ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byla doba, kdy slovenští badatelé soudili a se zápalem prohlašovali, že Uherské Slovensko jest ode dávna srdcem Slovanstva, Slováci uherští že jsou první obyvatelé dnešní své vlasti a řeč slovenská že je nejbližší staré řeči všeslovanské. Tak hlásal kdysi v první době svého tvoření P. J. Šafařík, tak M. Hodža, Lud. Štúr, a myšlenky ty propaguje ještě z části znamenitý ruský slavista T. Florinskij.

Ale dnes soudíme jinak. Dnes i ta část theorií Florinského, jež dokazuje starobylý ráz slovenštiny oproti jazyku praslovanskému, setkává se u ostatních slovanských jazykozpytců s rozhodným odporem, a mínění, že by kdy kolébka a centrum Slovanstva byly ležely na jih od Karpat, že by předkové dnešních Slováků seděli už od pradávna v nynějších svých sídlech uherských, — je pravdě nepodobno. Dnes naopak soudíme, že kolébka starých Slovanů byla v Zakarpatí mezi Vislou a Dněprem, a že tam kdesi vyvíjela se odedávna i dialektická oblast československá, — tedy mimo dnešní země české. Slováci pak, jsouce větví kmene českého, přišli do své dnešní vlasti odtamtud, ze severu, tak jako do svých nynějších sídel odtamtud přišli Čechové, jako Slovinci, Bulhaři nebo Srbochorvaté. Pro autochthonnost Slováků není dokladu žádného.

Nebyli-li však Slováci autochthoni v severních Uhrách, tož přece nepřišli sem teprve v době historické, jak snaží se dokazovati jedna škola maďarská a tu a tam i některý nemaďarský historik. Také tento pozdní příchod kmene slovenského se prokázati nedá. Slováci zde byli podle všeho mnohem dříve, ba neváhám souditi, že byli zde již před dobou, do níž se jinak nejobvykleji klade příchod Slovanů do severních Uher, totiž před IV. — V. stoletím po Kr. Ale při tom nepopírám, že úplně jasných a bezpečných zpráv ani o tom nemáme a že nám zde prameny jmenují v době př. Kr. narozením i po něm řadu jiných, jistě neslovanských kmenů.

O nejstarších dobách ovšem historie zcela mlčí. Jsme odkázáni jen na to, co nám poví archaeologie, ale toho je dosud jen málo. Ačkoliv i na Slovensku počíná se v posledních letech utěšeně jeviti čilý ruch archaeologický — uvádím jen v Uhrách jména A. Kmetě, A. Sokolíka, P. Socháně, J. I. Holubyho, J. Petrikoviche atd., na Moravském Slovensku J. Kučeru a L. Červinku, — přece víme dosud příliš málo, abychom mohli za pomoci nálezův archaeologických vykládati počáteční historii končin slovenských. Vidíme jen, že horní Uhry byly obydleny už v době kamenné (neolithické), tedy už v druhém tisíciletí před Kr., — ale jaký to byl lid, pověděti nemůžeme.

První, kdo podává zprávu historickou, kterou bychom mohli vztahovati i na končiny severních Uher, je Herodot v V. století př. Kr., jenž se ve své historii zmiňuje (V., 9, 10) o kmeni Sigynnů, potulujícím se na vozích tažených malými koňmi na severu od Dunaje v zemi pusté, daleké, plné včel. Ale kdo byli tito Sigynnové, opět nevíme. A kdo byli později v pramenech jmenovaní severouherští Anarti, Teurisci, Baimi, „pannonští“ Osi? Ani toho nevíme s bezpečností! Národnost jmenovaných kmenů prameny určitě neudávají. Soudíme jen z rázu jména, že Anarti spolu s Teurisky byli asi příslušníci oné velké větve národa gallského, jež během IV. a III. století př. Kr. šířila se od horního Dunaje a východních Alp jednak do nížin pannonských, jednak přes Dunaj i do severních Uher, mezi sklony Karpat a konečně i za Karpaty až ku břehům moře Černého, k ústí Dunaje i Dněpru. Určitě víme jen, že k témuž kmeni patří Kotini, o nichž Tacitus přímo dí, že mluvili řečí gallskou, a kteří se ze starších svých sídel moravských dostali ve II. století po Kr. do západní části severních Uher, ustupujíce patrně tlaku severních Němců nebo Slovanů. Více ne.

Na druhé, východní straně Podkarpatí seděli zase již odedávna kmenové dáčtí, původu nejspíše thráckého. K nim čítají někteří právě uvedené Caesarovy Anarty, k nim čítá Ptolemaios v II. stol. po Kr. řadu menších kmenů, jako Buridavensie, Potulatensie, Albokensie, Saldensie, Kaukoensie atd., ačkoliv jsem přesvědčen, že všichni nejsou skutečně původu thráckodáckého. Nepochybuji, řídě se jinými důvody, že v té době pojem „Dácie“ a „dáckých“ kmenů byl ponejvíce jen pojem politický a zeměpisný a že zahrnoval v sobě už značnou část obyvatelstva původu jiného, mezi tím i slovanského.

Také germánských invasí Slovensko nezůstalo ušetřeno. Nejdříve se z Germánů objevují suévští Kvádové, jež sice mnozí slovanští historikové (mezi nimi i vážený náš spolupracovník p. Križko) mají za Slovany, ale jež já sám po dobré úvaze k Slovanům čítati nemohu. Kvádi přišli asi koncem I. stol. př. Kr. k dolní Moravě a odtud se brzy rozšířili i do Uher k Váhu, k Hronu a Iplu. Aspoň císař Markus Aurelius, když za válek markomannských (166 — 180 po Kr.) spisoval své filosofické úvahy, dokončil jejich první knihu, jak z poznámky na konci připsané vidíme, kdesi „na Hronu v zemi Kvádské“. To byli první Germáni na půdě dnešního Slovenska, první vlna oněch velkých pohybů německých, jež se pak počaly ve velkém rozlévati přes Dunaj v II. stol. po Kr. a jež přirozeně často zaplavovaly i kraje slovenské. O počátku a příčině těchto pozdějších pohybů máme zachovánu důležitou a zajímavou zprávu historickou.

Julius Kapitolinus v životopise Marka Aurelia (kap. 14. a 22.) vypravuje totiž, jak tlakem severních barbarů (patrně zavislanských Slovanů a Gothů) zdvihla se celá řada kmenů na sever od Karpat a Sudet sedících, jak přestoupila hory a postupem svým k Dunaji uvedla zase v pohyb jiné, dosud relativně klidné kmeny dácké, suévské Kvády a Markomanny a konečně i Jazygy sarmatské, kteří se sem byli asi před stoletím přistěhovali z jižního Ruska, usídlili se na stepích mezi Tisou a Dunajem a moc svou rozšířili jistě i do severního Podkarpatí. Zmíněný tlak a způsobené jím pohyby byly pak jednou z hlavních příčin krutých válek zvaných markomannskými, a měly mezi jiným za následek, že se v severních Uhrách, na territoriu dnešního Slovenska, vystřídala po sobě řada různých kmenů severních: sarmatští Roxolani, Alani, němečtí Astingi, Vandali, Lacringi, Victovali, Taifali, Langobardi, a pak nejspíše slovanští Burové, Lugiové a Kostoboci, kteří však vesměs nezůstali zde seděti, nýbrž zarazili jen na čas, zastávkou při pochodu do končin jižnějších.

Slovensko v době té představovalo jistě obraz ethnologicky pestrý a velice pohnutý. Vedle zmíněných národů historie zná jich ještě řadu v době následujících století. Od západu z Moravy a Rakous vnikli sem později vedle Kvádů němečtí Rugové, z Moravského pole obsadili na čas roviny mezi Horní Tisou a Dunajem Langobardi, od východu šířili sem na jisto už od III. století moc svou černomořští Gothové (Taifali), pak Gepidové, od východu zasáhly sem i náběhy hunnské, později Dukelským průsmykem avarské, — a od severu při tom všem, jak je zajisté přirozeno, počali už velmi brzy vnikati do Slovenska i zakarpatští Slované.

Nehledě ke sporným Karpům, Kostobokům a Burům, vnikli sem předně ti Slované kteří ve IV. stol. Priskovi podávali nápoj „medos“ zvaný, od nichž Attilovi Hunnové přejali slovo „strava“ pro hostinu pohřební, a ti, kteří na středním Dunaji sluli Římanům Sarmaty služebnými, svrhnuvšími r. 337 jho svých pánů, vlastních kočovných Sarmatů. Také mapa Peutingerská zná už v Dácii Slovany — Sarmaty Venedy — vedle Sarmatů kočovných (S. vagi, amaxobii).

Jsem vskutku přesvědčen, že Slované začali do Uher od severu vnikati už před IV. a V. stol., a je-li správná these, kterou dnes západo-slovanští archaeologové více méně rozhodně akceptují: že totiž pohřebiště zvaná poli popelnicovými rázu lužicko-slezského a rozšířená v celé starověké východní Germánii, jsou projevem kultury slovanské, že představují nám stopy Slovanů do Germánie postupujících, — pak bychom příchod prvních Slovanů ze Zakarpatí do Slovenska datovati mohli už do doby před Kristovým narozením. Neboť i na Slovensku jsou nálezy tohoto rázu: hroby u Púchova, Domanik, Medovarcí, Lišova, Sv. Antala. Ony ukazují, že lid, jenž je zakládal, pronikal už v době předkristové od Visly do údolí povážského a do údolí Hronu do župy Hontské. Vyložil jsem své mínění o tom blíže na archaeol. sjezdu ruském v Kijevě r. 1899.

Byli-li Slované, kteří sem už v těchto dobách starých od severu pronikali, už dnešní Slováci uherští, resp. přímí jejich předkové, či zda to byly části jiných větví slovanských, které se pak ve IV., V. stol. posunuly k jihu do Pannonie, do Alp, na Balkán a teprve potom udělaly místo českým Slovákům, — to je už jiná otázka, na niž si netroufám určitě odpověděti. Ale mám za nejpodobnější pravdě, že Slováci jakožto část kmene českého postupovali ze své zakarpatské kolébky od severu současně s ostatní částí, jež šla přes hory Sudetské do Čech a Moravy. Dostali se tedy do svých končin v stejnou asi dobu jako Čechové do Moravy nebo do Čech. Nepřišli teprve v „novější“ době, jak chtěl Hunfalvy a jiní maďaršti historikové, a nepřišli ani z Pannonie v st. IX. — X., jak na základě Dümmlera nově opět Králíček vykládá. Počátky slovanské historie na Dunaji náležejí v Uhrách už českým Slovákům.

Nejisto ovšem zůstává, zdali se osídlení Uher provedlo z Moravy, po osazení Moravy od Slovanů, průsmykem Vlárským a níže podél Dunaje, či zda přímo a současně s Čechy na západě šly rody slovenské přes severní Karpaty do údolí vážského. Možno je ostatně, že postup se dál směrem obojím.

L. Niederle