ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Již v první polovici XVI. století bylo na Slovensku mnoho evangelických církevních sborů, které se poznenáhla zřizovaly v senioráty čili kontubernia, majíce v čele seniora. Až na synodě žilinské r. 1610, pod předsednictvím palatina hraběte Jiřího Turza, zvoleni byli pro 10 stolic (komitátů) hornouherských, Turky neobsazených a v převážné většině Slováky obývaných, tři slovenští superintendenti, a to: 1. Eliáš Lány, farář bytčanský, pro stolice Trenčanskou, Oravskou a Liptovskou; 2. Izák Abrahamides, farář bojnický, pro stolice Nitranskou, Těkovskou a Prešpurskou, a 3. Samuel Melík, farář brezňanský, pro Turec, Zvolen, Novohrad a Hont. Poněvadž však v dioecési Melíkově, v okolí báňských měst, byl značný počet německých sborů církevních, taktéž i v okolí prešpurském v superintendenci Abrahamidesově i německé i maďarské sbory se nacházely, vzpomenutá synoda zvolila pro tyto neslovenské sbory a senioráty, pod jménem inspektorů, náměstníky superintendentů, a to pro báňská města Pavla Lentzia, německého kazatele šťavnického, a Šimona Heuchelina, německého kněze prešpurského, pro maďarské pak sbory Štěpána Kürthiho, maďarského faráře seredského. Tito inspektoři však byli ve všem podřízeni superintendentům, a ani kandidátů na úřad kněžský neordinovali, ani visitací církví nevykonávali, což jedině superintendentům bylo ponecháno.

Synoda žilinská měla spravedlivé zření k národnosti sborů církevních; nebo protože v kraji Uherska, Turky neokkupovaném, převážnou většinu tvořili Slováci, a zde ležely čistě slovenské stolice: Trenčín, Orava, Liptov, Turec, Zvolen, a většinou slovenské: Nitra, Těkov, Novohrad a Hont, pak okolí prešpurské, mající sbory tří národností, dostalo se Slovákům tří superintendentů, Němcům dvou náměstníků superintendenčních a Maďarům jednoho. S takýmto spravedlivým zařízením nejvyšší církevní správy senioráty byly spokojeny, jen báňská města, odvolávající se na svá privilegia, ukazovala nespokojenost.

Protireformace, hlavně od r. 1670 do r. 1680, téměř všecky evanjelické sbory na vzpomenutém území potlačila. Již okolo r. 1610 evanjelíci měli mnoho škol, nynějším gymnasiím podobných, ba i takové školy, na kterých se vyššího, akademického učení žákům dostávalo; tak jen v samé Trenčanské stolici prosluly školy: Bánovská, Ilavská, Žilinská, Trenčanská, Púchovská a Povážsko-Bystřická, v Turčanské stolici obzvláště Mošovská, a jinde jiné. Z těchto škol chodívali bohoslovci, obyčejně na náklad obětavých patronů, na university do Německa, nejčastěji do Wittenberka. Rozumí se, že v těch evanjelických školách vyučováno bylo výlučně latinsky, a budoucí kazatelé a učitelé neměli příležitosti naučiti se správně řeči české, při bohoslužbě užívané. To se ponechávalo soukromé pilnosti každého. Všecky bohoslužebné a náboženské knihy na Slovensku byly české, tak bible, kancionály, postilly, katechismy, modlitební knihy a agendy. Toho času bylo velikou vzácností na Slovensku znáti správně česky. Po bitvě bělohorské, již r. 1622 a něco později, nacházíme i české vyhnance na farách slovenských; a u těch můžeme předpokládati důkladnou znalost české řeči. Na Slovensku se psalo a kázávalo tak, aby řeč byla co možná nejpodobnější řeči bible Králické. Stůjž zde na ukázku smlouva vařínského ev. faráře Jana Táborského s Kašparem Pongrácem z r. 1576:

„My kněz Ferencz Drobko farař Předmjrský Děkan w hornjm Widieku Powaskem, Gregorius Damiani farař Žilinský, Martynus Klobucžicky farar Nowomiestky, Yan Hrabicž, farar Hričowsky etc. znamo cžinime tymto lystem předewssemi, kde zčten, anebo cžtucze slyssan bude, že sau nas nažadali, Vrozený Pan Gaspar Pongracz, od S° Mikulasse, a na starem hradě, z strany gedney: a z druhey strany kněz Yan Taborský, farař Warýnsky, žebychme k nim přygducz mezi nimi narownanj vcžinili strany wsy Belleg, z ktereg wsy dluch dawa se temuže faraři Warynskemu na S° Giřy fl. 6. na den narození Panny Marige, dawa každý Sedlák dwoge kuřat, a k tomu geden každý geden twarůch. Vcžinj těch kuriat 38. twarohu 24. Na S° Michala dawagi fl. 6. Na Wanocze dawagj fl. 1. sslekowi, na tenže den na Wanocze dawa každy dwe slepicze. Včzini těch slepicz 48. každy furu gednu dřiwi dlužen přywesti na Wanocze. W prwnj středu postnj dawagj postni krme, totižto 3. korcze semencze, a 3. korcze hrachu. Na weliku nocz dawagj tele gedno, den. 50. a wagecz 200. k tomu owsa 200. korců rowných, vcžinj luken 37. K tomu gsau zeme farske, na kterych každý rok muže se wisýti luken 15. owsa, neb gsau zeme plané velmi, a lauka gedna, na ktereg býwa dwa wozy sena. Y ponewadž takým důchodem velmi malý vžitek bere, knez Yan farař Warýnsky, ponewadž se to tak různo dawa, a w Mestecžku w Warýně zemj nema než dwoge sjti, tak že geden rok na ozym, nicz sjti nemůž, z stey přycžiny, ani dobytka, kraw, a giného chowati nemůž; Yžádal gest, giž gmenowaneho Pana Gaspara Pongracze, aby geho žiwnosti lepssie opatřyl, neb z tych a takowých důchodůw, malu žiwnost ma, k cžemu Pan Gaspar, wůli swau dal, a k nam to přypustil, abychme my k tomu mluwili, a czo slussneho bude, že gemu dawati chcze za te zwrchu psané důchody Belské. Y žádali sme aby gemu dal zemj, tu w Warýně dwa pruty, tak yako Měssťané Warinssti, geden každý z nich k domu swemu požíwagj. Potom aby dawal každý rok na S° Giřyho fl. 50. hněd po gednu. K čemu giž cžasto gmenowaný Pan Gaspar Pongracz přywolil, a gemu Panu faraři wždycky tech 50. fl. dawati slíbyl, y potomcy geho, že to dawati magj. Země též 2. Pruty, k požjwanj farari nineyssjmu y budaucym dal, a pustil. A nadto nadewssecko slíbyl, že z kapitule list takowý Panu faraři zgedna a dá, slibugicz sam za sebe, y za wsseczky Potomky swe, že tych 50. fl. každý rok faraři Warýnskemu dawati budau. A gestližeby pak který z nich dawati nechtel, tedy ze wsy Belleg, te wsseczký zwrchu gmenovane důchody, zas hněd bezewssech wýmluw faraři Warýnsk., tak yak prwé dawali, dawati budau powinnj chudj lide, zeme a lauku tež, zas Pan Farař, aby s pokogem požjwal a yaké giné powinnosti chudj lidé Belané powinnj byli faraři, ty wsseczky budu powinnj delati, yako až do toho cžasu delali. To wsseczko w liste kapitulskem, ma se dostatecžne doložiti.

A Pan Gasspar za sebe y za potomky swe, že to budau držeti nepohnutedlně, má slibiti, listy pak dwa s Kapitule ma wigednati na swůg peníz, geden aby byl přy Panu Dekanowi, a druhý aby byl přy Panu faraři Warynskem. Kdež my vcžiniwsse mezy nimi tu zmluwu, pro lepssj potwrzenj toho, list tento gsme dali, pecžeti swé k nemu přytlacziwsse, a rukami swimy wlastnimi sme se podepsali. A on tež P. Gasspar peczet swu přytlacžil, a rukau swau wlastnj se podepsal, a P. ffarár Warynský tolikéž. Genž gest dan a psan w Krasnaních Sobotu po Sm Francžissku letha Paně 1. 5. 7. 6. Gaspar Ponkracz ruku wlastnj. Kněz Ferencz Drobkinus Assprisst toho widieku toho cžasu. Kněz Gregor Damiani, na ten cžas w Žiline m. p. Kněz Martyn Mikusius, farař Nowomiestký. Kněz Yan Hrabez, na ten čas farař Dolnjho Hricžowa. Kněz Yan Taborsky, farař Warýnský.“

Toho času každý kněz evanjelický mluvil v chrámě a psal jakousi míšeninou řeči české s nářečím slovenským svého kraje. Další ukázky té řeči, jakou lid slovenský nikde nemluvil, podávají nám, abych jen jeden příklad uvedl, visitační protokolly superintendenta Eliáše Lányho z roku 1611. Tak se počíná protokoll visitační církve Jesenické v horním Trenčansku: „Yesenice. Geden ornat z čerweneho aksamjtu wybigenyho, s zlatohlawowými kwěty, s křyžem, Druhy ornat na kanczli z aksamjtu z rozličných barew kwetowany. Třetj z čerwenyho aksamjtu s křyžem krumpowaným. Stola gedna damasskowa čerwena. Geden patelat z rozličných barew udělany, od Pani Barbary Pružinskeg darowaný, manželky niekdy Pana Daniele Suneka. Na oltary geden koberecz Polské roboty rozličnych barev, od P. Daniele Sunega darowany“ atd.

V Rákóczovských nepokojích povstalo znovu mnoho evanj. sborů k životu, z kterýchž některé superintendent Daniel Krman visitoval r. 1707. Do visitačního protokollu církve Fryvaldské v Trenčansku napsal na konci tento výrok:

„Kdo má troge deti a nedá ani gedno do sskoly, dá Rectori fl. 1. Z kterého domu nepůgde gedna osoba na pohreb, na Modlenj, na kázen, dá gr. 1.

Kdoby z kostnice něco bral a čarowal, fl. 1.

Kdoby čarowal z Zwona srdcem, prowazem, z krstedlnicy etc., den. 50.

Kdoby w nocy wýskal, trjskal, den. 50.

Kteráby Žena w čtvrtek nepradla, dogiwa wen nedala neb ohně w čtvrtek, den. 5.“

Více podobných předpisů vydal Krman nedaleké církvi Konšťanské.

Po porážce Rákóczyho vojska u Turné níže Trenčína potlačeny byly zase velmi mnohé evanj. církve našeho území. Až po Josefínském tolerančním patentě r. 1781 počaly se zase i na Slovensku evanjelické církve zřizovati, a od té doby vzrůstal jejich počet. Mimo Sedmihradsko je nyní v Uhrách a v Slavonsku všech církevních sborů evanjelických augšp. vyzn. 630 s 973.112 dušemi. Z těch je čistě slovenských církví 210 s 315.593 dušemi; slovensko-maďarských sborů jest 79 se 173.829 dušemi; slovensko-německých sborů 9 s 9014 dušemi, a slovensko-maďarsko-nemeckých sborů jest 26 s 41.149 dušemi. Určitě nemožno ani podle schématismu udati počet evanjelických Slováků, nebo některé církevní sbory se tam uvádějí jako maďarsko-slovenské, proto, že se v nich několikrát v roce maďarsky káže, ač lid je slovenský. Ale nezabloudíme daleko od pravdy, udáme-li počet evanjelických Slováků na 430.162 duší. Před několika léty sešel jsem se s ev. farářem gróbským (v Prešpurské stolici), Blaškovičem, který mi o svém slovensko-maďarském sboru zajímavé věci vyprávěl. Tak mezi jiným, že, když zemřel některý Maďar a někdo z rodiny přišel na faru o pohřeb, tázal se ho Blaškovič: „V jaké řeči chcete, abych při pohřebě kázal?“ a že obyčejná odpověď bývala: „Věru v řeči slovenské, nebo té rozumíme všickni; ale maďarsky jen málo který Slovák rozumí.“ Jednou, prý, v neděli po nešpoře šel přes dvůr své kmotry, Maďarky, a slyšel ji z Kancionálu Tranovského slovensky (vlastně česky) zpívat; a když vkročil do chýšky a s udivením se tázal: „Nuž, vy, kmotřičko, slovensky zpíváte?“, odpověděla mu: „Věru po slovensky; nebo já se nikdy nemohu po maďarsky tak zkroušeně pomodlit a tak si zazpívat, jako po slovensky.“

Do roku 1894 patřily čistě slovenské senioráty: Nitranský, Trenčanský, Turčanský, Oravský a Liptovský do obvodu Předdunajského, ke kterému patřily i senioráty Prešpurskostoliční (s německými, slovenskými a maďarskými sbory), Prešpurskoměstský (s dvěma německými a jednou slovensko-maďarskou církví) a za Dunajem seniorát Mošoňský (se 7 německými církvemi). Následkem tak řečeného zaokrouhlení distriktů odtržen byl seniorát Turčanský od obvodu Předdunajského a připojen k obvodu Baňskému; Oravský a Liptovský seniorát vtělen byl do obvodu Potisského; do Předdunajského však obvodu přivtěleny byly senioráty i jiných distriktů: Těkovský, Bělokomárňanský, Honťanský a Novohradský. Slovenské senioráty si toho přehazování seniorátů z jednoho obvodu do druhého nepřály: ale zákonu se musily podrobiti. —

Národní školy v čistě slovenských seniorátech evanjelických zachovaly sice ve většině vyučovací řeč slovenskou, ale v mnohých školách vytiskuje se slovenčina na velikou škodu mládeže. Střední školy slovenské není ani jediné; a ani na učitelských přípravnách a bohosloveckých ústavech nevyučuje se dostatečně slovenčině: a přece z těch ústavů vycházejí učitelé a kněží, kteří mají působiti mezi slovenským lidem. Není tedy divu, že i mezi učiteli i mezi kněžími slovenskými jest jich málo, kteří by byli náležitě mocni řeči slovenské a české slovem i písmem. A toho přece potřeba vyžaduje; nebo, ač se již v mnohých chrámích evanjelických káže slovensky, přece bohoslužebné knihy, jako agendy, kancionály, zpěvníky, modlitební knihy a bible, jichž se užívá, jsou všeobecně české. V Prešpurku jim říkají „biblickoslovenské“, což jest nesmysl; neboť, poněvadž evanjelíci nemají slovenského překladu bible, ani biblické slovenčiny není.

J. L. Holuby.