Zlatý fond > Diela > Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Silvia Harcsová, Andrea Kvasnicová, Tomáš Soóky, Karol Šefranko, Katarína Maljarová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 123 čitateľov

Lúčenie a nárek

40. Slyším smutné naríkání…


Slyším smutné naríkání pres ty šťávnické lesy,
ach, slyším lamentování, až se mé srdce desí.
Zdaliž ty, múj nejmilejší, na mne sobe stežuješ?
tvú milovnici uprímnú náramne lamentuješ?

Dobre to sám poznat múžeš, že nemúže být jináč,
já v Šťavnici a ty v Pešti v samotnosti bydlet máš.
A tak prestaň naríkati, nečiň sobe težkosti,
mohl si mne vtedy bráti, když si mel času dosti.

41. Spieva slávik…


Spieva slávik spanile,
Janko, srdce mé milé,
kde si sa vzal v tom svete,
najspanilejší kvete?

Už som ja dosť chodila,
na mládencov hledela,
ešte nikdy takého
nevidela pekného.

Lebo jeho to krási,
že má v kučerách vlasy,
té dve líčka červené
i té šaty zelené.

Keď sa ráno prechádza,
až sa mi tak zažiada,
hneď ma zabolí srdce,
keď ho nevidím více.

Stratil sa mi už s očí,
tam, kde sa voda točí,
ach, vrať sa už, srdce mé,
a polib mne v líčko mé.

Hneď bych bola veselšia,
jako ryba čerstvejšia,
vdečne bych ťa vítala,
i s radostí bozkala.

Bez tebe nechcem žíti,
neb musím vždy plakati,
ak bys mne nechtel vziati,
radčej volím zomrieti.

Tebe už, moje srdce,
ja neopustím více,
Janíčko, muoj milý klas!
Vráť se ko mne ešte raz!

42. Charitas…


Charitas![20] Co si učinila,
že si se od nás odlúčila,
kdo tomu príčina?
Vím, že si odjít musela,
ačkoli si sama nechtela,
nešťastná hodina!

Neb vím, že sobe velmi tesklíš
za pány, že jich nechať musíš,
zvlášte za dvoranmi,
kterí se akkomodovali
a tebe vždy milovali,
plačeš bez prestání.

Též pro odchod tvúj, lásko milá,
ver, že veliká žalost byla,
však pod pláštem u všech,
nekterí tú nádeji meli,
že pro tak nepríhodnou chvíli,
zpet obrátíš svúj beh.

43. Zarmúcená som…


Zarmúcená som, ale nevím co,
lúbila som nekdy pekného neco,
ale ho už víc lúbit nebudu,
neb se tak líbilo milému Bohu.

Bože múj, Bože, čo já robit mám,
když já už milého zanechati mám,
o jak velká bolest v mém srdci stojí,
když se múj milenký preč odjít strojí.

Litujte mne, lidé, i vy, nebesa,
vzdelajte zahradku z pustého lesa,
mne v nej vykvitne krásná rúžička,
nezapomni na mne, milá dušička!

Jestli ta zahradka má vždy jen les být,
a já až do smrti vždycky v nej truchlit,
nebo v pustém lese nekvitne rúže,
mne v mojem zármutku nik nespomúže.

44. Milý múj, milý múj…


Milý múj, milý múj, nestýskejže sobe,
máš-li lásku ke mne, mám ju i já k tobe.

Ráda sem te, ráda v mojem srdci mela,
víš, že já sem mnoho pro tebe trpela.

Mnoho sem trpela, však se nezaríkám,
pro tebe srdečne ráda to podnikám.

Nech te Búh poteší, nech te opatruje!
Za tvú vernú lásku zdrav buď, srdce moje!

45. Jak kvet polní…


Jak kvet polní dává vúni rozkošnou,
pokud jeho korenečky čerstvé jsou,
když slunce svou rozkoš dá,
všecka krása v zem padá,
hned ji za nic každý človek pokládá.

Tak jest láska mladých lidí na svete,
jako rosa v raním čase na kvete,
když srdce svou horkost dá,
všecka láska odpadá,
prvé hyne, než se o tom kdo nazdá.

46. Šiou milý vandrovať…


Šiou milý vandrovať, nekázau banovať,
že sa prinavráti, za lásku zaplatí.

Vandruj, milý, vandruj, len sa dobre spravuj,
z tej tvojej vandrovky stuhličky mi daruj!

47. Ach, jak velká žalost…


Ach, jak velká žalost ide na srdce mé,
když se múj najmilší strojí preč ode mne.

Ach, jak mne veliká bolest obklíčila,
když sem te, má duše, opustit musila.

Jak se loučit budem s tebou, mé srdečko,
a jak te zabudnem, moja holubičko?

Tvúj odchod ode mne velmi jest težký mne,
než čože činit mám, když se mi tak stane.

Prestávat nebudem kvílení velkého
za tebou, srdečko, do skonání mého.

Bars mne i odejdeš, buď dobre prející,
spomínej mne často, holoubček, v tvém srdci.

Múj milý sokole, jako te zanechám?
Co činiti budu, když te neuhlídám?

O ty zradná milost, jak často se meníš,
pro odchod milého velmi mne kormoutíš.

Ach, mé sivé oči, co činit budete,
když svého milého více neuzríte?

Ach, mé milé uši, co delat budete,
když víc sokolíka rečí neslyšíte?

Ach, mé milé líčka, cože bude s vámi,
když milý nebude vás líbat ustami?

Tá, čo tuto píseň do veršú skladala,
pro odchod milého horce naríkala.

48. Naríkat musím…


Naríkat musím velice,
však proto ale nejvíce,
bars mi to kdo zabraňuje,
co srdečko mé miluje.

Z gruntu srdce uprímného
milovala sem jedného,
on se mi teď na vojnu dal,
mne v zármutku tak zanechal.

Mnoho štestí ti vinšujem
v tom tvojem stavu vojenském,
zvolil si si stav vojenský,
já si zvolím stav panenský.

Kupido[21] je divné zvíre,
nezústane v jedné míre,
Kupido jest mne ranilo,
a mé srdce prostrelilo.

V nedelu vstávat včasráno
mé potešení bývalo,
ztuha jíti do kostela,
abych milého videla.

Múj obrázku, v zlate rytý
a v mém srdci tajne skrytý,
co by to byl za krásný dar,
jenž by spojil nás v jeden pár.

Tu písničku sem skladala,
ve dne, v noci sem nespala,
to pro tebe, múj klenote,
mého srdce diamante.

49. Všecka radost se mi mení…


Všecka radost se mi mení
v smutek a hrozné trápení,
neb veci pod nebem není,
v níž bych mela potešení
po stracení milého.

Ach, jak v každém okamžení
trápí srdce to myšlení,
že milého více není,
od nejž mysli uzdravení
jediné sem čekala.

Nic neprospeje kvílení,
denní ani noční bdení,
protože milého není,
darmo, žalost se nezmení,
v kríži upeti musím.

Jeho živé predstavení,
jeho v bídách posilnení,
když jej prítomného není,
neteší mne v mém truchlení,
ach, co sobe počat mám?

O by ješte tvé mluvení
slyšet mohla v tom soužení,
než ale již jináč není,
já tebe, tys mne zbavený,
takliž na svete být mám?

Aj, ty hájíčku zelený,
v nemž bude mé obydlení,
když milého se mnou není,
pri jednostejném kvílení
spevem co labuť uschnu.

O težké srdce trápení!
O večité zarmoucení!
Ach, mého milého není,
nebude víc sjednocení,
krome když i já umru.

50. Nenazdala sem se…


Nenazdala sem se o našem loučení,
že za tak krátký čas všecko se premení.

Čujem ja na sebe, že mi je už dosti,
srdce ve mne vadne, bolia ma mé kosti.

Jako te, duša má, jako te zabudnem?
Od velkej težkosti tuším hnedky zemrem.

Jako te, duša má, ze srdce složit mám?
Moje drahé šaty na černo farbit dám.

Když ja budem v mojom tmavom hrobe ležat,
prosím te, duša má, nedaj na sobe znát.

Račiž mi darovat to jedno vzdychnutí,
když budou navečer na Ave zvoniti.

51. Dobrá noc…


Dobrá noc, múj holúbečku,
pri kterém mé srdce bývalo,
dobrá noc tomu srdečku,
jenž mne verne milovávalo.
Ach, mej se dobre, klenote
múj na svete,
kdybych já te mela,
více bych nechtela
v živote.

Dobrá noc, múj holúbečku,
já sem te zanechat musela,
byl si drahý v mém srdečku,
ráda bych te ješte videla.
Ach, co já smutná činit mám,
živá neznám,
srdce ve mne puká,
že již holúbka
nevídám.

O nešťastné utešení,
které sem já mela pri tobe,
za tvé verné milování
nevím smutná, co radit sobe.
Slzy z očí mých padají
a želejí,
či já tvoje líce
pobozkám kdy více,
neznají.

52. Kam se podít mám…


Kam se podít mám,
co učinit mám
bez tebe, zarmoucená?
Všecka má radost
i má veselost
jest k tobe obrácená.
Nevím, zdaliž ty
aneb kdo jiný
jest mého smutku príčina.
To se mi nelíbí,
ver mi, že pochybí
mysl tvá.

Ach, ty falešná
Fortuna[22] zradná,
co si mne tak ranila?
Žes tak náhlive
a tak fortelne
mne s milým rozloučila.
Ach, smiluj se raz,
navrať mi ho zas,
netrap mne již tak mnoho.
Ve dne, v noci nespím,
co si smutná myslím
na neho.

Ráda bych byla,
aby nebyla
se s tebou poznala,
nebo mé srdce
vždy ve mne plače,
a to si ty príčina.
Není mi možné
bez tebe jiste,
abych mela umríti,
nebo i pri smrti
musím spomenouti
na tebe.

Láska veliká
a tak náhlivá
nikdy stálá nebývá,
jak mezi nami
veliká byla
a včil se promenila,
neb jest ona ta
bohyne velká,
která srdce zranila,
velikou težkostí
beze vší milosti
strápila.

53. Radost má jediná…


Radost má jediná, kam si uletela,
proč si mne tak velmi težce skormoutila.

Já te nezabudnem, vždy te nosit budem,
v srdci mém presmutném premyšlovat budem

o tvojich slovíčkách, kterés mi mluvíval,
a mne častokráte presmutnou tešíval.

A když já pomyslím, kam se já obrátím,
čím se já poteším, když múj poklad tratím.

Lituj mne, Bože, sám, však ty si mocný pán,
k tobe se já smutná v zármutku utíkám.

Ach, ješte se jedna žalost neskončila,
a hle, už i druhá srdce prikváčila.

Každej to panence múžem povedeti,
že jsou všetci klamní, múžem to svedčiti.

Prv sem uverila, hle, sem oklamaná
a všeckej nadeje méj již pozbavená.

Zbavená sem všeho mého potešení,
již musím skonati v tomto mém trápení.

Ach, polituj, Bože, mého rozloučení,
nebo okrem toho mne milšího není,

s kterým bych se mohla verne milovati,
moje smutné srdce ve mne tešívati.

Nastal mi den smutný, plný vší žalosti,
když se s milým loučím s velikou bolestí.

Ach, loučím se nyní s mým milým presmutne,
jak budem bez neho? Beda, nastojte mne![23]

Tak budem presmutná, jako tá hrdlička,
když jest pozbavena svého tovariška.[24]

Pán Búh mi dej dožit tak šťastného roku,
by sme se sebrali v našem mladém veku.

Pán Búh mi dej dožit, také dočekati,
by sme v lásce mohli spolu i skonati.

54. Ach, múj milý…


Ach, múj milý, má radosti,
proč mne necháváš v težkosti?
Proč tak prodléváš velice?
Proč mne trápíš ješte více,
asnad drímeš unavený,
ach, probuď se, již noc není.

Trikrát pres den za predmestí
vycházím, bych z dlouhé cesty
videla, že se navrátíš,
srdce své ke mne obrátíš,
ale polituj se, nebe,
nikdy neuhlídám tebe.

V slzách se každý den topím,
slzami postel mú kropím,
prosím Boha v srdci tíše,
by si se navrátil spíše,
ale všecko jest daremné,
ach ouveh, ach prebeda mne.

Tech ptákú, kterí létají
nad hlavou, zdaliž neznají
kdes ty, hlasne se spytujem,
odpoveď nedosahujem.
Ach, co si již mám počíti?
Snad bez tebe mám umríti!

Když pohlednem na tá místa,
kde sem líbala tvá ústa,
rúže když vidím v zahrade,
z nichž sem tobe, múj poklade
kytky trhala s radostí,
plačem, žalostím s bolestí.

Takto, hle, bez tebe žijem,
takto moje slzy pijem,
na tebe zemdlená čekám,
než Búh zná, zdaž te dočekám.
Asnad na mne zapomínáš,
jinou rolu hrát začínáš?

Ach, já nad tebou žalostím,
nad vzdálenosťou bolestím.
Kdo zná, zdaž se neposmíváš,
s jinými vúli nemíváš?
Kdo zná, kdy se ty navrátíš,
pújčenú lásku zdaž vrátíš.

A tak nechci žalostiti,
nechci srdce víc trápiti,
slovo tvé když držíš pevne,
já te očekávám verne,
príď, ach príď a v reči své stúj,
tak sem ja tvá a ty si múj.

55. Smutne slávik spieva…

[25]


Smutne slávik spieva v klietce ulapený,
keď si on spomína na hájik zelený.

Tak i ja též svorne žalostne si spívám,
když si ja na lásku milého spomínám.

Holúbku muoj sivý, stvorenie premilé,
pre tebe mé srdce veľmi je zranené.

V smútku postavené, žalosťou zemdlené,
ani už to neznám, či je duša vo mne.

Holúbku muoj milý, už si mne zanechal,
jakže by mi nebou za tebou veľký žiaľ.

Keď si preč odletel, kto k nám chodiť bude,
ktože mne už teraz zabávati bude?

Lituj ty mňa, nebo, i všecko stvorenia,
lebo som zbavená mojho potešenia.

Jak hrdlička plačem pre mojho milého,
že nebudem už mať nikdy viac iného.

56. Prechodí sa milá…


Prechodí sa milá smutná po hájičku,
padajú jej slzy po jej bielom líčku.

Prechodí sa smutná, zalamuje ruce,
nedá si potešiť zarmúcené srdce.

Ach, čím sa poteším, keď som to stratila,
čo som si v tom svete najviacej vážila.

Stratila som poklad od srdce mojého,
nebolo mu v tomto svete podobného.

Povedzte, hrdličky, povedzte, slávičky,
snáď ste ho videli niekde u studničky?

Sokole, sokole, ty vysoko lietaš!
Povedzže mi, povedz, snáď ho niekde vídaš?

Vetríčku líbezný, od poludnia veješ,
nezataj prede mnou, snáď ho niekde čuješ?

Politujte smutnú, politujte skaly!
Vráťte mi milého, kterého ste vzaly!

Milá horekuje, šla volať na cestu,
milý sa jej ozval pri zelenom brestu.

Ach, ach, ty muoj milý, kde si sa mi schoval,
muoj drahý sokole, že si sa neozval?

Pre teba som moje oči vyplakala,
teba som ja smutná po horách hledala.

Keď som ťa len našla, už ťa viac nestratím,
čo som ti sľúbila, už ti teraz vrátim.

57. Prechodí sa milá…


Prechodí sa milá po zelenéj louce,
plače a velice zalamuje ruce:

Já nešťastná panna, kam se mám podíti,
asnad v tom zármutku musím zahynouti.

Padla sem do smutku velmi velikého,
stratila sem smutná pelikána mého.

Stratila sem smutná pelikána mého,
všecku moju radost od srdečka mého.

Stratila diamant nad ten sneh belejší,
stratila sem poklad nad celý svet dražší.

Múj milý pelikán, kdeže te hledat mám?
Neb bez tebe žádné potešení nemám.

Ach, múj milý poklad, navraťže se ke mne,
velice mé srdce zraduje se ve mne.

Pújdem prenešťastná do sveta velkého,
všudy budem hledat pelikána mého.

Budem se pýtati ptáctva nebeského,
zdaliž nevideli pelikána mého.

Pújdem smutná k horám a budem plakati,
asnad mne ptáčkové budou litovati.

Jestli ho nenajdu, budu naríkati
a hlasem velikým tak budu volati:

Hory, milé hory, však ste velmi smutné,
bez spevu ptáčího velmi ste otupné.

Proč do takového smutku ste upadly,
že vám tu nespívá múj pelikán milý.

Ach, povezteže mi, kam se mám obrátit
a kde mohu mého pelikána spatrit?

Či v poli, či v horách, či po všeckých cestách,
či v dírách, či v zámkách, či po velkých mestách?

Litujte mne, hory, s vaší zeleností,
uletel mi ptáček s velikou rychlostí.

Zaletel v rychlosti so sveta jiného,
který byl veliká radost srdce mého.

Stratila sem smutná mú milú hrdličku,
která hrkútala mojemu srdečku.

Kterú když nenajdem, musím zahynouti
a rychle se sveta toho se odbrati.

Ach, politujže mne, svete marný, nyní,
zeme, nebe, more i všecko stvorení.

Sedím jak hrdlička na suchém konári,
smutne si spívávám v mém velikém žiali.

Ach, nešťastná chvíle, nešťastná hodina,
v kterej sem já mého milého stratila.

Múj milý diamant, navraťže se ke mne
zasviť srdci mému, jak si svítil verne.

Bez tvojeho svetla všecka sem zhynula,
v tvári se zmenila, v srdci zarmoutila.

Oči mé za tebou plakat víc nebudou,
ani na jiného hledeti nebudou.

Pomni na tvé sliby, které si sliboval,
když si se ode mne už preč odlučoval.

Pomni na uprímnost a na naši lásku,
kterou sme spojeni jako zrno v klásku.

Ach, teraz se srdcem mým sem rozloučená,
a pro bolest srdce všecka zarmoucená.

Vyschlo mi jest v srdci kvítíčko rozkošné,
jenž nyní prináší myšlení žalostné.

Dost sem pozor dala, vždy je polívala,
ve dne, v noci spání proň sem nemívala.

Teraz už polívám horkýma slzama,
nešťastlivé bylo naše rozpoznania.

Uč se, milá každá, z mojeho príkladu,
dej pilnejší pozor na svoju zahradu.

Nyní bych sem byla lepší zahradníčkou,
kdybych sem dostala ten kvet a hrdličku.

Zasadila bych ho do takej zahrady,
která jestiť dražší nad všecky poklady.

Se stríbrem, se zlatem bych ju ohradila,
vartu karbunkulus pri ní postavila.

S drahým diamantem bych ho osadila,
jasnými perlami cestu vyložila.

Pri tom bych vysokú veži vystavila,
s které bych se vždycky dolú naň dívala.

Než znám, toho nikdy už více nebude,
abych ja sadila tu rúži v zahrade.

58. Videla sem…

[26]


Videla sem mého
holúbka sivého, letel k moru.
Počkaj, múj holúbku,
nerob mi zármutku, leťme spolu!

Čo kraj sveta pújdeš,
očím mým neujdeš, uvidím ťa,
poletím za tebú
až k morskému brehu, dohoním ťa.

Múj holúbek zblúdil,
za sebú ma zlúdil, podvedol mňa.
Keď sme prišli spolu
k velikému moru, opustil mňa.

Ach, já zarmúcená,
v svete opuštená, kam já pújdem?
Pújdem-li za lstivým
holúbkem mým sivým, kde ho najdem?

On si snad už milú
zamiloval jinú holubičku,
já na tejto skale
budem čekat stále pri chodníčku.

To mé štestí bude,
pújdú tady ludé, ptat se budem:
Videli ste mého
holúbka sivého? Za ním pújdem.

Už rok, dva, tri sedím,
nikoho nevidím tady prejít,
chcem práve pomaly
s tej vysokej skaly dolu sejít.

Jak sem dole sešla,
hned sem všecka klesla od radosti,
že nebudem dále
na tej smutnej skale v samotnosti.

Zahledla sem mého
holúbka sivého, že sa točí;
jeho perí hladké,
hrkútání sladké, svetlé oči.

Prileť spíše ke mne
a prebývej pri mne, nebluď více,
sedej v mojem lúne,
pobožkaj uprímne moje líce!

Holubenko sivá,
jsi-li ješte živá, tu-li býváš?
Jsi-li v rečech stálá,
čis na mňa čekala, jak sa míváš?

Čekala sem stále
tu na tejto skale, zarmúcená,
včil, sivý holúbku,
všeckého zármutku jsem zbavena.

Už sem ťa dočkala,
lúžko prichystala v lúne mojím,
co sem slibovala,
to sem zachovala, v rečech stojím.

Poďže, moja milá,
holubenko sivá, neopusť mne,
já ťa neopustím,
až ducha vypustím, do smrti mé.

59. Jaj, mamičko…

[27]


Jaj, mamičko, idze k nam
od stolici veľky pan,
ma po boku šabličku,
myśli, že je cisar.

Nemyśli ty sebe sam,
že by ty bol veľky pan,
bo ty śi od stolici
nič, len jeden pisar.

V jednej ručki kalamar,
v druhej ručki piro,
on śe mi chce zapisac
do sardečka ščiro.[28]

Keby ty bol taky pan,
jako ja som panna,
dala bym ci veneček,
co ho nośim sama.

Moj źelený veneček
po hlave mi skače,
jaj, a tvoja počlivosc[29]
v kolisečki plače.

60. Chcela sem ja…

[30]


Chcela sem ja, chcela v tým svete probovat,
mojému srdečku kontent vyhledávat.

Kontent sem hledala, ale sem nenašla,
jaká sem, Bože múj, v tým svete nešťastná!

Pre milého spadlo srdce do vezení,
preto teraz nemám žádné potešení.

Již naskrze neznám, co se dohadat mám,
moje potešení kam vyhledávat mám.

Pošla by sem k vodám, k mori hlubokému,
však vím, že nenajdem poklad srdci mému.

Hory i doliny, vy mne politujte,
mojemu srdečku polehčení dejte!

Tak jestli nedáte vy mne polehčení,
spadne srdce moje hlubšie do vezení.

Ach, milý múj, milý, bohdaj te Búh pobil!
Když si mne nemel vzít, načo si mne zvodil.

Falešný si, šuhaj, falešné srdce máš,
jednej kvapky krve spravedlivej nemáš.

Vábil si mne, vábil, pokuds mne nezvábil,
a jak si mne zvábil, tak si mne zochabil.

Když si mne zochabil, len mne neohváraj,
mojemu srdečku žalu nezavdávaj!

Bo jestli mne budeš, šuhaju, ohvárat,
uvidíš ty potom, bude te Búh kárat.

Nežádám ti toho, by te Pán Búh káral,
jen žeby si nikdy potešení nemal.

Neb když nebudeš mít s druhou potešení,
vím, že na mne spomneš v každém okamžení.

Vale, šuhaj, vale, tebe spoverhujem,
za dvaročnu lúbost pekne ti dekujem.

Za lúbost dekujem, za faleš proklínám,
již se já od tebe naveky odbírám.



[20] Charitas — zosobnenie lásky (charitas — lat. láska)

[21] Kupido — Cupido, bôžik lásky u starých Rimanov

[22] Fortuna — rímska bohyňa náhody a osudu. Pozri aj č. 223.

[23] nastojte nástojte, — pomoc! hľa! ach! beda!

[24] tovariška — priateľka, družka

[25] PS II, 91 — 92.

[26] Text prenesený z Dodatkov, NZ II, 398 — 399.

[27] šarišská

[28] ščiro — úprimne

[29] počlivosc — poctivosť

[30] šarišská




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.