ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rázovitost lidová udržela se sice znamenitě na celé východní Moravě, ale zevnějšek význačný, podmíněný šatem lidovým, krojem, ten pomalu, ale bezpečně i tu se tratí — na Lašsku a Valašsku nejvíce, na Slovensku celkem dosti nepatrně.

Nutno zjistiti, že dnes, na konci devatenáctého století, na celém Lašsku leda ve Věřovicích, v Mořkově a poněkud i v Hodslavicích, a to jen u ženských, setkáme se s tím svěčným krojem, kterým odívala se matka i sestra našeho Palackého! Na Valašsku rovněž kroj rychle mizí, a jen zastrčené osady Vel. Karlovice, Polánka a dědiny kolem Brumova — tuto i mužská část — odívají se po staru.

Jenom Moravské Slovensko ještě hýří v barvách svého kroje, třebas již ne v jeho původním starosvětském rázu; ale i tu leckteré části oděvu místy nahrazují se již nevkusným rouchem poloměstským.

Lidový kroj lašský příbuzný jest poněkud těšínskému, vlastně frýdeckému, který na Těšínsku slove valašským. Nejrázovitější býval ode dávna ve Věřovicích u Frenštátu, kdež, jak řečeno, dosud u ženských se zachoval. Však před několika lety tu ještě i několik staříků svůj dávný kroj dotrhávalo a snad dosud dotrhává, a vypráví o tom, kterak pěkní byli chlapci Věřovští v soukenných černomodrých nebo huněných bílých nohavicích, úzkých, řemenem podpásaných a nad to opaskem širokým kolem beder obtočených. Vesta bruclek že bývala červená se žlutými střapci, kyčemi. Kterak nosívali černomodré kabátky t. zv. župky a na hlavě širáň, vysoký klobouk homolovitý, nahoře rovný (jako Valaši) se šňůrami aksamitovými a pentlemi, jež mládenci ozdobovali ještě péry fábími (pavími). Na zimu že nosili tchořovice s aksamitovým dýnkem, kožichy krátké a kopýtca, papuče z bílé huně, místo letních bot. Na velké slavnosti nosila se župica, kabát v úpoly utažený, do polou lýtek sahající, ze zeleného sukna s výložky červenými, jak i na Valašsku někde byla obvyklá.

Ženičky a děvčata pestří se však dosud čistým svým krojem starodávným, o svatbách i nádherným.

Nejnápadnější součástí jeho jsou ovšem rukávce, s velikými baňatými rukávy a širokými taclemi, jež podvazují se u lokte barevnými pentlemi. Sukně, na obecno černé „leknice“ s modrým pruhem u spodu a živůtkem nízkým, někdy i červeným, ustupují o svatbě soukenným mezulánkám zeleným nebo i starodávným, drobně svrapeným kromrážkám se živůtkem damaškovým, z předu sešněrovaným a lemovaným cele zlatými anebo alespoň stříbrnými portami. Zástěrky „kasánky“ jsou nyní květovaně potištěné, punčochy,^[9] jež kasánky jen do polou lýtek kryjí, stávkové červené nebo pruhované, a na nohách buď kožené šněrovací jančary nebo soukenné botky „s ušima“ (jazykovitým přeložením přes šněrování červenými pentlemi), v zimě ovšem zastoupené důkladnějšími papučemi z huně.

Na hlavě nosí se šatka, nyní pestrá, „lipská“, jindy bílá a vyšívaná, pod bradu zavázaná, velkému šátku podobná, nebo malý šáteček pod bradu. Svobodná děvčata nosí často hlavu holou s lelíkem dolů visícím, na konci pentlí zdobeným, ženy pod šatkou vždy čepec s dýnkem úzkým, vysoko nad hlavu čnějícím. Proti nepohodě jest buď bílý ubrus nebo vlňák, často prostě zelený, v zimě kožich, jenž do nedávna býval dlouhý dubenný, barevnými kůžičkami v předu a liščinou u krku a rukou zdobený, od boků odstálý.

Poněkud podobný kroj nosil se do nedávna i v Kozlovicích za Frenštátem, v Hodslavicích, ano i na Starojicku, a byl tu pro svou svěčnost i od ženiček sousedních Němců převzat.

Valašský kroj jest ovšem také poněkud příbuzný věřovskému a tedy i lašskému. Počítáme-li Luhačovsko ke Slovákům, příbuzný jest konečně i kroji mor.-slovenskému. Při rozlehlosti Valašska není ovšem všude stejný, jakkoliv rozdíly v jednotlivých okrscích krojových nejsou tak nápadny jako na Slovensku a zakládají se jen na podrobnostech, povrchnímu pozorovateli málo zjevných.

Celkem nápadnější typy kroje valašského jsou rožnovský, který se rychle vytrácí, vsacký hlavně v Karlovicích zachovaný, vyzovský kolem Polánky ještě udržený a val.-kloboucký v osadách kolem Brumova a Bilnice rozšířený — z valašských pravých krojů dnes nejúplnější. Protože mužáci na Luhačovsku mají červené, valašským podobné kordule (vesty) a „kabátové“ haleny střihem podobné župicím valašským, ženská část pak má vůbec v kroji charakter valašský, možno Luhačovsko za pátý typ valašského kroje dobře vyznačiti, tím více, že dialekt zdejší od valašského takměr se nerozeznává. Údolí Dřevnice až pod Malenovice, dále Bojkovsko i Slavičínsko, kdysi krojem k Valašsku patřící, kroje již nemají a šatí se obecným poloměstským šatem.

Valašský šat mužský od slovenského liší se hlavně tím, že nemá širokých konopných gatí. Těmito zase Luhačovští druží se ke Slovákům — a poněkud i košilí, sic ničím jiným. Košula valašská jest krátká se širokými otevřenými rukávy. Má úzký lémeček, nepřeložený a modrými nebo červenými nitmi vyšitý tak, jako náramky a okolek rukávů. Na Brumovsku a Vyzovsku košile spíná se u krku špendlíkem nebo dvojitým knoflíčkem, kolem Vsetína uprostřed ňader „kotulou“ či zapínákem, knoflíkem málem jako čtyrák velkým, perleťovým nebo kostěným; Rožnovjan košile vůbec nezapínal a vzdoroval nahými ňadry i největším slotám.

Nohavice valašské jsou, jak uvedeno, vždy přilehlé, s jedním rozparkem. Jen na Brumovsku mají novější dobou dva; tu bývají ze sukna bledě modrého a v předu pěkně šňůrovány, jinde ze sukna tmavě modrého nebo černého, nebo na den všední z huně, bílé nebo hnědé. Bílé huněnky nosí i u Brumova vedle „bělavých“ — bleděmodrých. Na Luhačovsku mají staří rovněž bleděmodré, černě šňůrované nohavice se dvěma poklopci, mladí již černé. V létě nosí Valach plátěné úzké gatě, a jen Luhačovjan široké, ale ne tak dlouhé jako na Slovensku, a proto přes boty. K nohavicím patří řemeň a kdysi nosil se i široký opasek, s nímž nyní setkáme se jen v zastrčených osadách na Luhačovsku. Mnohdy bývá až 30 cm široký a pěkně vybíjený.

Vesta — zpravidla brunclek, prucel, frydka, někde i „kordula“ nazvaná — jest svou červeností, která druhdy i do fialova zabíhá, význačná hlavně pro valašský kroj. Jen u Brumova někdy ji zastupuje bruclek „bělavý“. Tu také bývají u kapes i na zádech pěkně zdobeny šňůrovým ornamentem, z jablíčka se vyvinujícím, kdežto inde jen u knoflíků a dírek. Knoflíků bývá vždy mnoho, kulatých bílých nebo žlutých.

Místo kabátu zastupuje „župica“, od boků odstálá, do nadkolení sahající, na všedno bílá neb hnědá, z huně, na svátek modrá, na Rožnovsku i zelená s červenými výložky. Brumovské bílé župice podobají se trochu súčanským z Uher, ale jsou kratší, a na Luhačovsku nosí se vedle halen rázu celkem slovenského, t. j. se širokým „cymbálovým“ límcem, i bílé haleny „kabátové“ s modrými výložky u rukou, ale hodně dlouhé. Sváteční župice valašské mají v předu velkou řadu bílých velkých „gombíků“, luhačovské pouze žluté ploché knoflíky. Malenovské župice bývaly černé s modrým šňůrováním.

V zimě nosíval se kožich dubňák, zpravidla jen ke kyčlím dosahující. Jen na Vyzovsku býval delší. Dnes nosí se skorem již jen na Brumovsku.

Pokrývka hlavy byl „širáň“ téhož rázu jako na Lašsku. Ten ustoupl polonízkému klobouku s rovným „dénkem“ nahoře. Jen na Brumovsku mívali „plstky“ širokostřeché s kulatou lebkou, dnes jich však nenosí. Na zimu nosí se beranice černé, do nedávná aksamitky s okolkem tchořovým.

Na nohách nosí Valaši v létě boty vysoké, v zimě huněné papuče bílé, někdy i hnědé neb černé, na boku „haklíky“ zapjaté. „Krpců“ (opánků) kožených, řemínky k huněným punčochám přitažených, takměř již neviděti; za to nosí se v horách do sněhu „krpě“ kruhovité ze dřeva, jež na obuv se navlékají jako lyže.

Úprava vlasů je pro Valacha charakteristická. Stříhání vlasů děje se, jak se říká, „podle randlíka“, trochu po staropolském způsobu: v předu jdou vlasy do čela, v zadu zase jsou vysoko podstřiženy.

K úplné úpravě Valachově náležel do nedávná i sekyrkovitý „obušek“, často s vykládaným topůrkem.

Ženský kroj valašský liší se od slovenského jednak skromností celkovou, jednak tím, že na hlavu váže se šátek pod bradu. Proto též rukávce u krku nemají límečku.

Jako všude na východní Moravě nosí se ještě zhusta rubáč, konopná spodní sukně a košile v jednom, jen že košile t. j. tílko zastoupeno jest jen vysokým, do půl prsou sahajícím límcem, t. zv. oplečím. Co nad ním nahé zůstává, kryje se pak tenkými rukávci, kteréž mívají límečky a náramky vyšity hedbávem modrým, smetanovým nebo žlutým. Podobné rukávce nosí se i na Luhačovsku.

Na rubáč klade se jen místy šorec neb fěrtoch po způsobu slovenském, obyčejně bývají tu již uzavřené modré neb černavé sukně „kasánky“ nebo „leknice“, k nimž i život jest přišit tak jako na Starém Hrozénkovsku mezi Slováky. Na zimu anebo slavnosti nosily se někdy mezulánky, na svatby sukně fialové nebo zelené s červeným lemem.

Živůtek, t. zv. frydka nebo kordulka, bývá na sev. Valašsku nejčastěji soukenný, červený nebo fialový, z předu vykrojený a různě zdobený, na několik knoflíčků zapjatý, vzadu se střapečky, u faldíčků šůskovitý. V jižnějším Valašsku a na Luhačovsku jsou dosti obvyklé kordulky z damaškové látky se zlatými neb stříbrnými portami.

Na podzim nosíval se „súkenný kabátek“ s rukávy na ramenou vzdutými, dnes nahrazen jest kacabajemi obvyklého venkovského střihu. Ba i v létě nosí Valašky již většinou nevkusné tmavé volné jupky, čímž pochmurný zevnějšek — všechno je černomodré — se způsobuje. Jen fěrtúšek, sic též modrý anebo černý, ale s natištěnými květy rozházenými, pestří trochu v některých krajích zjevy ženské.

Kožichy zimní jsou buď dlouhé dubenné, liščinou zdobené, nebo krátké, často i suknem obtažené. Na Luhačovsku jest ženský kožich dlouhý, v bocích odstálý, zvláštní perníkové barvy. Vlasy vlastní Valašky svobodné do jednoho lelíku splétávaly a i v zimě kdysi bez šátku chodívaly. Tu ovšem v lelíku byla u konce „mašla“. Dnes však vesměs skorem ve dva lelíky je splétají a v drdol omotávají. Ženy mívají je obaleny různými čepci, jichž vkusné krajky nad čelem pod šátkem v pravém Valašsku vždy vykukují. Na Luhačovsku čepce (síťované) se sice též nosí, ale není jich viděti, neboť na ně uvazuje se tu šátek malý na babku a přes ten teprv váže se větší šátek barevný pod bradu. Bílé vyšívané šátky již skorem vesměs jsou odloženy.

Odětím jest bílý obrus konopný nebo vlňák, obuví v létě šněrovací střevíce „jančary“, v zimě přečasto huněné bílé papuče. Punčochy na sev. Valašsku bývají též někdy „varhánkovité“, roztaženy na tři lokte dlouhé, na jihu pak obyčejné.

Ze svatebního úboru zbyla dnes na jižním Valašsku a Luhačovsku, a to ne všudy, nevěstinská plachta. Již ani někdejší malé, ale úhledné pentlení nevěst není v módě, jakož vůbec starý kroj, účelný, třebas jednoduchý, na Valašsku, jak již uvedeno, rychle mizí, což při odlehlosti krajů Valašských jest tím divnější, že v sousedním Mor. Slovácku, drahami ode dávna proloženém a velmi otevřeném, kroj lidový dosud v takovém jest floru, že to, alespoň pokud se nádhernosti dotýče, v celém Rakousku nenajdeme.

Ovšem ani tu na Mor. Slovači kroj nezůstává, jakým byl, nýbrž mění se, podléhá modám rok od roku. Puritán krojový a milovník cenných výšivek starého kroje ovšem pohaní změny ty. Ale nelze proti nim nic dělati, ba nutno zjistiti, že právě tyto změny, ten projev života, abychom tak řekli, jsou příčinou, že kroj se tu dosud tak houževnatě drží.

Velmi nápadná jest u kroje mor.-slovenského neobyčejná rozmanitost jeho. Možno napočítati ne méně než 26 typických druhů kroje moravsko-slovenského a to bez luhačovského, jejž mnozí ke slovenskému počítají. A odchylky nepatrnější má každá takměř vesnice!

Přece však možno říci, že charakteristický mor.-slovenský kroj selský jest jen v okolí Uherského Hradiště, Kunovic, Uh. Ostroha, Veselí, Strážnice, Uh. Brodu a Nivnice. Kroj Starohrozénkovska a Velecka poněkud uherskoslovenskému se podobá, břeclavský má původ chorvatský; kolem Podivína, Čejkovic, Kobylího a Stražovic u Kyjova jeví se vliv kroje hanáckého (proto jmenují se tu sami Hanáky, jsouce řečí Slováci), na Kyjovsku dokázati lze elementy kroje jihočeského, kterýž kolonisty byl ve století XVIII. v kraji tom zaveden, Vracov má v kroji mnoho švábského či, jak tradice praví mnoho staropruského.

Pro tuto velkou rozmanitost krojovou na tak malém prostranství nelze všeobecného popisu šatu selského z Mor. Slovače podati.

Dítě v peřince mívá ovšem jen obyčejnou košilku, ale čépka (čepička, pupina) bývá vždy nápadná, pestrá, kolem Ostroha a Hodonína s velkým pentlovým chocholem, kolem Břeclavy i kožišinkou bílou lemována. V sev. krajích mnoho „patáčků“ (bůstek) a zlatých nebo stříbrných port ji zdobí. Jakmile však dítě začne běhati, již začíná se odlišovati chlapec od děvčete, třebas oba běhali v pouhé košilce. Děvčátko dostane malý šáteček, chlapec širáček na hlavu. Ve třetím, čtvrtém roce děti šatí se již jako staří skorem, jen že chlapci nedostávají nohavic, nýbrž v plátěných gatích až přes 10. rok skorem všude musí choditi. V té době pouze na Kyjovsku a na Břeclavsku chlapci též v různé nekrojové „cajky“ se strojí.

Jakmile hoch a děvče vyšli školu, hledí, aby dostali řádný kroj, jímž by se pacholkům (dospělým šohajům) a dívkám mohli vyrovnati. A šat dospělých je takovýto:

U ženského pohlaví nosí se všude ještě rubáč, tu hrubší, onde jemnější, s oplečím, jež je tím vyšší, čím kratší tílko (stánky) mají rukávce. Tyto mají vždy rukávy duté, s většími nebo menšími „kadrlemi“ v předloktí a „obojkem“ u krku. Na Kyjovsku severním je obojek stojatý, jinde přeložený, většinou neširoký. Ale již na Strážnicku, hlavně na Velecku, nosí se široké přeložené obdélnikovité obojky, kteréž na Břeclavsku po způsobu námořnických límců jdou až do polou zad a na jižním Kyjovsku (kolem Milotic) v této formě mají největší velkost. Všude ovšem jest obojek vyšit a to v každém kroji typicky; někde i předničky stánků a límečky kadrlí, jež u lokte se přivazují. Kolem Čejkovic, Kobylího a Stražovic, tedy na západním Slovensku, jsou rukávce způsobu hanáckého: s velkým krejzlem nebo obršlákem navrapeným pod krkem. Menší o něco, ale rovněž varhánkované obršláky nosí se na Buchlovsku.

Sukně nosí se celkem málo kde — jako vymoženost nové doby. Místo jejich většinou zastupuje na všedno černý šorec, hustě nasbíraná velmi široká zástěra, která od zadu ku předu se přikládá a na předu zavazuje, tu úzký rozporek nechávajíc. Ten přikrývá se širokým, světlým, lehkým, na svátek hedbávným fěrtúškem, který zase jen v zadu úzký pruh šorce volným nechává. Na svátek nosí se však úplně bílý, pěkně svrapený fěrtoch místo šorce. Na Velecku jsou fěrtochy předrobně svrapené a šafránem na žluto teple zbarvené. Na Hrozénkovsku nosí se konopné bílé, se živůtkem vyšitým spojené „leknice“, ve Vracově a na Strážnicku modré, světle vzorkované sukně, na Kyjovsku na obyčejno ohnivě červené kanafasky a delínky, na velké svátky zelené nebo černé sukně, s modrým širokým pruhem u spodu. Tu na Kyjovsku jsou také nejkratší, sahajíce jen do kolen, jinde do půl lýtek a jen na Buchlovsku skorem ke kotníkům. Na Břeclavsku nosí se široké svetlobarvé sukně v létě, v zimě soukenné a tmavobarvé, již nekrojové, na svatby žluté s červeným pruhem u spodu. Nejužší jsou ženské na Hrozénkovsku, na Velecku a Kunovicku, nejširší u Hanáckých Slováků, kde pod svrchní sukni i 6 — 8 spodniček naškrobených berou.

Fěrtúšky většinou nebývají vyšité, jen na Rohatecku, Hovoransku a nejvíce a nejkrásněji na Kyjovsku, severním i jižním, bývají zdobeny vyšíváním. Tu mívají fond modrý. Živůtky, t. zv. kordulky, rovněž rozmanity bývají: na Hrozénkovsku z plátna bílého, ovšem zdobeny vyšíváním a k leknici přišity, na Nivnicku a na Ostrožsku i Veselsku z černého sukna se šnorovanou výzdobou v zadu i na přednicích a u kapes se střapci, na Ostrožsku největšími a sytě červenými v předu i v zadu; jinde jsou kordulky většinou z hedbávné látky a jsou pak kolem výstřihu ozdobeny pentlí, ponejvíce květovanou, a stříbrnou portou. Na Velecku nosí se kordulky z bílého flanellu šňůrkami a vyšitím pěkně krášlené. Starých kabátků aksamitových nebo soukenných nejčastěji červených se špičkami u výstřihu předního jen v Javorníku ještě uvidíme. Na Kyjovsku jsou zase jiného způsobu kordulky, pěkné formy, zvláště v zadu. Neforemně dlouhé jsou ve Vracově a na Nivnicku, velmi vkusné na Břeclavsku.

Na hlavě nosí se šátek pestrý, „turecký“, rozmanitě u každého kroje vázaný. Ale do kostela konce vždy se dolů spouštějí, jinak kolem hlavy ovazují. Na Kyjovsku nosí se ještě i bílé, poněkud vyšívané velké šátky, pod bradu vázané, hlavně v létě. Na Břeclavsku a u Hanáckých Slováků jižních jen malé šátečky, většinou hedvábné, pod bradu. Malé šátečky pod bradu, většinou vlněné, začínají nositi dobou poslední i na Kunovicku a severním Uhersko-Hradišťsku. Starobylé šatky, na koncích krásně vyšité, uvidíme již jen na Velecku a v Lanžhotě o svatbách a pohřbech, v Javorníku — přičiněním p. faráře Molnára — každou neděli.

Na Kyjovsku nosí se pod šátkem i čepeček, drnda, gargula, jehož krajkami zdobený okraj po stranách i nad čelem pěkně vyniká. Tu nosí čepce i svobodné. Jinde čepců nenosí již ani ženy. Na Břeclavsku na posvícení děvčata strojí hlavu do vkusných „rožků“, nahoře pentlovým chocholem zdobených.

Vlasy mívají na sev. Slovácku svobodné v jediný, dolů visící lelík spleteny. Jinde pletou se lelíky dva a kolem hlavy ovíjejí. Ženy vesměs dvé pletenců na různých „obalenkách“ omotaných mívají. Nejnápadnější obalenka z drátu ve formě čtverce udělaná nosí se na Kunovicku. A že je na temeni hlavy připevněna, povstává tak ono čtyřhranné témě žen tamních, pro něž dost posměchu od okolních zažijí. Přece však každá ráda přijde „pod rožky“ (vdá se)!

Na podzim nosí se nad kordulkou místy bílý flanellový kabátek (lajbl), většinou však již různé „kacabajky“ přilehlé, do práce volné „jupky“.

Kožich bývá dlouhý, většinou bílý s černým premováním. Pěkný pás, často bohatě vyšitý, jej zpravidla přepasuje. Na Kyjovsku a Břeclavsku kožich jest kratší, s fráčkovitými šůsky. Na Hanáckém Slovácku kožíšky již vesměs skorem se odložily. Když děvče nebo žena někam dále jdou, mívají vždy vlňák pod levou paždí zmotaný. Je to výborná ochrana proti dešti.

Podotknouti dlužno, že v Lanžhotě při zimních svatbách svatebčanky odívají se dosud do dlouhých kabátových „šub“, jež jsou kermezínově šňůrovány a černou baránčinou prémovány.

Noha obléká se dosud většinou v boty, místy s tvrdými lesklými holínkami (Ostrožsko, Veselsko), ostatně s měkkými, více méně svrapenými (čižmy), nejpěkněji na Kyjovsku a Hradišťsku. Tu však a kolem Uh. Brodu a na Hanáckém Slovácku nosí se již skorem vesměs vysoké šněrovaci botky.

K úplnému kroji ženské dospělé patří i plachetka nevěstinská čili úvodnice, uprostřed vyšitá — potřebujíť jí i děvčata, když jdou za družičky, i nevěsta, i ženy, když nesou ke křtu nebo jdou na úvod…

Jak z předu uvedeno, mužští nosí úplný kroj teprv po vychození školy, ba začasté až v 16. neb 17. roku, kdy dostávají první řádné nohavice, řemenem (opaskem) dlouhým utažené. Jenom na Břeclavsku i menší chlapci, školáci, mívají již někdy ohnivě červené, modře šňůrované zdejší nohavice, ovšem jen na neděli, jakož vůbec nohavice, které jsou vždy velice přilehlé, svátečním jsou oděvem a pouze tehdy na všedno se nosí, když povetšely. Ovšem že má zase každý kraj jiný způsob nohavic. Na Hradišťsku jsou černavé nebo modravé s tmavomodrým nebo černým, jemným šňůrováním v předu, na Kunovsku je šňůrování hedvábné světlemodré, na Ostrožsku již pomalu přestává, na Brodsku jest hrubší světlemodré. Kolem Hrozénkova nosí se světlemodré nebo bílé (huněné) nohavice s černým šňůrováním, Břeclavsko a Hodoňsko na jihu má červené, jak uvedeno, nohavice, zajisté původu chorvatského. Na jižním Kyjovsku jsou modré. Na severním však jsou obvyklé žluté koženky, jež nosívaly se i na Břeclavsku a u Hanáckých Slováků. Tu ustouply úplně cajkovým a soukenným poloměstským nohavicím do bot.

K nohavicím přidává se u svobodných někde zástěra, jinde nosí se zase zástěra pravidelně ke gatím, širokým, konopným obyčejně, někde vůbec zástěry se nenosí. Široké pásy, jež jindy všude se nosily, uvidíme jen kolem Uh. Brodu; o něco užší na severním Kyjovsku.

Vesta slove kordulka a jest na severu soukenná, černá a různě šňůrovaná, a tu červenými (Ostroh, Kunovice, Staré Město), jinde modrými střapci v předu, u šůsků a kapes zdobená. Na Velecku bývá delší z bílého flanellu, vedle toho však i překrátká hedvábná a květovaná, jak nosí se na Veselsku a Strážnicku. Břeclavsko má malé kordulky květované nebo zelené, portami stříbrnými obšité. Podobný střih, ale látku černou, hedvábnou mají na jižním Kyjovsku, kdežto na severním jsou látkové černé, kol dírek a límečku vyšité a u krku zapjaté.

Košile jest přerůzná, podle kraje. Při hranicích uherských nosí se, alespoň do práce, rukávy krátké, široce otevřené. Na neděli však jsou již takměř všude rukávy u zápěstí zúžené, třebas ostatek byl velice baňatý (Ostroh, Staré Město). Pouze na Břeclavsku a jižním Kyjovsku chasa nosí široce otevřené a dlouhé (přes prsty) rukávy. Košile bývá, na neděli alespoň, bohatě vyšita zvláště na předničkách a náramcích na Hradišťsku a Brodsku i Ostrožsku pestře, jinde jednobarevně červeně, černě, bledomodře nebo bíle. Na Břeclavsku a Hodoňsku zavazuje se bílými pentlemi pod krkem a nad pravým ramenem.

Šátek na krk nosí se jen na Kyjovsku severním; jinde nejvýš odvedení chasníci jej mívají.

Při chladnějším počasí obléká se lajbl, jindy většinou bílý flanellový, ženskému podobný, do kyčlí sahající, s červeným přeložením u rukávů a krku. Nyní ustupuje na Kunovsku, Brodsku a Ostrožsku lajblům černým.

Proti dešti vydatně chrání halena, kterou Slovák ostatně i na cestu vždy bere. Bývá nemotorně z hrubé houně šita, bílá. Límec jest do zad spadající, tu delší tu kratší, ale vždy tak, že přehoditi se dá přes hlavu, aby kryl i hlavu proti nepohodě. Proto místy hazuchou zove. Jinde mu říkají cymbál, darmovis a pod. Na Velecku nosí se jiný druh halen, z jemnější látky bílé, s límcem (darmovisem) šňůrováním zdobeným, dole ofrancleným a až pod záda sahajícím. Haleny takové jdou též až ke kotníkům, kdežto obyčejné jsou kratší.

Tu na Velecku či, jak se všeobecně říká, na Horňákoch mužští nosí ještě zvláštní kabáty z bílého flanellu, černě a červeně suknem na předu vyzdobené, se šosy odstálými střihu prastarého. Jindy nosívaly se i černé, nebo tmavomodré a modře šňůrované kabáty, mentýky zvané, valašským župicím podobné; dnes jen někde na Ostrožsku úřadé o nejvyšších svátcích je dotrhávají a v Lanžhotě ženatí svatebčané o svatbách nosí. Tu také mívá ženich někdy ještě starodávný kabát červený, pod kyčle sahající, v bocích utáhlý. Na zimu nosí se všude ještě kožich. Na Hradišťsku jednoduchý dubenný (hnědý), dlouhý, s vlnou kolem krku a přednic, na Brodsku krátký s černým beránkem, v Kunovicích bílý, černými a červenohnědými kůžičkami zdobený, na Ostrožsku dubenný, bohatě černými, červenými a bílými kůžičkami a černou, kosmatou baránčinou okrášlený. Poněkud podobný, ale kratší a s modravou baránčinou, je na Velecku v modě. Veselsko-strážnický zase je dlouhý, dubenný, jen černou baránčinou opatřený, břeclavský dubenný předlouhý, s vyšitými tulipány na zádech. Podobný, ale úplně bílý, s bílým vyšíváním nosí Hanáčtí Slováci. Na jižním Kyjovsku a severním Hodoňsku nosí se bílé kožichy se širokými, černými límci, mající dole bíle a černě kostečkované obruby. Severní Kyjovsko konečně nosí kožichy dlouhé, s velkými kosmami kolem krku pod bradou a u spodu.

Hlava se nyní většinou krátce střiže; jen starší lidé (mimo Hradišťsko, Brodsko a Ostrožsko) rozčesávají po staru vlasy dlouhé na dvé s pútcem (cestičkou) uprostřed. Pokrývá se pak hlava v létě širákem, v zimě beranicí. Beranice jsou nyní všude stejné, černé, astrikánky. Za to širák je v každém kraji jiný: na Hradišťsku malý černý, na Kunovsku světle šedý, na Ostrožsku tmavošedý se zelenou pentlí (ač ustupuje již černému); ve Vlčnově sokolským kloboučkům podobný a na dýnku červenou, lehkou látkou zdobený. Na Brodsku má rovné střechy a rovné dýnko nízké, na Velecku je vysoký, pentličkami a housenkami vyšňořený. Na Kyjovsku jsou klobouky dosti širokostřeché, černé, s housenkami barevnými u svobodných, na Břeclavsku malé, housenkami pestrými a kvítím opatřené atd.

Mládež nosí již takměř po celém Slovácku bílá kohoutí péra za širákem, tím dražší a vzácnější, čím jsou delší. Nejdelší mívají na Kyjovsku, na Břeclavsku nahrazují je volavčími nebo pštrosími. Říkají jim obyčejně kosírek, kosárek, někde řezál, jinde štros, ba i pomoranč. Pro pěkný kosírek byla již nejedna bitva mezi chasou, druhdy i s krvavým koncem!

Na nohy obouvají se boty, všední neohrabané, oukladové, nedělní čižmy pěkně svrapené. Bos chodí Slovák nerad, jen ve Vracově chodí se mnoho bosky. Krpce (opánky) kožené a řemínky přivázané nosí se pouze na Lhotkách u Velké a na Hrozénkovsku někdy. Jinde leda pastýři mají krpce. Na Hrozénkovsku nosí se někdy i huněné papuče.

K úplné výstroji na cestu patří kabela kožená a čagan, hůl s ohnutou rukovětí, jak je vyrábějí Březovjané a Lopeničáři.

Jos. Klvaňa.