ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Co jeden kraj prejdeš, to iný kroj nájdeš.“ A skutečně na Slovensku kolik krajů, tolik krojů, které vyznamenávají se vkusem i nádherou. Jen málo je těch krajů, kde lid opustil svůj kroj a obléká se v šat bezrázovitý, internacionální. V kroji liší se obec od obce a často jedna a tatáž vesnice honosí se značným počtem rozdílných úborů. Mládenec a panna jinak se šatí než ženáč a žena, jinak mládež než stářež. V stavě vdovském, v smutku, postě, adventě, na pohřebě, na svatbě, v tanci, vždy a všude odívají na sebe háv, jak to panující mrav a zvyk předpisuje. Proto jednotlivá osoba, zvláště ženského pohlaví, vystrojena je množstvím rozličných oděvů. Když pak uvážíme, že některého druhu částí krojových má větší počet v zásobě (na př. čepců do 60, někde až 80 kusů, šátků na hlavu do 40, rubáčů do 25, rukávců do 30, sukní do 30, zástěrek do 15), roucho zámožné selky repraesentuje značné jmění. Roucho začíná připravovati matka, jakmile se jí dcera narodila, tak že v čas její dospělosti má všechno šatstvo již připraveno. Takováto garderoba vytrvá jí pak po celý život, — až na „robotný“ oděv, který se stále déře; ba některé části oděvné přecházejí dědictvím s prababičky na vnuky. Ovšem patřičný šat je z látky trvanlivé a upotřebuje se ho jenom o slavnostních příležitostech. Naproti tomu lid chudého kraje (horní Trenčín) v zimě, v létě, stářež i mládež chodí uniformovaně stále v stejných šatech, jedině s rozdílem, že ve svátek oděje se v „háby“ nové, do roboty v staré.

V zámožných krajinách jsou kroje pestré v barvě, nádherné v látce a bohaté ve výzdobě, proto úbory takovéto bývají též nákladné. V nádheře oblibuje si zvláště mládež; stářež odívá se skromněji.

Na Slovensku je mnoho krojových skupin, které různí se od sebe formou, látkou, barvou a výzdobou. Kroj lidu slovenského byl za starých dob všude stejný, avšak postupem času vyvinoval se pod vlivem zevnějších proudů kulturních. Zemanstvo i měšťanstvo sledovalo módy, jaké kdy po Evropě se rozmohly, lid se pak po nich opičil. Avšak kdežto zemané i měšťané rychle opouštěli starou módu krojovou a přijímali módu novou, v slovenském lidu každá móda zanechávala stálé stopy někde větší, jinde menší, podle toho, jak kde které vlivy zevnější měly přístup. Tím stalo se, že severní chudé, horami uzavřené kraje podržely typ kroje staršího, kdežto zámožné, novotám přístupné kraje na jihu vystrojily si kroj komplikovanější, nádhernější, avšak nesoucí známky cizích výtvorů, ovšem přizpůsobených namnoze domácímu vkusu.

Hlavní výzdobou slovenských krojův jsou výšivky, šňůry a krajky, bez nichž se Slovák neobejde, a málo je těch krajů, kde vyšívati neumějí aneb kde umění toto již zaniklo. Ženy vyšívají bílé šatstvo („prádlo“) ze lnu, konopí, mušelínu, šifónu, perkálu, kartounu atd.; mužové vyšívají a šňůrují vrchní oděv soukenný a kožený. Ozdobovací materiál je pamuk, hedvábí, zlatá a stříbrná nit, šík, haras, kopřivová nit, řemínky, měděné kroužky, rozličné knoflíky, mušle, plíšky a podobné. Ornamenty jsou lineálné, geometrické, rostlinné, figurální, ale též i fantastické arabesky. Techniky vyzdobovací jsou nejrozmanitějšího druhu.

Textilní ornamentika na krojích slovenských, jakož i její technické provedení vykazují velikou příbuznost s motivy a technikami ostatních ethnografických typů uherských, ale jmenovitě úplnou totožnost u slovanských kmenů; avšak kdežto všude jinde osamoceně aneb v skrovném počtu se vyskytují, Slováci pěstují je všecky a v komposici, koloritu i technice je předstihují.

Názvy některých částí krojových jsou v rozličných krajích rozdílné, a když uvážíme, že Slovák i na těchto jednotlivých částicích má speciálná pojmenování do nejmenších podrobností, máme před sebou celou spoustu názvů kostymních větším dílem původních.

*

Slovenští sedláci nosí dlouhé vlasy uprostřed hlavy rozčesané na pútec, který je rozděluje na dvě stejné strany, do zadu hladce začesané a v týle do kola rovně přistřižené. Ve Zvoleně a Gemeru zaplétají si vlasy nad „slychami“ do dvou i do čtyř vrkočů. Dnes již mladší pokolení, zvláště šohajové, kteří byli „na vojně“, stříhají si vlasy na krátko a rozčesávají pútec na levé straně. Obličej holí si na hladko a jen v těch krajích, kde stýkají se s Maďary, nechávají si fúzy růsti.

První na tělo obléká se košela, která sahá níže pasu, aby se mohla v drieku gatěmi přitáhnouti. Avšak v jihovýchodních stolicích Slovenska jsou chlapské košile tak krátké, že zahalují jenom prsa, a proto ostatní tělo až po pás jest obnažené. Rukávy na košili jsou jedné šířky a na koncích otevřené; v novější době ujímají se košile s úzkými rukávy, na zápěstí do „obalků“ staženými. Tyto lid označuje jako německé, ony však nazývá slovenskými. Kolem hrdla vine se úzký obojok, někdy tento též schází. Od hrdla do polou prsů táhne se průřez „rázporok“, který se na obojku svazuje šňůrkou. Ozdobou košile je vyšívání (na obojku, rukávech, někde vůkol rozparku a na obalcích).

Spodní část těla odívají do gatí, které v létě nosí se též samotné bez nohavic, zvláště v den robotný. Severní kraje mají gatě delší a užší, jižní kratší a širší, až tak široké, že na první pohled vypadají jako sukně. Gatě obtočené kolem lýtka navlékají do nohavic. Slováci nosí všeobecně úzké přiléhavé nohavice ze sukna barvy bílé, modré, černé, šedé a hnědé, ale nosí se také z činovatě. V dříku upevňují se přes prievlak převlečeným řemenem, opašníkem. V předu od pasu dolů nohavice jsou opatřeny jedním aneb dvěma rozparky, pod nimiž rozkládají se šňůrované výložky. V Oravě vyzdobují také lýtka výložky.

V dříku přes košelu a nohavice „chlapi“ stahují se opaskem z tvrdého řemene, složeného ve dvoje. Zapíná se řemenci na pracky, jichž bývá 2 — 8 nad sebou. Úzké opasky jsou v jižních, široké v severních stolicích, kde bývají všelijak bohatě ozdobovány.

Prsa chrání si bruslakem (driečník, lajblík, brucel, prucník, vesta, náprsník), který je v Prešpurské a v Nitranské stolici z hedvábných a brokátových látek, jinde soukenný. V Trenčíně a v Oravě je pěkně vyšívaný a knoflíky vycifrovaný. V chladném počasí zaměňují ho koženým kožuškem (kamisol), který, jako i onen, je bez rukávů.

Jak mužští, tak i ženské oblékají na brucel kabát, který, jsa z rozličné látky a v rozličném střihu hotoven, v různých krajích i různá jména přijímá, jako: kabaňa, kabanica, gazajka, kacabajka, visitka atd. Tento vrchní šat bývá vyšívaný a šňůrovaný i barevnými výložky okrášlený. Jsa pozdějšího původu, není všude znám. Nejběžnější vrchní šat je halena, někde i huňa zvaná. Haleny jsou ze sukna, barvy bílé, černé, hnědé a šedé, tvaru kabátového po stranách s klínovitými šosy. Délka halen mění se podle krajů; sahá někde jen po pás, někde až po kolena. Ornamentálné šňůrování rozkládá se na límci, prsou, na zádech a křídlech. Arabeskovým „cifrováním“ nejvíc honosí se haleny oravské a dolnotrenčanské. Halenu často zaměňují aneb také na ni oblékají dlouhou a širokou širicu vrecového střihu. Širica je charakteristická svým velkým čtverhranným límcem, darmovis zvaným.

V studených severních stolicích nevyhnutelný je kožuch, který tam často i v létě dobře padne, pročež Slovák ironicky říká: „Do sv. Ducha nespusť sa kožucha a po sv. Duchu choď zase v kožuchu.“ Avšak i proti horku ho často upotřebuje, obrátiv ho vlnou na vrch, a tehdá prý kožuch chladí. Kožuchy obkládají prémami ovčími, kozlečími, liščími, také vydrou. Nejoblíbenější barva blány je dubová (hnědá) a bílá. Kožišníci jsou vyučení mistři, kteří dovedou i velice pěkně vyšívati kožichy barevnými pruhy řemínkovými aneb pamukem, také řemínkovou applikací a mosaznými kroužky vyzdobiti. Do nedávna mužští všude přehazovali si přes plece jako sváteční oděv mentieku, kterou také ženské nosily, avšak ne přehozenou, nýbrž ruce v rukávech vtažené. Teď již málo kde s mentékami se potkáváme. Mentéky byly někde kratičké, někde dlouhé až po paty, barvy temnomodré a černé, málo kdy bledomodré a bílé; látka byla sukno s beraní podšívkou. Dnes mentéky jsou jen slavnostním oděvem svatebním; kdo jí nemá, vypůjčí si, třeba by byla stará a ošumělá, avšak míti ji musí. Všude známý byl také dolomán, bekeš, u žen pak ještě špencer, jubka, reklík.

Klobouky kterými mužští pokrývají si hlavy, jsou na Slovensku nejrozmanitějších forem. Jsou malé širáčky i velké širáky, strechovce, vysoké homolky, a do nedávna bývaly cylindrovité hromovce. Klobouky jsou z černé plsti, ale užívá se v jižních stolicích také slamennáků.

Mládenci zastrkují si za širáky péra kohoutí, paví, v Prešpurské a Nitranské stolici pštrosí a volavčí, na která si i 10 zl. věnují. Mnohý mládenec honosí se v neděli také celou kyticí květů přirozených, které mu milenka každou sobotu večer daruje. Avšak šohajové rádi si i sami klobouky okrašlují stužkami, šňůrkami, pentlemi a pod. V zimě zamění se klobouk čiapkou z černé, někdy bílé beránčiny, baranicou.

Hrdlo chrání si šátkem, nejraději černým hedvábným, který obtáčejí kolem hrdla. Ruce odívají v mrazu rukavicemi soukennými neb koženými. Kolem kloubů nastrkují pak pletené (drugané) zápästky.

Na Slovensku všeobecně rozšířenou obuví byly krpce, avšak dnes v zámožných krajích za krpce se stydí a nosí raději boty, čižmy, štíble a topánky z rozličné kůže. Avšak nosí i pletené z vlny aneb sešívané ze sukna papuče, kapce, pančuchy, strevíce. Obuv je s nepatrnými odchylkami pro oboje pohlaví všude stejná.

Tabák uschovávají si kuřáci v mechúri (v mešci), který nosí v nohavicích v rozparku přetáhnutý neb za řemen nohaviční založený aneb za opaskem zastrčený. Na cestu převěšují si přes pravé plece kapsu, torbu (vieko); pastýři bez ní se vůbec neobejdou. V některých krajích jsou mešce a kapsy velice nádherně vyzdobeny.

*

Slovenská děvčata na znamení své svobody a ctnosti panenské chodí s obnaženými hlavami. Opak toho jsou jen výjimky v dolním Trenčansku a horním Nitransku, kde dívky s nepokrytou hlavou ukázati se nesmějí. Vlasy na čele ve dvoje pútcem předělené hladce si začesávají do zadu, kde je v krku splétají do vrkočů (kornic, zpustů, ocásků). Vrkoč ozdobují pentlemi. Ke zvláštním příležitostem připevňují si na vrch hlavy venček ze zahradních neb umělých květin. Řádnou ozdobou hlavy je parta diadémové formy; avšak někde jsou party celé cylindry aneb koruny sestavené z perel, limbaček (mosazných plíšků), penízků, drátků, mašliček a pod. Z party visí dolů zády množství pestrých stuh. Party již zanikají. Děvče, které se zapomnělo, nesmí choditi s obnaženou hlavou, ale musí se čepcem jak vdaná žena pokrývati a věnec nebo parta na její hlavě nikdy již spočinouti nesmí. Tak tomu bývalo na celém Slovensku; dnes ovšem lidé již nejsou tak přísní v mravech a leccos přehlédnou.

Vdané ženy na znak své poddanosti pečlivě si vlasy zahalují čepcem. Úprava ženských vlasů pod čepec je v každém kraji jiného způsobu. Ženy rozčesávají si vlasy též uprostřed čela na pútec, avšak vzadu otáčejí je na drátky, dřívka, obalky rozličné konstrukce, pod nimiž forma hlavy úplně se ztrácí. Podle jejich úpravy pak i účes má rozličná jména: na grguľu, na obálku, na dromľu, na vemä, na kytu, na kyku atd.

Odznakem vdané ženy je čepec (kápka). Na Slovensku nacházíme v užívání množství čepců nejrozmanitějších forem, jaké rojily se jako nutný následek frisur západní Evropy ve věku XV. a v časech pozdějších. Čepec záleží ze dvou dílů, z dienka (zadníka) a z náčelníka (predníka), který zdobí krajka. Mladé ženy mnoho peněz a času věnují na výzdobu svých čepců. Ženy čepce s hlavy nespouštějí, a kdo ženě čepec s hlavy strhne, ten ji velice pohaní.

První část ženského kroje zahalující tělo je rubáč. Je to konopná neb lněná košile vrecové formy bez rukávů, která jen tkaničkami visí na plecích. Někde záleží rubáč ze dvou částí: vrchní slove stanka (driek) a dolní odolok.

Stanka je barevně protkávaný pás objímající hruď, který z pod oplecka vykoukává; ale i odolek musí dole pod sukní a zástěrou vyčnívati. Někde je rubáč vrchním šatem, zastupujícím sukni, jeho účel pak nahrazuje spodnica (košile). Plece a ramena zakrývá oplecko (název severních krajů), rukávce (název jižních krajů), které sestávají z přední a zadní stany do jemných řas poskládané a ze dvou rukávů. Obojí stany sbíhají se na horu do obojka, objímajícího hrdlo. Přední stana je pod hrdlem proříznuta na rozparek, který svazuje se šňůrkou, pentlí, neb spíná se špendlíkem. Rukávy jsou otevřené aneb k ramenu stažené do obalku. Obojek často bývá opatřen vyšívaným a krajkovým okružím, kréslem, který někde jest uzoučký, někde zase až přes plece spadá. Vůkol obalku rozkládají se též odpovídající krajky, tacle. Oplecko a rukávce málo kde bez vyšívání se obejdou a bývají největší parádou děvčat, která na nich veškerý talent svého vyšívacího umění osvědčují a na ně své peněžní úspory vynakládají. Zlatem vyšívané rukávce stojí v okolí Trnavy až 60 zl. Plochy, které vyšíváním pokrývají, jsou obojek, pod hrdlem (podhrdlačky), okolo rozparku (ňádro), plece (náplecky, plecníky, príramky), níže plecí (náramky), na rukávech (nášivky), pak krésle a tacle. V Prešpurské a Nitranské stolici připínají si pod hrdlo na zakrytí rozparku skvostně vyšívanou mašli.

Sukně soukenné rozšířeny jsou po celém Slovensku v několika barvách, nejčastěji v modré, černé a zelené. Nosí je v zimě a ve svátky. V létě chodí v letnicích (kytľa, geceľa) z tenké látky (lněné plátno, kartoun). Jak tyto, tak i ony musí v pravidelných řasách dolů padati. Někde sukně jsou krátké, sotva kolena zahalující (Nitra, Prešpurk), jinde až po paty dlouhé.

Se sukní nerozlučný je životok (bruceľ), jsa k ní přišit a v Prešpurku, Nitře, Trenčíně překrásně hedvábím vyšíván. Lajblík je již na sukni nezávislý. Na sukni připínají si v pasu fertuchu jakožto parádný šat bohatě vyšívaný. Do roboty berou zástěrku (záponu). V Trenčíně a Nitře obstírají se dvěma zástěrkami, z předu a ze zadu (kasanica, odolok). Barva zástěr je převážně modrá, jen někde bílá. Kde nejsou ve zvyku zástěry vyšívané, tam je kupují aspoň květnaté, tištěné (tlačenica, farbenica). V dříku stahují se pasem, pleteným z harasu, vlny nebo pamuku, ale v Nitře i tkaným listerovým.

Ve sváteční nebo svatební čas ženské zabalují si hlavu pôlkou (uteráč, šatka, ručník), vdané na čepec. Pôlka je asi 3 m dlouhý pruh bílého plátna (nebo mušelínu, šifónu, batistu, tylanglé), který v týle se uváže tak, že oba konce spadají po zádech až níže pasu. Konce ozdobeny jsou vyšíváním a skvostnými krajkami. Do roboty uvazují si na hlavu šatky, ručníky, čtvercové formy. Mimo tyto však přehazují na sebe přes hlavu též velké ručníky, zvláště do města nebo do kostela. Velké ručníky jsou v Prešpurku, Nitře, Zvoleně barvy bílé a v každém rohu bohatě vyšívané.

Kolem hrdla si ovinují šatky na hrdlo (hustky) aneb kosičky, t. j. diagonálně prostřižené polovice malých šátků.

Ode dávných dob lokty pokrývá odevačka (odedza, okrúcačka, plahôtka, loktuša). Nosí se přehozena od chrbta (hřbetu) na loktech a konce přidržují se v předu rukama. Dnes již málo kde je jí potřebováno, ale užívá se jí jen za obřadné roucho v kostele, při sobáši (svatbě), křtu a o úvodě.

Proti dešti ženské se opatřují bílým obrusem (plachtou, presteradlem), který složený a na rameně převěšený s sebou berou do kostela neb do města a do něhož v čas potřeby celé se zabalují.

Měšťanský a řemeslnický kroj do nedávna ve všem shodoval se s krojem lidu. Dnes však vrstvy tyto se civilisují a pohrdají krojem předků svých.

Pavel Socháň.