Zlatý fond > Diela > Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Silvia Harcsová, Andrea Kvasnicová, Tomáš Soóky, Karol Šefranko, Katarína Maljarová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 123 čitateľov

Vandrovanie, lúčenie, smrť

204. Už sa muoj najmilší…


Už sa muoj najmilší preč odberá,
klope na obločku, hlasom volá:
Vyndi ven, vyndi ven, kvítku drahý,
na to rozlúčení na ostatní!

Vyšla prede dvere, zaplakala,
na ďalekú cestu sa preč brala:
Nevandruj, muoj milý, nevandruj sám,
veliké neštestí čeká te tam.

Ked puojdeš cez horu, soberú ťa,
budeš sa im brániť, zabijú ťa,
Nemáš ty, muoj milý, kamaráta,
pojmi mňa za rúčku, puojdem ja ta.

Pan otec a matka, dekujem vám
za vašu dcérušku, v ruce ju mám:
Už to veru inak být nemúže,
nik nám v našej lásce nespomúže.

205. Když se múj milenký…


Když se múj milenký ode mne bral,
malým okenečkem ruku podal:
Ach, poďže, poď ke mne, kvítku zlatý!
Chci se já teď s tebou rozžehnati.

Kamže ty, múj milý, povandruješ?
Jakže ty beze mne, smutný, budeš?
Počkaj málo, vezmi i mne sebou,
poberem si šaty, pújdem s tebou.

Nechoďže, múj milý, nechoďže sám,
veliké neštestí potká te, znám:
Stretnou te zbojníci, soberou ťa,
budeš-li se bránit, zabijú ťa.

Nešel bych, má milá, nešel bych sám,
ale kamarátúv žádných nemám.
Nehledej, múj milý, kamaráta,
vezmi mne, já s tebou pújdem ráda.

Rád bych te, milá, rád bych te vzal,
matka by plakala, otec by lál.
Neplačiž, má milá, neplačiž víc,
ruku ti podávám, neprijdu víc.

206. Už čas prišel…


Už čas prišel k vandrování,
s mojou milou rozloučení,
ach, jak bez ní vandrovat,
ach, jak druhú milovat?

Kdo vandruje, ten probuje,
o rok, o dva privandruje,
kdo vandruje, ten skusí,
trebas milú opustí.

Já sem na to nic nedbala,
ješte sem mu ruku dala,
ač mi ju on nevrátí,
nech mu Pán Búh zaplatí.

Plačte, oči, tečte, slzy,
litujte mne, lidé mnozí,
já sem všecka strápená,
milého sem zbavená.

Litujže mne, múj tatíček,
neb mne nechal šuhajíček,
šuhajíček rozkošný,
mému srdci uprímný.

Litujže mne, matka moja,
ty si tomu všemu vina,
mohla sem já neplakat,
nechtelas mne zaňho dát.

Litujte mne i vy, panny,
stratila sem potešení,
prijď, múj milý, navrať se,
poteš smutné mé srdce!

207. Ach, žalost…


Ach, žalost! Ach, žalost!
Preč jest všecka má radost!
Cestu musím pred se vzíti,
te nešťastnú opustiti,
ťažko mi je pro stálost!
Ach, žalost! Ach, žalost!

Ach, nebe! Ach, nebe!
Proč mne lúči od tebe?
Proč bohové tak ukrutní
jsú, že velí, aby smutný
tak brzo nechal tebe,
ach, nebe! Ach, nebe!

Má duše, má duše,
kde jsú naše rozkoše?
Kde jest radost, již sme meli,
pokud sme spolu bydleli,
preč i líbání naše,
má duše, má duše!

Poklad múj, poklad múj,
tys byla má a já tvúj!
Zadrž lásku ke mne tvoju,
já vernost zadržím moju,
nikdy nezmením slib svúj,
poklad múj, poklad múj!

208. Juž mi valení nastává…


Juž mi valení[97] nastává,
múj milý mne zanechává.

Zanechal mne, juž ma nechce,
zarmoucené moje srdce.

Zarmoucené moje, tvoje,
budou plakat obidvoje.

Šla bych za ním, neviem kade,
zariastla mi cesta všade.

Mne zariastla ďatelinou,
bych nechodil za panenkou.

209. Milá, milá…

[98]


Milá, milá! Jako je to,
strávili sme spolu leto,
ale zimu nebudeme,
akože sa zabudneme?

Zabudnúť jest veľmi lehce,
ale moje srdce nechce.
Milý! Milé potešení,
čo mi naháš na znamení?

Nahám ti ja strom zelený,
predo dvermi zasadený;
na tom strome biela šatka,
a v tej šatki všecka láska.

Rozdrap šatku na dve strany,
konec bude milování.
Milý! Milé potešení,
čo mi naháš na znamení.

Nahám ti ja prsteň zlatý,
čo ma stojí tri dukáty.
Milá! Milé potešení,
to ti nahám na znamení!

210. Ej, zústaň zdráva…


Ej, zústaň zdráva, moja milá!
Nadarmo si mne zalúbila.
Falšuješ mnoho, výše práva,
zústaň, má milá, zústaň zdráva!

Ej, zústaň zdráva, horké zelí,
pro tebe mne vždy srdce bolí,
pro tebe vadnem jako tráva,
zústaň, má milá, zústaň zdráva!

Ej, zústaň zdráva, bílá rúže,
i jinde taká kvetnout múže,
již jest raz darmo, jiného máš,
já nefalšujem, ty mne klamáš.

Ej, zústaň zdráva na slobode,
již z našej lásky nic nebude,
byla to láska velmi drahá,
ale splanela, zústaň zdráva!

Ej, vale, vale, potešení,
již já odcházím zarmoucený.
Búh te opatruj a požehnej,
milá, buď zdráva, dobre se mej!

Ach, nehnevej se, múj milenký,
zanechej, prosím, tvé myšlénky.
Nejsem príčina, ani vina,
na príčine jest tvá rodina.

Široká cesta mezi hory,
nech se ti, milý, dobre vodí,
zanecháš-li mne a já te též,
miluj, múj milý, koho jen chceš.

Já sice na te nezabudnem,
pokud jen v svete trvat budem,
jen ty mej obraz mej vernosti
v srdci tvém, kterús skusil dosti.

211. Bude jarmok…


Bude jarmok v Ružomberku,
kúp mi, milá, na košelku,
políbím ti tvoje líčka,
ver mi to, má holubička… rozpomeň se!

Kúpila bych ti, múj milý,
než trápí mne mé svedomí,
nebs slib učinený zrušil
a mé srdce si zarmoutil… preukrutne.

Rozpomeň se, má milenko,
ver, že zbledne moje líčko,
jako tráva vlády nemá,
když rosa na ni nepadá… tak mé líčko.

Není možné, múj jedinký,
srdce k tobe nakloniti,
neb si ho velmi poranil,
červenou krvou pokropil… odejdi preč!

Již já vidím, že daremné
kvílení mé jest a marné,
co sem vždycky v hrsti držel,
opustit sem nyní musel… já nešťastný.

Mládež milá, vždy pozoruj,
šlepej mojích nenasleduj,
mej v pameti mého losu,
že pro lásku žalost nesu… mej se dobre!

212. Čez Nitru…


Čez Nitru bystrá voda pretekává,
juž mne múj najmilší zanechává
milovat mne juž prestává,
a moje bystré oko zaplakává.

Neplač ty, moja milá, nebuď smutná,
každý se vody bojí, když je mutná,
kalnú vodu holub pije,
bystro to očko hledí, co miluje.

Nech jsú ti vždy veselé tvoje oči,
nech sa ti se mnou snívá ve dne, v noci,
pri obede, pri večeri,
nech ti je moje jméno vždy v pameti.

Bars hory, vody budú mezi nami,
nech te len, moja milá, Pán Búh chrání;
nech te tak opatruje,
jak verne moje srdce te miluje!

Já ti dekujem za tvú lásku ke mne,
srdce mé plače, když jideš ode mne,
kdybych te nebyla znala,
veselšia bych sem na svete bývala.

Já sem též v velkém žiali postavený,
pre tebe, milá, velmi utrápený;
veselostí pro mne není,
ani nebude do mého skončení.

Tys se mi spáčil z mnohých mladých lidí,
i pri loučení rado tebe vidí
očko moje se slzami,
hledí na tebe pri rozlučování.

Já sem prv s radostí mrak očekával,
s radostí a spešne se oblékával,
ale teraz s strachem čekám,
večera a mraku se napred lekám.

Když Búh libým sníčkem všecko ukojí,
když každý spočívá v sladkém pokoji,
ode mne sen preč utíká,
jak lehnem večer, tak vstanem, když svitá.

Však darmo nad mým losem horekujem,
darmo čas prešlý v pamet uvozujem,
vtedy se mi on navrátí,
když nitranská voda hore se vrátí.

Když se tmy již po zemi rozprostrely,
k rozmýšlení mysel mú otevrely,
minuty jsú mi hodiny,
mnoho já trpím a bez všeckej viny.

Snad se nebudem juž dlouho trápiti,
leta mladosti múž mi smrt skrátiti,
potom bude konec mému
trápení a soužení velikému.

213. Čtyri oči…


Čtyri oči a dve srdce
milují se velmi prudce.
Jak to nemá líto býti,
když se to má rozloučiti.

Beda, beda Janíkovi,
nemá sena koníkovi,
ješte tomu večšia beda,
komu dievča vypovedá.

Bed, beda nad bedami,
kdo je za kým omámený,
já sem prvý omámený,
od mej milej rozloučený.

Milá, milá, ješte jednú
preukáž mi lásku vernú!
Jako ti mám preukázať
a s tebou si svet zaviazať.

Není na rok, na dve léta,
ale do skonání sveta,
do skonání mého, tvého,
nemilovať nic jiného.

214. Smutno, teskno…


Smutno, teskno na vše strany
kam se koli obrátím,
zbavená sem potešení,
bolestne srdce trápím.
Kam se dela kratochvíle,
kam se dela má radost?
Neobdržela sem cíle,
nasleduje mne žalost.

Vinšuji si ptáčkem býti,
jen se na te podívat,
abych mohla odleteti,
radost srdci udelat.
Není možné, nemúž to být,
musím se tak trápiti,
tebe, radost má jediná,
musím zbavená býti.

Kam se koli jen obrátím,
všudy mi jdeš pred oči,
po tobe se, múj amante,[99]
uprímne mysel točí,
neb ty si sám ten jediný
tak hluboce v srdci mém,
aby jiných tisíc bylo,
ty predce nevyjdeš ven.

Ach, když sem nepoznala,
vinšovala bych sobe,
aneb nikdy nespatrila,
nebylo by líto mne.
Když mám býti te zbavena
rádnej volím umríti,
nežli se tak ve dne, v noci
ustavične trápiti.

Slyším smutné naríkání
pres hory, husté lesy,
slyším lamentirování,
srdce se z toho desí.
Zdaliž ty, má nejmilejší,
na mne sobe stežuješ,
milovníka uprímneho
z nečeho obviňuješ?

Sama to víš, uznat musíš,
že jináč nemohlo být,
že se naša verná srdca
musejí preč rozloučit.
Proto ty má predce budeš
a v mém srdci zústaneš,
doufej v Boha, co si žádáš,
že to jiste dosáhneš.

A tak prestaň naríkati,
nepridávej bolesti,
trápíš-lí ty pak své srdce,
já musím mnoho snesti.
Mej nádeji, že tvú žalost
v radost já ti obrátím,
potešení zas ti prijde,
mej se jen dobre zatím!

Sejda s očí sejde s mysle,
toho se nejvíc bojím,
že snad již víc pri tvé lásce
já v milosti nestojím.
Nech nestojím, já nic nedbám,
jen když sem ti uprímný,
nebudu se pomsty báti,
že sem kdy byl falešný.

Proto sem skomponiroval
tuto sprostú písničku,
že sem v sobe vymaloval
v svém srdci tu perličku.
Kdyby tento sprostý kúsek
nekomu se špatný zdal,
prosím, aby onačejší
sám si skomponiroval.

215. Kdybych já byl…


Kdybyoh já byl ptáčkem,
tím malým slavíčkem,

preletel bych hory
k milej do komory.

Všel bych já tam zticha,
čo má milá vzdychá.

Vzdychá na starého,
rada by mladého,

starý smrdí potom
jak žíhlava pom,

mladý vonia tuze
jak červená rúže.

216. V sedmohradskej zemi…


V sedmohradskej zemi, v tom bielom kašteli,
takto se dva lidé prepekne smlúvali:

Dceričko má milá, kdy tvá svadba bude?
Mamičko má milá, žádný nedožije.

Ven z paloty vyšla, do obloka sedla:
Mamičko má milá, pekný sen sem mela.

Dceričko má milá, co to byl za sníček?
Azda, že má prijít ten N. N. miláček?

Jiste jestiť prítel, rubín mého srdce,
kterého já čekám od východu slunce.

Od východu slunce čekám já milého,
ktorý jest milovník srdce raneného.

Srdci jest milovník ten voják vandrovný,
v kterém já zakládám moje prebývání.

Není na dalece rovná Angelice,
která oferuje milému sve srdce.

Oferujem tobe, múj milý sokole,
bys mne nezapomnel, když pújdeš ode mne.

Totoť jest súžení, milej zanechání,
neb se musím strojit k mému vandrování.

Vandruj, šuhaj, vandruj do sveta cizího,
by si se navrátil do príbytku mého.

Do príbytku mého, kaštíle bílého,
by sem se tešila do skonání mého.

Išel tehdy milý s náhlostí za milú,
když ji videl státi v tu presmutnú chvílu.

217. Darmo myslíš, darmo toužíš…


Mládenec:
Darmo myslíš, darmo toužíš, darmo srdce sužuješ,
darmo se ty, má panenko, darmo akomoduješ,
cože, krásná, za mnou vzdycháš,
na mne milostne pozíráš,
již má více nebudeš.

Obrať jinde cíle svoje, hledej sobe jiného,
který bude tobe roven i od stavu tvojého.
Za tím vzdychej a pozírej,
u neho své štestí hledej,
mne se více neufej!

Panna:
Ach, v čem sem ti provinila a v čem neuhovela,
že to tvoje srdce žádné ke mne vúle juž nemá.
Verne sem te milovala,
nad zlato, stríbro vážila,
tobe vždy verná byla.

Mládenec:
Ach, nermuť se a nemysli, nečiň srdci bolesti,
daremnú melancholii zanechej i žalosti!
Cos napsala, múžeš smazať,
na mne se juž nechtej držať,
juž se musí jináč stať.

Panna:
Ješte se te jednúc pytám, či mne verne miluješ,
anebo jen ze zvyklosti moju lásku probuješ?
Netrap, prosím, nepotvárej,[100]
mne zármutku nedodávej,
jestliže mne miluješ.

Mládenec:
Za lásku tobe dekujem, kterús proukázala,
však sem já to dávno vedel, žes mne vždy milovala.
Jen toliko mne odpusti,
že sem vždy falšoval dosti,
naklamal do sytosti.

Ješte ti chcem, krásná panna, smutné vale spívati,
neb ti neznám co jiného za lásku darovati,
jen toliko vale, kvítku,
kteryž uvadnul za chvílku,
bez tebe chci zústati.

218. Ach, jak jest ta chvíle…


Ach, jak jest ta chvíle smutná,
ach, hodina ta nešťastná,
když se již musím odbírat z Bystrice mesta,
a s milou se rozloučit nyní docela.

Ach, já smutný, zarmoucený,
v bíde, v nouzi postavený,
že já musím maširovať do cizí zemi,
a tebe, má premilá, zanechat v zemdlení.

Ach, nešťastná ta hodina
nastává nám, moja milá,
mé milé, verné srdečko, o zlá novina,
že te musím zanechati, má perlo drahá!

Spomni, milá, spomni na to,
že sem k tobe chodil zato,
aby si mne milovala nad stríbro, zlato,
miluj mne, ma premilená, ty má útecho!

Znám, že proniklo srdečko
tvoje, má milá perličko,
bolest velmi neslýchaná zemdlela všecko,
že se od tebe odbírám, milá dušičko!

Ach, jakže sem te miloval
a nad klenot vyvyšoval,
ale již nyní nastal čas, bych ti dekoval,
ach, já nevím, co činit mám, rád bych tu zústal.

Jak by mne líto nebylo,
milá, milování tvého,
takže ve mne mé srdečko plakat muselo,
že mé s tebou milování dnes se skonalo.

Ach ouve, ach, nástojte,
mne potešení dejte!
Mne nyní zarmouceného aspoň potešte,
radej než bych zhynout mel, mne obveselte!

Nebo nevím, co činit mám,
jak se s milou rozžehnám,
snad se od velké žalosti jen pochovať dám,
mne již nikdo nespomúže, než Stvoritel sám.

Poteš mne aspoň, má milá,
znám te, že si mi verná byla;
jako slepice kurátka slabé pečlivá
shromažďuje pod svá krídla, poteš mne, milá!

219. Neplač, milý…


Neplač, milý, nenaríkej,
mne bolesti nedodávej,
mne v žalosti postavené radej pomáhej,
neb vidím, že již odcházíš ode mne smutnej.

Již vidím te strápeného,
vidím te prežalostného,
vidím, že v plači odcházíš času tohoto,
ale neplač a nermuť se, milé srdečko!

Potešení si ty najdeš,
s kterým se ty tešit budeš,
aspoň ptáčatko slavíčka si nadobudneš,
jestli jináče nebude, to míti budeš.

Ale vím, mé verné srdce,
že dostaneš milou predce,
ješte milší, uprímnejší nad moje líce,
kterú bys mohel milovat, ji než mne více.

Ach, bolest, žalost veliká
dotýká se mého boka,
když já pri mne neuhlídám mého šuhajka,
odletel jak od matky své milé, ptáčatka.

Ach, milý, jak te zabudnem?
Již nevím, kde se podejem?
Asnad se jen do hustého lesa ukryjem
a od velikého žiala tam život zavrem.

Budem míti na pohrebe
kantora ptáčatko líbé,
budem míti, kdo pochová mé telo smutné,
aspoň od zveriny polní bude zežrané.

220. Nesmuť, milá…


Nesmuť, milá, srdce svoje,
mé potešení premilé,
dekujem tobe za lásku, srdce spanilé,
žes mne verne milovala, o časy smutné!

Zústaň zdravá, perla drahá,
panenko má premilá!
Zústaň, ach, zústaň v stálosti, o lásko verná,
mej se dobre duše tvoja, má radost celá!

Vale ti dávám žalostne,
nejprv, moja milá, tobe,
vale, ach, vale, to smutné poslyš ode mne,
již jdem od tebe, múj poklad, do cizej zeme.

Aj vám, všem pannám bystrickým,
vale dávám vúbec všeckým
známým i neznámým, spolu všeckým společným,
zústaňte zdravé, mé duše, toto vám pravím.

Zvlášte které ste mi známé
byly a velmi uprímné,
ode mne nad perly drahé ste vyvýšené,
zústaňte zdravé, mé duše, diamanty drahé.

Vale, vale, s plačem mluvím,
dekování velké činím
tem, kterí mne milovali, ješte odpovím,
valete, valete spolu, neb již odcházím.

Mesto Bystrice spanilé,
nechávám te této chvíle,
spomni na múj plač a žalost, již nechávám te,
vale, žes mne do žalosti privedlo veliké.

Schovej panny v pekném kvete,
cnostném, poctivém živote,
by rozkvitly Bohu k sláve, rodičúm k chvále,
panno, mesto, pamatujte na mne vždy stále!

221. Ach, já zarmoucený…


Ach, já zarmoucený pro tebe, má milá,
že si mi nebyla nikdy spravedlivá.
Já sem te miloval, jiné sem zanechal,
já sem ti vždy veril a teď sem se sklamal.
Ty nešťastná lubost, co ty v svete robíš?
Jak ty mnoho lidí do želu privodíš!
Já sem ten jediný v svete zarmoucený,
který již nebudú nikdy potešený,
až do hrobu vložený.

Dosti mne od tebe jiné odvázaly,
však ani odpoved ode mne nevzaly,
jen sem si já všecko v tobe vždy zakládal,
toho sem nemyslel, že bych se tak sklamal.
Nač sem se já smutný na ten svet narodil,
když sem na takovou milenku natrefil,
která moju vernost neverností platí,
jiné si nežádám, nech se jí tak vodí,
by mne vždy spomínala.

Berte ze mne príklad všickni, co lúbíte,
kterí kišasonkám[101] vždy ješte veríte.
I vy se sklamete, jak sem se já sklamal,
kdybych ji byl radnej nikdy ani neznal.
Nenarodí se již v svete tomto taká,
která by mne svedla rečima jako ta,
pri kterej bylo moje srdce stále,
nemluvím-li pravdu, nech mne nebe skáre,
a s tím ti dávám vale!

O nešťastný svete, pročže mne tak tresceš,
že mne s mou milou dél v lásce nechat nechceš?
Já sem se domníval, že to možné není,
a láska tvá byla jen pouhé mámení.
Dobre se mej, milá, vale tobe dávám,
vale tobe dávám, vesel byt prestávám,
ty si ukrátila mého žití roky,
pospíchám ku hrobu rychlejšími kroky,
nežádám si dél žíti.

222. Ach, já zarmoucená…


Ach, já zarmoucená pro tebe, múj milý,
že si mi ty nebyl nikdy spravedlivý.
Já sem ti verila, jiných opustila,
pro tebe bych byla život položila.

Ach, jak mnoho nocí s tebou sem strávila,
tvým falešným rečem všecko sem verila,
sliboval si vždycky mnoho a velice,
ale predce bylo falešné tvé srdce.

To dosvedčiť mohou slunce, mesíc, hvezdy,
že si mi sliboval, že mi budeš verný,
ale již skušujem tvou nevernost, faleš,
neb panenku jinou tajne již miluješ.

Již ostatní vale tobe, milý, dávám,
když si nebyl verný, více te nežádám,
protožes mé srdce ranil mečem ostrým,
bude te Búh trestať trápením prehrozným.

Učte se již ze mne, všecky vzácné panny,
aby se nestálo takto nekdy s vámi,
jako mne vidíte, i vy to skusíte,
jestli zradné lásce veriti budete.

Já sem mu verila, teď sem nešťastlivá,
smutná musím býti, pokud budem živá,
vzdychati, plakati, od všech opuštená,
dokud jen nebudem v hrobe položena.

223. Kam sa podet mám…

[102]


Kam se podet mám,
neb co činit mám
bez tebe, zarmoucena?
Všecka má radost
i má veselost
jest k tobe obrácená.
Nevím, zdaliž ty
aneb kdo jiný
mého smutku príčina.
To se mne nelíbí,
ver mi, že pochybí
mysl tvá.

Ach, ty falešná
Fortuna zradná,
proč si mne tak zmámila?
Že tak náhlive
a tak fortelne
mnes s milým rozloučila?
Ach, smiluj se raz,
navrať mi ho zas,
netrap mne již tak mnoho;
ve dne v noci nespím,
co si smutná myslím
milého.

Rada bych byla,
abych nebyla
se s tebou obeznala,
nebo mé srdce
vždy ve mne plače,
a to si ty príčina;
nemohu žíti,
asnad umríti
musím, milý, bez tebe.

Láska veliká
a tak náhlivá
nikdy stálá nebývá,
jak medzi nami
veliká byla
a včil se promenila!
Neb ona jest ta
bohyne klamná,
která srdce zranila,
veliké bolesti
bez všecké milosti
ztropila.

224. Žalostná…

[103]


Žalostná,
truchlivá hodina prikročila,
nebo mne
predivne s mou milou rozloučila.
Nic dobre
ani zle ona neučinila.

O milá
spanilá, neodcházej ode mne,
jen čekej,
potrvej, nečiň cestu daremne;
nic dobre
ani zle, ver, tebe se nestane.

Pro tebe
všeliké má trápení mé srdce,
že tobe
v té dobe nebude lúbit více.
Nic dobre
ani zle nečekám odtud na se.

Hanebne,
podvodne mne od sebe odháníš,
když také
ledaké slova prede mnou pravíš;
nic dobre
ani zle, choď radej preč ode mne!

Já predce
vždy více tebe verne milujem
a k sobe
v potrebe ješte víc pritahujem;
nic dobre
ani zle proto sobe neprejem.

A tak ty
spojiti múžeš se se mnou verne,
v prátelství,
v manželství nech láska stojí pevne;
nic dobre
ani zle mne, tobe se nestane.

225. Žial na mém srdci…

[104]


Žial na mém srdci mám,
co sobe radit mám?
Asnad pro soužení
prijdem do omdlení,
nebo mé všecko potešení,
uprímnost i milování
ode mne odchází.

O jaké trápení
nastává mne nyní,
když to milování
sklesne mezi nami.
Nevím, co se múž prihoditi,
asnad musím i já zemríti
pro žalost velikou.

Ptám se te, mé srdce,
proč více tu nechce
milost tvá bydleti,
s nami rozkoš míti,
ver, že na nás mnohokrát pomyslíš,
když jen kraj tento pilne povážíš,
že jest líbezný!

Hle, dost si skusila,
jaks pri nás bydlela,
múžeš ješte více,
jen zústaň, mé srdce!
Nechoď, neb jiste obanuješ,
jaknáhle jen jinde prijdeš
do cizí krajiny.

Já to tobe pravím
a ze srdce mluvím,
že na této zemi
nemám zalíbení
krome v tobe, dušičko má milá,
neb si velmi velice spanilá,
Žofička premilá!

Ach, ach, ty má duše, neodchoď tak spíše,
pohleď na smutného
v srdci strápeného,
ale ukaž lásku tvoju vernou,
až do úplné smrti stálou,
zústaň již, mé srdce!

226. Žalost mám pro tebe…

[105]


Žalost mám pro tebe, milá, v této dobe,
že ty mne necháváš v tak velké žalobe.

O jaks mne ranila, má milá dušičko,
až sem si zošklivil pro tvou krásu všecko.

Pokoje žádného ve dne, v noci nemám,
jen v každou hodinu o tobe rozjímám.

Horí ve mne srdce ohnem velmi hrozným,
že ho uhasiti pro zármutek nesmím.

Jest sice lékarství[106] u tebe, má milá,
jenž jest láska vroucí u tebe, spanilá.

Ach, poprejž mi, milá, a tebou se tešiti,
a nedej mi rychle v žalosti umríti.

Vím, kdyby si chtela, mohla bys zmeniti,
s maličkou krúpejkou lásky tvé skropiti.

Jestli lásku vernou ke mne neukážeš,
ver mi, moje srdce v težkosti uvážeš.

Velkou vroucnost, milá, mám naproti tobe,
kterou neoznámím, jen chodím v žalobe.

Asnad jen zadržím u tebe myšlénky,
skorej si naleznem milost u panenky.

Tak budem bezpečný ode všech starostí,
budem v samotnosti chodiť do starosti.

227. Fiala nemá žádnou stálost…


Fiala nemá žádnou stálost,
mení svou krásu a spanilost,
jako v lete kvitne
krásne a spanile,
a keď prijde zima, hnedky zhyne.

Tak je i človek jako tráva,
nebo lidská krása není stálá,
smrt ji nešanuje,
pardon nedaruje,
by človek pevný byl jako skala.

Ješte sem v nedeli s mou milou stál,
o její nemoci sem se nenazdal,
a v pondelek v noci
padla do nemoci,
Pán Búh ví, bude-li choditi dál.

Povez mi, má milá, co te bolí,
nech te léky hoja a doktori.
Bolí ma mé srdce,
hlava, nohy, ruce,
Pán Búh ví, budem-li chodit více!

Jestli te, má milá, hlava bolí,
prilož si lísteček javorový.
Lísteček z javora
odpadne do mora,
už sa moja hlava nezahojí.

Jak by te, má milá, Búh povolal,
pekný pohreb bych ti urobit dal,
na všech zvonech zvonit,
na lutary[107] trúbit,
a na tvoj hrob zlatý kríž položit.

228. Ta Liptovská stolice…


Ta Liptovská stolice,
ta mne trápí velice,
ta mne trápí, ta súžuje
moje srdce velice.

Včera večer mi prišla
prežalostná novina,
že múj milý težko leží,
abych ho navštívila.

Keby bola vedela,
bola by hned bežala,
všecky léky z apatéky
bola by mu shledala.

Všecky léky shledala,
pre doktora poslala,
bola by mu milerada
zo srdca spomáhala.

Doktor mne nespomúže,
já sem ranený tuze,
ale te, má milá, prosím,
zaopatri mi kneze!

Zaopatri hrobára,
rektora i farára,
nech sa on za mne pomodlí
v kostole u oltára.

Keď mi budú zvony hrať
a ja budem v hrobe spať,
bude moja premilená
za mnou horce nariekať.

Ach, hory, prikryte mne,
a lidé, želejte mne,
jaké já težkosti znáším,
když milého utrácím.

Ach, mé srdce, milý múj,
zanechals mi obraz tvúj,
na znamení vernej lásky,
ach, jak já mám kríž ťažký!

229. Ach, ja nešťastný…


Ach, ja nešťastný, ja zarmúcený,
musím zanechať své potešení
na večnosť!

Už koňa vedú, muzika ide,
má milá plače, ako tu bude
samotná.

Prosím ťa, milý, prosím ťa ešte,
prenocuj u nás, bárs len jedenkráť
na koni.

Už som proboval koľko sto rázy,
není si hodna mojich peňazí,
čo som dal.

Ešte sprobujem aspoň jedenkráť,
ak ťa nedajú, puojdem putovať
v šíry svet.

A keď ja puojdem cez ten šíry svet,
ak sa zamárnim, budeš mati hriech
veliký!

Dám koráb staveť medzi horámi,
tam budem bývať s tými slúhami
naveky!

Tam budem bývať, kúriti dohán,
nedám sa zvodiť falešným pannám
nikdy víc!

A keď ja umrem, dám si vytesať
kameň na múj hrob, zlaté malovať
litery:

Tu leží telo, tu ležia kosti,
nie od roboty, než od ľúbosti
velikej!



[97] valení — lúčenie

[98] PS II, 69 — 70.

[99] amant (lat.) — milovník, milenec

[100] potvárať — podozrievať

[101] kišasonka (maď.) — slečinka

[102] Akrostich: Karl.

[103] Akrostich: Žophia

[104] Akrostich: Žophia

[105] Akrostich: Žophia Vivat

[106] lékarství, lekarství — liek

[107] lutara — turecký bubon

« predcházajúca kapitola    |    



Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.