ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[15]

I

Organisovaná práce literární jazykem československým na Slovensku počíná se až ve věku XVII. Hlavním popudem jejím jsou zájmy a potřeby náboženské nebo lépe řečeno konfessijní, podle nichž na dlouhou dobu dělí se také oba tábory: protestantský a katolický.

Ev. kněží, utiskovaní a pronásledovaní mocí církevní i světskou (pohnutlivý obraz strádání tehdejších podal prostým veršem Štěpán Pilařík v knížce ,Los Pilaříka Štěpána, služebníka Boha Pána‘ [1666]), obmezují se hlavně na kancionály a knihy nábožensky vzdělavatelné. Takový byl na př. Jiří Třanovský (1591 — 1637), Slezan původem, jenž svým novým krajanům sestavil a vydal ,Citharu sanctorum neb Žalmy staré a nové‘ (1635), knihu podnes populární. Ale jsou již i záblesky jiných zájmů, které jdou dále, za obor církevní. Daniel Horčička na př. (zemřelý 1709), jenž vydal také Komenského ,Orbis pictus‘, v knižečce ,Neoforum latino-slavonicum, Nový trh latinsko-slovenský‘ (1678) podávaje rozbor československých přísloví a pořekadel, předsílá ohnivou chvalořeč našeho jazyka, trpce kárá odrodilství a důrazně vyzývá vlažné krajany, zejména zemanské, aby řeč rodnou horlivě pěstovali.

Vedle strany evangelické katolický tábor protireformační, soustředěný hlavně v sídle propagandy jesuitské v Trnavě, přetiskuje a obměňuje agitační literaturu přicházející z Čech nebo z Německa — samé dogmatické hádání o víru, křiklavé vyličování trestů pekelných a polemika osobní. Z dlouhé řady těch spisovatelů, jejichž působení většinou spadá již do století XVIII., jmenujeme trenčanského horlivce Štěpána Dubnicaie a prešpurského pavlána Alexandra Máčaje, jehož ,Chleby prvotin‘ (1718) jsou první objemná postilla, vydaná katolickým Slovákům.

První půle věku XVIII. protestantům slovenským dala dva zajímavé zjevy literární: kazatele Krmana a Béla. Daniel Krman (1663 — 1740), mnohozkoušený vyhnanec, podle bratrského překladu pořídil nové vydání bible, pěstoval prosodii časoměrnou, mluvnici českou, dějepis slovanský, popsal své poselství k švédskému Karlu XII. a vzletnými verši českými oslavoval náš ,obzvláštní, starodávný, slovanský‘ jazyk. Naučné práce jeho jsou však vesměs latinské. Matěj Bél (1684 — 1749), opravdový polyhistor, pokouší se o úplný obraz země uherské po stránce dějepisné, zeměpisné i národopisné a pořizuje sbírku všech historických pramenů k dějepisu Uher. Také Bél knihy vědecké vesměs psal po latinsku, jako Krman: po česku vydal pouze některé překlady knížek církevních; ale vroucího citu pro národnost svou neměl, — ctižádostí jeho bylo uznání od republiky učencův evropských, vysokého kléru a hlav korunovaných, jehož také hojně docházel.

II

S volnějším životem po stránce náboženské a sociální za doby josefínské nastává i na Slovensku živější proudění slovesné.

Mezi protestanty houževnatě se udržují staré tradice jednoty literární s Čechy a Moravany. Bohuslav Tablic (1769 — 1832), Jiří Palkovič (1769 — 1850) a Štěpán Leška (1757 — 1818) vstupují mezi spolupracovníky Puchmajerovy první novočeské školy básnické; Jiří Ribay (1754 — 1813), přítel Dobrovského, pilně v jeho smyslu zabývá se slovanským jazykozpytem a folklórem; Michal Semian (1741 — 1812) píše o domácích dějinách, Pavel Valaský (1742 — 1824) vedle Tablice pěstuje historii literární, Ladislav Bartholomaeides (1754 — 1825) zaměstnává se zeměpisem, Augustin Doležal (1737 — 1802) pokouší se o filosofující drama (,Pamětná celému světu tragoedia… [o] prvních rodičů pádu‘ 1791), a malou republiku naučných spolupracovníků kupí kolem svého revuálního časopisu ,Staré Noviny literního umění‘ (v Báňské Bystřici 1785 — 86) Ondřej Plachý (1755 — 1810). Chudí kazatelé evangeličtí ze svých skrovných prostředků rozvíjejí všestrannou činnost slovesnou.

Také katolický tábor se tuží. Pojítkem literních snah protireformačních s produkcí nového věku je františkán Hugolín Gavlovič (1712 — 1787), jehož přeobšírná didaktická skladba veršovaná: ,Valaská škola mravův stodola‘ (1755) vrchol moudrosti životní spatřuje v jakémsi stoickém sloučení antického humanismu se středověkou mravoukou mnišskou. Předchůdcem organisované školy katolických spisovatelů slovenských pak je Josef Ignác Bajza (1754 — 1836), štiplavý epigrammatik, psavý didaktik i anekdotář, tendenční románopisec a popularisátor dogmatických nauk své církve.

Nové sdružení slovenské, trnavské ,Tovarišstvo litterného umeňá‘, po vzoru českém 1792 v život uvedl Antonín Bernolák (1762 — 1813), tvůrce nového spisovného jazyka Slováků katolických, založeného na domácím nářečí oblasti západní, skladatel první jeho mluvnice a slovníku, rovněž podle vzorů českých. Literaturu chtěl přiblížiti k lidu, popularisovat ji, demokratisovat; také propaganda církevní a řevnivost na krajany protestantské, přidržující se tradic husitských a českobratrských, byla jedním z popudův. Nicméně Bernolák sám spisy svými lidu zůstal vzdálenější než jeho předchůdci, a stejně vzdálena vrstev prostonárodních zůstala vlastně celá jeho škola, řada pisatelů populárně církevních děl, objemných, pěkně tištěných, bohatě dotovaných, ale málo čtených; všecka téměř obmezovala se na úzký obor konfessijní věrouky, mravouky a apologetiky. Opravdově lidový spisovatel školy Bernolákovy byl pouze Jiří Fándli (1754 — 1810), jehož hospodářské knížky, psané duchem praktického josefinismu a s všestranností krameriusovskou, prostonárodně šířily užitečné vědomosti a s nimi zároveň to, co zakladatel školy samým učeným diplomatisováním téměř úplně zakrýval: kmenové uvědomění národní a lásku k světu slovanskému.

Jediné jméno, jež z celé školy Bernolákovy literatuře zůstane, je Jan Hollý (1785 — 1849), odchovanec semináře trnavského.

Hollý i v Čechách je znám jako nejdůslednější v literatuře naší přívrženec antického klassicismu v poesii. Jeho tři hrdinské epopeje, jeho selanky, ódy a žalozpěvy činí dojem nekonečné mosaiky látkových i formových reminiscencí z četby řeckých a římských klassiků.

Hollého ,Svatopluk‘ (1833), abychom zůstali jen při jednom příkladě význačném, epos z dějin staré Velké Moravy, právě tak na dvanáct zpěvů dělí a rozvrhuje látku jako Vergilova ,Aeneis‘. Hollý zcela podle Homéra a Vergila svět lidí spájí se světem bohů, lidi typicky allegorisuje, bohy typicky zosobňuje, strojí dlouhé stereotypní řeči, líčí dlouhé stereotypní souboje, a všecko v stejné nekonečné řadě časoměrných hexametrů. Typem hrdinské dokonalosti v jeho Svatoplukovi byl mu Achilleus, děje a slávu předpovídá jako Kalypsó Odysseovi (V), nebo Teiresias (XI), nebo Kirké (XII), nebo v Aeneidě Jupiter své dceři slávu Říma (I); má posly bohův, jakým v Iliadě je Iris, v Odyssei Hermés, v Aeneidě Mercurius; rozdvojuje bohy podle osobních zájmův, jako v Iliadě jsou protektoři Trojských a bozi antitrojští; má lkání nad mrtvolami, jako v Iliadě (XVI, XXIV) nářek nad Patroklem nebo Hektorem a v Aeneidě (IX, X) matčino a otcovo bědování nad synem; má napodobení známého katalogu (II. II, Aen. VII); má líčení rozložené v děj na způsob známého štítu (Il. XVIII, Aen. VIII), voru (Od. V: loď), oblékání se a zbrojení (II. XI); má rozvedená epická přirovnání, ustálené obraty a příznačná epitheta atd., atd.

Právě tak podrobně tytéž vzory a předlohy bylo by lze vyčísti v dalších obou epopejích, nebo místa a osoby z Theokrita, Pseudotheokrita a Vergila v Hollého ,Selankách‘, z Tibulla, Propertia a Ovidia v ,Elegiích‘, z Horatia v ,Ódách‘.

A přece přes to všecko, přes to, že veškeré vychování v trnavských zdech seminárních, celý život na klidném, zcela neromantickém dolním Pováží, úplná odloučenost od vlivův velkých středisk duševních a literárních odkazovaly jej na vlastní studium a hloubání, — ve verších Hollého pod jejich chladným na oko hávem antickým zřetelně lze vycítiti novověkého romantika, a tož především žáka Kollárova, o osm let staršího, než byl jeho učitel.

Nehledíc k jeho rousseauovské lásce k přírodě a jeho arkadismu, jímž touží po mythickém zlatém věku člověčenstva; nehledíc k jeho romantické zálibě v studiích bájeslovných, které jej vedou do Indie jako společné kolébky starých Slovanův; nehledíc k jeho herdrovskému ideálu humanitnímu je to hlavně pojímání myšlenky slovanské, co Hollého básně původní, vesměs vzniklé až po druhém vydání ,Slávy Dcery‘ z r. 1824, přese všecky separatistické odchylky, činí stoupencem Kollárovým. Od něho Hollý vzal zosobněné Slovanstvo v podobě bohyně Slávy; od něho rozhledy po rozložitém celku slovanského plemene a elegii nad odervanými haluzemi severními; od něho nářky na nesvornost a odrodilství Slovanův; a od něho jediný na to lék: slovanskou vzájemnost.

Jen v jednom Hollý zůstal věren prostonárodnímu (i učenému, jako Krman a slovenští josefinisté) názoru domácímu: Kollárovi všichni bratrští kmenové byli Slované; Hollému všichni Slované jsou Slováci. Proto píše svým západoslovenským nářečím, neboť v něm spatřuje nejzachovalejší zbytek někdejšího společného jazyka všech Slovanův.

Přes to Hollý do života nepronikl. Domácímu čtenářstvu vadil jeho klassicismus, české literatuře jeho podřečí. Kusy z Hollého poesií obecenstvu českému upravil vroucí básníkův ctitel Karel Vinařický.

III

Počátkem let čtyřicátých hlásí se v slovenském snažení literárním pronikavý obrat, jenž se pojí hlavně ku Prešpurku a ke jménu Ludevíta Štúra.

Prešpurk se svým ev. lyceem už od let soustředil hojnost slovenského i slovanského studentstva: tam vedle proslulých později mužů domácích, Kollára, Šafaříka, Benediktiho a j., jak známo, vystudoval i Fr. Palacký. Vedle učitelských sil zvučného jména do Prešpurka vábila i lycejní stolice jazyka a literatury československé, obsazená Jiřím Palkovičem, a studentské literární jednoty, z nichž zejména Jednota slovenská v letech třicátých vzrostla v samovzdělavatelnou Společnost velkého významu.

Významu toho nabyla od Ludevíta Štúra (1815 — 1856), Trenčana rodem, ducha nevšedně nadaného, idealisty nejčistšího zrna, jenž 1840, vrátiv se se studií universitních v Halle, pokračoval v počaté již předtím organisaci prešpurské mládeže slovenské v jakýsi druh literárních a národních jansenistů: Slovensku vychovával řadu pracovníků, kteří, potlačujíce veškerá hnutí osobní erotiky, touhu po domácím krbu a karriéře občanské, celou duší měli se věnovati literatuře svého lidu a jeho národnímu, mravnímu a sociálnímu obrození. Ideály své Štúr družině prešpurské vštěpoval jednak jako náměstek Palkovičův na lyceu, jednak v literární Společnosti, kterou vzorně zorganisoval. Pracovali pilně, chodili mezi lid, cestovali ku příbuzným národům slovanským, folklorisovali, samostatně tvořili. Nacionalismus Kollárovy ,Slávy Dcery‘, vědecké výtěžky Šafaříkových ,Slovanských Starožitností‘ a lidová Musa ,Zpievanek‘ stal se denním chlebem školy Štúrovy. Jaký duch původně vanul literární školou Štúrovou, ukazují jeho vlastní české verše, Kuzmányho báňskobystřický časopis ,Hronka‘ (1836 — 1838), studentské almanahy ,Plody zboru učenců řeči českoslovanské prešporského‘ (1836) i ,Jitřenka čili výbornější práce učenců československých levočských‘ (1840) a první ročník Hurbanovy ,Nitry‘ (1842). Vzájemnost slovanská, lidovost a houževnatá jednota písemného jazyka s Čechy a Moravany, na niž proti odloučeným Slovákům katolickým Štúrovci kladli hlavní váhu, byly stálé motivy jejich prací literárních.

Ale renaissance slovenská nebyla sama: na domácí půdě stýkala a utkávala se s probouzejícím se živlem maďarským. Ježto pak živel ten měl za sebou tradice státní, moc úřední, školy, podporu hmotnou a hlavně urozenou i měšťanskou společnost, soutěž záhy stávala se nerovnou. S kulturním, ústavním a samosprávným ideálem novomaďarským: země koruny Svatoštěpánské proměniti nejen v jednotný stát s jednotnou osvětou, nýbrž i v jednotný národ mluvící jednou řečí — velké nebezpečí dolehlo na nemaďarské národnosti v Uhrách, a zejména pátým desítiletím, s mohutnějšími snahami odnárodňovacími, také Slovákům nastala křížová cesta nových utrpení.

V těchto těžkých chvílích, roku 1843 a 1844, v Štúrovi zrodila se a uzrála myšlenka, která literatuře naší na Slovensku vztyčila nové účely a zejména po stránce formální vtiskla jí ráz nový, rovnající se revoluci od základu. Aby oslabil výtku spojenectví zahraničního, nedomácího, a k národnímu jazyku připoutal odrodilou domácí šlechtu; aby ve vrstvách lidových vlastním jejich jazykem probudil vědomí národní; aby evangelíky slovenské literárně sjednotil s odloučenou Bernolákem intelligencí katolickou; aby samorostlým, volným rozvojem kmenových zvláštností každé větve slovanské uspíšen byl ideál všeslovanské kulturní jednoty: Ludevít Štúr odhodlal se opustiti společný od staletí s Čechy jazyk spisovný a novou řeč literární ustrojiti z domácího obecného jazyka podkarpatského, jak ve středních župách slovenských typ jeho zachoval se nejvěrněji.

Za takových důvodův a takových nadějí Štúrova slovenština byla uvedena do literatury. Herdrova theorie poesie prostonárodní jako jediného pravého vzoru básnictví, a důsledek její: lidová řeč jako nejvěrnější výraz národní individuality; Kollárovy vývody o zachovalosti, přednostech a půvabech dialektu slovenského, a ústupky, jež mu básník ,Slávy Dcery‘ činil v jazyce spisovném; Šafaříkovo vymezení odlišných znaků nářečí podkarpatských a nauka jeho o Tatrách jako středu Slovanstva; applikace filosofie Heglovy na kulturní rozvoj člověčenstva, v němž Slovanstvu připadne vrchol a v tom zase Slovákům poslední slovo; vedle toho praktické potřeby politické, vzdělanostní, lidové; shoda nového ideálu partikularistického s novým pojímáním ideje slovanské (tedy směs nauk přejatých, přimyšlených i vymyšlených) — to vše tvořilo podnět nové řeči literární, kterou především evangelickým Slovákům v Uhrách r. 1844 ustrojil Ludevít Štúr.

Je přirozeno, že krok takový vzbudil obecný velký rozruch. Mladá generace domácí vesměs s nadšením přijala a prováděla Štúrovu reformu; starší, skupení hlavně kolem Kollára, a literární Čechy i Morava kladli tuhý odpor. Prudká polemika trvala několik let, do níž nad jiné horlivě zasáhl Musejní sbor pražský souborem autoritativních ,Hlasův o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky‘ (1846).

V knize té zejména význačny jsou hlasy Kollárův a Šafaříkův.

Ideálem Kollárovým bylo počet literárních jazyků slovanských co možná zmenšovati, — zde přirůstal nový, podle mínění jeho zbytečný; ideálem Kollárovým byla řeč vytříbená, vysoce vzdělaná, prošlá tisíciletým cvikem osvěty antické i moderní, poněvadž řeč taková již sama sebou byla mu svědectvím a zárukou vysoké vzdělanosti, — zde jazyk vzatý z vrstev nejspodnějších, který dlouhou cestu cviku kulturního měl teprve před sebou; ideálem Kollárovým bylo co nejširší obecenstvo literární, velkého rozhledu a velkých cílů, které by chápati mohlo evropské stanovisko spisovatelovo, — zde byla drobná literaturka, jejíž zájmy sahaly toliko od Prešpurka po Košice a která malé obecenstvo své teprve pracně si musila tvořiti.

A podobně Šafařík. Jemu platnými důvody literární jednoty československé byla starodávná jednota národní i jazyková od českého Rudohoří až po Komárno; jednota ethnická a zeměpisná; jednota společných tradic cyrillomethodějských, husitských a protestantských; jednota ideálů národních od doby obrozenské. Uznával sice rozdíly mezi starší fasí jazykovou, zachovanou na Slovensku, a pokročilejší formou jazyka v Čechách a na Moravě, dopouštěje spisovatelům slovenským, aby ,šetříce podle možnosti přijatých od starodávna grammatických forem a neměníce pravopisu, v lexikálním a v jistém smyslu i syntaktickém ohledu čili v látce jazyka více na krajany své Slováky nežli na Čechy ohled měli,‘… ale pouze ,potud, pokud by se tím žádoucí jednota nerušila,‘ neboť ,o vzájemnosti v literatuře… bez jednoty spisovného jazyka ani řeči býti nemůže.‘ Šafařík nevěřil, že by bez velikých středisk literárních, bez prostředků hmotných, sbírek, museí, knihoven, vlastních škol, universit, akademií, bez politické svobody a národní volnosti bylo lze vážně pomýšleti na samostatnou literaturu a samostatnou kulturu slovenskou; jemu při vší úctě a lásce, kterou, jak praví, chová k obecné mluvě lidu slovenského (z něhož sám se zrodil), obrat, jejž v přirozeném vývoji jazyka literárního způsobil Ludevít Štúr, zdál se býti obratem ,od Iliady k abecedě‘.

Nicméně vývoje již nebylo lze zastaviti. Ze snah individualistických, i touhy po samobytnosti a lidovosti, které tolik charakterisují slovanské obrození, r. 1844 vznikl nový, desátý slovanský jazyk literární. Schválně pravíme jazyk, nikoliv literatura. Neboť ta i po jazykové odluce duchem, rázem, ba i formou od společného celku československého zůstala neodlučitelna: kulturní jednota Čechů, Moravanů, Slezanův a Slováků, jako od staletí, tak i dnes trvá a trvati bude dále. Neklamně svědčí o tom výroky předních spisovatelů slovenských: samého Štúra, Hodže, Hurbana, Záborského, Kalinčáka, Dobšinského, Viktorina, Paulinyho-Tótha a jiných, a určitě svědčí o tom od let čtyřicátých také veškerá literární produkce slovenská, jejímž jádrem je právě slovesná práce školy Štúrovy.

IV

Valná část belletrie školy Štúrovy, pokud nevyšla ve vydáních samostatných, uložena je v prvních pěti ročnících Hurbanova almanahu ,Nitra‘ 1842 — 1853; v Štúrově ,Orlu Tatranském‘, jenž jako belletristická příloha politických ,Národních Novin‘ v Prešpurku vycházel od 1845 do 1848; a z části i v Hurbanových ,Slovenských Pohľadech‘, jež od 1846 s přestávkou tiskly se až do 1852.

Byla-li podle nauk Štúrových vrcholem poesie píseň prostonárodní, přirozeně jeho stoupenci ideálu tomu se snažili přiblížiti se co nejvíce. Velká většina družiny Štúrovy básní v duchu i formách domácí písně lidové, kterou pilně studuje zároveň se vší ostatní prostonárodní poesií slovanskou, — tedy obdobný asi proud, jak jej v Čechách zahájili Hanka, Čelakovský, Kamarýt, Turinský, Vacek-Kamenický, Chmelenský, Erben, Kalina a ostatní přívrženci tohoto směru.

Nejvěrněji umělecké úmysly Štúrovy vystihovali dva z jeho přívrženců, z nichž jeden vlastně z učitele stal se žákem mistrovým: Samo Chalupka a Janko Kráľ.

Samo Chalupka (1812 — 1883) byl ze staré rodiny spisovatelské, jejíž několik pokolení pracovalo hlavně v oboru lutherské theologie. Horní Lehota pak, vesnička na zvolenském Pohroní, kde stála dědičná fara této rodiny, byla jako stvořena pro básníka, jenž cíl svůj spatřoval v umělecké imitaci písně lidové: v okolí Horní Lehoty, vzdálené ruchu světa, žil typ lidu, konservativní v jazyce, kroji, způsobu života, názoru a hlavně písni, věrně přechovávaje staré ballady a lyrické popěvky ještě z dob tureckých nátisků XVII. století, které na sever až v ta místa pronikaly. Je povědomo na př., kolik z hornolehotské návštěvy své u Sama Chalupky Božena Němcová nakořistila pro folkloristické poznání Slovenska.

Toto milieu v poesii Chalupkově proniklo záhy. Jeho skladby z r. 1846 (na př. ,Syn vojny‘, pod pozdějším názvem ,Kozák‘ přešlý dnes už i do školních výborů českých, nebo ,Likavský väzeň‘) jsou reální motivy ze života skutečného nebo z živé tradice v lehounké formě zpěvné, která buď již předem je myšlena na některý známý nápěv prostonárodní anebo bezděky k němu přiléhá. Zejména v imitaci lidové ballady Chalupka měl vzácné štěstí. Romantika života hajduckého v domácích horách za dob předtereziánských, nájezdy turecké do severních Uher, místní tradice pověstí, pojících se ke karpatským starým hradům a zámkům a kterou Chalupka po štúrovsku prodlužoval až do dob velkomoravských, — to byly nejvděčnější jeho motivy. A nejen forma, i pojetí je čistě lidové: známá napovídavá a nedopovídaná kresba pouze v hlavních rysech, al fresco, aby podnícené obraznosti zbyla nejvděčnější práce: po svém docelovati, co verš pouze naznačil, a dále osoby kreslené docela v názoru prostonárodním: pán nepán, domácí i cizí, nynější i dávný, — všecko pojímáno s charakteristickou naivností, s níž člověk lidový i věci a vztahy sebe odlehlejší si představuje podle sebe.

Jen jednou Chalupka se zpronevěřil těmto svým zásadám. Mezi balladami jeho nejobšírnější a v širším obecenstvu domácím nejoblíbenější je skladba nadepsaná „Mor ho!“ (asi tolik co: Bij, zahub ho, t. j. nepřítele). Je to rhapsodický, vysokým, hrdým sebevědomím nesený zpěv o hrstce Slováků petrovaradinských z konce IV. století, které Konstancius, císař římský, se svými legiemi přišel potrestat pro snahy jejich po samostatnosti, poselstvo jejich potupil a po hrdinské obraně obrovskou přesilou hlouček slovanský na vlastní svou hanbu zničil. Snaha Chalupkova: každého starého Slováka představiti jako vtěleného reka thermopylského, hrdého, sebevědomého, jenž za nic na světě cizinci se nepokloní a nepokoří, jenž úsilí panovati prohlašuje za velkou křivdu a pána míti za křivdu ještě větší; jenž hrozí, že země slovanská každému, kdo na ni vstoupí s úmyslem nepřátelským, stane se hrobem, — tato snaha poetova sice věrně odpovídá názorům školy Štúrovy, která takto si idealisovala výsledky dějinného zkoumání Šafaříkova, nicméně však účinek básně Chalupkovy se ničí vnitřní pravděnepodobností celého pojetí.

Sebrané verše Sama Chalupky vyšly až r. 1868 v B. Bystřici.

Janko Kráľ (1822 — 1876) šel touže cestou, jenže se na ní octl hned od samého počátku, ne teprve po přípravě pseudoklassické. Když z rodného Liptova 1840 přišel do Prešpurka, záhy stal se Štúrovým miláčkem: zalíbil se mu měkký rodný dialekt Kráľův (liptovština je nejvýraznější nářečí slovenské) i vzácné jeho improvisační nadání básnické, takže v Kráľovi spatřoval příštího pravého básníka slovenského, jak si jej podle svých theorií představoval. Také mimo Prešpurk jméno Kráľovo rychle se šířilo. Sotva první jeho verše přinesla Hurbanova ,Nitra‘ 1844, přes to, že byly psány slovenštinou, na Moravě a v Čechách způsobily hluboký dojem a vedle veršů Máchových prohlašovány za nejgeniálnější výtvory nové poesie naší.

Janko Kráľ už povahou byl osobnost originální, kus bohéma a snílka zároveň. V Pešti, jako advokátní koncipient, celé dni potuloval se mezi lidem na ulicích, aniž slova promluvil, a v noci psal verše, které zpravidla hned zase pálil. Na venkově rovněž bloudil s místa na místo, noci trávil s pasáky při ohni, naslouchal jejich pohádkám, a sám jim oplátkou popularisoval fabule dramat Shakespearových, jejž téměř celého znal zpaměti. Takovým způsobem dostal se pěšky až do Bessarabie.

A podobně originální byla i Kráľova poesie. Téměř samý motiv pohádkový, v zpěvném, úsečném podání ballad lidových s pozadím démonické vášně a temných, mystických sil přírodních. Všecko je ne pouze pověděno a malováno, nýbrž takřka z nitra vyrváno, všecko téměř samocharakteristika básníkovy vlastní povahy: jeho samotářství, jeho těkavosti, jeho náruživé lásky ku prostému lidu. Básník na př. chce vyjádřiti palčivou touhu po vzdáleném domově a provádí to tímto obměněným motivem: Mladík, vyrostlý na pustě, odejde do světa, tam strádá tělesně i duševně, až na úmor jsa vysílen, v posledním takřka okamžiku podlehne divoké touze po rodném domě, vzchopí se, za noční bouře zároveň s houfem koní a jiných splašených stád žene se přes žlutý písek pusty k domovu, kde rodiče s čeledí modlí se za vzdáleného syna, a tam na prahu umírá. A tak i jinde. Chtě vyjádřiti ponurý smutek z podzimní přírody, básník vyličuje vrchy jako velké černé ptáky, ohromnýma křídloma pokrývající zemi, anebo holá lada jako černý bavlněný šátek, do něhož se zahaluje vdova osiřelá… Drobné Kráľovy popěvky lyrické pak jsou imitace prostonárodní písně zrovna k nerozeznání věrné.

Než vše, co Kráľ napsal, je samá improvisace chvilková, a improvisací zůstala. K věcem na rychlo načrtaným již se nevracel, zůstaly pouze nahozeny, formou nevytříbeny, nevyzrálé. Veršoval vlastně jen pro sebe, ne pro veřejnost, která básně jeho čítala ve formě, jak je přátelé Kráľovi v pravém smyslu slova odcizovali. V pozdějších letech pak prósa úřednická a advokátní utlumila i tento pramen jeho poesie, takže jméno Janka Krále žilo jen z dávné tradice, již téměř v legendu proměněné.

Verše jeho sebral jsem a v Turč. Sv. Martině vydal r. 1893.

Kde ozvou se jména Sama Chalupky a Janka Kráľe, tam zpravidla neschází ani jméno třetí: Jan Botto (1829 — 1881). Pocházel z Gemeru, také syn lidu; a ač nebyl z prešpurských, nýbrž z levočských studentů, přece i jej záhy získaly a pronikly theorie Štúrovy. Nebásnil mnoho (praxe jeho inženýrská málo přála poesii), ale verše jeho jsou zralé plody rozeného básníka.

Zejména jeden motiv je to, s nímž srostlo jméno Bottovo: zidealisovaný hajduk tatranský Jánošík. Opravdu zidealisovaný; neboť z historického Jiřího čili Ďura Jánošiaka, jejž lipt.-sv.-mikulášský kriminální tribunál r. 1713 jako vůdce tlupy loupežnické odsoudil na šibenici, Bottův hrdina má pouze jméno. Jeho Jánošík je tradicionální postava lidu, po staletí strádajícího v porobě a svévoli panské, prostonárodní rek tragických osudů životních, obr tělem a dítě srdcem, slovenský Ilja Muromec, jenž bohatým bral a chudým dával, na studie posílal nemajetné hodné studenty a provdával nemajetná hodná děvčata, slovem: se svými dvanácti pomocníky jako všudepřítomná pohádková spravedlnost po svém summárním způsobu vyplňoval mezery trestního zákonníka, nadržujícího privilegované moci a na pospas vydávajícího vrstvy porobené, a naturalisticky řešil kus sociální otázky. Před samým rokem 1848, který chystal se ji řešiti cestou zákonodárnou, látky takové byly nad jiné vděčny. Botto tehdy (r. 1847) zachytil hlavní motiv, a ostatek později zpracoval v obšírnou skladbu ,Smrť Jánošíka‘.

Nazývá ji romancí, je to však řada ballad a elegií v duchu prostonárodním. Jenže měkká, passivní povaha Bottova látku pojala také zcela měkce a passivně. Svůj junácký život Jánošík zde má již za sebou: shledáváme se s ním jen v žaláři a na popravišti, kde těžce dumá, žalostí, se světem se loučí. Nezná se k vině; rozrážel pouze pouta svých strádajících bratří a mstil uráženou ideální spravedlnost.

Báseň má hojně živlů samorostlé prostonárodní romantiky, hojně malebných partií přírodního líčení, ale také hojné stopy studií knihových. Zejména je to Máchův ,Máj‘, od Štúrovců přímo zbožňovaný, který komposici Bottova „Jánošíka“ byl patrným vzorem.

V menších balladách svých Botto rád symbolisoval a allegorisoval. Děj dávala pohádka nebo místní pověst, a podložený smysl byla básníkova idea tendenční. Tak na př. v krásné, goethovsky komponované balladě ,Povesť bez konca‘ (z r. 1850) báchorkovitý děj kryje symbol slovanského obrození. A tato vlastnost (nikoli na úkor stránce umělecké) vrací se i v Bottově lyrice situační.

Sebrané verše Bottovy vydali jsme s Rud. Pokorným r. 1880 v Praze v I. svazku „Knihovny československé“.

Po této trojici, a vlastně s ní zároveň, následuje dlouhá řada epikův a lyriků v duchu prostonárodním, jež zde nám lze charakterizovati toliko rysy nejhlavnějšími.

Jan Francisci, v literatuře známý pseudonymem Janka Rimavského (nar. 1822), z Gemeru rodem, vedle Janka Krále v Prešpurku vévodil mladým veršovcům, odkud potom 1844 po Štúrově odstranění s professury spolu s jinými přešel do Levoče a tam utvořil nové středisko jeho ideí. Ballad nepsal; za to však byl první ze Štúrovců, jenž sbíral a tiskem vydal slovenské pohádky (1845) a lahodnou lyrikou svou šťastně závodil s písní prostonárodní. Pohádky domácí pokládal za nezměnený věky obraz praslovanské vzdělanosti, a ve zneuznaném hrdinovi Popelvárovi spatřoval vtěleno vlastní určení Slovenska, které, jako nejmladší syn v báchorce, zvítězí nad osudem světa…

Pozdější úřednická karriéra (postoupil až na župana) Francisciho odvedla od poesie; živý zájem literární však zachoval si až do dnešního svého vysokého stáří.

Slibnou, ale také jen prchavou episodu básnickou představuje Janko Matúška (1821 — 1877), Oravec původem. V letech čtyřicátých psal téměř samé ballady, některé z nich (jako na př. ,Púchovská skala‘ téže látky co Erbenův ,Poklad‘) motivův evropských, a přece původního pojetí. Od Matúšky je také znárodnělá píseň ,Nad Tatrou sa blíska, hromy divo bijú‘, vzniklá 1844 za demonstrativního odchodu části Štúrovců z Prešpurku do Levoče. Pozdější služba úřednická a dlouholetá choroba utlumily v něm básníka.

Balladista a lyrik byl také spoluredaktor ,Slovenských Novin‘ Bohuslav Nosák s literárním pseudonymem Nezabudov (1818 — 1877). Zkazky o Polednici, o otvírajících se skalách, o začarovaných zámcích atd. a zejména ,Kamzík‘, obšírná veršovaná pověst z dob Matyáše Korvína, v Nosákovi našly obratného zpracovatele, nová literární slovenština Štúrova pak velebitele nad jiné horlivého. Jeho ,Spevy tatranské‘ z r. 1846 jsou veršovanou apologií lidového jazyka v literatuře: s ním a jím vzdělanost vnikne do posledních ztracených vesniček; on získá města, panská sídla i zámky; on národu dobude všech neuvědomělých, vlažných nebo odrodilých.

Ještě výše rozhoroval se druhý spolupracovník ,Nár. Novin‘, Petr Kellner, v literatuře pod pseudonymem Záboje Hostinského (1823 — 1873). Vedle svých ballad, podkládaných temnými alegoriemi, v měkkých lyrických věštbách zrovna tak horuje veršem, jako ve filosofických úvahách horoval prosou. Hostinského ,Dumy na Tatrách‘ na př. hlásají silnou víru, že, jako Tatry byly kolébkou slovanských národů, tak znovu stanou se východištěm obrodných myšlenek světových, které zatím tají se v hlubině domácích výtvorů prostonárodních.

Podobně věštil ev. farář Pavel Dobšinský (1828 — 1885), a jakkoliv ohlašované nové vzdělanosti světové nestvořil, přece vytrvalou činností svou folkloristickou nejvíce ze všech Štúrovců zasloužil se o tento positivní, vděčný obor. Jeho objemná sbírka slovenských pohádek i jeho zevrubné vypsání prostonárodních obyčejův a celého způsobu života lidového na Slovensku, jak je podnikl v pozdějších letech, jsou práce velmi cenné.

Z ostatních příslušníků této skupiny jmenujeme Josefa Janču, jenž zveršoval delší pohádku ,Milina‘, vypravování o bohatém kupeckém šejdíři, jehož nepolepšila ani bouře mořská, ani loupežníci, ani zakletí v čarodějném zámku, nýbrž pouze sebeobětování nejmladší dcery Miliny; dále Jakuba Graichmana, který stal se jaksi officiálním balladistou školy, ač z hojných jeho pokusů nic neproniklo nad úroveň pouze dilettantskou; a posléze Ladislava Paulinyho, jehož objemná balladická skladba o ,Hrdošovi‘ z r. 1847, který se zlým duchem v spolku zničiti chtěl rodnou obec, zahubil však sebe; allegorisuje sociální i politický stav předbřeznového Slovenska. Jak vidno, motivy stále tytéž, směr týž, forma táž.

To byla Štúrova skupina básníků v duchu prostonárodním. Co vykonali, vykonali hlavně před r. 1848; pokud pak později vracejí se ku práci poetické, věrně zůstávají na svém stanovisku původním. Kromě snad jediného Sama Chalupky však plně, podle slibných počátků, nadání svého nerozvil z nich žádný.

V

Za to máme jméno jedno, které do poslední chvíle života zachovalo pružnost básnické tvořivosti a přede všemi jinými bývá uváděno, kdykoliv je řeč o poetické práci školy Štúrovy. Je to Ondřej Sládkovič, skutečným příjmením svým Braxatoris (1820 — 1872), bez odporu nejsilnější a nejucelenější talent ze všech, kteří sedali u nohou mistra požuňského.

Ale Sládkovič je živá ironie osudu. Silná individualita jeho nedala se spoutati obecným směrem předpisovaným. Zatím, co jiní veršovali o strašidlech a dracích, kouzelných princeznách a zakletých zámcích s allegorií i bez allegorie, co horovali o příštích velikých výtvorech domácí Musy, — Sládkovič z plné duše zpíval o lásce, o skutečné lásce osobní ke skutečné, živoucí dívce, kterou nešťastně miloval ohněm svých dvacíti let a kterou dokonce dovolil si zbožňovati podle všech pravidel romantického umění. To však po rozumu tehdejších názorů Štúrovských byl národní zločin, nebo aspoň neodpustitelný přepych, ježto odváděl od vlastní práce národní, a velká báseň Sládkovičova, lyricko-epická ,Marína‘ zavržena jsouc Štúrovským spolkem ,Tatrínem‘ jako poesie lascivní a západnická, r. 1846 vyšla nákladem soukromým. Odmítavé stanovisko k básni nevytrvalo však dlouho. Když po nějakém desítiletí volalo se po sebraných básních Sládkovičových, tíž soudcové, kteří kdysi ,Marínu‘ zamítali, v dílech básníkových přáli si ji míti na místě prvním.

Co je ,Marína‘? Je to lyricko-epická báseň velkého slohu, báseň malého děje a obšírných reflexí, komponovaná se stálým zřetelem ke Kollárově ,Slávy Dceři‘, jejíž je vlastně obměnou, s tím toliko rozdílem, že Sládkovič upjatou znělku zaměnil za volnější strofu Puškinova ,Oněgina‘.

I osobní podnět k básni byl podnětu ,Slávy Dcery‘ podoben. Mladý ev. bohoslovec zamiloval si sličnou dcerku v měšťanské rodině šťavnické, kde vyučoval, a když na dalších studiích v Halle se dověděl, že dívka dala přednost partii výhodnější, opěvá ztracenou Marii nejprve jako bytost pozemskou, a potom jako zjev ideální, vzletlý do říše duchů.

Báseň je plna milých portraitů milenky a teplých genrových obrázků, jichž Marína je středem, a zejména plna vroucích úvah o očišťující a povznášející moci lásky a věčné mladosti duše, o kráse i dobru, jež z ní se pramení; báseň však je plna i mlhavých, hyperbolických exaltací všech prvotin poetických. Nicméně v Čechách ještě r. 1863 Bohumil Janda ,Marínu‘ Sládkovičovu klade hned vedle ,Slávy Dcery‘.

Co Sládkovič v ,Maríně‘ pouze napověděl, to plně a krásně dopověděl ve svém ,Dětvanu‘, napsaném r. 1847 v půvabném sliačském kraji, nedaleko hor dětvanských, kde přebývá nejmarkantnější, nejoriginálnější lidový typ slovenský.

,Dětvan‘ je ustrojen po byronsku. Nejprve volný život na horách, všechno kouzlo přírody karpatské, ve dne i v noci; potom milostná selanka výkvětu těch hor, dokonalého šuhaje Martina se selskou krasavicí Elenou; posléze tragický omyl, v němž jonák zabije loveckého sokola králova a, zavolán jsa k výslechu, zalíbí se Matyáši Korvínovi (z doby této populární na Slovensku postavy je děj), jenž mládence dá zařaditi do svého Černého pluku.

Sládkovič v ,Dětvanu‘ projevil stejně dokonalé umění malířské jako sílu kontemplativní. Obě hlavní osoby jsou sice romanticky idealisovány: on vtělené hrdinství a zároveň cit přímo dětinně čistý; ona něžná, až přeněžnělá, a při tom neobyčejné vyspělosti duševní, — básník ve všem prostonárodním, jako všichni Štúrovci, spatřoval jen ideál dokonalosti. Za to však jednotlivé kusy a výjevy, jako hry a tance děvčat, život pastýřský, salaš za noci v horách, zvolenský trh výroční, námluvy, život verbířský atd., v své prostotě, pravdivosti a životní plastice jsou opravdu klassické. Sládkovič v ,Dětvanovi‘ pro uměleckou typosaci lidového života domácího provedl víc než všichni ostatní básníci štúrovští dohromady.

A stejně mnoho provedl i v reflexivní části ,Dětvana‘. Lid svůj pojímá jako šťastný, bohatý materiál, ale neuvědomělý, nesvůj. Hrstka intelligence nad jeho hlavou snuje své programmy a theorie, láme si jeho hlavu, — kdežto lid sám minulost si strojí po svém, s přítomností je spokojen, má-li jen, čím by se nasytil, a budoucnost ho nezajímá. Je konzervativní ve všem způsobu života, a houževnatě, ač neuvědoměle, zachovává i svůj jazyk. A o všech těch pokladech nepřebraných, které v sobě chová, lid ten nemá ani tušení. V jeho zpěvu, hudbě, tanci, kroji, kresbách, řezbách, domácím průmyslu atd. jsou zárodky velké budoucnosti umělecké; v jeho dumavém, bystrém umu dřímají poklady příštích velkolepých soustav myšlenkových; v jeho patriarchálním životě rodinném jsou základy příštího nového života společenského.

Jak vidíme, v podstatě totéž horování, jako v Štúrově škole vůbec; jenže zde ze samého zidealisovaného předmětu vyplývá mnohem přirozeněji a suggestivně působí opravdovou silou básnickou. ,Dětvanem‘ (poprvé otištěným v V. ročn. alm. ,Nitry‘ 1853) poesie školy Štúrovy dospěla vrcholu, a básní tou i Sládkovič vlastně pověděl vše, co literatuře chtěl pověděti nového.

Jediné úplné posud sebrání veršů jeho vyšlo v Praze v Národní bibliotéce 1878.

VI

Zbývá nám ještě několik slov o štůrovské novellistice. Byla dvojí: romanticko-historická a ze života současného se zabarvením satirickým.

První druh šel ve vyšlapaných cestách, jimiž po stopách Waltera Scotta před tím v Čechách kráčeli hlavně Jan z Hvězdy, Klicpera, Tyl a Chocholoušek.

Za to však nový živel a nové, originální pojetí v novellu slovenskou uvedl Janko Kalinčák (1822 — 1871), rodem z Turce, pozdější ředitel ev. gymnasia v Modře a v Těšíně a znovuzakladatel belletristického ,Orla‘ v Turč. Sv. Martině r. 1870.

Kalinčák vyšel ze studia belletrie polské, zejména miláčka tehdejších vrstev čtoucích, Michala Czajkowského. Jeho ,Pověsti kozácké‘, ,Wernyhora‘, ,Kirdžali‘ v letech třicátých a počátkem čtyřicátých byly něco nového: silné vášně a kamenná nečitelnost ohromných postav kozáckých; volný, nespoutaný život někdejší svobodné kozácké společnosti; teplá symbolika všech zjevů přírodních i zádumčivý lyrismus citový, rozlitý po celém ději, a rhapsodická, aforistická řeč, — to vše mladé Štúrovce elektrisovalo. Czajkowského nejprve překládali, potom napodobovali.

Do toho oboru spadá řada novell Kalinčákových, z látek domácích i cizích (Bozkovci, Milkov hrob, Bratova ruka, Serbianka atd.); jsou to v postavách i ději zrovna otisky novell Czajkowského, jenže bledší a krotší, jako každý duplikát. V tom tedy není hlavní význam Kalinčákův.

Vedle Czajkowského však Štúrovci čítali také jiné spisovatele polské: Mickiewiezova ,Pana Tadeáše‘, Rzewuského, Chodźka, v nichž ožívala originální zapadající vrstva staré společnosti polské: drobná domácí šlechta ,zástěnková‘. A tato lektura v Kalinčákovi oživila vzpomínky z mládí, na zemanské dědiny turčanské, na bezmeznou hrdost ,pánů bratří‘ ze starožitného rodu při kapse sebe prázdnější; na tvrdošijné, dlouhé jejich spory a disputace diplomatickou pololatinou o věci naprosto malicherné; na hlučné volby samosprávného úřednictva čili ,reštavrácie‘, k nimž přípravy trvaly měsíce i léta; na komické zemské insurrekce na obranu hranic vlasti, které se končily před prvním výstřelem, atd., atd. Práce Kalinčákovy ze života tohoto zapadajícího drobného zemanstva slovenského, jemuž smrtelnou ránu zasadila demokratická konstituce z r. 1848 jsou jádrem činnosti jeho novellistické. Zejména jedna z nich, ,Reštavrácia‘ (vylíčení starých župních voleb), je tak sytý, živý, zrovna nepřeložitelně originální obraz pohyblivého života starozemanského, s dlouhou galerií osob a tisíci lidových úsloví, že málo co podobného mají literatury slovanské.

Druhý novellistický obor školy Štúrovy byl satirický obraz ze života přítomného. Látky na Slovensku k němu, jako všude jinde, bylo ovšem hojně. Stavovská nadutost, nesnášelivost národní i náboženská, maloměstské šosáctví, malichernictví a všecky ostatní výpary stojatých vod společenských podávaly thémata velmi vděčná.

Do těchto boláků ze Štúrovců zařízli způsobem neohroženým hlavně dva lidé. Uvedený už Ladislav Pauliny svou groteskní drobnomalbou na pranýř postavil typ slovenského Kocourkova, a Jozef Miloslav Hurban (1817 — 1888) několikrát nemilosrdně podržel zrcadlo maloměstské společnosti domácí. Mladý Hurban, sám theolog, neostýchal se r. 1847 napsati na př. slova: Náš život slovenský nejvíce kulhá proto, poněvadž jej posud vedli téměř samí theologové; oni nám nastavěli tolik knih a ideálů všeslovanských, že jsou-li knihy, plány, ideály štěstím národů, my Slováci bychom byli nejšťastnějším národem na světě. Naše národnost je čistě theologická. Pokud v čelo nedostaneme genia sociálního, dotud v národnosti své budeme pouhými nedochůdčaty. To, co máme posud, zrodilo se pouze ve světnici a má význam hlavně pro světnici…

VII

Po revoluci a reakci, jež také na Slovensku podvázala takřka veškerý život duševní, počátkem let šedesátých hlásí se nový ruch. Vedle ožilého novinářstva politického, vedle obnoveného slovenského školství a široce založeného literárního spolku ,Matice slovenské‘ (1862 — 1875), jejímž zasloužilým prvním předsedou byl báňskobystřický biskup Štěpán Moyses (1797 — 1869), jsou to hlavně almanahy ,Concordia‘ (1858) a ,Lipa‘ I — III (1860 — 1864), v Budíně vydávané Josefem Viktorinem (1822 — 1874), a časopis ,Sokol‘ (1860 —1861), redigovaný Pavlem Dobšinským a odtud řadu let, spolu s humoristicko-satirickým ,Černokňažníkem‘, vedeným Vilémem Paulinym-Tóthem (1826 — 1877); Hálkův almanah ,Máj‘ a Mikovcův ,Lumír‘ byly jim vzorem. V publikacích těch i ve vydáních knihových stará škola Štúrova pojí se s dorostem novým.

Ze starších Ondřej Sládkovič ,národním eposem‘ ,Svätomartiniada‘ oslavil založení ,Matice‘ a jinou skladbou podobnou jubileum Mikuláše Šubiće Zriňského; Ludevít Žello (1809 — 1873), Kollárův famulus, ve formě eposu romantického a v duchu ,Slávy Dcery‘ opěval boje někdejšího severního Slovanstva s Němectvem v ,Pádu Miliducha‘; Karel Kuzmány (1806 — 1866) otiskoval své vzletné ódy a hymny; Michal Miloslav Hodža (1811 — 1870), na jehož rozumných zásadách češtině se přiblížil a na ten čas se ustálil slovenský pravopis, hluboké dumy své ukládal do ,Vieroslavína‘, rovněž obměny ,Slávy Dcery‘ (zůstal rukopisem); Jonáš Záborský (1812 — 1876) v četných skladbách svých, látkou hlavně z dějin ruských, pokoušel se o drama historické, nedostihnuv však ,Svätoslavičovcův‘ Petra Kellnera; a po veteránu Janu Chalupkovi (1791 — 1871), jehož první pokusy, ještě po česku psané, spadají do let třicátých, veselohru slovenskou na literární výši pozdvihnouti se snažil Jan Palárik (1822 — 1870). V novellistice pak vedle povídky společenské zejména genre historický pěstovali Vilém Pauliny-Tóth a Samuel Tomášik (1813 — 1887), známý skladatel písně ,Hej Slované‘.

Z mladších velké naděje nad jiné vzbuzoval Ludevít Kubáni (1830 — 1869) jako lyrik, epik (,Radzivillovna‘, veršovaná povídka byronská), romanopisec (nedokončený ,Valgatha‘, z dob Jiskrových) i humorista; nebylo mu však dopřáno uzráti.

Celkem léta 1860 — 1880, jakkoli politicky i kulturně čilá, a také naukově (hlavně v ,Letopisech‘ Matice Slovenské) snaživá, v poesii tyla ze starých zásob, živíc se mízou školy Štúrovy.

VIII

V posledních dvaceti letech vystupuje nový dorost básnický, jehož činnost posud trvá a tudíž nepodléhá úsudku konečnému.

Za těžkých zkoušek, jež v životě politickém a národním v uplynulém čtvrtstoletí dolehly na uherské Slováky, oporu hledali jednak v opětné těsnější vzájemnosti s Čechy, jednak v prohloubení vlastní tvorby literární.

Prvním slovesným výrazem snahy po kulturní jednotě byla obnovená ,Nitra‘ dra Jozefa Miloslava Hurbana, jenž roku 1876 a 1877 vracel se k původním ideálům mladosti, starým jednotným jazykem spisovným chtě vypěstovati velkou společnou literaturu a tím i pevnou oporu doma v nastalém politickém ponížení. Pohříchu síly jeho a prostředky jeho spolupracovníků na to nestačily, a ,Nitra‘ roku 1877 nadobro zašla. Myšlenka a snaha znovu probuzená však od té doby udržuje se při životě, hojné potravy nalézajíc ve vzájemném styku osobním obou větví a zůstávajíc stálým programmem příznivější budoucnosti.

Prohloubiti vlastní tvorbu literární a zvýšiti požadavky umělecké usilovala řada spisovatelů mladších.

Svetozár Hurban, pseudonymem Vajanský (nar. 1847), od veršů ,Tatry a more‘, 1879, ,Zpod jarma‘, ,Vilín‘ a j.), kde formou novou, na českých moderních vzorech vytříbenou, odívá zejména staré všeslovanské ideály školy Štúrovy, přešel k novelle a románu, kde tkví hlavní jeho význam. Učil se od ruských realistů, hlavně od Turgeněva, a realistická je také kresba jeho osob, jichž řadu uvedl do slovenské belletrie: typického odrodilého zemana, typického zbohatlého semitu, typického passivního idealistu staré školy; moderní praktické snaživce, převráceně vychovávané fiflenky, tupý, všemi zanedbávaný a šálený lid. Proti tomu skutečnému rubu spisovatel staví ideální líc: přirozenou dobrotu a dřímající v něm poklady duševní slovenského člověka, pracovní energii a um jednotlivých jasných hlav a zárodky nové šlechty ducha, která vzorným životem rodinným a čistou snahou vzdělanostní spasí národ.

Z Vajanského novell mnohé vyšly také po česku, a rovněž česky byla vydána i nejobšírnější práce jeho, román ,Suchá ratolesť‘ z r. 1884.

Pavel Országh, pseudonymem Hviezdoslav (nar. 1849), je reflexivní lyrik nevšední hloubky a šťastný básník epický. Také on vyšel z pilného studia novější poesie české, vedle níž polští a maďarští romantikové naň měli silný vliv. V posledních dvaceti letech však jde cestou samostatnou, bohatým, sytým, nádherným veršem dumaje o osudech svého národa a kresle genrové obrázky z jeho skutečného života. V lyrice své Hviezdoslav od melancholické resignace a pessimistického stesku nad smutným stavem slovenského lidu přechází v pevnou, zrovna apokalypticky určitou víru v jeho vykoupení, které však, podle názoru básníkova, nevyjde ze slabých sil vlastních, nýbrž z přímé, zázračné pomoci boží. Z vrstev prostonárodních Hviezdoslav čerpá vděčnou látku také ve své epice. Velká báseň ,Hájnikova žena‘ rozvírá krásy horské přírody podtaterské a předvádí řadu osob, vyrostlých ve volném prostředí lesním; ,Ežo Vlkolinský‘ uvádí na ves, do mnohohlavé slovenské rodiny zemanské, s barvitým a pestrým pozadím, originálních starodávných zvyklostí a obyčejův; a jiné drobnější genry vedou nás na rodná luka a pole a v jejich prostý, však básníkovu srdci blízký život. Hviezdoslav při vší reálnosti barev, jimiž maluje, i v epice je idealista; je v něm něco ze starého herdrovského nadšení, jak je v názoru na lid přejala a vypěstovala škola Štúrova.

Sebrané spisy Hviezdoslavovy od r. 1892 vycházejí v Turč. Sv. Martině.

Za to skutečný, neidealisující fotograf lidu slovenského je novellista Martin Kukučin (MUDr. Matěj Bencúr, nar. 1860). Od patnácti let tvoří své portréty, genry, arabesky a novelly, v nichž s překvapující věrností a roztomilým humorem zachycuje sedláky a selky, švarné hochy i čtveračivá děvčata, komické vesnické živnostníky, originální faráře, kantory i kostelníky, šibalské rychtáře, cikány i židovské krčmáře. Zaměstnání nedělní i všední, celý takřka občanský rok, vesnice v létě i v zimě, od křtu až po pohřeb zrcadlí se v pracích Kukučinových. Poslední dobou se zdarem pěstuje i obor cestopisný.

Z ostatních současníkův uvádíme ještě: Elenu Maróthy-Soltészovou, jejíž obšírný dvousvazkový román ,Proti prúdu‘ (1894), také po česku již vydaný, je pozoruhodný pokus reálně vykresliti život a snahy domácí odrodilé společnosti zemanské a naznačiti ideální cíle, k nimž by mělo směřovati jeho obrození; Terezu Vansovou, pilnou pěstovatelku četby zábavné; Ludmilu Podjavorinskou, jejíž hladké verše vedle prchavých nálad osobních mají i leckterý tón vážně přemítavý; J. Somolického, zdařile napodobujícího píseň lidovou; Tichomíra Milkina, uměle oživujícího rozměry antické, a Martina Sládkovičova, jenž od otce zdědil vzlet národního žalmisty.

Posléze také snahy naukové docházejí opětné organisace hlavně v nově založené ,Musejní společnosti slovenské‘ v Turč. Sv. Martině, jejíž bohaté sbírky knižní, starožitnické a národopisné i vědecký ,Sborník‘ podávají důkaz probudilé snahy vzdělanstva domácího; zachovati a prozkoumati vše, co hledí k minulosti i přítomnosti národa. Jména A. Kmeťovo, J. Holubyho a P. Križkovo na př. (abychom jen tato tři nejvážnější jmenovali z mnohých) také v Čechách mají zvuk známý a dobrý. Rovněž řada svazků sv.-martinských ,Slovenských Pohľadů‘ (letos již XX. ročník), obětavě vydávaných a obezřele vedených Josefem Škultétym, obsahuje úctyhodný kus práce literární, zejména generace starší, vedle nichž nový měsíčník ,Hlas‘, v Uh. Skalici vydávaný drem Pavlem Blahem, kupě kolem sebe dorost mladší, vyšlý hlavně z nedávných pokrokových proudů pražských a ideí tolstovských, hlásá potřebu praktické úsilí osvětné především věnovati nejširším vrstvám lidovým a káže nezbytnost sebepoznání, sebekritiky a vnitrního obrození mravního u vší inteligence domácí.

Jaroslav Vlček.