ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jakkoliv Uherské Slovensko úzce souvisí a stýká se s východní Moravou, přece nejenom lid jeho, ale i celý ráz krajinný naprosto různý jest od charakteru sousedního Valašska i Moravského Slovenska. Nebetyčnými štíty, podivuhodnými útvary skalními, hlubokými údolími i divokými řekami zcela jiný dojem činí na cestovatele Uherské Slovensko než útulné sice, ale ničím nevynikající krajinky východomoravské.

Příčinu toho nutno hledati hlavně v útvarech geologických. Kdežto v severních Uhrách obři prahorní až do nebes zdvihají svá srázná, divoká, štítovitá temena, jinde zase útesy vápencové tvoří nejpodivuhodnější skupiny: na východní Moravě po většině jen měkký pískovec a podajná břidla se rozkládají, a těch relies není nikdy nápadný. Jen tam, kde jsou vrstvy o něco tvrdší, kde pískovce o něco hutnější nastupují, tam i ve východní Moravě udržely se hory o větších výškách, tam i ve vých. Moravě způsobují nějakou, skromnou celkem, ale útulnou zajímavost krajinářskou.

Zahrneme-li v okruh pozorování svého celou vých. Moravu, tedy tak řečené Lašsko v okolí srenštátu a Místku, dále Valašsko a Mor. Slovensko, pak k největším výškám dopíná se krajina na rozhraní mezi Lašskem a Valašskem v pásmu Radhošťském. Pásmo toto, složené z tvrdých pískovců spodního křídového útvaru, jimž geologové říkají Godulské (po hoře Godule na Těšínsku), počíná se již kolem půvabného údolíčka Domorackého, jímž dráha od Val. Meziříčí mezi samými lesy vystupuje ke stanici Hodslavské. Zdvihá se od údolí toho hlavně na východ v krásném zalesněném hřbetu na Trojačku (715 m) a výší se pak přes Kušín, Krátkou, Dlouhou (862 m) a Kameňárku na zvonovitý Velký Javorník, 919 m vysoký. Trhlina v pískovcích Godulských, kteráž za pradávných dob způsobena byla mezi Javorníkem a Radhoštěm, přivodila prohloubení pěkného průsmyku Rožnovsko-Frenštatského, kterýž u hostince Pinduly, v nejvyšším svém místě, jest pouze 584 m nad mořem. K západu tyčí se Javorník Velký, k východu Radhošť (1130 m), nyní kostelíčkem do dálky se stkvícím korunovaný, a od něho zase pokračují pískovce Godulské přes Tanečnici, na Čertův mlýn a Kněhyni (1257 m) a dosahují v ponuré osamělé homoli Smrku (1268 m) nejvyšší své výše a vůbec nejvyššího bodu na Moravě východní. Kolem Smrku jest krajina též na celé východní Moravě nejvelkolepější a připomíná celou svou scenerií horská údolí štýrská. Přispívá k tomu ovšem i osamělý hřbet Ondřejníka, kterýž za hlubokou prorvou Kunčickou (asi 450 m nad mořem) náhle a osaměle do výše 965 m se vypíná, neméně pak Lysá Hora, která ovšem již ve Slezsku, ale v bezprostředním sousedství ostrým svým hrotem hledí s výše 1325 m do dalekých krajů. Mezi těmito třemi velikány prohloubena údolí Ondřejnice, Čeladné a především divoké zelenovodé Ostravice. Toto tísní se mezi Smrkem a Lysou a jest plno roztroušených závodů hutních a dřevařsko-průmyslových, nověji i plno letních útulných sídel měšťáků, a spojivši se s údolími potoků dříve uvedených rozšiřuje se v kotlinu Frydlantskou, v níž dýmají a hřmí železárny arcibiskupství Olomouckého, jemuž patří i většina prastarých lesů na Smrku i Ondřejníku.

Že tu železárny byly založeny, má příčinu svou v rudách železných, a to v ocelku, který se tu v okolí asi do let šedesátých století 19. dosti čile doloval. Dnes, kdy dovoz výborných rud cizích jest drahami usnadněn, dovážejí se sem rudy mnohem vydatnější z cizích krajin, hlavně ze Štýrska. Původně zřízeny hutě Frydlantské jako na mnohých jiných místech v okolí, aby se mohlo zužitkovati alespoň nějak ohromné a pro neschůdnost, vlastně nesjízdnost, vrchů okolních takměř bezcenné dřevo.

Ruda ocelek vyskytuje se v kraji zdejším v několika pásmech, nejvíce však v břidlicích, jimž tu „špliže“ říkají, geologové pak vrstvy Věřovské.

Jsou to černé lupkovité útvary pod pískovci Godulskými, místy ve vrstvě mohutné uložené. Tam, kde rozpukáním nadložných pískovců působení vod a vzduchu až na ně se dostalo, jsou ovšem valně odneseny. Celá krajina kolem Frenštátu má je za podklad. A odtud lze je stopovati při dráze na západ ku Věřovicím — od nichž proto jméno mají, že vrstvy ty nejlépe tady v četných dolech prozkoumány byly — a dále ještě až po Hodslavice.

Dolování ocelku, uloženého v kusích mezi vrstvy břidličné a nanejvýš 20 % železa obsahujícího, tedy vlastně špatného, dálo se tu a na několika málo místech (u Kozlovic, Kunčic a j.) děje se posud primitivným způsobem středověkým — v nehlubokých jamách, do nichž po žebřících se slézá a z nichž ruda ve kbelících ručně se vytahuje.

Nevšední zajímavosti geologické kraji lašskému dodávají přečetná místa sopečného kamení, jež vyvřelo na rozhraní mezi břidlicemi a pískovci uvedenými a někde je strakaté (těšinit), někde černé (pikrit), někde i zelenavě šedé (palackit). Všechny tři druhy nejsnáze možno najíti v okolí půvabných a památných Hodslavic. Palackit nejvíce kolem Hodslavic jest rozšířen.

Geologicky i krajinářsky zajímavý jest ve zdejším kraji ještě útes vápence jurského u Štramberku. Balvan čistého vápence zvedá se na jižní části t. zv. Kotouči náhle 130 m nad úpatí. Odtud klesá k městečku Štramberku, kteréž v rokli jeho malebně je uloženo. K severu vévodí na skalách vápencových daleko viditelná „Štramberská trúba“, kulatá, 40 m vysoká hláska bývalého hradu templářského. V jeskyních vápence zdejšího, sic nepatrných, objevil a prozkoumal řed. J. Maška neobyčejně vzácnou zvířenu diluviální se stopami soudobého člověka.

Celý kraj lašský, k němuž by bylo lze připojiti konečně i Ostravsko, jehož uhelný kouř celý severní obzor ustavičně kalí a jehož železárny Vítkovické noční dobou zdaleka jako mohutný požár pozorovatele děsí, je i jinak kraj zajímavý.

Ohromné spousty lesů jeho teprv dobou nejnovější sklánějí se pode jho moderního lesnictví. Do nedávna na statisíce metrů dřeva hnilo tu na místech nepřístupných, a jen uhlíři kolem milířů vedli osamělý život. Dnes hospodaří se i tu moderně. Padají staletí velikáni jedloví, přes 40 m vysocí, a ustupují smrku, kterýž rychleji roste a užitek dá větší. A s lesy nepřístupnými mizejí i vzácní hosté medvěd, rys a vlk, kteří se tu do nedávna občas objevovali, a jen tetřev upomíná na dobu starou.

Hrady Hukvaldský, Štramberk a Starý Jičín (prvý z největších na Moravě) dodávají kraji půvabu romantického, Hodslavice jako rodiště Palackého mají důležitost národní, a o přepěkný útulek pro turisty postarala se Frenštátská jednota turistská na hřbetě Radhošťském u bývalých „pustevní“ celou řadou malebných domů turistských, v nichž cestovatel může nejen hor zdejších a vyhlídek až k Tatrám i severomoravským Sudetům užiti, než i v horský život zdejších „pasekářů“ a „salašníků“ nahlédnouti. Pasekáři jsou majetníci „pasek“, t. j. osamělých rozházených statků, s nimiž se na celém Valašsku setkáváme. Na Mor. Slovensku jsou paseky velmi vzácny (pouze kolem St. Hrozénkova) a slovou tu tak jako v sousedním Uherském Slovensku „kopanice“. Paseky jsou ovšem celé dřevěné, zevně nebílené, a polnosti, louky, místy i kusy lesa rozkládají se kolem každé. Povstaly tak, že lesy, ba pralesy, které tu z části byly ještě v minulém století, rozparcelovaly se mezi lidi, kteří měli úmysl kusy svěřené vymýtiti a na ornou půdu aspoň z části upraviti. Proto se nepodivíme, že osady pasekářské rozkládají se na velikých prostranstvích a že na př. Velké Karlovice, ležící již na Valašsku pravém, kteréž založeny byly kolem r. 1710, zaujímají plochu dvou čtverečních mil a rozházeny jsou svými domky po jedenácti údolích! Nejsevernější pasekářská osada jsou Trojanovice u Frenštátu. Na Lašsku setkáváme se více s osadami rázu německého, táhnoucími se po stranách potoků často na mnoho kilometrů, statek vedle statku.

Pravé pasekářství a salašnictví mají sídlo své ovšem na vlastním Valašsku, kteréž rozkládá se při východní hranici moravské od pásma Radhošťského na jih a v okolí Luhačovic a Slavičína přechází do Mor. Slovenska.

Jsou sice i tu delší, ano i předlouhé osady (Nový Hrozénkov, Liptál a j.), ale nikoliv tak zhuštěné jako na Lašsku. Za to jednotlivé paseky rozstříkány jsou po celém Valašsku.

Budovy pasekářů jsou takměř výhradně dřevěné,^[6] většinou prosté, daleko ne tak vyzdobené, jako na př. v severových. Čechách. Jen některý větší statek, jako na příklad fojtství Karlovické, jest na poschodí, úhledněji stavěn a má pavláčku. Krytí pasek jest z pravidla šindelové, neboť Valaši nejen jako dřevaři jsou po Moravě známi, leč i jako šindeláři. Čím více k jihu, tím nápadněji tratí se šindelové krytí a ustupuje doškovému. U mnohých pasek není komína, právě tak jako u kopanic kolem Starého Hrozénkova na Mor. Slovensku, a dým po starodávném středověkem způsobu vychází (zachycován jsa nad volným ohništěm zvláštním trychtýřovitým pláštěm, t. zv. sopúchem, a pod střechu veden) skulinami pod střechou i zvláštními vikýřky, které se po vaření nebo topení mohou přiklopiti a odtud slovou „schlopci“. Vedle obytného stavení, jehož hlavní „jizba“ má na Moravě, pokud ovšem se ve starém svém rázu zachovala, vždy obvyklé rozdělení, jsou u každé paseky malá stodola a chlévy pro dobytek, často dosti četný. Chlívkům více méně podobny jsou i valašské „salaše“, jež vlastně jsou jen útulnami pro ovčáky na horských pastvinách ovce pasoucí a v salaších též „brynzu“ či ovčí sýr připravující.

Salašnictví na Valašsku čím dál tím více hyne. Ještě před padesáti lety nejen Valaši, ale i vrchnosti měly velká stáda a výborných ovcí, ani ne tak pro sýr jako pro vlnu. Australská levná vlna zničila i ovčářství valašské. Pastviny, na nichž jindy bělela se stáda ovcí, proměněny na chudičká pole nebo od velkostatkářů zalesněny, a dnes jen v okolí Rožnova a Luhačovic více ovcí se pěstuje k vůli — nemocným. Syrovátka, která zbývá při dělání brynzy (v Čechách lépe pod jménem Liptovského sýra známé) a žinčicí slove, jest totiž výborným lékem pro nemoci plicní. Zvláště Rožnovská jest výborná, neboť ovce spásají tu libovonné horské bylinky. Touto žinčicí povstaly vlastně lázně Rožnovské. V Luhačovicích ovšem výborné „slané“ vody jsou základem lázní, leč i tu žinčicí nemocní jsou léčeni…

Podkladem kraje Valašského jest převážnou většinou útvar starších třetihor či t. zv. eocén, složený tu z pískovců dosti měkkých a břidlic drobivých. Jen místy jsou pískovce eocénové poněkud tvrdší, křemenité, a dodávají kraji i něco romantiky. Nejlépe viděti to na pěkných zdech Čertových stěn a Pulčínských skal u Val. Klobúk. Rovněž způsobila křemitá tvrdší pásma eocénová na některých místech pásma reliefem vynikající, na př. na Makytě, Končité a na znamenitě vyvršené skupenině Komonce při samé jižní hranici valašské severně od Luhačovic. U samých Luhačovic vložena jest do pískovců těch vrstva, z níž vyvěrají proslulé „slané“ prameny, bohaté hlavně kuchyňskou solí a sodou i kyselinou uhličitou, kteréžto prameny náležejí k nejsilnějším alkalicko-muriatickým kyselkám evropským a druží se k vodám Emžským, Selterským a Radeinským.

Z méně pevných pískovců vyššího pásma eocénového složeno jest především pásmo horské: Trojačka, Vysoká, Soláň, Tanečnica a pokračování jeho západně od Vsetína, Křížový a Vysoký Grúň, dále pak Javorník Kelecký a Hostýn. Z vrstev eocénových prodírají se někde i pískovec starší, křídovému útvaru patřící. Jim přičítají se: pásmo Javorníka nad Mlynaříkem, kteréž od Prlova a Polánky u Vyzovic přes Javorník až do Uher se táhne, dále pískovce kolem Vlárského průsmyku a — na Mor. Slovensku již — vrchy mezi Starým Hrozénkovem, Stráním a průsmykem Velecko-myjavským, totiž Mikuličný vrch, Lopeník a Javořina. Pískovce těchto všech hor a pásem horských nejsou žlutavé, nýbrž hnědavé, vápencovými žilami proložené, aneb pevné šedé. Místy jsou v nich břidlice tence štípatelné, písčito-vápenité, ano i světlé slíny.

Tento snadno porušitelný podklad geologický způsobuje znamenité zvlnění a rozbrázdění celého Valašska. Nesčetná údolí a údolíčka, protékaná malými potůčky, byla příčinou rozházenosti osad — pasek. Celý kraj ještě ve století 18tém pokryt byl většinou samými lesy, nejen jehličnatými, než i listnatými. A pasekáři, kteří se tu v lesích usazovali, živili se vedle salašnictví i dřevařstvím v nejrozmanitější formě. Dnes jen stopy bývalého života postřehneme. Na podzim ubírá se většina mužského obyvatelstva, zvláště při Bečvě a větších potocích, do hor „dělat“ dřevo. Dřevo se v zimě obratně sváží buď na sáňkách nebo „svlacích“ do údolí k potokům a říčkám, klády se spouštějí po „splazích“ a dole se vše chystá na „pltě“ (vory) k jarním vodám. A jak ty se dostaví, pak dřevaři po dvou, třech zasedají na pltě, mnohem kratší než české „prameny“, a odvážejí je po divokých vlnách zpěněné Bečvy k Přerovu, Kroměříži, ba až i do Prešpurku. Dále do světa vyvážejí se hlavně prkna, méně klády a dřevo na topení, neboť toho se přemnoho spotřebuje v domácích závodech průmyslových, které hlavně kolem Vsetína jsou soustředěny.

Mnoho dřeva spotřebují především sklárny vsacké a karlovické. Bukové kmeny zase zpracují továrny Thonetovy na zboží ohýbané, z nichž jedna jest na Vsetíně, druhá v Bystřici p. Hostýnem, třetí v Koryčanech. Diviti se nutno tomu, že nikdo dosud důrazně k tomu nepoukázal, kterak světový obchod s ohýbaným nábytkem jest založen na ohýbání dřeva za pomoci horka, Valachům od nepaměti známém. Valaši a Slováci od Lopeníka ovšem vyrábějí pouze ohýbané „čagany“, silné hole se zahnutou rukovětí. Ale od nich podchytli způsob a dovednost první zakladatelé továren Thonetových a položili tak základ k znamenitému a speciálně moravskému tomu průmyslu. Valachům tedy patří zásluha o něj. Nesmíme též zapomenouti, že dřevo Valašska slouží též četným, třebas i skromnějším vyrabitelům lidovým různých necek, lopat, vařeček, koleček, trakařů, druhdy i hraček, a konečně i křiváčkářům, t. j. výrobcům křiváků či kudel. Těchto vyrobí se v okolí Vsetína na statisíce ročně a na Vsetíně bývá na zboží to určitý den v týdnu hotová bursa. Poslední léta ovšem konkurrence výrobu kudel podlamuje.

Ostatně živí se Valaši hospodářstvím a mnohý jen v zimě je „průmyslníkem“. Místy pěstuje se hojně ovoce, hlavně v jižních částech Valašska, a údolí Dřevnice kolem Vyzovic bývalo kdysi jedna zahrada. Ve Zlíně bylo středisko, kde vařila se ve velkém povidla a sušily se „trnky“ (švestky). Přivtělení Bosny bohaté ovocem mnoho poškodilo zdejší ovocnářství, ale — řekněmež to upřímně — i netečnost nynějších pokolení, která dotud prodávala ušlechtilejší ovoce, dokud byly staré stromy. Když ty vyhynuly, nových si hleděti neuměla. Na konec připomenuto budiž, že ve Val. Klobúcích má sídlo proslavené papučářství, jako jediný zbytek ze znamenité jindy výroby húně valašské a suken.

Že lesnaté krajiny Valašska jsou útočištěm tažného ptactva, netřeba podotýkati. Čižba na kvíčaly dosud se místy po starém způsobu pěstuje, hlavně při hraničných horách. Potoky vyznamenávají se místy bohatostí pstruhů, jichž jen v sudetských říčkách severní Moravy jest ještě stejné množství. Ale i na Valašsku ušlechtilé ryby této ubývá, z různých příčin, ale hlavně z loupeživého, nerozumného lovení.

Nerostného bohatství Valašsko nemá. Bludný balvan kamenouhelný, z něhož vytěženo na 26.000 q kamenného uhlí, naražen na „Stráži“ u Choryně při Val. Meziříčí r. 1874, ale hledati soustavně uhlí v útvaru starších třetihor, z něhož, jak jsme uvedli, skorem celé Valašsko jest složeno, jest pošetilostí, s níž občas přece se někdo vytasí.

Za to jest na Valašsku několik sírných nebo i železitých pramenů, třebas ne světové důležitosti. Známější a s lázničkami spojené jsou při Kostelci u Štípy, u Vyzovic a u Krhové nedaleko Val. Meziříčí. Sírný pramen jest u Malenovic (u zámku), a „slaný“ ve žlebu pod „Tlustou“ naproti Pržnému u Zlína.

Prameny Provodovské a Luhačovské, o nichž již zmínka učiněna, jsou na rozhraní Valašska a Slovácka.

Toto má zcela jiný ráz než zádumčivé, jakoby ztracené Valašsko. Třebas mělo místy ještě chudobnější kraje, na př. kolem Starého Hrozénkova, přece jen jest slunnější, veselejší i krajem i lidem. Lesy ustoupily více do vyšších poloh a více se soustředily, na jejich místo nastoupily role, místy i vinice. Po pasekách není takměř ani stopy, a kde jsou, jako kolem Starého Hrozénkova (kde jim však, jako v předu uvedeno, říkají kopanice), jsou obíleny, třebas jinak celé byly ze dřeva. Tím ovšem jsou veselejší. Jinde všudy seskupily se chaloupky slovenské v dědinky, ne rozházeně, než v řadách, v ulicích a uličkách, a překvapují místy svým malováním, všude však úhledností a zevní čistotou.

I pole jsou na Mor. Slovensku jiného rázu než na Valašsku a ovšem i od hanáckých se liší. Na Hané cukrovka a ječmen, na Valašsku žito, oves a pohanka, na Slovači kukuřice, tykve a konopí je charakterisují. Nejvíce však půvabu a zvláštnosti dodávají krajům slováckým vinice, zřídka kde roztroušené, většinou založené na stráních k jihu. Svou zelení, svým kolím, svým pěkným umístěním jsou jakoby soustředěný úsměv kraje. Obyčejně se pod nimi, přečasto ve žlebech krajinářsky pěkných, krčí a řadí „búdy“, t. j. nadsklepní chaloupky, jako tiché předlouhé vísky vypadající. Nejmalebnější jsou v Mařaticích, u Derfle, u Vlčnova, u Dol. Bojanovic, Bílovic u Podivína, Vlkoše a j. Vinice ovšem již samy o sobě nasvědčují, že kraj Slovenský jest teplejší než Valašsko. Jest takměř nejteplejším krajem Moravy. Kdežto Valašské kraje mají průměrnou roční teplotu 6 — 7 °C, na Mor. Slovači jsou místa teploty 8 — 9 °C. K nejteplejším pak patří Uh. Brod. Ale i kolem Kyjova jsou teplé polohy, čemuž zvláště nasvědčuje to, že u Archlebova ve vinicích vyskytuje se pravá jižní cikáda manová a řevem svým v létě zvláštní neobvyklý dojem činí. Přišla do kraje nejspíš s révou, ale udržuje se tu velice pěkně. Dále na jih setkáme se s ní až v — Itálii.

Teplota kraje podmíněna jest jednak jižní polohou, jednak otevřeností k jihu, jednak konečně geologickým vápenito-slínitým podkladem. Pouze Hříběcí hory a jich výběžky a výšiny na Hradišťsku, Brodsku a Strážnicku jsou složeny z břidlic hlinitých a měkkých většinou pískovců, zřídka slepenců eocénních. Nížiny mají podklad mladších třetihor i neogenní, a sice buď slíny modravé t. zv. tegel nebo písky jemné, místy plné bělounkých ulit. Obojí tento podklad jest velmi teplý, a kde zvětraniny břidlic eocénních k němu se připojují, poskytuje výbornou půdu ušlechtilé révě. Vína polešovská, blatnická, bojanovská a bzenecká vyrovnají se v dobrých ročnících svou silou i kořenitostí nejlepším vínům rýnským, z části i uherským. Ve Bzenci dokonce i výborné šampaňské se vyrábí.

Kraj Mor.-slovenský nemá památnějších krajinek, ač půvabu nepostrádá. Kolem Bojkovic, pod Javořinou a v Buchlovských horách mnohý koutek nás může nadchnouti, hlavně tehdy, milujeme-li lesy listnaté. Buk a javor ještě značné lesy i v Hříběcích horách i kolem Javořiny a Lopeníka skládají. V nížinách při Moravě, která tu velkými oklikami k jihu se plouží, zastupují je doubravy bažinné, v nichž setkati se můžeme mnohdy s velikánem, přes jehož témě více než 300 let přeletělo. K dubu druží se v doubravách nížinných jasan, jehož výborné dřevo jest předmětem znamenitého exportu. Ale nejen hospodář se zájmem prohlíží rozmanité rostlinstvo zdejšího kraje, i botanik z povolání bývá na Mor. Slovensku přečasto překvapen. Otevřenost k jihu a neogenní podklad způsobují, že je na Mor. Slovači celá řada ostrůvků s florou jižní, dolno-rakouskou, uherskou, černomořskou, zkrátka pontickou, kdežto Valašsko má floru tak zv. baltickou. Kolem Čejče obzvláště proslaveny jsou rostliny slanomilné. Památný jest výskyt lanýže pravého na horách Strážnických. Vyhledává se tu psy zvláště vycvičenými a lanýže se vyvážejí, ročně asi 500 kg!

Zvířena jest sice normální, ale přece má dosti zajímavostí. O cikádě jsme se již zmínili. K ní druží se kolem Rohatce a Kyjova jižní kudlanka nábožná. Za to v horách kolem Bojkovic vyskytuje se tesařík alpský. Tu táhnou též na podzim i zjara velké zástupy ptáků drozdovitých a Hradišťané i Broďané si často na nich pochutnávají. U Bojkovic zastřelen r. 1886 rys, patrně z Uher přeběhlý, a kolem Javořiny jest mnoho divokých prasat. Za to na horách Buchlovských a v lese Dúbravě u Hodonína volně probíhá se jelen ve značných stádech a ohromných exemplářích. Ryb je v řekách i říčkách poslední dobou málo. Však přece chytne se každoročně nějaký obr sumec až 80 kg těžký v tůních Moravních. Jeseter při povodních podunajských až k Břeclavě připlove. Pstruh vymizel takměř na dobro. Pouze v Hříběcích horách místy se uměle odchovává.

Nerostní poklady Slovenska vyznačují se jen hnědým uhlím rázu dřevitého (lignit), kteréž, uloženo jsouc jako dvojí flec (jedna as 1 a 1/2 m a druhá 4 m mocná) v nejvyšších vrstvách neogenních, doluje se u Kyjova, Kelčan, Dubňan, Lužic a Čejče. U Čejče děje se dolování způsobem úplně středověkým, který stojí za prohlédnutí. Šachty jsou tu nehluboké, sestup děje se po žebřících, vytahování uhlí provádí se ručně ve kbelících. Nad šachtami jsou malé boudy z prken sbité, větrání šachet děje se komíny z prken v průřezu asi 1/4 m² majícími, — slovem vše praprimitivně.

Ježto Mor. Slovensko jest kraj převážně zemědělský, jest v něm málo průmyslu. Pouze sklářství (Kyjov, Stupava, Blumenbach, Lužice a Jaroňovice) má přirozenou podmínku v bohatství dřeva nebo uhlí hnědého. Železárny, kteréž byly kdysi v Bojkovicích, zašly nedostatkem rud i paliva.

Za to jest na Mor. Slovači mnoho minerálních pramenů, a to buď kyselek (slanic) nebo sírných vod. Z kyselek památné jsou nejvíce ovšem uvedené již prameny Luhačovské na hranici Valašska. Ale i u Zahorovic jest výborná kyselka, jiné u Nezdenic, Suché Lozy a Březové. Sírné prameny jsou u Napajedel, u Buchlovic (Smraďávky), u Petrova a Čejče (Heliga). Lázně existují pouze v Čejči a Buchlovicích, tuto hodně zanedbané. Nezdenské a Petrovské nedávno zanikly…

Jos. Klvaňa.