ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mé srdce krvácí a hruď se třese, když zničen myslí tebe vzpomínám, a duch můj bloudí v bolestí tvých lese, ty lide slovenský, jejž rád tak mám. Mé srdce krvácí, má píseň pláče, a poraněným křídlem slétá níž, kde zloba stíhá tě jak jestřáb ptáče a z ráje pěvců dravčí chce mít říš. Mé srdce krvácí a hruď mi puká, jak v posměch vzata je tvá krásná řeč, jak stýská si tvá píseň sladkozvuká a rzí jak hlodán Matúšův je meč. Mé srdce krvácí a hlava klesá, když katím toporem, mstou rozechvět tvůj divý pastorek ti v lebku tesá a lstí svých lasem chytá dětí květ. Mé srdce krvácí a zrak mě pálí, hněv pěst mi zatíná, vzdor zvedá paž na krutost těch, jichž zlob nezdolné skály jak Kristus kříž na shrblém pleci máš. Mé srdce krvácí a hruď se svírá, a do čela mi brázdy oře žal, když květy ducha tvého dravost sbírá, již k ochraně tvůj upružen je sval. Mé srdce krvácí — já s tebou hynu, ty, lide můj — ty drahý brate náš; co platno vše, že na srdce tě vinu, když z mého náručí se vymykáš? Což necítil’s, jak bratské srdce buší, když na ňadra jsi naše hlavu dal, což neslyšel’s nás srůstat v jednu duši a stejný s tvým v ní plakat stesk i žal? Což necítil’s týž plamen v žhavé krvi, když v úzkostech jsi naši ruku chyt’? Což nepoznal’s, že bratři jsme si prví, že jeden jazyk jsme a jeden lid? Proč různit má nás proužek země pouze, což neproniká láska hradby hor, či může vroucí překážeti touze vln času rozkvašený vztek a spor? Nám stejný žal jak tobě srdce sžírá, a ve zjizvených ňadrech stejný hněv v pěst křečovitě pravici nám svírá a v líce rozpálenou žene krev. Tvůj výkřik každý nám též v prsou hoří a v bouř v nich mění bolestný tvůj vzdech; tu můru, jež tě dnem i nocí moří, my cítíme ji s tebou v hrozných snech. My s tebou neseme svaz jařma klatý a nezdolnou tu tíhu rabských pout, v něž činy tvé i myšlenky jsou jaty a z nichž ni duchem nelze uniknout. My všecko s tebou neseme i vlečem, jen nezousej, jen vytrvej, buď svým, co nelze vysekat teď ostrým mečem, to dobude si právo s vědomím! Ať záští ondy křižovalo Krista, přec vítěz pravdy z temna hrobu vstal, ač žoldnéřové nehnuli se s místa, jež křivý soudce za strážce mu dal. Nes, vytrvej, sil ducha muk svých žárem, tuž křídla odvahy, výš vzlétej, výš, pak vlkům hrůz, již rvou tě křivdy spárem, k své touhy slunci spíše doletíš. Svou duši chraň, svých otců jazyk svatý, nechť zlatem zvoní odrodilců svod, bdi! za Jidášův peníz Bohem klatý a skývu chleba nedávej svůj rod! To žhavý peníz pekelné je rže, sám satan zradě do ruky jej vtisk’, a co chce ten, co žádá a co káže, to není tvůj, to pouze jeho zisk. — Svou k naší přiviň umučenou duši, svou v naši tiskni uhnětenou dlaň, pak jedem záhuby tě neporuší všech nejlítější odrodilstvi saň. Proč nemáme si padnout do náruče a nepustit se v blahém štěstí již, když mrzká zloba do tváře nám tluče? Hruď při hrudi se ubráníme spíš! Vždyť v srdci Tater dosud orli hnízdí; těch nevyplení zloby černá káň, jež dravčím klektem nivy pěvcův hyzdí a Podunají široširou pláň! A svahy Krkonošské posud hostí ne kmenů jen, i srdcí svěží les, jejž nevyvrátí vichor mračných zlostí, nechť se vším peklem naň se lítí běs. Nuž k druhu druh se řaď, brat druž se k bratu, co různo doposud, žár krve spoj! Co laso lsti nám pak, co topor katů? Co proti svaté pravdě klamů roj? Co proti slunci smečka mračných draků? Co proti právu zbraň a lotrů dav? Blesk z mužných, Bohem roznícených zraků v prach kácí saň i s milliony hlav! Zas silným buďme svazkem Svatopluka, ne každý slabý orůzněním prut; kde srdce v srdci jest a v ruce ruka, tam národ jako z ocele je skut. Kde vůle však se různí, síla tříští, tam nemůž’ plodný život v duších vřít — lip nežli po různu jít k popravišti jest s bratry bojovat i žít i — mřít! — Adols Heyduk.