ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Římský císař Marek Aurelius zaznamenal v první knize svých filosofických spisův, že ji napsal u břehu Hronu, když válčil s Kvády, a i Ptolemaeus klade své „??v????“, v tyto kraje. Podle těchto svědectví bydlil na počátku křesťanského letopočtu v nynějších severozápadních Uhrách, čili na dnešním Slovensku, lid zvaný Kvády a později u Pavla Diakona i Suévy zvaný. Hlavním charakteristikem jeho bylo, že se zaměstnával dobýváním a zpracováváním kovů, hlavně železa (odtud Ptolemaiovi Sidarité) a mědi, odkudž po mém soudu pochodí i jeho národní jméno. Z části společně s Markomanny, z části pak i sami o sobě Kvádové vedli s Římany mnohé a dlouholeté boje, nepodlehli však zúplna nikdy jejich moci. Po ukončení římských válek pomíjejí ho mlčením všecky písemné prameny, o něm zachovaly se zprávy jenom z bouřných dob; že však i potom ještě žil a bydlil v těchto krajích, vysvítá ze spisů Pavla Diakona, kterýžto udává (II., 2 a III., 3), že r. 568 s longobardským králem Alboinem táhla i jedna část Kvádův čili Suévův do horní Italie. Pavel Diakon mluví určitě, že to byla toliko jedna část, z čehož přirozeně následuje, že jiná část zůstala i na dále ve své staré vlasti.

To jsou podle mého vědomí nejposlednější známé zprávy o Kvádech. Potom dějepis mlčí o Slovensku a lidu zde bydlícím po celé sedmé a osmé století; když se pak v následujícím devátém století začíná opět nad Slovenskem šeřiti, tu se již připomíná v dějepisných zřídlech lid marahánský čili po našem moravský, pravděpodobně zvaný podle povstávajícího politického útvaru říše Velkomoravské.

Nemůže býti mým úkolem vypravovati zde podrobně o dějinách této říše. Že však bylo i nynější Uherské Slovensko jednou její částkou a i ono sdílelo její osudy, patrno jest z toho, že Svatopluk za panování Rastislavova byl hlavou velžupy Nitranské, cizojazyčnými spisovateli knížectvím zvané.

Asi v těch dobách začalo se šířiti křesťanství i na Slovensku, a prvním křesťanským biskupem v těchto krajích byl Němec, zlopověstný Viching, a jeho sídlem Nitra. On pomáhal Němcům a jejich císaři i usnadnil svými pletichami pád říše Velkomoravské.

Svatopluk se sice ubránil německé přemoci, avšak po jeho smrti podařilo se německému císaři Arnulfovi za pomoci polodivých Maďarů, přivolaných z dolního Podunají, přemoci nesvorné syny Svatoplukovy a úplně zničiti říši Velkomoravskou.

Po bitvě u Prešpurku r. 907, v nížto říše Velkomoravská byla roztříštěna, Maďaři zaujali roviny podél řek Dunaje a Tisy se rozprostírající, činíce odtud vpády do sousedních krajin po dlouhé časy. Kočovný tento národ neobořil se však na nynější Slovensko. Poněvadž jeho kopcovitá a tehdáž ještě namnoze pralesy pokrytá poloha jízdným plukům byla nepříhodná a také nic ho nevábilo, by do přirozených těchto lesních tvrzí zabíhal, Slovensko zůstalo maďarskými přistěhovalci zatím nedotčeno. Z listin a jiných věrohodných písemních památek jest patrno, že ještě za časův prvního uherského krále, svatého Štěpána, nynější Slovensko nebylo na uherském královském dvoře známo dále, nežli se rozprostírají v jižní jeho části roviny; kraje ležící dále k severu představovali si tam jenom jako pusté lesy, sahající podle jejich názoru do neurčita.

Češi však s jedné a Poláci s druhé strany měli o Slovensku již tehdáž jasnější zprávy a usilovali všemožně připojiti k svým říším z něho tolik, kolik jen mohli. Česká vojska pod Boleslavem I., knížetem českým, bojujíce s Maďary, zabíhala až do nynějších žup Trenčanské, Nitranské a Prešpurské, ba podél Dunaje i dále až po Ostřihom, a zaujala na čas celou povážskou dolinu, která byla církevně připojena ku Pražskému biskupství. Vysoké a tehdáž jistě ještě neschůdné vrchy, ležící mezi Povážím a krajinou dále východně se rozprostírající, zamezovaly šíření české moci v tyto strany. Vojskům polským byly však zase tyto části od severu přístupnější, a proto není divu, že se podrobily polské moci. A moc tuto rozšířil polský král, Boleslav Chrabrý, koncem X. století i na Pováží, připojiv tak celé nynější Slovensko ke knížectví Krakovskému. V bojích s prvním uherským králem sv. Štěpánem, v nichžto i polská vojska dosáhla řeky Dunaje, zjevivše se až před samým Ostřihomem, Poláci ztratili sice nejjižnější kraje Slovenska, ale teprve v druhé polovici XI. století bylo celé nynější Slovensko spojeno s Uherským královstvím a tvoří od těch dob stále jeho část. O pozdějších bojích o Slovensko mezi Polskem a králi uherskými historické památky nevědí ničeho; ale ovšem se častěji činí zmínka v nich o tom, že členové rozvaděného uherského královského rodu hledávali ochrany u králův polských a vstupovali ženitbou s nimi do příbuzenstva, a velice jest podobno pravdě, že se Slovensko dostalo jako věno v moc králů uherských cestou pokojnou.

V těch dobách a ještě později až do polovice čtrnáctého století ležela v středu Slovenska velžupa Zvolenská, zahrnující v sobě nynější župy čili stolice Oravskou, Liptovskou, Turčanskou, Zvolenskou, pak severní část dnešní župy Těkovské, sahající až po Svatý Beňadik, dále severní část (až po řeku Ipel) župy Honťanské a rovněž severní končiny župy Novohradské až asi po hrad Fiľakov, tedy celé to území, kde až posud panuje nářečí středoslovenské. Uvnitř byla tato velžupa rozdělena na hradní okresy, zvané v listinách buďto okresy (districtus), buď majetky (praedium), buď průvodními družinami (comitatus), a ke každému hradu byli přiděleni jeho stálí obráncové (jobbagiones) v určitém počtu, které spravovali desátníci (decuriones), setníci (centuriones) a hradní velitelé (castellani). Byl to tak řečený hradní obranný systém, v kterém tvořili jobbagionové v případu potřeby místní vojenskou obranu aneb i průvodní družinu kastelánovu, táhl-li tento buď sám se svým sborem nebo pod vůdcovstvím županovým s králem do boje. O zásobování hradův potravou i jinými potřebnými věcmi pečovati byly povinny obce k hradu přidělené a souhrnně jeho majetkem (praedium) zvané. Z hradních jobbagionův vyvinula se poznenáhla místní šlechta, která pozvolna dostala v moc obyvatelstvo, žijící v obcích na příslušném hradním území ležících.

O počátcích a starobylosti Zvolenské velžupy neznáme zhola ničeho, aniž jsou známi její dřevní pohlaváři. Teprve počátkem XIII. století jeví se býti jejími pány rod Kačičův, v němžto následují dědičným právem po sobě jednotliví jeho mužští členové jako zvolenští župani až do zaniknutí této velžupy. Pod jejich mocí stáli v župách výš vzpomenutých kastelláni anebo náčelníci hlavnéjších hradův. Stálým sídlem zvolenských županův byl nynější Pustý Hrad, jehožto rumy, zaujímající plochu čtyřiceti katastrálných jiter, rozprostírají se na vrchu ležícím jižně od dnešního města a od hradu Zvolena, teprv r. 1351 králem Ludvíkem I. vystavěného. Župan zvolenský byl ve své župě nejvyšším administrativním správcem, nejvyšším soudcem a nejvyšším vojevodou a takřka knížetem a vládcem, uznávajícím jedině svrchovanou moc uherského krále, a mohl se státi králi i velice prospěšným, chtěl-li mu zůstati věren, i nebezpečným, kdyby se byl odhodlal připojiti se k polskému králi.

Toho si byli vědomi i u královského dvoru v Uhrách, a to bylo příčinou, že pomýšleli, kterak by Zvolenskou župu od Polska cizím živlem odřezali a oddělili.

Dospěli k tomu teprve v polovici XII. století. Tehdáž zajisté, když král Géza II. (panoval r. 1141 — 1161) byl maloletý a zemi spravovali jeho jménem palatin, arcibiskup ostřihomský a jeden z ujcův králových, povolali tito správcové zemští velké množství Němcův a osadili je tam, kde průchod z Polska dolinami řek Popradu a Dunajce do Uher byl nejsnadnější, totiž v nynější Spišské župě. Tito osadníci stali se opravdovým klínem, oddělujícím Zvolenskou velžupu od Polska, a byli počátkem osazování se Němcův na Slovensku. Za jejich příkladem zajisté začali se stěhovati Němci i od jihozápadu do župy Prešpurské a Nitranské, i od jihu do Těkovské a Honťanské na Slovensko. To dálo se již počátkem třináctého století a postupovalo rychlým krokem.

Usazování se cizích živlův na Slovensku napomohla v nemalé míře záplava tatarská, přivalivší se v tyto kraje r. 1241 a obrátivší i jináče neschůdné Slovensko v rumy a v poušť. Sotva několik pevných hradův ušlo všeobecné zkáze, a z obyvatelstva zůstala jenom ta část na živu, které se podařilo najíti útulek v pevných hradech a v hlubokých i nepřístupných lesích.

Tataři pobyli v nešťastné této krajině jenom asi přes jeden rok, avšak i za tuto poměrně krátkou dobu zhynulo i na Slovensku množství lidu a z mnohých osad nezbylo ani duše na živu. To přimělo krále Bélu IV., že se snažil zalidniti pusté kraje cizinci. I chtě co nejspíše a co možná nejčetnější přivábiti osadníky, uděloval jim taková práva a tak rozsáhlé a značné výsady, jakých domorodci neměli; tak na příklad dal přistěhovavším se Němcům mezi jinými i to právo, že budou povinni stavěti se jenom před své vlastní soudce a jen svědectví Němcovo že má býti platno, Neněmcovo však že nemá míti žádné ceny. Nad to vykazoval přišelcům rozsáhlá prostranství jako jejich vlastnictví. Není tedy divu, že výborné této příležitosti chopili se přemnozí Němci a za nedlouho zaplavili celé Slovensko tak, že koncem XV. a v první polovici XVI. století nebylo takřka ani jediné obce zde, v nížto by nebylo bydlilo aspoň několik německých rodin. A příkladu králova následovali i mnozí velmožové, zemští páni, biskupové a kláštery, postupujíce přistěhovalcům větší i menší částky svých lesův, aby je vymýtili a pozakládali osady. Tak povstávaly postupně, počínaje asi od třetí čtvrti XIII. do polovice XVI. století, rozličné Lehoty, Poruby, Häue, a náčelníci těchto osad, dědiční rychtářové (advocati, sculteti) utvořili časem střední stav mezi šlechtou a poddanými.

Kromě Němcův přistěhovali se po tatarském vpádu na Slovensko i příslušnici jiných národův, ovšem v počtu mnohem menším.

Mezi těmito byli nejpočetnější Valachové čili Rumuni, pěstovavší hlavně ovčáctví a založivší na několika místech po Slovensku své osady, jejichžto názvy a kromě těch i některá rumunská slova pro výkony a věci ovčácké jsou jedinými svědky o těchto a po těchto někdejších přistěhovalcích.

Méně početní byli Maďaři a Pečenci, kteří vnikli též po tatarském vpádu mezi lid slovenský a, usadivše se tu, již záhy s ním v jeden celek splynuli, zanechavše toliko v místních názvech slabou památku po sobě.

Vystěhovalce z Čech a z Moravy s jedné a ze sousední Haliče přišlé Rusíny s druhé strany uherští králové na Slovensku neosadili mezi lid příbuzný, ale rozptýlili je v krajích podél řek Dunaje a Tisy, obydlených Maďary.

Ve slovenské kraje přicházelo stále hojně Němcův, a obzvláště tento lid všemožně podporovali uherští králové, neohlížejíce se nic na to, že se to děje na škodu domorodého lidu slovenského.

Hlavní oporou německého živlu na Slovensku staly se časem ony obce, které králové povýšili na svobodná královská města, a mezi těmi byla obzvláště a v první řadě (mimo jednotu pěti hornouherských svobodných královských měst) takovou vydatnou oporou pro Němce báňsko-městská jednota, v jejímž čele stálo po mnohá století město Kremnice.

Ze všech takovýchto svobodných královských měst Němci vypudili úplně živel domorodý slovenský, stavše se sami výlučnými pány všeho obchodu a řemesel a z těch vyplývajícího bohatství i všech s ním spojených výhod; šlechtě a lidu slovenskému zůstaly v moci jen hrady a vesnice, jen šavle a rolnictví.

K takové moci a slávě dopomohli Němcům obzvláště králové z rodu Anjouského, totiž Karel Robert a jeho syn Ludvík I., snažíce se tím způsobem upevniti svou vlastní moc. Za času krále Ludvíka I. byl zrušen i poslední na Slovensku pravoslavný klášter, stávavší na Skalce při městě Trenčíne, v němžto se ještě byla udržela bohoslužba v slovanské řeči (1344), a tento král rozdrobil i velžupu Zvolenskou. Za jeho doby (1342 — 1382) řidla čím dále tím více i slovenská osobní jména a ustupovala jménům latinským a starozákonným.

Poslední králové z rodu Arpádova byli lidé slabí, a za jejich panování někteří velmožové vyrostli v opravdové oligarchy, ohrožující čím dále tím více moc královskou.

Takovým se stal koncem třináctého a začátkem čtrnáctého století i Matouš, příjmím Trenčanský, pocházející z rodiny Čákův, jež měla své statky původně za Dunajem v župě Šoproňské. Tento smělý a podnikavý muž stal se pozvolně pánem a vládcem župy Trenčanské a Nitranské, a jeho moc rozhodovala při obsazování stolce královského, uprázdněného smrtí posledního Arpádovce, krále Ondřeje III. Jeho působením byl zvolen za krále uherského Václav, králevic český (r. 1301), kterýž dal Matoušovi za odměnu královský až po tu dobu hrad Trenčanský se všemi k němu příslušejícími panstvími, a po Václavově návratu do Čech též Matoušovým dopuštěním Otto, vévoda bavorský (1304). Karla Roberta z domu Anjouského, kterého byli za uherského krále zvolili a všemožně podporovali Chorvati a s nimi v té věci spojení Maďaři, Matouš Trenčanský králem míti nechtěl i vzepřel se mu společně s Drugetem, oligarchou vládnoucím některými východními částmi Slovenska, brannou mocí. Bitva, svedená r. 1312 u Rozhanovec v župě Šaryšské, v nížto zvolenský župan Donč čili Dominik, rozvaděný již ode dávných dob s Matoušem Trenčanským, Karlovi Robertovi stál po boku, rozhodla sice v prospěch tohoto, Matouš se však před jeho mocí přece nesklonil a teprve jeho smrt (r. 1321) učinila Karla Roberta králem i nad celým Slovenskem.

Mohutný odpor tohoto oligarchy, krocený toliko velžupou Zvolenskou, přiměl tohoto krále hlídati své opory v Němcích po Slovensku stále se osazujících. Tento král to byl, jenž utvořil pro tyto přistěhovalce mohutný střed povýšením zlatonosné Kremnice na svobodné a královské město (1328); jeho syn a nástupce, Ludvík I., však ještě více přispěl k upevnění německé moci tím, že l. 1345 zavedl na místo staršího hradního obranného systému systém zvaný banderiální, zrušil Zvolenskou velžupu, až po tu dobu střediště politického i hospodářského života slovenského, a utvořil z ní nynější župy Oravskou, Liptovskou, Turčanskou a Zvolenskou, připojiv současně jižní částky z bývalé velžupy Zvolenské k župám Těkovské, Honťanské a Novohradské, obydleným v jižních částech Maďary.

Od tatarského vpádu až asi do polovice patnáctého století Slovensko nebylo jevištěm vojenských bouří, vyjma jeho jihozápadní župy Prešpurskou a Nitranskou za časův Otakarových, když vojska jeho v bojích s Rudolfem Habsburským a jeho spojencem Štěpánem V., králem uherským, zabíhala i v tyto kraje, a později za časův Matouše Trenčanskóho, bojujícího s Karlem Robertem po delší dobu. Proto lid slovenský žil v pokoji ve svých údolích toliko svým každodenním pracím. Teprv když Čechy zachvátilo mohutné hnutí husitské, jeho vlny zasáhly a vybouřily z pokoje i Slovensko. Boje husitské proti věrolomnému králi Zikmundovi, který byl v jedné osobě i králem uherským, přiměly husitská vojska i ku vpádu do Uher ve dvacátých a třicátých letech XV. století, a vojska tato, pleníce a ničíce vše, zabíhala nejen do pohraničních žup Prešpurské, Nitranské a Trenčanské, nýbrž i hloub do země až po Šahy, ležící na Iplu, a po Ružomberk na Váhu, tedy i do vzdálenějších žup Těkovské, Honťanské, Turčanské a Liptovské. Náběhy tyto byly však jen předehrou k bojům rozsáhlejším, ježto se počaly r. 1440. Když totiž v předcházejícím roce zemřel bezdětek Albrecht I. (II.), král uherský a český, a na uprázdněný stolec měl býti vyvolen král jiný, tu obyvatelstvo v království rozpadlo se na dvě strany. Královna vdova Alžběta, dcera Zikmundova, porodila totiž po smrti manželově syna Ladislava zvaného Pohrobkem, a dědičné právo tohoto uznaly všecky župy slovenské, vyjma župu Honťanskou a Novohradskou, jako i všickni na Slovensku bydlící Němci, kdežto Maďaři zvolili králem uherským Vladislava III., krále polského.

To bylo příčinou, že vypukla občanská válka, v nížto prvotně bojovali jednotliví velmoži aneb jednotlivé župy vespolek podle toho, koho příslušné strany chtěly míti králem. K hájení práv svého syna královna Alžběta vyslala nejprve Hašku Šelendorfského, brzy však potom (r. 1441) Jana Jiskru z Brandýsa s vojsky na Slovensko, jehožto západní část, totiž celé Pováží spolu i s župami Liptovskou, Oravskou a Turčanskou, bránil pro Ladislava Pohrobka mužně a věrně Pankrác Svatomikulášský, bývalý královský hejtman v Skalici. Jiskra zaujal východní a střední Slovensko až po župy Zemplinskou i Boršodskou a podmanil i severní částky žup Novohradské a Honťanské Ladislavově moci. Vladislav Polský padl již r. 1444 v bitvě s Turky u Varny svedené a zemští stavové po jeho smrti zvolili též Ladislava Pohrobka za krále uherského a Jana Huňada za dočasného zemského správce, ale tím vším nepřestaly boje na Slovensku, poněvadž ani Jiskra, ani Pankrác nechtěli uznati Huňada za svého pána. Teprv když začal vládnouti sám král Ladislav Pohrobek, nastaly i zde pokojnější časy a trvaly pak až do osudné porážky uherského vojska u Moháče (r. 1526), vedeného proti Turkům králem Ludvíkem II. Jagellovcem.

O stolec smrtí Ludvíkovou uprázdněný ucházeli se Ferdinand I. z rodu Habsburského a Jan Zápoľský, mocný velmož slovenský a na ten čas vojvoda sedmihradský. Němci na Slovensku bydlící přáli si míti králem Němce Ferdinanda, slovenská šlechta však přidala se z největší části ke straně Zápoľského. Boje o trůn uherský začaly se na Slovensku již r. 1527 a trvaly pak s proměnlivým štěstím až do r. 1533; konec jim učinila smlouva mezi Ferdinandem a Zápoľským, jížto si tito sokové rozdělili Uherské království tak, že Slovensko připadlo Ferdinandovi.

Tato válka přinesla celé krajině trpké ovoce, nebo otevřela tuto říši moci turecké.

Již r. 1543 podařilo se tureckým vojskům obsaditi Ostřihom a jiná, Slovenska nedaleká opevněná místa, a to bylo počátkem neustálých nájezdův tureckých hord i do krajův slovenským lidem obydlených. V těchto bojích Slovensko utrpělo četných škod. Tureckému panství podlehly i župy Novohradská a Honťanská a jižní částky z žup Gemersko-malohontské, Těkovské, Nitranské a Prešpurské, ba právě i nejjižnější cíp župy Zvolenské, a celé Ferdinandovi a jeho nástupcům pozůstalé Uhersko rozprostíralo se jenom podél hor Karpatských, jejichžto obyvatelé jediní bránili mužně i vytrvale tyto zbytky z velké Uherské říše a odolali turecké přesile; tyto boje však byly i zárodkem a počátkem zkázy německé nadvlády na Slovensku.

Němci zajisté byli se již ode dávna od domorodého lidu zcela oddělili, nedopouštějíce žádnému Slovákovi nebo Maďarovi, by se usadil v jejich městech, aneb aby směl tam provozovati kupectví nebo řemeslo. Města ta však byla opevněna a jediná, která mohla poskytovati ochrany proti sveřepým Turkům; z té příčiny hledaly v nich útočiště přemnohé rodiny, nejvíce šlechtické, ježto byly přinuceny z jižnějších krajin ustupovati tureckým vojskům, aby ušly jejich násilí a nevázanosti. A poněvadž jim Němci nikterak nechtěli povolovati, by se usadili v jejich městech, utvořil r. 1563 sám zemský sněm zákon, podle něhož Němci byli nuceni přijímati do svých měst takové uprchlíky bez ohledu na jejich národnost. Oni toho předběžně ovšem neučinili, majíce mocnou oporu na královském dvoře a obzvláště ve všemohoucí v těch dobách dolnorakouské komoře; když však r. 1604 vypuklo povstání bočkajovské, k němužto se srdečně přidalo i celé Slovensko, byl onen první národnostní zákon nejprve (r. 1605) na sněmě košickém, o tři léta pak později na korunovačním sněmě prešpurském značně rozšířen, tak že Slováci i Maďaři stali se s Němci zcela rovnoprávnými. O uskutečnění tohoto zákona zasadil se vší svou mocí nejprve slavný palatin Jiří Turzo, přinutivší vždy ještě vzdorující Němce krupinské, pak i baňsko-bystřické, aby se i o obecní správu se Slováky a Maďary rovně podělili, po něm pak dbali i jeho nástupcové i zemské sněmy stále o tyto věci. Jakmile Němci pozbyli národních svých nadpráv a výsad, hned začali počtem i významností klesati, a ani germanisační doba císaře Josefa II. nebyla již s to jich zachrániti. Teď čítají jejich pozůstatky na pomezí žup Těkovské, Nitranské a Turčanské asi 30.000 duší a v župě Spišské o něco více. A bylo Němcův ještě v šestnáctém a sedmnáctém století jistě nejmíň jeden million duší na Slovensku.

Slovenskému živlu dostalo se nemalého posilnění obzvláště v západních župách Prešpurské, Nitranské a Trenčanské po nešťastné bitvě bělohorské (1620). V těch dobách, totiž ve dvacátých a třicátých letech XVII. století, nekatoličtí vystěhovalci čeští hledali a našli útulek a novou vlast na Slovensku. Avšak nejen vzpomenuté župy obdržely v těchto ubožácích značný přírůstek slovanského obyvatelstva, než i v jiných východnějších krajích Slovenska sesílil se značnou měrou českými vystěhovalci slovanský živel na újmu živlu německého.

V bouřích bethlenovských (1619 — 1629), rákócovských (1645 — 1646), tökölyovských (1678 — 1682) a v nepokojích vzbuzených počátkem XVIII. století Františkem Rákócim (1703 — 1710) Slovensko bylo jevištěm stálých bojův a běd válečných. Absolutistické snahy a činy vlád vídeňských přiměly šlechtu slovenskou — obecný lid zajisté již dávno úpěl v otrockém poddanství a, přinucen jsa, šel za svými pány —, aby se ochotně spojila s vůdci těch povstání, tak že vídeňská vláda jen s těží udržela své panství nad Uherskem a tak i nad Slovenskem.

Po přemožení posledního rákócovského povstání nastoupily pro Slovensko pokojné časy až po rok 1848.

V první polovici celé této dlouhé doby panovala po celém Slovensku úsilná činnost protireformační, již v druhé polovici minulého sedmnáctého století započatá, směřující k tomu cíli, by celý národ slovenský navrátil se zpět do lůna církve římskokatolické, což se z největší částky i skutečně stalo; v druhé polovici však začala již sebevědomě vystupovati do popředí idea národnostní.

Do těchto dob spadají i první počátky a pokusy národa slovenského odtrhnouti se od společné až dotud literatury československé. Pohnutky k tomu byly počátečně náboženské. Jesuité a jiní katoličtí kněží viděli zajisté nemalou překážku v pracích svých protireformačních v tom, že slovenský lid četl knihy řečí československou, tak zvanou bibličtinou, sepsané, ovšem takměř výlučně náboženského obsahu, a bera poučení z nich, nechtěl opustiti náboženství evangelického, v němžto byl vychován; proto tito horliví protireformátoři začali psáti pro lid v řeči čistě slovenské, ovšem rozličnými nářečími a beze vší správnosti. Když pak později za času císaře Josefa II. germanisace začala tíže doléhati i na lid slovenský, tu po smrti vzpomenutého císaře skupili se vůkol Antonína Bernoláka i četní jiní kněží katoličtí ve společnost „Učené Tovaryšstvo“ zvanou a stali se původci a zakladateli literatury slovenské. Evangelická část národa slovenského zůstala ještě i později věrna bibličtině po dlouhé časy, ba na mnohých místech jest tato řeč až po dnes řečí její bohoslužebnou, usilujíc slovem i pérem udržeti starobylé spojení s písemnictvím českým; v letech čtyřicátých XIX. věku se však i ona připojila ke hnutí Bernolákem zahájenému, přijavši za spisovnou řeč nářečí středoslovenské.

Rozhodný krok v tom učinil Ludvík Štúr, který uměl odchovati četnou mládež v duchu národním, jsa zástupcem stařičkého professora Palkoviče na slovenském ústavě, spojeném s evangelickým lyceem v Prešpurku. Štúrovým působením započal se šířiti Slovenskem duch a ruch nebývalý, a lid i vzdělanci slovenští probouzeli se čím dále tím více z mnohostaletého sna.

Koncem XVIII. století probudili se však i Maďaři národně a, získavše pro sebe šlechtu všech národův obývajících zemi Uherskou, využívali státní moci ve prospěch svého plemene, utiskujíce jiné, nemaďarské národy na všech stranách. Ovocem jejich krutého vystupování a pokračování bylo to, že v osudných letech 1848 a 1849 kromě jiných nemaďarských národův i jedna částka slovenského lidu, počtem ovšem malá a nepatrná, avšak národně již probuzená a uvědomělá i odhodlaná, chopila se zbraně oproti bezprávím na Slovácích páchaným. A to bylo prvním projevem od mnoha století, kde i prapratrpělivý slovenský lid zastal se uvědoměle svých práv brannou rukou.

Kromě vzpomenutého Ludvíka Štúra, který byl dříve i sněmovým poslancem a vydavatelem i správcem prvního politického časopisu slovenského, postavili se v čelo tohoto velepamátného hnutí i Jozef Miloslav Hurban, evangelický kněz hlubocký v Nitranské, a Michal Miloslav Hodža, též evangelický kněz svatomikulášský v Liptovské župě, a utvořivše národní radu, vyzvali a vedli slovenský lid do otevřeného boje oproti zpupné maďarské vládě a jejím spojencům, slovenským renegátům.

V nastalém po této době absolutismu slovenský lid pocítil ještě jednou germanisaci, která mu však neuškodila, netrvavši ani po úplné desítiletí.

S pohrobením Bachova systému zdálo se, že svitla pro národ slovenský nová doba, a on se hlásil ihned opět k životu.

Již dne 6. června 1861 sešli se přední vůdcové a spolu s nimi i velké množství slovenských mužův, všem společenským třídám přináležejících, do Turčanského Svatého Martina ku poradě, kteroužto byla tato obec veřejně sezvala, a tu byly po dvoudenní práci sestaveny žádosti národa slovenského tak, jak je výtečný slovenský politik Štěpán Marko Daxner, bývalý podžupan malohontsko-gemerský, byl doporoučel. Toto historicky důležité a velepamátné dílo, známé teď pod jménem „Turčansko-svatomartinské memorandum“ bylo zvláštními poselstvy doručeno nejprve uherskému zemskému sněmu, později však, když sněm byl rozpuštěn, i samému panovníku, císaři a králi Františkovi Josefovi I. Vůdcem slovenské deputace na toto místo byl nezapomenutelný veliký biskup slovenský Štěpán Moyses, a císařská odpověď, daná tomuto poselstvu, opravňovala každého k víře, že teď již bude líp, než dosud bývalo.

Nový tento ruch nezůstal však toliko při „Memorandu“, alebrž jevil se hned potom na všech stranách širého Slovenska. Všudy povstávaly rozličné spolky, ústavy a školy, mající napomáhati duševnímu blahu i hmotnému blahobytu, mezi nimižto započala radostně vzkvétati obzvláště Matice Slovenská, již l. 1863 založená. Nešťastná rakousko-pruská válka však stala se hrobem tohoto mnohoslibného hnutí. Maďaři, vyrovnavše se s vídeňskou vládou, dostali poznovu všechnu moc do svých rukou, započali poznovu konati dílo bouřlivými lety 1848 — 1849 přerušené, zrušili hlavní vzdělanostní spolek slovenský, Matici Slovenskou, i slovenské střední školy a použili i používají až posud všech prostředkův, aby s povrchu země vyhladili národ slovenský. Zkušenost učí, že v nynější době pro Slováky není ochranného zákona v jejich pradávné vlasti.

Pavel Křižko.