ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kdykoli prohlížím své náčrtky, vždy upoutají mne znovu listy, kde poznamenal jsem si kresbou i písmem nejrozmanitější zjevy z tak zvaných českých husitských vesnic ve stolicích Gemerské, Malohontské a Novohradské.

Naskýtala se tu taková spousta přezajímavého materiálu národopisného i uměleckého hned na povrchu a při prvních krocích, že nebylo mi lze od toho nového pro mne zřídla téměř ani se odtrhnouti. Vrátil jsem se sem za rok znovu a byl bych přišel po třetí i čtvrté, kdybych jinými neodkladnými pracemi jinak nebyl vázán.

V tom stavu, v jakém nalézají se mé kusé poznámky, viděl jsem, že nehodí se k ukončené stati, ale odhodlal jsem se k uveřejnění jisté části, jako náčrtku, přece z toho důvodu, že důležito v čas upozorniti na převzácný kulturní náš materiál, jejž poznamenati a prostudovati co nejrychleji bylo by v zájmu jak slovenského národa, tak v našem.

Když stopoval jsem vývoj kroje a dřevěného stavitelství v Čechách, na Moravě a Slovensku, upozorněn jsem byl při jedné příležitosti na díla Lad. Bartholomaeidesa, slovenského evang. faráře ochtinského, žijícího na sklonku předešlého století, kde na pokraji mapy župy Gemerské a Malohontské nakreslena jest docela neumele Češka malohontská v charakteristickém svém kroji, jako zástupkyně potomků oněch Čechů, kteří se tu v 15. století byli usadili a zde až do konce minulého století, jak díla uvedená praví, ve svém rázu zachovali.

Zaujat zprávou tou, dal jsem si z uvedených děl „De Bohemis Kishontensibus antiquis et hodiernis commentatio historica“ a „Notitia Gömöriensis“ nejdůležitější místa přeložiti. V tu dobu naskytla se mi též vzácná příležitost tyto kraje Čechy obývané navštíviti.

Byl jsem přijat jako vždy a všude na Slovensku s otevřenou náručí.

Hůře bylo mi později na farách, kde jednotlivci byli ke mně sice přívětivi, ale docela zapjati, šlo-li o podání jakýchkoliv zpráv historických anebo národopisných. Není prý starých záznamů.

Strach anebo zaujatost měly tu, zdá se mi, na odpovědech jejich podíl.

Studiím mým bylo to značně na újmu, leč i tak poznamenáním toho, co jsem viděl bezprostředně, lze z minulosti dosti vyvážiti a obraz bývalé vzdělanosti a charakteristiky uvedených dějin poněkud odestříti. Jinému snad se přece podaří po jiné stránce obraz ten doplniti anebo poopraviti.

Bartholomaeides ve svých dílech vypočítává dopodrobna, opíraje se o staré autory, kde Čechové jsou v uvedených stolicích usedlí a kdy a jak sem přišli atd., a tak lze snadno označené obce a mimo to i jiné vyhledati a nynější stav jejich studovati.

Aby snadněji bylo lze vpraviti se v můj náčrt, stůj zde několik volně přeložených a sestavených výpisků, neboť fakta tu uvedená nebudou u nás asi šíře známa.

V 15. stol. vpády Čechův a boje s nimi staly se velmi památnými. Koloniemi Čechů byla stolice Gemerská hojně osazena. Uhry po smrti krále Albrechta byly rozdvojeny stranami, jedna přála královně Alžbětě a synu jejímu Ladislavu, druhá Vladislavu I. (III.), králi polskému. Nastala krutá domácí válka; z Čech vysláno bylo vojsko, v jehož čele byl Jan Jiskra z Brandýsa. Od královny dostal darem krajinu mezi Košicemi a městem Zvolenem, kde nejen osadilo se vojsko, ale i kolonisté z Čech.

Šlechta v Gemerské stolici a i jiná přála Jiskrovi, obyvatelé byli oddáni Čechům, a lze za to míti, že všechna opevněná místa dostala se do jejich rukou, kde klidněji než všude jinde Čechové mohli žíti. I v sousedních komitátech Čechové sváděli vítězné bitvy, zvláště v Spišském, Šaryšském, Zemplinském a Abaujvarském.

Osud strany Ladislavovy závisel na činech a udatnosti české. Mnoho tvrzí a hradů bylo té doby zbudováno od Čechů a výpady odtud činěny.

Právem naskýtá se otázka: jaké byly tyto tvrze od Čechů zbudované a zda náležejí naší župě?

Záměna jmen u Bonfinia, starého dějepisce, znesnadňuje zkoumání. Rozumí se samo sebou, že staré tvrze na vrub Čechů přičísti nelze, jak Bonfinius uvádí, třebas byly Husity osazeny, z nich jmenuje jen Fryšták v Nitranské stolici, Drenčany v Gemeru a Rychnavu. Ostatně nezbývá než domnívati se, že při onom množství tvrzí, té doby od Čechů vystavěných, jmenovaný dějepisec měl hlavní zřetel k chrámům a tyto označil jménem tvrzí. Skutečně ráz kostelů, které bezpochyby jsou díly husitskými, tomu nasvědčuje.

Čechové zakládali své chrámy na místech vyvýšených, opevňovali je věžemi a zdmi kol dokola, nehledíce tu na okrasu, ale na bezpečnost místa, o čem svědčí hojné otvory ve zdech ku metání a střelbě určené. Čechové užívali těchto chrámů jako opevnění. Taková tedy byla tvářnost budov posvátných.

Chrámy druhu toho povstaly v stolici Malohontské a Gemerské. U opevněného tábora českého u Lučence svedl Korvín nešťastný boj; v boji však neustal a dobyl opevněných míst českých a tvrzí, nejprve u Hodějova, později Rožnavské a Drenčanské, kteráž poslední, od starých tvrzí tu oddělená, byla v rovině zbudována, konečně i Zvolena.

Panování Čechů trvalo as 28 roků, až králi Matiášovi teprve podařilo se je pokořiti. Dobyto Fryštáku a Vadny, tvrze Mysle nedaleko Košic, Galzechina, později Šaroského Potoku a krajiny na řece Šajavě. Zachován byl pouze Balog. Za nedlouho padl i zámek Žirkovický. Roku 1461 dobyto asi Muraně.

Král Matiáš Čechů nezničil, obdařil je právem občanů uherských, Jiskrovi nedovolil se vystěhovat, ale udělil mu magnátství uherské a pokládal ho za přítele a rádce.

Čechové v těchto krajinách uzavírali sňatky a budovali příbytky pevné, jako by nikdy nechtěli odejíti, a víru i šířili. I v stolici Spišské a Šaryšské byly jejich fary. Totéž i v župě Gemerské: byly tu zakládány osady od Čechů a kostely dílem od základu stavěny, dílem zaujaty. Opevněny byly hradbou kol dokola. V chrámech přijímalo se pod obojí způsobou. Znamením kalicha bylo označeno mnoho chrámů, a znamení ta byla vídána i na místech starších českých tvrzí, jako v Rožnavě, Krásnohorce, Gýmeši, v Rima-Seči, v Balogu, Drenčanech, v Štítníku, Dopšině, Jelšavě, Kameňanech, Ratkové, Tisovci a jinde ještě po různu. Kostely v Ratkové a Tisovci měly znamení kalicha ještě za doby spisovatelovy.

V obřadech církevních zachovalo se dosti zvláštností z doby husitské. Ritus tento jest zachován ne snad jen u Slovanů zdejších, než i u Němců a Uhrů.

Čechové usadili se hlavně v dolině Rimavské; rozmnožili zdejší obyvatelstvo a zakládali nové osady v lesích; jména osad tomu nasvědčují: Čerenčany, Záhořany Malé a Velké, Tenedník, Vrbovce, Brezovo, Klenovec, Tisovec, Hňušta, Pila a Hačava, Hrachovo, Rimavská Baňa, Přibog atd.

Tvrz Maginhrad u vsi Nižný Skalník připisuje se Čechům; taktéž vrch, na němž jest Rima neb Colono Banence (Rimavská Baňa), byl od Čechů opevněn.

*

Dědiny „husitské“, které jsem na svých cestách navštívil, neliší se na první pohled nijak od jiných slovenských obcí. Obyvatelstvo zdá se mi dokonale již sloučeno; ovšem bylo by možno závažné slovo jen tehdy, když by člověk déle tu přebýval, s obyvatelstvem dokonale srostl, slovenskou řeč dokonale znal, zdejších jmen a příjmení si všímal, staré zápisy sledoval a staré ústní zprávy zachycoval.

Velmi zajímavou studii přinesl v tomto směru článek „Stari a terajší husiti Gemersko-malohontski“ Julia Botty ve ,Slovenských Pohľadech‘ r. 1886.

Mně, jako technikovi, nápadny byly jen některé jednotlivosti srubového stavitelství a zejména pak hřbitovy hrazené s kostelíky uprostřed, na než jsem pozornost svou soustředil.

Kamkoli jsem během let na Slovensku přišel, všady přicházel jsem na nejrozmanitější stopy starých styků českých a slovenských, jež se zejména ke dvěma obdobím vztahují.

Doba husitská připomíná se zde nejen zbořenými hrady, nýbrž i velkým množstvím hrazených kostelíků a tvrzí, více ještě než v samých Čechách, i když snad fama leccos připsala na vrub tohoto mocného hnutí, co jinde mělo svůj původ.

Podobně i k 17. století se mnohé víže; bylyť tehdy vzájemné styky nejsilnější, a duševní a kulturní jednota vedla tu až i ke společné řeči spisovné. Sem také uchránily se nejbezpečněji tisíce a tisíce Bratří a Čechů pod obojí, jimž bylo pro víru vlast opustiti.

Ve vesnicích „husitských“ i nyní připisují nynější obyvatelé kostelíky podle podání Husitům; teprve v nové době zdá se, že tu a tam jest přání lidu vymluviti původ dědin a takovéto založení kostelíků a ohrad hřbitovních a na Husity vzpomínati nikoliv jako na předchůdce a bratry u víře, nýbrž jako na zbojníky, kteří tu jen zlo páchali a byli posléze zahnáni.

Bartholomaeides dobře činí, když jen některé z kostelíků klade do doby husitské a jiné má za starší; dáť se někde starší založení ještě nyní lehce dovoditi.

Před příchodem Čechů bylo zde dozajista dědin hojnost; jeť tu kraj úrodný a krásný, na jihu mírně zvlněný, k severu hornatý, který praobyvatelstvem slovenským od nepaměti byl osazen. Husité přirozeně rozmnožili osady, stávající kostelíky přizpůsobili ke svým účelům a jen tam, kde toho bylo nezbytně třeba, na místech k obraně zvláště výhodných, postavili nové.

Za typ takového kostelíka, na němž lze k mnohým charakteristickým známkám ukázati, stavím zde kostelík v Rimavské Bani, jejž i Bartholomaeides připomíná, a k srovnání a doplnění přibírám několik dalších kostelíků z okolí, až přibližně do 40 kilometrů vzdálenosti. Tak kostelík Teriakovský, Kraskovský, na Rybníku a věž Drenčanskou. Nyní jsou všechny uvedené kostelíky protestantské. Některé z nich stojí na rovině, jiné jsou na návrších nad obcemi, na homolích, které dominují údolí a skýtají volný rozhled. Tak v R. Bani, Teriakovský pod Maginom hradem a na Rybníku jak i v prvých dvou příkladech z obrázků vidno.

Přicházíme-li ke kostelům uvedeným, pozorujeme, že jsou postaveny uprostřed hřbitovů, hrazených dosti silnou zdí, asi 2 metry vysokou, střílnami opatřenou, otvory obdélníkovými asi na 40 cm dlouhými a 15 cm širokými, tak že ráz obranný jest všade docela patrný. Úpravu takovou mohly vyvolati jen válečné doby, a obyvatelstvo i staré záznamy oprávněně nejen zde, než i na mnohých jiných, od sebe vzdálených místech na Slovensku připisují vše Husitům, době, kdy Jiskra z Brandýsa měl severní Uhry ve své moci a proti Maďarům vedl neustálé boje.

V Radvanech, abych jedno místo jen uvedl u Baňské Bystřice ve Zvolenské stolici u nynějšího katolického, dříve husitského kostela, hřbitov ohrazen jest nejen silnou zdí, ale i dvěma kulatými nárožními věžemi, do té doby dobře zachovanými.

„Cintery“ dědin slovenských nebývají dosud hrazeny, a proto úprava zmíněná tím jest nápadnější. V ohradní zdi nalézá se buď jeden anebo více vstupů, zejména když několik obcí z rozličných stran ke kostelu jest přifařeno. Obyvatelstvo, nechtíc obcházeti, vymohlo si právo na svůj vstup.

Vstupy jsou valnou většinou opatřeny dřevěným venýřem a zástřeším; někdy jsou tu i jakési čekárny. V R. Bani dokonce pak upravena překrásná, dosud dosti dobře zachovaná branka zděná, se sedadly pro čekající, s dřevěnou ochrannou věžičkou, ochozem a podsebitím. I ta sesiluje obranný charakter celku.

Nápisy, pokud tu na dřevě jsou zachovány, poukazují k 17. století, zřejmo však, že se nahrazovala v době uvedené chatrná úprava stará téměř beze změny.

Kostelíky mají buď věže, nebo jsou bez nich, také stojí někdy nedaleko nich zvláštní zvonice.

V Kraskovu na př. jest dřevěná zvonice z předešlého století, trámová, v témže charakteru městsko-konstruktivním, jako jest na př. dřevěný kostel v Garanseku a jeho zvonice. V Drenčanech jest zděná zvonice z doby středověké, husitské, s charakteristickým dřevěným vrchním patrem a ochozem. Kostel zde jest však nový, asi z počátku tohoto století.

Půdorysy kostelíků nevynikají složitostí, aniž slohovou vytříbeností, jsou více méně obdélníkové, s obdélníkovou presbyteří a dřevěnou předsíní, ale, pokud mají věž, jsou nadmíru zajímavy jak tvarem, tak polohou její.

Vše vyplynulo tu z potřeby obrany.

Prohlédněme si půdorys buď kostela Baňského anebo Teriakovského. Položena tu nejprve loď, pak presbyteř a teprve za ní následuje věž. Zřejmo, že dělo se tak, aby hláska taková stála nad údolím co nejbezprostředněji. Disposice tato jest tím nápadnější, čím řídčeji se ve světě vůbec vyskytuje.

Výborným dokladem úkazu takového, pro husitské disposice tak rázovitého, jest i zvonice nyní katolického kostela v Radvanech. Jest nyní sice barokovou střechou zakončena, ale zachován dosud odstup, na kterém jindy dozajista nalézalo se vrchní dřevěné patro s ochozem.

Pětihranná presbyteř a za ní postavená věž v R. Bani zdá se ukazovati, jak si pomohli Husité, když v obci nalezli kostel.

Jindy postavili věž i mimo kostel samostatně, na místě, kde výhoda obrany nejvíce toho žádala.

K obraně poukazují dále průchody věžemi, jako na př. v Bani a Radvanech, a konečně i dřevěné patro s ochozem a podsebitím, kteréž co do formy, konstrukce i rázu úplně se přimyká k analogickým věžím v Čechách. Věže podobné nejsou vlastně ani typy věží kostelních, nýbrž věží hradních a městských, vyvinutých k vůli obhledu a obraně, kterých Husité počali asi, kde toho bylo třeba, doma i v cizině používati. I pražské věže, královéhradecké atd. (ovšem kamenné) pro své odchylné formy byly Violet-le Ducovi, nejpřednějšímu znalci středověku, nápadny — viz Dictionnaire de l’architecture.

Zachované věže toho druhu nemají ovšem dřevěné vrchní patro již z doby původní; dřevo by ani tak dlouho se neudrželo, ale ráz slovanského stavitelství srubového se tak málo měnil, že v 17. a 18. věku bylo je lze podle starých forem docela snadno znovu postaviti a jen některé détaily renaissanční anebo barokové k tomu byly přidány.

Dokladů, že Slované srubových těch dřevěných pater a i ostatních budov v obcích jsou původci, zde nemíním podávati, ač jich na snadě dosti, leč připomenu jen vstupní větu odstavce, věnovaného srubovému stavitelství, německého díla Lehfeldtova „Die Holzbaukunst“:

„Srubové stavitelství jest charakteristický sloh Slovanů. Jako v řeči, tak i zde udržela se národní sourodost kmenů, a to lépe než v stavitelství v kameně, a také vývoj historický lze tu pozorovati.“…

Věž Teriakovského kostela a ještě více věž a vstupní věžička R. Baňská provedeny jsou zcela tak, jako na př. věž radnice Železnobrodské, a dřevěné předsíně na všech kostelících „husitských“ tak, jako na př. mostek kostelíku v Kočím u Chrudimě.

České věže kostelní s dřevěným vrchním patrem mají pravidelně báňovité, renaissanční formy; střecha v Krčíně u Nového Města dokonce barokový mansard, kdežto věže Teriakovská a Drenčanská vykazují starší, rovnou středověkou pyramidu (věž v R. Brezové má též již renaissanční tvar), které pyramidy jsem si dovolil užiti, když jsem rekonstruoval v obraze barevném věž kostela R. Baňského, barokový její vrch odnímaje, abych jasně ukázati mohl k rázovitému tvaru celé disposice. Takové zakončení věže z doby gothické má i románský kostelík ve Škvrňově u Uhlířských Janovic v Čechách.

Poznamenal jsem již, že forma půdorysů kostelíků „husitských“ slohově nevyniká; totéž dá se říci i o jejich vlastní stavbě. Vidíme tu hladké zdi, jen tu a tam jednoduchý středověký profil a drobnou kamennou jednotlivost. Lodi mají rovné, dřevěné, mělké stropy kassettové, pestře a bohatě omalované, presbyteře pak mají jednoduché a žebry podporované křížové klenby; někdy také zde položen jen dřevěný strop. V lodi nalézají se pravidlem dřevěné galerie na třech stranách, někdy i dvakráte nad sebou. I ty jsou na poprsním hrazení bohatě ornamentálně zdobeny a mnoha nápisy pokryty. V presbyteřích stojí většinou barokové, umělecky málo cenné oltáře, v zadu na galerii (kůru) varhany. V lodi postaveny jsou kostelní lavice, kteréž, jen někde, jsou opět stropu i galeriím analogicky malovány a nápisy ozdobeny.

Všechen zjev takového intérieuru podobá se téměř až do poslední jednotlivosti oněm našim českým kostelíkům veským, které mají své repraesentanty v kostelících v Kočím, Slavoňovském, Broumovském hřbitovním, výstavním, jindy v Podůlšanech na Kralovéhradecku stávavším, hřbitovním ve Valašském Meziříčí, Karlovickém a jiných.

V některých kostelících „husitských“ odkryty byly velecenné malby nástěnné; nejznamenitější v Kraskovu, jež zřejmě poukazují k době předhusitské, tak k polovině 14. stol., které, jsouce velmi dobře zachovány, mohly by býti ještě nyní s úspěchem restaurovány.

Něco málo pozdější malby nalézají se v kostelíku Rimavské Brezové. Restaurování jejich vedlo však ke zničení celého typického zjevu jak zevnějšku, tak vnitřku kostela, jenž železnou předsíní a holým vnitřkem činí nyní dojem téměř odporný.

Malby figurální nalézají se podle všeho i pod omítkou kostela v R. Bani, neboť na oblouku triumfálním na straně k presbyteři vystupují dosti zřetelně postavy jakési světice a sv. Jiří; ale jsou již provedeny docela v duchu století 15.

Na přední straně presbyteře kostelíka Ratkovského viděl jsem dosti zřetelné stopy obrovské postavy sv. Krištofa na omítce malovaného ve formách století 17. Gothické détaily některých kostelíků prozrazují pokročilé řemeslníky, jiné mají détail dosti primitivní; mezi tyto náleží Baňský i Teriakovský. Mohly by i z té příčiny ukazovati k původu za dob neklidných, neurovnaných. Některé ze svatyň konečně, jmenovitě jejich lodi, vystavěny byly v 17. věku a později.

Vpády Turků v polovině šestnáctého století přinesly Gemerské stolici a sousedním velké pohromy.

Dědiny byly zpustošeny, kostely vypáleny, a obyvatelstvo dlouho nemohlo se vzpamatovati. Teprve ke konci století kostelíky počínaly se opravovati, některé neměly prý až i 150 let střech a stropů, tak že byly zarostlé i stromy. Proto není divu, že nynější ráz vnitřků jejich nese všechny charakteristické známky století sedmnáctého. Vše provedeno bylo v uvedené době a jen málo co připomíná dobu starší. Kromě uvedených již profilů kamenných, forem oken a dveří, stop maleb nástěnných vzpomínám i na př. kamenných křtitelnic z R. Baně, Ratkové, které mají tvar kalicha a připomínají některé podobné křtitelnice české, na př. ze Zámrsku a Srubů v okolí Vysokomýtském. Také kované dvéře kostelíka Baňského, zajímavé primitivní práce, zdají se býti z doby husitské. —

Obraz vnitřku kostela na Rybníku, který jest i pro všechny druhé typický, a ukázky stropů, maleb na stolicích i poprsních bedněných galerií zbavují mne povinnosti popisovati zde dále a dlouze, co rázem z kresby jest zřejmo.

Každý, kdo poznal analogické kostely z Čech a Moravy, — vzpomeňme jen kostelíka výstavního — vidí tu okamžitě naprostou shodu celého dojmu. Viděti ihned, že právě tak, jako dřevěné části zevnějšku, na věžích i předsíních, shoduje se i všechna tesařská práce uvnitř kostelíků těchto s příklady z Čech.

Tak známě na nás vše hledí, jako by nebylo té veliké vzdálenosti, která dělí tyto staré památky české a slovensko-husitské od sebe. Tatáž vazba sloupů i spěr, totéž bednění prkny, římsování a tatáž malba. Z řady forem dřevěných sloupců, které nesou galerie, vykazují některé ještě i stopy středověkých vlivů, jsou rozmanitě sesekávány, a v Bani vyskytuje se i sloupec s pletencovým motivem, čistého to tvaru 15. věku. Jiné mají renaissanční tvary; na málo kterém pak ozve se forma baroková.

Stropy mají právě tak mělké kassettování jako české, převládá prkenný ráz s málo lištnami, a i tutéž pestrou malbu.

Dřeva bylo použito tu tvrdého, jinde měkkého. Ornamenty a nápisy jsou malovány buď bezprostředně na dřevo, buď na ploše barvou podložené, v několika barvách. Bílou barvou natřeny jsou zejména všechny náplně, na nichž pak velmi pěkně vyjímají se bohaté pestré ozdoby. Tím připomínají náplně ty naši československou majoliku 17. století, a podoba tím je nápadnější, že ornamenty jsou téměř totožny.

Nalézáme zde tytéž ornamentálné útvary jako v proslulých lidových kancionálech moravských a českých, totéž i provedením řemeslným, co jest v analogických kostelících českých, totéž, co jest na výšivkách českých, moravských i slovenských, i čím okrášleny jsou naše majoliky. Jsou tu tytéž karafiáty, zvonky, tulipány, pětilisté růže, konvalinky atd., v řadových pak článcích tytéž obloučky, tatáž kvítka, srdéčka a geometrická pletiva.

Nápadno jest, že stejnoměrné naplnění plochy vyrovnává právě jako u naší majoliky množství zákrutek, spirál v černé barvě, v jaké jest i všechno konturování provedeno.

Toto jádro národní českoslovanské ornamentiky 17. stol. jest zabarveno jak zde, tak u nás tvary renaissančními, byla-li věc provedena v stol. uvedeném, a barokovými, pokud malby přináležejí století 18.

Doba, v níž výzdoba „husitských“ kostelíků povstala, dá se dosti přesně určiti. Nápisy české i latinské na všech stranách široce nám povídají, kdy a kdo z občanů dal co provésti a za kterého faráře i kostelníka se to stalo. V kostele R.-Baňském nalézající se pěkně malovaná stolice z roku 1659., pokud mně známo, jest nejstarší. Z konce stol. 18. a ještě z počátku tohoto nalezneme poslední toho druhu práce. — Celkem zachovala se kontinuita asi po 200 roků. Tato jednakost a spojitost jest největším důkazem, že vše, co v kostelích těch jest zachováno, není ovoce cizího přičinění, nepovstalo za cizího vlivu, nýbrž že pracovalo tu několik generací domácích, doma vzdělaných.

Sloh utvářel se podle starých tradic, přecházel od otců na syny, vykvetl a zapadl, aniž ho širší svět byl poznal a registroval.

Silné pro své okolí bylo však umění to vším způsobem, neboť vlivy jeho jdou dosti daleko do okolních stolic, až do Boršodské a Szathmárské stolice, pokud mně jest známo. Vnitřky „husitských“ kostelíků nepovstaly najednou. Podle potřeby a skrovných většinou prostředků pořízeno bylo to či ono, a pak opět znovu opravováno, starých částí k novému dílu používáno atd.

Nápisy, jak již uvedeno, poučují nás všude o povstání každé jednotlivosti. Zaznamenávám zde na příklad jen hlavní nápisy z kostelíka R.-Baňského.

Na dřevěné předsíni stojí psáno: Porticum Hanc Curavit Propriis Sumtibus erigi in Gloriam Dei et monumenti sui svorumq’ Ornamentu Thomas Straka Inc. R. Banens. Die 18 April. Ano 1751.

Na stropě lodi napsáno: K slávě boží a k ozdobě chrámu podnebí toto vynasnažila se spraviti Cyrkev Evangelická Ryma-Baňská s filialními svými M. Lhotu, Rymavicu, R. Zalužany a Přiborem. Za času dvojctihodného Sl(uhy) bož(ího) kazatele P. Michaele Boszy, Rektora pak Mathiasse Wenich, Inspektora Andreasa Palenczek, kostelnikuov Demeter Gyura Nyžniho a Kzavar Jana Rymavického leta páně 1783.

Na pravé straně na galerii poznamenáno: Tento chor vynasnažila se připraviti a vyzdobiti Obecz Nižno a Vyssno Ryma-Lehotska, za času Dobře zaslužilého a Bedlivého Pastyře Duchovneho p. Petra Magulacz, Sprawce pak Sskoly P. P. F. Skrze Maistra Georgiho Nigrini a Matyasa Poloni Leta paně 1726 dne 16. Augusti.

Na levé straně choru stojí psáno: Za p. Petra Magulacz, direktora školy a choru Pawla Felicides Učiněno kunste mistra Giři Nigrini a Ondřeje Kovaczik. Také druhá galerie nese analogické nápisy z doby 1726.

Galerie kostelíka nepovstaly najednou, mimo to použito bylo tu a tam starších kusů k správám.

Tak mezi náplněmi první galerie na levo blíže varhan nalézá se použito několik starších. V obraze přináším jednu z nich, kde kromě bohatého ornamentálního rámování jest znak zvláště pozoruhodný. V červeném poli stojí tu muž v podivném ústroji, ve vyčnívajícím pasu, v kukli a škorních vysokých, opírající se levicí o strom a držící v pravici meč. Helma nad štítem nese jako klenot dvouocasého lva s šavlí v předních spárech. Fanfrnochy jsou modročerveno-zlaté. Po stranách štítu nápis:

Pinxit SAMVEL PATOSSOWICZ ANNO 1670.

Komu znak tento náležel, bohužel nebylo mi lze zjistiti; zajímalo mne to dvojnásob z té příčiny, že lev i některé části obleku připomínají vzdáleně dobu husitskou.

Mimo uvedené nápisy jsou však téměř všechny lišty obrub jmény a méně význačnými poznámkami úplně pokryty.

Totéž opakuje se na lavicích. Mimo uvedené nejstarší z r. 1659. jsou tu jiné z r. 1670. Jak vypadá přeskvostná stolice s nebesy v presbyteři, poví nejlépe obraz celkový i détail maleb.

Jsou na ní přečetné nápisy, týkající se původu, a úryvky z Písma sv. Z nich vyjímám nápis: Aedituis Georgio Waidyk T Michaele Bus. — Conserves Cathedram Banensem summe Jehova. Curavit Erigi Petrus Magulacz Alnoviensis PT Past. D. Eccl. & Evan. R. Bsis.

(Podle toho lavice pochází opět asi z let mezi 1720 — 30.)

Také rázovitý lustřík, z části dřevěný, z části železný, nese nápis: Obtulit que Georg Wagdyk An. Dni 1740 Confecit.

Z uvedeného, jakož i z přiložených obrázků lze si, soudím, charakteristiku kostela R. Baňského dobře představiti, jak co do zevnějšku, tak co do vnitřního zařízení, a většina kostelíků druhých podobá se mu, pokud udržena jest ve starém zjevu, jako vejce vejci.

Kdybych měl říci, ze kterých českých krajů za husitských dob přistěhovalci byli, soudil bych, že podle památek našeho dřevěného srubového stavitelství dalo by se poukázati na Královéhradecko, Mladoboleslavsko a Vysokomýtsko.

Na Národopisné výstavě českoslovanské skupina kostelíků „husitských“ nebyla zastoupena, výstava nedotkla se ani tvarů, které zevnějšek charakterisují, ani forem a ornamentiky, která vnitřku dává tak osobitý ráz.

Nepodotýkám toho snad, abych vytýkal, nýbrž abych mohl konstatovati, že, když něco analogického nebylo ani z ostatních stolic slovenských na výstavu zasláno, takové úkazy se tu na Slovensku dozajista jen velmi řídce vyskytují; neboť aby tak význačná věc byla všude přehlédnuta, nedá se ani mysliti.

Také mně na všech mých cestách po Slovensku se nic podobného jinde nenaskytlo. Domnívám se proto, že uvedené formy jak dřevěného stavitelství, tak vnitřní výzdoby vyskytují se ve vesnicích „husitských“ jako ostrov.

Umělecké tvary vnitřků zde zachované nepoukazují ke stol. 15., husitskému, k němu víže se více jen zevní forma kostelíků, nýbrž ke stol. 17., a mně nelze jinak, než předpokládati i pro tuto periodu přímý a velký kontakt těchto slovenských končin s Čechami a Moravou. Neboť jak jinak nápadnou shodu tu ve všem odborném tvoření vysvětliti, než shodou duševní, za níž se během několika století národní naše ornamentika vyvinovala? Přicházeli sem asi znovu vystěhovalci, sílili stávající obec a její uměleckou zásobu forem, a splynutí bylo tím snazší, protože v dobu tu národní ornamentika, nikoliv jen lidová, byla ve všech zemích, Čechoslovany obydlených, jednaká.

Podrobná další studia teprve vynesou tu jistě konečný úsudek.

Jan Koula.