 a ne 8 %. — Při půjčkách hypothekárních je totéž. Když si chce náš rolník vypůjčiti peníze „na intabuláciu“, jde k některému advokátovi. Ten podá písemnou prosbu správě ústavu; když je povolena, provede vtělení, a půjčující dostane místo 100 korun jen 75. Pak má ještě poplatky při extabulaci a plat advokátovi za práci. A to se u nás nedá provésti, aby ústav sám podával intabulační žádosti.

*

Při všech těchto bědách přece žije ten lid a platí. Možné je to jen tím, že jest báječně skromný. Pokud lid náš nosil staré kroje, nepotřeboval nic na sebe koupiti, všechno se zhotovilo doma až na klobouk anebo beranici, ale tyto byly tak důkladně zhotovené, že přetrvaly i 3 pokolení. V odlehlejších obcích posud se drží kroje, ale ve vesnicích u blízkosti měst a v těch, odkud lid, muži i děvčata, chodí „do sveta na zárobky“ — na výdělky, kroj zmizel úplně.

Ale i tak je náš lid velmi skromný a každý náš rolník, který nepije, zmáhá se a kupuje pole. V posledních letech vlivem kněží, zvláště katolických, lid se zřekl v mnohých vesnicích pití, a dobré následky toho už během roku se ukázaly. Lid si splácí dluhy, přikupuje pole, a v mnoha vesnicích vykoupili židy, tak že jsou čisti.

*

Hospodářství na Slovensku jest extensivní, jak to při povaze našeho lidu, jeho zvycích ani jinak býti nemůže. Dlouho to potrvá, než bude jinak.

Na Slovensku pěstují se všechny druhy obilí a pícních rostlin, zvláště tyto poslední daří se velmi dobře, snad pro mnoho pršek, — ale výkazu, jaký výtěžek dávají na hektaru a kolik bylo jimi oseto, není.

Plocha rolí na Slovensku čítá, podle násl. tabelly, 7,130.300 katastr. jiter.

Tato plocha patří 426.839 hospodářům. Jak už nahoře řečeno, nejvíc hospodářství jest takových, která mají pod 5 jiter výměru, a z toho hospodář nechává 1/5 úhorem. Co se tu dá dělati?

Tabuľka (obrázok 4)

Nejbídněji je na tom Orava. Z výkazu III. je viděti celou úrodu každé slovenské stolice i průměrný výnos v metr. centech na hektaru.

Pšenice na hektaru v Oravě 8,5 metrických centů, rež (žito) 7,1, ječmen 6,6, oves 5,5 a zemáky 44,8. —

Průměrná úroda byla na hektaru půdy na Slovensku:

(v metrických centech)

a v tomtéž roku byla průměrná úroda v stolicích na pravém břehu Dunaje při pšenici 12,8, při reži 11,8, při ječmeni 13,3, při ovsu 13,1, ale to jest průměrně nejbohatší kraj Uher. Nejmenší úrody byly v Sedmihradsku (Sibiňsku), ale pšenice dala na hektaru 8,1, rež 9,1, ječmen 13,5, oves 11,3, zemáky 78,7. Byla tedy v Oravě při obilí dohromady o 0,3 % lepší úroda než v Sibiňsku, a při zemácích o 4,58 %. —

Množství zde sice také rozhoduje, ale podstatnou věcí je i váha, a obilí z horních částí Slovenska je tak lehké, že se za ně platí vždy o 1,50 — 2 koruny méně, než za obilí jižnějších stolic, tedy i poměrně méně úrody i lacinější.

Důležité jsou pro hospodářství slovenské pícní rostliny. Seje se jich mnoho — kolik, nemožno udati. Jsou to jetel, lucerna, bolhoj.

Kde mají příliš mnoho luk, tam sejí méně pícních rostlin. Kolik kde a jaký je výtěžek, nelze udati, neboť statistika o nich mlčí, ale myslím, že asi 8 % všech ornic jest jimi oseto. Taktéž nelze to o luštěninách určiti, ale jisté je, že každý hospodář snaží se doma vypěstovati tolik čočky, fizole a hrachu, aby bylo dost pro rodinu přes jaro a léto.

V zimě živí se lid po většině zelím a zemáky. V stolicích horních skoro vůbec, jmenovitě v horním Trenčíně, jest to téměř jediná potrava lidu. Štěstí, že jsou zemáky v těchto krajích velmi chutné, a zelí je také výborné.

Pro zelí (kapustu) vybírají nejúrodnější role, co nejblíže u vesnic a podle možnosti u vody. Vypěstují si sazeničky v zahrádkách a na jaře, nejlíp hned po dešti, je přesazují. Když „padnou“ potom sucha, polévají je. Když se neurodí zelí a zemáky, je bída.

Lid náš i ovoce rád jídá, jmenovitě sušené. Celá úroda: jablka, hrušky i slívy, na kolik jich bylo možná od dětí ochránit, se suší, u majitelů větších zahrad ve zvláštní sušírně, aby bylo co „prežúvať“ a čím „slinky robiť“ při přástkách.

Kolik se asi urodí ovoce na Slovensku, nelze udati, ale je to dost, vzhledem k tomu, že na severu Slovenska ještě i v polovici května, když stromy kvetou, bývají 5 — 7 stupňové mrazy, a ty květ spálí. Jen v tišinách, které jsou chráněny proti severním větrům, bývá ovoce. V jižních stolicích jest ho však hojně, kde se víno daří. Již v dolním Trenčíně daří se všechny druhy ovoce. Ale lid náš ve všeobecnosti nehledí si ovocnářství, ani tam, kde se ovoce výtečně daří, tak, jako by měl a mohl. Zřídka kde čistí stromy, neokopávají jich, ani mrvy nedávají. U nás není ovocnářství na školách obecných zavedeno — až na řídké výjimky; ani si nikdo nedá na tom záležeti, aby budil lásku k stromům.

Tabuľka (obrázok 5)

Zeleniny lid náš vůbec nepěstuje. Jenom kapustné sazeničky vypěstují ve svých zahrádkách — a ty jsou jako dlaň, a snad trochu tykví, kde je rádi jedí. Ale jinak nic. Ani květy — jenom tam, kde je v domě mladé děvče, aby mělo „voňačku“, když jde v neděli do kostela, a snad ještě, aby svému „milému“ mohlo „uviť pierko“. —

*

Vinohrady naše poskytují smutný obraz. Fylloxera, zjevivší se u nás roku 1875 v jednom vinohradě, byla roku 1881 jen ještě v 15 vesnicích a rozšířila se po celých Uhrách do roku 1893 na 4060 vesnic. To je příčinou, že výměra vysázených vinohradů, která čítala roku 1881 361.254 hektarů s úrodou vína 4,231.000 hektolitrů v ceně 38,317.000 zlatých, klesla do roku 1898 na 248.223 hektarů s 1,305.000 hektolitrů vína v ceně 12,258.000 zlatých.

Takový průměr je na Slovensku. V roku 1881 bylo na Slovensku 40.000 katastrálních jiter vinic. Teď je jen 21.279, ostatek leží ladem.

Průměrná cena v roce 1881 za hektolitr vína byla 9,05 v celých Uhrách, ale slovenská vína platila se i tehdy, již jako mošt, 14 — 18 zlatými, poněvadž jsou obsažnější, kdežto vína z nížin uherských byla po 5 — 6 zlatých (zahradní vína tak zvaná — kerti bor). Je to tedy citelný úbytek na příjmech našich majetníků vinic, a jen z části se vyrovnává tím, že prodávají teď mošty o 2 — 3 zlaté za hektolitr dráže.

Vláda, chtíc napraviti škody řáděním fylloxery učiněné, nelituje ani peněz ani namáhání, aby se vinice ladem ležící vysazovaly révou fylloxeře nepřístupnou (americkou, jak jí u nás říkají), ale z toho vinorodým stolicím slovenským mnoho se nedostane, ba možno říci, že nic, — všechno se rozdá panujícímu plemeni.

Nejvíce škody nadělala fylloxera mezi Tisou a Marošem, kde je vysázených 6450 a zničených 14.912 hektarů, nejmenší v Sibiňsku, kde je 39.244 hektarů vysázených a jen 4860 hektarů zničených.

Naši majetníci vinic, byvše povzbuzeni lepšími cenami vína, teď pilně vysazují zničené vinohrady immunními révami, a odhodlávají se k těmto značným obětem (vysazení 1 hektaru vinohradu stojí asi 350 korun) v té naději, že už nepřijde snad nějaká nová fylloxera, která zničí i immunní révy. —

Důležitým činitelem jako zdroj příjmů v slovenském hospodářství je dobytek. Říká se u nás: „Ak nevezmeš zo statku, z iného veru nie“ (Nedostaneš-li za dobytek peníze, nemáš nic). Platí to hlavně o hornatých částech Slovenska. Co se na poli urodí, to se doma sní — „Kubo robí, Kubo jie“ — a obyčejně ani nestačí. Ale ze „statku“ přece se cosi „vyčičre“. Přisadí se tele, to člověk ani tak necítí při „krme“, chová je dva tři roky a vezme za ně potom 60 — 100 zl.; jmenovitě jsou-li „statky“ v ceně.

Lid sice ví, co znamená míti pěkný „statek“ — říká také „krava — matka“, ale neřídí se tím. Málokterý náš hospodář má pořádné stáje, většina jen dřevěné chlévky, jedva že ta malá kravka se dveřmi procpe, a fouká jí tam se všech stran, ba někdy i prší.

Není mi známo, jak vyhlížely krávy před několika stoletími, ale ty nynější, jež pasou se v mnohých krajích u nás, jsou patrně staletým neopatrováním a nedokrmováním tak zakrnělé a degenerované. Hornotrenčanská kravka není větší středního telete v Čechách.

Snad se to zlepší. Stát půjčuje teď každý rok jednotlivým stolicím po 4 — 10.000 zl., za ty peníze znalci nakoupí v Solnohradě krav, býků a telat, pak se doma prodávají v původní ceně hospodářům s podmínkou, že má koupený kus během tří let zaplatit.

A lid takový hovězí vlak, sotva přijde, rozbere hned, a pak dobře ošetřuje koupené — vždyť tele stálo 60 zlatých. Účinek tohoto zařízení je už patrný; na př. v Turci, kde se toto děje třetí rok, na pastvách člověk vidí samý stejně barvený, pěkný dobytek. Teď přestane snad starý zlý zvyk, obyčejný na celém Slovensku, že hovězí dobytek, jalovice, voly a junce (bulíky) časně z jara vyhánějí na hole (louky na hřebenech vrchů, odkud nemožno je seno dolů dostati; ty, s nichž seno možno svézti domů, jmenují se lazy) a tam je pasou — v dešti, sněhu, v jakékoli nepohodě, vždy pod širým nebem. Tam onemocněla velká část dobytka, a lidé nemohli pochopiti, co se stalo, říkajíce „ochvátilo sa“, a dobytče mělo obyčejně plicní neduh.

Přes to vše daří se dobytek dobře. Následující výkaz udává, kolik je rožného „statku“ a vůbec domácích zvířat a úlů včel na Slovensku.

Tabuľka (obrázok 6)

Nejvíce dobytka má Orava (v poměru k ploše), nejmíň Zvolen. Ve Zvoleně je vůbec málo domácího zvířectva, protože je tam stát a několik velkostatkářů majetníkem skoro polovice půdy. Absolutně nejvíc hovězího dobytka má Zemplin a po něm Nitra. (Zde nutno zaznamenati úžeru [lichvu], která provozuje se v horních stolicích. Žid koupí krávu a dá ji sedlákovi a vezme na cenu krávy úpis od něho. Sedlák krávu opatruje, platí úroky od úpisu a poplatek za mléko židovi. Když se kráva otelí, prodají tele a sedlák dostane polovici. Když prodají i krávu a vydělají, podělí se, ztratí-li na ní, zaplatí to sedlák.)

Zemský průměr je na 100 jiter ornice 47 kusů, v horních stolicích 108 kusů.

To souvisí s tím, že jest v slovenských stolicích ohromné procento malých hospodářství, a na každém z nich jsou 1 — 2 kusy, kdežto velkostatkáři mohou na 1000 jitrech snad držeti 1000 krav. Je to viděti i na zemském poměru, že malá hospodářství, jež mají rozlohy jen 28,6 % celé plochy, drží 3,049.396 kusů a velká hospodářství, mající rozlohy 71,4%, drží jen 2,445.231 kusů.

Velevýznamný pro slovenská hospodářství je i chov ovcí, jejichž využitkování jest v našich hornatých stolicích úplné, neboť na dolnozemských rovinách ovce nedojí, tam z ovčího mléka se nedá dělati brindza (ovčí sýr). U nás donese každá ovce ročně asi 10 korun. Za jehně dostaneme 4 koruny, za sýr 5 korun a za vlnu 1 korunu.

Proto hospodáři naši drží mnoho ovec. Obyčejně celá obec společně. V zimě ovce přezimují doma, na jaře pak, „na Ďura“, vyženou je do hor a tam se pasou až do jeseně, do Michala, a někde i déle; ovce ostávají na horách, „na mrazniciach“ — když už mrzne. Společný bača se svými pomocníky (honelníky) je pase, a na noc se shánějí „do košiara“ (ohrazeného místa vedle „koliby“ — domku, kde pastýři spí, kde se mléko ovčí vaří, „žinčica odvára“ a sýr „kľagá“ i „oštiepky“ dělají). Ovce dojí se třikrát denně. Co se utržilo za celý čas, spočítá se na konci, odečtou se z toho mzdy bačova a honelníků, a co zbude, rozdělí se podle počtu ovcí, a každý hospodář dostane tolik dílů, kolik měl na salaši ovcí.

Brindze obyčejně vyrábějí jen tolik, co stačí pro domácí potřebu. Jinak prodávají jen sýr pod jménem „sladký sýr“ vyrabitelům brindze, kteří ji pak jako „liptovský sýr“ rozesílaji po monarchii i do Německa.

Roční výroba na Slovensku dělá asi 24.000 metrických centů v průměrné ceně 2,680,000 korun.

U nás drží dva druhy ovcí, tak zvané „birky“ (ovce s krátkou vlnou) a „valaské“ (s dlouhou vlnou). Obyčejnější jsou birky. Mají sice méně vlny, ale ta je dražší, i mléko mají mastnější.

Jakost sýra není stejná. Závisí na „paši“, jaká je pastva. Nejlepší sýr je ve Zvoleně (Brezno) a nejhorší v horním Trenčíně.

Ovcí bylo r. 1898 v celých Uhrách 7,304.086; z toho na Slovensku 1,311.777.

Osli a soumaři nejsou na Slovensku rozšířeni, je jich celkem 3611, z toho soumarů jen 159. V celých Uhrách je jich dohromady 22.734. Soumarů je nejvíce v přímoří a oslů nejvíce mezi Dunajem a Tisou v čistě maďarských krajích. Tam totiž pastýři stád sedí, když pasou, na oslu, jmenovitě když prší, a je to tak ve zvyku, že to opěvoval také Petöfi („Megy a juhász szamáron… — Jede ovčák na oslu…“).

U nás na Slovensku osli nemohou dojíti vážnosti, více jest jich jen v Nitře (a to v jižní části), v Hontě a v Novohradě.

Kozy více se šíří. Bylo jich u nás 22.724 kusy. V skalnatých částech Slovenska, kde jen na „bralách“ tráva roste, pasou se kozy. Chudší lidé, kteří nemají najednou větší částku, by si koupili krávu, anebo nemohli by krávy vyživiti, drží si kozy, aspoň pro děti aby bylo mléka. — Drůbeže je na Slovensku přes 3 mill. kusů. Jsou to: morky (krůty), husy, kachny, slepice a perličky. Daří se dobře, jen že jsou samé obyčejné druhy. A když se přivedly cizokrajné druhy, odrodily se už ve třetím pokolení.

Ze Slovenska vyváží se množství vajec, — kolik, není možná zjistiti. Z celých Uher vyvezlo se přes 303.276 kusů v ceně 2,200.556 korun v r. 1898 (v. „Magyar korona országainak külkereskedelmi forgalma 1898. évben, kiadja a m. kir. központi stat. hivatal“). Většina z toho pochází ze Slovenska. Smutné je, že tento vývoz nestoupá. V r. 1894 čítal 326.226 kusů. — Nikdo se o drůbežnictví nestará. Stát založil sice u Pešti stanici pro pěstování drůbeže, ale nic se o ní neví, zví se o ní snad jen náhodou, čte-li se rozpočet ministerstva orby.

A Slovensko jest jako stvořené pro pěstování drůbeže. Je mnoho potoků pro husy a kachny, dost pastvy pro všechny druhy drůbeže, která se může i tam pásti, kde kráva a ovce nic nenajde.

Jest to stará bída naše, že se o nás nestarají. Na pěstování hedbávníků a restauraci vinohradů vydali milliony, — protože je to dole. My jsme ani na vinohrady nedostali nic! Včely taktéž se u nás netěší takové přízni lidu, jak by bylo hodno a přirozeno. Množství kvetoucích luk, křů a množství jetele, jež se u nás seje, mělo by pobádati k intensivnějšímu pěstování včel, než jaké je u nás. Na celém Slovensku jsou toliko 117.403 úle (v celých Uhrách jest jich 653.664), a z těch bylo v úlech s pohyblivým zařízením 24.846 a 92.846 v obyčejných koších a dudlácích (ve pních stromů). Získalo se 4782 metrických centů medu a 258 metrických centů vosku v ceně 338.416 korun. V celých Uhrách v r. 1898 získalo se medu 37.431 a vosku 2249 metrických centů v ceně 2,695.654 korun.

Tak počet úlů i výnos včelařství potěšitelně rostou. V r. 1887 bylo v Uhrách jen 60.186 úlů s pohyblivou konstrukcí a 295.373 obyčejných, úhrnem tedy 355.559 úlů, a výnos jednoho v kilogrammech byl 4,27 kg medu, a nyní je 5,73 medu a 0,34 vosku. Roku 1887 byla cena 584.982 korun, tedy je výnos v r. 1898 skoro pětkrát větší.

Nejvíce úlů je v Torontálské stolici a také poměrně největší výnos, protože mají 31.070 umělých úlů a jen 6043 obyčejných. Na Slovensku je poměr opačný. Výnos u nás bude jen potom příznivější, když se zavede moderní způsob včelaření. Vláda to sotva udělá, doveďme k tomu lid náš sami.

*

Obraz, jejž jsem tu načrtl, bude se zdáti někomu příliš černým, ale ten věz, že to způsobila vřelá touha, aby to, co je u nás zlého, se napravilo, a žádost pisatelova, aby lid náš hmotně osamostatněl. Když to bude, pak dovede uhájiti i svých práv.

Žiga Pauliny-Tóth