Zlatý fond > Diela > Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Silvia Harcsová, Andrea Kvasnicová, Tomáš Soóky, Karol Šefranko, Katarína Maljarová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 108 čitateľov

Nedôvera a faloš v láske

188. Každý sa ma spytuje…


Každý sa ma spytuje
a chce vedeť, čo mi je?
Odpovídám: Sám nevím,
že ma bolí, len to vím.

To vím, že som v nemoci
a ležím bez pomoci.
Pomahajte, ach luďé,
lebo po mne hned bude.

Slyší toto má milá,
zalamuje rukama,
plače, kričí velice,
skoro pukne jej srdce.

Plače, kričí: Mne povedz,
jaká je to hrozná vec!
Porád ke mne pospíchá,
ledva od žalu vzdychá.

Ach, šuhajko, čo ti je?
Čo te trápí, sužuje?
Čo te bolí, povedz mi,
až nepovíš, umreš ty.

Ty si, milá, príčina
mej bolesti, ne jiná,
tys mé srdce ranila,
ach, ukrutne, má milá.

Keď je to tak, moj milý,
moj šuhajko úprimný,
ver mi, že ťa vyhojím,
čo všetek svet pochodím.

Pújdem do apatéky,
budem ti hledat léky,
budem hledat zelinky,
pro tebe, moj jedinký.

Čo ty, milá, kde pojdeš,
pro mne léky nenajdeš,
jestli mne chceš vyhojit,
musíš sama lék moj byt.

Neverím ti, má milá,
že bys ty mne lúbila,
ale lúbíš aj druhých,
tajne tebe náchylných.

Nelúbím ja žádného
na svete, jen jedného,
a ty si ten jediný,
okrem tebe ne jiný.

189. Ty si myslíš…


Ty si myslíš, že nevím,
že já tobe nepovím,
kde kam ty cíluješ,
kde koho miluješ,
ver, že o tom dobre vím.

Tvé tajnosti dobre znám,
pri tebe jich poznávám,
že kontentu nemáš,
jinde si ho hledáš,
hledaj pre mňa, já nedbám.

Kde miluješ, hybaj tam,
já na teba nič nedbám,
keď stratím milého,
najdem si jiného,
o to se málo starám.

Zle hovoríš, zle myslíš,
falešne mne v tom soudíš,
nemilujem jinou
krom tebe jedinou,
Búh jest svedek nade mnou!

Zvíš, jen pomysli sobe,
co som vystal pro tebe,
jak v zime tak v léte,
v dešti, velkom blate
chodíval som vždy k tobe.

Utrhal som očom sen,
strávil som noc, den, týden
v nemoci, v težkosti,
v soužení, v žalosti
s tebou som byl sám jeden.

Ach, prosím te, nehovor,
skoro bys mne priviedol,
skoro s rečmi tvými
velmi falešnými
do zoufania priviedol.

190. Keď som išiou…


Keď som išiou tichým lesom, tým hájičkom tisovým,
stretou som tam švárno dievča pod vienkom zeleným.

Tam sme sa my shovárali až do rána bieleho,
keď sa počalo zorievať, išiou som od neho.

Prišiou som k nej po druhý raz, ale ma nepoznala,
klopau som jej na okenko, ledvi hore vstala.

Ty falešná falešnica, falešnú ty lásku máš,
včera si sa shovárala, dnes ma už nepoznáš.

Neni som ja falešnica, ja ťa verne milujem,
že ma nechcú za teba dať, srdečne banujem.

Kto je tomu, moja, kdo je tomu príčina?
Keď ti pravdu mám vyjaviť, všecka má rodina.

Vale tobe, moja milá, vale má najmilejšia,
ty si bola v celom svete u mňa najvzácnejšia.

191. Nenís, nenís…


Nenís, nenís, jak si se delala,
nenís, nenís, jak se deláš.
Falešné oči máš,
falešne pozíráš,
falešná si jako Jidáš.

Nenís, nenís, jak si se delával,
nenis, nenís, jak se deláš.
Já takých mamlasú
na vrbe natrasu,
jako, jako, jako si ty.

192. Nemalas mi, má panenko…


Nemalas mi, má panenko, slibovať,
že nebudeš krem mňa inších milovať.
Ale si milovala,
z toho si sa vysmála,
tak sa robíš, jako bys mňa neznala.

Keď si ty chcel moju lásku sprobovať,
nemal si ty k inším pannám chodívať.
Ale si ty chodíval,
a mňa vždycky za ništ mal,
neverím ti, čo by si sa vymlúval.

Keď si chcela moju lásku sprobovať,
nemala si inším srdce darovať.
Kebych byl o tom vedel,
byl bych sem doma sedel,
povedzže mi, kdo ťa na to navedel?

Navedla ma tvá úprimnosť jediná,
zvedela sem, že tvá láska studená.
Zvedela sem dávný čas,
že tvá láska jest len špás,
a ja ťa už zanechávám v tento čas.

Prečo ty mne, má panenko, za zlé máš,
že sem začal k iným pannám chodívať.
Já sem síce chodíval,
pre manír[93] navštivoval,
ale teba len jedinkú v srdci mal.

193. Povedzže mi, milá…


Povedzže mi, milá, co je za príčina,
či ma nemiluješ z dúverného srdca?
Povedz pravdu, prestaň trápiť,
prestaň moje srdce raniť,
ranilas ho dosti
z tvojej falešnosti.

Povedzže mi více, co myslí tvé srdce,
či ma nemiluješ, či ma nechceš více?
Proto ja budem mládenec
a ty zdráva drž svúj venec,
proto dobrá vúle
medzi nami bude.

Ach, múj Bože s nebe, co sem dočkala?
Co sem se ja o tom nikdy nenazdala,
že se ja s milým rozloučím,
a tak ho smutná opustím,
Bohu te poroučím,
s tebou se rozloučím.

Však o tom dobre víš, keď som k vám chodíval,
tvé krásné líčka aj ručky líbával,
keď sme spolu sedávali,
pekne sme sa shovárali,
vtedys bola verná,
keďs pri mne sedela.

Ješte ty to, milá, budeš oplakávať,
a za tvojím milým velice banovať,
ale ti už darmo bude,
už ja více k vám neprijdem,
zústaň v dobrém zdraví,
nič mi zle nemysli.

Ješte naposledy ja te napomínám
a za tvoju lásku ponížene žádám,
povedz pravdu, prestaň trápiť,
prestaň moje srdce raniť,
ranilas ho dosti
z tvojej falešnosti.

194. S tím mne neutrucuješ…


S tím mne neutrucuješ,
že ty jinších miluješ,
nebudem proto vzdychati,
mé myšlénky turbovati[94]
pro tebe.

Cože ti je do toho,
bar já milujem koho,
není si ty ješte moje,
co milujem, daleko je,
daleko.

Povezže mi, kdo je ten,
co ti rozkazuje v tom
tvojom srdci a myšlení
nemúže byt žáden jiný
mimo já.

Vykazuj mi, koho chceš,
s tím mne neutrucuješ,
není sem ti zavázána,
ani nemáš u mne místa
žádného.

195. Stresci, Bože…

[95]


Stresci, Bože, stvorení,
za to mnohé chodení,
aby pamatalo,
když by umíralo
pri hodine poslední.

Tolik sem se nachodil,
tmavých nocí nablúdil,
byla rosa, blato,
nic sem nedbal na to,
devče sem verne lúbil.

Myslíš ty, že já nevím,
trebas i nic nepovím,
že mne pochlebuješ
a jiné miluješ.
Ach, já o tom dobre vím.

Tvé myšlénky dobre znám,
neb na tobe poznávám,
že radosti nemáš,
jinde si ju hledáš,
a mne falešne klamáš.

Kde miluješ, idi tam,
tvoju lásku nežádám,
dnes stratím jednoho,
zítra mám druhého,
nebars o to se starám.

196. Ach, prenáramne…


Ach, prenáramne bolí hlava mne,
že sa na mne hnevá potešení mé.
Keď sa hnevá, nech sa hnevá, není k líbosti,
hrajte, muzikanti, k mojej líbosti.

Vychodí slunečko v zelenej hore,
má milá sa dívá v bílej komore.
Podívaj sa, má panenko, v jakej som dobe,
a že som zablúdil, nemaj mi za zlé!

Povez mi, má milá, proč si tak tenká?
Jak bych nebyla, neb som panenka,
pekná, tenká, oči jako trnka,
vlasy kučeravé jak ta bavlnka.

Povez mi, má milá, proč si tak bledá?
Však si ty bývala jak malovaná,
očičky máš pokalené, v tvári si sivá,
povez mi, má milá, kdo k vám chodívá?

Ništ sa ty neposmechuj, však si ty to ten,
v malém, krátkém čase budeš podveden,
bude tebe Pán Búh trestat dost v krátkém čase,
že si ma ošidil, mé mladé srdce.

Ošudila tebe tvoja falešnost,
že si nemívala vždycky na mne dost,
za jinším si chodívala, tak jak ta lenka,
jako bys nebyla moja panenka.

Plakala, fikala, když prala šaty,
že jej už uteknul prstenček zlatý.
Neplač, milá, nenaríkej o prsten zlatý,
keď musíš opustit rodiče taky.

Milejší sú rodiče, nežli je milý,
mamka mne chovala až po tu chvíli,
košelky mi právala, dala mi nosit,
musíte, študenti, mamičku prosit.

Mal bych ja pre teba mamičku prosit,
volel bych pri boku šabličku nosit,
pár pištolí, karabin do sedla si dám,
a tobe, má milá, radnej quidem dám.

197. Milý, milý…


Milý, milý, chodievaj k nám,
dobrú vodu nosiť ti dám.
Ak ty sladkú nerád piješ,
dám ti kyslej, že očerstvieš.

Pretože ťa rada vidím,
keď neprídeš, zle sa cítím,
myšlienky mám vždy za tebou,
kde by mohla byti s tebou.

Keď ťa vidím len zďaleka,
až sa srdce ve mne zleká,
a to od veľkej radosti,
že ideš k nám, jest mi dosti.

Dievča, dievča, zle si myslíš,
ty o mojej lásce nevíš,
keby som ťa pri srdci mau,
inak by som o teba dbau.

Milý, milý, čo hovoríš,
proč srdečko ve mne moríš?
Veď som si ja vždy myslela,
že ja budem tvoja žena.

Dievča, dievča, radím ti to,
mužským rečem never chytro!
Nebo mužští sú takoví,
inak myslí, jak hovorí.

Mužští srdcia takie majú,
dievčaťu lásku zjavujú,
a keď vyjdú ven zo dverí,
smiech si robia, že im verí.

Dobre ty mne, milý, radíš,
že mi mužskuo srdce zjavíš.
Nikdy už viac veriť nechcem,
tvoje reči zachovať chcem.

198. Prečože, moj milý…


Prečože, moj milý, tvoje líčka blednú?
Ty slzy vylievaš a ja ani jednu.

Tys mi to, má milá, mé skaze príčina,
ja blednem za tvýma sivýma očima.

Tvoje oči sivé veľký oheň majú,
moje smutné srdce se sveta snášajú.

Nikdy som, duša má, tú mysl nemala,
abych te zavedla, potom oklamala.

Tedys ma, má milá, tedys ma sklamala,
keďs mi pod jabloňou dve ruže dávala.

Jedna rozkvitala, druhá kvet púšťala,
vtedys ma, duša má, vtedy zarmútila.

Prvá znamenala, žes ma oklamala,
žes ty už inému srdce darovala.

Druhá znamenala, že moje trápení
jest tvému srdečku velké potešení.

Nemysli si, milý, nemysli tak o mne,
milujem ťa verne, ale nadaremne.

Nesmím povídati, všecko v srdci dusím,
moju veľkú lásku svetu tajiť musím.

Nesmím povídati žádnému stvorení,
v jakém je mé srdce velikém súžení.

Nesmím povídati, čo som vykonala,
že som ti, duša má, lásku prisahala.

Nesmím povídati, len Bohu jednému,
že som prisahala tobe samotnému.

Nesmím povídati, že te nezabudnem,
zakiaľ mojho ducha v tele nosiť budem.

A když telo složím, moj duch k tobe prijde,
od tebe, moj milý, nikdy neodejde.

199. Pekne si mi…


Pekne si mi prislíbila,
včil mňa milovať nechceš,
tvú dúvernost som stratila,
hnev v svojom srdci neseš.

Včas ráno, jak sem zbuzený,
tvé krásy duch mne trápí,
žádná malá vec to není,
kdo noc v amori tráví.

Zdaliž to nevíš, že mnoho
lidí láska zmorila?
Ty dáš nekdy počet z toho,
že si múj mordár[96] byla.

Však si ty spomeneš na mne,
když rok neb mesíc prejde,
adie, milá, trápíš ty mne,
a tebe druhý bude.

Jestli se to tedy má stať,
že te musím nechati,
aspoň ješte posledníkrát
dej se pekne bozkati.

Ach, co sem ti urobila,
že na mne tak naríkáš?
Zdaliž sem verná nebyla,
i proč mi vale dáváš?

O mládenci, divné stvory,
nebožátká panenky,
dnes vám srdce láskou horí,
zítra mrzne na veky.

200. Jak po radosti…


Mládenec:
Jak po radosti žalost rychle nasleduje,
jak se láska v nenávist často promeňuje:
I u nás, moja milá,
svazek lásky se trhá!

Panna:
Ach, cože se ti, milý, cože se ti stalo?
Že jestiť v milování tvé srdce nestálo?
Proč tvé falešné srdce
milovati mne nechce?

Mládenec:
Sama si ty, panenko, samas ty príčina,
není na mne, verže mi, i nejmenší vina,
ale tvoje falešné
srdce ke všem náchylné.

Panna:
Kde mne predtím volali „duša moja zlatá!“
teraz by ma hodili trebas kde do blata,
kde mne predtím lúbili,
nyní by ma vybili.

Mládenec:
Tak se deje v mládenském kvete, že uvadá,
jako když horké slunce na ruži pripadá.
I na mé smutné srdce
dotírá hnevu slunce.

Panna:
Takliž jestiť kamenné tvé srdce, múj milý,
že sa jen k rozloučení žalostnému chýli?
Ach, spomniže, múj milý,
že sme se my lúbili!

Mládenec:
Není toho, který by ranené mé srdce
uzdraviti zas mohel, nebo mne velice
ranila, takže více
milovati mne nechce.

Panna:
Ach, cože ti je, ach, co? Proč mne milovati
nechceš a mne od smutku necháš umírati?
Ach, spomniže, múj milý,
že sme se my lúbili.

Mládenec:
Již jest darmo, jen vale! uvadnutá rúže,
již te víc moje srdce milovat nemúže,
čerstvú rúži dostanem,
uvadlá, vale, amen.

201. Stojí rokyta…


Stojí rokyta vedla potoka,
počkaj, má milá, dodnes do roka.

Dodnes do roka mohla sem čekat,
mohla sem tobe synka vychovat.

Synka vychovat i na vojnu dat,
ten místo tebe mohol bojovat.

Ty si, múj milý, ty si mne vinen,
tys mne opojil červeným vínem;

červeným vínem, bílou pálenkou,
mohla sem zostat podnes panenkou.

Ja bych panenka, ty bys mládenec,
mohla sem nosit mój zlatý venec.

Ty si, má milá, ty si vinnejší,
tys mne volala do síne vaší;

nejen do síne, než do svetličky,
tams mi dávala sladké hubičky.

Sladké hubičky, mastné koláče,
čo nám napekla maminka naše.

202. Nedbám, nedbám…


On:
Nedbám, nedbám, že mne nemiluješ,
nedbám, nedbám, že mne nechceš.
Já takú opici najdu na ulici,
jako, jako, jako si ty.

Ona:
Nenís, nenís jak si se delával,
nenís, nenís, jak se deláš.
Já takých mamlasú i s vrby natrasu,
jako, jako, jako si ty.

On:
Nedbám, nedbám, že mne nemiluješ,
nedbám, nedbám, že mne nechceš;
já také devčisko hodím na smetisko,
jako, jako, jako si ty.

Ona:
Nenís, nenís jak si se delával,
nenís, nenís, jak se deláš;
falešné oči máš falešne pozeráš,
jako, jako,jako Judáš!

203. Zaklopal mládenec…


Zaklopal mládenec na okenko:
Vstaň hore, nedrímej,
dvere mi otvírej, má panenko.

Otvírej, otvírej, počim klopám,
počim svúj kloboučík dolu snímám.
Nesnímej, nesnímej, nežádám te,
odejdiž ode mne, nemiluj mne.

Jestli te, má milá, nedostanu,
já vyjdu na skalu,
klobouček na stranu, zlomím hlavu.

Z mej hlávky poteče krev červená,
to tebe, má milá,
holubičko sivá, na znamenia.

Kdekolvek bude ta krev stríkati,
tam bude ružička,
sivá holubička prokvitati.



[93] manír — zvyk, slušnosť

[94] turbovať — znepokojovať; turbovať sa — trápiť sa, sužovať sa

[95] PPU 1817, 52 (variant).

[96] mordár — vrah




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.