ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Milé naše Slovensko jest co do poměrů přírodních aspoň částečně popsáno v naší literatuře novější. Jmenujeme příkladem dotyčné prameny a články v nich:

D. Lichard, Z topograsie Malých Karpatov. „Letopis Matice Slov.“ VIII., 1871, 2., str. 36. — s. L. Vlastimil Russel, Příroda na Slovensku. „Orol“ I., 1870, 56 a 228, a II., 1871, 28. — P. Križko, Tatry. „Sokol“ V., 1866, 101. — Pavel Dobšinský, Vysoké Tatry. „Slov. Pohľady“ IV., 1884, 246. — Pr., Oravská Slanica a A. Kmeť, Veleba Sitna. „Tovaryšstvo“ I., str. 133 a 139. — Jozes Dohnányi, Vulkanismus a jeho útvary na okolí Kremnice. „Sbornik Museálnej slov. spoločnosti“ II., 1897, 46 a 178. — Avšak celkového a soustavného, třebas jen krátkého popisu dosud není.

Zvláštním názvem v nadpise „Uherské“ chceme naznačiti, že máme rodné bratry Slováky i na Moravě, jichžto užší vlast jmenujeme „Moravským Slovenskem“. Máme-li zření ke střednímu nářečí, povýšenému na spisovnou řeč slovenskou, aneb přirovnáme-li ne to moravské nářečí slovenské, alebrž nejdalší nářečí severovýchodní a jihozápadní (na př. spišské a trnavské), nemůžeme nepozorovati velikého rozdílu; avšak postupujeme-li blíže ke středu, stolici od stolice, z údolí do údolí, ba ze vsi do vsi, tu rozdíly znenáhla tak mizejí, až přivykneme jemným nuancím, a z domnělé disharmonie zní nejkrásnější souzvuk jako v hudbě.

Uherské Slovensko par excellence jmenujeme „Horňáky“; pojmenování toto (jako vůbec vše, cokoliv se týče topických názvů slovenských) není mladé, novodobé. Název „Horňáky“ pochází snad z oné doby dávné, kdy v celých Uhrách, ba téměř v celé Evropě zazníval jazyk slovanský, neboť jen za těch časů a okolností mohlo povstati ono rozdělení na dvě veliké polovice, na „Horňáky“ a „Dolňáky“.

Původ i pojmenování „Horňáků“ je starší než původ a název „Dolňáků“. Hory vyčnívaly nad vodou dříve a měly i obyvatelstvo dříve; a trvalo věky a věky, než se člověk mohl pevnou nohou usaditi v dolinách. Ani kraj nepřijal jména od člověka, jakoby byl dříve „Horňák“ — člověk — než „Horňáky“ — kraj. Nebo kdo by byl obyvatele na horách nazval „Horňákem“, když na dolinách ještě člověka nebylo, a člověk sám neznal nikde nikoho mimo sebe na horách? A jaký by byl býval rozdíl mezi člověkem na horách a člověkem v dolinách, kdyžtě onen sestupoval s hor a rozšiřoval se znenáhla po dolinách, jak na nich voda ustupovala a souše se zjevovala? Než ano, mezi krajem a krajem byl rozdíl a to veliký, tehdy ještě větší nežli dnes. „Horňáky“ byly vrch a dolina, les, zeleň, bradlo, studánka, potok, jezero, zvěř, pták, člověk; „Dolňáky“ však počátečné byly hladina mořská nedozírná, potom rovina bez konce a kraje, na ní bláto, močál, náplav, písek, sůl, poušť a poušť. Jméno kraje „Horňáky“ mohlo přejíti na obyvatele až tehdy, kdy již byly dobře zalidněny i „Dolňáky“ a kdy již se začal ukazovati rozdíl mezi obyvatelstvem buď pro jinačí živnost a způsob života, buď pro podnebí nebo vlivem styků s obyvatelstvem sestupujícím s opačné strany hor, takže i na pokrevenství zapomínali, ba snad i nepřátelství povstávalo. — Že Slovák z rovin, na př. z okolí trnavského, nenazývá „Horňákem“ sebe, ale pouze Liptáka, Oravce atd., to nemění na věci ničeho. Neboť i když tam není hor opravdových a tyto jsou i nižší, za to přece jen celé Slovensko je více méně vrchovaté, a roviny máme zase nejen okolo Trnavy, ale i jinde; na př. kdyby člověk nevěděl, že je v Oravě pod Babí Horou, domníval by se že je na šírých rovinách „dolňáckých“, kdežto ve skutečnosti stojí na velmi vysoké planině.

Uherské Slovensko rozprostírá se na severovýchod po Vrchovinu a Bukovinu (oba názvy jsou přirozené a slovenské). Odtud přirozené hradby — hranice, Karpaty, sahají k jihozápadu, dotýkajíce se tam bratří Rusů a Poláků, tuto bratří Slezanů, Čechů a Moravanů. Hranici východní určiti je čím dál tím těžší pro násilnou maďarisaci a promyšlený nátlak maďarského živlu na čistě slovenské kraje.

Drem Körösim vymyšlený a chauvinismem oktroyovaný název „starý maďarský kraj“ anebo „dávnější poslovenštěný kraj“ obstojí jen u nejkrajnějšího chauvina maďarského. Nebo topické názvy jsou všade, kde Slovák obývá, takměř bez výjimky staré a ryze slovenské a sahají hluboko do krajů, pokládaných za ryze maďarské, tak že my můžeme plným právem — bohužel — mluviti o „starých slovenských krajích“ a „dávnějších pomaďarštěných krajích“. Ptáš se takového „Maďara“ na příjmení a slyšíš: Chorvát, Šimko, Príboj, Košela (ovšem pokud ještě nestačili matrikáři, kněžstvo, úředníci a notáři i bez 50krejcarové taxy přemaďařiti příjmení), cítíš se mezi bývalými Slováky, a kdyby byly nápisy v hrobech křesťanských, všade bychom přicházeli na hroby slovenské, a takovými hroby jest obtočeno maďarstvo, a obtáčejí je domnělí jeho přátelé co den hroby hustěji, až bude celé páchnouti umrlčinou… To, co dosavad je skutkem dovršeným, to všecko má na svědomí církev katolická, nebo dosud jen tato maďarisovala účinně, a započala to dříve než stát a společnost; jen církev katolická pomaďařuje, úplně zanedbávajíc, ba cynicky pohrdajíc svým pravým povoláním. Za pohřbívání Slováků „stola duplex“ nechybí!

Hranicí Uherského Slovenska od jihozápadu jest řeka Morava, ale ne hranicí přirozenou, tím méně ethnograsickou, neboť přerývá týž celek, totéž Slovenstvo na dvoje, totiž na Moravské a Uherské Slovensko. Na sever a na severozápad přirozenými hradbami jsou Karpaty^[1] až na severovýchod. Hranicí jižní jest Dunaj od Požúnu až k Ostřihomu; kolik na levé straně Dunaje jest obcí maďarských, tolik s oné strany jest slovenských. Dále pokládá se za hranici Ipel a Šajava a to až tam, kde zřídla jejich z jistého vrchu vyvěrají; ale ani to není správné, poněvadž na př. na Dunaji^[2] slovenské obce sahají až k Vacovu. Uherské Slovensko zahrnuje v sobě stolice Požún, Nitru, Trenčín, Oravu, Liptov, Spiš, Šaryš, Zemplin, Ung, Turec, Zvolen, Těkov, Hont, Novohrad, Gemer, Tornu, Abauj… Kolik po těchto slovenských stolicích roztroušeno je Maďarů a Němců (rozumím zde Maďary rozené), tolik roztroušeno je Slováků po stolicích zde nejmenovaných, takže, kdyby došlo na skutečné rozlišení, zjevily by se nám stolice jmenované jako čistě slovenské, i nebylo by tam slyšeti jiného zvuku kromě slovenského. Z milosti počítají nás něco přes dva milliony; kolik nás je ve skutečnosti, to milý Pán Bůh ví! Ale jestliže záleží Slovanstvu na tom, aby nemusilo mluviti v krátkém čase o nás jako o „slovenských hrobech“, je už svrchovaný čas, aby Slované chytali se ve prospěch Slovanstva toho, čeho Němci a Maďaři chytají se Slovanstvu na škodu… Platonické sympathie ničeho nám nenadělí! Nesmíme dopustiti, by hranice velikého Slovanstva úžily se v prospěch malého, neevropského národa! Potupa je to Slovanstvu!

Slovensko leží mezi 48° a 50° zeměpisné šířky a mezi 16 a 1/2° a 23 a 1/2° zeměpisné délky. Podobou svou je širší než delší, od severovýchodu na jihozápad je asi 500 km dlouhé, za největší šířku může se vzít polovice toho. Nejsevernější bod Slovenska je vrch Polica při Horní Zubrici v Oravě.

Plocha jednotlivých stolic čítá:

Požún: 4505 km²

Nitra: 5432 km²

Trenčín: 5827 km²

Orava: 2150 km²

Liptov: 2359 km²

Spiš: 3798 km²

Šaryš: 3952 km²

Zemplin: 7855 km²

Ung: 3481 km²

Ugoča: 1530 km²

Turec: 1316 km²

Těkov: 3244 km²

Zvolen: 3020 km²

Hont: 2664 km²

Novohrad: 4563 km²

Gemer: 4706 km²

Torna: 702 km²

Abauj: 2992 km²

Ostrihom: 1144 km²

Bereg: 4240 km²

Podle těchto údajů z r. 1863, částečně už snad zastaralých (Jan Hunsalvy, A magyar birodalom természeti viszonyainak leirása), Slovensko obsahovalo by bezmála 59.445 km². Poněvadž v užším smyslu Uhersko (bez Sedmihradska) má 272.651 km², Slovensko činilo by asi jednu čtvrtinu.

Z toho prostoru největší část jsou hory. Širší roviny najdeme od Trenčína dolů, okolo Trnavy po Požún a za Bílými horami čili Záhořím, kterážto rovina má potom své pokračování i za řekou Moravou. Planinou anebo vysokou rovinou mohli bychom pojmenovati, jak již bylo vzpomenuto, horní část Oravy.

Obec nad hladinou moře nejvýše ležící je Smokovec 1046 m, Boca 948 m, Šumjac a Ipoltica 885 m, Štrba 815 m.

Nejvyšší hory Uherska (skoro bych řekl, že všecky hory Uher) leží na Slovensku, které obyčejně jmenujeme svými nebetyčnými Tatrami. Jihozápadní pohoří má své jméno „Bílé hory“, podle vápence zde převládajícího. Tento název nesou až po Starou Turu; odtud táhne se Javořina až po Lysou Horu. Odtud počínají se pravé Karpaty a trvají po Vrchovinu asi na 56 km zdéli (ba přes Sedmihradsko až po Dunaj, ale těch si zde nevšímáme), přijímajíce název „Beskydy“ s Babí Horou, Pilskem, které potom výběžky své vysílají do Oravy a Trenčína. Pohraničné sněhové hory, vlastní Tatry, sestupují rychle do údolí Popradu a Latorce. Nejvyšší končiny jsou Gerlach, Lomnica, Kriváň, Vysoká, Končistá, Roháč, Kopa, Choč, Šíp, Turík, Baranec, Bobrovec, Magura atd.

Střední hory můžeme pojmenovati horami Rudnými (Rudohořím), ježto název „Tatra“ je velmi pohyblivý; tímto jménem rozumějí se brzy veškeré střední hory kolem „Královy hoľe“, brzy jen turčanská i liptovská Velká Tatra anebo právě oravská Malá Tatra. Nejlepší je děliti je podle řek, při čemž východiskem je nám „Králova hoľa.“ Tak horstvo jedno provází Hornád, výběžky své pouštějíc do Gemeru a Torny až po Košice. Druhé horstvo mezi Hornádem a Popradem zabírá Spiš. Ze dvou druhých, o mnoho delších horstev vyšší rozkládá se mezi Hronem a Váhem v Gemeru, Zvoleně, Turci, Trenčíně, Nitře asi na 148 km, nižší na levé straně Hronu v Těkově přes Hont až do Novohradu; mezi středním Hronem a Iplem nazývají se Krušnými nebo Ostrovskými horami s nejvyšší horou Sitnem. Připomínám ještě Nitranské nižší hory na levém břehu Váhu.

Jinak roztřiďuje hory Kitaibel, jinak Beaudant, jinak Rochel, jinak Peťko; tento poslední vychází od poměrů geologických, a tyto nás jistě neméně zajímají než velkolepá zevnější podoba hor našich. Počínaje „Královou hoľou“, dělí je na dvě hlavní horstva, na západní a východní, jak je u samého počátku rozdělují zřídla Hrona a Váhu. Avšak útvary nenásledují běhu těchto potoků. Západní horstvo souvisí s trenčanským až po Požún; jižní z Gemeru po Nitru; Hron a Váh je tedy přervaly. V obojím horstvu převládá žula a rula, ale v západním jsou vrstvy pravidelné, kdežto v jižním přijímají náhle pořádek opačný.

Křemnické a šťavnické trachyty přináležejí k jižnímu horstvu a směřují k severu; stopování jich ztěžuje však ta okolnost, že právě zde je přerval Hron.

Že to, co zde bylo pověděno, jest jen kostrou, netřeba dokazovati. V horách těchto, v jejich úbočích a dolinách je na sta a tisíce jmen, jedno zvučnější druhého, jedno etymologičtější než druhé, a skoro všecka jsou ryze slovenská, rozlišujíce horstva větší podle stolic, menší podle chotárů^[3] a v chotárech až do nejmenších podrobností, jmenujíce každou parcelu, každý koutek, každý palouk, skoro každou píď vlastním názvem.

Vypočítati jen jména větších vrcholů a pahorků, vypočítati jen jména hor, jako Ptáčník (Klakovské hory), táhnoucích se od Prívidze až po Sv. Beňadik, vypočítati Javoří v Novohradě, Detvánské hory, Křemnické hory atd., je skoro nemožno!

Něco přece na ukázku, by laskavý čtenář viděl, že podrobný popis tvořil by celou literaturu a že se slovenského stanoviska bylo by to nevyhnutelně potřebné. Ani byste nevěřili! Při čtení popisu jinojazyčného jen se vám hemží před očima slovenské názvy (nehledě ovšem na obligátní chyby a zpotvořeniny), takže téměř tomu rozumíte úplně, třeba byste v oné cizí řeči ani dost málo nebyli zběhlí. Přijde vám to tak, jako byste stáli u mohutné zdi: kvádry poznáte do jednoho, jen bláto a krajní třísky (křidlice) jsou vám neznámy, a ani nevíte, nač tam vlastně jsou. Z toho vidíme, že čistoslovenských místních názvů třeba užívati, i kdybychom psali latinou anebo jinou cizí řečí, i není potřeba sháněti se po jménech zpotvořených a neživých, neslovenských. Jen kdybychom znali názvy slovenské! Proto naléhavě potřebný jest slovenský místopisný slovník. Nebo dokud jsi nucen čerpati z pramenův cizích, kalných, tu přecházejí i do spisů slovenských místní názvy zpotvořené a neslovenské.

Horstvo Bílých hor či Malých Karpat, zahrnujících v sobě Javořinu a Beskydy, zaujímá od Požúna až po Nový Sudec (Sandec) délku 371 km, kdežto šířka je velmi rozmanitá. Záleží většinou z mořského či tak řečeného karpatského pískovce (sucoidae) a vápence, ve kterém u Pajštúnu jest jeskyně, zvaná „Zbojnická díra“, druhá pak u Cajly; pod Plaveckým Zámkem je jich pět. Nejvyšší vrchol Burian má 745 m, Havraní Skála 696 m, Větrník 681 m.

Javořina sama až po Trojačku jest dlouhá asi 103 km. Útvar křídový, kolem však vápenec, plný zkamenělin až po Púchov. Nejvyšší vrcholy: Javořina 966 m, Trojačka 948 m, Velký Lopeník 907 m, Chmelová 902 m. —

Beskydy mají asi 148 km zdéli; na nich roste již kosodřevina; nižší hranice kosodřeviny jest ve výšce 1517 m.

Vedle neptunických vrstev (jako výše) ukazují se tu i plutonické a vulkanické, čedič a těšinit (tak nazvaný, že ho původně našli u nedalekého Těšína). — Výšky hor: Babí Hora 1725 m, Kněhyňa 1257 m, Velká Poloma 1068 m, Žlabica 1018 m, V. Stoček 981 m. Jeskyně jest u Gírové při Jablonce.

Malá Tatra (Osúskými horami i Studencem, Malým Kriváněm i Turčanskými hoľami zvaná) táhne se od Námestova v Oravě dolů až po nitranský Inovec (1042 m) 148 — 163 km zdéli, 14 — 42 km zšíři. Je to hlavně žula, pískovec, vápenec a na Inovci rula. Vrcholy: Malý Kriváň 1668 m, Velká Razuča 1594 m, Rajecka Věterná hoľa 1461 m, Křížna 1446 m, Minčov 1364 m, Klak anebo na Klátě 1353 m, Žibrit a Manin 889 m, Rokos 1007 m, Stráža 874 m, sačkov 512 m. Toto pohoří má několik teplic, jako Píšťany (166 m), Rajecké 427 m, Trenčanské (282 m) a Bielické Teplice (184 m). Jeskyně jsou tyto: Dupna u Pružiny (368 m), Mojtín 549 m, Mořské Oko nad Stránským 654 m. —

Velká Tatra, zahrnujíc v sobě Nitranské, Klakovské (Ptáčník), Novobaňské a Křemnické hory a Žďár, táhne se mezi dolinami Nitry, Turce a Hrona od měst Nitry a Sv. Beňadika až po Ružomberk a Ratkovou na 103 — 163 km zdéli, v šířce 7 — 42 km. Jádro hor, počínaje od Zobora a Tribeča, je žula a rula; Klakovské a Křemnické obsahují trachyt, sem tam pískovec, vápenec, křemenec a břidlice. Hory Křemnické jsou zvláštností celého kontinentu! (Viz J. Dohnányi, Vulkanismus a jeho útvary na okolí Kremnice. „Sbornik Museálnej sl. spol.“ II., 1897, 178.) Z vrcholů buďtež uvedeny: Ptáčník 1346 m, Homolka 1286 m, Zobor 581 m, Lavrin 1018 m, Piarg 799 m, Veľká Krížna 1571 m, Tlstý vrch nad Blatnicí 1373 m, Vel. Tatra 1134 m. Koupele jsou ve Štubni, žernovy v Novej Bani. — Sem spadají nejbohatší rudnice Křemnické, jež potom přecházejí do sousedních Ostrovských vrchův.

Dále jsou Ostrovské hory. Sem počítá se i Vepor se svými výběžky, rozloženými po Novohradě, Zvoleně a Gemeru. Tu též jako v Křemnici převládá trachyt, prostoupený malými vrstvami granitu (žuly), ruly, vápence, porsyru, perlitu, pemzy atd. Šťavnická Kalvaria je čedič; v Hliníku vyrábějí výborné porsyrové žernovy. Drahé kovy, jako v Křemnici, i zde obsahuje zelenokam. Vrcholy jsou tyto: Sitno 1014 m, Tanád s Paradajzem 942 m, Klak v Gemeru 1415 m, Bradlo 1025 m, Poľana 1459 m, Vepor 1341 m, Javoří a Jasenica 1024 — 1044 m. Teplá voda vyvěrá ve Výhňách a v Sklených Teplicích.

Zmínky zasluhují Zvolenské hole (Nižné Tatry) s Ďumbírem 2045 m, Královou holí^[4] 1943 m, Šturcem 1900 m, Vápenicí 1692 m, Šuňavou 857 m, Prašivou 1709 m, Orlovou Skalou 1796 m, — délka od Šturce po Vernár 74 km, šířka 21 — 28 km. I zde v rule a žule nachází se ryzí zlato (Boca), měď a olovo. — Koupel: Korytnica 845 m. — V Demianové jeskyni navštěvovatelé obdivují se sloupům ledovým. —

Sem připojují se rudné hory Spišské. Nejvyšší jejich vrchy jsou: Revúcká hoľa 1300 m, Volovec 1270 m, Hnilec 505 m, Dobšinský vrch Tresník 1340 m, Košická Laštovica 1044 m, Revúcký Kohout 1393 m, Stoličná 1450 m, a v Tornanské stolici Plešivská Hora 827 m. V pohoří tomto jsou hojné jeskyně: Lednica, Baradla (Bradlo, Ágtelek — Vápenný krápník) a Jasovská jeskyně.

Více odděleno a tak i méně s jiným horstvem spojeno je pohoří Matry. Do této skupiny spadají hory mezi Šajavou, Rimavou a Iplem, známé pod názvem Bukovské hory, Janovské a Plzeňské (Berženské) hory, v šířce 28 — 63 kmkm, zdéli 148 km. Rozprostírají se v stolicích Boršodské, Hevešské, Novohradské a Pešťské. Nejvyšší vrcholy jsou: Nagy Galya při Mužle 963 m, Nagy Hideg 864 m, Nosál 650 m, Driagel 555 m, Piliny 386 m, Ajnáčka 300 m.

V pohoří tomto smíšeny jsou všechny skalní útvary: trachyt, zelenokam, pískovec, čedič, tus, láva, vápenec, břidlice čili opuka, která se nazývá opukou i v Novohradsku od Palóců (Hunsalvy I., 332). Poznati, jací jsou to Palóci, totiž popalóčtění Slováci, jako všicci „Maďaři“ v tomto kraji!

Středem a ozdobou uherských Karpat jsou vlastní Tatry. Na hranici Liptovska, Oravska a Haliče zdvihají se samostatně, odděleny jsouce od ostatních hor rozsáhlými údolími. Počínají se v úhlu mezi Váhem a Oravou a rozprostírají se až po ústí Popradu a Dunajce v délce 163 — 170 km, v šířce 14 — 42 km. Přesnější rozměry udává Dr. Stanislaw Eljasz Radzikowski ve svém výborném spisu „Pogląd na Tatry“, odkud béřeme i výšku hor v metrech. Podle něho rozprostírají se od Kvačian v Liptovsku až po Bialou ve Spišsku v délce 68 km a od Hrádku po Poronin v šířce 34 km. Složeny jsou z vetší části ze žuly, vápence, ruly a rozmanitých pískovců. Drahé kovy vyskytují se tu v malém množství a nesouvisle, železa je více. Nejvyšší vrcholy jsou: Gerlachovský Štít 2663 m, Lomnica 2633 m, Ľadový (= Ledový) Štít 2629 m, Kolba 2623 m, Kežmarská hoľa 2559 m, Končistá 2535 m, Hoľa nad Zeleným plesem 2535 m, Vysoká (na ní ještě nebylo nohy lidské!) 2555 m, vrchol Mořského oka 2500 m, Kriváň 2496 m, Ostrá 2318 m, Kopa 2297 m, Roháč 2126 m, Baranec 2183 m, Tichá 1980 m, Bobrovec 1663 m, Choč 1613 m, Liptovská Magura 1230 m, Krížna 2040 m, Havran 2151 m, Beskyd 2013 m, Svinica 2293 m, Giewont 1900 m, Tupá 2183 m atd.

Všecky nejvyšší vrcholy jen s jednoho místa možno viděti a to s Ihly (1252 m), ležící od Lúčky na východ. Ale odkudkoli shlédneme, pojme nás závrať a ustrneme nad velikou mocí Stvořitelovou!

Hranice věčného sněhu a ledu měla by tu býti 2300 m, avšak není tu ani jednoho pravého ledovce, ač právě jsou tu vrcholy o mnoho vyšší a ve švýcarských Alpách sestupuje hranice věčného sněhu hodně níže. Na temeni Kriváně, ba i Lomnice v létě jsou květiny. Co toho příčinou, že při takové výšce přece neostane sníh a led rok od roku? Vysvětlují to tím, že Tatry stojí osamotnělé, jsouce vydány větrům se všech stran, a že vrcholy a hřebeny jsou tak ostré (na jednom místě sotva několik metrů široké), že se na nich větší množství sněhu usaditi nemůže. Za to však ráz ledovců Tatrám odepříti se nemůže, neboť v kotlinách leží sníh, který nikdy nezmizí. Cest po hřebenech není, porůznu ani chodníčkův!

Nejnavštěvovanějšími místy v Tatrách jsou stavy či plesa a vodopády; těchto jest málo, stálé snad jen 2-3. — Jezer udává Dr. Stan. Eljasz Radzikowski (Pogląd str. 20) na 121. Největší a nejhlubší z pěti polských stavů je Velký stav; následuje Rybí pleso anebo Mořské oko, mající povrchu 33 hektarů, hloubky 49,5 m, Štrbské pleso^[5] ve výšce 1351 m, jehož objem jest 20 hektarů, hloubka 20 m, Černé pleso nad Mořským okem ve výši 1626 m, objem 22 hektarů, hloubka 47 m; dále Bílé pleso ve výšce 1613 m, objem 1 hektar, Zelené pleso Kriváňské 2016 m, objem 2 a 1/3 hekt.; Popradské pleso 1507 m, objem 6,88 hektarů, hloubka 16 m. (U Pribylinského plesa v Liptovsku mluví se o přílivě a odlivě a o hloubce přes 60 m! „Orol“ I., 1870, strana 157.)

Co se týče rostlinstva, můžeme rozeznávati čtyři pásma: první do výše 960 m, v němž jsou rozsáhlá pole, luka a osady; druhé do 1344 m, vlastní pásmo lesní; třetí čili pásmo kosodřeviny do 1920 m; výše tohoto setkáváme se jen s plazivými vrbami a jinými plazivými kříky, některými travami, a potom s lišejníky a mechem! Na nižších „hoľách“ jako jinde tak i zde na rozsáhlých pastvinách krátké léto tráví dobytek hovězí a ovce, ač právě stáda a pastýři mnoho trpí rychlými změnami povětrnosti a sněhem. V nížinách Tater dobývají kamenného uhlí a rašeliny.

Ještě je třeba připomenouti Spišské hory, Vrchovinu a hory až po Hornád (Hernad), které takto vyplňují severovýchodní kout Slovenska ve Spišské, Šaryšské, Ungské, Berežské a Zemplinské stolici až po Abauj a Tornu v délce as 653 km, v šířce 89 — 207 km. Připomíná se jen vrch Branisko 758 m, Repisko 1222 m, Kuligura 1245 m, Čorna Repa 1249 m, Bystrá 1812 m, Rušky vrch 1962 m. Složeny jsou z pískovce. —

Hlavní žíla (nejen Uher, ale celé Evropy) je řeka Dunaj, která nejvíce přítoků do sebe přijímá a Černému moři odvádí. Nás týkají se jen přítoky jeho s levé strany.

Morava, jako jihozápadní hranice Uher, předěluje Slovenstvo na dvoje: na naše uherské a moravské „Slováctvo“. Od pramene po ústí má délku 390 km, v přímé čáře 222 km. Připomínám jen největší přítoky s naší strany: Skalický potok, Myjavu, Bystřici a Vedrici. Tyto s mnohými jinými přetékají Záhoří za Bílými horami. — Přejdeme na tuto stranu hor Bílých do obvodu Váhu. Váh je nejdelší naší řekou. Počátky jeho jsou: Černý Váh, prýštící se pod Královou holí, a Bílý Váh, vytékající ze Zeleného plesa na Kriváni. Po svém spojení u Královské Lehoty nazývají se Vážec; potom přibývá s prava Oravka (s počátku též Černá a Bílá Orava), s leva Turec, dále s pravé strany Kysuca a Dubová. Následuje Dudváh, který však do Váhu nevtéká, ale do Malého Dunaje. Sám Váh, překonav 363 km cesty, u Komárna padá do Dunaje. Nosí vory (pltě) od Hrádku, lodi od Povážského Nového Města. Spád od pramene po ústí jest 833 m. Protéká Liptov, Turec, Trenčín, Nitru, dotýkaje se Spišska a Požúna.

Řeka Nitra počíná se v Nitranské stolici u hranice Turčanska; s levé strany spojuje se bočným jedním ramenem s Žitavou, kdežto druhým vpadá do Dunaje. Žitava vytéká v Těkově a přechází do Nitranska.

Hron počíná se v Gemersku, vchází do Zvolenska a Těkovskou stolicí na rozhraní Hontu a Ostřihoma padá do Dunaje v délce 267 km, v čáře přímé 148 km. Vtékají do něho s pravé strany Bystrá, Bystřica, Ščavnička, Křemnica, Žarnovica, Novobaňský potok, s levé strany Hronec, Slatina s Neresnicí, Bzenica, Voznica, Dobrá a Sikynec spojený s Perecem.

Ipel prýští se na rozhraní Novohradska, Zvolenska a Gemerska. V délce asi 207 km přibírá s prava Leštanský potok, Krtýš, Litavici spojenou s Krupinicí a Šťavnicí; s leva větší přítok je Dobroda, ostatní jsou nepatrné.

Potoky na severovýchodě Slovenska, vtékající potom do Tisy, jsou: Černá Tisa a Bílá Tisa (pozoruhodné jest, že jako prameny Váhu a Oravy jsou Černý a Bílý Váh, Černá a Bílá Orava, tak je tomu i u Tisy), potom s prava Talabor, Ág, Borša, Latorca, Bodrog, Laborec, Ondava, Topol, Šajov, Hornád, Bodva, Rimava.

Studnice a prameny či zřídla máme nejrozmanitější, jak sem tam bylo připomenuto. Nejvýše ležící jsou pod Lomnicí 2379 m; minerální vody: Smokovec 993 m poniky či občasné prameny se též vyskytují, na př. Ztracený („schovávací sa“) stók v Nitransku a Ztracená ve Spiši, proto tak nazvaná, že voda časem se tratí. Minerálních a léčivých vod v Uhrách jest snad přes 1000! O zřídlech velmi silných, tak že ženou mlýnská kola, domníváme se, že jsou to potoky, které ve druhé, třetí dolině tekou na povrchu, potom skryjí se pod zemi a v druhé dolině zas vyjdou na povrch (jakých nejvíc nachází se v chorvatském Krase). Takové zřídlo znám v Bohunicách v Hontě, na Velkém Poli v Těkově, v Plaveckém Sv. Mikuláši v Požúně, a bylo by důstojno, by blízcí vzdělanci zevrubněji prozkoumali a kraje své popsali. Kolik pamětihodností a zajímavostí by mohli vynésti na světlo!

Podobně byla řeč sem tam o jezerech, rybnících, mořských okách a plesech. Jedním slovem: víc je jich mezi horami než na rovinách. O umělých stavech v okolí báňských podniků, jako na př. o Šťavnických, byla řeč (viz Veleba Sitna); sem patří však i přirozená jezera. Tato nacházejí se na takých místech, z nichž dešťová a sněhová voda odtéci nemůže. Z těchto mnohá nejsou ve větších spisech popsána, jako na př. Tepliansko-Žakylské mořské oko (viz „Tovaryšstvo“ III.) anebo Žarnovicko-bzenická dvě mořská oka. Jejich hloubku nemožno si jinak vysvětliti, než že sama jsou velmi stará, a země kolem nich během tisíciletí „narostla“, nakupila se.

Co se týče temperatury Slovenska, připomínáme aspoň průměrnou teplotu několika míst (obrázok 1):

Větry můžeme rozděliti na vrchní pasát a spodní pasát. Vzduch nad rovníkem velmi ohřátý vystupuje totiž a spěje k točnám, čímž potom vzduch studený tlačí se k rovníku. Přece však převládají u nás severní větry. Vichřic máme nejvíc v jarních měsících, nejméně v jeseni.

Slovensko je jako stvořené pro stromoví jak ovocné tak lesní, pro zvěř jak domácí tak divokou. Řeky jsou plny ryb a raků, močály vodního ptactva. Industrie, pravda, či lépe řečeno lakota přistěhovalého cizího živlu od několika roků k nepoznání změnila poměry. Lesy zničila, čímž povětrnost vykazuje nepravidelnosti, o jakých staří nesnili; staré zkušenosti (pranostika) pozbyly již úplně platnosti. Přívalů a bouřek míváme nyní více za rok než před tím za 20 — 50 roků. Povodeň za povodní. Prameny mizejí, potoky vysýchají, pole, vrchy jsou zrýhované, a co u nás voda odnese, tím na dolinách řečiště zanáší a pole zanáší, že žádné plány regulační nepomáhají; to je tedy kolikeronásobná škoda! Lid paseky a stromky na poli svém mýtí; ptactva vůbec, najmě zpěvavého, je rok od roku méně, tak že sady a lesy od housenek a chroustů musí čistiti ruce lidské, což před tím činily zobáčky ptačí. Nízké zvěři divoké je málo; na místo té rozmnožují se někde divoké svině a nadělají hospodářům přemnoho škody. Netřeba podotýkati, že vinohrady jsou téměř zničeny, a rozmanití kazisvěti hrozí i obilí! Stromoví a vůbec rostlinstvo nehodláme specisikovati, dost na tom, že květena je krásná a bohatá, jak rovinová a močálová, tak horská, i na „hoľách“. Poměry mezi rostlinstvem a živočišstvem jsou čilé; chov dobytka (skotu) převládá, ovčáctví upadá, sem tam pěstuje se hedvábnictví.

Andrej Kmeť.