Zlatý fond > Diela > Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Silvia Harcsová, Andrea Kvasnicová, Tomáš Soóky, Karol Šefranko, Katarína Maljarová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 108 čitateľov

Spoločné, mužsko-ženské. Zamilovanie sa

164. Co osoží človeku…


Co osoží človeku vždycky smutným býti,
marný vek jest
samá bolest,
v samotnosti žíti.

Co osoží zahradce prerozkošné kvítí,
do jejichž krás
snad ani raz
slunečko nesvítí.

165. Když se všecko stvorení…


Když se všecko stvorení raduje,
když ptáctvo vesele prospevuje,

když slunce nejjasneji svítí,
když spúsobuje rozkoš kvítí,

když vetríček líbý provívá,
když listí stromoví zakrývá,

když kvete jaro zelené:
mé srdce jestiť strápené.

166. Jak jest dobre špacirovat…


Jak jest dobre špacirovat, když jest v poli kvítí,
ješte lépe milovati, když mesíček svítí.

Jak jest težko zemírati, koho nic nebolí,
ješte težší milovati, když není po voli.

167. Toto je tá panna…


Toto je tá panna milá,
která včera se mnou byla,
lásku v srdci zapálila
a tím žalost púsobila,
do neštestí mne vložila.

Pokud sem te já nevídal,
veselý sem vždycky býval,
své práce pilne robíval,
sladko sem spal, chutne jídal,
radostný sem život míval.

Ach, preškoda mej mladosti,
začnem hynout od lúbosti,
srdce vyschlo od bolesti,
pro ty moje truchlivosti
tu hle, složím moje kosti.

Ach, moj milý, čože robíš?
Nechoď na led, krk nezlomíš,
nechoď k vode, neutopíš,
nechoď k ohni, nepopálíš,
od lásky se neumoríš.

Nechej ty to milování,
radnej se dej na pokání,
upokoj své naríkání
modlitbami, písničkami,
bys mel v nebi prebývání.

168. Proč ve mne…


Proč ve mne máš zalíbení?
Pri mne žádnej krásy není,
jest ve svete peknejšie,
muožú ti byt milejšie.

Já na žádnú krásu nedbám,
v kráse ufnost nezakladám,
vím, že v ní stálost není,
dnes, zítra se promení.

Čože jiné pri mne hledáš,
keď na krásu žádnú nedbáš?
Já nemám žádné panství,
ani žádné bohatství.

Z tvé milosti, uprímnosti
hledám já jen pekné cnosti,
Tebe krášlí pekná cnost,
devče, já mám na tom dost.

169. Já milujem…


Já milujem, netajím
ale koho, nepovím,
koho já v mém srdci mám,
neví žáden, len já sám.

Ty snad myslíš, že nevím,
když ti o tom nepovím,
kde a kam ty cíluješ,
a kterú ty miluješ.

Kde miluješ, hybaj tam,
já o tebe nic nedbám,
keď já stratím jedného,
dostanem zas druhého.

Odpadel mi z rúže kvet,
falešný je tento svet,
falešný je moj milý,
není mi on uprímný.

Ešte prijdi jeden raz,
potom ale nikdy vác,
krome až mi na hrobe
vykvitnou tri lalie.

Potom se ty rozpomeň
a mne napiš na kameň:
Tu svúj život dokonal,
kdo mne verne miloval.

170. Vrať mi…


Vrať mi, má milá,
co si mi vzala,
moje srdce u tebe!
Všaks ty podobne
vzal mé srdce ku tobe:
Ty si v srdci mém
a já zase v tvém,
tak mne težko jak tobe.

Pust mne, má milá,
neb si mne jala
do vezení tuhého!
Pusť, milý, i mne,
všaks ty podobne
jal mé srdce do neho,
ty pro mne vadneš,
já pro tebe též,
kdo nám pomúže z toho?

Pohleď, má milá,
jaks mne ranila,
pročež ma nelituješ?
Ach, múj milenký,
pro ten žial velký,
že mne tolik sužuješ!
Povez mi málo,
co se ti stalo,
snad mne zanechati chceš?

Já te nenechám,
pri srdci te mám,
tys má milá jediná!
Tak čiň, múj milý,
snad po zlej chvíli,
prijde lepší novina,
srdce nás bolí,
však tej nevoli
oba sme príčina.

171. Ach, mám já již…


Ach, mám já již milovníka jedného,
hotová jsem své srdce dát za neho,
kdybych s ním spíš mohla být
a své srdce potešit,
krom nej všecko v šírem svete mám za nic.

Milujem ho, ach, milujem velice,
neb krome s ním múžem tešit své srdce,
onť jest múj a já jeho,
i neštestí každého
hotová sem podstoupiti za neho.

Myslím-li tak, neb nemyslím, onť jest múj,
za to prosím, múj milenký, v slibe stúj!
Neb víš, jaks mne sliboval,
a svú lásku zjevoval,
v krátkém čase, mám nadeji, budeš múj.

Slibování, má milenko, mé tobe
múžem splnit trebas ihned v té dobe,
ach, ver tomu velice,
nesklame te mé srdce,
jenom doufej, má panenko, v mne prudce!

172. Prindem, dievča…


Prindem, dievča, ku tebe,
len se zamračí nebe,
hned zvečera,
hned zvečera, mé dievčatko, buďže doma,
nech se splní tvoja žádost, duša moja!

Hned z večera prinde len,
v múre[84] sama ležím hen,
mé srdečko,
mé srdečko zarmútené od žálosti,
že k milence neprichodíš, tvé radosti.

Ej, nebude vždycky noc,
milování není moc,
milenečko,
milenečko, k tobe prindem, radost moja,
čo sa blýskat, hrmet bude, perla moja.

Už sa, milá, rozvidňá,
rozjidme sa obidva
na své strany,
daj tvé líčko, nech ťa bozkám, holubičko!
Navštívže ma každý večer, má hrdličko!

173. Panna prekrásná…


Panna prekrásná
jak rúže jasná
vyšla na louky,
lámajíc ruky… naríká:

O milost, milost,
tys pouhá marnost!
Slibovalas med
a prinášíš jed… ach, žalost!

Co sem čekala,
teď mne sklamává,
mesíc hned vyjde,
milý neprijde… já zoufám.

Celý boží den
jak toužila sem
po té hodince,
po té zábavce… večerní!

Otec a mati
šli dávno spáti,
nikdo by mého
príchod milého… neslyšel.

Či snad ten lenoch
litoval svých noh?
Čili ho práce
zašly domáce… náhlive?

Cicero, Plato,[85]
Ovid[86] i Cato[87]
namlouvali mne
velmi milostne… častokrát.

Já sem jen jemu,
dnes tak chladnému,
zústala verná
již je noc černá… nechodí.

Počkej, když zítra
ke mne zavítá,
já se vypomstím,
jeho nepustím… do domu.

Všecko mlčelo,
jen v háji znelo
lkání hrdličky,
smutné vdovičky… široko.

Mesíc vyskočí,
milý priskočí
a za čekánie
zdvihne na kone… milenku.

174. Nechodievaj v noci…


Nechodievaj v noci ko mne,
ale radšej prídi vo dne!
Keď ty budeš vo dne chodiť, neboj sa nikoho,
bárs ťa budú ľudia súdiť. Čo koho do toho?

Dosť som málo chodil v noci
a predsa som trpel reči;
a ak puojdem o polední, každý mne hneď vidí,
ešte bude viacej rečí medzi tyma ľuďmi.

Jako v noci, tak i vo dne
všecko ľudia súdia len zle.
Radej budem v noci chodiť, asnáď každý nezvie,
že ja k tebe chodievavam, milujem ťa verne.

Nedbaj, šuhaj, nech ťa súdia,
keď je ľuďom taká vuoľa,
neodvracej tvé srdečko ty preto ode mne,
keď si začal milovati, miluj mne úprimne.

Milujem ťa ja úprimne,
bojím sa, či nie daremne,
že ja teba nedostanem, toho sa obávam,
že se s tebou nepoteším, toho sa ja lekám.

Naposledy, holubičko,
maj sa dobre, mé srdečko!
Rúčky, líčka i ustička nastokrát bozkávam,
vinšujem ti mnoho štestí, služebník zostávam!

175. Nejsladší vec…


Nejsladší vec jest se milovati,
tak múže človek svetu se smáti.
O milost, tvé jiskry mámící,
tvé strely všem srdcím škodící,
jak mile raníc probuzují,
ty ten velký svet v jedno svazují,
v srdcích prátelství ty roznecuješ.

Tys pramen naší kratochvíle,
obveselení mysli milé,
provaz tvúj nad hodbáv jest mekčejší,
puta tvá nad zlato jsou vdečnejší,
šťastný, kdo v chráme tvém má bydlo,
koho chytilo tvé osídlo,
ten má dny v svete najmilejší.

Milostných dvou srdcí sjednocení
společné sladkosti zakoušení,
nad všecku radost radostnejší,
nad drahý poklad jest vzácnejší.

I což líbežnejší sladkost tvorí
jak láska, pro kterú srdce horí;
každá duše sobe to žádá,
když se sdílet múže svou vroucností,
svého cítení uprímností.

Pomíjí sic vše, a tak i toto,
však užitečna jest péč o to,
neb to i život náš podpírá,
to teší srdce, když se svírá,
když v společné lásce jest víra.

176. Janíčko, dušičko…


Janíčko, dušičko, srdce moje,
čo na tebe vidím, všecko moje:
tvoje sivé oči, to jsú moje,
priďže k nám z večera, srdce moje!

Prišel sem, duše má, potešit te,
když sem tu pri tebe, rozvesel se!
Vynahraď si všecko, cos zmeškala,
vyplň sobe vúli, cos žádala.

Žádala sem tebe k sobe dostat
a tebe na obe líčka bozkat,
aby sme se mohli shovoriti,
jako by sme mohli spolu žiti.

Jestli mne chceš míti uprímného,
nemusíš pozerat na jiného,
jestli mne chceš míti za manžela,
buď moja, ne zpoly, ale celá.

Jiným tvár veselú ukazuješ,
prede mnou své srdce zamykuješ,
zamykuješ velmi, neotvíráš,
velikú mi težkost v srdci deláš.

Nesuď mne, múj milý, z mojích rečí,
že pozrem každému smele v oči,
nemá každý místa v mojem srdci,
čo by se mi prosil ve dne, v noci.

Moja tvár veselá, to znamená,
že sem ti, múj milý, vždy uprímná
bola ač zústávám až do smrti,
težko mi je tebe zabudnúti.

177. Škoda teba…


Škoda teba, škoda mňa,
škoda nášho poznania.
Keď sme sa my poznali,
sebrať se nám nedali.

Kdo jest tomu príčina?
Všecka naša rodina.
Otec, mati, sestra, brat,
nedali sa nám pobrať.

Nechoď ty k nám, šuhaju,
za teba mne nedajú,
neb si ty, hle, takový,
mým rodičúm ošklivý.

Nech jim Pán Bóh zaplatí
čo prekážku zavdati
sveta se nestydeli,
na Boha zapomneli.

Nestarej se, múj milý,
len buď ke mne uprímný,
já sem verná, i budem,
pokud tvoja nebudem.

Když jen to vím, má milá,
že chceš býti uprímná,
já sem verný, i budem,
i potom, když tvúj budem.

Miluj ty mne ze srdce
a zústávej vždy v lásce,
nech hovorí, kdo co chce,
svoji budeme predce.

Bars je láska jiného
šuhajíčka cudzieho
mým rodičúm uprímná
a nad jiných všech vzácná.

Co sme si my slíbili,
žádný nás v tom nezmýlí.
Dobre se mej, má milá,
verná si mi vždy byla.

178. Milá moja…


Milá moja, duša moja, čo toužíš?
Ach, múj milý, premilený, ty nevíš
o mojem srdečku truchlivém,
o mojem zármutku velikém.

Nemúžem já v noci oka zažmúrit,
ani tebe z mého srdce vyhodit,
ach, jak je ten človek nešťastný,
kdo se zamiluje tak velmi.

Jako sem já tebe, milý, lúbila,
predce sem te jen opustit musela,
ach, to je trestunek[88] od Boha,
že sem se já s milým chybela.

Milovala sem ze srdce jedného,
nebylo mu v celém svete rovného,
když mne Pán Búh s milým rozloučí,
mé srdce do smrti zarmoutí.

Není v svete toho chlapa, nebude,
který by se mohel vrezat v mé srdce,
jen sám ten byl vštípen hluboce,
tuším pukne ve mne mé srdce.

Ani nespím, ani nejem v trápení,
pre teba se i má krása už mení,
pre teba já vadnem velice,
že mi nevycházíš ze srdce.

179. Musím se, mé díte…


Musím se, mé díte, tebe zeptat:
Zdaliž mne skumati již chceš prestat?
Tri léta, tri zimy již tebe znám,
predce te vyskúmat nemúžem sám.

Tvoje černé oči vyzrazují,
že jen usta samy mne milují,
však srdce predse dvé krídla má,
na rozličné kvítí sem tam lítá.

Já však v pravde nemám té smelosti,
bych se tebe zeptal s uprímností:
Jestli mne miluješ jak já tebe,
nemúže videti jenom nebe.

Jak tebe, okraso, jen uhlídám,
jak by mne kord pichl, dusím se sám,
když se tebe vidím na mne smáti,
radostí nevím, co mám delati.

Kolik tisíc krokú já sem zmaril,
dríve než sem s tebou se seznámil,
ach, jak mnoho nocí já sem nespal
a co ješte více pro te vystál.

To se ti uprímne chci vyznati,
že sem drív nevedel milovati,
ty si mne milovat naučila,
všelikým chytrostem vycvičila.

Pamatuj na večer druhý v máji,
jak prepekne spíval slávik v háji,
mesíc krásne svítil jako ve dne,
my sme se dívali, kam on sedne.

Sednul ten slavíček na vetvičku,
vtom sem tobe dal první hubičku,
od té chvíle cítím té sladkosti,
které se nasýtit není dosti.

Pamatuj na ten den pátý v ríjnu,
tenkrát jaks usnula na mém klínu,
já sem se na tvár tvú líbe díval,
an pán tatík skryte z okna kukal.

Víš snad, co sem já ti odpovedel,
byť by nás i celý svet zde videl,
z našeho cnostného milování
musel by on míti potešení.

Tak sme se tri léta milovali,
jeden od druhého nepoznali
co ctnostem a mravúm v cestu vchází
a mladú nevinnosť nekdy kazí.

Když sem ti všecko to vypovedel,
tedy i mne povez, abych vedel
jestli mne miluješ, rekni pravdu,
kdy spolu budeme slavit svatbu?

180. Povyše dediny…


Povyše dediny Slané
ze studničky utešené
jedno devče vodu bralo,
na mne takto zavolalo:

Milý, milý, premilenký,
smutek cítím pro te velký,
pro tebe mé sivé oči
nemohou spát celé noci.

Pro tebe, má holubička,
velmi blednou moje líčka,
neprestanem já mysliti,
jak bych mohla tvoja byti.

Ach, má milá, cože myslíš,
že za mnou tak velmi toužíš?
Snad se ze mne jen posmíváš,
proč mi pravdu nepovídáš?

Ach, múj diamant premilý,
tys mé všecko potešení,
nechci se z tebe posmívat,
ale za manžela dostat.

Když tak jest, milé srdečko,
obrať ke mne tvoje líčko,
nechť je jedenkrát políbím
a moje srdce poteším!

Neb já o to dosti stojím,
ale se povedet bojím,
mé srdce bez tebe sice
nemúž být veselé více.

Ale když te já dostanem,
na to ríkám nyní amen,
budem vždy toužit po tobe
jako tá rybka po vode.

181. Povezže mi, moja milá…


Povezže mi, moja milá, tento týden,
aby si ma nešálila, keď k vám prijdem:
Budeš moja, či nebudeš,
či len ešte pannou budeš,
vydáš-li sa za druhého, obanuješ.

Povím ti já, šuhajíčku, nezatajím,
ani teba, mé srdečko, neošálím:
Pannou vždycky nechcem býti,
za druhého nechcem jíti,
ale já chcem, šuhajíčko, tvoja býti.

Tvoje reči, moja milá, veď sú hladké,
obsahujú v sebe sľuby velmi sladké,
Ale já jim nesmím veriť,
mohly by sa lehko zmeniť,
lehko móže tvoje srdce pochybné byť.

Kedy prijdeš, šuhajíčko, som hotová,
jakú ma len žádať budeš, som taková:
Já sa tebe obetujem,
moje srdco zavazujem,
že ma hladáš v nevernosti, to ľutujem!

182. Šla Marina…


Šla Marina na trávu,
postretnula tam Vavru,
ach, moj Bože, roztobože, tam Vavru.

Počkaj, Vavro, zostaň stát,
budeme se spolu hrát:
ach, moj Bože, roztobože, spolu hrát.

Ked sa spolu zahrali,
na to oba vosnuli,
ach, moj Bože, roztobože, vosnuli.

Ked ťa bude mamka ptát,
ty sa budeš vymlúvat,
ach, moj Bože, roztobože, vymlúvat.

Že si bola na tráve,
do večera v zahrade,
ach, moj Bože, roztobože, v zahrade.

183. Devče s čiernýma očima…

[89]


Devče s čiernýma očima, prijď ke mne,
neodvracuj svého srdce ode mne,
ukaž ke mne vernú lásku,
dej mi srdce svého částku
k bydlení!

Moje myšlénky jsou vždycky o tobe,
mé srdce jest vždy hotové pro tebe,
múžeš smele pristoupiti,
se mnou do reči vstoupiti
o lásce.

Jestli obadva jednako myslíme,
jednu lásku v srdcích naších cítíme,
nech mé srdce bude tvoje
a tvoje nech bude moje
na večnost.

I já naproti tvé mysli nic nemám,
s tebou žíti i umríti si žádám,
miluješ-li mne ze srdce,
já te budu ješte více
do smrti.

Nuž již, drahé srdce moje, verná buď,
že odcházím, proto velmi sa nesmuť,
proto lásku nepotratím,
lásku za lásku navrátím,
chci být tvúj.

Ach, jak šťastná tato pro mne hodina,
že tak drahá ke mne prišla novina,
vyplnila se mi žádost,
když tebe mám, mám všeho dost,
poklad múj!

184. Ach, má milá herdličko…

[90]


Mládenec:
Ach, má milá herdličko, jak ty to púsobíš,
že kdy tebe nevidím, v žalost mne uvodíš.

Dobrej vúle nižádnej nemohu užiti,
kdy ty nejsi prítomná, smutný musím byti.

Já na tebe vždy myslím, tužebne spomínám,
v tu chvíli se jen teším, kdy s tebú rozmlúvám.

Mé si ty potešení, tobeť já vinšujem
všecko dobré, najlepší, neb tebe milujem.

Panna:
I pročže tak naríkáš, holúbku múj milý?
Však podobne pro tebe mé srdečko kvílí.

Však já také bez tebe veselá nebývám,
a pro tebe, múj milý, žalosti dost mívám.

Ale poručme my to Pánu Bohu svému,
on nás nekdy poteší, verím silne jemu.

185. Ach, má milá…

[91]


Mládenec:
Ach, má milá, jako se máš?
Jak herdlička sama býváš,
nepúštej se do žalosti,
užívej ešte mladosti.

Panna:
Ach, jak bych nebyla smutná,
jak herdlička opuštená,
nemám v svete žádného
tovariše milého.

Mládenec:
Já chcem tvojím milým byti
a te smutnú potešiti,
ve dne v noci s tebú budem,
nikdy od te neodejdem.

Panna:
Neveriť svetu marnému,
ani mládenci žádnému,
neb pri jedné nechce státi,
každú by chtel milovati.

Mládenec:
Ach, odpusť mi, milé srdce,
budem te líbit nejvíce,
žádnú nechci znevážiti,
s tebú jednú kontent byti.

Panna:
Tak si slíbil na dluhý čas,
že mne nikdy nezanecháš,
ale zradné srdce tvoje
nechtelo mne mít pri sobe.

Mládenec:
Ach, svete stokrát proklatý!
Nedáš mi mú milú vzíti,
nedáš srdci potešení,
však rozmnožuješ trápení.

Panna:
Darmo ty ten svet proklínáš,
neb v svete stálosti nemáš,
svet tobe není príčina,
ale zradné srdce vina.

Mládenec:
Ješte raz k tobe zavolám,
neb smrt náhlú pri sobe mám,
prijmi mne v tvé milování,
má milá, mé potešení.

Vyjmi mne z toho trápení,
dej mi srdce potešení,
prosím, má milá herdličko,
ze všech najmilšá dušičko.

Panna:
Víry pravé ke mne nemáš,
po zlých chodníčkách chodíváš,
víc by sem ešte želila,
kdyby sem rozkoš stratila.

Mládenec:
Rozpukuj se, srdce, ve mne,
obrať se, Boriško, ke mne,
v horkém trápení zústávám,
pro te vždy, milá, omdlévám.

Ach, má rúže, múj tulipán,
múj prenejdražší pelikán,
prosím te, milá herdličko,
dej políbit tvoje líčko.

186. Ach, prečo, šuhajko…


Panna:
Ach, prečo, šuhajko, čekáš toľké roky?
Prestal si už chodiť pod naše obloky.
Len tvoje a moje srdiečko sužuješ,
však si mi povedal, že ty mňa miluješ.

Mládenec:
Nečuduj sa, milá, na mé toľké roky
a že k vám nechodím často pod obloky.
Tvoja láska skrytá jest príčina tomu,
škoda, že si známa již oddávna se mnú.

Panna:
Moja láska musí potud skrytá býti,
pokud se nedovím, komu ju zjeviti?
Neb nyní príklady všelijaké nás učia,
jako má zachádzať se šuhajci dievča.

Mládenec:
Dobre máš, má milá, v tvojem predsevzetí,
že ty lásku skrývaš, nedáš ju zjeviti.
Však predce již jednúc otevri své srdce,
nebo ja bez tebe nemúžem žíť více.

Panna:
Povedals mi sice, než nedals znamení,
že ty mňa miluješ, ja som v tom domnení.
Však predce mé srdce zjeviť na tvé reči,
tak trúfam, na devče slobodné nesvedčí.

Mládenec:
Co tedy, má milá, žádáš za znamení,
abych te upevnil v tom tvojem domnení?
Ver, moje srdiečko tobe jest poddáno,
ani nebude víc nikterej oddáno.

Panna:
Ja tvoje srdiečko v poddanosť nežádám,
však predce tvú lásku za veľké pokladám,
proč ty moju lásku takto vyskumávaš
a len tak zďaleka o ní se domáhaš?

Mládenec:
Láska, dobré srdce je šťastlivosť sveta,
tá trvá, tá teší do smrti človeka.
Proto tedy lásku tvoju vyskumávam,
ani na tvé statky ja se nedomáham.

Panna:
Tehdy ty tvé štestí s mojou láskou hledáš,
povím ti po čase, co ode mne žádáš,
len, prosím, máličko majže poshovení,
nech druzí vydajú o tobe domnení.

Mládenec:
Ach, netráp už toľko mé úprimné srdce,
tvoju intenciu[92] oznám už raz predce,
slobodu rád stratím pre teba, má milá,
skoro-li nastane tá šťastlivá chvíľa?

Panna:
Ponevadž len toľko sobe lamentuješ,
poznávám i z toho, že ty mňa miluješ,
jediné ješte v tom veľkú pochybnosť mám,
že ty veľmi zrídka v roce chodíváš k nám.

Mládenec:
Ješte raz te prosím, povez mi nakrátce,
zdaliž co zakladáš na méj vernej lásce?
Že ja k vám nechodím, to není znamení
mého srdce k tobe nejakej promeny.

Panna:
Darmo se, šuhajko, darmo vyhováraš,
darmo tvoju vernosť prede mnou otváraš,
kde na obed prideš, tam je tvoja milá,
na večer zas hledáš, aby jiná byla.

Mládenec:
Již vidím, má milá, kam tímto smeruješ,
že o mé vernosti k tobe pochybuješ;
že ty verné srdce pokutuješ zradne,
není-li to verné, nebude ti žádné.
Ostatníkrát se ptám: Povez mi nakrátce,
kedy bude konec našej vernej lásce?
Mne je každá chvíľa, každé okamžení
bez tebe jen žalosť a samé soužení.
Jen když sem pri tobe, srdce mé se teší,
vzdálený od tebe, myslím, milá, kde si?
Ja sem te zaľúbil ve svojej celosti,
a s tebou i žádám složiť moje kosti.
Ja sem te zaľúbil pri prvním vzezrení,
a hneď moje srdce padlo do vezení.
Tvá tichosť, úprimnosť, tvoje pekné cnosti
lapily mé srdce, nemám slobodnosti.
Sloboda je poklad na svete jediný,
kterú požívajú šuhajkové jiní,
ja jediný nemám v ní své potešení,
urob již raz, milá, srdcu polehčení!
Jaké? Ty najlépe víš.
Komu? Viem, že nezjevíš!

187. Počkajže, diovčatko…


Mládenec:
Počkajže, diovčatko, len na malú chvíľku,
mám ti ja povedať príjemnú novinku.
Práve dnes som dostal z počty jedon lístok
a v ňom zakrútený utešený kvietok.
Červený je kvietok, na spúsob ružičky,
pod ním srdéčko a dve pravé ručičky.
Té pravé ručičky sú tuho stisknuté,
jako by už boly naveky zamknuté.
To jedno srdéčko dve telá spojilo,
kľúčik od tých rúček do mora hodilo.
Ani ich nikdo viac otvoriť nemuože
a v ich vernej lásce pretrhnúť nemuože.

Panna:
Ach, Bože muoj, Bože, čo som ja slyšala,
keď som s tým šuhajkom predo dvermi stála?
Však to bola láska medzi nami dvúma,
nemuož to pochopiť mladosť má nevinná.
Vidím si ja, vidím, mé líčko červené,
od toho šuhajka tam zamilované.
Sotviže sa sblížil ten šuhajíček ko mne,
hneď sa zapálila celá krev má vo mne.
Len raz na mňa dýchnul, všecku ma mráz prejal,
srdce mi omdlelo, sladký vetrík previal.
Všecka sa ja tresem, ač mi zima není
a pred očičkami všecko sa mi mení.
Ústa jesť nemuožú, nemuož oko zaspať,
musím včas raníčko pre doktora poslať.
Pošlem pre doktora, bude sa ma pýtať:
V čem sa tak zle cítím? — tak ma bude vítať.
Čože mu odpoviem na jeho otázku?
Asnaď mu zatajím túto moju lásku?
Už ide ten šuhaj sem popod obločky!
Ach! Srdce mi klope na obidva bočky.
Už sa lepšie cítím — nechcem už doktora,
nech ide ku takej, čo je veľmi chorá! —

Mládenec:
Čo sa ti, diovčatko, čože sa ti stalo,
že si si ty teraz tak smutne spievalo?
Nermúť sa, má milá, veselo si spievaj,
darmo z tvojích očí slzy nevylievaj!

Panna:
Oddýchni si, milý, na mojích ramenách,
dosť si sa natrápil po tvrdých kameňách.
Poď sem, muoj najmilší, nech ťa ja oblapím
a tvoje ustička mojími pozlátim.
Jaké si, šuhajko, tej noci sníčky mal?
Jako si ich ráno sám sebe vykladal?

Mládenec:
Srdce mé úprimné, krátičký je sen muoj:
Že si ty už moja a ja podobne tvoj.

Panna:
Teš sa, šuhaj, vo mne, ja sa budem v tebe,
nech sa z našej lásky teší sám Búh s nebe.
Že nás nerozlúčí, to nám on sľubuje:
nebo on nevinnosť a vernosť miluje.



[84] múr — murovaný dom

[85] Platon — grécky idealistický filozof (429 — 348 pr. n. l.)

[86] Ovidius — Publius Naso, slávny rímsky básnik (43 pr. n. l. — 16 n. l.)

[87] Cato Maior — rímsky štátnik prísnych zásad (232 — 147 pr. n. l.)

[88] trestunek — trest

[89] Zdá sa, že je podľa nemeckého

[90] šarišská

[91] šarišská

[92] intencia (lat) — úmysel




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.