ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1. Sídla

Od pramenů Dolní Bečvy podél celých hranic uherských na jihovýchodě a jihu Moravy až po Podivín usazeno jest obyvatelstvo téhož kmene slovenského, jako jest sousední obyvatelstvo uherské.

Jednotný tento původně a týž kmen slovenský rozlišuje se sice podle některých zvláštností krojových a nářečových ve tři skupeniny, označené i svými zvláštními jmény — jsou to: Valaši, Doláci a Slováci —, ale nepatrné tyto rozdíly jednoty kmenové celkem neruší.

Valaši mají svá sídla v okolích měst Zlína, Vizovic, Vsetína, Val. Klobouk, Val. Meziříčí a Rožnova.

Doláci usazeni jsou na pravém břehu Moravy od Napajedel po Kyjov.

Domovem Slováků vlastních, tím jménem i vůbec jmenovaných, jest 1. krajina řečená Záhoří v okolí Uh. Brodu, 2. Pomoraví, počínajíc od Napajedel na celém levém břehu Moravy, od Rohatce pak na sever na pravém břehu podél hranic farních osad Ratiškovic, Milotic, Mistřína, Hovoran, Prušánek a Podivína, 3. tak zvané Horňácko, t. j. 18 osad roztroušených po hlubokých úvalech i strmých stráních jihovýchodního pohoří moravsko-uherského od Strážnice po St. Hrozenkov. Osady tyto, dostavše své obyvatelstvo v dobách pozdějších z různých krajin Slovenska Uherského, posavad podstatné znaky svého původního nářečí zachovávají.^[12]

Podstatný rozdíl slovenského nářečí těchto osad jest hláska r za ř slovenštiny moravské. Avšak zpívajíce i Slováci na Břeclavsku za své obyčejné ř vyslovují z pravidla uhersko-slovenské r, a to i v zdomácnělých písních českých a kramářských: prišeu, tretí, krepelenka krepelala, užívajíce tu i jiných tvarů slovenských („neplačem já“). Máť tu jaksi uhersko-slovenské nářečí tu platnost, jako mívalo dorské u Attičanů.

Mohutný příboj všenivellisující kultury novověké splákl již skoro všecky rázovité zvlaštnosti kmenů moravských; nedotčen ve svém jádru jimi posud zůstal už jen ostrůvek kmene slovenského na Horňácku a na Pomoraví. Vlastními repraesentanty moravského kmene slovenského jsou nyní Pomoravštíci; u těch se nám bude zastaviti, chceme-li mluviti o nynějších Slovácích moravských, jakými posud jsou, a ne jakými byli ještě před několika lety.

2. Kroj

Ze všech kmenů moravských jediní Slováci valnou většinou zachovali svůj starodávný národní kroj ve všech částech přesný a neporušený. Ano i nynější změny, jež moda s sebou přináší, pořizují se buď podle vzorů sousedních Charvátů rakouských, aneb upravují se přiměřeně a lahodně k dosavadnímu kroji národnímu.

Mužský oblek na všední den letní jest ovšem velmi prostý a jednoduchý: hovězí boty bez podpatků, široké plátěné gatě, krátká „košela“, jež se nosí přes gatě, a širúch, malý klobouček se střechou schlípenou, ozdobený červenobílými housenkami. Je-li chladněji, obleče se lajbl barchantový nebo z modrého sukna, dokola i u kapes červeným lemovaný. Přeložení na prsou jest červené a vyšívané, na pravé i na levé straně leskne se řada cínových „bombíků“, též při kapsách přišito jich po třech, po čtyřech. Za deště nebo sychravého počasí Slovák přehodí přes sebe dlouhou, širokou „halinu“, s čtverhranným na zádech „obojkem“, jemuž také „cimbál“ říkají.

Za to nedělní a slavnostní oblek jest velmi rozmanitý a malebný, zvláště na Břeclavsku, rozdílný poněkud „mužácký“ (ženatých mužů) a „slobodňácký“.

Slobodňák obleče si v neděli tenkou košelu s dlouhými, velmi širokými rukávy, dole otevřenými. Na rukávech při spodu a uprostřed, na prsou a na obojku košela jest velmi pěkně vyšívána. Vyšívání na obojku dvou prstů zšíři v jedněch osadách na košelách slobodňáckých jest červené, na mužáckých bílé, v druhých jest bílé na obojích. U krku na obojku přišito po dvou bílých, dlouhých a dosti širokých tkaničkách, jež se křížem zavážou a pak dolů visí. Potom si obuje fialové nohavice, se širokým z předu i ze zadu „cifrováním“ (vyšíváním) barvy „světlé“ (jasnomodré); podél nohavic zvenčí přišita jest tolikéž „světlá“ šňůra. Nohavice obuje v čižmy, s nichž visí fialové hedbávné třapce až po nárt. Na košelu obleče si „lajbl“ (kordulku) krátký, asi do půl zad sahající. V zadu uprostřed na lajbli jest modrý nebo červený hedbáv, obšitý dokola zelenými pásy. Všecek pak lajbl ozdoben jest vyšíváním zlatým, stříbrným a jiných barev. Širúch ozdobí si „pérem“ (kyticí), v létě z kvítí „zrostlého“, v zimě „dělaného“. Tak jsa vyšňořen, slobodňák ubírá se do kostela. Na svatbu a o větších slavnostech obleče si ještě fialový „kabát“ modrým lemovaný a „čamarami“ (šňůrami) obšitý jako uherský dolman. Na prsou se leskne na něm řada bombíkův a na rukávech při rukou jest jich též po třech. Na svatbu, v hody a k muzice místo širúcha bere se „guláč“ (širúcha něco vyšší) bez střechy, otočený od spodu dvěma housenkami, potom „krepinami“ (širšími housenkami) a zase housenkou. Hlavní však ozdobou jeho mimo „péro“ jest „kosířek“ (volavčí péro).

Mužáci nosí nohavice modré nebo černé, oboje s „ciferkami“ světlými, a lajblík (kordulku) téže barvy. Na krk si zavazují mužáci i slobodňáci černý šátek hedbávný.

Slavnostním oděvem mužákův i žen jest šuba, krátký kožíšek modrým suknem pošitý, s premováním, mužácká šuba světlým, ženská fialovým. V šubu se obléká ženich, družba a svědek o svatbě, kmotr nesoucí na křest a nejbližší příbuzní a přátelé o pohřbu. Ženské šubě v některých osadách říkají „mantlík“.

V zimě nosí všichni, i školáci do školy, kožuchy, buď „dubeňáky“ s vyšívanými na zádech květinami, nebo „buchtičkové“, t. j. bílé kožichy s černou „barančinou“ u krku a rukou a s červenobílou kožišinovou lemůvkou do kola, kteréž se říká „buchtičky“, a žluté nohavice kožené ve všední den.

Je-li Slovák oděn halinou neb oblečen v kožich, je vždy též opásán modrou zástěrou, ve dni sváteční květovanou. Zástěru nosí též chlapci a školáci.

Kosířek býval odznakem mužné síly a odvahy, a jen ten „pacholek“ (šohaj) směl si jím ozdobiti guláč, který se nelekal zápasiti oň se kterýmkoliv „pacholkem“. Neboť každý okosířený pacholek měl právo otázati se ho: „Jsi-li pacholek zaň?“, kterýmižto slovy pozýval „za pasy“. Kdo zůstal vítězem, odebral přemoženému kosířek. Pakli pozvaný své síle nedůvěřoval, nezbývalo mu než říci: „Nejsu, bratře; dám ti ho po dobroti.“ Některý silák nosil až pět, šest kosířkův; ostatní pobrané trhal. Potrhati pacholkovi svévolně kosířek bylo vyzváním na boj až do krve. Téže pohany dostalo se pacholkovi někdy též od „frajírky“ (milé) žárlivé nebo vůbec rozhněvané. Druhdy i celé dědiny o kosířky se bily; která podlehla, z té všem pacholkům kosířky bylo poskládati.

Kosířek jest péro ohnuté na způsob kohoutího; pochází prý z báječného jakéhosi ptáka „řezala“.^[13] Pták ten, když péro vytratí a najde je, překousne prý je, aby ho nikdo nedostal. Z té příčiny překusuje prý si je často i v ocase.

V advent a půst kosířky se nenosí; nosí se vůbec jen ve dni slavnostní a v neděli, když bude muzika. Sice zdobí guláč jenom „péro“ (kytice). Péro ke kosířku opatřovati jest frajírce; kosířky donášejí na prodej Uhři po 6 — 10 zl.

Jde-li Slovák někam přes pole, zavěsí si přes rameno koženou kabelu, v níž si nese peníze, tabák a jiné potřeby.

Ženské nosí „rubáč“ a „rukávce“, od rubáče (podolku) oddělené. Rukávy na nich jsou pěkně vyšívané, dlouhé a velmi široké, kteréž se nad loktem na šňůru zavážou a v buben „nažachořá“ (nadrchají). Sukní berou na sebe několik bílých a na vrch „kanafasku“ nebo hedbávnou, již přepášou fěrtúškem, ve dni sváteční bílým, velmi pěkně vyšívaným. Bílá sukně dole asi na dva prsty vyčnívá. Na rukávce oblekou si „lajbl“ (kordúlku) podobný mužskému; je-li chladněji, vezmou na se „kacabajku“, upravenou podle vkusu domácího. Na lajbl i kacabajku vezme se bílý „obojek“, vkusně vyšívaný, téhož asi tvaru, jako jest obojek na halině, kterýž se pod krkem zaváže. Sváteční pokrývkou hlavy dívek svobodných na Břeclavsku jsou „rožky“, čepec zvláštního tvaru: lepenková forma dolů sehnutá, na vrchu přitisknutá tak, že se vzadu končí ve dva rožky, 20 cm dlouhá a 25 vysoká, obšitá červenou, květovanou látkou (ornátovou). Na vrchu vzadu rožky ozdobeny jsou růží z pentlí bílých, růžových a modrých spletenou, „netopýřem“ zvanou, jejíž pentle dolů splývají; vlasy v týle zakryty jsou pentlovou „růžú“. Sice zavazují si hlavu šátkem někde do týla, jinde pod bradu. Vdané ženy nosí místo rožků „čepec“, rožkům podobný, ale mnohem vetší, vzadu ve dva rohy s pošika stesnutý.

Na svatbu obleče se žlutá sukně soukenná, k níž velmi pěkně svědčí bílý, vyšívaný fěrtúšek. Na smutek nosí se sukně bílé.

V zimě odívají se ženy do kožicha, jehož klíny na zad jsou přehnuty; „dívča“ dostane kožich, jak se stane nevěstou.

Obuty jsou všecky ženské v zimě v létě v čižmy, kterážto obuv v krajině tak blátivé, jako jest naše Slovensko, tak hned asi z módy nevyjde.

Chlapci, než začnou choditi do školy, nosí sukničku, zástěrku, lajblík (špenzlík), širúšek a čižmice.

Vlasy mají mužští v zadu přistřiženy, v předu „pútcem“ (cestičkou) rozděleny. „Ošiškat“ (ostříhati) Slovákovi vlasy jest málo menší potupou nežli roztrhati pacholkovi kosířek; „ošiškaný“ znamená tolik co odvedený. Ženské vdané i svobodné mají vrkoč okolo hlavy otočený.

Na „krst“ dostane dítě bílou hedbávnou čepičku, červeným velmi pestře vyšívanou, ozdobenou v zadu vysokou „vonicou“. Zakryto jest „zakryvačkou“, bílou plenou, překrásně vyšívanou.

3. Zvyky

Hojné a rozmanité jsou obřadní hry, zvyky a pověry, jež se připínají k jednotlivým dobám roku církevního. Nevymřel posud na Slovensku rod zlomyslných a škůdných bosorek (čarodějnic), aniž vymizela víra v hastrmany, v divé ženy a jiné bytosti nadpřirozené. Svatby slavívají se tu s velikou nádherou a okázalostí. Nad jiné však význačné pro naše Slováky je zachované posud „naříkání“ pohřební.

Naříkají toliko ženy a děti, a to hned v domě nad mrtvým, pak když mrtvolu z domu vynášejí a po třetí na hrobě. Též na Vše Svaté a na Dušičky chodívají naříkat na hrob svých milých a naříkají na něm po každé, když jdou na pohřeb jinému. Již matka učí děti, kterak budou ony naříkati, přes to však (mimo některé úvody a ustálené obraty) naříkání bývá příležitostnou improvisací. Opravdový, hluboko cítěný žal pod vládou ustálené melodie mimovolně bere na sebe rhythmický tvar veršů rýmovaných. Netuší-li si která žena, že by dovedla sama „pěkně“ naříkati, požádá některé známé, aby za ni naříkala. Naříkačka ráda pak slyší, když si účastníci pohřbu pochvalují: „Bože, ti vám naříkali pěkně, to vám bylo lítostivé, jak naříkali!“

Byl jsem na pohřbě v Lanžhotě r. 1884., pochovávali mužáka. Po skončených obřadech jeho žena a jiné příbuzné, pokleknuvše na hrobě, tváří rukama zastřenou na zem se vrhly. Žena nebožtíkova a ostatní příbuzné jenom štkaly a vzdychaly, nářek za ni vedla švakrová. Melodie jejího naříkání byla sice jednotvárná, prostičká, ale nad míru tklivá a dojemná. Po každém verši vypouštěla řadu vzdechů tolikéž určitým tempem a rhythmicky, v slzách při tom se rozplývajíc.

Podávám tu některé úryvky takových improvisovaných nénií, pokud jsem jich na hrobě zaslechl a od jiných se doptal, což nebylo tak snadno, povídalať mi žena: „Jakž Vám budu včil naříkat, počkajte, až mi někdo umře!“

Prostičký jest nářek osiřelých dětí nad hrobem matčiným na Dušičky:

V setí naříkaly děti nad hrobem otcovým:

Lid nespravuje se vždy zásadou „de mortuis nil nisi bene“; někdy sypou se i trpké výčitky na hlavu nebožtíkovu. Kterási žena v Lanžhotě takto „naříkala“ nad hrobem svého marnotratného manžela, jehož nedaleko plotu pochovávali:

Kromě takových příležitostných improvisací vznikly na hrobech zemřelých milých úchvatné žalozpěvy, vzorné a dokonalé po stránce básnické i hudební. Opuštěná, utlačovaná sirota žalovala svou křivdu na hrobě matčině, mladík na vojnu odvedený proléval tam hořké slzy nad svým těžkým osudem, osiřelá nevěsta navštívila ve svůj den svatební hrob svých rodičův, aby jim podala zprávu o svém nastávajícím sňatku a jakou žalost má, že jich v tento pro ni nejdůležitější den nebude míti po svém boku. Takovými písněmi jsou sirotčí písně ve sbírce Sušilově na str. 488 a násl. nebo tento úchvatný žalozpěv:

4. Kmenová povaha

Slováci jsou lid zdravý a tuhý, postavy častěji vysoké než prostřední, těla složitého a svalnatého, údů mrštných a obratných. Barva vlasů převládá temná. Jiskrné „oči jako ta trnečka“ nejen „do srdečka se vřezávají“, nýbrž druhdy zableskne z nich i žár prudké vášně. Co Slovák při druhém cení nejvíce, jest mužná síla a neohrožená statečnost. Dokud mladý šohaj sám si nevyzdvihl půl druhé měřice na rameno, nebyl jmín za pacholka a neměl práva nositi fialových nohavic, nýbrž jen modré nebo kožené.

Osvědčiti svou sílu a statečnost naskytovalo se hojně příležitosti. Pacholkovi bylo buď nabídnutý mu zápas o kosířek podstoupiti, nebo složiti tuto svou přední ozdobu dobrovolně v ruce silnějšího soupeře, což bylo nesmírnou potupou.

„Porúbali sekáčů na Petrovských lukách,“ pěje Slovák; ale hned se táže: „Proč ste sa nebránili, drža kosy v rukách?“ (Bart. II. 23.) Nebo když myslivec zastřelil šohaje: „Čemu sa nebránil, dyž měl obušek v rukách?“ (Suš. 79.) „Nechoď ty k nám přes pole, šuhajku, zabijú ťa pri zeleném hájku!“ varuje dívka svého milého. Načež on sebevědomě odpovídá: „Nezabijú, já sa budu bránit, až mňa bude šabla v ruce pálit.“ (Bart. II. 166.)

Muzika bez bitky nebyla by pravou zábavou; překypující bujará síla nalezne k ní snadno příčinu. Jmenovitě přítomnost šohajů ze sousední dědiny stačívá, by nastalo obapolné měření sil:

Avšak roztrhaná košile bývá nejmenší cenou, kterou zaplatiti jest šohajovi v zápase u muziky. Za tužšího boje někdy i křivák (kudla) soupeřovi pod žebry se octne, ale rozkohoutěný zápasník hrubě toho nedbá; utrhne kus košile, zacpe si ránu a bije se dál.

Síla a statečnost při takových bitkách cenila se nemálo, a byli hrdinové, kteří se ovšem s básnickým nadsazováním i takto pochlubiti směli:

Taková sebevědomá síla a neohrožená odvaha nezalekne se ničeho a pohrdá každým nebezpečenstvím; smrt jakákoliv a kdekoliv našemu Slovákovi jest úplně lhostejná:

Dívka ušila a pěkně vyšila svému milému tenkou košili. Měla mu býti na neděli nebo snad na svatbu. Zpívajíc ji šila, ale plačíc mu ji podává: neboť šohaje jí zatím vzali na vojnu. Odpověď šohajova na otázku milované dívky, nač mu nyní ta košile bude, zachvěje nám nitrem. Vyzníváť z ní mohutnou silou kletba krvavému řemeslu válečnému i vzdorovitá odevzdanost v osud neodvratný:

Umírající šohaj slovenský má jen jedno přání, a to pro povahu jeho zajisté význačné: aby jeho smrti děvčata želela, pak aby pochován byl za zpěvu a hudby:

Milá táže se šohaje na smrt nemocného, má-li mu zavolati lékaře či kněze:

Cholerická letora a náruživá povaha Slovákova proti klidné mysli rozvážlivého Hanáka nebo Horáka patrná je zvláště ze slovenských a hanáckých variantů týchž písní.

Už modlitba Slovákova odpovídá této jeho letoře a povaze:

Charakteristický je v té příčině způsob, jakým Hanák a Slovák dávají průchod své žárlivosti. Píseň rozvážlivého žárlivce Hanáka zní:

Náš Slovák se sice také Boha bojí, ale jakmile se v něm vznítí prudká vášeň žárlivosti, zapomíná na všecko ostatní a pohrozí svému soku přímo a bez podmínek:

A což teprve výpověď z věrné a upřímné lásky, jak zcela rozdílně tu snáší dobromyslný Horák a náruživý Slovák!

Při tom však jsou Slováci lid dobrosrdečný, pobožný, štědrý a pohostinný.

Nikde snad se nehemží tolik žebráků jako v dědinách slovenských. V Nové Vsi Břeclavské viděl jsem jich najednou výše padesáti obléhati příbytky lidské. A všickni bývají podle možnosti podělováni.

V kostele Slováci ani staří si nesednou, nýbrž stojí po celé služby Boží, místa v lavicích ženám ponechávajíce.

Náš Slovák je velikým milovníkem živé pestrosti a lahodné malebnosti. To jeví se hned v úpravě jeho domácnosti vně i uvnitř. Příchozímu do dědin slovenských na Břeclavsku již z daleka bije v oči pestré malování, jímž ozdobeny jsou stěny do ulic obrácené. Na některých domech všecka okna a okénka opletena jsou pestrým věncem malovaných květin v barvách nejživějších, z něhož zde onde vyskakuje nějaké ptáče nebo jiné zvíře. Zvláštní péče věnuje se úpravě „žebráčky“ (zděnému obloukovitému výstupku přede dveřmi). Ta od spodu až do vrchu velmi souměrně vyzdobena jest pestrým malováním. Povážíme-li, že se tyto malby provádějí od ruky bez šablony, jest se nám věru podiviti zručnosti a umělosti slovenských malířek.

Na posteli v nohách i v hlavách strmí vysoká deska, „ohřeblo“ zvaná. Obě ohřebla i bočnice jsou samý květ. Tolikéž pestře malovány jsou truhly na šaty.

Květin zahrádkových i kvítí polního Slováci jsou velicí milovníci. Bez „pérečka“ (kytice) chasa v létě nejde do kostela; pacholci zdobí si jím širúchy, děvčata si je nesou v ruce.

Vůbec mají naši Slováci velmi jemný a vyvinutý smysl pro symmetrii a harmonii. Ten jeví se zvláště v krásném vyšívání, kterým ženy slovenské nad jiné vynikají. A vyšívají naše Slovenky nejen krásně, nýbrž i hbitě a obratně, neboť práce v tom oboru je velmi mnoho. Zdobíť se vyšíváním košile ženské i mužské, fěrtúšky, obojky na krk, plachty na křest, na úvod atd. Vyšívají stejně zručně na rámci i z ruky, beze vzorů, samy nové a nové způsoby vymýšlejíce. Vzorky i jména jejich berou si z přírody.

Když polévají v jizbě a v síni zem, dívky slovenské necákají vodou leda bylo, nýbrž napodobují tytéž vzorky, polévajíce dnes „na rozmarýn“, zítra „na křivé panny“, „na hvězdy“, „na ohřebélka“ a „na bárco“ (cokoliv).

Velmi pěkně umějí také ženy slovenské malovati vejce velikonoční týmiž vzorky rozmanitými jako na výšivkách a dělají také pěkné květiny na pérečka v zimě.

5. Zpěv, hudba a tanec

Všech písní moravských, dosavad sebraných a vytištěných, může se počítati s 5000. Z těch dobrá polovice jest plodem i majetkem kmene slovenského, a jsou to právě písně nejkrásnější textem i nápěvem.

Tak hned z moravských ballad, počtem 380, je slovenských aspoň 240, a mezi těmi jsou pravé vzory svého druhu, jež v ničem nezadají proslulým balladám skotským.

Látky k našim balladám poskytly:

a) Starobylé báje, zachovalé z dávných dob pohanských, jako: Zakletá dcera (Suš. 143), Daleko provdaná (Bart. I. 34), Rubáš (Suš. 108), Umrlec (Suš. 111). Písně tohoto druhu nejdříve se vytrácely z paměti lidu tou měrou, jakou mythický názor světový mizel před názorem křesťanským.

b) Vraždy jsou dosti častým podkladem našich ballad. Ale násilné takové skutky nevypisují se dopodrobna jakožto ohavné zločiny na výstrahu a odstrašení posluchačům, jak vidíme v písních kramářských, nýbrž vyjímají se z nich s podivuhodným uměleckým taktem jen ty momenty, které jsou nejzpůsobilejší vzbuditi tragickou soustrast. Nejčastěji představuje se nám vrah po skutku dokonaném, obtížený a mučený zlým svědomím, an samovolnou veřejnou zpovědí a popravou dochází žádoucího smíru svého skutku.

c) Sebevražda, jako jest posud řídkým zjevem u lidu duchem i tělem zdravého, tak i v našich písních zřídka se vyskýtá. Pohnutkou k ní bývá touha po milém neukojená nebo nezhojitelný žal ze ztráty milencovy.

d) Nezřídka obírají si naši pěvci za látku svých ballad nešťastné příhody ze života skutečného. V balladách těchto dovídáme se obyčejně i jména nešťastníkova i místa, kde se neštěstí stalo. A právě při těchto písních máme nejlepší příležitost nahlédnouti ve tvůrčí dílnu našich pěvcův a podivovati se, jak pod rukama povolaných básníků látka na pohled prosaická a nepodajná nabývá tvaru vysoce uměleckého:

Toť celá nešťastná událost; déle se básník při ní nezdržuje. Za to tím déle prodlévá při osobě nešťastníkově, jehož mladý život tak bídně zmařen, a líčí nám dále nad míru dojemně smutek pozůstalých, zvláště „ubohé matičky“, která „u postele stála, smutně naříkala, až k zemi padala“. A tak i v jiných balladách toho druhu.

e) I nevázaný život zbojnický po své temné i veselé stránce poskytl látky k nejedné pěkné balladě (srovn. Suš. č. 124, 180, Bart. I. č. 94, II. č. 35).

f) Jako s ostatními látkami balladickými, tak poesie lidová nakládá též s látkami historickými. Nikde tu nejde o vlastní děj historický; toho tu celkem velmi málo mimo všeobecnou zmínku, že děj básně spadá v tu neb onu dobu. Tento děj pak jest všude obsahu obecného, ethického. Takový děj mají dosti hojné a pěkné ballady z doby válek tureckých.

Z ostatních písní dobrá třetina jsou písně milostné. Jiné písně zpívají se za jistých okolností, v jisté doby; ale láska, třeba „v zahradách neroste, v poli jí nesejú“, přece mezi „mládenci a pannami“ roste a vzkvétá napořád. Smyslná láska pohlavní, zušlechtěna jsouc křesťanstvím, nabyla povahy idee mravní a v té své zidealisované způsobě jest původem překrásných písní milostných. Z touhy po milované bytosti, z překonávání rozmanitých překážek, jež se obapolné lásce v cestu zavalují, prýští se nejkrásnější písně.

Plným, jásavým akkordem zahlaholí ještě milostná píseň v čas nastávajícího sňatku a o svatebním veselí. Blížící se spojení dvou milujících a milovaných bytostí jest jim mohutným povznětem a hojným pramenem. K písním milostným přidruží se tklivé a dojemné písně elegické, jimiž se nevěsta loučí se svými rodiči, bratry a sestrami, mládenci a družkami a se vším, co jí bylo milého. Svatební pak hostina poskytuje vhodné příležitosti dovádivému žertu i škádlivé satiře.

Stav manželský zase poskytuje hojného námětu škádlivým a kousavým satirám, jichž předmětem bývá zvláště muž v sukni neboli tak zvaný hrdina pantoflový.

Hojného a přerozmanitého námětu písním poskytoval našemu lidu všecek život soukromý i společenský od kolébky až do hrobu. Zpěvem kojí matka své dítě, zpěvem provázejí děti své hry, píseňku notí si malý husáček, batole se za svými babulkami; písněmi rozveseluje si dívka pole, pasouc krávy nebo škubajíc trávu; písněmi oslazuje si člověk všecky své práce. Je-li Slovák vesel, je zpěv nezbytným a přirozeným projevem jeho veselosti; pakli je smuten, zpívá si, aby si ulehčil a se rozveselil.

V advent a půst na našem Slovensku světské písně naprosto umlknou a zpívají se jenom písně svaté. Po celý advent s večera pějí děti pod okny oblíbené koledy, a v dobu průvodů poutních hlaholívá všecka krajina písněmi zbožných poutníkův.

Nejmocnější pružinou a nejpevnější oporou lidového zpěvu byla domácí hudba a domácí tanec. „Starosvětská“ muzika byla něco docela jiného, nežli jsou muziky nynější: tři uměny domácí, z jednoho a téhož ducha národního vykvetlé, pojily se tu v ladný celek. Zpěv, hudba a tanec týmž rhythmem se nesly, ze všech vanul týž duch národní; proto všecky tři ve svém harmonickém spojení kouzlem neodolatelným působily na mysl vnímavou, a v tom spojení národní tanec byl výkonem i požitkem skutečné uměleckým. Proto starého tance účastnili se nejen šohaji a dívky, nýbrž i mužové a ženy, ba i starci a stařeny. Všecky naše staré tance byly jako rhythmickým ztělesněním národní písně. Tanečník zanotil píseň, hudba ji pochytila a rhythmem jejím provázela tanec, ana píseň sama po celý tanec v mysli tancujících zněla a ji všecku zaujala.

Stará hudba na Moravském Slovensku byla tak řečená „muzika dřevěná“ proti nynější „dechové“ neboli „fúkané“. Byly to dvoje housle a gajdy (dudy). Domácí tato hudba zachovala se posud už jenom v několika osadách horňáckých na pomezí uherském; jenom že v době novější místo gajd zaujala basa (cello). Jinde přidružil se k těmto nástrojům cimbál, kterýž byl do nedávná všude na Moravě hudebním nástrojem velmi oblíbeným, nyní však už jen pořídku se vyskytuje.

Jako zpěv, tak naši Slováci milovali náruživě i hudbu a hudebníky pokládali jako za nějaké zřízence obecní, jichž dobré služby třeba náležitě odměniti. V Mystříně na Kyjovsku na př. mimo svatby a jiné příležitosti mimořádné bývá do roka 11 hudeb. Hudebníkům sype se v hody Martinské z každého synka výše patnácti let po půl měřici rži (žita) a v pondělí a v úterý masopustní děvčata jim skládají „do řetaza“. Při prvním tanci tanečník zastaví se se svou tanečnicí a zavede ji ke stolku, na němž stojí ověnčený talíř mezi dvěma hořícími svícemi. Za stolkem sedí dva z obecního výboru, a každá tanečnice vloží na talíř po 3 — 5 zl. O každé muzice hudebníci dostávají po domech „z pořádky“ večeři: polévku, dvojí maso, pečivo, víno a pivo.

Na Slovenském Pomoraví nejoblíbenější staré tance jsou danaj a vrtěná. Při danaji točí pár v pravo a zase v levo pořád na jednom místě. Vrtěná začíná se „cifrováním“ (do skoku, skočná). Hudba hraje velmi zhusta, a tanečník skáče sám s nevyrovnanou pružností a mrštností, čím výše, s tím větší pochvalou. Když pocifruje, pleskne rukama, tanečnice přiskočí a vrtí se do kola; tanečník poskakuje za ní, pleskaje o holénky.

Na Horňácku domácím tancem je sedlácká. Na počátku tance tanečníci stojí v pravo, tanečnice v levo, tvářemi obráceni k hudebníkům. Kdo si dal zahráti, zazpívá píseň, muzikanti pochytnou její notu. Jakmile zahrají, tanečník pleskne na dlaně, děvče přiběhne k němu, položí mu levou ruku na pravé rameno, on ji pravou rukou vezme v úpoly a levou ji chytne za její pravou. Potom prozpěvujíce „ďupkajú“ do taktu na jednom místě, t. j. pohybují se klátivým rhythmem v před a v zad, pak se otočí v pravo do kola, chytnou se levýma rukama, klátíce jimi podle taktu vzhůru dolů, ana tanečnice nyní za zády tanečníkovými stojí. Konečně přechytne si tanečník děvče pravou rukou za její levou, pozdvihnou ruce vzhůru, pak ona zase položí tanečníkovi levou ruku na pravé rameno, a tanec se opakuje. Jeden tanec trvá i hodinu a vyzpívá se při něm dvacet i více písní. K prvnímu párku přidruží se ovšem hned s počátku ostatní tanečníci a tanečnice.

Po tanci bývá delší přestávka, ve které si tanečníci oddechnou a pak delší dobu zpěvem se baví, nápojem se posilujíce a tanečnice častujíce. Tu zpívají se písně rozmanité, jež hudebníci tolikéž doprovázejí, hlavně však pijácké. I těchto písní urodilo se nejvíce na Slovensku, kdež se posud rodí trochu té „rosy nebeské z tučnosti zemské“. Proto z nápojů nejvíce opěvuje se u nich ušlechtilé vínko.

Fr. Bartoš