Zlatý fond > Diela > Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Silvia Harcsová, Andrea Kvasnicová, Tomáš Soóky, Karol Šefranko, Katarína Maljarová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 108 čitateľov

Mužské. Krása. Zamilovanie

61. Samá bielá bývala…


Samá bielá bývala,
pekné oči mívala,
sto zlatých bych tomu dal,
kdo by mi to udelal,
aby mne milovala.

Jedinké kochání[31] mé,
spanilejší nad jiné,
sivé očka pri tobe
jsou, mne vábíš ku sobe,
ranila si srdce mé.

Vystri tvé bielé ruky,
zhoj mé rany a muky,
miluji te náramne,
o buď náchylná ke mne,
a dej mi znak tvé lásky!

62. Zázrak činit…


Zázrak činit prirozenost
že može, juž včul verím,
keď ťa, Nanka, divná peknost,
vícej cítím než vidím.

Čelo tvoje lilie kvet
nepremože s belosťú,
líčka tvoje široký svet
naplňuje žádosťú.

Bystré tvoje pekné oči
vábá k sobe každého,
jejich iskry vo dne v noci
srdce pálá každého.

Ked bys stála v peknom poli
mezi kvítím voňavým,
letely by k tobe včely
pre príčinu, hned povím.

Nebolo by jim potrebné
z jiných kvítkov med sbírat,
neb z teba juž každodenne
mohly by dost nasbírat.

63. Mládenče zalúbený…


Mládenče zalúbený,
kdo jest tvému trápení,
kdo jest tvé bolesti na príčine,
pro kterú tvá mladost jak kvet hyne?

Devče co kvítek milé,
jak hrdlička spanilé,
jest jistá príčina mé žalosti,
ono mne ranilo v mé mladosti.

Mládenče! Co pomúže
trápiti se na dlouze,
smutne na svú bídu žalovati,
ranu srdce svého ukrývati?

Devče, aj, prívetivé
má srdce lítostivé,
když i za krátký čas odporuje,
predce sladkým slovúm povoluje.

Mládenče, jenž toto znáš,
pročže tedy prodléváš
devčeti náklonnost svou zjeviti,
které mohlo srdce tvé raniti?

Devče, aj, do tvé moci
dávám se v mé nemoci,
nedej, ach, nedej již zahynouti,
navrať truchlé mysli spočinutí.

64. Ja sem ten nešťastný…


Já sem ten nešťastný amant,
nemúžem srdci rozkázat,
ona mi verit nechce,
že jest smutné mé srdce.

Srdce na oči žaluje,
že jsou ony na príčine,
že jsou ony ten tlumač,[32]
že to nemúž byt jináč.

Oči na to povídajú,
že když ony uhlídajú,
aby potom to srdce
učinilo jako chce.

Srdce očúm radu dává,
obúm se nám krivda stává:
Netreba tu milovat,
kterú nemožno dostat.

65. Kdo chce vediet…


Kdo chce vediet, co jest láska, nech se učí ode mne,
já mu povím, který musím težkost znášet daremne.

Prenešťastné milování, které horí vždy ve mne
a mne trápí bez prestání, jako v noci tak ve dne.

Žáden by to neuveril, jaké jest to soužení,
Amor nebo milování, jen kdo je v tom skušený.

Neb vniterne vždycky pálí a život ukracuje,
sen odnímá, srdce trápí, veselost zarmucuje.

Omámení vetší není mladým lidem jak láska,
očúm vetší zaslepení, ve všech vecech prekážka:

Nebo pracuj, nebo tancuj, neb delej co jiného,
nemáš predce v tej úzkosti odpočinku žádného.

66. Hned od narození…

[33]


Hned od narození byla má otázka,
co Amor, co milost, co panenská láska?

Když sem šel do školy mezi mladú chasu,
hned sem se zeptával na panenskú krásu.

Když sem šel do páté, šesté, sedmé školy,
co jest Amor za zver, tam mi povedeli.

Že jeho moc velká v noci spáti nedá,
kdo se již zalúbil, tomu jestiť beda.

Ten nemúže ani jesti ani píti,
aniž se učiti, ani čo robiti.

67. Shlédniž na mne…


Shlédniž na mne a smiluj se, nebe,
poteš zarmúceného bez sebe,
do zúfání nedej mi padnúti,
dej žalostnému odpočinúti.

Jak na mori po búri čas bývá,
tak i lid po smutku radost mívá,
já pak jak bych nebyl tvé stvorení,
všecek sem od neštestí strápený.

Že jinému víc prejem než sobe,
asnad je to proti vúli nebe?
Já však nejsem tolik na príčine,
neb milujem cnostne a nevinne.

Já už lásku premocti nemóžem,
ani nevím, jako si spomóžem,
aneb umrit, aneb dívča lúbit!
Nemóžem bez milej život trávit.

Radnej umrem, nechcem živu býti,
jestli mne neprestaneš trápiti,
o ty lásko, proklaté neštestí,
jestli se mi nepromeníš v štestí.

68. Co já mám…


Co já mám za trápení,
jak znáším soužení!
Pro jedinkú
tu panenku,
kterú miluji.

Nic mne v svete neteší,
všecko horké mé duši,
ta panenka,
má milenka,
srdci nejdražší.

Ta mne obveseluje,
ta v kríži potešuje,
ta v soužení,
ta v trápení
smutku zbavuje.

Tu já nikdy nenechám,
tu jak jinšú nesklamám,
jej dúvernost
a uprímnost
pred očima mám.

I ona též slibuje,
dúvernost prokazuje,
jednej mysli
dva se sišli,
kdo jich roztrhne?

69. Žáden neví, co je láska…

[34]


Žáden neví, co je láska, kdo ji neskusil,
nešel bych já pres ten chodník, kdybych nemusil.
Pres ten chodník musím jít,
moju vuolu vyplnit,
mojej milej bielé líčka políbit.

Kdybych mohel ptáčkem býti, tam bych zaletel,
či je zdráva moja milá, bych se prezvedel.
Pýtal bych se, jak se má,
či je zdráva jako já,
neb v mém srdci není milší jako je ona.

Hlava bolí, srdce morí, všecken omdlévám,
dobre já vím, co mne bolí, co na srdci mám!
Sem ten lék z vonné rúže,
on mi sám spomoct múže,
nedej zoufat v tej úzkosti, múj milý Bože!

Ach, co smutný činiti mám v mojej žalosti?
Aneb kam se mám podíti v tejto bolesti?
Pro mdlobu k zemi padám,
na nemocnost naríkám,
spomožení už žádného víc nenalezám.

S uprímnosti ji miluji, tajit nemohu,
jestli se s ní nepoteším, vesel nebudu,
neb jsou lidé nekterí,
kterí toho neprejí,
abychom se milovali a se pobrali.

Juž mne není možno více živému býti,
nebudu-li ji tou láskou dél milovati,
její krása spanilá
mne velice zranila,
protože mi po vše časy uprímná byla.

70. Má milá Lenčuša…


Má milá Lenčuša,[35] milé potešení,
na tom šírom svete mne milejšej není.

Tvé červené líčka, sivá holubička,
jsou mé potešení, milá Lenčušička.

Kdybych mohel lítať, jak lítá orlice,
každú noc bych líbal tvoje bielé líce.

Než ponevadž jak pták lítati nemúžem,
milovník tvúj verný do smrti zústanem.

A tak ti vinšujem stálé, dobré zdraví,
a všeckým bystrickým pannám potešení.

71. Hen tam dolu…


Hen tam dolu pod vrchámi
stojí kaštieľ murovaný,
a v ňom sedí pekná panna,
jako ruža maľovaná.

Sedí sebe a štrikuje,
pekných šuhajkov miluje,
keby chcela mne zalúbiť,
chcel by som hu ja poľúbiť.

Keď som išiel okolo nej,
zasmial som sa na líčka jej,
ale ona neverí mne,
že mám srdce ku nej verné.

Holubičko, mé srdiečko,
síďže ku mne namaličko,
ja ťa ľúbim, holubičko,
pobozkám ti tvoje líčko.

Banujem, že musím odjíť
a šíry svet ješte skusiť,
nevidím te za dluhý čas,
pripač sa ešte na mne raz.

72. Aj, nevelmi dávno…

[36]


Aj, nevelmi dávno koren tubirozny
vykvitol mi kvítek mne velmi lúbostný.

Na ten kvítek kedy já si jen pomyslím,
od velkej lúbosti po nem túžit musím.

Není to kvíteček koren tubirozna,
v kterém moje srdce tak velkú lúbost má.

Ale jestiť panna mne nad vše milejší,
nad zlato, klenoty i perly vzácnejší.

Tobe, milá, srdce obetujem,
neb te v nem nad všecko nosím a milujem.

Od teba to žádám, abys mne lúbila,
jak já teba, tak ty mne v srdci nosila.

Mej mne v tvém srdečku, moja holubička,
a na znak lúbosti líbejme si líčka!

A tak te nastokrát v mém srdci objímám,
tvé spanilé líčka, mé srdečko, líbám.

Na to i dobrú noc, dobrý den ti dávám,
líbám tvoje líčka i ručky podávám.

73. Keď sme išli do hájíčka…


Keď sme išli do hájíčka s mou milou na špacír,
mesíček jest toho času prelíbezne svítil.
Sedli sme si na trávníček
pod jeden krásný stromeček
a tam sem dal mojej milej na tisíc hubiček.

Mé díte, já te milujem, objímám a líbám,
mé srdce vždycky láskou horí, když se na te dívám,
na tvoje černé očičky,
krásné ružové tváričky,
moje srdce láskou horí nad tvou krásou vždycky.

Po tom líbém milování povstali sme vzhúru,
kvítí sme si natrhali a šli sme zas domú
z toho háje zeleného,
z toho místečka krásného,
a tak sme se rozloučili jeden od druhého.

74. O, ať spatrím…


O, ať spatrím spíše tvé líčko,
Evičko!
Ach, poď sem a prikroč ku tvému
vernému,
obejmi a polib truchlého
milého!

75. Každá mi…


Každá mi v okamžení
mení se hodinka,
den v hodinu se mení
pri tobe, Evinka.

Nechci já nevinnosti
osídla strojiti,
ni prátelské vernosti
meze prekročiti.

Otrok tvúj, nic nemohu
jen k tobe volati,
bys aspoň u svých nohou
prála mi sadati.

Nech duše má požívá
rozkoše nevinné,
jen ty buď milostivá,
láska má nezhyne.

76. Sám sa ja…


Sám sa ja, Mariška, sám sa ja čudujem,
že ťa ja, duša má, tak verne milujem.

Milujem ťa verne ako srdce ve mne,
ale sa obávam, že bude daremné.

Kebych som ja vedel, že ťa nedostanem,
neľutoval bych sem zostati husarem.

Ale mne nenačim ani husárem byť,
dá to milý Pán Boh, že musíš moja byť.

Tvoje čierne oči, to sú moje putá,
keď ťa ja nevidím, jest moja pokuta.

Tvé pekné nosení jest moje vezení,
keď ťa ja nevidím, všecek sem zemdlený.

Láska spisovala a Amor diktoval,
pre tebe, má milá, že sem te miloval.

77. Vím já ptáča krásné…


Vím já ptáča krásné jako tá hrdlička,
má líčka spanilé jako tá ružička.

Její krásu velkú vypsati nemohu,
neb jest jako anjel v nebeském oblaku.

Snižuje se k zemi, mluví s uprímností,
až v očách prokvitá, hodná všech hodností.

Jak sem hu uvidel, tak sem zamiloval,
v okamžení telo i dušu sliboval.

Ale jest daremné toto milování,
vypadá, jak vidím, mé usilování.

Nebo ona míní jinde zaleteti,
a tak v samotnosti musím tu zústati.

Ale ješte jednúc budem probovati
tú krásnú hrdličku do kletky dostati.

Jak hu já dostanem, s ňou bydliti budem,
za takové štestí Boha chválit budem.

Jak hu nedostanem, žial mi bude, to viem,
na Boha poručím, samotný zústanem.

Vždycky v samotnosti budem strvávati,
jestli mi odletí tento poklad drahý.

Budem v samotnosti jako pustovníkom,
zanechám ten príklad všeckým milovníkom.

78. Po ceste, po ceste…

[37]


Po ceste, po ceste červenie kamienky,
poveďte, poveďte do mojej milenky.

Poslal bych ja sovu, vo dne lietať nesmí,
lebo je u vtáčkov v veľkej nenávisti.

Poslal bych stehlíka, ten mi nevykoná,
celý deň nedojde, kde má milá býva.

Poslal bych včeličku, krátke krídla majú,
lebo sa po kvietkoch mnoho bavievajú.

Ale si ja chovám čiernu lastovičku,
čo ona vykoná to mému srdiečku.

O pólnoci pojde, na zoričkách príde,
ešte moju milú na postielce najde.

Príde predo dvere, bude štebotati,
bude sa mej milej jazyk ozývati:

Čože si mi prišla, čierna lastovička?
Doniesla som lístok od tvojho srdiečka!

79. Ach, má premilá…


Ach, má premilá perličko!
Múj sokole, mé srdečko!
Jako se máš, rád bych vedet,
pri tvém boku rád bych sedet.

Kdyby mohlo možné býti,
abych mohel preleteti
k tobe, milá perličko,
zarmúcené mé srdečko.

Za hodinu bych preletel,
tam bych mé srdce potešil,
potešil bych snad i tvoje,
bozkal líčka obidvoje.

Ponevadž nemúže býti,
co já smutný mám činiti,
kde mám hledat potešení,
mému srdci polehčení?

Srdce túži od žalosti,
líčka blednú od težkosti,
ruce mé slabnú velice,
že nejsú s tebou, mé srdce.

Chodím jako tá hrdlička,
která nemá tovariša,
bars se kdekoli obrátím,
len všade žalostne patrím.

Prileť, prileť, má perličko,
poteš mé smutné srdečko,
obvesel celé mé telo,
které juž zemríti melo.

Poteš, poteš mne smutného
a v mém srdci zemdleného,
polituj svého milého,
nedaj se mu trápit mnoho!

80. Panenko milá…


Panenko milá,
jak si spanilá,
když na te shlédnu,
líčka mi zblednú… velice.

Srdce mé horí,
když tebe uzrí,
velkou líbostí
a spanilostí… premilou.

Všecky mé údy,
všecky mé klouby
na mne se tresou,
neb jarmo nesou… milosti.

Ach, když tak, milá,
dej mi tvé líčka,
sladší než cuker,
dražší od perel… bozkati.

Snad se ukrátí,
snad se odvrátí
srdci mojemu
tak zemdlenému… bolest ta.

Ach, jaká bolest
to veliká jest,
videt devčátka
jak andelčátka… prekrásné.

Když se nemúže
do této slávy
hnedky dostati,
a srdce míti… to co chce.

Já tu bolest mám,
ale jen čekám,
že ji ukrátím
a preč odvrátím… časem svým.

81. Ach, jak na náhle…


Ach, jak na náhle promena
stala se jest v mém srdci.
O, kdes mysl spokojená,
kdes, o pokoj žádoucí?
Takliž mne teď zanecháváš,
mne ostatní vale dáváš
v težké duše nemoci.

Jak náhles mne opustila
sladká duše veselost,
mysl též horkost nemilá
trápí težce mú mladost.
Smutná mysl mne sužuje,
plamen horící morduje,
o prehrozná nelítost!

Ach, kdože jest toho všeho
púvodce a príčina,
kdo jest jistá smutku mého,
mého trápení vina?
Jeden kvítek, jehož vzácnost,
milá krása, vznešená cnost
mne pretežce ranila.

Nejsem jak mnohý marností
ničemnou omámený,
aniž svou vlastní chlipností
hanebne sem svedený,
radej skrze pravú hodnost,
srdce čistotu, uprímnost,
láskou som zapálený.

Se vším se již, drahá rúže,
oddávám do tvé moci,
u tebe, radost mé duše,
jestiť mé srdce v moci,
zdrav buď, kvítku múj premilý,
mne v pameti, v každou chvíli
mej do skončení tvého!

82. Zarmoucené srdce…


Zarmoucené srdce ve mne,
nemám se čím potešit,
já sem v takém položení,
nesmím se jiným zjevit.
Protož jen zústaň v trpelivosti,
svoje trápení znášej v tajnosti,
snad se ti to múže stat,
co žádáš, múžeš dostat.

Búh nemožné zmenit múže,
i tobe promeniti,
on tobe ve všem spomúže,
jen ho musíš prositi.
Hned po nečase slunečko bývá
a po zármutku radost chodívá,
proto já mám doufání,
že se múj žel promení.

A když se i nepromení,
i s tím musím kontent[38] byt,
jiného spúsobu není,
to musíš v pameti mít.
Není v svete takový človek,
který by vedle vúle trávil vek,
težko jest pri vode stát
a od smedu omdlévat.

Já sem v takém položení,
já stojím pri té vode,
která jest k mému soužení
a k mé nejvetší bíde,
mé srdce horí plamenem, cítím,
ale pro koho? Musím mlčet s tím,
neb to dostat jest težce,
co žádá zradné srdce.

83. Tak sem si já…


Tak sem si já, má Mariško, již umínil,
a to sem si v mém srdečku již prislíbil,
žádnú jinú,
krom te milú
nemilovat,
ani žádnej v tomto svete neslibovat.

Nebo se mi nic nepáčí v tomto svete,
co by bylo milejšího nad te, kvete!
Kvete krásný,
diamant jasný,
srdce milé,
i však si ty milejší nad všecky jiné.

Komuže bys se ty, milá, nepáčila,
koho duše žeby tebe nelúbila?
O Mariško,
o dušičko,
rúže krásná,
kdyby si ty to vedela, jaks mi vzácná.

Nahlédniže ty se, prosím, do zrcadla,
uzríš, že si ješte zhola nic nezvadla.
Té tvé líčka,
holubička,
vždy červené
a jako zora večerní rozpálené.

Kdyby si to ty poznala, jaks mi milá,
vetší bys mi hnedky lásku činívala.
Keď skrze meče
krev poteče,
predce tebe
neopustím, má Mariško, anjel z nebe!

84. Marné utešení…


Marné utešení,
kde slobody není
lásky užit.
Milá, kochání mé,
ach, takliž musíme
srdcem toužit?
Co nám z toho,
že tak mnoho
nadarmo trápíme srdce svého.

Ach, jak milá vec jest,
komu sloboda jest
v pokojíčku
s milou se rozmlouvat,
ji sladce načúvat
co hrdličku.
Krev se hreje,
srdce smeje,
když se pyštek k líčku pripojuje.

Krátká jest tá chvíle
sedeti pri milé
pres celú noc,
byť by i jeden den
dlouhý byl jak týden,
to není moc.
Z uprímnosti
do sytosti
však i ten dlouhý čas není dosti.

O, Venuš zradlivá,
o, lásko škodlivá,
proč to činíš?
Že tak bez lítosti
náramnou bolestí
srdce raníš.
O, Venuše,
šanuj duše,
dve strely vletely v srdce naše.

Ostatní dávám reč,
však jest to ostrý meč
tvému srdci.
Ostatní loučení,
ostatní mluvení
pri tvém líci:
Búh te žehnej,
mne zlé neprej,
lásku mú uprímnú v pameti mej!

85. Já milujem…

[39]


Já milujem, nesmím povedati,
moju lásku nikomu zjaviti,
nebo mi to není dovoleno,
proto musím tajiti.

Já v tajnosti na tebe pozerám,
já v tajnosti myšlénky odsílám,
aby o tom jiní nezvedeli,
velice se obávám.

Bárs te, milá, nikdy nespomenem,
predca si ty vždycky v srdci mojem,
mé myšlénky sú vždycky o tobe,
jako te já dostanem.

Po zahrade chodím v téj žalosti,
pokoj hledám svému srdcu dosti,
aby sa už jednúc vyplnily
mé tužebné žádosti.

Hory, zeme a kvítí rozličné,
litujte mne, i hvezdy vysoké,
vylévejte slzy své v hojnosti,
patríc na mé bolesti.

Ty lilium krásou prevyšuješ,
moje srdce k sobe pritahuješ,
ach, netrap mne, ale dej se znáti,
či mne verne miluješ.

Radej bych te byl nikdy nepoznal,
byl bych moje srdce nesužoval,
byl bych ve dne, tak jako i v noci,
spokojnejšie spočíval.

O, hodino velmi prenešťastná!
O, ty chvíle stokrát prežalostná,
v kterej sem te videl ponajprvé,
ty milenko zradlivá.

Jen rukami lámem, kade chodím,
kam jen hledím, zarmúcený kvílím,
místa nikde spokojného nemám,
ach, beda, všade volám!

Když já zvadnem ve mnohej žalosti
aneb umrem od velkej milosti,
ach, spomínej, pokud budeš živa
na mé mládenské cnosti.

86. Len v tajnosti držet musím…


Len v tajnosti držet musím srdce mého bolesti,
neb nesnadno vymluviti milování neresti.[40]
Vdečné jest to milování, co človek z srdce žádá,
ale lépe jest mlčeti, nežli více milovat!

Velikú promenu znáším, tajíce mé milosti,
nemúž nikomu žalovat, povedet nesnadnosti.
Musím vesel být v trápení, že mám velké bolesti,
v tužnosti musím mlčeti, že nekoho miluji.

V tajnosti na tu pozírám, kterú v srdci milujem,
nemúžem to vysloviti, jak se pre ni sužujem,
len to tajemné vzdychání trápení polehčuje,
žálostivé mé myšlení múj život ukracuje.

Jak sú mnozí závistníci, kterí se usilují,
ve dne, v noci na to myslí, jak by nám škodit mohli,
len ty buď stálá a verná, nepečuj ty nic na to,
neb srdce mé k tobe táhne, radší te mám nad zlato.

Žádá sobe moje srdce, abych s tebou mohol žít,
nedbám, ať život utratím, len bych milým tvým mohl být,
kdo na verné srdce trafí, život by svúj za to dal,
radnej sobe vyvolí smrt, nežli by vernú nechal.

87. Krásný sveta anjel…

[41]


Krásný sveta anjel, splozený z Venuše!
Jehož úsmechy sú jak krásná denice,
ty si zrostel vpravde v rozkošným oleji,
jeden šuhaj tebe oplakává velmi.

Vezeň sem i bul sem, z vezňa sem splozený,
z vezení v tvé síti sem zde ulapený,
v síti ulapený vezeň sem spravený,
neb sem nemohel vzát z tebe potešení.

K anjelskej podobe tvár tvoja splozená,
svítí se jak hvezda na nebi prepekná,
pre kterú napájáš sluhu svého jedem,
oči své odvracáš ode mne len s gvaltem.[42]

Nic mne nepomúžú tvoje čarné očka,
ani tvé prepekné a červené líčka,
ni tvé bielé ruky, ni tvé krásné šaty,
keď sa já jich nikdy nemúžem dotknúti.

Poma granatové[43] a tvúj prepekný zrost,
blyščící se velmi i svítící radost,
neodvrať ode mne tvúj rozkošný pozor,
neb len v tajemnosti pozírám na tvú tvár.

Jak smutná herlička, spustená od párky,
tak též i já smutný ani neveselý,
hlavičku mú spúštím, sem i tam pozírám,
ale tebe rovnú nikde nenacházám.

88. Ach, jak krásne…


Ach, jak krásne mesíc svítí,
má premilá dušičko,
vólu bych mel k tobe jíti
dnes, mé milé srdečko.

Svítí, svítí, blesk vydává
na té vrchy tatranské,
kdybych vedel, či si zdráva,
potešení liptovské.

Kolikrát já, duša moja,
ten mesíček spatrujem,
tolikrát’s mi pred očima,
srdečne te litujem.

Litujem te, že musíš tak
v samotnosti čas trávit
a že nemáš ode mne znak,
by si mohla naň patrit.

89. Težko tomu…

[44]


Težko tomu sýkorovi,
čo pod vodou pluje,
ješte težšie šuhajkovi,
čo takú miluje,
která jeho nechce,
radnej s jiným šepce,
jeho potupuje,
jinému sveruje
lásku svého srdce.

Viem ja sice jedno ptáča
pri jednom potuočku,
pekne spívá, hrdo kráčá,
sedává v obločku.
Kdybych ho ja dostal,
túžiť by sem prestal,
držal by ho v klietce
pri mojej postielce,
bars by cez noc nespal.

Ono by mne tešívalo
ve dne, také v noci,
svojou krásou preberalo
v zdraví i v nemoci.
Ale mi je darmo,
mám na hrdle jarmo,
nemuožem preleteť,
musím doma sedeť,
buď zima neb sparno.

A tak musím v Arabii
s pelikánem túžiť,
jako v pustej Siberii
v samotnosti živ byť.
Bars chodím po poli,
nič mi je nie k voli,
bars i po zahrade,
smutno mi je všade,
a srdce mne bolí.

Ale si ja ješte trúfám
v mojej samotnosti,
ani, bohdá, že nezúfám
v mej velkej žalosti.
Ak mám čo, zjem chutne,
zaspívám si smutne,
lehnem, bars nezaspím,
myslím, aj keď zaspím,
vstanem, náhle svitne.

Škoda bolo mej mladosti
darmo stráviť leta,
litujem ja včilek dosti,
ale je už veta!
Moja dobrá vuola
mnohým vdečná bola,
ale už minula,
len jmeno nechala,
jak trnavská škola.

A tak idú naše časy
s hodinami rovno,
jak mi svíčku smrt zahasí,
lúčím se spokojno.
A keď prijde amen,
položia mi kamen
na mé hríšné kosti,
duše do večnosti
pújde na examen.

90. Já milujem…


Já milujem, nevím čo,
ranilo mne, nevím kdo?
A to mé nešťastné srdce
vyjeviti se mi nechce,
pre koho já zemdlévám.

Povezte mi, oči mé,
či ste vy na príčine
vašim všetečným poznáním,
srdcem se již víc nebráním,
koho zamilujete.

Oči se vymlúvajú,
že ony nic neznajú,
čím by srdce tantovaly,[45]
že ony nic nevidely,
co by bulo k milosti.

Poznávám se, že sem juž
já nešťastný Priamus,
který pro lásku zemírá,
žádné potešení nemá,
co by mu dalo radost.

91. Teda je tá…


Teda je tá vlastnost lásky,
že všudy ruší pokoj ludský.
Není v nej žadné stalosti,
len samé nebezpečenství

Dokavád sem nemiloval,
vesel sem vždycky tancoval,
pokojne sem odpočíval,
svetské radosti užíval.

Necítím už tak srdce mé,
líhám, stávám velmi smutne,
na svete žijem nevolne,
ach, kde jest potešení mé?

Nebyl sem tak zarmoucený,
jako sem na tejto zemi,
hle, mladosti mé zbláznení,
cítím škodu z milování.

Nermuť, srdce, neuvadneš,
neidz na lad, neupadneš!
Nemiluj víc, v štestí budeš,
svetské radosti dosáhneš.

92. Mladost moja…


Mladost moja, mladost,
vyšlas mi na márnost,
neb tvoja sloboda,
kterúž míváš rada,
stala se poddanost.

Jaková by byla
milá lásky síla,
mé srdce skušuje,
nebo je morduje
milování strela.

Ach, já nešťastný pták,
již sem lapeny tak,
že v mém mladém veku,
nemám odpočinku,
jen se trápím jednak.

Nemám srdce v moci,
dal sem je do moci
tobe, má najmilší,
netrap již mú duši
ve mne milující.

Bude-li tvá milost
ode mne na večnost
odjatá v mém veku,
jiste zhynem v smutku,
to bude nelítost!

O lásko zradlivá
a nelítostivá!
Proč tech lidí prudce,
jenž jsou v moci otce
trápíš, nestydlivá.

Tvoje potešení
jest mladých soužení,
i tech morduješ vždy,
kterí tvoje nikdy
neplní zákony.

Otec nech zbraňuje,
matka zakazuje
toho milovati,
jehož pripojiti
chcem ke své osobe.

Hle, to jestiť pravda,
že netrpíš ráda
žádného násilí,
nech jak kdo své síly
užívá a žádá.

Již ti já jen predce
oddávám mé srdce
tvému narízení,
mejž je do skonání
a netrap mne více.

93. Ach, má milá…


Ach, má milá, co myslíš, že mne tak turbuješ?
Já sem tobe verný byl a ty mne trucuješ.
Já príčiny
ani viny
nevím, proč se hneváš,
že sem tebe
víc než sebe
miloval, dobre znáš.

Pomni, že si chtela mít mne za služebníčka,
já sem byl tvúj holoubek, ty má holubička.
Mel sem s tebou
a ty se mnou
svoje utešení.
Ach, škoda nás,
že se teraz
tvoja láska mení.

Proč ty teraz, má milá, neverne nakládáš?
Ranila si srdce mé a svoje mi nedáš.
Já sem toužil,
abych sloužil
tobe nekonečne,
ale ty mne
ve službe mé
trápíš ustavične.

O hrdličko neverná, šanuj holubička,
pohleď, jaké rany má, jak smutné naríká.
Ach pretežko
vzdychá mnoho,
žalostne toužíce
pro hrdličku
podvodníčku,
pro jej zradné srdce.

Chceš-li ješte dobrá být, budem dobrý i já,
chceš-li toho zahojit, koho si ranila.
Učiň verne,
pakli ke mne
nemáš vúle žádné,
nech ti touži,
komu slouží
tvoje srdce zradné.

Učiň sobe po vúli, učiň, jak chceš sama,
neb mne srdečko bolí, žes mne oklamala.
Však já doufám,
že mne Búh sám
z vezení pomúže,
a mé rany
s druhej strany
zahojit Búh múže.

94. Láska, červík srdcúv…


Láska, červík srdcúv, jak hluboko hryzeš,
kde si hnízdo tvoje jedenkrát nalezneš.

Tak smutne skušujem z neštestia vlastného,
že beda srdcovi, padneš do kterého.

Ukrutná jest rana pokúsání tvého,
že nemá obecne lekarstva žádného.

Má sice lekarství, ale ach, divná vec,
rana ranu hojí, tak jest bídy konec.

Kde si, ach, kdes tedy, rany mej sladký pár,
za tebou túží mé srdce, nebs múj lekár.

Ach, poď, ach, bolest má, bolest tu hojiti,
který ti lekarství s lekarstvím zaplatí.

Nemeškaj, pospíchaj k odlehčení mému,
jestli nechceš byti tyran srdci mému.

Ale ach, len smrti podobná bolest má,
když vidím, že lík múj, ach, není vec možná.

Preukrutné fatum[46] to chce, aby rana
srdca mého nikdy nebola zhojena.

Tehdy, láska, srdcúm horko-sladký červík,
srdce mé tak hryz, aby skór byl hrob múj lík.

95. Hory, hory…


Hory, hory, čierne hory,
v mojom srdci láska horí,
horí láska spravedlivá,
mému srdci nešťastlivá.

Moje srdce svojej rane
lekáre si nedostane,
v svém trápení a súžení
neufá sa spomožení.

Hvezdy, vody, hory, lesy
moje srdce nepoteší.
Hory šuštia, lesy hučia,
moje srdce žialem mučia.

Hvezdy nebe osvecujú,
moje srdce zarmucujú,
vody bežia, utekajú,
mojmu srdci žiaľ delajú.

Moje srdce nešťastlivé
túží vrúcne a horlive,
túží, túží v svém súžení
bez pomoci, potešení.

Túží, túží s náramností,
letí k hrobu od žalosti,
z hrobu rúže vykvetajú,
bolest velkú znamenajú.

A když počnú odkvitati,
srdce bude spočívati,
tíše v hrobe odpočívá,
lásku v hrobe žiaľ zalívá.



[31] kochání — láska

[32] tlumač — tlmočník

[33] Amor — zosobnenie lásky (amor — lat. láska)

[34] SNP I, 83 — 84 (1. a 2. sloha — variant).

[35] Lenčuša — hypokoristikon k Magdaléna

[36] Akrostich: Anna Toman.

[37] PS II, 109 — 110.

[38] kontent (franc.) — spokojnosť, spokojný

[39] PS II, 109 — 110.

[40] nerest — ťažkosť, nepríjemnosť

[41] podobná pieseň aj v maďarčine

[42] gvalt (nem.) — násilie

[43] poma granatové — granátové jablko

[44] PS I, 97 — 100. SNP. Skladateľ: Alexander Szentkereszty, zeman z Hontskej stolice.

[45] tantovať (franc.) — sužovať

[46] fatum (lat.) — osud




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.